Mechanické piano
Kurt Vonnegut Jr.
https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/29764/bmid_mechanicke-piano-uQ9-29764.jpg
4
360
49
Město Ilium, stát New York, je rozděleno do tří částí. V severozápadní sídlí inženýři a manažéři, v severovýchodní sídlí stroje a jižní zaujímá oblast známá jako Domovina, kde žije naprostá většina obyvatel. Takových Ilií jsou po celé Americe stovky, veškerou kvalifikovanou práci tu vykonávají stroje, lidé si mohou vybrat pouze mezi armádou a hrubou nádeničinou. Mozkem Ilia je gigantický počítač, který nejen plánuje, kolik je třeba čeho vyrobit, ale určuje mimo jiné i to, komu se dostane vzdělání a čím bude. Tento plně automatizovaný a zmechanizovaný systém požaduje od lidí na oplátku za to, že jim poskytuje materiální pohodlí, jediné: aby byli poslušní a spokojení. Stroje však zbavily člověka toho nejdůležitějšího – pocitu, že je potřebný a užitečný, základu sebeúcty. Hlavní hrdina románu dr. Paul Proteus, ředitel Ilijských závodů, si postupně uvědomuje, že je nutné vrátit svět opět do lidských rukou. Narůstá v něm odpor proti prázdnotě hmotně úspěšného života, jehož se dobrovolně vzdá, a ocitne se v čele revoluční organizace, odhodlané skoncovat s nadvládou strojů. Vzpoura se však ironicky obrátí proti povstalcům… Vonnegutova chmurná vize Ameriky elektronického věku, okořeněná spoustou trefných satirických šlehů na adresu odlidštěné konzumní společnosti, není namířena proti vědění a technickému pokroku, je jen naléhavým varováním humanisty před jejich zneužitím a autor v ní daleko přesáhl hranice vědeckotechnické literatury.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 1979 , OdeonOriginální název:
Player Piano , 1952
více info...
Přidat komentář
Poněkud temná vize plně automatizované a mechanizované Ameriky pod úplnou nadvládou obřího centrálního počítače z pera Kurta Vonneguta přináší obraz konzumní společnosti, kde už pro aktivitu člověka zbývá pouze zcela okrajové místo. Lidstvo má sice na jedné straně zajištěné veškeré materiální pohodlí, avšak na druhé straně se stává jaksi nepotřebné a neužitečné. Velmi zajímavá sonda a dobrý námět k zamyšlení také pro současného člověka. Knížka byla sice napsaná už před mnoha léty, ale to ji nic neubírá na čtivosti a na aktuálnosti jejího sdělení.
jak je sakra možné, že před sedmdesáti lety tak brilantně popsal současné korporáty? nebo ty korporáty byly takové vždy? měl jsem za to, že v americe 50. let byla "sociální prostupnost" (nebo jak se tomu říká, možnost dítěte ze sotva gramotné rodiny vystudovat a stát se "něčím") největší možná, jaká nikdy a nikde v historii nebyla.
Na to, že jde o knihu napsanou před 70 lety, je to dobrá sonda téměř naší současnosti. Stojí za přečtení a za zamyšlení.
Vonnegut umí napsat dialogy, resp. monology - ten holičův je naprosto výtečný a plastický (jako by čtenář seděl přímo v oficíně).
Velice zajímavá vize budoucnosti, ve své době dost oblíbená v intelektuálských kruzích :-)
Město Ilium ve státě New York jako dějiště novodobé revoluce proti nadvládě strojů je hřištěm, na němž Kurt Vonnegut jr. rozehrává podivuhodnou vizi Ameriky elektronického věku. Na Mechanické piano je možno nahlížet buď jako na satirický alegorický román nebo jako na spekulativní pseudoutopickou sci-fi. V obou případech je pak nutno dílku věnovat zvýšenou pozornost ve smyslu odpočaté mysli, neboť román zúročuje autorovy vize spíše v úrovni intelektuální a psychologické, než že by se vyžíval v dějových zvratech či napínavých momentech. Vláčné tempo má přesto něco do sebe a nutí čtenáře přemýšlet nad jednotlivými tématy. Na druhou stranu mě silně iritovala linka s šáhem z Bratpúru. Přestože dokážu pochopit její zařazení coby kritickou studii amerického nacionalismu, podanou s humornou nadsázkou, aby zasahovala spíše svou formou než slovními invektivami, při každé takové kapitole jsem přemýšlel o záchodové míse. Ale každému co jeho jest. Kdo máte rádi Vonnegutův styl psaní, připočtěte si hvězdičku. Já zůstanu na polovině cesty mezi „unuděn k smrti“ a „ohromen“.
