Corvus komentáře u knih

Má první kotleta! Tedy vlastně Leoš Kyša, abych byl přesný. Nezatížen předchozí Kyšovou tvorbou (jakoukoliv), která se diametrálně odlišuje od "civilního románopisce" Leoše Kyši, jsem sáhnul po Sudetenlandu vlastně z jediného důvodu. Jako člověk, který se narodil, vyrůstal a žije v Sudetech celý život, mě upoutala obálka s výjevem pohoří a nože Hitlerjugend s háknkrojcem (který pochází z vlastní spisovatelovi sbírky, jak jsem slyšel v rozhovoru na YT). Po přečtení anotace mě nadšení nepatrně přešlo, když jsem zjistil, že jde o tzv. "co by kdyby" literaturu, pracující s alternativní historií. Skutečná historie mi připadá zajímavá dostatečně a nevím, proč bych měl věnovat čas nějaké smyšlené a pokroucené alternativě. Taktéž jsem byl (zpočátku) lehce zklamán, že se příběhový oblouk věnuje těm "druhým" Sudetám a nikoliv těm směrem na západ, blíž ke Krkonoším a Jizerským horám čili k těm "mým". Přese všechno jsem se do knihy zakousnul a po jejím zdolání uznávám, že Bruntálsko a okolí je vybráno opravdu dokonale a asi i vhodněji. Nejen proto, že autor odtud pochází a zná perfektně mentalitu lokálů a mapu, ale je to zároveň kraj mnohem tvrdší a sveřepější a tudíž asi i zajímavější pro román, který se odehrává v kulisách (ne)odsunutých Němců, zarytých komunistů a Čecháčků. Detektivní zápletka mi nevadila a byla dobrým hnacím motorem. Do knížky jsem se, přiznávám, musel dostat na 3x. Ale nakonec si mě ono specifické kouzlo prosycené cigaretovým kouřem levných startek, špínou a porevolučním bruntálským zmarem a depresí podmanilo a necelých 300 stran jsem zhltnul na posezení.

Vděčnou kulisou mi pak bylo čtení doma, konkrétně v domě, který původně patřil právě odsunutým sudetským Němcům a vnímání knihy se tak pro mě stalo mnohem osobnějším a naléhavějším zážitkem. Závěrem bych rád vypíchnul velmi zdařilé úvody kapitol, které jsou uvozeny dobovými novinovými výstřižky. Snad bych jen volil větší font nebo písmo takové, které není záměrně graficky poškozeno. Je to sice efektní, ale na mě už to byly opravdu blechy, a jsou-li některá písmena ještě typograficky záměrně nedotisklá

Mezi nejsilnější části knihy počítám rozhovor Daniela Lichkeho s prastrýcem Uwe Bittmanem. Skutečně mrazivé, Kotletovsky zlé a velmi dobře si dokážu představit, že kovaní nácci přesně takhle přemýšleli po válce, která pro ně dopadla (spravedlivě) tragicky.

Po přečtení knihy vřele doporučuji následující díla: Zánik samoty Berhof (1983), Je třeba zabít Sekala (1998), Habermannův mlýn (2010), Krajina ve stínu (2020) – filmy. Z hudby potom kapelu Elbe a jejich album Sudety (2018). Z dalších knih, které doplní celkový obraz: Cokoliv z koncentráčnické literatury, zejména pak ale dvě díla (více není potřeba, v těchto knihách je naprosto a dopodrobna VŠE): Továrna na smrt (Erich Kulka/Ota Kraus) a Dýmy nad Birkenau (Seweryna Szmaglewska – vzácný pohled na hrůzy z pohledu vězenkyň žen, většina knih je totiž z pohledu vězňů – mužů).

Další knihu z pera Leoše Kyši si pohlídám. Jak moc mě tvorba Františka Kotlety naprosto minula (přesto, že miluju sci-fi, kyberpunk a fantasy), tak Leoše beru!

16 25.02.2024

mé pátrání po japonském spisovateli, který by mě skutečně chytil za srdce, nadále pokračuje. Po zbožňovaném Haruki Murakamovi, jsem zalovil hlouběji do historie a tentokrát jsem vybral neméně uznávanou hvězdu japonské literatury - Jukio Mišimu, který je u nás znám především románem Zlatý pavilon. Mišima sám označil Tělo na prodej za drobné dílko (vycházelo na pokračování v magazínu Playboy, jak jsem se dočetl v doslovu) a skutečně se nejedná o žádný „zásah do světové literatury“. Rozhodně neočekávejte nic tak spektakulárního a šokujícího jako Mišimovu seppuku, kterou spáchal v roce 1970 (ve 45 letech) po svém proslovu, na půdě velitelství japonských Sil sebeobrany. Čtenáři povšechně nevítané (líné) otevřené konce příběhů, bohužel útlé knížce body také nepřidávají. Přese všechno mají životní kotrmelce hlavní postavy, v podobě mladého, životem unaveného úředníčka Hanio Jamady, působivé entrée, nápad a čtivost. Kořením je pak černý humor, absurdní situace a lehce bizarní momenty. Nemohu napsat, že bych se nebavil. Především pak kapitolka s ženou toužící po jisté životodárné tekutině či smrtonosní brouci mě oslovila. Celek bohužel vyprchá do ztracena, jako ranní mlha převalující se nad blaty. Chvíli je to krásné, ale až příliš brzy vaše kročeje zamíří k domácí knihovně, abyste se zmocnili další doposud panensky čisté vazby. Očekávání zůstala (spíše) nenaplněna a o člověkovi, který nabízí svůj život na prodej, překvapivě hloubat nijak zvlášť nebudete. Ačkoliv je název knihy sebepoutavější a nápad zajímavý, závěr se podle mého nezdařil. Dobrá knížka na jedno, maximálně dvě odpoledne u dobré brazilské kávy :-)

1 07.11.2023

všechno již mnohokrát zaznělo. Klasika, kult, kniha mládí. Naštěstí patřím ke generaci, která vyrostla v dobách, kdy byl všeho nedostatek, neexistoval internet, neexistovaly sociální sítě a lež, dezinformace a schopnost umět jasně rozlišit zlo od dobra, byla elementární způsobilost téměř každého rozumného člověka. Nyní, když čtu Foglarovy knihy po čtyřicítce, ve světě, ve kterém je společnost schopná (doslova vše) bagatelizovat, projevovat se na sociálních sítích jako zvěř a kdy se zpochybňují dokonce už i pojmy jako tvar naší planety (takhle to dopadá, když to někdo přepískne s četbou Zeměplochy od sira Pratchetta), připadají mi příběhy Rychlých šípů takřka jako fantasy historky z dob zalitých odpoledním sluncem. Stačilo pár desítek let a zlo opět slaví absolutní triumf a společnost se již ani nestydí veřejně podporovat komunisty (kteří Foglara nenáviděli a zakazovali mu činnost, a kteří zakázali skauting) a válku. Ještě, že se vývoje naší společnosti Jaroslav Foglar nedožil.

