Jatka č. 5

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Billy Pilgrim, válečný veterán, jenž jen náhodou přežil až neskutečně hrůzný nálet na Drážďany, není schopen na tuto zkušenost zapomenout. Stane se z něho psychicky labilní člověk. V ústavu pro duševně choré se setkává s Rosewaterem a oba společně rekapitulují své dosavadní životy, v nichž nejsou schopni nalézt žádný smysl. Rozhodují se tedy přetvořit sami sebe i svůj vesmír a tím se vymanit jak z tísnivé historie, tak ze současnosti....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/29304/big_jatka-c-5-NfO-29304.jpg 4.1909
Žánr:
Literatura světová, Romány, Válečné

Vydáno: , Volvox Globator
Originální název:

Slaughterhouse-Five, or The Children's Crusade: A Duty-Dance with Death, 1969


více info...
Nahrávám...

Komentáře (116)

Kniha Jatka č. 5

Lexie1
06. července

Vonnegut je spisovatel nepopiratelných literárních kvalit a humoru. Přiznám se ale k jedné věci, Slaugherhouse Five mě nebavila tak neskutečným způsobem, že jsem si po přečtení musela udělat malou soukromou oslavu. Proč? Na rozdíl od Kolíbky, která mě k němu více méně přivedla a která je mistrovským dílem, nemají Jatka naprosto žádný příběh a jsou jen výčtem vtipných charakteristik lidí a volně na sebe navazujících momentů ze života hlavního hrdiny, což už v teorii zní naprosto nefunkčně a v praxi je z toho pouze chaotická směsice něčeho, co nad vodou drží jen humor. Zanechalo to ve mě asi stejný pocit, jako kdyby rolníkovi ze 16. století dali do rukou Čapkovo R.U.R. a zcela upřímě se cítím blbě za to, že se mi to nelíbí.

Casas
21. března

Můj první kontakt s Vonnegutem, někdy v sedmdesátých letech. První vydání bylo byz uvedení překladatele, který bručel v base...


hladko
15. března

Je to složité. Jatka č. 5 ve mně zůstávají, myslím na ně, ale nejsem příliš schopen vylíčit proč. Jedna z věcí, který mě zaujala byla nečekaná konstrukce tohoto románu. Originalita vyplývající z mixu sci-fi, protiválečného románu, absurdní satiry a autobiografie. Pravdou je, že jsem v minulosti s podobně bláznivým konceptem nesetkal a tak, jako s čímkoliv novým se i s nastoleným literárním žánrovým mixem hlava nejdříve musí srovnat, přijmout jej a teprve po té, ať už je popisovaný příběh výplodem zraněné mysli, nebo skutečně se odehrávajícím sci-fi příběhem s meziplanetárním i časovým cestováním, lze příběh přijmout a vstřebávat. Vonnegut nepopisuje svět spravedlivý a logický, stejně jako mnoho situací, které vyplývají z války. A tak přežívají ti, co si to nezaslouží a předčasně umírají nevinní. Množství těchto dramatických událostí doprovází Vonnegutova mantra „tak to chodí“. Podle wiki se v románu tato věta zopakuje 106x.

jakub2199
04. března

Extrémně zajímavý koncept, styl autora samotný není vůbec špatný, ale za vyzdvižení stojí spíše myšlenka a tvořivost s kterou autor představuje příběh osoby, která není svázána časem a jak vnímá svět kolem sebe. Koncepce připomíná děj příběhu filmu Příchozí (Arrival), pro fanoušky rozhodně doporučuji.
I samotná myšlenka knihy v knize, kdy autor sám píše předmluvu o knize a sám se tak stává postavou v příběhu a prolamuje bariéru mezi jím a čtenářem a dějem.

Zuna1990
03. února

„Myslel si, že vo vojne bojujú len starnúci muži. Zabudol, že vo vojnách bojujú deti. Keď uvidel tie čerstvo oholené tváre, bol to šok. Bože môj, veď toto je križiacka výprava detí.“
Billy Pilgram, mladý maturant prežil bombardovanie Drážďan, udrel sa do hlavy a odrazu tu máme inú alternatívnu realitu. Unesú ho obyvatelia vzdialenej planéty menom Tralfamador a ocitá sa ako exponát v ZOO spolu s jeho ženou. Zdá sa Vám to absurdné? A čo je absurdnejšie? Nie náhodou vojna samotná? To, čo si navzájom dokážu urobiť ľudia ľuďom je nakoniec oveľa neuveriteľnejšie ako cestovanie časom a únosy na cudziu planétu dohromady. Je to tragikomický výsmech vojny. Cez psychické problémy hlavnej postavy sa vtipnou až absurdnou formou dotýka problémov, o ktorých sa dodnes nehovorí ako o PTSD (posttraumatická stresová porucha) vojnových veteránov ako reakcia na závažnú stresovú udalosť.
A prečo Bitúnok č.5? Amerických vojakov pri bombardovaní Drážďan odviedli do piatej budovy za bránou. Postavili ju ako prístrešie pre prasce, ktoré ma mali zabiť. Teraz sa mala stať domovom stovke amerických vojnových zajatcov ďaleko od domova. Za budovou bola latrína pozostávajúca z brvna, pod ktorým stáli vedrá. Nad dverami budovy bolo veľké číslo. Päťka.
Bolo to dobré, ale na Hlavu XXII a iné knihy podobnej tematiky sa to podľa mňa nechytá. Už po nej druhýkrát nesiahnem.