Vonnegutova hořkobolná melodie mě mile překvapila, opravila jsem si o něm úsudek, takže další nepřečtený už čekají, až na ně čas uzraje.
„Proč se to jen muselo stát? Byla to další hluchá ozvěna otázky, již si lidstvo klade celá tisíciletí, otázky, která je zřejmě smyslem lidského bytí.“
Moc ráda čtu vědeckofantastickou literaturu, která je již staršího data a já tak mám možnost porovnávat autorovu vizi se skutečností. To jak se většina tehdejších autorů trefuje, mne zároveň znepokojuje s ohledem na současnou představu spisovatelů a jejich povětšinou katastrofické scénáře. Mechanické piano představuje svět, který ovládnou stroje. Naštěstí nemyslící stroje, které ovšem převezmou většinu práce, která dříve náležela lidem. Bohužel kniha postrádá to nejdůležitější a tím je smysluplný příběh. Celé je to pouze o představách, plánování a ukázce toho jak by mohl svět vypadat. Samotné akce, která by knize dodala špetku napětí se dočkáme až v samotném závěru. Audioknihu načetl velice dobře pan Milan Neděla.
Jako vždy u Vonneguta vizionářské vidění, bystré sarkastické postřehy a moudrá skepse vysoce převyšují jiné aspekty spisovatelského umu, kupříkladu schopnost napsat smysluplný příběh. Byť uznávám, jistá ztřeštěnost a rozkolísanost děje je u něj takřka autorskou licencí, ať si o tom myslím, co chci.
Zcela mě ovšem ohromilo datum vydání díla. Teambuildingy. brainwashingy, tvrdý materialismus a pragmatismus a jiné parádičky naší doby – to všechno už Vonnegut znal či předvídal před sedmdesáti lety. Tato kniha nás učí, že kapitalismus se nezbláznil v posledních letech, nýbrž vtrhnul do naší naivní střední a východní Evropy už ve své dávno zvrhlé podobě.
Doporučuju vynechat. Je to zdlouhavé, a i když to má jisté rysy, není to Vonnegut tak, jak funguje nejlíp.
Moje třetí kniha od autora. První dvě (kolíbka a Jatka č.5) mě nezaujaly stylem vyprávění, byť náměty si čtenářovo odmítnutí určitě nezaslouží. Jenomže já jsem furt taková nespokojená, nebo co. Na autora jsem zanevřela do chvíle, než mi tady jeden čtenář doporučil jeho prvotinu.
Klasický námět čerpající z autorových vlastních pracovních zkušeností mi sedl. Nevadí mu ani stáří textu, dneska je dokonce ještě aktuálnější.
Knihu jsem četl podruhé. Poprvé někde na střední škole. Patřila mezi mé nejoblíbenější. Nyní bych asi musel ze stavu 10/10 slevit. Dříve asi více převládali mladistvé vzbouřenecké až revolucionářské myšlenky :) Nyní naopak zase oceňuji kvalitu jazyka, přirozenost dialogů a postav a celkovou příjemnou čtivost. Určitě stále jeden z top titulů, ačkoliv již to není to absolutní nadšení z mladých let. I přesto za sebe stále spíše 9/10. Nadčasová kniha příjemně zpracovaná.
Také Vonnegut konstruuje ve své knize budoucno, počítačové systémy nahradily člověka a současně jej obraly o práci, možnost osobního rozvoje, seberealizaci, důstojnost. Empatický Paul Proteus nás symbolicky převádí na druhý břeh řeky a upozorňuje na prázdno života těch, kteří zůstali nadpočetní, vyřazeni. Vše končí katastrofou.
