Corvus komentáře u knih

Simmonsův Terror je velmi kvalitně odvedené dílo. Bezmála tři stránky zdrojů svědčí o tom, že s přípravou a důkladným nastudováním pionýrských expedic (zde arktická tzv. Severní cesta) strávil autor mnoho času. Jestliže Terror něco opravdu NENÍ, pak nudný a naprosto mi unikají poznámky typu: "Musel jsem se do četby nutit." Prvotní expedice za polární kruh (nebo kamkoliv jinam), které byly jednou velkou neznámou, jsou všechno, jen ne nudné. Tato kniha detailně popisuje nepopsatelné utrpení, strádání a odříkání, které ruku v ruce přichází s překonáváním limitů a posouváním hranic neznámého. Jen emocionálně plochý člověk nebo čtenář, který v sobě nemá dobrodružného ducha, považuje polární expedici sira Johna Franklina, potažmo knihu, za nudnou. Popravdě mi to připadá naprosto nepatřičné a úplně mimo. Kniha čerpá z reality a na internetu existuje řada vynikajících a VELMI obsáhlých zdrojů k této fascinující expedici (wikipedie, kor česká, nestojí za řeč). Terror ve skutečnosti, i v podání Simmonse, byl/je 100% survival a strádání, tenčící se zásoby, nezkušenost a vlezlá zima doslova sálá z každé stránky. Těch bezmála 700 stran si užije téměř každý, především pak ale jednoznačně čtenáři, kteří 1) milují cestopisy/survival, 2) dobrodruzi, kteří vyrostli na Foglarovkách, 3) milovníci lodí (to je velké plus) a obecně fanoušci extrému. A pak tu jsou samozřejmě ti, kteří vyhledávají u Simmonse horor, ačkoliv se téměř většina lidí u jeho titulů shoduje nad tím, že právě ona hororová složka by v jeho knihách nakonec být vůbec nemusela, protože obstojí sama o sobě (viz např. Temné léto). Je to případ i Terroru (což byla a je skutečná loď, která roku 1848 "zmizela" a roku 2016 byla objevena). Nicméně inuitské mýty a legendy jsou zde tak dobře zakomponovány (a opět - vychází se ze skutečných reálií), že to naprosto ničemu nevadí a dodává celému už tak tragickému příběhu další vrstvu teroru. Zde se Simmons velmi podobá Stephenovi Kingovi, který má taktéž ve zvyku své charaktery týrat a nakládat jim čím dál brutálnější a děsivější hoře. Další, již zmíněnou vrstvou, jsou pak technické detaily, které mě, co by obdivovatele lodí, nepokrytě bavily a užíval jsem si technikálie a popisy palub, zařízení, stejně jako typickou britskou loajalitu k námořnictvu, džentlmenství, ale i vzpoury :-) O této knize by nebyl problém napsat sáhodlouhý rozbor; nakonec zmíním jen vynikající, stejnojmenný seriál (minimálně jeho první řadu), skvěle česky namluvenou audioknihu od One Hot Book a pakliže máte rádi lodní modely, tak detailní dřevěný Terror vyrábí španělská firma Occre (lze koupit i u nás). Doporučuji podrobný blog Matthewa Bettse, stránky Canadianmysteries.ca/sites/franklin/home/homeIntro_en.htm (napěchované k prasknutí) nebo výbornou interaktivní mapu skutečné expedice sira Franklina https://www.google.com/maps/d/viewer?mid=1ee6QW261OiAFYt_lMWMXDPEG2jyplkuU&ll=69.27771540800218%2C-93.6548198402566&z=7

PS: Pět plnotučných hvězd. Simmons se mi 100% trefil do vkusu i zájmů. Vřele doporučuji všem dobrodruhům, snílkům i hororožroutům.

34 05.10.2021

Poklad na ostrově je tím vzácným příkladem dobrodružné knihy z dětství, které neztratila nic ze svého kouzla, ani z kvality. Ke knize jsem se vrátil po 26 letech (již jako čtyřicátník) a oproti jiným knížkám z dětství si Robert Louis Stevenson drží kvalitativní laťku velmi vysoko. Dobrodružný příběh naplňuje všechna klasická pirátská klišé, která tak milujeme na dobrých příbězích, prosolených mořským příbojem; nechybí jednonozí piráti, bečky rumu, mluvící papoušek, drsná mluva mořských vlků, škuner se vznešeným jménem, divoká tropická příroda a samozřejmě titulní poklad. To vše s doprovodnými ilustracemi mistra George Rouxe, který svými perokresbami obohatil Stevensonovo dílo. Roux byl dvorním ilustrátorem Julese Vernea, a ačkoliv jeho perokresby v Pokladě na ostrově nedosahují kvalit děl pro Vernea, stále jde o velmi zdařilé obrázky. Především pak ilustrace, v níž Jim Hawkins míří dvěma křesadlovkami na Israela Handse, stoupajícího s dýkou v zubech lanovím hlavního stěžně. Nebo pérovka slepého piráta Lavičky, která mě v dětství děsila stejně jako ťukání jeho slepecké hole. Vybavuji si prazážitky, ve kterých jsem se v noci budil hrůzou a babička možná litovala, že mi knihu koupila. Vlastně jediné, co jsem nesl po návratu ke knize nelibě, je jednoznačně překlad Hany Šnajdrové, která z nějakého prapodivného důvodu interpretovala jména pirátů Long John Silver či George Merry jako Dlouhý Honza a Jíra Merry, což mě nepřestalo tahat za oči všech 211 stránek. Přitom další jména zůstala v originálním znění... Musel jsem si v anglickém originále ověřit, zda nezpackala i Silverovu přezdívku ‚Rožeň‘, ale nikoliv, zde je překlad výborný. Honzík a Jíra, kteří snad vyskočili překladatelce z klasické české televizní pohádky, mě budou strašit na věky. Jinak o nějaké utahanosti a rozvláčnosti děje, jak jsem se zde dočetl, není ani památky. Naopak – kniha odsýpá a na každé stránce se něco děje! Pět zasloužených hvězd!

