charlosina komentáře u knih

Otec s námahou uvolnil ruce a opřel je o kolena. "Dokážeš si jistě představit - jak - je mi zatěžko - ponížit se - pokořit - tady - před tebou. Moje utrpení - však nic neznamená . Nejsem ničím." Zavřel oči a opakoval: "Já nejsem ničím." Bylo to jeho oblíbené rčení a jako vždy, když je pronášel, měl jsem děsivý pocit studu a viny, jako bych sám mohl za to, že tento skoro božský tvor, který je mým otcem, "není ničím". //
A tak se Rudolf Lang rozhodl, že se stane "něčím", že něco dokáže. Ztratil víru, ztratil svého pedantského otce a ztratil schopnost rozhodovat o svém životě. Božský zákon vyměnil za nemilosrdné zákony führera. Z malého chlapce, který vyrůstal s neustálým pocitem viny, se stal chladný, cynický příslušník SS, pro něhož je rozkaz víc než pravda, víc než etika. Rozkaz je vše. Německo nade vše. // Robert Merle podal ve své knize pozoruhodný obraz fanatického důstojníka, velitele KT Osvětim, který v průběhu svého života zcela ztratil známky lidskosti ("Pochopte mě, bral jsem Židy jenom jako jednotky, ale nikdy ne jako lidské bytosti.") a z kterého systém vychoval cynického jedince bez svědomí.

12 11.07.2011

Nic horšího jsem (zatím) nečetla. Debilní dialogy vedené debilní ženskou v debilním prostředí.

Prase člověk. Člověk prase. // Myšlenka socialismu neexistuje. Lidé v ni nevěří, protože vždy selhala.

8 05.04.2011

Vážený pane Murakami,
vzpomínám si na naše první setkání, které proběhlo před několika lety skrze knihu Norské dřevo. Ta mě zaujala svou "jinakostí", jakousi neevropskou náladou, jinou kulturou, rozdílným charakterem. Zvláštní bylo ono putování literárním světem Norského dřeva, leč nebylo nelíbivé.
Po několika letech, docela nedávno, zavítala jsem do Vašeho světa 1Q84, kde jsem se cítila - upřímně řečeno - poněkud ztracená, ale našla jsem cestu ven, váhajíc, zdali to bylo dobře, či nikoliv, avšak přesvědčena, že svět, v němž panují dva měsíce, není světem, v němž nalézám zalíbení.
I přesto nechala jsem se zlákat Kafkou na pobřeží a vstoupila do třetice do Vašeho literárního světa, nyní přesvědčena, že již naposledy.
Ono totiž svět, v němž nefunguje vztah příčina-následek, přestože celý příběh k němu směřuje, není světem, ve kterém se orientuji, a ozvláštnění typu postav, které si povídají s kočičkami (proč vlastně? či za jakým účelem?) nebo které umí zapříčinit pršící pijavice a ryby z nebe (a opět: proč vlastně?), postav, které na sebe umí vzít různou podobu a ovlivňovat průběh děje (ale z jakých příčin?), není dostatečné, naopak - toto "ozvláštnění" prohlubuje mou nejistotu ohledně toho, zdali samoúčelnost může mít výpovědní hodnotu, minimálně na té rovině, kdy se ptáme alespoň po významu, když už ne přímo po smyslu.
Kafka na pobřeží je pln fantaskních obrazů, avšak ty nemají žádné vyústění, a tudíž nefungují. Jen proplouvají kolem, neotiskují se, nemají totiž čím - vyprázdněná metafora.
Příběh chlapce, který chtěl být nejdrsnějším patnáctiletým klukem na světě (pravděpodobně proto cvičil, jak nám vypravěč několikrát podrobně popisoval) a chtěl se vyhnout svému oidipovskému osudu (a vyhnul se mu vůbec? a co ta jeho sestra? byla vůbec nějaká?), aniž bychom se dozvěděli, co je příčinou, natož pak důsledkem onoho počínání, jsem sice dočetla do konce, ale jediné, co ve mně zanechal, je one pocit toho, že vypravěč je tak trochu perverzní a že menstruací zakrvácená hadra pohozená v lese může někomu změnit celý jeho život - jako panu Nakatovi (jediná postava, o které víme, že jej učitelka v lese zmlátila a můžeme se domnívat, že pravděpodobně v důsledku tohoto otřesu se stal takovým, jakým byl).
Pane Murakami, nechápejte mě špatně, nejsem z těch bytostí, které potřebují znát odpovědi na všechny otázky vyčnívající mezi řádky (i když v tomto případě jsou to otázky vyplývající přímo z textu samotného), ale pravděpodobně potřebuji trochu víc než jen odkazy k Beethovenovi, Oidipovi, genderové rovnoprávnosti atp., vlastně vůbec nejsem fandou překombinovaného děje, navíc pokud se nikde nepropojí a nevyústí v celek. To se tady totiž neděje, ani v náznaku.
Tímto se s Vámi loučím, víckrát se již zřejmě nesetkáme, i tak Vám děkuji za možnost nahlédnout do Japonské kultury (z níž se zřejmě chcete vymanit a proto pracujete s motivy západního světa), nicméně co naplat - ačkoliv je Váš literární svět bohatý, v konečném důsledku ničím neobohacuje, tudíž sbohem,
Vaše (dnes již ex) čtenářka

