charlosina komentáře u knih

Jako bych tam byla. // Rudišova poetika umí promlouvat tak lehce a niterně, že se prostě zakousne hluboko. Jen nelítat očima po písmenkách. // Storky ze sídlištní hospůdky aneb Jak se poučit o životě a přežít to.

1 26.08.2015

Dost nasraná, trochu depresívní, docela vtipná sonda (nejen do polské) společnosti. Hlavní postava sedí ve vlaku, který kvůli zpoždění (jak jinak) stojí v polích Polska, a datluje do svého notebooku svůj pohled na současnou společnost, na její morální úpadek, ztrátu významu. Je jedním z těch zbytečných obchodních cestujících, které nikdo nepotřebuje a on si je toho dobře vědom, ale zuby nehty se snaží svého místa držet, protože to je v jeho životě to jediné, co mu zůstalo - bydlí ve vagónech či smutných hotelových pokojích a jeho bezvýznamná práce mu je jedinou milenkou. Dospělý, rozvedený muž, jehož život se i v pokročilém věku snaží dirigovat rodiče, má jediný únik - hudbu, vážnou středověkou hudbu. Hudba a samota. A vášeň, která pomalu vyhasíná jako kultura Polska. // Pro mě osobně objev roku 2014.

2 12.12.2014

Rozhodně zajímavé počtení jedné z nejkontroverznějších postav na literární scéně dvacátého století. Těžko hodnotit, jedná se totiž výlučně o autorovu reflexi doby uplynulé, jakési zúčtování s jeho "prohřeškem" (a paradoxně bez politické sebereflexe), jen místy se mihne beletrizované vyprávění. Ale kdo se zajímá o Knuta Hamsuna, nebude četby litovat. Kdo si však myslí, že se dozví něco víc o jeho motivaci, bude zklamán. Ačkoli píše ze sebe, nepíše o sobě.

1 05.12.2014

"Nezastavuj!" zaječela Lo.
"No jo. Jen klid." (Lehni, bestie, lehni!)
Podíval jsem se na ni. Díkybohu, malá se smála!
"Ty trdlo," řekla a sladce se na mě usmívala. "Ty vzpurná nestvůro. Byla jsem holka jako kvítek, a koukej, cos mi proved. Měla bych zavolat poldy a říct jim, žes mě znásilnil. Ty jeden dědku sprostej."
Dělala si jenom legraci? V jejích hloupých slovech zazněl zlověstný, hysterický tón. Hned nato vydaly její rty sykavý zvuk, začala si stěžovat na bolesti, že prý nemůže sedět, že jsem v ní něco přetrhl. Po zádech mi začal stékat pot, málem jsme přejeli nějaké zvířátko nebo co, které se vztyčeným ocasem přecházelo silnici, a moje nasupená společnice mě znovu počastovala ošklivou nadávkou. Když jsme zastavili u pumpy, beze slova se vydrápala ven a nadlouho zmizela. Nějaký postarší chlápek s přeraženým nosem mi pomalu a láskyplně utřel přední sklo - všude to dělají jinak, od kousku jelenice po mýdlový kartáč, tenhle na to měl růžovou houbu.
Konečně se objevila. "Hele," řekla tím neutrálním tónem, který mě tak zraňoval, "dej mi nějaký drobný. Chci zavolat matce do té nemocnice. Jaké je tam číslo?"
"Nastup si," řekl jsem. "Tam volat nemůžeš."
"A proč?"
"Nastup si a zabouchni dveře."
Nastoupila a zabouchla dveře. Starý mechanik ji obdařil zářivým úsměvem. Vyjel jsem na dálnici.
"Proč nemůžu zavolat matce, když chci?"
"Protože," odpověděl jsem, "tvoje matka zemřela." //
El - o - el - i - té - a. Lolita aneb Příběh zhýralého Humberta a hříšné nymfičky. Provokativní? Téma určitě, forma lehká, žádná pornografie, na druhou stranu žádné přehrané metafory. Vypravěč a hlavní postava v jedné osobě je úchvatný - ačkoli je zvrhlý, získá si důvěru - je prostě upřímný, nepokrytě otevřený. A zkrátka mučivě, sebedestruktivně zamilován do mladé dívčiny, která už dávno neví, co je to dětská nevinnost. Kritika pokrytecké morálky? Možná. Každopádně Román s velkým R o lásce, předsudcích, vášni. ///
Nabokov sám: "Pro mne existuje prozaické dílo pouze do té míry, pokud mi poskytuje to, co zhruba nazvu estetickým blahem, čili pocit být nějak, někde zapojen na jiné stavy bytí, kde j eu mění (zvědavost, něha, laskavost, extáze) normou. Takových knih není mnoho. Všechno ostatní je buď vrcholný brak, nebo to, co někteří nazývají literaturou velkých idejí, která se velmi často neliší od vrcholného braku přicházejícího v ohromných sádrových blocích, jež jsou opatrně přemísťovány z jednoh ostoletí do druhého, dokud se neobjeví nějaký odvážlivec a s rozmachem do Balzaca, Gorkého či Manna nepráskne kladivem." // (...) // "Že můj román skutečně obsahuje různé narážky na fyziologická nutkání úchylného člověka, je čistá pravda. Nejsme však děti, nejsme nevzdělaní mladiství delikventi ani mládenci z anglického gymnázia, kteří po noci homosexuálních radovánek musí přetrpět paradox četby antických klasiků v upravených verzích." (12. listopadu 1956)