18 06.11.2022

Stanisław Lem je pro mě osobně pojem, který přesahuje kapacity sci-fi literatury, jakými jsou např. A. C. Clark či I. Asimov (fanoušci prominou). Mé první setkání s Lemem se odehrálo na orbitu záhadné planety Solaris, jíž obývá inteligentní oceán, který bezprostředně a navždy mění existenci a vnímání života na Zemi i v nekonečných dálavách Vesmíru. Toto dílo balancující na hraně filozofického opusu a (nebojím se napsat) geniálního sci-fi ovlivnilo můj vkus natolik, že mě řada děl světové sci-fi literatury, nedokáže uspokojit a naplnit. Lemova neuvěřitelná fantazie a vytříbený popis (ne)života rozličných forem na vzdálených planetách, zanechává ostatní autory v prachu opodál…

Nejinak je tomu i v případě Nepřemožitelného. Další titano-molybdenová perla, rudě žhnoucí trpaslík, pulzující na pozadí neproniknutelné černi, zlověstný impulz v mrazivých nedozírných temnotách… Úžasná jednohubka, která se (ačkoliv vyšla 3 roky po obtížnější Solaris) čte jedním dechem. Stránka za stránkou vtahuje čtenáře a napíná nervy k prasknutí. Příběh planety Regis III je sci-fi dramatem, okořeněným lehkými hororovými a survival prvky. Především je ale další podivuhodnou ukázkou brilantního Lemova popisu architektonických, geologických a jiných, prapodivných (nejen) přírodních scenérií, forem života či neznámých entit a vůbec, srdce průzkumníkovo jen zaplesá. Lem znovu, na několika málo stránkách, rozehrává pohlcující podívanou a opětovně pokládá otázky "kam až má lidstvo v zájmu pokroku a objevů strčit své nenechavé pracky". Znamenitá charakteristika fauny a flory (kterou taktéž mistrně ovládá můj velký oblíbenec David Gerrold), doplňuje i řada zajímavých nápadů technického rázu (za všechny např. Nekroptické vyšetření, které je vpravdě dost děsivé).

Nemám příliš rád citace, ale zde vypichuji několik všeříkajících řádků: "Obsazovat pustiny, prosím, proč ne, ale neútočit na to, co existuje, co si za milióny let vytvořilo svou vlastní, nikomu a ničemu - s výjimkou záření a materiálních sil - nepodléhající rovnováhu činné, aktivní existence, která není ani lepší, ani horší než existence bílkovinných sloučenin nazývaných zvířaty či lidmi."

Mistrovské dílo. Pět plnotučných hvězd.

18 06.03.2021

Má první kotleta! Tedy vlastně Leoš Kyša, abych byl přesný. Nezatížen předchozí Kyšovou tvorbou (jakoukoliv), která se diametrálně odlišuje od "civilního románopisce" Leoše Kyši, jsem sáhnul po Sudetenlandu vlastně z jediného důvodu. Jako člověk, který se narodil, vyrůstal a žije v Sudetech celý život, mě upoutala obálka s výjevem pohoří a nože Hitlerjugend s háknkrojcem (který pochází z vlastní spisovatelovi sbírky, jak jsem slyšel v rozhovoru na YT). Po přečtení anotace mě nadšení nepatrně přešlo, když jsem zjistil, že jde o tzv. "co by kdyby" literaturu, pracující s alternativní historií. Skutečná historie mi připadá zajímavá dostatečně a nevím, proč bych měl věnovat čas nějaké smyšlené a pokroucené alternativě. Taktéž jsem byl (zpočátku) lehce zklamán, že se příběhový oblouk věnuje těm "druhým" Sudetám a nikoliv těm směrem na západ, blíž ke Krkonoším a Jizerským horám čili k těm "mým". Přese všechno jsem se do knihy zakousnul a po jejím zdolání uznávám, že Bruntálsko a okolí je vybráno opravdu dokonale a asi i vhodněji. Nejen proto, že autor odtud pochází a zná perfektně mentalitu lokálů a mapu, ale je to zároveň kraj mnohem tvrdší a sveřepější a tudíž asi i zajímavější pro román, který se odehrává v kulisách (ne)odsunutých Němců, zarytých komunistů a Čecháčků. Detektivní zápletka mi nevadila a byla dobrým hnacím motorem. Do knížky jsem se, přiznávám, musel dostat na 3x. Ale nakonec si mě ono specifické kouzlo prosycené cigaretovým kouřem levných startek, špínou a porevolučním bruntálským zmarem a depresí podmanilo a necelých 300 stran jsem zhltnul na posezení.

