Nepovídka

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Drobná próza, satirická sci-fi povídka, zachycující obraz lidstva po čtvrté světové válce. Nepovídka, jejíž první polovina sleduje trampoty primitivního kmene lidí, jedněch z mála, kteří přežili atomovou katastrofu, a druhá část slouží jako prostor pro filozofické dialogy citem nadaných robotů, kteří se o rezervaci lidí starají. Napsána 12. - 18. února a 9. - 16. března 1983....celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/96_/96426/nepovidka-3LI-96426.png 4.84
Žánr
Povídky, Sci-fi, Fantasy
Vydáno, Zvláštní vydání
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (1)

Kniha Nepovídka

charlosina
22.01.2012

"/Lidé/ byli a ještě jistě i jsou nejinteligentnější ze zvířat", odpověděl zoolog. "I když my disponujeme asi desettisíckrát větší intelektuální kapaciou, než jakou využíval normální člověk i v době největšího rozvoje lidstva - to jest pár tisíc let předtím, než si přivodil konec - přesto to byly rozhodně nejinteligentnější bytosti před námi. A je nepochybné, že někteří jedinci vládli přímo udivující intelektuální schpností."
"Ve svém nejlepším období měli několik osobností - Buddhu, ale i Konfucia a La-c'e, Hérakleita. Pak to šlo spíš dolů, ale ještě až do konce se vyskytovaly výjimky. Budete se o tom podrobně učit."
"A přece věnovali většinu energie na to, aby se zabíjeli a aby si všecko, co vybudovali, zase zničili. Zásadní neraicálnost a neekonomičnost biotu, jak už jste slyšel, platila i pro ně. My dnes víme, že nemohli být jiní. Ale žasneme nad tím, jak trpěli - že jim to nevadilo, že v tom pokračovali až do sebezničení, že si v tom vlastně libovali. Bios dosáhl v lidech svého vzestupného vývojového konce. A na tomto konci se už nemohl udržet ve vyrovnané bilanci, abych tak řekl, a zvrhl se. Vydal ze sebe to nejvíc, co vůbec mohl, a současne se nejstrašlivějším způsobem provalily všecky jeho vnitřní rozpory a výsledkem byl druh tvorů, kteří se všestranně mučili. Nejen zabíjením a fyzickým mučením, ničením a podobným, ale mučili se i tím, že viděli, že jsou neschopni dodržet určité racionální a etické normy, o jejichž pravdivosti věděli - a nikdy se podle nich neřídili. I to byla specifická muka. Pak mluvili o heroismu - to je pojem, který vám budou ve škole velmi obtížně vysvětlovat, protože nám je nesrozumitelný, je to tak trochu asi to, co my známe pod cílem spravedlivého jednání, ale pro lidi to bylo současně zcela něco iracionálního - mluvili tedy o svém heorismu, který spočíval v tom, že nejdřív si vše zničili a pak to zase budovali nebo se nejdřív přivedly do iracionálních podmínek, kdy se zmučili, vyhladověli a pdobně, a pak v tom vydrželi, přestáli to a tak dále - a to se opěvovalo. Jak jeden druhého zabil s vynaložením všech sil, jak druhý vydržel, že mu utnuli všechny údy anebo ho strčili do koncentráku anebo mu pobili rodinu, jak třetí se dal sám zabít proto, aby z toho jeho smečka měla nějakou výhodu, nebo jak se dal týrat pro své specifické paranoidní představy - no a tak dokolečka. Schopnost racionálně jednat a racionálně se mezi sebou domouvat jim ve skutečnosti naprosto chyběla. A dokonce na to, že jednají neracionálně, byli hrdí, v tom viděli to pravé lidské a moc se tím pyšnili. Nás dosud pokládají za stroje a jsou přesvědčeni, že stojíme hluboko pod nimi, a nenávidí nás, že se jimi nedáme zničit. Zvláštní psychický postoj, dokonale pervertované myšlení."
Básník poslouchal pozorně, ale měl z toho ještě pořád zmatek. // (str. 51-52)