3 29.06.2014

Román-mozaika má své nezaměnitelné kouzlo, které se chvílemi natahuje, ale hlavně čtenáře pohlcuje. Autorčiny osobité postřehy na křižovatkách jejich cest vytváří svět, do něhož může proniknout každý, kdo má zalíbení v cestování - protože pouť člověka je hlavní osou Běgunů. Ony povídky, které se v knize vyskytují, jsou spíše jen doplněním autorčina inventáře dojmů (podobně jako TV seriály jsou jen doplňkem reklam). Alespoň tak to vnímám já. // Běguni mě okouzlily svou lehkostí a inspirativností, svou hloubkou a důvěrností. Olga Tokarczuk s batohem na zádech a propiskou v ruce, připravena k zapsání, k ukradnutí momentu (snad právě proto kniha promlouvá tolika jazyky... ). Určitě se jedná o knihu, ke které se budu vracet, přestože některé povídky přeskočím. Na druhou stranu ale věřím, že některé postřehy budu za čas zase vnímat jinak - jsou totiž stále živé a bují. V každém čtenáři zvlášť. ///
"Sedm let cesty.
Každý rok jedna cesta, už sedm let, od doby, co jsme se vzali - vyprávěl ve vlaku mladý muž v černém dlouhém elegantním plášti a s černou pevnou aktovkou, která připomínala prvotřídní etuji na sadu příborů.
Máme spousty fotek, vysvětloval, řádně uložených. Jižní Francie, Tunisko, Turecko, Itálie, Kréta, Chorvatsko a dokonce Skandinávie. Říkal, že si fotografie obvykle prohlížejí několikrát: nejprve s rodinou, potom v práci a pak s přáteli, později leží fotografie léta bezpečně ve fóliových obálkách, jako důkazy ve skříni detektiva - že jsme tam byli.
Zamyslel se a podíval se z okna, za nímž ubíhala už teď opožděná krajina. Nenapadlo ho někdy, co to znamená "byli jsme"? Kam se poděly ty dva týdny ve Francii, které lze dnes vtěsnat sotva do několika vzpomínek - náhlého palčivého pocitu hladu pod hradbami středověkého města a záblesků z večera v hospůdce pod střechou obrostlou vínem. Co se stalo s Norskem? Zůstala z něj jen chladná voda v jezeře a den, který nechtěl skončit, a ještě radost z piva, které se stihlo koupit těsně před zavřením obchodu, nebo ohromující první pohled na fjord.
"To, co jsem viděl, je moje," shrnul ten člověk, náhle ožil a nadšeně se plácl do stehna." ////
"Kniha hanebností.
Žádná přítelkyně. Potkala jsem ji na letišti ve Stockholmu - jediném letišti na světě, které má dřevěné podlahy; hezké parkety z tmavého dubu, vyleštěné, pečlivě vybraná prkénka - prostě několik hektarů severského lesa.
Seděla vedle mě, naatáhla si nohy a opřela je o černý batoh. Nečetla si, neposlouchala hudbu, sepjala ruce na břiše a dívala se před sebe. Líbilo se mi, že je taková klidná, naprosto odevzdaná čekání. Když jsem se na ni odvážněji zadívala, její pohled klouzal po vyleštěné podlaze. Abych ji oslovila, prohodila jsem něco o tom, že je škoda lesa na podlahu letiště.
Odpověděla: "Při stavbě letiště prý musí být obětována nějaká živá bytost. Aby ho nepostihla katastrofa." (...)" ////
"Neboj se.
Jistý mladý Srb, kterého jsem v Čechách vezla stopem, se jmenoval Nebojša. Celou cestu mi vyprávěl o válce, až jsem začala litovat, že jsem ho vzala.
Říkal, že smrt si značkuje místa jako pes, který očurává své teritorium. Někteří lidé to okamžitě poznají, jiní se jednoduše po určité době cítí nesví. Každé zastavení se na místě odhaluje subtilní všudypřítomností zesnulých. Říkal: "Nejdřív ze všeho vždy vidíš to, co je živé, co je krásné. Okouzluje tě příroda, vesnický kostel s plychromními vitráženi, různé vůně a tak dál. Ale oč déle to trvá, o to víc půvab těch věcí bledne. Přemítáš nad tím, kdo asi tak před tebou bydlel v tomhle domě a pokoji, čí jsou to věci, kdo poškrábal stěnu nad postelí a z jakého stromu byly vytesány parapety. Čí ruce postavily mistrně zdobený krb a vydláždily dvůr. A kde jsou asi dnes. Čí myšlenka vytyčila stezky kolem rybnka a koho napadlo, že pod oknem zasadí vrbu. Všechny domy, aleje, parky, sady a ulice jsou načichlé smrtí jiných lidí. Až to ucítíš, něco tě začne táhnout někam jinam, bude se ti zdát, že nastal čas jít dál."
Taky říkal, že když se pohybujeme, nezbývá nám na podobné neplodné meditace čas. Proto se lidem na cestách zdá vše nové a čisté, panenské a - v určitém smyslu - nesmrtelné." ////