Knížka vyšla v roce 1952, ale její přesah je čitelný. Na jedné straně určitě pozitivní náhrada těžké práce stroji, automatizace, modernizace a všechny ty -ace, na druhé straně příliš velké množství lidí s absenci životní náplně. S existujícím rozporem : rychlost technického pokroku a mnohem pomalejší schopnost adaptovat se plynou závěry ne nepodobné oné Vonnegutově revoluci ... a my zatím netušíme, zda se nám podaří vyhnout se avizovaným úskalím, které nastávající doba přinese ...
Nemůžu si pomoct, ale Vonneguta čtu pro jeho vonnegutovštinu, ke který se ovšem dobral až po čase, což u prvotiny bohužel nenacházím. Humanita v jeho dílech je samozřejmostí, intuitivní správnost jednání nám oproti životu připadá naprosto přirozená a aktuálnost tématu i po téměř sedmdesáti letech vyděsí (je krásně vidět, kam holt to lidstvo spěje). Ale já se holt těšila na humor a zmatečné přeskakovaní, takže mě knížka tentokrát vůbec nebavila. Takže sorry, Kurtíku, tentokrát jen za dvě, ale díky za pozdější úžasná dílka!
Toto distopické dílko, jsem pořád tak nějak míjel, až jsme si nakonec k sobě našli cestu. Pokud odhlédneme od elektronek, páskových mechanik a tlampačů, hodí se kniha do dnešní přetechnizované doby až podezřele moc dobře. Pracující bohaté elity, masy bez práce, protože jim práci vezmou stroje ... návrhy mzdy pro každého, už tady padaly několikrát ... roboti se používají čím dál tím častěji, no nechci malovat čerta na zeď, ale Moorův zákon stále platí, vždyť s dnes kapse téměř každý nosí počítač, snad nás ta doba tak nesemele ... držím nám palce.
Knihu doporučuju.
Možná, že nesouhlasíte s touto staromódní a malichernou představou, že člověk je výtvorem božím. Pro mně je to však mnohem udržitelnější víra, nežli ta, kterou v sobě zahrnuje nestřídavá víra v nezákonný technický pokrok - konkrétně víra, že člověk je na zemi proto, aby vytvářel mnohem trvanlivější a výkonnější nápodoby sebe samého, a vylučoval tudíž jakékoli ospravedlnění své další existence.
„Finnerty zavrtěl hlavou „Vtahoval by mě zpátky do středu, a já chci zůstat co nejblíž okraji, aniž bych se z něj zřítil. Na okraji vidíš věci, na které ze středu nedohlídneš.“ Pokýval hlavou. „Obrovské, ve snu nepředstavitelné věci – a lidi na okraji je vidí první.““
Dnes možná trochu archaické a zapomenuté, přesto, ve světle posledních událostí, strašidelně prorocké dílo. Autor popisuje svět, kde skutečně pracují pouze ti nejnadanější, nejinteligentnější jedinci – inženýři, fyzickou a rutinní práci obstarávají stroje a automaty, a všichni ostatní obyvatelé světa svůj život vyplňují „náhražkou“ práce buď v armádě, nebo v oddílech údržby silnic. Zoufalá představa, možná však ne tak nereálná dystopická budoucnost. Vidím zde několik podobností a styčníků s dnešních světem, nebo spíš se směřováním dnešního světa. Teď pomiňme technickou archaičnost textu, pomiňme některé prohřešky proti současným sociálním trendům, vše je dáno dobou vzniku a na výslednou autorovu vizi nemá nejmenší vliv.
