Mechanické piano

Město Ilium, stát New York, je rozděleno do tří částí. V severozápadní sídlí inženýři a manažéři, v severovýchodní sídlí stroje a jižní zaujímá oblast známá jako Domovina, kde žije naprostá většina obyvatel. Takových Ilií jsou po celé Americe stovky, veškerou kvalifikovanou práci tu vykonávají stroje, lidé si mohou vybrat pouze mezi armádou a hrubou nádeničinou. Mozkem Ilia je gigantický počítač, který nejen plánuje, kolik je třeba čeho vyrobit, ale určuje mimo jiné i to, komu se dostane vzdělání a čím bude. Tento plně automatizovaný a zmechanizovaný systém požaduje od lidí na oplátku za to, že jim poskytuje materiální pohodlí, jediné: aby byli poslušní a spokojení. Stroje však zbavily člověka toho nejdůležitějšího – pocitu, že je potřebný a užitečný, základu sebeúcty. Hlavní hrdina románu dr. Paul Proteus, ředitel Ilijských závodů, si postupně uvědomuje, že je nutné vrátit svět opět do lidských rukou. Narůstá v něm odpor proti prázdnotě hmotně úspěšného života, jehož se dobrovolně vzdá, a ocitne se v čele revoluční organizace, odhodlané skoncovat s nadvládou strojů. Vzpoura se však ironicky obrátí proti povstalcům… Vonnegutova chmurná vize Ameriky elektronického věku, okořeněná spoustou trefných satirických šlehů na adresu odlidštěné konzumní společnosti, není namířena proti vědění a technickému pokroku, je jen naléhavým varováním humanisty před jejich zneužitím a autor v ní daleko přesáhl hranice vědeckotechnické literatury....celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/29_/29764/mechanicke-piano-29764.jpg 4.1233
Originální název:

Player Piano (1952)

Žánr:
Literatura světová, Romány, Sci-fi
Vydáno:, Odeon
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (24)

Přidat komentář
Vallora
16. července

„A toto je ultrazvuková myčka nádobí a pračka,“ nedal se vyrušit Dodge. „Zvuk o vysokém kmitočtu procházející vodními clonami odstraní z čehokoli špínu a mastnotu v několika vteřinách. Strčíte dovniř, vytáhnete, hotovo!“
„A co dělá žena potom?“ zeptal se Kášdrár.
„Potom prádlo nebo nádobí vloží do tohoto sušáku, který je za několik vteřin usuší a pak – a to je velice fikané – provoní prádlo pomocí tady té ozonové lampy, vidíte, omamně svěží vůni, jako by se sušilo na slunci.“
„A potom?“ zeptal se Kášdrár.
„Potom strčí prádlo sem do žehlícího automatu, který vám za tři minuty vžehlí tolik prádla, kolik byste před válkou žehlili celou hodinu. Čáry máry fuk!“
„A potom žena dělá co?“ zetal se Kášdrár.
„Pak je se vším hotová.“
„A co dělá potom?“
Doktor Dodge zmateně zrudl. „Žetujete?“
(…) „Šáha by zajímalo, proč musí všechno dělat tak rychle – tohle za pár vteřin, tamhleto za pár vteřin. Proč tolik spěchá, aby s tím byla hotová? Co má ještě na práci, že těmito věcmi nesmí ztratit ani chvíli času?“
(…) „Žít! Užívat si“ (…)
„Jak si tedy žijete a užíváte si?“
Wanda se zapýřila, zakoukala se do podlahy a šmejdila špičkou nohy okrajem koberce. „No, máme televizi,“ zamumlala. „Hodně času se koukáme na televizi, viď, Ede? A spoustu času mi taky zaberou děcka, malá Dolores a Edgar junior. Znáte to. Prostě tak.“
(…)
„Přejete si vidět ultrazvukovou pračku v chodu?“ navrhl doktor Dodge. (…)
„Shořel nám zas tranďák,“ řekl Edgar, „takže pračka nefunguje. Wanda už měsíc pere ve vaně, čekáme na novej tranďák.“
„Ale to nevadí,“ řekla Wanda. „Fakticky, peru v ruce docela ráda. Je to pro mě úleva. Tělo potřebuje změnu. Vůbec mi to nevadí. Mám aspoň ňákou práci.“
Ticho, jež se po jejím prohlášení rozhostilo, prolomil Haylard čilým návrhem, aby ty dobré lidi opustili a šli si prohlédnout ústřední rekreační dům na konci ulice.