Vděčnou kulisou mi pak bylo čtení doma, konkrétně v domě, který původně patřil právě odsunutým sudetským Němcům a vnímání knihy se tak pro mě stalo mnohem osobnějším a naléhavějším zážitkem. Závěrem bych rád vypíchnul velmi zdařilé úvody kapitol, které jsou uvozeny dobovými novinovými výstřižky. Snad bych jen volil větší font nebo písmo takové, které není záměrně graficky poškozeno. Je to sice efektní, ale na mě už to byly opravdu blechy, a jsou-li některá písmena ještě typograficky záměrně nedotisklá

Mezi nejsilnější části knihy počítám rozhovor Daniela Lichkeho s prastrýcem Uwe Bittmanem. Skutečně mrazivé, Kotletovsky zlé a velmi dobře si dokážu představit, že kovaní nácci přesně takhle přemýšleli po válce, která pro ně dopadla (spravedlivě) tragicky.

Po přečtení knihy vřele doporučuji následující díla: Zánik samoty Berhof (1983), Je třeba zabít Sekala (1998), Habermannův mlýn (2010), Krajina ve stínu (2020) – filmy. Z hudby potom kapelu Elbe a jejich album Sudety (2018). Z dalších knih, které doplní celkový obraz: Cokoliv z koncentráčnické literatury, zejména pak ale dvě díla (více není potřeba, v těchto knihách je naprosto a dopodrobna VŠE): Továrna na smrt (Erich Kulka/Ota Kraus) a Dýmy nad Birkenau (Seweryna Szmaglewska – vzácný pohled na hrůzy z pohledu vězenkyň žen, většina knih je totiž z pohledu vězňů – mužů).

Další knihu z pera Leoše Kyši si pohlídám. Jak moc mě tvorba Františka Kotlety naprosto minula (přesto, že miluju sci-fi, kyberpunk a fantasy), tak Leoše beru!

16 25.02.2024

Tuto drobnou knížku plnou povedených sloupků Marka Ebena, jsem si objednal ihned poté, co ve svém pořadu Minišou, Karel Šíp přečetl celou epizodku s květákem pro honoraci :-) A musím podotknout, že těch pár korun nelituji. Eben má talent a jeho glosy/sloupky jsou zábavné a lidské a občas jsem u těch milých stránek neplánovaně vybuchoval smíchy.

Vytknul bych jen dvě věci (do dalšího vydání, až p. Eben nasbírá další příhody a myšlenky): 1) Obal - nechci se nikoho dotknout, ale tohle už ne; 2) K jednotlivým datumům epizod prosím přiřadit název, ať se snadněji hledá konkrétní pasáž ( v čemž se plně shoduji s p. Šípem).

Jinak fór s kroužkovou vazbou je povedený. Za mě jednoznačně 5 hvězd, bavil jsem se od začátku dokonce.

15 12.07.2021

V poslední době jsem si povšimnul, že čím dál více příspěvků hodnotí Pratchettovi knihy jako nepříliš vtipné a začátečnické, někdy dokonce s absurdním hodnocením jedné hvězdičky... Absolutně se s těmito verdikty neztotožňuji. Neznám vypilovanější humor, slovní zásobu a hru se slovy. Čaroprávnost mi naopak sedla ještě o řád výš než předchozí knížky. Jednak s ohledem na bezchybně napsanou postavu Bábi Zlopočasné a potom úžasně popsanými tradicemi mágů včetně jejich kuřáckých zlozvyků. Ten, kdo pochází z hor nebo aspoň z vesnice, tak se dokonale vcítí do bábiny nátury. Vtipný a skvěle promyšlený střet vesnice a velkoměsta. Snad jen Esk nedostala tolik prostoru, kolik by si mladá dáma zasloužila a roli bábiny bych ještě posílil. Výborný díl a rozečítám Morteho. Zasloužených 5 hvězd.

15 10.12.2018

Znovu a znovu čtu ságu Zeměplochy. Morta již poněkolikáté a považuji jej za první opravdu vypilovanou a po všech stránkách dotaženou Pratchettovu knihu. Tam, kde v Čaroprávnosti naťuknul rozličné minipříběhy, narážky na sex, poznámky k poznámkám a bourání čtvrté zdi - tj. spolupráci se čtenářem, tam v Mortovi vše precizně dotáhnul. Předchozí knihy miluji, ale čtvrtá zeměplošská výprava vše vyladila k dokonalosti. S postupem věku jsem rád, že Terry opustil postavu beznadějného strašpytla Mrakoplaše a začal se soustředit na úplně nové postavy a Zeměplochu zabydlel doslova miriádami mikropříběhů vedlejších postav, postaviček, předmětů či zvířat. Kolikrát jen dvěmi či třemi větami dokázal nastínit vlastně nepodstatný příběh např. kočky, která jde právě úplnou náhodou kolem. Tam kde se mi už Mrakoplašův charakter "očetl", nastoupila skvěle napsaná Bábi Zlopočasná, aby ji hned v následující knize o míle překonal mistr Smrť a Mortimer. U každé knihy si říkám, že postavy jsou čím dál lepší. Nepřestává mě udivovat jak obrovský měl Pratchett rozhled a jak přirozeně dokázal do Zeměplochy doslova naštosovat tisíce drobností, pop kulturních odkazů, hříček, ale i neuvěřitelně propracovaných charakterů. Přitom mu stačilo se rozhlížet jen kolem sebe a vše mistrně použít ve svých knihách. Baví mě sledovat i "problémová" místa, kde se musel nějakým způsobem vypořádat s určitou situací či poznámkou nějaké postavy. Jak neuvěřitelně ladně a humorně dokázal s naprostou samozřejmostí vysvětlit různé otázky typu "Jak vlastně Smrť například jí" apod. Zasloužených pět hvězd a pouštím se do Magického prazdroje.

