Mechanické piano

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Město Ilium, stát New York, je rozděleno do tří částí. V severozápadní sídlí inženýři a manažéři, v severovýchodní sídlí stroje a jižní zaujímá oblast známá jako Domovina, kde žije naprostá většina obyvatel. Takových Ilií jsou po celé Americe stovky, veškerou kvalifikovanou práci tu vykonávají stroje, lidé si mohou vybrat pouze mezi armádou a hrubou nádeničinou. Mozkem Ilia je gigantický počítač, který nejen plánuje, kolik je třeba čeho vyrobit, ale určuje mimo jiné i to, komu se dostane vzdělání a čím bude. Tento plně automatizovaný a zmechanizovaný systém požaduje od lidí na oplátku za to, že jim poskytuje materiální pohodlí, jediné: aby byli poslušní a spokojení. Stroje však zbavily člověka toho nejdůležitějšího – pocitu, že je potřebný a užitečný, základu sebeúcty. Hlavní hrdina románu dr. Paul Proteus, ředitel Ilijských závodů, si postupně uvědomuje, že je nutné vrátit svět opět do lidských rukou. Narůstá v něm odpor proti prázdnotě hmotně úspěšného života, jehož se dobrovolně vzdá, a ocitne se v čele revoluční organizace, odhodlané skoncovat s nadvládou strojů. Vzpoura se však ironicky obrátí proti povstalcům… Vonnegutova chmurná vize Ameriky elektronického věku, okořeněná spoustou trefných satirických šlehů na adresu odlidštěné konzumní společnosti, není namířena proti vědění a technickému pokroku, je jen naléhavým varováním humanisty před jejich zneužitím a autor v ní daleko přesáhl hranice vědeckotechnické literatury....celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/29_/29764/mechanicke-piano-uQ9-29764.jpg 4.1253
Žánr:
Literatura světová, Romány, Sci-fi
Vydáno:, Odeon
Orig. název:

Player Piano (1952)

více informací...
Nahrávám...

Komentáře (28)

Kniha Mechanické piano

Přidat komentář
žlučníkář
15. června

Nejradši bych si někam zalez a abych nemusel bejt u krumpáčů a lopat, tak bych se stal tajnym dodavatelem sumkliše. Moc dlouho by to asi nevydrželo, protože ty svině automatický by mě hned vyhmátly.

Ukázka toho, jak by se asi žilo v době, kdy je všechno automatizovaný a o všem rozhoduje počítač, dokonce spočítá i to, kolik je potřeba udělat hajzlpapíru, což je z mýho pohledu dost důležitá komodita. Možná se tim míň plejtvá, ale člověk je v tu chvíli k ničemu a za čas se začne bouřit. Ta sebranka vyvolenejch inženýrů a doktorů se svojí stmelovací akcí na táboře v lučinách je docela šílená a nelíbí se jí, že se někomu nelíbí bejt krumpáč a lopata.
Když začne něco jako občanská válka, projeví se, že lidi jsou vlastně svoloč, která neví co chce. Jak tohle může asi dopadnout?
Jak je to psaný v padesátejch letech, tak je super, pohled do budoucnosti je ten, že všechno řídí počítač přes několik místností se jménem EPICAC a elektronky jsou všude.

Podle mě je ta knížka super a vždycky si jí rád přečtu, což už jsem udělal několikrát...

dedliipf
21. dubna

„Na tobě nezáleží. Ty teď patříš dějinám.“

Hvězdičky: Těžko vybrat, takže nakonec se řídím posvátným „Tři hvězdy pro výbornou knihu, po které ale po druhé nesáhnu“. Budu ji doporučovat a možná za pár měsíců nebo let hvězdy upravím níž, nebo výš. To je můj obvyklý postup. Přesto se bojím, aby pouhé tři nepůsobily jako křivda.

Východisko: První setkání s Vonnegutem vůbec, i když mi ho roky lidé doporučovali. Měla jsem vůči němu respekt. Předpokládala jsem, že něco, co je považováno za postmoderní literaturu je nutně těžkopádné a složité, nečitelné. To byla mýlka. Tenhle román se objevil v knihovně náhodně a tak jsem ho bez bližší znalosti zkusila.

