callahanh komentáře u knih

Vesměs klasická Dánovka, která nijak nepřekvapí. Opět se posuneme dál, co se týče vývoje všech postav, které postupem času zrají v naprosto zkušené rutinéry, kteří si ze sebe umí dělat legraci a jsou to stále sympaťáci každým coulem. Případ, který tentokráte řeší, není na jednu stranu nijak výrazný a závažný, na tu druhou je ale naprosto otřesný a skrývá se za ním organizovaný zločin, na který doplácejí ti bezbranní. Vzhledem k tomu, co se ale kolem děje, má kniha trochu temnější atmosféru a je posmutnělá, protože dva ze stálých hrdinů už nikdy nebudou stejní a jejich odcházení je hodně smutné, což se projevuje právě na náladě všech zúčastněných. Je asi pravda, že Chozého linie je trochu navíc a prakticky nikam nevede, v rámci nějaké návaznosti tu ale být asi musela, takže se to nedá autorovi úplně vyčítat. Kdyby tu nebyl příběh rodiny jednoho mrtvého důchodce, asi by se taky nic nestalo, na druhou stranu se v něm autorovi podařilo zachytit onu typickou atmosféru nefungující rodiny, která se sejde na pohřbu a každý její člen je úplně jiný a sleduje diametrálně odlišné cíle. Pohřbeni zaživa je možná rutinní kniha, ale jako oddechovka funguje naprosto parádně a milovníkům všech policistů z Našeho města nabídne ne úplně veselý pohled na jejich další osudy, což ale k této práci patří 70 %

Forma rozhovoru je pro knihu trochu nešťastná, protože výsledek může dopadnout jakkoli. Sešívané srdce ale naštěstí dopadlo více než dobře, protože Václav Petrák je studnicí a chodící encyklopedií slávistické historie a jeho zážitky jsou naprosto fenomenální. Láska k sešívanému dresu je na něm znát, navíc umí dávat věci do souvislostí, takže leckdy nechá nahlédnout i do zákulisí a objasní tak, co se stalo před velkými zápasy. Na svou upřímnost sice později doplatil, to mu ale nezabránilo v prohlubujícím se vztahu se Slavií, na kterou nijak nezanevřel. Za svůj život se potkal s několika legendami a je moc dobře, že tahle kniha vznikla, protože některé historky jsou vtipné, nezapomenutelné, někdy smutné, to ale k historii Slavie neodmyslitelně patří. Jan Palička ho sice mnohdy utne v polovině myšlenky a nasměruje ho k původní otázce, ono to ale zas tolik nevadí, protože prakticky každá odpověď je přínosná a jen málokdy se stane, že by se čtenář nedozvěděl něco nového. Sešívané srdce je moc fajn kniha, která možná mohla mít ještě o něco více stránek, protože vzpomínky Václava Petráka jsou takřka nekonečné a určitě jich ještě spoustu neprozradil. Ve výsledku jde o hodně příjemnou knihu, která každému slávistovi udělá upřímnou radost a naláká ho na návštěvu muzea s výkladem právě pana Petráka, protože se jeví jako nesmírně milý, hodný a přející člověk, pro nějž je Slavia úplně vším. 85 %

20.06.2021

Hodnocení reportážního románu bude hodně záviset na povaze každého člověka. Chris McCandless aka Alex Supertramp totiž nebyl jednoduchý člověk a na jeho zvláštním vnitřním rozporu je kniha do značné míry postavena. Na jednu stranu byl snílkem, dobrodruhem a konvenční způsob života se mu zajídal a hledal způsob, jak se mu vyhnout. Na druhou stranu byl ale natolik naivní, že mu nedošlo, že do divočiny se opravdu nedá jít jen tak bez přípravy, bez pořádného oblečení a větší zásoby jídla. A právě tento rozpor je klíčový, protože pro realisty, jakým jsem já, pak není hlavní hrdina úplně sympatický, resp. jeho konec je úplně nedojme a nechytí za srdce, protože to k němu celou dobu spěje. Nutno ale říct, že Krakauer se do příběhu ponořil enormně a měl ho zmapovaný snad do každého detailu, takže jeho román je čtivý, zajímavý a svým způsobem napínavý, i když není vyprávěn chronologicky, je v něm spousta odboček do jiných příběhů a osudů (včetně autora samotného) a samotné putování McCandlesse zabírá jen polovinu knihy. Vadí to? Někomu možná ano, mně ale tolik ne a to právě z důvodu nejednoznačné sympatie k hlavnímu hrdinovi, protože ostatní dobrodruzi, o nichž se tu píše, byli o něco sympatičtější. Útěk do divočiny nabízí některým dobrodruhům nový pohled na život a možná i určitý návod, jak naložit s tím svým a vystoupit z každodenních tlaků na sebe samotného a zbytečného spěchu. Jiným zase ukáže alternativní možnosti existence, které jsou svým způsobem obdivuhodné, je ale potřeba na ně mít odvahu, především ale náturu. Je pak na každém z nás, jak se k hodnocení příběhu postaví. 70 %