PS: Cameo Mrakoplaše potěšilo ;-)

13 02.01.2019

Lékaři hanby jsem (ostatně jako vše týkající se KT) přečetl doslova jedním dechem. Je to podobně útlá publikace jako např. Svědectví o Mauthausenu 1942 a Dachau 1945 od Miloše Vítka. Pokud bych měl ale nějaké knihy na toto téma doporučit/vyzdvihnout, tak jednoznačně (v následujícím pořadí): Továrna na smrt, Noc a mlha (obě od pana Ericha Kulky) a zcela určitě i Dýmy nad Birkenau od Seweryny Szmaglewské. Knihy od Kulky jsou obsáhlé a podrobné včetně fotografií i plánků a podle mého názoru jde o zcela zásadní publikace o koncentračních táborech, zvěrstev a utrpení (Továrna na smrt) a pohledu do zákulisí, tj. jak byla celá tato vraždící mašinérie propojena z byznysem (Noc a mlha). Oproti tomu Dýmy nad Birkenau je zajímavé čtení z jiného úhlu pohledu, tj. z úhlu pohledu žen. Většina knih je psaná muži a především o mužských vězních/utrpení, kdežto paní Szmaglewská podává svědectví ze svého pohledu z ženského vězeňského bloku.

V každém případě kdo po přečtení těchto tří titulů jakkoliv sympatizuje s touto érou, "lidmi" a ideologií, tak by se měl zcela nepochybně nechat vyšetřit, případně by takový jedinec měl být pod permanentním dohledem odborníků.

Co mě osobně přišlo vždycky "zajímavé" pokud došlo na pokusy, nechvalně profláklého Mengeleho či obecně na "nemocnici", je fakt, že přeživší píší/hovoří o lékařích... Pravděpodobně jsem na KT téma hodně citlivý a ačkoliv jsem toho přečetl hodně, do dnes jsem nepochopil jak mohl/může být někdo takovým způsobem zvrácený, krutý a večer v klidu spát... Nicméně asi bych nebyl schopný označit tyto "lidi" zcela zbavené byť jen špetky lidskosti za lékaře. To mě vždy fascinovalo. Na druhou stranu se přeživší snažili poukázat na fakt, že těchto hrůz se účastnili i doktoři, profesoři atd. Já osobně bych nebyl schopný podobné bestie označit za lékaře...

13 28.03.2016

Když jsem pátral po svém prvním japonském autorovi, nemohl jsem si vybrat nevhodněji. Volil jsem mezi Jukim Mišimou a Haruki Murakamim. Nepolíben jsem se rozhodl pro Murakamiho, jen proto, abych po přečtení Norského dřeva zjistil (v doslovu i na internetu obecně), že právě on se jako spisovatel snaží z tradiční japonské škatulky co možná nejvíce vymanit, přinést svěží vítr do japonské literatury, pracovat s vlivy nejaponské kultury a vše tradiční japonské odmítá a dokonce Mišimou lehce opovrhuje. Pokud hledáte tradiční JAPONSKOU literaturu, chcete se zahloubat do jemnocitu, náznaků, letmé i věčné krásy, jinotajů a jinakosti, vyhněte se Murakamiho knihám velkým obloukem. Nemůže být snad vzdálenější a záměrně se tradicím vyhýbající autor, než je Haruki Murakami. Jaké tedy je Norské dřevo?

Když si odmyslím japonská jména hrdinů a názvy čtvrtí a měst v textu, příběh by se mohl bezproblémů odehrávat kdekoliv na světě, v jakékoliv evropské metropoli a takřka nic by se nezměnilo. Tak moc nejaponský tento bestseller je. (já vás varoval!) Jenže ono to není tak úplně jednoduché. Přesto, že se Murakami dle svých slov skutečně snaží být nejaponský jak je to jen možné, své kořeny popřít tak úplně nedokáže. Postavy, jejich chování a především pak velmi neutěšená, depresivní atmosféra (střídaná letmými záblesky podzimního slunce, ale i humorem) je netradiční natolik, že z nich ono "japonství" kouká jako sláma z bot. Což mě potěšilo. Murakami skvěle zvládá popsat rozdílnost a složitost lidských povah. Na jedné straně bezvýchodnost, letargii, absenci sil se poprat se životem (minulostí i budoucností), v přímém kontrastu k postavám, které naopak životem a přístupu k němu překypují. Mají své touhy, výhledy, radost ze života, kombinovanou až se zhýralstvím a hédonismem. Kniha je o hlubokém přátelství, ale také o tom, kde jsou jeho hranice a co ještě přátelství je a co už je zneužívání. A bylo to vůbec přátelství? I takové otázky vás během čtení budou napadat. Obětujete slibně se rozbíhající vztah a vlastní život? Necháte se psychicky vysávat nebo uzavřete kapitolu, soustředíte se sobecky na sebe a začnete žít vlastní život? Vždyť život je tak krátký. Právě především zde se projevuje Murakamiho původ. Úcta, smysl pro povinnost a oddanost, která je Japoncům vlastní a průměrnému Evropanovi naprosto cizí.