První polovina knihy je pomalá a působila na mě tak nejistě, nesebevědomě. Touha sdělit něco hlubšího někde působila roubovaně (i když obsah je zábavný i zajímavý), tak jsem k vlastnímu údivu správně vytušila, že jde o Vonnegutův první román. Chce to trpělivost. První kapitoly působí chladně, strojeně, což je na druhou stranu dojem, který dobře kopíruje svět společenské vrstvy, o které pojednává. Každá postava působí jako jakýsi symbol, archetyp - až jsem začala uvažovat, jestli příběh není součástí příběh uvnitř tohoto vysoustruženého světa inženýrů a manažerů, který má sloužit jako bajka pro fikční diváky před fikčními televizory. I tak se ale postavy chovají věrohodně v rámci představené osobnosti, drobné poznámky je hezky dokreslují. Dobré dialogy občas přerůstají v absurditu buď vlivem skutečně absurdního jednání a smýšlení postav, které se snaží přežít v absurdním světě s nárokem na svou sebeúctu. A to je jeden z momentů, co mě zaujal nejvíc. Že by se člověk i v umělém světě snažil hrát hru s vlastní hodnotou (v tom je zajímavá postava Anity a inženýrů nového světa). Na konec, s čím jiným?

Chtěla jsem se vyvarovat spoilerů, ale vidím, že sama anotace knihy celý děj shrnuje. (Taková lumpárna.)

Takže místo toho nabízím důvody, proč by si ji měl přečíst člověk dnes - skoro 70 let po jejím napsání.
A) Často se dnes mluví o nepodmíněném základním příjmu. Zde se v určitém směru tato myšlenka objevuje už aplikovaná v praxi.
B) Všimli jste si, jak je ve Star Treku jednoduché vše vyrobit a že tam makají na těch lodích logicky jen vzdělaní lidé? Tak tady se setkáte s tou druhou stranou, co asi dělají nevystudovaní na Zemi...
C) Pro (neo)marxisty tu je třídní boj.
D) Jde o anti-utopii založené na ekonomii (potažmo průmyslu), nikoli na válečném stroji a strachu - a takových by mělo být více, protože tyhle vize jsou hůře rozpoznatelné (ale kdo ví - třeba stejně nebezpečné).
E) Pro (neo)liberalisty tu je nenávist k individualismu a volnému trhu. Neskutečné!
F) Pro ženy je tu komická karikatura bratrství úspěšných vzdělaných mužů v jednobarevných tričkách.
G) Pro kritiky meritokracie a ideologie IQ testů je kniha v podstatě celá.
H) Pro kritiky revolucí i statu quo je kniha taky v podstatě celá.
I) Ti, co četli My od Zamjatina, si po dokončení Mechanického piana můžou zkusit myšlenkový experiment, jak by se daly příběhy propojit a navázat.
J) Pokud máte manažerskou pozici, najdete tu i motivační citáty.
K) Pokud také v hospodách hrajete hru - poznej song, co právě hraje... To mě potěšilo.

Když vidím to množství bodů... Dám tomu tak půl roku a pak to hodnocení zvednu.

nanana
12.12.2018

"Manžel říká, že někdo prostě musí být nepřizpůsobivý, že někdo musí klást nepříjemné otázky, co jsou lidi zač, kam směřují a proč tam směřují."

vitaly0472
09.12.2018

Nejzajímavější mi přišel popis mechanizace a automatizace budoucnosti, jak to viděl člověk začátku minulého století. Naproti jeho očekávání prožíváme věk digitalizace.

Odsunuti člověka do pozadí kvůli vysoké robotizace se ukázalo jako mylné. Neděje se tak. Lidský prvek je nutný pořád a ve všem a v budoucnu se to nezmění.

Vallora
16.07.2018

„A toto je ultrazvuková myčka nádobí a pračka,“ nedal se vyrušit Dodge. „Zvuk o vysokém kmitočtu procházející vodními clonami odstraní z čehokoli špínu a mastnotu v několika vteřinách. Strčíte dovniř, vytáhnete, hotovo!“
„A co dělá žena potom?“ zeptal se Kášdrár.
„Potom prádlo nebo nádobí vloží do tohoto sušáku, který je za několik vteřin usuší a pak – a to je velice fikané – provoní prádlo pomocí tady té ozonové lampy, vidíte, omamně svěží vůni, jako by se sušilo na slunci.“
„A potom?“ zeptal se Kášdrár.
„Potom strčí prádlo sem do žehlícího automatu, který vám za tři minuty vžehlí tolik prádla, kolik byste před válkou žehlili celou hodinu. Čáry máry fuk!“
„A potom žena dělá co?“ zetal se Kášdrár.
„Pak je se vším hotová.“
„A co dělá potom?“
Doktor Dodge zmateně zrudl. „Žetujete?“
(…) „Šáha by zajímalo, proč musí všechno dělat tak rychle – tohle za pár vteřin, tamhleto za pár vteřin. Proč tolik spěchá, aby s tím byla hotová? Co má ještě na práci, že těmito věcmi nesmí ztratit ani chvíli času?“
(…) „Žít! Užívat si“ (…)
„Jak si tedy žijete a užíváte si?“
Wanda se zapýřila, zakoukala se do podlahy a šmejdila špičkou nohy okrajem koberce. „No, máme televizi,“ zamumlala. „Hodně času se koukáme na televizi, viď, Ede? A spoustu času mi taky zaberou děcka, malá Dolores a Edgar junior. Znáte to. Prostě tak.“
(…)
„Přejete si vidět ultrazvukovou pračku v chodu?“ navrhl doktor Dodge. (…)
„Shořel nám zas tranďák,“ řekl Edgar, „takže pračka nefunguje. Wanda už měsíc pere ve vaně, čekáme na novej tranďák.“
„Ale to nevadí,“ řekla Wanda. „Fakticky, peru v ruce docela ráda. Je to pro mě úleva. Tělo potřebuje změnu. Vůbec mi to nevadí. Mám aspoň ňákou práci.“
Ticho, jež se po jejím prohlášení rozhostilo, prolomil Haylard čilým návrhem, aby ty dobré lidi opustili a šli si prohlédnout ústřední rekreační dům na konci ulice.