9 11.06.2021

V předmluvě k novému (2020) vydání tohoto slavného románu se píše, že Mňačko byl problematický autor a s vydáním každé knihy měl problémy v každé době. Po přečtení jeho stěžejního díla je jasné, proč tomu tak bylo. Autor si nebere servítky a ukazuje válku z realistického pohledu, neexistují tu dobří a zlí, tolik velebení partyzáni nejsou svatoušci a taky dělají docela zvěrstva, na druhou stranu ani Němci tu nejsou líčení jako jednoznační démoni, ale jako lidé, kteří mnohdy nevěděli, do čeho šli. Smrt si říká Engelchen má výbornou atmosféru jakéhosi zvláštního smutku, forma flashbacků funguje velmi dobře, protože rozkrývá různé motivace postav a odhaluje jejich tajemství, skvěle se tu pracuje i s tolik křehkým romantickým vztahem, který byl v dobách válečných ještě mnohem křehčí a čtenáři se osvětlí mnohé z válečných reálií a pochopí, proč v Československu v prvních poválečných volbách jasně zvítězili komunisté. Navíc je tu popsána velmi specifická role žen na válečných polích, o čemž se obecně moc nemluví. Jestli něco vytýkat, snad jen to, že titulní Engelchen není natolik děsivý, jak bychom asi očekávali a ještě ke všemu tu ani tolik nevystupuje, takže je spíš nějakým fantomem, o němž se tu jen mluví, než že by byl reálnou hrozbou. Tzv. povinná četba a klasika bývá někdy zbytečně znechucována právě tím, že je povinná, zrovna u Smrt si říká Engelchen to ale úplně nevadí, protože je to čtivá kniha s atraktivním námětem a z doby, kterou by nikdo úplně zažít nechtěl. 80 %

8 11.06.2021

Larsi Keplerovi nelze upřít, že píše čtivě a má poměrně zajímavé nápady, co se způsobu vražd týče. Jenže Lazar má jeden pro mě poměrně velký problém - má jít o severskou detektivku/thriller, jenže autor tentokrát zvolil cestu určitého hororového slasheru. To, co totiž Jurek Walter přežije a dovede, je opravdu jako z hororu, kde to nevadí, protože je to žánrové schéma a divák s tím počítá, jenže v thrilleru to je trochu směšné a nelogické. Když se nad tím čtenář zamyslí, těch věcí, které by musel skoro mrtvý Walter zvládnout, je opravdu dost, proto někdy působí nechtěně směšně (a upřímně řečeno i Joona Lina je skoro nesmrtelný a připomíná hollywoodského akčního hrdinu). A je to škoda, protože to dost zásadně kazí pocit ze čtení. Čtenář tak nějak ví, kdo je postradatelný a kdo není, takže napětí tu dost chybí, překvapivých momentů je hodně málo a po přečtení je vesměs jasné, že ani tato pointa nemusí být konečná. Atmosféra je pochopitelně potřebně hutná, Joona Lina je docela sympaťák, i když s tou posedlostí je hodně otravný, Lumi je taky fajn a samozřejmě Saga Bauerová má své tajemné charisma. I když má román spád, velmi dobře se čte a hlavní postavy zase o něco rozvine, nelze se ubránit dojmu, že Kepler už jde na sílu a snaží se o čím dál větší senzaci a úplně se vzdaluje od toho, že krása severských thrillerů spočívá v temnějším prostředí a sice brutálních, ale logicky vysvětlitelných zločinech. Vzhledem k hodnocení předchozích děl musím tentokráte dát jen 60 %.

