Chmur komentáře u knih
Knize Trocha zlé krve nelze upřít čtivost. Většinu času nenudí, má relativně dobře napsané dialogy, děj má spád. Zároveň však postrádá jakoukoliv poetiku. Abercrombie rozehrává hru, ve které rozvádí až příliš mnoho problémů - sociální problematika, ekologické problémy, dopady války na osobnost jedince atd. atd. Jeho svět je temný a surový, ale příliš se neliší od toho našeho. Mě vlastně moc nebavil. Chybí mu přitažlivost Středozemě, Malazu, Západozemí čí Bas-Lagu. Sem bych se snad ani nechtěl podívat. Navíc mi chyběly postavy, se kterými bych se mohl ztotožnit. Nikdo mi ani trochu nepřirostl k srdci. Nevím no. Zřejmě si ze zvědavosti přečtu další díly, ale žádnou velkou změnu neočekávám.
Kniha plyne pomalu jako všechna Simmonsova díla, která jsem doposud četl. Byl jsem trochu zklamán z toho, jak autor některé dějové linie uzavřel. Třeba ta Odysseova/Nikoho mě vyloženě zklamala. Taky mě mrzí, že Simmons spoustu věcí vůbec neozřejmil. Jak vlastně vznikli Moravci? Vytvořili je postlidé? Kdo je přesně Sycorax? Kdo je Klid? A takových otázek mám spoustu. Možná je ale chyba v mé pozornosti a paměti. Nejsem si jist. Podle mě si ale Simmons utrhl příliš velké sousto a nechal proto mnoho v Olympu otevřeno.
Kniha je pro mě zklamáním. Ač je v jednotlivostech jasné, že Barnes psát umí, chybí jí určitý směr a ucelenost. Měl jsem z ní pocit nahodile plynoucích autorových myšlenek, přenesených na papír. Mnohé, zejména týkající se rodiny, se do omrzení opakuje. Jakoby autor pořád omýlal to samé a nikam se neposouval. Navíc, a to je spíš můj problém, často odkazuje na francouzské spisovatele, o kterých toho ale běžný Čech moc neví. Dalším problémem je překlad knihy. Považuji ho za velice špatný. Dělal ho člověk, který nemá smysl pro jazyk. Věty jsou nesmírně kostrbaté a těžko se čtou.
Ílion je typický Simmons, což znamená, že to v žádném případě není oddechové čtení. Děj plyne pomalu, z počátku místy až úmorným šnečím tempem. Přesto má kniha i v těchto pomalých pasážích díky Simmonsově neuvěřitelné imaginaci své kouzlo. Pokud čtenář vydrží, prokouše se počátečními kapitolami, začne děj postupně gradovat a poslední třetina knihy je už celkem jízda, ve které vše do sebe parádně zapadá. Navíc Ílion v sobě obsahuje části s bohy a hrdiny řecké mytologie, což bylo pro mě velké plus. Osobně se mi Ílion líbil. Řekl bych, že je dokonce čtivější a zábavnější než slavný Hyperion.
Zrzavý Orm je kniha napsaná skoro až primitivní formou vyprávění, která se však k příběhu z doby raného středověku náramně hodí. Jedná se zároveň o velice čtivý román, ve kterém děj pěkně odsýpá. Zrzavý Orm má v sobě určité kouzlo, které je dané přitažlivostí období Vikingů v našich zřejmě velice naivních představách. Nemohu se zbavit pocitu, že s rozšiřováním křesťanství, které je v knize často zmiňované, se ze světa ztratilo mnoho magického, syrového ale zároveň opravdového. Jak říká král Beowulf ve stejnojmenném filmu z roku 2007: "Čas neohrožených hrdinů zemřel. Zabil jej Kristus bůh. Lidstvu nezůstalo nic. Jen plačící mučedníci, strach a hanba. "
Musím říct, že úplně nemusím Broňovy nadšené americké úsměvy a přeslazená videa . Působí to na mě trochu slizce. O to víc cením tuhle knihu, která je skvělá a užitečná. Opravdu dokáže člověka trochu popíchnout, aby to s tou angličtinou přeci jen nevzdával. Navíc je tu spousta odkazů na různé materiály, které nám natvrdlým a trochu líným mají pomoci v trnité cestě za zlepšením angličtiny. Takže za mě nadšený palec nahoru.
Jako jiné bestsellery na téma zdraví, fyzická a mentální výkonnost je i tato kniha docela čtivá, proložená spoustou oslích můstku z autorova života. Líbila se mi závěrečná shrnutí na konci kapitol. Trochu mi však chybí odkazy na studie, o které se Molina ve své knize opírá. No rozhodně nečekejte, že v knize najdete nějaká převratná zjištění. Myslím, že skoro všechny doporučované postupy jak pečovat o svůj mozek, jsou obecně známé. Otázkou spíše zůstává, jak je naplnit. To je ale na jiné čtení.
Pád Hyperionu je podobně jako první díl setsakramentsky náročné čtení. Rozhodně se nejedná o oddechové počteníčko. Děj se líně vleče, doplněn spoustou rozhovorů a zamyšlení. Kniha dost zatěžuje pozornost, protože se zde často využívají různé časové paradoxy, dost šílené imaginace a pojmy, které autor nijak blíž nevysvětluje. Přesto je Simmonsův svět zajímavý a přitažlivý. Na první ochutnání ale těžko vstřebatelný.