"V té záplavě čtrnácti miliard lidí vypadala zřetelná menšina takto:"
Rozběhly se další záběry. Elegantní módní přehlídka. Gardenparty nějakých pohlavárů. Elitní důstojnický sbor nějaké armády. Obecenstvo v opeře. Dav vládních úředníků vycházející z jakéhosi ministerstva. Rodiny cestujících autem na víkend, blahobytná společnost zabývající se vodními sporty.
"A drtivá většina takto:"
Hladoví afrických měst. Podvyživení evropských měst. Polonazí a hladoví indického venkova. Vlekoucí se stíny tisíců a desetitisíců vyhladovělých čínských pracujících stavějících nové terasy políček holýma rukama.
"Na jedné straně toto:"
Nádherné paláce a mrakodrapy vládních budov, muzeí i rezidencí pohlavárů. Záběry z galerií starého i moderního umění. Nekonečné regály knih ve skladištích světových knihoven. Divy techniky. Kosmické lodi, telekomunikační družice.
"Na druhé straně tohle:"
Nekonečné hromady lidí spících na holé zemi a smetištích venkova i velkoměst. Byty, kde v jedné místnosti žije přes dvacet lidí. Řady a řady slamníků s nemocnými, por něž není ani místo ani ošetření. Poušť afrického a indického venkova, kde už nezbylo nic, jen hladoví lidé bez země a bez jídla. Celé země, kde na osobu bylo deset čtverečních metrů zemědělské půdy. Pustiny neúrodné země, erodované země, vykácených lesů, skal, písku. // (str. 57)

"(...) Nezapomeňte, že teprve teď můžeme my začínat uskutečňovat boží plán. Žít v míru, v lásce, být otevření ke každé kosmické spolupráci, napomáhat kosmické harmonii, a to se vším sebeobětováním, které bude od nás bůh chtít. Bůh dával lidem všechny šance, aby to už byli mohli být i oni. Všecky šance - a pěkně dlouhou dobu. Na milost boží si opravdu nemohli štěžovat. Mohli tu být s námi! Někdy mám proto na ně vztek.(...)"
(...)
"Víte, André, lidé si neuvědomovali, že pro ně, jako pro bilogické bytosti, je nejvyšší hodnotou prostě sám život. Vymýšleli si spoustu důvodů, aby na tuhle nejzákladnější skutečnost mohli zapomenout. Vymýšleli si nejrůznější za vlasy přitažené představy a soubory představ, o nichž pak prohlašoali, že jsou cennější než život, a kvůli nim zabíjeli a ničili. Byly to bludy jejich nedokonalého rozumu. Pořád trpěli naprosto egocentrickými představami, že musejí za každou cenu provést svou nebo se něco stane. Jedni prosazovali to, druzí opak a třetí a čtvrtí a pátí zas něco jiného a mysleli si, že se nesmějí dohodnout, že nesmějí připustit, aby vedle sebe byly různé názory, že se musí nazvájem tak dlouho 'osvobozovat' - to je ve skutečnosti: nenávidět a ničit - až zbude jen jeden. A všichni byli přesvědčeni o své vlastní největší pravdě a ušlechtilosti svých zabijáckých pohnutek. V tom je pro nás veliké poučení a doufejme, že i věčné memento. Konec konců - vždyť to byl jen rozumu postrádající bios." (str. 76-77)

Bondy, Egon: Nepovídka. Brno: Zvláštní vydání..., 1994.
Napsáno 12. - 18. února a 9. - 16. března 1983

Autor a jeho další knihy

Egon Bondy (p)
česká, 1930 - 2007

všech 83 knih autora

Kniha Nepovídka je v

Přečtených14x
Knihotéce2x
Chystám se číst10x
Chci si koupit5x
dalších seznamech1x