Z literární pozůstalosti

27.12.2011

12. VIII. 1951 - Libeň
Hrozná myšlenka - vzpomenu-li - jak upřímně jsem při všem vzteku vyžíval kancelářské prostředí. Úplně psovské ohledy. Hlupíci! Ani netušili, jaký jsem byl ubohý a pokorný...
Vzpomněl jsem si na doby, kdy jsme toužili vystavovat třeba v hospodě a kdy jsme chtěli mít místnost, alespo%n kůlnu beze stěn, v níž bychom mohli tvořit. (Malování na ulici uspokojilo člověka za 10 výstav. Mám na mysli takové výstavy, na jaké by se člověk v době malování na ulici zmohl.)
Dnes jsme vykonali s JUDr. Hrabalem večerní procházku podél řeky, okolo Bulovky a po třináctce - po zastavení se na večeři a pivě - zpět do libeňského bytu. Po delší době jsme opět diskutovali. Spíše mluvil doktor. Já jsem sxtále v ubohém stavu s hlavou.
Předevčírem a včera jsem se uklidňoval tisknutím monotypů. (Na plovárně jsem se zdál být trapným a skákal jsem do vody jako ochrnutý, beze stopy sebevědomí - z mého hlediska.)
Když člověk uvykne změně prostředí, ozvývají se staré myšlenky. (Např.: Jsem rok odstěhovaný od matky a po této době začínám být opět vázán určitými vztahy, které jsem mínil překonat.) Čes je důkladný učitel. Člověk se nediví, že starci jsou sami před sebou, přes veškerou dětinskost, domýšlivě rozumní. //
7. XI. 1951
Stavy úplného otupění. V těchto okamžicích se mi zdá vše jasné. ////

Vzpomínková kniha Vladimíra Boudníka není literárním počinem se snahou zapůsobit na poli krásné literatury, ale spíše mapováním jednoho období (1950 - 1958) v životě jednoho nepochopeného umělce, který se snažil prosadit svůj koncept explosionalismu, hádal se s Bondym a Hrabalem o totálním realismu a surrealismu, a který se snažil analyzovat vše, co jej potkalo, aby přišel na hloubkovou podstatu věci (jen kdyby ho pořád tak nebolela hlava)...
Cenný dokument o "Něžném barbarovi" Vladimírkovi, jeho pocitech a stavech, které si ani "doktor" nemohl vymyslet.