3 03.03.2014

Ojedinělý výbor z poezie ojedinělého básníka.

11.02.2014

Pod holubími křídly

Na letní zahrádce Malostranské kavárny sedí Čuňas Stárek s básníkem Fandou Pánkem a s tvrdošíjným zastáncem nesubstanční ontologie Egonem Bondym. Fanda je naládovaný nějakým sajrajtem a neartikulovaně polemizuje sám se sebou. Náhle se Bondy vymršťuje z kácející se židle a prudce ukazuje na přijíždějící tramvaj. Oči má vytřeštěné, jemně se chvěje.
"Co se děje, doktore?" jde Čuňas do střehu. V kočárku řve dítě.
Fanda dělá komické grimasy, dítě se leká a přestává řvát.
"Takhle nějak si to představuju: přijede tramvaj a z ní vystoupí Buddha. Sedne si ke stolu, u kterýho už vod otvírací doby sedí Karel Marx, a dají se do řeči. Buddha je klidnej, Marx prorocky gestikuluje a pokradmu sleduje pana Pánka, jak je nenávratně v prdeli," vykresluje Bondy fantaskní situaci. Počechrává si bradku a tlumeně kýchá do hrsti.
"No a?" zírá Čuňas v úžasu na Bondyho.
"Naivní Buddha zdvořile naléhá na Marxe, aby se zřekl hříšnýho bludu a vstoupil na stezku nenásilí. Jenže Marx se zapřísahá, že stezka násilí je jediná správná a osudová," pokračuje Bondy klidně. Fanda vstává, jde se podívat dovnitř do kavárny, vrací se a podrážděně pomrkává. Chvíli stojí a kýve se, potom si sedá a usíná. Souvisle mluví ze spaní.
"Jak se to vyvrbí?" ptá se Čuňas. Holub z výšky kálí do kočárku.
"Marx utluče Buddhu argumentama. Jelikož je to v padesátejch letech, tak soudruha Buddhu voběsí spolu s Horákovou a Kalandrou. Marxe vyloučej ze strany a zakážou mu publikovat. Kapitál vyjde v samizdatu a Marx chodí každej den na Buddhův hrob a čte si tam nahlas moji Útěchu z ontologie," sní Bondy, oči mu svítí přívětivým jasem. Fanda vzrušeně máchá rukou a padá ze židle. Tupě mžourá, prsatá servírka mu nabízí pomocnou ruku. Fanda se hnuseně šklebí a potichu vrčí.
"Tak to je dobrý," říká Čuňas. Fanda se zvedá a naráží do kočárku, dítě řve.
"Je," přikyvuje Bondy. Dítě přestává řvát, Fanda pije cizí víno.
"A Ginsberg by se do toho nevešel? Jeho báseň Kvílení bude aktuální i po sto letech," snaží se Čuňas posunout děj do novější doby.
"Ale prosím vás!" rozčiluje se Bondy a uzemňuje ho zlým pohledem. "Homosexuálové a toxikomani nemají vyhraněnej revoluční cit. Například pan Pánek ho nemá a ani ho mít nechce," mává Bondy rezignovaně rukou. Platí nedotčené kafe a vykračuje směrem k Nerudově ulici.
Fanda nepřítomně kouká před sebe, zívá a usíná. / (str. 122-123) //
Smyšlené povídky z prostředí českého undergroundu a disentu, které jsou místy vtipné, často ironické, občas kousavé.