7 29.07.2016

Krátký procítěný román, který je tak intenzivní, že jeho doznívání trvá mnohem déle než samotná četba. Vztah mladé patnáctileté dívky ve velkém klobouku a zlatých lodičkách a ustrašeného staršího Číňana zmítaného studem a vášní je prostoupen bídou, nepokojem, hanbou, smrtí. Jednoznačně působivé.

7 15.07.2011

Samozřejmě, člověk si nikdy nebyl jist, zda ho v daném okamžiku sledují. Jak často a podle jakého systému Ideopolicie zapínala jednotlivá zařízení, bylo hádankou. Předpokládalo se, že sledují každého neustále. A rozhodně mohli zapnout vaše zařízení, kdy se jim zachtělo. Člověk musel žít – a žil, ze zvyku, který se stal pudovým – v předpokladu, že každý zvuk, který vydá, je zaslechnut, a každý pohyb, pokud není tma, zaznamenán. (str. 8)
//
„Na Dvou minutách nenávisti nebylo tak hrozné, že se jich člověk musel účastnit, ale že bylo nemožné nezapojit se. Po třiceti vteřinách se už nikdo nemusel přetvařovat. Odporná extáze strachu a pomstychtivosti, touha zabíjet, mučit, rozsekat obličeje kovářským kladivem, projela všemi jako elektrický proud a změnila každého i proti jeho vůli v ječícího šílence. Byla to však zuřivost abstraktní a přímo nesměrovaná, takže se dala přenést z jednoho předmětu na druhý jako plamen z plamenometu. Winstonova nenávist nebyla tak v jednu chvíli vůbec namířena proti Goldsteinovi, ale naopak proti Velkému bratru, Straně a Ideopolicii. (…) A tak bylo občas možné přepínat libovolně svou nenávist tím nebo oním směrem. Jako člověku, který ve zlém snu prudkým pohybem odtrhne hlavu od polštáře, podařilo se i Winstonovi přenést svou nenávist z tváře na obrazovce na tmavovlasou dívku za ním. Myslí se mu mihaly krásné, živé představy. Utlouká ji k smrti gumovým obuškem. Přivazuje ji nahou ke kůlu a střílí do ní šípy, až je jich plná jako svatý Šebestián. Znásilňuje ji a v okamžiku vyvrcholení jí prořízne hrdlo. Lépe než kdy jindy si teď uvědomoval, proč ji nenávidí. Protože je mladá, hezká a bezpohlavní, protože by se s ní chtěl vyspat, což se nikdy nestane, protože kolem rozkošného, pružného pasu, který přímo vyzýval k něžnému objetí, měla ohavnou šarlatovou šerpu, křiklavý symbol cudnosti.“ (str. 15)
//
„Chápeš, jak je úžasné ničit slova? (…) Kolem roku 2050 – možná ještě dřív – už vůbec nikdo nebude znát oldspeak. Celá literatura minulosti bude zničena; nezmění se jen jejich forma, změní se samy v sobě, stanou se svým protikladem. Dokonce i literatura Strany se změní. I hesla se změní. Jak by mohlo existovat heslo SVOBODA JE OTROCTVÍ, když pojem svobody bude zrušen? Celé myšlenkové klima bude jiné. Vlastě ani žádné myšlení nebude, v tom smyslu, jak je chápeme dnes. Být pravověrný znamená nemyslet – nemít potřebu myslet. Pravověrnost je nevědomí.“ Winston byl náhle hluboce přesvědčen, že Syme bude jednoho dne vaporizován. Je příliš inteligentní. Vidí příliš jasně a mluví příliš otevřeně. Strana nemá takové lidi ráda. Jednoho dne zmizí. Má to napsané ve tváři.“ (str. 39)

Jedna z knih, po které by měl každý sáhnout. Už proto, aby “neustrnul”.
Hodně jsem vzpomínala na seminář z univerzity s názvem Denní život lovecko-sběračské komunity v paleolitu, kde se přednášející vždycky rozesmál, když někdo v sále prohlásil něco jako “žena - sběračka” a “muž - lovec”. Už vím, že je to stereotyp. A taky už vím, jak tohle myšlení ovlivnilo celou společnost. Pojďme si připustit, že to tak úplně není pravda, že věda přinesla nové poznatky a že opravdu ne, ženy nejsou od přírody podřadné.