Vyrůstal jsem s klubáckým komiksem; komiksy Rychlých šípů, Družiny lišek, Svorných Gambrusínů a příběhy génia Káji Saudka mě navždy ovlivnily. V letních dnech, kdy na střechu vyhřáté půdy bubnovaly kapky deště a opodál vonělo seno, jsem ve své klubovně, stále dokola četl dobrodružné příběhy, Foglarovy knihy, vyplňoval okénka modrého života, zakresloval mapy, dával různým místům jména, zkoumal živočichy, nerosty, flóru. Navštěvoval jsem skautskou organizaci v Jablonci nad Nisou, která již dávno zanikla. Trávil celé prázdniny v lesích, u přehrady, u potoků, sbíral různé přírodní artefakty a zvláštnosti, zakládal všelijaké sbírky. Všechny vzpomínky se vážou ke knihám Jaroslava Foglara, jeho laskavosti, důrazu na čest, kamarádství a spravedlnost. Stínadelský triptych neztratil ani po mnoha letech, kdy jsem se k němu vrátil, nic ze svého kouzla a tajemství. Snad jsem si jen nyní nějak víc uvědomoval, jak hodně mě zasáhla smrt klubovního psa Bubliny a z paměti se za ty dekády vytratila i vzpomínka na chudáka vonta Dymoráka. Četbu jsem podpořil i vynikajícím seriálem Záhada hlavolamu od Hynka Bočana z roku 1969. A po mnoha letech jsem si splnil sen a konečně koupil vlastního ježka v kleci symbol Velkého vonta a celých Stínadel - v luxusní mosazné úpravě na zakázku (Rademic Puzzles).

Stínadelská trilogie si zasluhuje plný počet hvězd a měla by být součástí povinné četby na základních školách. Bohužel, pro poslední generace jde o zapomenutého autora a Foglarova snaha o spravedlivější, lepší svět a mládež se vštípeným kodexem slušnosti, cti a kritického myšlení, nenávratně zapadla do prachu zapomnění.

Když jsem pátral po svém prvním japonském autorovi, nemohl jsem si vybrat nevhodněji. Volil jsem mezi Jukim Mišimou a Haruki Murakamim. Nepolíben jsem se rozhodl pro Murakamiho, jen proto, abych po přečtení Norského dřeva zjistil (v doslovu i na internetu obecně), že právě on se jako spisovatel snaží z tradiční japonské škatulky co možná nejvíce vymanit, přinést svěží vítr do japonské literatury, pracovat s vlivy nejaponské kultury a vše tradiční japonské odmítá a dokonce Mišimou lehce opovrhuje. Pokud hledáte tradiční JAPONSKOU literaturu, chcete se zahloubat do jemnocitu, náznaků, letmé i věčné krásy, jinotajů a jinakosti, vyhněte se Murakamiho knihám velkým obloukem. Nemůže být snad vzdálenější a záměrně se tradicím vyhýbající autor, než je Haruki Murakami. Jaké tedy je Norské dřevo?

Když si odmyslím japonská jména hrdinů a názvy čtvrtí a měst v textu, příběh by se mohl bezproblémů odehrávat kdekoliv na světě, v jakékoliv evropské metropoli a takřka nic by se nezměnilo. Tak moc nejaponský tento bestseller je. (já vás varoval!) Jenže ono to není tak úplně jednoduché. Přesto, že se Murakami dle svých slov skutečně snaží být nejaponský jak je to jen možné, své kořeny popřít tak úplně nedokáže. Postavy, jejich chování a především pak velmi neutěšená, depresivní atmosféra (střídaná letmými záblesky podzimního slunce, ale i humorem) je netradiční natolik, že z nich ono "japonství" kouká jako sláma z bot. Což mě potěšilo. Murakami skvěle zvládá popsat rozdílnost a složitost lidských povah. Na jedné straně bezvýchodnost, letargii, absenci sil se poprat se životem (minulostí i budoucností), v přímém kontrastu k postavám, které naopak životem a přístupu k němu překypují. Mají své touhy, výhledy, radost ze života, kombinovanou až se zhýralstvím a hédonismem. Kniha je o hlubokém přátelství, ale také o tom, kde jsou jeho hranice a co ještě přátelství je a co už je zneužívání. A bylo to vůbec přátelství? I takové otázky vás během čtení budou napadat. Obětujete slibně se rozbíhající vztah a vlastní život? Necháte se psychicky vysávat nebo uzavřete kapitolu, soustředíte se sobecky na sebe a začnete žít vlastní život? Vždyť život je tak krátký. Právě především zde se projevuje Murakamiho původ. Úcta, smysl pro povinnost a oddanost, která je Japoncům vlastní a průměrnému Evropanovi naprosto cizí.

A ano, pak je zde ona rovina všech těch zduřelých penisů, vlhkých vagín, lačných úst a ztopořených bradavek, ostrých jako kvalitně nabroušená tužka. Nevím... Líbí se mi, jak mladého studenta Tóru dokážou ženské charaktery (bez rozdílu všechny) verbálně explicitně potrápit. Navlhlé náznaky, přes dusné erotično, až po ryze explicitní porno obraty, chování a popisy scén, by se neztratily v žádném hentai, ani porno průmyslu. Z počátku jsem s tím měl problém, nemám za potřebí se ve svém věku trápit "honící mládeneckou literaturou" jako vytrženou z LEO Čtení z 90 let... Na druhou stranu ono erotické napětí zde není samoúčelné. V příběhu má svůj důvod a co si budeme povídat, stačí se podívat kolem sebe, jak je svět masivně sexualizovaný a hranice se (od dob psaní Norského dřeva) výrazně posunuly. Dnes na vás bradavky a klíny pomrkávají doslova ze všech stran, nic není tabu. Nutno dodat bohužel. Norské dřevo je silný příběh s mistrně popsanou atmosférou. Z příspěvků na databázi knih je zřejmé, kdo knihu pochopil a kdo vůbec. Ne nadarmo je Haruki Murakami jeden z nejprodávanějších autorů na světě. Jeho příběhy a především styl nejsou pro každého. Především pak nejsou pro netrpělivé čtenáře. Pokud chcete něco více tradičního, Murakami není vhodný autor pro vás. Po počátečním rozčarování jsem si jeho styl zamiloval, ale příště vyzkouším Mišimu.