22.06.2012

Kniha nemá nějak výrazné literární ambice, slouží spíše jako vzpomínkový inventář, a v tomto ohledu je subjektivní Obraz doby dobrou četbou. Vzpomínky na chaotický život v českém undergroundu 70. let je skutečně psán "chaoticky", bez zřetelné chronologie událostí. Vzpomínky jsou mnohdy více méně útržkovité, autor často zmiňuje "už si to přesně nepamatuju", nicméně i přes tato negativa stojí za to si knihu přečíst, protože podává trochu jiný pohled na události (nejen) okolo hudební undergroundové scény než na jaký jsme byli zvyklí - Josef "Bobeš" Rössler (který sám měl svou kapelu Prostěradlo) totiž příhody okolo kapel DG 307 nebo The Plastic People of the Univers popisuje autenticky, "prožitě", a to je na této knize to cenné. Vedle toho kniha obsahuje fotografie. //
"Někdy začátkem roku 76 se na Karlově mostě konalo focení všech androšskejch kapel. Byla sobota ráno, strašná kosa. Přišli jsme s Tomášem pozdě, protože jsme v pátek někde slopali a zaspali. Magor nám samozřejmě vynadal, protože se kvůli nám muselo fotit ještě jednou, ale po nás přišel ještě někdo důležitější, takže ten průser neležel jenom na nás. Ten stejně nakonec padl na všechny, ale tehdy mě to ani ve snu nenapadlo.
Z hromadného focení na mostě vznikla, jak se později ukázalo, pozvánka na oslavu Magorovy svatby, což samozřejmě nebylo nic jiného než druhý festival druhé kultury. Na rubu pozvánky bylo Magorovou vlastní rukou napsáno: Ahoj, zvu tě na svatbu. Magor.
Konspirační poštou bylo sděleno, kolik lidí kterým vlakem má jet a kam. Odtamtud se všichni plahočili přes nějaký kopec sněhem a ledem, nikdo nevěděl kam, ale všichni tam prostě šli, až tam došli. Jmenovalo se to Bojanovice. Tam byla hospoda, kde se všechno odehrálo."

1 24.05.2012

Josef zapálený doutníček znechuceně odhodil mezi pražce a zalitoval, že vůbec někam jede. Najednou se mu vůbec nechtělo. Pořád měl na mysli Jiřinu, takovej nějakej zvláštní pocit. Neměl chuť na kecy. Pakouše ani co, kdy, kde, komu Malýho Piva. Mrzout mu nevadil, konečně byli skoro stejně staří, chodili léta do stejné třídy a pak každý den spolu ráno do práce. Mrzout se jmenoval vlastně úplně jinak, ale pro jeho zapšknutej, melancholickej výraz se mu říkalo Mrzout nebo Morous, sedělo to k němu. Před lety byli docela kámoši. Oba tehdy měli nejdelší vlasy v Přelouči, poslouchali stejné desky - Beatles, Animals a R. Stones. Morous tehdy odněkud přivezl Boba Dylana, překládali texty a Morous začal hrát svoje první písničky. Jezdili spolu na Blue Effecty, Flamengo, JazzQ, četli Kerouaka, Millera, Hrabala, Kunderu a jiný, nosili zelené bundičky a kalhoty Leviho Strausse a oběma se líbily plavovlasý holky. Vlastně to zůstalo dodnes. Zůstalo a jaksi přežilo. Posunulo se o další generaci. Generaci Pakoušů a Malejch Piv. Stejný zájem o hudbu (i když hipíky vystřídal punk), snad i o literaturu, určitě o holky, o život bez bílejch límečků a radostného budování socialismu. Taková další degenerovaná generace degenerované kultury. Odtržená od všeho, co bylo kdysi. Od všeho před tím, bez kontextu ke všem těm -ismům prvorepublikánskejm i těsně poválečnejm. Odtržená od pupeční šňůry rozmachu let šedesátých. Josef v duchu mávl rukou. To nemá cenu. Pakouš i Pivař jsou podstatně mladší. V nás vidí tak trochu vzory, že se to dá přežít, chodit na bigbíty i po třicítce, dělat si svoje. Morous pořád hraje ty svý písničky po Čechách, stále to někdo poslouchá, nahrává. Tak co mají dělat. Agresivita punku, celé společnosti, nejistota, ekologie, vše v prdeli, budoucnost jak před skokem do propasti. Divím se jim, že se ještě neoběsili. A tak jedem na koncert, vzájemně podpůrná generační společnost atrap života. (str. 27-28) //
Karel Novotný alias Josef Vadný a Tomáš Mazal alias Zdenička Spruzená: Totální brainwash (Pražská imaginace, 1990) a Jáma (Pražská imaginace, 1992); napsáno na konci roku 1987 až prosinec roku 1988 v korespondenci mezi Novotným a Mazalem - nikdo z nich nevěděl, jak se bude příběh vyvíjet, posílali si několik stran a dopisovali je spontánně. Kapitola Závěr je napsána Egonem Bondym. //
Přeloučský román vypovídá o undergroundové generaci a vypovídá o ní autenticky.