AnjaVCL
16.10.2017

Kniha plná komicko-děsivých hlášek a myšlenek. Mám ráda knihy, kde není hrdina stoprocentním klaďasem - Proteus je živoucím člověkem a Vonnegutova kniha geniálním dílem.

alef
13.06.2017

Budoucnost, ve které se lidem možná ještě nikdy nežilo líp ... svět osvobozený od hrůz jako je hladovění, vraždy, apod. ... lidé dostali šanci obrátit Zemi na příjemné místo k bydlení :-).

„Vždyť to muselo být absurdní nechávat lidi trčet celý den na jednom místě, využívat akorát jejich smyslů a podvědomých reflexů a vůbec jim nedovolit samostatně myslet.“
„Hlavně to bylo drahé“, řekl Paul, „a o nic spolehlivější než dřevěný metr. Představte si ty hromady šrotu, nebo jaké to bylo peklo zastávat nějaké vedoucí místo. Každá kocovina, rodinné spory, neshody s nadřízeným, dluhy, ... každé lidské trápení se tak či onak projevilo na výrobku.“ Usmál se. „A zrovna tak lidské štěstí.“

Růžová budoucnost je ovšem jen zdání ... rozvoj umělé inteligence, ten „pitomý hodnotový žebříček, který srovnává lidi a stroje“ - má jeden hodně nepříjemný důsledek – ztrátu pocitu potřebnosti člověka na Zemi.

Není pak překvapením, že toho někdo začne mít až po krk :-) ... a potom co? „Čert ví – prorokování je nevděčná živnost a konečně dějiny nám samy s odstupem času ukáží logické řešení" ...

... a pak už dřív nebo později „někdo uchvátí obraznost těchto lidí novou magií. Jejím základem bude příslib znovunavrácení pocitu účasti ... důstojnosti, krucinál.“

„Při každém souboji člověka proti stroji fandím člověku ...“ ... já taky :-).

Jizi
03.06.2017

Je až přízračné, že jsem knihu, které vdechl osobité jazykové kouzlo překladatel Jaroslav Kořán, dočetla den po jeho smrti - přestože jsem ji dostala k Vánocům před dlouhými sedmnácti lety. A je jedině dobře, že mi na té polici stála a dozrávala, neboť v pubertálním věku bych si z ní odnesla jen zlomek. Mechanické piano je metaforou odosobněné společnosti, která ve své honbě za pohodlím a rovností zbavila lidi jejich pravé podstaty - jejich odlišností, jejich tvůrčí energie, zbavila je smysluplné práce a nechala je živořit v nenaplněných, předurčených škatulkách. Nečekejte žádnou třeskutou zábavu, ani velké drama. I revoluce proti strojům, jež stejně nakonec ukáže, že lidé jsou z podstaty neměnní a že je stejně nakonec bude nejvíc fascinovat mašinka, do níž hodíte korunu a ona vám za to vyplivne kelímek s limonádou, je spíše pomalá, stejně jako celé tempo vyprávění. Pokud chcete u čtení přemýšlet a tak trochu si v duchu zahořekovat na tím, jak pravdivé a stále platné jsou Vonnegutovy myšlenky, vzhůru na palubu - dokud ještě nemáme jen 12 kategorií knih podle 12 strojově vypočítaných kategorií čtenářů. Brahous brahouna, houna saki. Ippi goura Brahouna ta tippo a mismit.

Kopretina
01.05.2017

Na knihu jsem se těšila, ale čím déle jsem ji četla, a hledala něco, co mě zaujme, tím více jsem byla zklamaná. Nakonec jsem ji dočetla silou vůle. Vytvořený svět mi připadl hodně nelogický, na hlavu postavený a závěr, který gradoval až opravdu na posledních stránkách, byl katastrofický. Svět, který nestojí za nic, a pokud se proti němu postavíte, tak je to ještě horší.