12 19.05.2023

(SPOILER) Má první zkušenost s japonskou literaturou. Asi téměř každý, kdo někdy aspoň částečně sledoval japonskou kulturu (v mém případě animé, manga, origami a japonské hry), ví, že může takřka vždy očekávat a) velmi divné věci/nápady; za b) geniální schopnost vytvořit i z nejobyčejnější věci/činnosti/slov zajímavou, netradiční a především originální záležitost. A protože Japonce již docela dobře „znám“ (postačí jméno např. Hideo Kodžima, abych se držel svého oblíbeného herního průmyslu), očekával jsem i od literatury když ne velké, tak určitě zajímavé události. Nezvolil jsem v milionech kusů prodávaného Haruki Murakamiho, ale (pro začátek) útlou knížku Nacuko Imamurové a již u anotace jsem si říkal, zda jsem neudělal chybu. Já a stalking a aby toho nebylo málo: Stalking v ženském prostředí? Jako vážně? Jenže to jsou právě ti Japonci a mé zkušenosti mi říkali: Nikdy tento veskrze originální národ nepodceňovat! Prvních 30 stránek na mě nedělalo dojem, inu žádný… Příběh na mě působil velmi všedně, až obyčejně nezajímavě. Jenže pak se to zlomilo. Začal jsem si všímat jemné manipulace autorky čtenářem a postupně čím dál drzejší manipulace dvou odlišných žen. Pro mě má příběh i tu přidanou hodnotu, protože jsem celý život pracoval v ryze ženských kolektivech a mírně mě šokovalo, jak moc STEJNÉ je chování/jednání žen v ženském kolektivu ve vzdáleném Japonsku, v porovnání s klasickým domácím „slepičincem“. Kniha je nejen o manipulaci a vztazích na pracovišti, kde se mrknutím oka může stát kdokoliv absolutním vyvrhelem. Je především o tom, kam může člověka dovést záliba ve šmírování cizích lidí, kdy (v extrémním případě) může dojít až k tomu, že stalking je tak návykový, že začnete zanedbávat své povinnosti a elementární zvyklosti. Ne každá pokorná a takřka neviditelná šedá myška je nezištná a bezproblémová. Kor když se jí do drápků dostane chytrý telefon… Povedený příběh k zamyšlení. Nyní se vrhnu na Norské dřevo od zmíněného Murakamiho.

6 14.11.2022

Kdo by neznal dramatickou báchorku o bezbranné holčičce, kterou maminka vyslala zcela samotnou přes les? A aby ji náhodou někdo nepřehlédnul, navlékla dcerku do rudého pláštíku a do košíku dala magnet pro bezdomovce: červené víno! Inu jiný kraj, jiný mrav. Možná, že Červená karkulka byla ošlehaná horalka a kdopak by se vlka bál? Možná však, že Červená karkulka četla příběh o ztracené dívence ‚Holčička, která měla ráda Toma Gordona‘ od Stephena Kinga a nosí v kapse švýcarský zavírák. Červená karkulka, v podání autorky (převážně) dětských knih Štěpánky Sekaninové, je karkulka entomoložka a vůbec velká zvídalka, která si z vlka v oboře vrásky nedělá a zajímá se o rozmanitou českou faunu i flóru. Tu se zastaví u potoka, o kus dál pozoruje pilné mravence či sbírá přírodní bohatství v podobě borůvek, malin a lesních jahod. Pozoruje brouky a vážky, dovádějící selátka a veverky, pasoucí se vysokou, ale i večerní tvory i tvorečky úplně nejmenší. O tom, co se událo v babiččině chaloupce, knížka taktně mlčí, za to houbová polévka již voní a klokotá v kotlíku a vábí myslivce s pérem na klobouku, veselého psa Punťu i dřevorubce ve flanelové košili. Vše dobře dopadlo, jak se na pořádnou pohádku sluší a patří! A aby toho nebylo málo, příběh doplnila zdařilými celostránkovými kresbami Alexandra Májová. A že jde o povedenou ilustraci, o tom svědčí i ten fakt, že nadšené dojmy zde sepisuje čtyřicátník, který koupil knížku své neteřince. Více podobných knih! Jedna z nejhezčích dětských publikací, která se zaměřuje na poznávání ryze české fauny a flóry.

4 07.11.2022

Poklad na ostrově je tím vzácným příkladem dobrodružné knihy z dětství, které neztratila nic ze svého kouzla, ani z kvality. Ke knize jsem se vrátil po 26 letech (již jako čtyřicátník) a oproti jiným knížkám z dětství si Robert Louis Stevenson drží kvalitativní laťku velmi vysoko. Dobrodružný příběh naplňuje všechna klasická pirátská klišé, která tak milujeme na dobrých příbězích, prosolených mořským příbojem; nechybí jednonozí piráti, bečky rumu, mluvící papoušek, drsná mluva mořských vlků, škuner se vznešeným jménem, divoká tropická příroda a samozřejmě titulní poklad. To vše s doprovodnými ilustracemi mistra George Rouxe, který svými perokresbami obohatil Stevensonovo dílo. Roux byl dvorním ilustrátorem Julese Vernea, a ačkoliv jeho perokresby v Pokladě na ostrově nedosahují kvalit děl pro Vernea, stále jde o velmi zdařilé obrázky. Především pak ilustrace, v níž Jim Hawkins míří dvěma křesadlovkami na Israela Handse, stoupajícího s dýkou v zubech lanovím hlavního stěžně. Nebo pérovka slepého piráta Lavičky, která mě v dětství děsila stejně jako ťukání jeho slepecké hole. Vybavuji si prazážitky, ve kterých jsem se v noci budil hrůzou a babička možná litovala, že mi knihu koupila. Vlastně jediné, co jsem nesl po návratu ke knize nelibě, je jednoznačně překlad Hany Šnajdrové, která z nějakého prapodivného důvodu interpretovala jména pirátů Long John Silver či George Merry jako Dlouhý Honza a Jíra Merry, což mě nepřestalo tahat za oči všech 211 stránek. Přitom další jména zůstala v originálním znění... Musel jsem si v anglickém originále ověřit, zda nezpackala i Silverovu přezdívku ‚Rožeň‘, ale nikoliv, zde je překlad výborný. Honzík a Jíra, kteří snad vyskočili překladatelce z klasické české televizní pohádky, mě budou strašit na věky. Jinak o nějaké utahanosti a rozvláčnosti děje, jak jsem se zde dočetl, není ani památky. Naopak – kniha odsýpá a na každé stránce se něco děje! Pět zasloužených hvězd!