1 24.04.2012

Dopis (Zbyňku F.)
(...) Nikdy jsem neměla moc velký sklon k tomu, udržet si zdravý rozum, snad je to prostě tím,ž e nemám žádný zdravý rozum, nebo je to tím, že mám k zdravým a rozumným projevům odpor téměř fysický. Jestli jsem někdy provedla v životě něco, za co se stydím, tedy to byly vždycky věci, které jsem provedla ze zdravého rozumu. Děkuji nebudu, chraňte mě moru, tyfu a zdravého rozumu, zdravý rozum jsou protialkoholické plakáty a řízené státy, zdravý rozum jsou preservativy a televisory, zdravý rozum je sterilní poezie, která slouží dobré věci, ušetřete mě proboha zdravého rozumu, při své vitalitě vydržím víc než kdokoliv jiný, ale na zdravý rozum umřu do týdne tou nejsmutnější smrtí, která existuje, zdravý rozum ve mně likviduje všechno, co na mně má nějaký smysl, zdravý rozum mě zbavuje potence, jakékoliv potence, od erotické až po intelektuální. (...)//
Samizdatová Revolver Revue v r. 1988 otiskla miniaturní soubor básní V zahrádce otce mého (napsán 1948); tyto básně poté vyšly knižně v roce 1990 spolu se dvěma prozaickými texty Clarissa (napsána 1951) a Dopis (napsán 1962) v tomto souboru.

1 24.04.2012

Cenná kniha pro každého, kdo se zajímá o cesty českého undergroundu, o festival "druhé" kultury, o tom, jak to bylo ve skutečnosti s Plastic People of the Universe, jak to bylo s Bondym... Magorův zápisník obsahuje nejen texty Magorovy (např. klíčový text Zpráva o třetím českém hudebním obrození), ale v případech, kdy se jednalo o reakci na nějaký článek, o nějakou polemiku apod., jsou v knize přiloženy i texty jiných autorů (např. článek Batrouvida "Jak je dobré pivo pít aneb Můj pohled na Egona Bondyho" - Magorova reakce v textu "Zasadil jsem vám osiku, pane doktore!"). Prostě čtivá, zajímavá a přínosná kniha. //
V Magorově zápisníku můžeme najít mj. také propagandistický článek "Případ Magor" Mladého Svazu, který čtenáře seznamuje se "zrůdností" kapel DG 307 a Plastic People, a který se objevil také v tzv. Hnědé knize: http://www.bumbum.cz/underground/?page=o_undergroundu

3 18.03.2012

Paměti Marie Klečacké-Beyly jsou dílem lékařky, která se po dvacet osm let stýkala s Egonem Bondym (kterého oslovuje "Fišer") a s jeho milovanou Julií, a to od roku 1973 do roku 2001, kdy se po roztržce přestali stýkat. Není to dílo nijak zvlášť beletristické, autorka vypisuje své vzpomínky prostě, avšak se zaujetím. Má-li někdo chuť nahlédnout do života filosofa-básníka Egona Bondyho jakožto do života často protivného a sprostého Zbyňka Fišera, jsou pro něj Vzpomínky malostranské tou správnou volbou. Chvílemi mi byl značně protivný způsob psaní paní doktorky (a to jak její striktně lékařský-vědecký pohled na věc, tak její opakující se a často zmiňovaná obětavost hraničící buďto s její blbostí, nebo prostě jen s vypočítavostí), chvílemi mi byl značně protivný sám Fišer. Nicméně kniha je zajímavá, zejména pro to, že takových publikací o životě Bondyho moc není (těžko říct, jestli "bohužel" nebo "bohudík"). Přestože mi autorka moc sympatická není (naopak její názory na umění, český underground, společnost a politické dění se mi mnohdy spíše příčily), a ruku na srdce - sám Bondy je mi teď sympatický o něco méně - četby rozhodně nelituju, naopak. Už třeba i pro to, že nabízí několik otázek: fakt byl Bondy takové sebestředné hovado neschopné fungovat v praktickém životě? Ovšem v souvislosti s tím se hned vyskytuje i další otázka: co vedlo Marii k tomu, aby napsala zrovna tyto memoáry? (Upřímně pochybuji o tom, že kniha vznikla kvůli autorčiným nespočetným cestovatelským zážitkům, kterými jsou "vyplněny" návštěvy v Nerudově ulici č. 51 a v Bratislavě.) // Kniha není bulvárním plátkem, i když se to z výše uvedeného může zdát, ale komentář píšu čerstvě po dočtení a jsem tak trochu pod vlivem podivně naladěných emocí.

27.02.2012

...protože samota zesiluje. // Zatím to nejlepší, co jsem od Rudiše četla (komiks Alois Nebel vyjímaje). Citlivě o bezcitné společnosti. Lehce o tíživé vlně času. Humorně o neveselé historii. Bez soudu, jen lidsky.