6 30.05.2021

Co si budeme povídat, od současného Kinga už nejde čekat příliš originalitu, ale spíš už jen variaci sama na sebe. Ústav je trochu To, trochu Žhářka, trochu Carrie, trochu Mrtvá zóna a našli bychom tu prvky i z jiných děl. Vadí to? Nevadí, protože King je pořád mistr psychologie a na malém prostoru dokáže stvořit tak úžasně propracované postavy a dokáže čtenáři dostat do hlavy hodně zajímavé myšlenky a témata, které jsou leckdy zajímavou alternativou vývoje našeho světa. Nechybí tu ani hutná atmosféra nejistoty, detailní popisy procesů, které se v Ústavu provádí, ani sympatičtí hrdinové, na nichž je znát, že ve své (ne)obyčejnosti jsou předurčeni k velkým věcem. Je pochopitelně nutné přijmout fakt, že dětští hrdinové jsou přemoudřelí a předčasně vyspělí, což ale Kingovým fanouškům nevadí. Je pravda, že tu chybí jeho určitá poetika a záporáci už nejsou tak ultimátně zlí a tak nějak je jasné, že konec bude přece jen optimističtější, opět to ale moc nevadí. O trochu horší je to s již zmiňovaným momentem u plotu, který působí trochu naivně a na Kinga až lacině. Na druhou stranu je evidentní, že román klidně mohl být typicky rozmáchlý a dlouhý, tomu se ale autor naštěstí vyhnul a délku odhadl tak akorát. Ústav asi nebude kniha, k níž se zarytí příznivci Kinga budou často vracet a nejspíš ji přečtou jen jednou, laťku mu ale udržuje pořád hodně vysoko a dokazuje, že tahle legenda má prostě námětů celou řadu a studnice pořád nevysychá. 70 %

11 17.05.2021

Je dobře, že v češtině vznikla studie o asi nejslavnějším nizozemském režisérovi současnosti. Zdeněk Hudec se toho chopil se vší parádou a dal si opravdu záležet. Ocenit se musí přístup, kdy v první části rozebere všechny filmy obecně a v těch dalších se pak věnuje jednotlivým tématům, která je prostupují. Určitě nejlepší je v tomhle směru rozbor motivů Ježíše Krista, který jde opravdu do hloubky, odkryje spoustu nového a je vidět, že autor už o této problematice jednu knihu sepsal. Další kapitoly jsou sice o něco slabší, pořád ale nabízejí nový pohled i na ta díla, která jsou hodnocena jako nejhorší (Muž bez stínu, Showgirls) a čtenáře vysloveně nalákají na to si něco z Verhoevena pustit. Pozitivem budiž i to, že až na výjimky se autor vyhýbá extrémně odborným názvům a je stále čtenářsky přístupný, i když pochopitelně vyžaduje po čtenáři alespoň základní znalost filmových pojmů a asi i Verhoevena jako takového. Z čistě estetického hlediska by asi byla lepší silnější tloušťka knihy, protože v tomto podání jsou písmena extrémně nahuštěná a někdy se text čte docela obtížně. Je asi škoda, že filmu Elle se kniha moc nevěnuje, na druhou stranu kvůli studii o něm si ji čtenáři asi úplně nepořizují. I když je někdy text zbytečně odborný a některé kapitoly a pohledy mi přišly trochu navíc, pořád jde o hodně přístupnou studii, která nabídne ucelený pohled na dílo Paula Verhoevena, odhalí něco o jeho inspiraci a motivech, kterými se zabývá, především ale doplní čtenářovi filmy, které natočil ve své vlasti, a které bohužel v našich končinách nelze sehnat, čímž doplňuje komplexní portrét svérázného filmaře, který patří k těm výraznějším a osobitějším. 80 %

3 09.05.2021

Jak už to u podobných výborů ze studií bývá, některé jsou zajímavé, některé méně, některé jsou odbornější, jiné méně. Jako člověk, který se o film zajímá poměrně do hloubky, ale zároveň není filmový vědec, považuji za nejlepší práce o dětském filmu, proměnách festivalu v Karlových Varech, festivalu pracujících a dějinách putovního kina. Zajímavé jsou i počátky armádního filmu, na nichž je vidět, že vojenská a filmová propaganda leckdy nejdou dohromady. Nejzajímavější je určitě motiv, který se prolíná všemi články - snaha komunistů využít film jako propagandu a promýšlení cest, jak k tomu dojít co nejsofistikovaněji a nejlevněji. Přínos spočívá také v tom, že mnohým autoři odkryjí existenci putovních kin, o nichž se dnes moc nemluví a také o tom, jak zoufalá byla snaha strany dostat propagandu i do těch nejmenších vesnic. Oceňuji, že všichni autoři jsou odborní jen v těch nejnutnějších případech a jinak se snaží psát srozumitelně a ani poznámek pod čarou není až tolik. Spíše pro fajnšmekry a znalce jsou určeny studie o vývoji technického zázemí kin a souboje mezi kinaři a televizí. Tyto už jsou opravdu extrémně odborné, pracují s hodně odbornými pojmy, mnoha čísly a pro neznalého člověka jsou nestravitelné a nic moc mu nedají. Na druhou stranu se dá pochopit, že v rámci pojetí tematiky a náhledu na ni ze všech stran tu něco podobného být musí. Naplánovaná kinematografie už není tak čtivá jako třeba podobná Kinematografie zapomnění a je o dost odbornější a náročnější, pro zájemce o vývoj československé kinematografie za dob tuhé a nastupující totality ale určitě za přečtení stojí, protože se jim osvětlí některé věci a získají i několik tipů na zapomenuté filmy, i když jich bohužel není tolik. 70 %