Magriva
08.02.2017

Kdyby kniha byla více apokalyptická, méně zaměřená na hlavní postavu, dala bych více bodů. Není to špatně, ale přílišné pitvání v životě Protea mě iritovalo a čtení postupovalo pomaleji. Téma strojové civilizace, kde je lidská práce ponížena, lidé ztrácejí smysl života je ale nesmírně zajímavé, navíc závěr knihy je výborný- takhle nějak bych to od lidstva čekala já. Více by se mi líbilo, kdyby byla více rozvedena myšlenka vlivu výše uvedené civilizace na běžný život, ne pouze na jednoho hrdinu.

Janek
17.08.2016

Velmi zvláštní kniha s podivuhodnou atmosférou, která se dostane až pod kůži. Souhlasím s komentářem níže (Marbo).

Marbo
14.08.2016

Utopie po americku, čili tak nějak nevážně ? Nemohu si pomoci, ale oproti pilířům žánru působí MP televizně, sitcomově - a přitom mu to nic neubírá na kvalitě. Musí být zvláštní psát o revoluci v zemi, která z jedné vzešla a od té doby ji nepoznala, ba dokonce sama její podstata ji popírá. A přece, tolik silných myšlenek, navíc aktuálnějších víc než kdy dřív. A scéna soudního přelíčení mně po letech zase jednou donutila se u knihy nahlas zasmát

Kachora
28.07.2016

Za mě pořád jedna z nejlepších knih (těžko říct, která je nej, každá něčím jiným), jakou jsem kdy četla. Spoustu knih je dobrých, skvělých, že když na ně po letech narazíte, řeknete si jó, to jsem taky četl, ta byla super. Ale tahle, aspoň pro mě, je z těch, které se mi nepřipomenou po letech, protože ji mám v hlavě neustále. Četla jsem ji asi před rokem a doteď mi několikrát za měsíc ten děj vyskočí v hlavě, někdo mi ji svým chováním připomene apod. Narazila jsem na ni spíš náhodou, název mi nic neříkal, jenom jméno autora, tak jsem si ji vzala na takový to ´až někdy nebude co číst´. Pak jsem někam jela autobusem a všechno, co jsem měla doma ještě nepřečtenýho, bylo moc tenký nebo naopak moc tlustý na tu cestu, tak jsem vzala na milost tuhle. A teď si říkám, jaká škoda, že ji má doma plno lidí jako tu knížku ´až někdy...´. Neodkládekte ji. Je skvělá. Skvělá. Skvělá.
* Každé lidské trápení se tak či onak projevilo na výrobku. A zrovna tak lidské štěstí.
* Hrozné pomyšlení, být natolik pevně začleněný do mechanismu společnosti a dějin, že se můžete pohybovat pouze v jednom jediném plánu, podle jedné jediné přímky.
* Vtahoval by mě zpátky do středu, a já chci zůstat co nejblíž okraje, aniž bych se z něj zřítil. Na okraji vidíš věci, na které ze středu nikdy nedohlídneš.
* Všechno, co si myslíte, si myslíte jen proto, že tomu někdo udělal reklamu.
* Byl to úžasně prostinký obrázek, jaký tito vůdcové předvoje chovali v mysli. Bylo to totéž, jako kdyby navigátor ve snaze zapudit tíživé starosti vymazal ze svých map všechna úskalí.
* Před rozbřeskem je tma vždycky nejčernější.
* Nestůjte jednou nohou ve své práci a druhou ve svých snech, Ede. Neváhejte a sekněte s tím a nebo se s tímhle životem smiřte. Jinak vystavujete osud příliš velkému pokušení rozštěpit vás v půli, než se rozhodnete, kterou cestu zvolit.
* Pokud sejdeme z cesty, je krok zpátky krokem správným směrem.
* Při starém nikdy nezůstává.

mgeisselreiter
28.05.2016

Román je překvapivě nadčasový, nic neztrácí ze svého poselství ani dnes. Čte se poměrně dobře, ale některé pasáže jsou trochu nezáživné a nudné. Autorovi se ne zcela podařilo podat poselství přirozenou cestou, je nucen doplňovat děj trochu uměle (úvahami holiče apod.). Chyběla mi tam prostě taková větší přirozenost a plynulost, i toho humoru tam mohlo být víc. Zkrátka místy kniha nemá chybu, ale nedá se to říct o celku. Přes všechny výtky jde o velmi dobrý román, který doporučuji. 75%, 28.5.2016.