6 06.12.2020

Proč mají ženy za socialismu lepší sex? Touto otázkou se zabývá nejedna studie, které se shodují v tom, že pokud jsou oba partneři ekonomicky nezávislí a nebojí se zítřku, jejich vztah má větší šanci být postaven na emočních základech, nikoli na těch existenčních (ve smyslu ekonomické závislosti). // Rozhodně zajímavé čtení a zajímavý pohled na genderovou vyváženost v socialistických společnostech. // Dostali jsme se do doby, kdy některé pravicové strany (např. ve Státech) usilují o zrušení 19. dodatku ústavy (#Repealthe19th), který umožňuje volební právo ženám. Tomu říkám bizár. // Volební právo a kvalitní sex všem!

6 19.05.2020

Sice zajímavý motiv a neotřelé prostředí, ale v konečném důsledku není kniha ničím víc než dívčím románkem s detektivní zápletkou. První dvě třetiny knihy jsou dobré, nebojím se říci, že výborné, ale poslední třetina - vztahovka - celkový dojem sráží. Škoda.

6 06.01.2019

Tak bratři pracovali, ale výsledek jejich práce už byl stejný jako obsah sudu, už začínal nemít smysl, tak ostatně jako celý ten čas, který se zastavil nejen na kostelní věži pochroumanými hodinami, které přestaly jít a nikdo je nespravoval, ale ten čas kolem se zvolna zastavoval, někde se už zastavil docela, zatímco jiný čas, čas jiných lidí byl plný elánu a nového úsilí a snažení, avšak strýc Pepin i Francin už o tom nevěděli, už se nestarali ani o to, že se zastavil čas trhů na dobytek, zastavil se čas jarmarků a předvánočních trhů, že se vytratil čas odpoledních nedělních a každovečerních korz, že politické strany už nekonaly výlety do lesíků, výlety spojené s tombolami a šatlavami a střelnicemi, že odešly šibřinky a slavnostní bály a selské jízdy na koních, už odešly mumraje a alegorické průvody a zimní průvody Bakchuse o masopustu, už přestaly okrašlovací spolky soutěžit o nejkrásnější okna v městečku, už nehrálo pět divadel a ze dvou biografů už hrál jen jeden. Odešel i čas sokolských akademií a letních cvičišť, kde ve čtyři hodiny odpoledne nastupovali žáci a žákyně a pak dorostenci a dorostenky, odešel čas podvečerních cvičení mužů a žen, v městečku už nikdo nedal dohromady symfonický orchestr ani zpěvácký spolek, vytratili se i penzisté chodící v průvodech po městských sadech, zmizel i čas milenců za večerních procházek podle řeky a v lesících, zastavil se čas abiturientských věnečků, už ani v jediné hospodě nebyla dámská obsluha, odešly s časem i slavné městské jaterničky a slavné buřty, které přinášeli pomocníci ve čtyři odpoledne do hostince a mariášníci odkládali karty a kupovali si dva buřty s houskou, odešel čas zpívání při truhlářské práci a sladování, okny nezazníval ani jediný ariston, všechno to staré spojené se starou dobou proti toku ručiček odešlo spát, nebo jako by mu uvázlo v hrdle, zadávilo se a zvolna zmíralo, starý čas se zastavil tak jako Šípková Růženka, která snědla otrávené jablko a princ nepřicházel a přijíti už ani nemohl, protože stará společnost už neměla sílu a dvahu, a tak nastala doba velikcýh plakátů a velikých schůzí, ve kterých se hrozilo pěstí proti všemu starému, a ti, kteří žili tím starým časem, byli doma tiší a živili se vzpomínkou....

6 15.12.2011

Kdo neskáče, není Čech!

