Eichmann v Jeruzalémě: Zpráva o banalitě zla

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Kniha pojednává o soudním procesu s nacistickým zločincem Adolfem Eichmannem v Jeruzalémě v roce 1961. Eichmann byl 11. května 1960 unesen z Argentiny, kde žil od konce války a dopraven do Izraele. Eichmann byl obviněn jako hlavní aktér konečného řešení židovské otázky. Celá kniha je koncipována jako reportáž z průběhu Jeruzalémského procesu, při kterém byl nakonec Eichmann odsouzen k trestu smrti. Arendtová si pokládá otázku, zda může být Eichmann vůbec souzen, a pokud ano, tak za co. Znovu se tu opakuje dilema z norimberských procesů, při kterých se obžalovaní hájili především tím, že poslouchali rozkazy, za jejichž neuposlechnutí jim hrozil vysoký trest a řídili se tak podle platného práva. Jedná se o nejkontroverznější dílo autorky, které napsala ­v roce 1963 a popudila si jím židovskou komunitu, když zpochybnila schopnost člověka používat v podmínkách sílícího stranictví, nacionalismu a modernizace racionální uvažování....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/23_/23601/big_eichmann-v-jeruzaleme-zprava-o-bana-N7I-23601.jpg 4.6118
Žánr:
Literatura naučná, Filozofie, Historie

Vydáno: , Mladá fronta
Originální název:

Eichmann in Jerusalem: A Report on the Banality of Evil, 1970


více info...
Nahrávám...

Komentáře (26)

Kniha Eichmann v Jeruzalémě: Zpráva o banalitě zla

NemmamSlov
30. října

"Zlo pochádza z toho, keď zlyhá myslenie. Zlo odoláva mysleniu, pretože vo chvíli, keď sa myslenie usiluje spojiť so zlom a preskúmať premisy a princípy, z ktorých ono pochádza, dostavuje sa sklamanie, pretože tam nič nie je. To je práve banalita zla." (Hannah Arendtová)

Kniha rozoberá proces Adolfa Eichmanna, ktorý je zodpovedný za riešenie židovskej otázky a je zodpovedný za deportáciu židov skoro zo všetkých štátov ovladajúcich Nemeckov ríšou.

Kde začať. Autorka je sama židovka, ktorá utiekla z Nemecka pred nacistickým režímom. Knihu v Izraeli dlho odcudzivali a autorku nenávideli, kvôli pasážam v knihe, ktoré obhajujú Eichmanna, a ktoré tvrdia, že celý proces je fraška a Izrael sa snaží len na Eichmannovi vybiť zlosť. Samozrejme autorka súhlasila s rozsudkom smrti, no nepáčilo sa jej ako sa k tomu Židovksý národ postavil.

Dozvedáme sa tu veľa o Eichamnnovom pôsobení v SS a o jeho práci pre Nemecko. Ono je pravda, že Eichmann celý čas nesúhlasil s konečným riešením a namiesto toho sa snažil Židov deportovať mimo Nemecko, kde im chcel vytvoriť vlastný štát, no Hitler a Himmler boli iného názora. Adolf Eichmann sa musel prispôsobiť a tak dostal na starosť kontrolovať a organizovať deportáciu, čím sa bohužial previnil. Pre ľudí, čo majú radi knihy z 2. sv. vojny je to vynikajúce doplnkové čítanie.

Chajda69
08. září

Eichmann v Jeruzálemě je kniha velmi hutná. Jako právníka mě zajímal hlavně proces samotný, jak byl zvládnutý po formální stránce a jak to bylo s obsahem jednotlivých sdělení, jak ve věci vystupoval státní zástupe a jak se soudcům podařilo udržet alespoň zdání objektivity v situaci, kdy bylo naprosto jasné, jak proces dopadne a jaký trest bude uložen.

V tomto ohledu mě kniha trochu zklamala. Byla mnohem více o jednotlivostech Eichmannova života (s čímž nemám problém) a o fungování vyvražďovací mašiny holokaustu. O tom už jsem ale jednu velmi podrobnou studii, která z Arendtové zjevně dost vychází, četl - Černou zem od Timothy Snydera. Proto jsem měl pocit, že se z knihy nedozvídám až tak nic nového. Nijak to nesnižuje její kvality, jen můj subjektivní pocit z knihy byl... jak ho nazvat... ne až takové nadšení.

Bez debat je to ovšem kniha skvělá. Popis toho, jak se nepříliš inteligentní, nepříliš schopný a nepříliš vnímavý člověk stal součástkou v soukolí, a jak by se jím mohl stát opravdu prakticky kdokoli, byla děsivá. Nemůžu než souhlasit s naznačeným názorem Arendtové, že odsoudit jednu tuto součástku, bez ohledu na to, na jakém místě ve stroji pracovala - a zejména bez ohledu na to, že nebyla jeho řídící součástkou - je přinejmenším z legálního pohledu problematické. Ani v nejmenším Eichmanna nehájím, už jen za to, jakou roli sehrál, si odsouzení zasloužil. Ale nad tím, zda mu byl uložen ten nejvhodnější a nejsprávnější trest, lze polemizovat. Jakkoli si zasloužil veškeré odsouzení po morální stránce, rozdíl mezi legalitou a legitimitou může být někdy značný. Trest smrti byl uložen legálně, ale byl uložen i legitimně?