Crimble
24.03.2016

Ani nadšení, ani zklamání. Zajímavě vystavěné, chvílemi zdlouhavé. Zvláštní číst o tom, jak si autor v 50. letech představoval budoucnost, v něčem se trefil, v něčem méně. Sedělo by mi více sarkastického humoru - je tam pár pasáží, kde jej autor využívá a patří k nejlepším.
Byl to můj první Vonnegut a určitě ne poslední.

MaxQ
16.03.2016

Zajímavá knížka. Pomalý rozjezd, postupné sblížení s hlavním hrdinou a nakonec velké očekávání, jestli nakonec z toho absurdního systému vypadne. Je pravda, že některé pasáže jsem s klidným srdcem přeskakoval, ale hlavní myšlenku, včetně několika menších jsem snad zachytil. Tož už teď se těším na dalšího Vonneguta.

see_sawandrew
23.07.2015

Je otázka, jestli Vonnegut vůbec tušil, jak strašně nadčasovou knihu napsal. Většina satirických prvků je stále aktuální i dnes. Román by si určitě zasloužil větší hloubku, ale jeho poselství je více než jasné a až nepříjemně mrazivé. 80%

adorjas
08.04.2015

Začnem netradične- odporúčam komentár Honajza. A inak jemné sklamanie, celé to plávalo na povrchu, žiadna postava nebola sympatická a neustále popisy ma viedli k tomu, aby som preskakovala riadky, hlavne tie texty piesní počas Lučín...Som rada, že je kniha za mnou, ale nie som rada, pretože kniha mi po osobnostnej stránke nič nedala...

opic 12
10.03.2015

Terry Gilliam má svuj Brazil.Kurt V. mi ho připoměl svým piánem,kromě toho i jiné utopické romány.Od začátku mi přišlo,tak kdy to konečně přijde,ten zlomový okamžik v ději.Nakonec opravdu přišel,dočkal jsem se i zajímavého konce.Ano,tady se K.V. pomalu rozpinkával,je znát i autoruv rukopis,celkově je to na Vonneguta,který vystrkuje ružky,už ve své prvotině,samozřejmě typická schíza nesmí chybět,ani tentokrát.Celkově mi přišlo,že Paul by nejradši chtěl mít klid od všeho a od všech.Tentokrát (jen) dost dobré.

petr9719
27.12.2014

Podle mě jedna z nejlepších Vonnegutových knih. Vyprávění o cestě z přetechnizovaného světa do světa lidí a dobrých vztahů a nakonec zase (bohužel?) zpět k technice. Vzhledem k roku vydání je vývoj techniky i lidstva odhadnutý celkem dobře.

Pawlisman
25.09.2014

Geniální kniha která sahá takovým legendám jako 1984 či Tulák po hvězdách. Top 10 kniha. Myslím, že v širším čtenářském osazenstvu nedoceněná. Vřele a 100% doporučuji.

honajz
11.06.2014

Nápad není špatný, a i když v mnohém zjednodušuje, dá se podobný princip pokládat za reálný (Vonnegut třeba nepočítal s fiktivními penězi a fiktivními dluhy nebo kancelářskou přezaměstnaností plnou porad, ale žádných konkrétních výrobků). I ta myšlenka, dejme tomu, že se lidé stejně nakonec vrátí k tomu, co nenáviděli. Ale to zpracování je vleklé, pomalé, nezajímavé, ten svět mi přijde příliš černobílý a plochý, a celá ta idea až moc naivní a přímočará. Vsadím se, že kdyby dnes přišel s podobnou knihou nějaký začínající autor, poženou ho z nakladatelství, že tohle jejich čtenáři číst nebudou. V 50. letech však kniha byla určitou formou rebelie – všichni byli naopak nadšeni z technického pokroku, a tahle jako jedna z mála varovala před přílišným přetechnizováním světa. Dnes však působí poněkud vyčpěle, zvláště proto, že vývoj jde trochu jinudy, nadšení z techniky se nekoná. A tak zůstává jen příběh, a co si budeme povídat, třetinu knihy v podstatě tvoří uvedení do děje a postav, což je samo o sobě moc, a půlku knihy, než se něco začne dít.