2 19.04.2021

Dostojevskij byl za svého života placen od slova, což znamená, že jeho romány jsou ukrutně dlouhé, je v nich plno postav a prokousat se jimi není jednoduché. A Idiot není jiný. Objektivně se asi dá říct, že příběh knížete Myškina by mohl být odvyprávěn mnohem úsporněji a o takových dvě stě stránek méně by mu vůbec neublížilo, na druhou stranu je ale třeba uznat, že autor si může užít do nejmenšího detailu propracovanou psychologii postav a znalost ruské společnosti. Je až fascinující, jak se lidstvo za těch necelých dvě stě let vůbec nikam neposunulo, a i když je obklopeno technickými vymoženostmi, nemusí se vůbec osobně potkávat a všechno se zrychluje, uvnitř zůstává stejné. Pořád platí, že ten, kdo je brutálně upřímný a otevřeně říká vše, co si myslí, je idiot a přátelé si získává hrozně těžko. Kníže Myškin je pochopitelně trochu karikatura a neexistující typ člověka, společenské vztahy ale díky němu Dostojevskij popisuje bravurně. Kniha má plno silných scén (momenty s odpuštěnou popravou, záchvat epilepsie, konec první části, kdy kněžna bez milosti spálí peníze, protože chce ozkoušet charakter svého nápadníka), zároveň se v ní ale objevuje spousta postav, v nichž není jednoduché se orientovat, což je ale asi spíš problém dlouhých a velmi podobných ruských jmen, na něž nejsme zvyklí. Idiot ale rozhodně za přečtení stojí, protože takhle pregnantně propracovaná psychologie postav, dokonalá znalost lidské společnosti a prostředí se hned tak někde nevidí. Všechno korunuje samotný závěr, který je realistický a nemůže být nijak zvlášť veselý, protože by to zničilo vše, co se na předchozích mnoha stránkách budovalo. Idiot se hrozně těžko jakkoli popisuje, protože je o dojmech, momentálním čtenářském rozpoložení, znalosti společenských vztahů, přetvářky a samozřejmě i literární historie. Zároveň platí i to, že jde o román, který by neměl být povinnou četbou, protože začínající čtenářskou generaci spíš odradí svým rozsahem, rozmáchlostí, pomalostí a leckdy i absencí děje a častým filozofováním. Číst by ho měli až ti, kteří mají životní i literární zkušenosti a dokážou si vychutnat a užít právě onu pomalost, rozmáchlost a detailnost se vším všudy, i když samozřejmě i oni budou mít někdy problémy. 80 %

15 17.04.2021

Za nejoriginálnější na celé knize považuji nápad odvyprávět děj většiny příběhů během jediného dne. Zdá se to sice málo, i to je ale prostor na to ukázat, jaké pokrytectví, úchylky a nadřazenost panují v britské vyšší společnosti. St Aubyn brilantně pracuje s náznaky a i ta nejděsivější scéna znásilnění je popsána tak, že až na jejím konci se čtenáři dozví, čeho vlastně byli svědky. Ocenit se musí také hodně černý a cynický humor, který se táhne celou knihou a dodává jí úplně jiný ráz. Povedlo se také vykreslení jakési aristokratické atmosféry a snobství rádoby nadřazené společnosti. V neposlední řadě tu autor skvěle ukázal, jaký vliv má rodinné prostředí na vývoj jedince, který potřebuje pozitivní vzory, protože jinak se i přes veškerou snahu propadá do morálního bahna a bojuje sám se sebou. Jinak ale čtení není úplně jednoduché, protože se v románu objeví až příliš mnoho postav, z nichž navíc žádná není moc sympatická, někdy ani není jasné, co je realita a co drogový trip. Možná to mohlo být o něco kratší, čtivější a metafor mohlo být o něco méně, to je ale na druhou stranu asi autorův styl, na který je potřeba si zvyknout. Patrick Melrose určitě není kniha, k níž bych se chtěl někdy vrátit, ale její přečtení není ztrátou času. 70 %