18 06.11.2022

Billy Summers je milý chlapík ze sousedství, se kterým byste si rádi dali vychlazené pivo na zápraží, v příjemný letní podvečer. Billy si umí udělat kamarády, je nepřekonatelný v Monopolech, rád čte komiksy, velmi dobře si rozumí s dětmi… a odstřelovací puškou. Stephen King opět sáhl do bezedné zásuvky se štítkem „sympatičtí antihrdinové“ a stvořil další pamětihodnou figuru, o kterou se čtenář bude bát, bude se s ní smát a držet jí palce, i když ví, že Billy nepatří mezi hodné chlapce. Příběh je velmi dobře vystavěn a pomyslný klobouček jsem prvně smekl v momentě, kdy autor pracuje se čtyřmi identitami hlavního hrdiny najednou, a přesto se čtenář v ději neustále perfektně orientuje. Úctyhodné a na těchto místech zas a znovu probleskují Kingovy nezměrné spisovatelské zkušenosti. Když se navíc do příběhu Billyho Summerse začnou proplétat vzpomínky na bitvu o Fallúdžu (velmi čtivě podané), měl jsem pocit, že mistr si zase projednou vybral ty lepší spisovatelské dny a múzy jej poctili svou laskavou návštěvou. Od absolutního zklamání jménem Doktor spánek, jsem při výběru Kingových knih již trochu opatrnější. Zatímco Doktor spánek pro mě bylo naprosté zklamání, v Billy Summersovi stačilo pár velmi pěkných náznaků a pomrknutí na legendární Osvícení a vše fungovalo mnohem, mnohem lépe. Knihu jsem si vybral především kvůli odstřelovačskému tématu, ve kterém jsem viděl velký potenciál, ačkoliv nakonec je příběh tak trochu o něčem jiném, a proto, že mi na stole leží Dům od domu: Vzpomínky seržanta americké pěchoty na druhou bitvu o Fallúdžu (David Bellavia). Čili knihy k sobě (aspoň vzdáleně) budou lehce ladit. Tentokrát 4 hvězdy a opět se klaním Králi slova a dobrých příběhů. Kniha vznikla za pouhý jeden rok: červen 2019 – červenec 2020, což mi připadá fascinující.

12 22.08.2022

Velké zklamání. Knihu jsem kdysi propásl před mnoha lety v síti levných knih a zpětně si říkám, že to vůbec nevadilo. Někoho totiž napadla „skvělá“ myšlenka, vzít disertační práci a vydat ji jako knihu o 386 stranách. Jaké bylo mé zklamání, když jsem zjistil, že rovných 144 stran (!) je nekonečný seznam zdrojů, odkud autorka čerpala. Neuvěřitelné, že měl někdo chuť plýtvat na to papírem, natož ještě v jiné jazykové mutaci. Mé druhé (ještě větší) zklamání přišlo v momentě, kdy jsem se ani na 130 straně (!) nedozvěděl o KKK zhola NIC, vyjma toho, kolik v oněch dobách činily výnosy bavlny a kukuřice, že členové klanu se skládali z takových a makových lidí chudší střední třídy, autorka dokonce neváhá jít do takových obskurností, že popisuje jmenovitě osudy pátého syna pana xy, kolik si vydělával a že KKK byl vlastně spolek nespokojených bílých heterosexuálních týpků, s takřka nulovým vzděláním, problémy přinést do klanu nějakou tu kačku a velkým problémem se svým egem, které jim narušovaly bouřící se ženy u ploten. Pod maskou ušlechtilosti je po MNOHA letech kniha, kterou jsem znechuceně odložil a nedočetl, což se mi skutečně stává jen zcela výjimečně. K uzoufaní nudná sbírka hromady čísel, grafů (povinných ve všech podobně zaměřených textech typu „závěrečná práce“), tisíců jmen, výnosů, výdělků… člověk má pocit, že čte výsledky nadnárodního plánu komunistické strany šesté pětiletky. Chybí už jen obligátní „teplota, vlhkost vzduchu, rosný bod“. Knihu úplně s klidem v duši vynechejte. Nic nového se o KKK nedozvíte (skutečně ne), pusťte si raději vynikající (2x podtrhuji) francouzský dvouhodinový dokument Ku Klux Klan, une Histoire Américaine, který je doslova nabit raritními materiály a dozvíte se o KKK asi tak o 150% víc, než z této „knihy“. Jedna hvězdička z pěti za snahu autorky, nicméně naprosto nevhodné pro knižní zpracování (což mě přivádí k myšlence, kdo v BB artu rozhoduje o tom, co se v ČR vydá?). Body za chyby v textu + naprosto otřesnou foto přílohu, na kterou grafik ani nesáhl, nestrhávám; ačkoliv se lze jedním kliknutím na googlu dostat k nepopsatelně lepším, zajímavějším a detailním fotografiím. Na tristní (ne)kvalitu knih od BB artu už jsem zvyklý. Bohužel. Knihu lze použít jako drobnou stoličku, případně si v ní lisujte bylinky do herbáře. Aspoň k něčemu bude.

3 21.07.2022

Pane Bože, to bylo utrpení… Už debut Steva Altena stál za starou bačkoru, ale druhý díl "mistrovi" série Meg, nasazuje amatérismu korunu! Kde začít? Tak třeba naprosto směšně žalostným vykreslením postav:

Např. Ruska Celesta "s platinovými vlasy": Její otec byl ruský jaderný inženýr, působící na Oxfordu. Matka ruská krasavice. V osmi letech otec přestěhován do Běloruska, aby mohl pracovat v Černobylu (kde zemřel). Mezitím si matka nabrnkla v Moskvě člena politbyra (ženatý + rodina). Dva dny před 11 narozeninami Celesty matka i politik zastřeleni při milování v posteli :-D Následně Celesta, již jako sirotek, hladoví a snaží se přežít v moskevských ulicích. Živí se jako prostitutka. Ujmuvší se jí chlebodárce, posílá Celestu do USA do internátní školy :-D Ve 14 ukázala chlebodárci kozy u bazénu a od té doby se stává tzv. "sugar baby" atd. :-D Červená knihovna říznutá Bondovkami hadr! A to jsem si nevymyslel jedno jediné slovo. Dokonce dojde i na situaci "jsem tvůj otec" - telenovela hadr!

Superzáporák, jako vystřižený z Jamese Bonda/Muže z Acapulca, je taky kousek! Rus, trousící latinské citáty DOSLOVA v každém dialogu/monologu :-D Megaloman s narcistní poruchou, zároveň psychopat vyznačující se holou hlavu, bradkou a uhrančivými LASEROVĚ SMARAGDOVÝMI kontaktními čočkami… Už chybí jen koženej ušák a bílá kočka na klíně… :-D Alten se prostě zbláznil a popsané osobnostní charakteristiky jsou uvěřitelné ještě méně, než existence superžravého carcharodona megalodona. A to jsem ještě nezmínil, že je do příběhu zapleten i jistý Usáma!

S národností záporných postav se pojí také v knize foneticky "přeložená" ruština, u které mám velké pochyby o její správnosti. "Dobroe utra", " Padaždítě", "Nivážna" apod.

Jedna z postav se ve finále knihy maskuje za použití ZUBNÍ PASTY a k ní přilepeným vousům, zhotoveným z vlastních vlasů! (ne ani v tomto případě nic nepřibarvuji)

Knihu provází obrovská spousta chyb, dokonce jsem narazil i na chybějící slovo nebo zcela nesmyslně vyloženou/přeloženou situaci na podmořské stanici (která by mimochodem stála jednu z postav život).