Milda58
10.06.2014

Na tuhle knihu jsem se vyloženě těšil, protože Sirény z Titanu mě kdysi nadchly. Bohužel ale přišlo zklamání. Dobré téma autor nezpracoval tak, abych se z toho posadil na zadek.

eraserhead
20.01.2014

Mechanické piano je fakt zvláštní. Zpočátku mě to moc nebavilo, myslel jsem si, že to mám prokouklé, jen další hlavní hrdina žijící a v podstatě tvořící svým způsobem utopickou totalitu, který začne prohlédat a bouřit se, navracet se v myšlenkách do starých dobrých časů... A ono ne že by to bylo o něčem jiném. Vonnegut si mě ale získal tou prostotou a stylem, jakým to podává, schopností úplně jednoduše odhalit a předestřít danou problematiku. U setkání hlavního hrdiny v doprovodu naprostého vyznavače statu quo na statku s "prostým" Haycoxem, při jeho naprosto všedním a logickém odhalení skutečnosti a "kydání jeho diplomové práce", jsem skoro učůrával smíchy. Stejně tak u od hlavního tématu jakoby odbíhajících kapitol s Šáhem z Bratpúru, Edgarem R. B. Hagstromem nebo školním mužstvem. Prostě tradiční antiutopie podaná velmi zajímavou formou. S nadčasovými hláškami: "Mohli jsme vás bombardovat a zničit, ale to není americké řešení. Mohli jsme do města poslat tanky, ale to není americké řešení."

Li@
08.01.2014

Skvělé! Vzhledem k tomu, že pro jednu korporátní firmu pracuji, přišlo mi to, jako by pan Vonnegut byl jeden z mých kolegů. Děsivě pravdivý příběh.

tsal
17.07.2013

Antiutopie jsou můj oblíbený žánr a Mechanické piano se v mém žebříčku postavilo na druhou příčku hned za Zpěv drozda.

Zatímco byl však Zpěv drozda velmi depresivní záležitostí, v níž nezbývalo místo ani na záblesk naděje, Mechanické piano je poněkud optimističtější. Autor ponechal některým svým postavám pochybnosti o systému, nevzal jim možnost přemýšlet, ani se rozhodovat a tak je zde stále naděje, že by se "něco" mohlo změnit. Jde jen o to, jestli na to hlavní aktéři knihy budou míst dost odvahy a morální síly. Z toho plyne i živý, občas až úsměvný styl vyprávění.

Také se zde krásně ukazuje, že pohodlí a dostatek všeho, na co si vzpomeneme, není vlastně něčím, co bychom si měli přát. Člověka dělá člověkem mnoho věcí a práce je jednou z nich. A že technika je dobrý sluha, ale špatný pán, a že i v této oblasti je nutno stanovit hranici, přes kterou by se nemělo jít.

Ke konci jsem se trochu bála, že autor spadne do přílišného naivismu a vše svým postavám usnadní, ale závěrečné poselství nakonec bylo jedno z nejsilnějších v knize. Vřele doporučuji.

Ikkju
15.09.2011

Moje první Vonnegutovka, navíc koupená zcela omylem, sháněl jsem Mechanický pomeranč :o

Přiznám se že mě až zas tak nechytla, ale námět je zajímavý. Ale Vonegutovi jsem dal ještě druhou šanci se Sirénami z Titanu, a už jsem byl lapen..

kapllu
15.04.2011

Úžasná knížka a bohužel její námět není ani tak nereálný, jak by se na první pohled mohlo zdát. Nejsmutnější na tom je, že i po revoluci se ti lidé chtěli (byť i nevědomky) vrátit zpět do zajetých kolejí pohodlí. Od začátku se mi nelíbila Paulova manželka, která se ukázala v pravém světle po jeho odjezdu z ostrova. Šáhova přítomnost v ději představovala spojení s reálným světem. I když tedy v Americe vládla diktatura pod zástěrkou pokroku a zabezpečení lidí, v jiných částech světa se tomu dovedli ubránit. A tak mi zbývá jen doufat, že se masy lidí nenechají zmanipulovat a zachovají si zdravý rozum a lásku k naší přírodě. Protože ať si říká kdo chce co chce, bez naší matičky Země jsme úplné nuly.