3 26.03.2021

Americká tragédie je poměrně unikátní v tom, jak velký žánrový rozptyl má. Nejprve se pohybuje v sociálním románu, kdy popisuje život silně věřící křesťanské rodiny, posléze se posune do milostného románu, kde sleduje romantickou linii mezi dvěma lidmi, aby později přešla do psychologické roviny a skončila jako soudní drama. Theodore Dreiser nikam nespěchá a na popisech prostředí, života ve vyšší společnosti a psychologizaci postav si dává extrémně záležet, a i když zápletka není na první pohled nijak složitá, na opravdu velké ploše je zpracována do nejmenšího detailu a s hlavním hrdinou čtenář projde celý jeho život. Na knize je znát, že Dreiser byl společensky dost rozpolcený, neboť vyšší společností částečně pohrdal a její bezstarostný život plný peněz odsuzoval, na druhou stranu ho ale zároveň všechno kolem ní přitahovalo a neměl by problém stát se jejím členem, i proto není morální kritika tak ostrá a je svým způsobem smířlivá. I když měl autor blízko ke komunistickému hnutí, nějaký ostrý apel a opěvování hlavního hrdiny tu zcela chybí a vše je popsáno věcně a takřka bez emocí, čímž kniha působí jako trochu chladná kronika jednoho života, na který může každý mít jiný názor. Objektivně je samozřejmě nutné uznat, že délka je přepálená a kdyby měl román o takových sto až sto padesát stránek méně, nic by se nestalo, protože někdy je psychologie vskutku extrémně hluboká a děj kvůli ní ustupuje do pozadí. Právě rozsah románu ale mnoho čtenářů odradí, což je škoda, protože Americká tragédie je naprostá klasika, o které se bohužel moc nemluví a moc lidí ji ani nezná, přitom pozornost rozhodně zaslouží. Jen je potřeba čtenářská tolerance a zkušenost. 80 %

3 08.03.2021

Číst Mor v době pandemie dodává této knize úplně jiný rozměr, a kdyby se v ní upravily reálie a archaismy, mohla by se odehrávat v roce 2020. Albert Camus úplně přesně popsal chování lidí v době podobné epidemie - nejprve zděšení z neznámého, posléze přizpůsobení situaci a později už totální nezájem o rostoucí čísla mrtvých, určitý cynismus, nedůvěra v nejvyšší činitele a samozřejmě i určité sobectví, kdy každý hraje sám na sebe. Camus byl částečně filozof, takže Mor je plný určitých filozofických úvah, které jsou někdy zdlouhavé a děj trochu zdržují, na druhou stranu mají něco do sebe a nabízí čtenáři trochu jiný pohled. Velmi dobře je zachycen jakýsi náboženský fanatismus, kterého se dopouští v podobných dobách církev a hřímá o božích trestech. Kniha je v některých částech záznamem městské kroniky, což přispívá k záměrně odosobněnosti a k tomu, že čtenář tím pádem celé dění prožívá úplně jinak a spíše jako nezaujatý pozorovatel. Je pravda, že současná situace hodně přispívá k intenzitě vnímání románu a tak je těžké říct, zda je hodnocení úplně objektivní. Každopádně se až na ony filozofické pasáže čte dobře, děj poměrně odsýpá, jen v něm chybí nějaké překvapení, protože to, že se v karanténě umí nejlépe pohybovat člověk, který byl ve vězení, není nic objevného. Klasik se nicméně pozná podle určité míry vizionářství, což můžeme v této chvíli o Camusovi nepochybně tvrdit. 70 %