A ano, pak je zde ona rovina všech těch zduřelých penisů, vlhkých vagín, lačných úst a ztopořených bradavek, ostrých jako kvalitně nabroušená tužka. Nevím... Líbí se mi, jak mladého studenta Tóru dokážou ženské charaktery (bez rozdílu všechny) verbálně explicitně potrápit. Navlhlé náznaky, přes dusné erotično, až po ryze explicitní porno obraty, chování a popisy scén, by se neztratily v žádném hentai, ani porno průmyslu. Z počátku jsem s tím měl problém, nemám za potřebí se ve svém věku trápit "honící mládeneckou literaturou" jako vytrženou z LEO Čtení z 90 let... Na druhou stranu ono erotické napětí zde není samoúčelné. V příběhu má svůj důvod a co si budeme povídat, stačí se podívat kolem sebe, jak je svět masivně sexualizovaný a hranice se (od dob psaní Norského dřeva) výrazně posunuly. Dnes na vás bradavky a klíny pomrkávají doslova ze všech stran, nic není tabu. Nutno dodat bohužel. Norské dřevo je silný příběh s mistrně popsanou atmosférou. Z příspěvků na databázi knih je zřejmé, kdo knihu pochopil a kdo vůbec. Ne nadarmo je Haruki Murakami jeden z nejprodávanějších autorů na světě. Jeho příběhy a především styl nejsou pro každého. Především pak nejsou pro netrpělivé čtenáře. Pokud chcete něco více tradičního, Murakami není vhodný autor pro vás. Po počátečním rozčarování jsem si jeho styl zamiloval, ale příště vyzkouším Mišimu.

12 19.05.2023

Billy Summers je milý chlapík ze sousedství, se kterým byste si rádi dali vychlazené pivo na zápraží, v příjemný letní podvečer. Billy si umí udělat kamarády, je nepřekonatelný v Monopolech, rád čte komiksy, velmi dobře si rozumí s dětmi… a odstřelovací puškou. Stephen King opět sáhl do bezedné zásuvky se štítkem „sympatičtí antihrdinové“ a stvořil další pamětihodnou figuru, o kterou se čtenář bude bát, bude se s ní smát a držet jí palce, i když ví, že Billy nepatří mezi hodné chlapce. Příběh je velmi dobře vystavěn a pomyslný klobouček jsem prvně smekl v momentě, kdy autor pracuje se čtyřmi identitami hlavního hrdiny najednou, a přesto se čtenář v ději neustále perfektně orientuje. Úctyhodné a na těchto místech zas a znovu probleskují Kingovy nezměrné spisovatelské zkušenosti. Když se navíc do příběhu Billyho Summerse začnou proplétat vzpomínky na bitvu o Fallúdžu (velmi čtivě podané), měl jsem pocit, že mistr si zase projednou vybral ty lepší spisovatelské dny a múzy jej poctili svou laskavou návštěvou. Od absolutního zklamání jménem Doktor spánek, jsem při výběru Kingových knih již trochu opatrnější. Zatímco Doktor spánek pro mě bylo naprosté zklamání, v Billy Summersovi stačilo pár velmi pěkných náznaků a pomrknutí na legendární Osvícení a vše fungovalo mnohem, mnohem lépe. Knihu jsem si vybral především kvůli odstřelovačskému tématu, ve kterém jsem viděl velký potenciál, ačkoliv nakonec je příběh tak trochu o něčem jiném, a proto, že mi na stole leží Dům od domu: Vzpomínky seržanta americké pěchoty na druhou bitvu o Fallúdžu (David Bellavia). Čili knihy k sobě (aspoň vzdáleně) budou lehce ladit. Tentokrát 4 hvězdy a opět se klaním Králi slova a dobrých příběhů. Kniha vznikla za pouhý jeden rok: červen 2019 – červenec 2020, což mi připadá fascinující.

12 22.08.2022

Po přečtení Krakauerovi knihy, vyslechnutí několika přednášek a hlavně názorů Radka Jaroše na komerční expedice, jsem se utvrdil v tom, že není o co stát... Everest a bohužel už zdaleka nejen on, je doslova okupován baťůžkáři a lidmi, kteří kromě peněz nemají dostatek fištrónu ani na to, aby si před "výletem" na horu alespoň prošlápli zbrusu nové (tuhé) boty. O tom, že by si měli vyzkoušet zda jim alespoň pasují mačky na podrážku nemluvě. Já cestuji prstem po mapě a o horolezení pouze roky čtu či navštěvuji přednášky a outdoorová promítání. Nicméně i jako takto pasivní "horomil" mám dostatek mozkových buněk na to, abych věděl, že se svými nulovými zkušenostmi bych se asi neměl nechat s kyslíkovou maskou (= naprostý podvod) doslova dotáhnout šerpy na vrchol.

Co jsem tak četl některé názory horolezců, tak dnes jsou komerční zájezdy na osmy ještě o několik řádů absurdnější a tzv. klienti (!) jedou prakticky na výlet na Kokořín a ne do míst, kde mozkové buňky hynou rychlostí "opiček" v pivu při nedělním obědě. Nemluvě o znečišťování hory a okolí a znevažování výkonu skutečných horolezců. Vynikající kniha, kterou doporučuji naprosto všem, kdo mají respekt před horami a aspoň kapku pokory, která dnes všem citelně chybí.