5 18.02.2012

"/Lidé/ byli a ještě jistě i jsou nejinteligentnější ze zvířat", odpověděl zoolog. "I když my disponujeme asi desettisíckrát větší intelektuální kapaciou, než jakou využíval normální člověk i v době největšího rozvoje lidstva - to jest pár tisíc let předtím, než si přivodil konec - přesto to byly rozhodně nejinteligentnější bytosti před námi. A je nepochybné, že někteří jedinci vládli přímo udivující intelektuální schpností."
"Ve svém nejlepším období měli několik osobností - Buddhu, ale i Konfucia a La-c'e, Hérakleita. Pak to šlo spíš dolů, ale ještě až do konce se vyskytovaly výjimky. Budete se o tom podrobně učit."
"A přece věnovali většinu energie na to, aby se zabíjeli a aby si všecko, co vybudovali, zase zničili. Zásadní neraicálnost a neekonomičnost biotu, jak už jste slyšel, platila i pro ně. My dnes víme, že nemohli být jiní. Ale žasneme nad tím, jak trpěli - že jim to nevadilo, že v tom pokračovali až do sebezničení, že si v tom vlastně libovali. Bios dosáhl v lidech svého vzestupného vývojového konce. A na tomto konci se už nemohl udržet ve vyrovnané bilanci, abych tak řekl, a zvrhl se. Vydal ze sebe to nejvíc, co vůbec mohl, a současne se nejstrašlivějším způsobem provalily všecky jeho vnitřní rozpory a výsledkem byl druh tvorů, kteří se všestranně mučili. Nejen zabíjením a fyzickým mučením, ničením a podobným, ale mučili se i tím, že viděli, že jsou neschopni dodržet určité racionální a etické normy, o jejichž pravdivosti věděli - a nikdy se podle nich neřídili. I to byla specifická muka. Pak mluvili o heroismu - to je pojem, který vám budou ve škole velmi obtížně vysvětlovat, protože nám je nesrozumitelný, je to tak trochu asi to, co my známe pod cílem spravedlivého jednání, ale pro lidi to bylo současně zcela něco iracionálního - mluvili tedy o svém heorismu, který spočíval v tom, že nejdřív si vše zničili a pak to zase budovali nebo se nejdřív přivedly do iracionálních podmínek, kdy se zmučili, vyhladověli a pdobně, a pak v tom vydrželi, přestáli to a tak dále - a to se opěvovalo. Jak jeden druhého zabil s vynaložením všech sil, jak druhý vydržel, že mu utnuli všechny údy anebo ho strčili do koncentráku anebo mu pobili rodinu, jak třetí se dal sám zabít proto, aby z toho jeho smečka měla nějakou výhodu, nebo jak se dal týrat pro své specifické paranoidní představy - no a tak dokolečka. Schopnost racionálně jednat a racionálně se mezi sebou domouvat jim ve skutečnosti naprosto chyběla. A dokonce na to, že jednají neracionálně, byli hrdí, v tom viděli to pravé lidské a moc se tím pyšnili. Nás dosud pokládají za stroje a jsou přesvědčeni, že stojíme hluboko pod nimi, a nenávidí nás, že se jimi nedáme zničit. Zvláštní psychický postoj, dokonale pervertované myšlení."
Básník poslouchal pozorně, ale měl z toho ještě pořád zmatek. // (str. 51-52)

"V té záplavě čtrnácti miliard lidí vypadala zřetelná menšina takto:"
Rozběhly se další záběry. Elegantní módní přehlídka. Gardenparty nějakých pohlavárů. Elitní důstojnický sbor nějaké armády. Obecenstvo v opeře. Dav vládních úředníků vycházející z jakéhosi ministerstva. Rodiny cestujících autem na víkend, blahobytná společnost zabývající se vodními sporty.
"A drtivá většina takto:"
Hladoví afrických měst. Podvyživení evropských měst. Polonazí a hladoví indického venkova. Vlekoucí se stíny tisíců a desetitisíců vyhladovělých čínských pracujících stavějících nové terasy políček holýma rukama.
"Na jedné straně toto:"
Nádherné paláce a mrakodrapy vládních budov, muzeí i rezidencí pohlavárů. Záběry z galerií starého i moderního umění. Nekonečné regály knih ve skladištích světových knihoven. Divy techniky. Kosmické lodi, telekomunikační družice.
"Na druhé straně tohle:"
Nekonečné hromady lidí spících na holé zemi a smetištích venkova i velkoměst. Byty, kde v jedné místnosti žije přes dvacet lidí. Řady a řady slamníků s nemocnými, por něž není ani místo ani ošetření. Poušť afrického a indického venkova, kde už nezbylo nic, jen hladoví lidé bez země a bez jídla. Celé země, kde na osobu bylo deset čtverečních metrů zemědělské půdy. Pustiny neúrodné země, erodované země, vykácených lesů, skal, písku. // (str. 57)