6 12.02.2021

Klíčová pro pochopení této knihy je fráze, která je v ní několikrát použita - jsou zkrátka vojáci do války a vojáci do míru. Mašínovi byli jednoznačně těmi do války, a když oficiální válka neprobíhala, museli si nějakou vytvořit. Ať už Jan Novák chtěl, nebo ne, v knize na ně nenahlíží jednoznačně a snaží se podat pokud možno co nejobjektivnější obraz celé jejich akce, což se mu poměrně daří. Opravdu komplexně popisuje vše, co se dělo a z jeho vyprávění si lze domyslet, že Mašínové byli tzv. horké hlavy a ke svému životu bohužel potřebovali válku, konflikt a akci. Největším přínosem knihy je rozhodně to, že ani po přečtení čtenář nevyřeší otázku, zda byli hrdinové, protože autor nechává mínění jen a jen na nich. Jednoznačně ale pochopí to, proč se rozhodli k podobně nekompromisnímu řešení a že vzhledem k povaze a rodinným dispozicím zkrátka nedovedli rozlišit lidi jinak než na dobré a zlé. Pravdou je, že jejich příběh je fascinující a to, co dokázali překonat, je obdivuhodné, nicméně celou jejich anabázi do značné míry narušuje to, že po nich zbylo opravdu až moc mrtvých de facto nevinných lidí, kteří se ničím neprovinili, ale byli jen ve špatný čas na špatném místě. Na druhou stranu lze jen těžko předpokládat, že ani jednomu z nich nedošlo, jaké budou následky na všech jejich příbuzných a známých. Hodně zvláštní je nicméně autorův styl, protože extrémně dlouhá souvětí, která spojují věty, které bychom nikdy nespojili, trošku ubírají na pozornosti a možná kvůli nim nechtěně čtenářům unikne některý drobný detail. Navíc může mít někdo pocit, že i kvůli nim děj plyne vpřed opravdu extrémně rychle, což je místy trochu kontraproduktivní. Vzhledem k tomu, že kniha byla primárně psána pro zahraniční trh, se dá pochopit, že příběh Mašínů je přerušován pasážemi ze života Josifa Stalina nebo Emila Zátopka, pro tuzemského čtenáře to ale působí zbytečně a nadbytečně. Magnesia Litera je asi oprávněná, protože takhle komplexně a relativně nezaujatě pojatý příběh z naší historie se tu objeví jen málokdy, navíc je psaný opravdu čtivě, pochopitelně a napínavě. Jen se nelze ubránit dojmu, že paradoxně největší hrdinkou celé téhle ságy je Zdena Mašínová, která tiše a útrpně vše snášela, aniž by kohokoli poškodila. Jestli to takhle autor chtěl, klobouk dolů. 85 %

13 29.01.2021

Co si budeme povídat, když Batman není Bruce Wayne, není to ono. Autoři sice vycházejí z "civilní" podstaty Jamese Gordona, který je Batmanem jen kvůli tomu, aby tento symbol nezanikl a sám ví, že na tu úlohu nemá, jenže se to podepisuje na kvalitě komiksu. Vychytávky typu robotického obleku už celou mytologii posouvají spíše do sci-fi, což trochu ubírá batmanovskému kouzlu. Výtvarná stránka je ale pořád dobrá a dají se v ní zkoumat veškeré detaily, zároveň není nijak přehnaně barevná a výrazná a atmosféru temného Gothamu sympaticky zachovává. Trochu tu chybí výraznější protivníci, protože ani Jokerova dcera není tak démonická, jak bychom asi čekali. Nejlepší částí se tak zdá být Volání krve, kde se sejde Liga spravedlnosti a najednou má vše potřebný náboj a spád. Škoda nevyužitého potenciálu motivu několika Robinů a jejich postavení mimo zákon, kterým kniha končí a evidentně vyžaduje pokračování. Krev hrdinů je tak solidní komiks, který ale nejvíc trpí neúčastí Bruce Wayna a silnějších záporáků. 70 %

4 08.01.2021

U Outsidera je nutné mít Kinga trochu načteného, protože jedině pak čtenář ocení několik narážek na jeho předchozí díla. Na druhou stranu ale poté musí uznat, že Outsider se zařadí k těm slabším románům, protože v něm není nic originálního a King nabízí variace na svá vlastní díla. U většiny spisovatelů by to byl problém, u něj ale tolik ne, protože atmosféru naprosté bezmoci a úplného zla umí vytvořit jako málokdo a pořád to funguje. První část knihy byla výborná, protože tu pracuje s určitým tajemstvím, kdy je jasné, že je něco špatně, protože člověk nemůže být na dvou místech najednou, tady to ale vypadá, že ano. Tím pádem vysloveně láká na další čtení. Zbylé dvě třetiny pak trochu upadnou, protože na řadu přichází všudypřítomné zlo, s nímž je třeba se utkat, což pochopitelně pro Kinga není nic nového a toto téma už nabídl v mnoha svých knihách a mnohdy atraktivněji zpracované. Fanoušky pak určitě potěší návrat jedné z postav trilogie Mr. Mercedes, která do případu vnese nové světlo a hraje v něm důležitou vedlejší roli a klidně by tu mohlo být našlápnuto na další podobnou sérii. O tom, že King píše čtivě, děj má spád a charaktery jsou propracované i na menší ploše, nemá smysl se zmiňovat, protože to je naprostá samozřejmost. I když se Outsider nezařadí k tomu nejlepšímu, co kdy King napsal a na opakované přečtení to zatím nevidím, pro všechny jeho příznivce jde samozřejmě o povinnost, která naštěstí nezklame, jen možná tak úplně neuspokojí. 70 %