AnjaVCL
16.10.2017

Kniha plná komicko-děsivých hlášek a myšlenek. Mám ráda knihy, kde není hrdina stoprocentním klaďasem - Proteus je živoucím člověkem a Vonnegutova kniha geniálním dílem.

alef
13.06.2017

Budoucnost, ve které se lidem možná ještě nikdy nežilo líp ... svět osvobozený od hrůz jako je hladovění, vraždy, apod. ... lidé dostali šanci obrátit Zemi na příjemné místo k bydlení :-).

„Vždyť to muselo být absurdní nechávat lidi trčet celý den na jednom místě, využívat akorát jejich smyslů a podvědomých reflexů a vůbec jim nedovolit samostatně myslet.“
„Hlavně to bylo drahé“, řekl Paul, „a o nic spolehlivější než dřevěný metr. Představte si ty hromady šrotu, nebo jaké to bylo peklo zastávat nějaké vedoucí místo. Každá kocovina, rodinné spory, neshody s nadřízeným, dluhy, ... každé lidské trápení se tak či onak projevilo na výrobku.“ Usmál se. „A zrovna tak lidské štěstí.“

Růžová budoucnost je ovšem jen zdání ... rozvoj umělé inteligence, ten „pitomý hodnotový žebříček, který srovnává lidi a stroje“ - má jeden hodně nepříjemný důsledek – ztrátu pocitu potřebnosti člověka na Zemi.

Není pak překvapením, že toho někdo začne mít až po krk :-) ... a potom co? „Čert ví – prorokování je nevděčná živnost a konečně dějiny nám samy s odstupem času ukáží logické řešení" ...

... a pak už dřív nebo později „někdo uchvátí obraznost těchto lidí novou magií. Jejím základem bude příslib znovunavrácení pocitu účasti ... důstojnosti, krucinál.“

„Při každém souboji člověka proti stroji fandím člověku ...“ ... já taky :-).

Jizi
03.06.2017

Je až přízračné, že jsem knihu, které vdechl osobité jazykové kouzlo překladatel Jaroslav Kořán, dočetla den po jeho smrti - přestože jsem ji dostala k Vánocům před dlouhými sedmnácti lety. A je jedině dobře, že mi na té polici stála a dozrávala, neboť v pubertálním věku bych si z ní odnesla jen zlomek. Mechanické piano je metaforou odosobněné společnosti, která ve své honbě za pohodlím a rovností zbavila lidi jejich pravé podstaty - jejich odlišností, jejich tvůrčí energie, zbavila je smysluplné práce a nechala je živořit v nenaplněných, předurčených škatulkách. Nečekejte žádnou třeskutou zábavu, ani velké drama. I revoluce proti strojům, jež stejně nakonec ukáže, že lidé jsou z podstaty neměnní a že je stejně nakonec bude nejvíc fascinovat mašinka, do níž hodíte korunu a ona vám za to vyplivne kelímek s limonádou, je spíše pomalá, stejně jako celé tempo vyprávění. Pokud chcete u čtení přemýšlet a tak trochu si v duchu zahořekovat na tím, jak pravdivé a stále platné jsou Vonnegutovy myšlenky, vzhůru na palubu - dokud ještě nemáme jen 12 kategorií knih podle 12 strojově vypočítaných kategorií čtenářů. Brahous brahouna, houna saki. Ippi goura Brahouna ta tippo a mismit.


Štítky

antiutopie, dystopie

Autor a jeho další knihy

Kurt Vonnegut Jr.

Kurt Vonnegut Jr.
americká, 1922 - 2007

všechny knihy autora

Kniha Mechanické piano je:

v Právě čtených5x
v Přečtených391x
v Čtenářské výzvě12x
v Doporučených17x
v Knihotéce205x
v Chystám se číst138x
v Chci si koupit21x
v dalších seznamech5x