Jak se snášíte s Němci?
1939
"Tak co tu děláte?" ptá se novinářka Milena Jesenská chalupníka od Slaného.
"Inu, brambory mám osázené a žito taky. Bylo studené jaro, ale vzešlo to, jako zázrakem, krásně. V sadě asi pokácím staré dvě jabloně a vysadím nové, a stará už má mladé kačeny, jděte se podívat, jsou jako pampelišky. Tamhleten bezový keř nějak ostříhám, aby nezašel, aby ta zahrádka byla letos pěkná," odpovídá chalupník.
"Ale jak se snášíte s Němci?" opakuje otázku Jesenská.
"A co bych, oni si chodí a já si dělám," odpovídá klidně chalupník.
"A ničeho se nebojíte?"
"A čeho bych se bál?" diví se chalupník upřímně. A pak dodává: "Paní, člověk může umřít jenom jednou. A když umře trochu dřív, tak je holt o trochu dýl mrtvej."
///
Kus papíru
Jak tak před sebou držím tlustý scénář Ucha a režisér Kachyňa mě vybízí, abych si v něm zalistoval, vypadává ze svazku kus papíru.
"No jo, to je Procházkovo písmo. Podívejte se na to, třeba tam napsal něco o Uchu."
Ano, napsal.
"Tento příběh se nestal. Věci, které se opravdu přihodily, byly mnohem horší."

6 04.04.2011

První kniha, která mě rozplakala (přel. Vladimír Vendyš, Odeon, 1979). Svou jednoduchostí, krásou a lidskostí.

6 30.11.-0001

...protože samota zesiluje. // Zatím to nejlepší, co jsem od Rudiše četla (komiks Alois Nebel vyjímaje). Citlivě o bezcitné společnosti. Lehce o tíživé vlně času. Humorně o neveselé historii. Bez soudu, jen lidsky.

5 18.02.2012

Miluji poetiku Bohumila Hrabala... Všechno souvisí se vším, vedle jatek sází erotiku, hrdinství v posteli vedle hrdinství na koleji, otisky razítek v nebi a žiletka vedle něj. S lehkostí vypráví ty nejsilnější momenty ze života. To je Hrabal. // Škoda, že tolik lidí čte jen očima...

5 04.05.2011

Tys je chuj jak lampa — tzn. jsi hloupý.
Tys je kvadr cypa — tzn. jsi fakt úplně hloupý. //

4 21.01.2023

"Je tragické, volal horlivě, že iracionální odpor k islámu jim [tradicionalistickým a identitárním kolegům] znemožňuje uznat to, co je zcela evidentní: v tom hlavním se s muslimy naprosto shodují. Ať už v odmítnutí ateismu a humanismu, v nutné podřízenosti žen, v návratu k patriarchátu: jejich boj je ve všech ohledech úplně totožný. A tento boj, nezbytný pro nastolení nové organické civilizační etapy, už dnes nemůže být veden ve jménu křesťanství; to islám, příbuzné, mladší, jednodušší a opravdovější náboženství (...), to islám dnes převzal pochodeň. Z důvodů jako strojenost, úlisnost a hanebné osahávání páchané pokrokáři ztratila katolická církev schoponost čelit úpadku mravů, jasně a odhodlaně odmítnout sňatky homosexuálů, právo na potrat a zaměstnanost žen. Nezbývá než si přiznat, co je zjevné: západní Evropa dospěla do takového stupně odpudivého rozkladu, že není schopná zachránit už ani sama sebe - stejně jako toho nebyl schopný antický Řím v 5. století našeho letopočtu." //
Houllebecqův poslední román není ničím víc než dalším ironizujícím obrazem konzumního prototypa střední/vyšší (i když ve Francii se asi společnost dělí trochu jinak, he) třídy, který se spokojí s příležitostným sexem, polotovarem vhodným do mikrovlnky a občasným zabřednutím do intelektuálních sfér, ať už skrze studia, knihu či společnost. Rozhodně není obžalobou muslimského světa ani nic podobného kousavého, jak se o něm (myslím o autorovi) pořád píše - mnohem víc je další obžalobou dnešní generace odrostlých hippíků, kteří podlehli konzumní společnosti a jediné, co jim chybí z oné "zlaté éry" je nezávazný sex, který se snaží udržovat i v dnešní době. O generaci, která teplo rodinného krbu vyměnila za kariérní růst a najednou jí ten byt, do kterého se po práci vrací, připadá prázdný. O generaci, která ztratila Boha a morálku hledá u významných osobností, zpravidla z jiné éry (protože na ty současné se pořád ještě dá vyšťouchat kdejaká špína a s ní i pocit zadostiučinění).