12 17.12.2015

K zeměplošským příběhům mě přivedl kolega v práci a dodnes mu za to v duši děkuji. Uchvácen nepřekonatelnými obálkami mistra Joshe Kirbyho (kam se hrabe současný Paul Kidby), jehož artbook marně roky sháním, jsem od kolegy jednoho dne koupil asi 20 knih Terry Pratchetta a od té doby jsem propadl plejádě prudce originálních postav a dobrodružstvím, která čtenář může zažít pouze na Zeměploše. Barva kouzel je prvotina a jako taková trpí několika málo neduhy. Pořád jde ale o fantasy, ze kterého by jiní, k uzoufání nudní, šablonovití a rychlokvaškový autoři, mohli čerpat minimálně na deset dalších knih. Tolik nápadů mistr Pratchett dokázal vtěsnat na pouhých 290 stránek. Terry Pratchett byl jen jeden a já děkuji za to, že vdechl život nezapomenutelným postavám, křivolakým uličkám, kontinentům a galaxiím!

11 26.08.2018

S Lucií 'Goldilocks' Kutrovou snad ani nemůžeme být více rozdílní. Aneb jak praví Jára Cimrman: " My, trudomyslní, my se nesmíme nechat jedním šílencem zviklat. Tedy nerad to říkám, ale jsou chvíle, kdy by se optimisté měli popravovat!" Plus další mínus za "chlapecké hudební playlisty" a hanění kvalitní muziky (dokonce s překlepem v MeTTallica) :-D Ne, vážně: Úplně mě děsí představa Lucčinýho způsobu hikování a jestli něco na holkách úplně nesnáším, je to drama queen chování, kor v přírodě. Ale především mě totálně děsí představa, že na PCT budu obden trávit čas s dalšími "turisty", hikery, novými kamarády, prostě lidmi a neustále se s někým objímat a dávat si společné zero dny a baštit společně burgery. Vlastně mě dost negativně zaskočilo, jak knížka přetéká právě kapitolami věnovanými lidem… Nechápejte mě špatně, je to samozřejmě Lůca a její totálně extrovertní povaha (tito lidé mě vždy přiváděli do rozpaků a nikdy nevím, jak na tyto "výlevy" mám v osobním životě reagovat), která miluje lidi a proto tolik kapitol, vlastně skoro všechny, věnované právě jim. Trail angelům, hikerům, známým atd. Z mého úhlu mi to připadá skutečně velmi zvláštní, protože osobně bych 99% knihy věnoval přírodě, živočichům, které fotím makrem, náladám, atmosféře trailu a mé osobní cestě divočinou. Na tento trail bych šel ze dvou důvodů: kvůli přírodě a osobní cestě, abych poznal sám sebe. Ne kvůli lidem. Kniha by mě vlastně dokázala od PCT odradit. Kdybych nevěděl, že ty vzdálenosti jsou v USA tak obrovské a můžu se separovat a s nikým se moc nestřetávat a jít si sóličko, nabyl bych dojmu, že je to trail, ne nepodobný výstupu na lidmi zcela zdevastovaný Everest, kam leze kde kdo a jsou tam (doslova) fronty na vrchol. Nejen tato hora pro mě ztratila naprosto význam a to právě kvůli všudypřítomným lidem. Naštěstí to ale (zatím) není případ PCT a vzhledem k tomu, o jakou porci kilometrů jde, je pořád naděje, že si svou cestu tímto dobrodružstvím užijí i sólisti, introverti nebo samotáři jako já.
Na knížce oceňuji, že ukazuje, že i holka, která je schopná tahat 25 kg batoh a zrcadlovku (bez té bych také nikdy nikam nevyrazil) je schopná cestu absolvovat, aniž by uměla postavit vlastní stan. Klobouček :-) Taktéž musím vyzdvihnout, že jsem se dozvěděl spoustu zajímavostí a detailů, o kterých jiní hikeři v ČR nepíší, protože jim přijdou příliš osobní (to je ta extrovertní a otevřená Lůca, no). Mnohokrát jsem se chechtal pod fousy a některé příhody jsou opravdu koření :-) Hlavně nervy drásající autostop s Badrulem (a jeho true redneck rodinou) a manželské etudy s Leapfrogem :-) A v neposlední řadě musím pochválit zpracování knihy samotné. Citáty na předsádce, odkazy v textu na fotky, dostatečná foto příloha (která velmi navyšuje cenu vydání knihy, takže si dokážu představit to martyrium s vybíráním fotografií, které člověk 100% v knize chce mít otištěné), celková úprava je povedená. Třešničkou na dortu je pak záložka, která je tvořena z jedné strany bucket listem a z druhé mapou celého trailu.

Skvělá knížka, která ukazuje slavnou pacifickou hřebenovku z úplně jiného úhlu, než jsem zvyklý. Děkuji za parádní chvíle strávené nad stránkami PCT. Doporučuji i rozhovor s Lucií na DVTV.

10 10.01.2022

Jako náruživý PC hráč a milovník herní série, která vychází z knih Gluchovského, jsem si chtěl doplnit vzdělání a pustil se do knižní předlohy. A myslím, že u prvního dílu zůstanu. V žánru post-apo jde o ryze průměrnou knihu a ačkoliv se mi mnozí snažili namluvit, že jde o příběh s přesahem, nevidím to tak. Za mě maximálně tři hvězdy. Nejlepší pasáže by se daly spočítat na prstech jedné ruky zasloužilého truhláře. S Arťomem jsem nebyl schopný se tak úplně sžít a mrzí mě, že jednotlivé skupinky přeživších se v knize berou hopem. Výtku bych měl také k obrovskému výskytu chyb a překlepů. Gluchovského jsem vyzkoušel, ale za mě naprosto průměrný spisovatel. A vzhledem k tomu, že jeho série Metro má být to nejlepší, co stvořil, tak už se asi nesetkáme.