9 03.01.2021

Minulost Asada a tajemství kolem ní slibovaly velký potenciál a udržovaly ve čtenářích určitá očekávání. Nedá se říct, že by je Adler-Olsen v osmém románu o Oddělení Q vysloveně zklamal, na druhou stranu ale asi většinu úplně neuspokojil. Dost překvapivě rezignoval na pro něj typický lehce ironický a slovní humor a celý román se odehrává v temnějším duchu, což není primárně špatně, jenže ona zápletka s plánovaným teroristickým útokem připomíná spíše klasický hollywoodský thriller, a i když je docela napínavá a dobře napsaná, ono kouzlo starých nevyřešených případů, které se začínají rozplétat, jí zkrátka chybí. Možná i díky její závažnosti je druhá linie s vraždícím teenagerem dost upozaděna, i když je paradoxně mnohem zajímavější. O čtivosti a spádu děje nemá smysl psát, protože s tím nemá autor žádný problém, neboť píše úsporně, ale nesmírně efektivně. Obět 2117 je na jednu stranu zcela zásadní díl celé série, protože odhaluje Asadovu minulost a čtenář na něj tím pádem získá úplně jiný náhled, na tu druhou je ale asi až moc rozmáchlý a určitou komornost obětoval snahám vytvořit případ s mezinárodním dopadem. To, zda je to dobře, nebo špatně, už si musí každý rozhodnout sám. 70 %

11 25.12.2020

Je znát, že jde o disertační práci, protože jazyk je hodně odborný a koncept se neustále opakuje. To znamená, že vždy přijde dobový kontext a převyprávění celého filmu, což není úplně špatně, ale tím pádem se čtenářská základna zužuje. To, že je vše stereotypní, asi nelze vytýkat, protože v disertační práci se s něčím podobným počítá. Opět ale platí, že čtenářů, kteří si knihu přečtou, bude málo a těch, kteří ji plně pochopí, bude ještě méně, protože k tomu, aby se plně orientovali, je třeba znát Helgeho filmy. Nejzajímavější tak je rozhovor se samotným filmařem, z něhož je poznat, že byl svérázem československé kinematografie a tehdejší režim moc nevěděl, co s ním, protože ať ho dal kamkoli, vždy "dělal problémy". Ve výsledku je kniha rozhodně zajímavá, naláká ke zhlédnutí minimálně tří filmů, ale vzhledem ke zvolenému jazyku a celkově odbornému charakteru je opravdu určena jen malému okruhu čtenářů, kteří se o film zajímají hlouběji, což je u takové osobnosti trochu škoda. 70 %

2 13.12.2020

I po šedesáti letech je Eichmann v Jeruzalémě klíčovou knihou o holocaustu, druhé světové válce a nacismu vůbec. Samozřejmě, že v době vydání muselo být vydání extrémně skandální, protože dnes už o hrůzách, které se děly, víme mnohem víc než tehdy, přesto dokáže Arendtová odhalit nové skutečnosti (třeba to, jak se k Židům chovali v Rumunsku). Kniha je víceméně popisná a o nějaké psychologii v ní nemůže být řeč, ale přínosná je svou upřímností, protože autorka se nebála naplno odhalit, že mnohé židovské obce s nacismem kolaborovaly a před vším, co se dělo a o čemž už jakési informace měly, zavíraly oči. Z dnešního pohledu můžeme na její líčení nahlížet trochu jinak, protože je víceméně jasné, že Eichmann musel vědět, čeho se dopouští a to, že vše sváděl na poslušnost tehdejším zákonům, bylo jen jakési vnitřní odůvodnění všeho, co se dělo a těžko říct, zda byl opravdu tak neschopný citů, jak psala Arendtová. To je ale určitě dáno i tím, že i samotná Arendtová si tehdy asi nebyla schopna připustit, že někdo vědomě může páchat absolutní zlo a nahlížet na určitou skupinu lidí jako na zboží a pouhé číslo. Na druhou stranu je také dobře, že upozornila na určité nejasnosti v průběhu procesu a trochu špatnému vedení obžaloby. Možná je trochu škoda, že více pozornosti nevěnovala chování samotného Eichmanna v soudní síni, o němž tu není ani slovo. Pro někoho tu bude možná i málo filozofování, protože de facto jedna jediná otázka, kterou si autorka pokládá, je ta, zda měl být vůbec Eichmann souzen a za co konkrétně, když rozsudek byl jasný komukoli. I když se Eichmann v Jeruzalémě nečte úplně lehce, za strávený čas rozhodně stojí, protože nahlíží na druhou světovou válku z trochu jiného úhlu a jasně ukazuje, že objektivní soud s podobným zločincem zkrátka nikdy nemůže proběhnout. 75 %