Když už jsme u techniky, velmi mě překvapilo, že supermoderní obří hlubokomořská výzkumná stanice za miliardu dolarů se pohybuje pomocí JEDNOHO lodního šroubu a řídí se pedály a klasickým kulatým kormidlem. To už je vážně knižní moment z řady WTF?! Nemluvě o tom, že se výpisy ze sonaru kopírují na diskety :-D

Loď Kick = Kiku z první knihy (aneb nesjednocené názvosloví mezi jednotlivými díly).

Při blížící se velké vlně jedna postava křičí: "Blíží se další 'výrobce' vdov!" (widowmaker aneb klasicky toporně doslovný překlad tohoto slova).

Chyby v latinských citátech už mě vlastně ani nepřekvapily, za to pes rasy chihuahua místo českého názvu rasy čivava mě už skutečně rozesmála.

Řada chyb, které ušly korektuře už jsou jen onou pověstnou třešničkou… V případě, že budu v budoucnu vyhledávat příběhy z mořských hlubin, sáhnu po dobrodružstvích Supermořce a Ploutvokluka ze Sponge Boba!

Knihu o vraždícím megalodonovi, milióny let úspěšně přežívajícího, v klimaticky příznivém pásmu u dna Mariánského příkopu, jsem zvolil vlastně pouze z nedostatku podmořských - hlubinných sci-fi, mezi které řadím např. špičkovou Kouli od Michaela Crichtona. Jde o žánr velmi úzkoprofilový, na příběhy skrovný (i ve filmové branži) a z nouze jsem tak sáhl po sérii Meg od Stevena Altena. A jaký tedy je teror pocházející z hlubin? V prvé řadě - bezezbytku poplatný době svého vzniku, tedy polovině '90 let. Což sebou nese krystalicky čistou esenci béčkových vod jako: otravné vedlejší postavy; nepropracované charaktery, na kterých člověku prakticky vůbec nezáleží; trapné milostné linky (ty nesměly chybět snad v žádném 80' a 90' filmu a knize, ačkoliv jsou úplně kreténské a doslova NIC nerozvíjejí); imbecilní dialogy, nevhodně vkládané do úst postavám v nevhodných situacích; otravní američtí hrdinové; šílený závěr, podpořený autorovým notným nasáváním Jacka Danielse při psaní (asi?) a samozřejmě superotravný happy end. Devadesátky hadr…

Ano, můžu si za to sám, do výběru knihy mě nikdo nenutil. Být o 20 let mladší, asi bych nad 21tunovým prapředkem žraloka bílého hýkal nadšením. Ve 40 už se podobné brakové jednohubky čtou přece jen s lehkým sebezapřením a občasným kroucením hlavou. Ale jak jsem podotkl výše, literatury z podmořských hlubin je tuze málo. Nicméně to, co Alten předvádí v předposlední a poslední kapitole nemá obdoby. Asi takhle: když se z příběhu stane nefalšovaný bizardní popis situací a la Sharknado či Pavoukotřesení (což je ten nejšílenější céčkový filmový brak, jaký si dokáže představit jen nejotrlejší divák), knížku jsem po přečtení rovnou vystavil na aukru. Tam skončí i druhý díl, který sebemrskačsky přečtu, když už se ocitl v mé knihovně.

Vyjma přeťápnutého závěru, který by imponoval snad jen takovému mistru braku jakým je Uwe Boll, nesympatických postav, jednoduchosti, až plytkosti textu mi také vadilo prakticky neexistující tajemno a nulový popis podmořských hlubin, které jsem tak nějak (naivně) očekával. Tam, kde se člověku tají při popisu neznámého u Crichtonových knih dech, Alten servíruje občas zábavná, občas nudná, občas nechutná jatka.

PS: Zubatá víla mě pobavila (překlad měl být víla zuběnka).

6 26.04.2022

Ne, bohužel Clive Barker a já si prostě nerozumíme. Miluji tajemno, fantasy, sci-fi, horory, dekadenci, nihilismus, mám velmi rád tvorbu Stephena Kinga, ale po přečtení dalšího Barkera se mi opět potvrdilo, že horor je jedna z nejzrádnějších literárních "škatulek". K hororu se často uchylují začátečníci, čekajíc, že se svou strašidelnou povídkou prorazí… ale skutečných mistrů tohoto žánru je doslova jako šafránu. A ačkoliv budu močit hodně proti větru, Barker (v určitých kruzích kultovní legenda) mezi ně prostě nepatří. Jeho styl je na mě příliš jednoduchý, příliš laciný, až pouťový. Nulová práce s charaktery, naprosto chybějící aspoň náznak nějaké psychologie, není se čeho chytit. Bohapustá krevní konzerva bez špetky chuti, natož výživného sosíku okolo, který by na roky uvíznul na patře a mezi zuby a člověk se mohl z té zahnívající dobroty kochat ještě roky po přečtení. To u Barkera nelze naprosto vůbec vyhledávat/očekávat. Tam kde Kingovi stačí ledabyle letmo nastínit atmosféru a člověk už se začíná s lehkým mrazením v zátylku vrtět v křesle, Barkerovi nestačí kilometry stažené kůže, hektolitry krve, ani zástup stopořených penisů. Vyzkoušel jsem 600stránkové Knihy krve I-III a vyjma jedné jediné povídky se mi nelíbilo nic. Popravdě si z tohoto souhrnného vydání nepamatuji s odstupem času ani písmenko, přitom např. s Kingovými +1000stránkovými bichlemi takový problém neregistruji. Po mnoha letech jsem dal šanci Hellraiserovi, protože uctívám filmovou ságu a Douga Bradleyho, který hrával roli Pinheada (a mám jej rád z desek Cradle Of Filth, kde namlouvá různá intra, outra apod.). Hellraiser - útlá knížečka na pár hodin četby - nenadchne, neurazí a to je poněkud málo. A přesně takhle mám zafixovaného Clivea Barkera. Bohužel pro Barkera, je na světě až MOC špičkových autorů, kterým je nutné dát přednost, protože život je krátký a není čas ztrácet… čas s průměrností. A tak největším plusem Hellraisera je jeho rozsah 125 stránek. A to je skutečně málo. Dvě hvězdy a to ještě s přivřenýma očima. My dva si prostě nerozumíme :-)

