charlosina komentáře u knih

Jatka č. 5 aneb Křížová výprava dětí (tam, ale už ne zpátky...)
//
Billy si zase přetáhl pokrývku přes hlavu. Vždycky schovával hlavu, když ho na oddělení duševně nemocných přišla navštívit matka - vždycky se mu přitížilo, když u něho seděla. Nebylo to tím, že by snad byla ošklivá nebo že by jí bylo cítit u úst nebo že by měla špatnou povahu. Byla to velice milá, tuctová, hnědovlasá žena se středoškolským vzděláním. Znervózňovala Billyho prostě tím, že byla jeho matkou. Cítil se v její přítomnosti zahanebný a nevděčný a slabý, poněvadž podstoupila tolik těžkosti, aby mu dala život, a pak aby ten život uchovala, a Billymu se přitom život vůbec nelíbil. (str. 107) //
"Stejně je to hezké - nic necítit a být přitom úplně naživu!" (str. 110) //
Převedl řeč jinam, pogratuloval Valencii k jejímu zásnubnímu prstýnku. "Děkuju," řekla a natáhla ruku, aby si ho Rosewater mohl prohlédnout zblízka. "Billy ten diamant přivezl z války." - "Tohle je na válce přitažlivé," řekl Rosewater. "Naprosto každý si z ní aspoň něco málo přinese." //
A tak to chodí.

3 03.07.2011

Miluji poetiku Bohumila Hrabala... Všechno souvisí se vším, vedle jatek sází erotiku, hrdinství v posteli vedle hrdinství na koleji, otisky razítek v nebi a žiletka vedle něj. S lehkostí vypráví ty nejsilnější momenty ze života. To je Hrabal. // Škoda, že tolik lidí čte jen očima...

5 04.05.2011

Vážený pane Egone Bondy,
mnoho Čechů je přesvědčeno, že si Vás Hrabal vymyslel. A ti, co vědí, že si Vás nevymyslel, jsou přesvědčeni, že jste po smrti. Proto Vás prosím o schůzku. M. Szczygiel //

// Ten chlap je úžasný. Nekritizuje, spíše obdivuje (je to Čechofil). Tomu tak úplně nerozumím, ale ráda si to přečtu. // Udělej si ráj. // Jak se vám žije bez boha?

2 02.05.2011

Nikdo se nebude smát ***** // Zlaté jablko věčné touhy **** // Falešný autostop ***** // Symposion **** // Ať ustoupí staří mrtví mladým mrtvým *** // Doktor Havel po dvaceti letech *** // Eduard a Bůh *****

1 19.04.2011

Samozřejmě, člověk si nikdy nebyl jist, zda ho v daném okamžiku sledují. Jak často a podle jakého systému Ideopolicie zapínala jednotlivá zařízení, bylo hádankou. Předpokládalo se, že sledují každého neustále. A rozhodně mohli zapnout vaše zařízení, kdy se jim zachtělo. Člověk musel žít – a žil, ze zvyku, který se stal pudovým – v předpokladu, že každý zvuk, který vydá, je zaslechnut, a každý pohyb, pokud není tma, zaznamenán. (str. 8)
//
„Na Dvou minutách nenávisti nebylo tak hrozné, že se jich člověk musel účastnit, ale že bylo nemožné nezapojit se. Po třiceti vteřinách se už nikdo nemusel přetvařovat. Odporná extáze strachu a pomstychtivosti, touha zabíjet, mučit, rozsekat obličeje kovářským kladivem, projela všemi jako elektrický proud a změnila každého i proti jeho vůli v ječícího šílence. Byla to však zuřivost abstraktní a přímo nesměrovaná, takže se dala přenést z jednoho předmětu na druhý jako plamen z plamenometu. Winstonova nenávist nebyla tak v jednu chvíli vůbec namířena proti Goldsteinovi, ale naopak proti Velkému bratru, Straně a Ideopolicii. (…) A tak bylo občas možné přepínat libovolně svou nenávist tím nebo oním směrem. Jako člověku, který ve zlém snu prudkým pohybem odtrhne hlavu od polštáře, podařilo se i Winstonovi přenést svou nenávist z tváře na obrazovce na tmavovlasou dívku za ním. Myslí se mu mihaly krásné, živé představy. Utlouká ji k smrti gumovým obuškem. Přivazuje ji nahou ke kůlu a střílí do ní šípy, až je jich plná jako svatý Šebestián. Znásilňuje ji a v okamžiku vyvrcholení jí prořízne hrdlo. Lépe než kdy jindy si teď uvědomoval, proč ji nenávidí. Protože je mladá, hezká a bezpohlavní, protože by se s ní chtěl vyspat, což se nikdy nestane, protože kolem rozkošného, pružného pasu, který přímo vyzýval k něžnému objetí, měla ohavnou šarlatovou šerpu, křiklavý symbol cudnosti.“ (str. 15)
//
„Chápeš, jak je úžasné ničit slova? (…) Kolem roku 2050 – možná ještě dřív – už vůbec nikdo nebude znát oldspeak. Celá literatura minulosti bude zničena; nezmění se jen jejich forma, změní se samy v sobě, stanou se svým protikladem. Dokonce i literatura Strany se změní. I hesla se změní. Jak by mohlo existovat heslo SVOBODA JE OTROCTVÍ, když pojem svobody bude zrušen? Celé myšlenkové klima bude jiné. Vlastě ani žádné myšlení nebude, v tom smyslu, jak je chápeme dnes. Být pravověrný znamená nemyslet – nemít potřebu myslet. Pravověrnost je nevědomí.“ Winston byl náhle hluboce přesvědčen, že Syme bude jednoho dne vaporizován. Je příliš inteligentní. Vidí příliš jasně a mluví příliš otevřeně. Strana nemá takové lidi ráda. Jednoho dne zmizí. Má to napsané ve tváři.“ (str. 39)