9 27.11.2020

Prostřední díl Kafkovy monografie je mnohem náročnější než ten první a kdybychom udělali nějakou analýzu, troufnu si říct, že o Kafkovi se v něm mluví tak celkem ve třetině. Zbytek je uvádění do dobového kontextu, jemuž v závěru vévodí první světová válka a popis situace, která k ní vedla. Zvláštní pozornost je věnována židovské komunitě, která to tehdy opravdu neměla lehké a s lehkou nadsázkou by se Roky rozhodování daly brát jako částečná kronika židovství před první světovou válkou. I proto není četba vůbec jednoduchá a příliš k tomu nepomáhá ani zvolený jazyk, který užívá hodně odborných výrazů, v nichž se autor někdy zbytečně vyžívá. Samozřejmostí je mnoho odkazů pod čarou a v poznámkovém aparátu, do něhož je nucen čtenář často nahlížet. Ocenit se ale Stach musí kvůli vskutku široké rozkročenosti a výbornému společenskému rozhledu, díky němuž je schopen Kafkovo dílo vskutku zajímavě analyzovat a ty, kteří budou číst jeho díla, donutí na ně nahlížet trochu jinak a přesvědčí o tom, že Kafka není tak depresivní autor, jak si všichni myslí. Kniha je nejsilnější právě v pasážích, kdy Kafka vnitřně bojuje mezi láskou a manželstvím a touhou po oddání se literatuře a jeho dopisy budoucímu tchánovi i nevěstě jsou fascinující jeho totální upřímností a vnitřními pochybami, jichž si byl vědom. Roky rozhodování jsou velmi dobrá kniha, které ale nejvíce škodí její široký záběr, někdy až přehnaná snaha autora rozebírat každou Kafkovu větu a také neustálé popisování toho, co by měl knižní životopis mít a v čem se ten jeho liší od ostatních. A opravdu to mrzí, protože Stach knize věnoval neuvěřitelnou práci, přečetl kvůli ní velké množství literatury, nějak ale od ní nedokázal získat odstup, čímž vytvořil bariéru mezi sebou a "běžným" čtenářem. 70 %

1 27.11.2020

Výborně napsaná kniha, která by se dala použít i jako učebnice. Štěpán Hulík v ní využil spoustu pramenů, z nichž dal dohromady poutavý a zároveň smutný text o tom, jak příjezd ruských tanků zničil nadějně se rozvíjející československou kinematografii. Zejména při čtení již nezrealizovaných děl chytá nejen filmového fanouška smutek nad tím, co už se nestihlo, protože mohlo jít o další perly tzv. nové vlny. Připomene ale i ty největší normalizační hrůzy, které se dnes už nevysílají a jsou nesehnatelné, protože tak silně dobově zakonzervované, že by je málokdo pochopil a čtenáři se tak rozšíří obzory a ty "masochističtější" z nich dokonce donutí zkusit některé pohledat (legendární Hroch je dostupný v dobré kvalitě a legálně a je to opravdu "síla") a na vlastní oči spatřit ty největší hověziny československého filmu. Je příjemné, že "výkladovou" část doplňují rozhovory s významnými osobnostmi (nejen) Pražského jara, které nabízí různé pohledy na věc, z nichž zejména ten s Jiřím Puršem je fascinující a zároveň děsivý svou demagogií. Kinematografie zapomnění je sice nenápadná kniha, určitě ale stojí za to si ji přečíst, protože se v ní sice mluví jen o filmu, výborně ale ukazuje i tehdejší celospolečenskou náladu a to, jak to fungovalo v úplně všech oborech, kdy nebyla důležitá odbornost, ale loajalita. 90%

3 05.11.2020