První a asi nejdůležitější je otupující ztráta smyslu života a existence. V knize je silný existenciální motiv, autor popisuje „nezaměstnané“ jako živoucí zombie, kulhajíc se bezcílně světem. Představte si svět, kdy bude naprostá většina lidí bez práce, bez cíle, bez náplně, bez odpovědnosti, bez motivace, někdo po něčem takovém možná touží, většina se však pravděpodobně zblázní. Lze dát do přímé souvislosti s tím, o čem se v poslední době čím dál častěji mluví a píše – nepodmíněným základním příjmem. Autorova vize je chmurná, v diskuzi by však zapadnout neměla. Nastupující revoluce průmyslu 4.0 a pronikání umělé inteligence do všech oblastní života změní současný svět k nepoznání, většina dnešních činností a zaměstnání postupně ztratí smysl a důležitost.
Dalším motivem je, opět dnes aktuální, „sociální kredit“. Rozhovor protagonisty s kolegou o „záznamech v kartě“ je hrůzně prorocký. Kolik toho asi o nás dnes ví takový Facebook, Google, další sociální sítě, kterým dobrovolně, s radostí a hlavně zcela nevědomky, poskytujeme naše nejintimnější osobní data (ne, vážně nemyslím jméno a rodné číslo)? A kolik asi budou naši zaměstnavatelé, korporace, pojišťovny, stát, … ochotní zaplatit, za to, že je získají? Také se těšíte na korporátní dystopii proměněnou v realitu? Zárodky lze pozorovat již dnes. Kolik bude vládnoucí subjekty a korporace stát zničení nekonformního jedince? Myslím, že moc ne.
Dalším, velice jednoduchým motivem je fakt, že algoritmy nerozeznají kontext. To je dnes a ještě asi dlouho bude Achilovou patou umělých inteligencí, neuronových sítí naučených na petabytech dat. Své o tom ví všichni ti „zabanovaní“ a smazaní jedinci ze sociálních sítí, vše kvůli deset let starému nekorektnímu příspěvku.
A v neposlední řadě komunismus. Použiji citaci:
„„Kuppo!“ řekl šáh a zavrtěl hlavou. Kášdrár přeložil jeho slovo. „Šáh říká: „komunismus““ „Kdepak Kuppo!“ popřel důrazně Halyard. „Stroje nejsou majetkem státu. Stát prostě jen zdaňuje tu část příjmů průmyslových podniků, která bývala vyplácena pracovním silám, a znovu ji přerozděluje. Průmysl je v soukromém vlastnictví a správě, pouze koordinován – aby nedošlo k mrhání v důsledku konkurence – výborem složeným z předních kapitánů soukromého průmyslu, nikoli politiků. Vyloučením lidského omylu strojovou dokonalostí a odstraněním zbytečné konkurence organizacím nám dopomohlo nepředstavitelně zvýšit životní standard průměrného obyvatele.““
Ano, komunismus, co jiného? Ve strojním podání, ale opět počítající s konformními, stejně smýšlejícími, spolehlivými jedinci. Čím dál víc mám z dnešní reality pocit, že naše korporátní budoucnost bude právě tak komunistická, centrálně řízená. Pod pozlátkem dokonalé společnosti, hojnosti všeho materiálního, se však bude skrývat hrůzná diktatura, neodpouštějící herezi.
Tuto neprávem opomíjenou knihu stavím na roveň etalonům literárních dystopií Orwella, Huxleyho, Bradburyho. Překotné pokroky na poli umělé inteligence a strojového učení rezonují světem. I přes značnou technickou zastaralost textu by si knihu měl přečíst každý. Je v ní kus prorocké pravdy.
Výtečná a aktuální kniha. Kritika elitářství a výlet do třetí průmyslové revoluce... Dost paralel s dnešní společností.
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie americká literatura
Autorovy další knížky
| 2008 |  Jatka č. 5 |
| 1979 | Mechanické piano |
| 1981 | Snídaně šampiónů |
| 1994 | Groteska |
| 1992 | Matka Noc |
Kniha Mechanické piano je v
| Právě čtených | 8x |
| Přečtených | 540x |
| Čtenářské výzvě | 19x |
| Doporučených | 24x |
| Knihotéce | 291x |
| Chystám se číst | 196x |
| Chci si koupit | 29x |
| dalších seznamech | 6x |
Scifi, které má hlavu a patu. Skvělá kniha.