10 16.02.2019

...o první knihu o runách v češtině skutečně nejde (nepočítám jiné publikace, ale minimálně Runy od Bernarda Kinga tu máme od roku 1996), nicméně je to skutečně to nejlepší, co člověk mohl o runologii sehnat. Larse M. Enoksena mi doporučila sama docentka Helena Kadečková (naše přední nordistka) a to už je co říct. Marně jsem sháněl publikaci o runách a jejich dějinách bez balastu esoteriky a pavěd. 'Runy: Dějiny, dešifrace, výklad', jak se kniha celým názvem jmenuje, je bezesporu nejvýznamější dílo o této problematice. Pochopitelně ruku v ruce s Eddou, Severskou mytologií (od zmiňované Kadečkové) či Germánskou knihou mrtvých je to velmi přínosné čtení. Knihu doporučuje i norský umělec Einar Selvik (např. z ambientního projektu Wardruna - VELICE vřele doporučuji - psal jsem o nich 2str. článek do Muzikusu), který se zaměřuje na svých albech na runologii. Doporučení od rodilého seveřana, znalce historie a run, nelze brát na lehkou váhu. Kniha je bohužel velice obtížně sehnatelná. Sám jsem ji sehnal až přes překladatelku Terezu Janouškovou, žijící ve Švédsku, která měla jeden kus navíc... Rozhodně jde o zajímavé čtení.

9 05.08.2014

Mé pvní setkání s A. C. Clarkem. Sbírku jsem našel v polorozpadlém stavu v knihovničce v práci. A protože mám rád sci-fi, nepohrdnul jsem. Od Clarka jsem nic nečetl, ačkoliv ho mám zařazeného jako kapacitu. Ale prostě je to takový ten autor, který se mi doposud vyhýbal. Čekal jsem nějaké hardcore sci-fárny a la S. Lem. A ona je to sbírka velice čtivých, až jednoduchoučkých povídek na dobrou noc. Což nijak nesnižuje hodnotu, jen mě to překvapilo. Taktéž mě překvapila i pestrost, čemuž Clark nasazuje korunu s povídkou Adela Has Not Had Her Supper Yet. Pardon, je to vlastně: Kterak se Hercules Keating v orchidej proměnil :-) Baron - zahradník Rupert von Kratzmar by mohl svému kolegovi pěstiteli jen gratulovat. Povedená sbírka se slabšími i silnějšími kousky. Jako celek pobavilo, ale asi mám jiné favority...

8 19.10.2020

Zpětně mě překvapuje tolik pozitivních recenzí i vysoká hodnocení udělená zde na databázi. Jak to napsat a neurazit... Čekal jsem trochu víc (což bude asi problém u většiny "Kingologů"). 'Osvícení' je (právem) kultovní počteníčko a asi nebudu sám, koho odklon od hororu (a to téměř survival hororu) mrzí. Těšil jsem se, že bude autor mnohem více pomrkávat na čtenáře, kteří původní knihu milují a mají ji načtenou. Čekal jsem drobet větší provázanost.

Začátek není vůbec špatný, až jsem si říkal, že King je i ve svém věku velice příjemně naturalistický a naskytne se nám Danny Torrance v zajímavém světle a to včetně zděděných neřestí. Bohužel nejpozději od poloviny se příběh zlomí do skoro fantasy žánru. Není to špatné, ale na Kinga je toto "hodnocení" příliš málo. I takové 'Svědectví' nebo 'Pod kupolí' se mi líbilo více a to 'Osvícení' miluji. Přečetl jsem si obě knihy návazně za sebou, abych nepřišel o žádnou potenciální narážku a o to víc je nakonec 'Doktor Spánek' slabší. A jak už tady někdo naťuknul: Co se týče vyvrcholení a síly záporáků... slabota a asi největší zklamání vůbec. S postupně gradující prvotinou a neskutečně adrenalinovým finále i dozvuky po letech je 'Doktor Spánek' absolutně nesrovnatelný. Konec jaksi vyšumí do ztracena a na můj vkus ve finále udělí mistr King příliš málo doživotních traumat, psychických šrámů a zlomenin.

8 14.08.2014

Ne, bohužel Clive Barker a já si prostě nerozumíme. Miluji tajemno, fantasy, sci-fi, horory, dekadenci, nihilismus, mám velmi rád tvorbu Stephena Kinga, ale po přečtení dalšího Barkera se mi opět potvrdilo, že horor je jedna z nejzrádnějších literárních "škatulek". K hororu se často uchylují začátečníci, čekajíc, že se svou strašidelnou povídkou prorazí… ale skutečných mistrů tohoto žánru je doslova jako šafránu. A ačkoliv budu močit hodně proti větru, Barker (v určitých kruzích kultovní legenda) mezi ně prostě nepatří. Jeho styl je na mě příliš jednoduchý, příliš laciný, až pouťový. Nulová práce s charaktery, naprosto chybějící aspoň náznak nějaké psychologie, není se čeho chytit. Bohapustá krevní konzerva bez špetky chuti, natož výživného sosíku okolo, který by na roky uvíznul na patře a mezi zuby a člověk se mohl z té zahnívající dobroty kochat ještě roky po přečtení. To u Barkera nelze naprosto vůbec vyhledávat/očekávat. Tam kde Kingovi stačí ledabyle letmo nastínit atmosféru a člověk už se začíná s lehkým mrazením v zátylku vrtět v křesle, Barkerovi nestačí kilometry stažené kůže, hektolitry krve, ani zástup stopořených penisů. Vyzkoušel jsem 600stránkové Knihy krve I-III a vyjma jedné jediné povídky se mi nelíbilo nic. Popravdě si z tohoto souhrnného vydání nepamatuji s odstupem času ani písmenko, přitom např. s Kingovými +1000stránkovými bichlemi takový problém neregistruji. Po mnoha letech jsem dal šanci Hellraiserovi, protože uctívám filmovou ságu a Douga Bradleyho, který hrával roli Pinheada (a mám jej rád z desek Cradle Of Filth, kde namlouvá různá intra, outra apod.). Hellraiser - útlá knížečka na pár hodin četby - nenadchne, neurazí a to je poněkud málo. A přesně takhle mám zafixovaného Clivea Barkera. Bohužel pro Barkera, je na světě až MOC špičkových autorů, kterým je nutné dát přednost, protože život je krátký a není čas ztrácet… čas s průměrností. A tak největším plusem Hellraisera je jeho rozsah 125 stránek. A to je skutečně málo. Dvě hvězdy a to ještě s přivřenýma očima. My dva si prostě nerozumíme :-)