"(...) Nezapomeňte, že teprve teď můžeme my začínat uskutečňovat boží plán. Žít v míru, v lásce, být otevření ke každé kosmické spolupráci, napomáhat kosmické harmonii, a to se vším sebeobětováním, které bude od nás bůh chtít. Bůh dával lidem všechny šance, aby to už byli mohli být i oni. Všecky šance - a pěkně dlouhou dobu. Na milost boží si opravdu nemohli štěžovat. Mohli tu být s námi! Někdy mám proto na ně vztek.(...)"
(...)
"Víte, André, lidé si neuvědomovali, že pro ně, jako pro bilogické bytosti, je nejvyšší hodnotou prostě sám život. Vymýšleli si spoustu důvodů, aby na tuhle nejzákladnější skutečnost mohli zapomenout. Vymýšleli si nejrůznější za vlasy přitažené představy a soubory představ, o nichž pak prohlašoali, že jsou cennější než život, a kvůli nim zabíjeli a ničili. Byly to bludy jejich nedokonalého rozumu. Pořád trpěli naprosto egocentrickými představami, že musejí za každou cenu provést svou nebo se něco stane. Jedni prosazovali to, druzí opak a třetí a čtvrtí a pátí zas něco jiného a mysleli si, že se nesmějí dohodnout, že nesmějí připustit, aby vedle sebe byly různé názory, že se musí nazvájem tak dlouho 'osvobozovat' - to je ve skutečnosti: nenávidět a ničit - až zbude jen jeden. A všichni byli přesvědčeni o své vlastní největší pravdě a ušlechtilosti svých zabijáckých pohnutek. V tom je pro nás veliké poučení a doufejme, že i věčné memento. Konec konců - vždyť to byl jen rozumu postrádající bios." (str. 76-77)

Bondy, Egon: Nepovídka. Brno: Zvláštní vydání..., 1994.
Napsáno 12. - 18. února a 9. - 16. března 1983

22.01.2012

12. VIII. 1951 - Libeň
Hrozná myšlenka - vzpomenu-li - jak upřímně jsem při všem vzteku vyžíval kancelářské prostředí. Úplně psovské ohledy. Hlupíci! Ani netušili, jaký jsem byl ubohý a pokorný...
Vzpomněl jsem si na doby, kdy jsme toužili vystavovat třeba v hospodě a kdy jsme chtěli mít místnost, alespo%n kůlnu beze stěn, v níž bychom mohli tvořit. (Malování na ulici uspokojilo člověka za 10 výstav. Mám na mysli takové výstavy, na jaké by se člověk v době malování na ulici zmohl.)
Dnes jsme vykonali s JUDr. Hrabalem večerní procházku podél řeky, okolo Bulovky a po třináctce - po zastavení se na večeři a pivě - zpět do libeňského bytu. Po delší době jsme opět diskutovali. Spíše mluvil doktor. Já jsem sxtále v ubohém stavu s hlavou.
Předevčírem a včera jsem se uklidňoval tisknutím monotypů. (Na plovárně jsem se zdál být trapným a skákal jsem do vody jako ochrnutý, beze stopy sebevědomí - z mého hlediska.)
Když člověk uvykne změně prostředí, ozvývají se staré myšlenky. (Např.: Jsem rok odstěhovaný od matky a po této době začínám být opět vázán určitými vztahy, které jsem mínil překonat.) Čes je důkladný učitel. Člověk se nediví, že starci jsou sami před sebou, přes veškerou dětinskost, domýšlivě rozumní. //
7. XI. 1951
Stavy úplného otupění. V těchto okamžicích se mi zdá vše jasné. ////

Vzpomínková kniha Vladimíra Boudníka není literárním počinem se snahou zapůsobit na poli krásné literatury, ale spíše mapováním jednoho období (1950 - 1958) v životě jednoho nepochopeného umělce, který se snažil prosadit svůj koncept explosionalismu, hádal se s Bondym a Hrabalem o totálním realismu a surrealismu, a který se snažil analyzovat vše, co jej potkalo, aby přišel na hloubkovou podstatu věci (jen kdyby ho pořád tak nebolela hlava)...
Cenný dokument o "Něžném barbarovi" Vladimírkovi, jeho pocitech a stavech, které si ani "doktor" nemohl vymyslet.

1 27.12.2011

Tak bratři pracovali, ale výsledek jejich práce už byl stejný jako obsah sudu, už začínal nemít smysl, tak ostatně jako celý ten čas, který se zastavil nejen na kostelní věži pochroumanými hodinami, které přestaly jít a nikdo je nespravoval, ale ten čas kolem se zvolna zastavoval, někde se už zastavil docela, zatímco jiný čas, čas jiných lidí byl plný elánu a nového úsilí a snažení, avšak strýc Pepin i Francin už o tom nevěděli, už se nestarali ani o to, že se zastavil čas trhů na dobytek, zastavil se čas jarmarků a předvánočních trhů, že se vytratil čas odpoledních nedělních a každovečerních korz, že politické strany už nekonaly výlety do lesíků, výlety spojené s tombolami a šatlavami a střelnicemi, že odešly šibřinky a slavnostní bály a selské jízdy na koních, už odešly mumraje a alegorické průvody a zimní průvody Bakchuse o masopustu, už přestaly okrašlovací spolky soutěžit o nejkrásnější okna v městečku, už nehrálo pět divadel a ze dvou biografů už hrál jen jeden. Odešel i čas sokolských akademií a letních cvičišť, kde ve čtyři hodiny odpoledne nastupovali žáci a žákyně a pak dorostenci a dorostenky, odešel čas podvečerních cvičení mužů a žen, v městečku už nikdo nedal dohromady symfonický orchestr ani zpěvácký spolek, vytratili se i penzisté chodící v průvodech po městských sadech, zmizel i čas milenců za večerních procházek podle řeky a v lesících, zastavil se čas abiturientských věnečků, už ani v jediné hospodě nebyla dámská obsluha, odešly s časem i slavné městské jaterničky a slavné buřty, které přinášeli pomocníci ve čtyři odpoledne do hostince a mariášníci odkládali karty a kupovali si dva buřty s houskou, odešel čas zpívání při truhlářské práci a sladování, okny nezazníval ani jediný ariston, všechno to staré spojené se starou dobou proti toku ručiček odešlo spát, nebo jako by mu uvázlo v hrdle, zadávilo se a zvolna zmíralo, starý čas se zastavil tak jako Šípková Růženka, která snědla otrávené jablko a princ nepřicházel a přijíti už ani nemohl, protože stará společnost už neměla sílu a dvahu, a tak nastala doba velikcýh plakátů a velikých schůzí, ve kterých se hrozilo pěstí proti všemu starému, a ti, kteří žili tím starým časem, byli doma tiší a živili se vzpomínkou....