7 17.04.2022

„Tak. Padáme odsud. Nech už toho focení!“ - toto jsou poslední slova pozemšťanů, která zazněla na věčném souputníkovi Země - Měsíci, 14. prosince 1972 ve 22:54 hod. Pronesl je astronaut Eugene Cernan, popohánějíc geologa Harrisona Schmitta do modulu Challenger. Od doby Apolla 17 uběhlo 50 let (!) a lidé do regolitu Měsíce neotiskli žádnou další stopu… Proč tomu tak je? Proč se další kroky lidstva odklonily od kurzu Země - Měsíc? Proč byl program Apollo 18, 19 a 20 vyřazen? Právě na tyto otázky a nejen na ně, hledá odpověď Petr Tomek ve své knize Ztracený Měsíc. Fascinující publikace o kosmonautice, pionýrských časech dobývání Vesmíru, závodu o přistání na Měsíci, nástupu raketoplánů, utahování opasků vesmírného programu i (snad) světlé budoucnosti výprav do Vesmíru. Tomek přibližuje dějiny kosmonautiky čtivou formou ne nepodobnou např. popularizátorovi a astrofyzikovi Jiřímu Grygarovi či astronomovi s velkou zálibou v naší mateřské hvězdě - Slunci - Josipu Kleczkovi. Všechny tři spojuje velký rozhled, fascinace kosmem a taktéž umění přiblížit nepředstavitelné běžnému čtenáři se zájmem o "hvězdičky". Publikaci doprovází velmi bohatá obrazová příloha (400 dokumentárních fotografií, technické dokumentace atd.) přímo v textu. Jedna ze závěrečných kapitol se věnuje oblíbeným konspiračním teoriím, které Tomek důkladně prověřil a předkládá čtenáři zamyšlení, že i ty nejšílenější teorie mohou ukrývat zrnka reálných základů. Ano, dokonce i ty nejsmělejší, kdy si Měsíc dávno před Američany podrobil Nacistický vesmírný program (všichni ale víme, že ten úspěšně zlikvidoval B. J. Blazkowicz ve Wolfensteinovi :-) ). A tak zatímco kniha končí někdy kolem roku 2005, což je její největší, ale pochopitelné mínus, dnes máme mnohem hmatatelnější naději v obnovu pilotovaných letů na Měsíc. A to díky projektu Artemis. Artemis je kosmický program NASA, jehož cílem je obnovení pilotovaných letů s lidskou posádkou na Měsíc. Program byl zahájen v roce 2017 a je zabezpečován NASA ve spolupráci s několika soukromými partnery. Lodí Orion navedenou na oběžnou dráhu kolem Měsíce a pak zpět k Zemi se můžete dostat i vy! Tedy aspoň vaše jméno a to díky flashce, na které bude uloženo, jenž bude na palubě lodi Orion. Stačí se jen zaregistrovat. Vzhůru na Měsíc!

16.04.2022

Ladislav Fuks je bezesporu světový pojem a budu se jen opakovat, když napíšu, že se jedná o jednoho z nejzajímavějších a nejoriginálnějších spisovatelů naší historie. Dnes trestuhodně opomíjený, ačkoliv je jeho dílo v těchto dobách aktuálnější než kdy dříve, v dřívějších dobách dokonce neprávem zavrhovaný a odmítaný "mravokárci", kteří se na Fukse dívali zjednodušenou optikou a prismatem Sametové revoluce. Jan Poláček se zhostil nedocenitelné práce, totiž osvětlit a přiblížit složitost Fuksovi osobnosti a naturelu dnešním čtenářům (a nejen jim), což se skepticismem sobě vlastním, pokládám za velice tristní snahu. Když si tak čtu některé názory na Fuksovi knihy zde na databázi, setkávám se s absolutním nepochopením autora a jeho díla. Fuks je na dnešní čtenáře a lidi, žijící instantními zážitky sociálních sítí a mrvou televizních obrazovek velmi složitý (neplatí všeobecně, výjimky existují)… A ačkoliv jsem i já proto, aby se Fuksovi knihy zařadily do povinné školní četby, nedělám si naděje, že by "oslovil a zakořenil". Naděje však umírá poslední. Bedlivá, mnohdy mravenčí práce Poláčka je ozdobou této vskutku milé biografie. Dovoluje Fuksovu obdivovateli nahlédnout do mistrových poznámek, velmi pěkné jsou taktéž přiložené fotografie, ale i epilog v podobě pátrání po hrobu tohoto velikána. Velmi oceňuji i vydatný předkrm v podobě beletristické části, která je bezpochyby důkazem, že ji napsal člověk, který Fuksovi rozumí. Velmi čtivá a ne úplně tradiční biografie, kterou nemohu hodnotit méně jak plným počtem hvězd. Děkuji, pane Poláčku!

4 02.03.2022

S Lucií 'Goldilocks' Kutrovou snad ani nemůžeme být více rozdílní. Aneb jak praví Jára Cimrman: " My, trudomyslní, my se nesmíme nechat jedním šílencem zviklat. Tedy nerad to říkám, ale jsou chvíle, kdy by se optimisté měli popravovat!" Plus další mínus za "chlapecké hudební playlisty" a hanění kvalitní muziky (dokonce s překlepem v MeTTallica) :-D Ne, vážně: Úplně mě děsí představa Lucčinýho způsobu hikování a jestli něco na holkách úplně nesnáším, je to drama queen chování, kor v přírodě. Ale především mě totálně děsí představa, že na PCT budu obden trávit čas s dalšími "turisty", hikery, novými kamarády, prostě lidmi a neustále se s někým objímat a dávat si společné zero dny a baštit společně burgery. Vlastně mě dost negativně zaskočilo, jak knížka přetéká právě kapitolami věnovanými lidem… Nechápejte mě špatně, je to samozřejmě Lůca a její totálně extrovertní povaha (tito lidé mě vždy přiváděli do rozpaků a nikdy nevím, jak na tyto "výlevy" mám v osobním životě reagovat), která miluje lidi a proto tolik kapitol, vlastně skoro všechny, věnované právě jim. Trail angelům, hikerům, známým atd. Z mého úhlu mi to připadá skutečně velmi zvláštní, protože osobně bych 99% knihy věnoval přírodě, živočichům, které fotím makrem, náladám, atmosféře trailu a mé osobní cestě divočinou. Na tento trail bych šel ze dvou důvodů: kvůli přírodě a osobní cestě, abych poznal sám sebe. Ne kvůli lidem. Kniha by mě vlastně dokázala od PCT odradit. Kdybych nevěděl, že ty vzdálenosti jsou v USA tak obrovské a můžu se separovat a s nikým se moc nestřetávat a jít si sóličko, nabyl bych dojmu, že je to trail, ne nepodobný výstupu na lidmi zcela zdevastovaný Everest, kam leze kde kdo a jsou tam (doslova) fronty na vrchol. Nejen tato hora pro mě ztratila naprosto význam a to právě kvůli všudypřítomným lidem. Naštěstí to ale (zatím) není případ PCT a vzhledem k tomu, o jakou porci kilometrů jde, je pořád naděje, že si svou cestu tímto dobrodružstvím užijí i sólisti, introverti nebo samotáři jako já.
Na knížce oceňuji, že ukazuje, že i holka, která je schopná tahat 25 kg batoh a zrcadlovku (bez té bych také nikdy nikam nevyrazil) je schopná cestu absolvovat, aniž by uměla postavit vlastní stan. Klobouček :-) Taktéž musím vyzdvihnout, že jsem se dozvěděl spoustu zajímavostí a detailů, o kterých jiní hikeři v ČR nepíší, protože jim přijdou příliš osobní (to je ta extrovertní a otevřená Lůca, no). Mnohokrát jsem se chechtal pod fousy a některé příhody jsou opravdu koření :-) Hlavně nervy drásající autostop s Badrulem (a jeho true redneck rodinou) a manželské etudy s Leapfrogem :-) A v neposlední řadě musím pochválit zpracování knihy samotné. Citáty na předsádce, odkazy v textu na fotky, dostatečná foto příloha (která velmi navyšuje cenu vydání knihy, takže si dokážu představit to martyrium s vybíráním fotografií, které člověk 100% v knize chce mít otištěné), celková úprava je povedená. Třešničkou na dortu je pak záložka, která je tvořena z jedné strany bucket listem a z druhé mapou celého trailu.