4 05.12.2015

Moje první kniha, kterou jsem přečetla. A tu skleněnou kuličku jsem taky chtěla (babičku s dědečkem jsem už takové měla). // Nové vydání nedoporučuji.

4 30.11.-0001

Zneklidňující a dráždivé zároveň. Silná atmosféra, roztodivné pocity a nádherný jazyk.

4 30.11.-0001

Rodit děti do světa, v němž je možno doufati v pohyb k lepšímu, je psychologicky pochopitelné. Je to prostě normálně biologické a i když normální biologičnost je blbá jako štoudev, přece ještě není aspoň perverzní, nebo lépe, aspoň ne jenom perverzní. Ale rodit děti do světa, o němž zřetelně vím, že bude čím dál horším a krutějším peklem, rodit děti, o jejichž budoucím osudu nemohu, byť bych byl sebevětším fantastou, předpokládat nic víc, než že budou stejnými bezprávnými otroky, jako jsem já sám (ne-li ještě ubožejší, i když budou mít televizi i na náramkových hodinkách) - to je možno označit jediným způsobem: že je to perverzní v tom nejhorším slova smyslu. Tady žádné omlouvání se biologičnem a přirozenými biologickými pudy tzv. rodičovskými nepomůže: neboť prohlašuje-li člověk o sobě, že je něco lepšího, tj. morálnějšího a rozumnějšího než zvíře, pak musí umět prokázat svou etiku i rozum právě proti duchaprázdnému biologičnu. Nedokáže-li to, pak nemá právo chtít se považovat za něco či někoho kvalitativně odlišného od slanečka.

A proto koukám s takovým zájmem na ty děti za mříží hospodského okénka a na jejich rodiče konstatující v šenku u piva, že ten život holt stojí za vyliž prdel.

Ovšem - věc má svoji úděsnou absurdní logiku a konsekvenci. Rodiče, kteří v zájmu všeobecného blahobytu budují nejen zbrojní fabriky, ale i mamutí podniky na „průmyslovou výrobu živočišných produktů“, o nichž se vychloubají, že v nich kuře za týden po vylíhnutí má už kilo a jde pod nůž, prase pak za pár neděl atd. atd., pyšní se tím, že vypěstovali kuřata bez peří, čímž ubylo práce s oškubáváním atd. atd., tito rodiče nevědomky zaujímají stejný poměr k lidem, a tak i k vlastním dětem: plodí je pro smrt, aniž by jim byli s to zaručit aspoň normální průběh životního cyklu, plodí je jen jako tu drůbež a dobytek pouze pro sešrotování v mašině „vyspělé společnosti“, jíž nelze uniknout a jejíž mír je stejně zhovadilý a stejné utrpení přinášející jako její válka, plodí je jako automaty, bez zamyšlení nad jejich skutečným osudem, jen tak pro nic za nic, jen aby se pingl házel, jen aby mašina měla co šrotovat, neboť při nedostatku lidského šrotovacího materiálu, by se nám chudák mohla porouchat a blahobyt by byl ohrožen.

Rodiče milující něžně svoje dětičky klidně participují - aktivně nebo pasivně, ale všichni ze všech sil - na zabíjení jiných lidí (čím dále od nás samotných, tím ovšem lépe, a když už to musí být blízko nás samotných, tak v separaci koncentračních táborů, abychom na to neviděli) a naprosto bezmyšlenkovitě připravují k témuž i svoje milované potomky, neboť ve své láskyplnosti vůči nim si ani na chvíli nepřipustí, že i tito jejich potomci se stanou obětí zabíjení, - a to, že se stanou nutně a v každém případě nástrojem zabíjení, to milujícím rodičům je už jaksi fuk.
Protože nejsem žádný idiot, je mi to taky fuk.

Protože pak jsem básníkem, musím veškerou poezii, svoji nevyjímaje, považovat tedy jen za faleš a pokrytectví. A v tomto vědomí nemůže člověk žít. Nezblázní-li se, musí spáchat sebevraždu. V tomto punktu mě žádná petřínská vědma neokecá.

(Egon Bondy: Sklepní práce. Olomouc: Votobia, 1997)

3 11.03.2021

Tak jsem to//ho dočetla. A je to zklamání. Zpočátku to funguje, ale postupně se to autorovi rozpadne pod rukama. Vliv Knausgårda nebo Cortázara nelze upřít, dohromady to však nefunguje. A tak víc než román to připomíná spíše pokus o esej. Pokus, který tak úplně nevyšel, neb ke konci už ukrutně nudí.

3 03.12.2019