Mám rád Gaimana i mytologii různých národů. Přes výše uvedenou atraktivní kombinaci však považuji Americké bohy za slabší dílo z Gaimanových knih. Vystupuje zde mnoho postav, z nichž některé člověk snadno zapomene. Mnohé jsou potencionálně důležité, ale čtenář nemá šanci si k nim vytvořit vztah, protože se vyskytují v ději příliš krátce. Děj je hodně kostrbatý a překombinovaný. Chybí zde ta přitažlivá imaginace typická např. pro Nikdykde.
Z Krále krysy mám rozporuplný pocit. Titulní hrdina je v podstatě šmejd, jehož chování se dá vzhledem k extrémním podmínkám pochopit, těžko však respektovat či dokonce obdivovat. Nenašel jsem jedinou postavu, která by mi přirostla k srdci, takže jsem se i místy trochu nudil. Závěr je ovšem napsaný bravurně a tahá celkové hodnocení knihy nahoru.
Přijde mi skoro neuvěřitelné, že Mailer napsal tento roman v roce 1948 v pětadvaceti letech. Psychologie postav, vystavění a hloubka děje, přesah díla do různých aspektů lidského života je naprosto fenomenální. Navíc v dnešní době je roman až bolestivě aktuální. Ukazuje nesmyslnost války a zároveň její přitažlivost pro některé psychopaty.
Musím říct, že mi chvilku trvalo, než jsem pronikl do Simmonsova světa a trochu se v něm zorientoval. Hyperion se v podstatě skládá z šesti příběhu šesti poutníků. První příběh je naprostý úlet a trochu mě vyděsil, ale ostatní už byly snadnějším čtením. Celkově považuji Hyperion za kvalitní čtivo, ale čtenář musí být trpělivý a vydržet možné počáteční zmatení. Líbil se mi i příběh - dodatek na konci románu, který přímo s Hyperionem nesouvisel. Byl takový zasmušilý ale dobře vystavěný.
Zelená míle je čtivá a krásná kniha, která působí na lidské emoce a zároveň v sobě obsahuje určitou hloubku. Takové knihy píši jen skuteční mistři pera a King mezi ně bezesporu patří. Navíc se vzácně povedlo, že podle skvělé knihy byl s respektem k předloze natočen skvělý film.
Moc tady těm motivačním knihám nevěřím. Autor vykazuje typicky účelový přístup. Ohýbá buddhismus, Nietzscheho, Sokrata, psychologii, neurobiologii ke svému účelu. V podstatě je zneužívá.
Někdy píše úplné nesmysly. Např. množstvím přečtených knížek určitě nekumulujete znalosti. To co nebudete používat, z drtivé většiny zapomenete. No prolítnu to ještě jednou, zkusím aplikovat a pak svůj skeptický pohled možná zreviduju.
Prvních tři sta stránek mi připadalo naprosto skvělých. Jedinečný střet západní a japonské kultury. Pak ale Clavell věnuje příliš mnoho prostoru milostnému vztahu hlavní postavy a různým pletichám na úkor nějaké akce. Nebavilo mě řešení sexuálních pomůcek či velikosti penisu. Navíc milostnou komunikaci, která se odehrávala v latině, překladatelé přeložili způsobem, který byl absolutně mimo. Nemůžete změnit slovosled vět tak, že to připomíná mluvu mistra Yody, aniž by to působilo jinak než směšně. Střední část knihy prostě není moc zajímavá. K tomu mi přišly některé věci hodně přitažené za vlasy. Takové množství seppuku by muselo samurajskou třídu do roka vylidnit. Závěrečná část je ale famózní. Napínavá a taky tak hezky zasmušilá. Japonská kultura byla a je nesmírně zajímavá, přitažlivá a zároveň trochu zvrácená. Sajónara.
Jako základní přehled mytologií různých oblastí světa poslouží velmi dobře i v dnešní době. Jednotlivé kapitoly ovšem občas působí trochu nevyváženě.
Pro mě osobně se jedná o veliké zklamání. Jedná se o autorovi myšlenky, které jdou sice do šířky, ale absolutně jim chybí hloubka. Celá koncepce knihy působí nahodile. Moc si neumím představit, že by taková kniha mohla být někomu užitečná.
Skvělá, komplexní a podrobná kniha o výživě, která se hodí i pro nesilové sportovce. Je však poměrně náročná na znalosti z biologie a biochemie. Věřím, že pro někoho může být takřka nestravitelná.
Nikdykde je jedna z nejlepších urban fantasy, co znám. Celý Podlondýn je magické místo, které ve čtenáři nádherně probouzí fantazii. Knihu jsem četl poprvé v roce 2012, krátce po návratu z návštěvy Londýna, a bylo super znovu si projet spolu s hlavními hrdiny stanice podzemky. Mě osobně v celé knize nejvíce bavila dvojice pan Croup a pan Vandemar. Tak charismatické a zábavné dvojici nájemných vrahů se možná vyrovná jedině Vincent a Jules z Pulp Fiction. Hlavní hrdina je tak trochu ňouma a i když jsem četl knihu dvakrát, pořád nevím, jak je možné, že viděl v Nadlondýně Dvířku a přežil zkoušku u dominikánů. Když mi to někdo bystřejší vysvětlí, budu rád. Kniha má lehce zasmušilý konec. Opouštěl jsem Podlondýn s těžkým srdcem a rád bych se tam ještě někdy vrátil.
Trochu nostalgické čtení, které by u dnešní mládeže propadlo - málo obrázků, schémat, zato hodně textu. Informačně však jedinečné dílo. Byť některé informace už nemusí platit, pořád má milovníkům velkých koček co nabídnout. Navíc je jazykově na top úrovni.