Skvělá knížka, která ukazuje slavnou pacifickou hřebenovku z úplně jiného úhlu, než jsem zvyklý. Děkuji za parádní chvíle strávené nad stránkami PCT. Doporučuji i rozhovor s Lucií na DVTV.

10 10.01.2022

"Ale říkals, že návštěvy se musí předem hlásit, jinak z toho jsou potíže...". Vybavily se mu mrtvoly ve vaně. :-D

Předně musím napsat, že příliš české autory nevyhledávám. O to méně, pokud se věnují hororu a ještě když nedej bože ve svých příbězích zmiňují české reálie, českou pop kulturu a výrazy jako Lidl :-) Mám prostě vnitřní odpor ke strašidelným vyprávěnkám z našeho malého rybníčku, kde se příliš dobrých dramat s přesahem do hororu neurodilo. Rád se nechávám unášet reáliemi a příběhy zahraničních autorů, kde mám prostor pro svou fantazii, která může příběh a postavy během čtení dokreslovat. V knížce, kde "Ludmila chodí hákovat do kaufu" a "doma poslouchá Miraie, Xindla X a Bílou" a "maže si chleby ramou"… má fantazie definitivně končí a nad onou domácí "nudou" vyvěšuje bílý prapor. Prostě ne. Navíc se nemohu zbavit dojmu, že horor u nás jaksi moc… nefunguje. Mám neodbytnou, vtíravou myšlenku, že každý začínající autor sáhne právě po téhle škatulce, případně rovnou gore tématice. Jediný, koho uznávám, byl mistr Ladislav Fuks, ale to je krapet jiný level.

Tolik k úvodu, abych vztah k této knížce nějak zarámoval. Pan Pech je král úsporných vět. Nemohu se zbavit dojmu, že na tento příběh je škoda papíru a doslova to ve mně evokuje dojem, že bych měl konečně dopsat svou knížku a podstrčit ji nějakému vydavatelství. U nás se evidentně vydá cokoliv. Jinými slovy: celek na mě působí jako lepší povídačka, přidaná k dobru u táborového ohně. Ale to nejhorší: nevím, co bych si měl po přečtení odnést za emoci. A to považuji vlastně za největší kámen úrazu. Proč byla tahle kniha napsána, jaký je její smysl a poselství? No, asi žádné nebo to ví jen autor, či úplně jednoduše nemusí každá kniha mít "vyšší smysl". Po otočení poslední stránky ve mně, bohužel, nezůstalo nic. A to se mi skutečně nestává… Celá zhoubná spirála, vedoucí pochopitelně k jedinému možnému závěru, vyšumí do ztracena.

Naprosto iracionální chování otce, řítícího se do katastrofy (to ještě beru, člověk v afektu a pod vlivem láhve vodky dokáže různé věci), nadprůměrně inteligentní a téměř soběstačná 4letá (!) Markétka (asi velmi kvalitní DNA, ovšem potom pan Jakub rozhodně nemůže být otcem :-D ) a trochu zvláštní rodiče (ukrýváme vraha, který s námi polovinu života vlastně nekomunikuje) vyplňují úsporných 188 stran. Což je fajn, protože vám knížka nezabere víc jak 3 hodinky vašeho života a na papír nepadlo tolik stromů. Knížku jsem vyhrál v soutěži s Argem a vlastně jsem se do ní pustil čistě na základě informace, že se jedná o psychothriller s prvky hororu. Zajímalo mě, jak je na tom česká literární scéna v roce 2021. Inu, žádná promyšlená "kingovina" se nekoná. Přesto jsem dílko přečetl, zajímalo mě především, co bude dál s Markétkou, nicméně kniha poputuje dál. Nevidím důvod mít tento titul ve své knihovně. 'Hranice už nejsou, tati' ve mně nezanechalo nic a je to béčko. Takové véháeskové béčko s ošklivým obalem z '80 let. Škoda.

4 28.11.2021

Simmonsův Terror je velmi kvalitně odvedené dílo. Bezmála tři stránky zdrojů svědčí o tom, že s přípravou a důkladným nastudováním pionýrských expedic (zde arktická tzv. Severní cesta) strávil autor mnoho času. Jestliže Terror něco opravdu NENÍ, pak nudný a naprosto mi unikají poznámky typu: "Musel jsem se do četby nutit." Prvotní expedice za polární kruh (nebo kamkoliv jinam), které byly jednou velkou neznámou, jsou všechno, jen ne nudné. Tato kniha detailně popisuje nepopsatelné utrpení, strádání a odříkání, které ruku v ruce přichází s překonáváním limitů a posouváním hranic neznámého. Jen emocionálně plochý člověk nebo čtenář, který v sobě nemá dobrodružného ducha, považuje polární expedici sira Johna Franklina, potažmo knihu, za nudnou. Popravdě mi to připadá naprosto nepatřičné a úplně mimo. Kniha čerpá z reality a na internetu existuje řada vynikajících a VELMI obsáhlých zdrojů k této fascinující expedici (wikipedie, kor česká, nestojí za řeč). Terror ve skutečnosti, i v podání Simmonse, byl/je 100% survival a strádání, tenčící se zásoby, nezkušenost a vlezlá zima doslova sálá z každé stránky. Těch bezmála 700 stran si užije téměř každý, především pak ale jednoznačně čtenáři, kteří 1) milují cestopisy/survival, 2) dobrodruzi, kteří vyrostli na Foglarovkách, 3) milovníci lodí (to je velké plus) a obecně fanoušci extrému. A pak tu jsou samozřejmě ti, kteří vyhledávají u Simmonse horor, ačkoliv se téměř většina lidí u jeho titulů shoduje nad tím, že právě ona hororová složka by v jeho knihách nakonec být vůbec nemusela, protože obstojí sama o sobě (viz např. Temné léto). Je to případ i Terroru (což byla a je skutečná loď, která roku 1848 "zmizela" a roku 2016 byla objevena). Nicméně inuitské mýty a legendy jsou zde tak dobře zakomponovány (a opět - vychází se ze skutečných reálií), že to naprosto ničemu nevadí a dodává celému už tak tragickému příběhu další vrstvu teroru. Zde se Simmons velmi podobá Stephenovi Kingovi, který má taktéž ve zvyku své charaktery týrat a nakládat jim čím dál brutálnější a děsivější hoře. Další, již zmíněnou vrstvou, jsou pak technické detaily, které mě, co by obdivovatele lodí, nepokrytě bavily a užíval jsem si technikálie a popisy palub, zařízení, stejně jako typickou britskou loajalitu k námořnictvu, džentlmenství, ale i vzpoury :-) O této knize by nebyl problém napsat sáhodlouhý rozbor; nakonec zmíním jen vynikající, stejnojmenný seriál (minimálně jeho první řadu), skvěle česky namluvenou audioknihu od One Hot Book a pakliže máte rádi lodní modely, tak detailní dřevěný Terror vyrábí španělská firma Occre (lze koupit i u nás). Doporučuji podrobný blog Matthewa Bettse, stránky Canadianmysteries.ca/sites/franklin/home/homeIntro_en.htm (napěchované k prasknutí) nebo výbornou interaktivní mapu skutečné expedice sira Franklina https://www.google.com/maps/d/viewer?mid=1ee6QW261OiAFYt_lMWMXDPEG2jyplkuU&ll=69.27771540800218%2C-93.6548198402566&z=7