Věřím, že se najdou čtenáři, které 120 dnů Sodomy uchvátí. Já mezi ně rozhodně nepatřím. // Svět kolem je dost zvrácený, brutální a šílený, a já osobně nemám potřebu o takovýchto zvěrstvech ještě číst.

Prase člověk. Člověk prase. // Myšlenka socialismu neexistuje. Lidé v ni nevěří, protože vždy selhala.

8 05.04.2011

A kdyby se nenarodil v Evropě? V Americe je nikdo nepronásledoval. Do Austrálie a Afriky divoké drápy rovněž nepronikly. Ale on žil tady a s tím bylo třeba se smířit.
Smířit? Ovšemže. Otázky, jako mohl-li něco dělat, byly v jeho případě nesmyslné. Byl starý a ubitý člověk. Nemělo ani cenu říkat, že neměl revolver, aby mohl do ulic. Nepotřeboval se před nikým omlouvat a hájit, nai před Steinerem a Kanppem, dvěma mladými Židy, kteří prchli na Slovensko k povstalcům; byl vskutku starý ubitý člověk.
Vznikla otázka, zda ke smíření s židovským osudem takového ubitého člověka, jakým byl donedávna on, nebylo třeba více odvahy než k útěku z nacistického Micrajimu.

2 04.04.2011

Kdo neskáče, není Čech!

Jak se snášíte s Němci?
1939
"Tak co tu děláte?" ptá se novinářka Milena Jesenská chalupníka od Slaného.
"Inu, brambory mám osázené a žito taky. Bylo studené jaro, ale vzešlo to, jako zázrakem, krásně. V sadě asi pokácím staré dvě jabloně a vysadím nové, a stará už má mladé kačeny, jděte se podívat, jsou jako pampelišky. Tamhleten bezový keř nějak ostříhám, aby nezašel, aby ta zahrádka byla letos pěkná," odpovídá chalupník.
"Ale jak se snášíte s Němci?" opakuje otázku Jesenská.
"A co bych, oni si chodí a já si dělám," odpovídá klidně chalupník.
"A ničeho se nebojíte?"
"A čeho bych se bál?" diví se chalupník upřímně. A pak dodává: "Paní, člověk může umřít jenom jednou. A když umře trochu dřív, tak je holt o trochu dýl mrtvej."
///
Kus papíru
Jak tak před sebou držím tlustý scénář Ucha a režisér Kachyňa mě vybízí, abych si v něm zalistoval, vypadává ze svazku kus papíru.
"No jo, to je Procházkovo písmo. Podívejte se na to, třeba tam napsal něco o Uchu."
Ano, napsal.
"Tento příběh se nestal. Věci, které se opravdu přihodily, byly mnohem horší."

6 04.04.2011

Velmi dráždivá kniha... Hustá atmosféra, která budí rozkoš i odpor současně. Na poli několika málo stránek se odehrává intimní příběh s nezapomenutelnou atmosférou, který zanechá velký dojem. Jak to říct..? Řezník je taková poetická zvrhlost, a to v brilantní formě.

3 25.02.2011

Moje první kniha, kterou jsem přečetla. A tu skleněnou kuličku jsem taky chtěla (babičku s dědečkem jsem už takové měla). // Nové vydání nedoporučuji.

4 30.11.-0001

První kniha, která mě rozplakala (přel. Vladimír Vendyš, Odeon, 1979). Svou jednoduchostí, krásou a lidskostí.

6 30.11.-0001

Zneklidňující a dráždivé zároveň. Silná atmosféra, roztodivné pocity a nádherný jazyk.

4 30.11.-0001

Nic horšího jsem (zatím) nečetla. Debilní dialogy vedené debilní ženskou v debilním prostředí.