6 15.12.2011

Děkuji panu Suroszovi zejména za kapitoly Prezidentův syn a Komorník (a vůbec za první část knihy), bohužel ostatním kapitolám je už věnováno tak málo prostoru, že jsem se cítila ochuzená... Zpočátku zajímavým způsobem napsaná kniha přinášející "jiný" pohled se s přibývajícími "hrdiny" naší doby stává spíše encyklopedickým výpisem základních informací. Každopádně i tak jsem řáda, že se mi Pepíci dostali do rukou, protože mě ponukli k dalšímu čtivu ze zde citovaných knih.

1 07.11.2011

Krátký procítěný román, který je tak intenzivní, že jeho doznívání trvá mnohem déle než samotná četba. Vztah mladé patnáctileté dívky ve velkém klobouku a zlatých lodičkách a ustrašeného staršího Číňana zmítaného studem a vášní je prostoupen bídou, nepokojem, hanbou, smrtí. Jednoznačně působivé.

7 15.07.2011

DOPIS LADISLAVU RADOŇSKÉMU O MARXISMU A ATEISMU (Dopis už nedojde. Téhož dne, kdy byl psán, L. R. byl v Praze nalezen mrtvý.) // Vůbec nejvágnější součástí marxismu je jeho ateismus, nebo jak se v komunistických zemích směšně říká: vědecký ateismus. Našim dědům se zdálo, že skutečně marxismus není bez ateismu možný. Představovali si, že pánbůh, který přenáší těžiště všeho do onoho světa, je logickým nepřítelem věcí a snah z tohoto světa, že jim nemůže přát, podporovat je atd. Nadto stavěl pánbůh otázku svobody a svobodného jednání člověka do opovážlivého světa a osnovatelé příštích vesmírem otřásajících revolucí a připravovatelé společnosti, v níž člověk sám uvědoměle, vědecky a prakticky neomylně veuzme osud společnosti a každého jednotlivce (nebude ani zločinců, ani alkoholiků atd.) do vlastních rukou, nutně potřebovali plnou, nesuspendovatelnou a jiné instanci než vlatní nezodpovědnou svobodu jednání. A to pomíjím takové primitivismy, jako že pánbůh nemůže řídit tak složitý mechanismus, jako je vesmír, vést fylogenezi a řídit osudy bitev a národů, ani to, že si ho vymysleli kněžouři a že vždycky byl a je bubákem ve službách vládnoucí třídy. (str. 99) //

11.07.2011

Otec s námahou uvolnil ruce a opřel je o kolena. "Dokážeš si jistě představit - jak - je mi zatěžko - ponížit se - pokořit - tady - před tebou. Moje utrpení - však nic neznamená . Nejsem ničím." Zavřel oči a opakoval: "Já nejsem ničím." Bylo to jeho oblíbené rčení a jako vždy, když je pronášel, měl jsem děsivý pocit studu a viny, jako bych sám mohl za to, že tento skoro božský tvor, který je mým otcem, "není ničím". //
A tak se Rudolf Lang rozhodl, že se stane "něčím", že něco dokáže. Ztratil víru, ztratil svého pedantského otce a ztratil schopnost rozhodovat o svém životě. Božský zákon vyměnil za nemilosrdné zákony führera. Z malého chlapce, který vyrůstal s neustálým pocitem viny, se stal chladný, cynický příslušník SS, pro něhož je rozkaz víc než pravda, víc než etika. Rozkaz je vše. Německo nade vše. // Robert Merle podal ve své knize pozoruhodný obraz fanatického důstojníka, velitele KT Osvětim, který v průběhu svého života zcela ztratil známky lidskosti ("Pochopte mě, bral jsem Židy jenom jako jednotky, ale nikdy ne jako lidské bytosti.") a z kterého systém vychoval cynického jedince bez svědomí.

12 11.07.2011