PS: Pět plnotučných hvězd. Simmons se mi 100% trefil do vkusu i zájmů. Vřele doporučuji všem dobrodruhům, snílkům i hororožroutům.

33 05.10.2021

Psát o panu Necrocockovi cokoliv nad obsah této výtečné biografie, je jako nošením muchomůrek do lesa (či filcek do zaplivaného asijského bordelu). Chlípnost v kombinaci se zvýšenou močopudností, zahuštěným šlemem a neotřelou náturou hlavní hvězdy knihy - Tomáše Kohouta - ze stránek doslova odkapavá. Stejně jako takřka hmatatelná vůně lyzolu, desinfikovaných kachliček a rourek uleželých hřibů, prolezlých hmyzem rozmanitých čeledí. Jako velký fanoušek celé Necrocockovi tvorby, hodnotím pěti macatými hvězdami. Nechybí zásadní okamžiky, znepokojivé historky, fotografie z archivu, vybrané texty písní a na závěr knihy úctyhodná (a stále se rozpínající) diskografie. Děkuji za tuto skvostnou biografii a těším se na další díl Dělníků kovu. Přimlouvám se do budoucna za Frantu Štorma.

1 27.07.2021

Tuto drobnou knížku plnou povedených sloupků Marka Ebena, jsem si objednal ihned poté, co ve svém pořadu Minišou, Karel Šíp přečetl celou epizodku s květákem pro honoraci :-) A musím podotknout, že těch pár korun nelituji. Eben má talent a jeho glosy/sloupky jsou zábavné a lidské a občas jsem u těch milých stránek neplánovaně vybuchoval smíchy.

Vytknul bych jen dvě věci (do dalšího vydání, až p. Eben nasbírá další příhody a myšlenky): 1) Obal - nechci se nikoho dotknout, ale tohle už ne; 2) K jednotlivým datumům epizod prosím přiřadit název, ať se snadněji hledá konkrétní pasáž ( v čemž se plně shoduji s p. Šípem).

Jinak fór s kroužkovou vazbou je povedený. Za mě jednoznačně 5 hvězd, bavil jsem se od začátku dokonce.

15 12.07.2021

Autobiografie Briana Warnera přináší fanouškům Marilyn Manson vše po čem touží, pěkně v jednom úhledném balení. Někdejší Bůh mrdu na poctivých 351 stránkách ze sebe vyplavil všechen svůj hnus, obscénnosti, zranitelnost, hříchy, drogové excesy, fascinace lecčím a myšlenkové pochody inspirované kdečím (většinou drogovými tripy). Nechybí noční můry, sebepoškozování, myšlenky na (sebe) vraždy a samozřejmě obligátní americký temný sklep s duševně pokrouceným dědou. Kniha je doslova archetypem biografie filmového slasheru/shock rockera, jehož fanynky si do naditých výstřihů žiletkami opatrně vyřezávají jméno kapely. Přesně to jsem od Marilyn Mansona čekal a dostal jsem všeho plnými hrstmi. Kniha se uctívačům kultu MM (dnes již lehce vyčpělému) prostě nemůže nelíbit. I mě se zhýralá dekadence, hédonismus, alkoholem a drogami nasycené bujaré večírky s hromadou všehoschopných groupies (pissing atd.) velmi líbila.

Na knize oceňuji především dvě věci: Warnerovu schopnost nepodělávat se z autorit a systému. Jeho (brutální) upřímnost mi imponuje, stejně jako poukazování na falešnou morálku, puristy, pokrytectví a zvrácenost pravidel, která se snaží lidi svázat a držet v klecích. Jeho velmi dobře promyšlená strategie rýpání do systému a autorit kombinací hudby, textů, scénické performance, videoklipů a rozhovorů. Veliká škoda, že se postupem let propadl (myšlenkově, hudebně, jednáním) do takové bezpečného šedého bezzubého průměru… Takhle si to asi Manson nepředstavoval… V této knize je ale těsně před vrcholem svého největšího buřičského období ( Antichrist Superstar / Mechanical Animals / Holy Wood (In The Shadow Of The Valley Of Death) ).

Druhým důvodem, proč jde o jednu z těch kvalitnějších biografii, je hojné množství použitých doprovodných materiálů, dokreslujících osobnost MM. V knize tak nalezneme úryvky z osobního deníku, přepis rozhovorů, humorná pravidla MM, kresbičky, řadu fotografií, záznam nočních můr a drogových výletů. Velmi pěkné je i grafické zpracování a různé, autorem vybrané citáty. O kvalitě knihy svědčí i fakt, že je mnoho let beznadějně vyprodaná a v bazarech se prodává mnohdy i za absurdní ceny. Jedna z mále biografií, které by si zasloužily dotisk.

4 hvězdy. Jednu strhávám za minimum pasáží věnujících se nahrávání alb. Informací je málo a mě, coby celoživotního hudebního fanouška, velmi zajímá zrod zásadních desek hudební historie. Je ale možné, že pod tou nelidskou hromadou drog a galonů chlastu se Mansonovi zkrátka vše vykouřilo z mozkových závitů…

6 07.06.2021