7 17.04.2022

Předně se zdržím komentářů typu: "Nemohl jsem knihu dočíst, protože byla příliš násilná a brutální." Toto je válka. VÁLKA. Ve válce se zabíjejí lidé a dějí zvěrstva, kterých je schopen pouze pravděpodobně jen člověk. Čili pochopitelně, že kniha bude naturalistická, pokud se chce člověk něco dozvědět. A já velice kvituji, že je právě takto detailní a velmi popisná, protože pak tu máme například knihu od Zajceva, což je z poloviny komunistická propaganda a o umění odstřelovačském se toho moc nedočteme. A odstřelovač je disciplína, která už ve své podstatě zaručuje, že o explodující různé části těl, zohavení a krutost nebude nouze. Je velmi dobře, že si autor nebere servítky a píše o válce takové, jaká ve skutečnosti je. Ale to jen čistě na úvod.

Já osobně kvituji především to, že na rozdíl od jiných žánrových knih, se zde čtenář dočte o různých tricích, postupech a konkrétních rozdílech mezi příučkami a reálnou bojovou situací. Protože řada např. tzv. dokumentů je naprosto otřesná, mystifikační až lživá a hodně mi to připomíná právě ony brožurky "jak se stát odstřelovačem", přitom realita a vlastní zkušenost je naprosto vzdálená. Což právě dokazuje i odstřelovač J. Allerberger v této knize. V mnoha knihách se dočteme o tom že z té či oné zbraně se střílí lépe či hůře a že odstřelovač měl těžký život. To je ale zoufale málo. Vždy mě ve válečném soukolí zajímala právě tato vojenská disciplína/umění a až tato kniha mi dokázala naprosto naturalisticky přiblížit, co byli odstřelovači skutčně zač. Jak přemýšleli, jak se chovali, jakou měli taktiku. V tom je největší přínos této publikace. Velice kvituji i naturalisticky podané konkrétní situace, protože válka prostě taková byla (dnes už to je trochu jiné a ne v tak masovém měřítku, pochopitelně). A v neposlední řadě kvituji s povděkem lehce kontroverzní věc: jsem moc rád, že Allerberger své zážitky, cítění nenávisti vůči nepříteli, bojový adrenalin, sympatie k ideologii atd. zcela JASNĚ popisuje jako holý fakt. Stejně jako to, že se nadšeně přihlásil jako dobrovolník. Nijak nesympatizuji s ideologií, to v žádném případě, ale strašně by mi bývalo vadilo, kdybych se zrovna v této knize dočetl, jak strašně soucítil s každým vojákem, kterému výbušnou B-patronou roztrhal hlavu. Jak hrozně byl režim krutý a jak si to vše postupem měsíců strávených na frontě uvědomil. Ne, Allerberger byl fašista celým tělem i duší a neváhal zabít kohokoliv. Dokonce i jen tak v "klidovém" režimu si vyhledával na vlastní pěst oběti. V čem že je to přínosné?

Vše výše uvedené mi totiž pomohlo k tomu, abych po celou četbu nesympatizoval s "hlavním hrdinou", k čemuž má takřka každý čtenář sklony. Občas jsem se přistihnul jak držím Allerbergerovi pěsti, aby z té či oné situace vyvázl a aby se trefil apod. Ale naštěstí mi jeho férový přístup a nezakrývání skutečnosti, co to bylo za člověka, pomohlo uvědomit a říct si: "Tak bacha na to, byl to nácek, okupant, tyran a vraždil lidi."

Čili asi nejpřínosnější, nejpopisnější a nejzajímavější kniha o odstřelovačích 2. světové války, díky které bude každý, kdo se o snipery zájímá, obohacen. Citlivější čtenář nechť nečte válečnou literaturu.

7 18.09.2020

Naprosto vynikající kniha, zaslouženě za plných 5 hvězd. Nebudu zde papouškovat celý obsah ze zadní strany knihy. Stačí pouze citovat The Guardian - "Jedna z nejlepších historických knih roku" či "Důkladně probádáno a se zápalem napsáno..." - Nature.

Doporučuji všem, kteří mají blízko k této práci (jako například já) nebo těm, kteří se o podobné téma zajímají. Čtivé, zajímavé, občas šokující. Přečteno jedním dechem, nelituji ani koruny. Plus mi velice sednul překlad Aleny Fry, na který odborně dohlédl Doc. MUDr. Pavel Kasal, CSc.

7 15.09.2019