Chajda69
03. února

S podobnou myšlenkou, jakou vyjadřuje Vonnegut v Jatkách, jsem se setkal ve filmu Arrival, a musím přiznat, že mě docela zaujala. Myšlenka, že by čas nemusel běžet lineárně, ale cyklicky, resp. možná lineárně ano, ale nikoli pouze dopředu... nebudu lhát, že jsem se nad tím už několikrát nezamýšlel.

Příběh v Jatkách je asi možné číst různě... já si jako hlavní dějovou linku odnesl, že to, co Billy zažil a viděl ve vybombardovaných Drážďanech, mu prostě dost pocuchalo nervy a občas začal propadat halucinacím, které byly někdy natolik věrné, že bylo těžké rozlišit mezi realitou a šálením smyslů/vzpomínkami. Ať už ale čtenář vnímá příběh jakkoli, má povětšinou dost tragické vyznění - ve válce se ocitl člověk, který tam snad ze všech důvodů nemá co dělat (ostatně, kdo ano...), viděl a zažil věci, které by nikdy nikdo zažít neměl, a pak - a to už tragické vyznění trochu mění - dospěl do takového stavu mysli, že si začal vážit všeho, co mu život umožnil.

Kniha originální, to ano, přesto nijak zvlášť vtahující nebo objevná. Ze žánru protiválečného románu mám ale já osobně mnohem výše Hlavu XXII nebo Na západní frontě klid.

Natynebul
13.09.2021

Hm, nechápu, jak může tato kniha někomu přijít zmatená. Pohybujeme se po životní linii jednoho člověka, který je až zázračně flegmatický. Čtenář by měl být taky. A to je také téma: Co je lidský život tváří v tvář válečnému krveprolití? Jen zbytečná úsečka. Vonnegutovi se povedlo napsat jednoduchou, upřímnou metaforu něčeho hrůzného.
Nemusíme přemýšlet nad tím, co se Billymu skutečně děje a co se mu zdá. Na tom nezáleží, zkrátka cestuje časem a unesli ho mimozemšťané.
Tak to chodí.

(Hvězdu strhávám za zbytečný úvod a autorskovypravěčské “A to jsem byl já”. Kdyby se začalo rovnou Billym Pilgrimem, dala bych pět, za okamžité nemilosrdné vhození do okouzlujícího příběhu.)

Macvosik
06.08.2021

Tento komentár je nepodarok a nemohlo to byť ináč lebo ho napísal soľný stĺp. Začína sa takto:
"Sledoval som Billyho Pilgrima ako sa odpútal od času."
A končí sa:
"Tak to chodí"

Sledoval som Billyho Pilgrima ako sa odpútal od času. V jeho príbehu sa ozývala božská existencia maskovaná za existenciu mimozemskú. Aké je to nazerať na svet očami bytosti, ktorá neprežíva svet v časovom slede, ale vidí každý okamih svojho života? Aké je to stáť mimo času? Častý to námet kresťanskej filozofie.

V priebehu čítania sa ozýva to neustále pýtajúce sa: O čo v tom príbehu ide? A odpoveď je prostá: Ide o výpoveď o Bohu. Preto tí Bratia Karamazovci, preto tá ozvena "cesty pútnika" (Pillgrims progress). Ten ironický štýl a roztrieštený spôsob rozprávania je tu vlastne úplne adekvátny. Simuluje spôsob uvažovania bytosti "vytrhnutej z času", bytosti, ktorá v každom momente dokáže prežívať každý chvíľu svojej existencie - aj preto je dej nelineárny. A vďaka tomu získava od svojej existencie odstup - aj preto tá irónia.

Zároveň však sledujeme aj príbeh o svete, ktorý už Boh opustil. Drážďany sú tu jednoznačnou upomienkou na Sodomu a Gomoru, k čomu Vonnegut privádza čitateľa aj prostredníctvom úvodnej zmienky o sebe ako o "soľnom stĺpe" (Lótovej žene). Je to vlastne ukážka pekla na zemi. Čo zostáva človeku, čo prežil podobnú situáciu? Iba šialenstvo. Či skôr odpútanie sa od fyzického sveta a uzavretie sa do svojej mysle. Radikálne popretie zmyslu sveta. Bezčasie traumy.

Ďalšou otázkou tu potom je, či budeme Billyho považovať za narušeného vojnového veterána, alebo za bytosť podobnú Bohu. Môžeme ho, rovnako ako naši predkovia, považovať za oboje a vyhneme sa tak problematickej dichotómii. Billy odmieta svet tak radikálne a úplne, až sa vytrhol z času a dotkol sa hviezd. Stal sa niečím, čo sa podobá božskej existencii. Inými slovami: Tam v tých Drážďanoch vlastne duševne zomrel a jeho knižné putovanie je vlastne putovaním posmrtným. Billy Pilgrim je živý mŕtvy. Tak to chodí.

1