Zajímavou návaznost na tuto knihu má Szántóova kniha Z Izrastiny s láskou, kde je popisován vznik reportáže a rozhovor s Eichmannovým popravčím, který určitě stojí za přečtení.


sika444
12. února

Tato kniha navždy ovlivnila mé chápání zla. Eichmann mohl řídit ve Třetí říši distribuci uhlí nebo brambor. Dělal by to stejně odpovědně a dokonale, jako řídil distribuci Židů do vyhlazovacích táborů. Když v Maďarsku padl Horty a moci se ujali šípové kříže, byl Eichmann druhý den v Budapešti. Jak se kontextem z některých ctností stávají zločiny.

memphisz
24. ledna

Arendtová se v roce 1961 účastnila jeruzalémského procesu s Adolfem Eichmannem - vysoce postaveným úředníkem nacistického Německa, který měl na starosti organizaci přesunů evropských Židů, nejdříve do koncentračních a posléze do vyhazovacích táborů. Proces to byl od začátku problematický. Izraelská tajná služba si Eichmanna unesla z Argentiny, která byla k nacistickým uprchlíkům otevřená, a kde se léta pod falešnou identitou Eichmann skrýval. Po převozu do Jeruzaléma odmítli svolat mezinárodní tribunál a spustili svůj vlastní proces s válečným zločincem, na který čekali od doby vyhlášení státu Izrael. Židé konečně odsoudí ukrutné zločiny spáchané na Židech.

Arendtová, sama Židovka, která emigrovala, přinesla nečekanou zprávu o banalitě zla. Obžaloba tvrdila, že Eichmann je zrůda odpovědná za 6 milionů životů, naopak obhajoba si stála za tím, že Eichmann jen poslušně vykonával státní vůli. Arendtová nepřijala ani jeden z těchto pohledů. Ve své zprávě popsala život i kariéru Eichmanna a kriticky zhodnotila možnosti člověka v jeho postavení v rámci nacistické byrokracie a administrativy. Eichmann z toho vychází jako chladný úředník s vášní pro organizování a byrokratický řád, jehož jediným cílem je kariérní posun a zasloužení si vstupenky mezi nejvyšší představitele státu. Nevraždil, jen přesouval jednotky z bodu A do bodu B, přičemž se v bodu B musely nejdříve uvolnit dostatečné kapacity. Bodem B byla Osvětim... Dělal to bez emocí a s vyhlídkou povýšení. Nedělal to ale ze sadismu nebo nenávisti. Zlo není osudové, je banální. A to je nejvíc děsivé!

Svou knihou musela Arendtová v době vydání způsobit značný rozruch (a také způsobila). Nenasednutí na vlnu prostého odsouzení Eichmanna se setkalo s odporem. I dnes je kniha ovšem vzorem pro to, že není možné propadat emotivnímu hodnocení, ale je nutné být racionální a hájit právo a spravedlnost.

Důležité jsou také popisy hrůz holokaustu v jednotlivých zemích Evropy. Ukázaly, že nebyla jen jedna cesta - podvolení se rozkazům z Německa (např. hrdinství v Bulharsku). Na druhou stranu odhalily, že ke zrůdnostem proti Židům a dalším etnikům nebylo potřeba nacistů (např. zvěrstva v Rumunsku páchané Rumuny).

Martin_Eli
24.10.2020

Čekal jsem to náročnější z filosofické stránky, dalo se to přečíst bez složitého přemýšlení, na druhou stranu čekal jsem od knihy možná právě o něco více filosofování. Často mi to totiž přišlo jako spíše popisné dílo. Co na to říci, právnický svět je složitý a porušování pravidel a zákonů probíhalo za války ale i dlouho po ní. Eichmann byl odsouzen spravedlivě za své činy, kdyby zvolil možná jinou obhajobu, neměla by to s ním obžaloba tak snadné. Ale možná věděl, že stejně bude na konci odsouzen (Izrael neměl po únosu moc jiných možností), takže jednal, jak jednal.

mirektrubak
04. června

„Na Eichmannově osobě nejvíc znepokojovalo to, že většina lidí byla jako on, a lidé ve své většině nejsou sadističtí ani perverzní, ale byli a dosud jsou strašně, ba úděsně normální. Z pohledu našich právních institucí a podle našich morálních měřítek byla tato normálnost mnohem úděsnější než všechny ty brutality dohromady. Neboť to znamenalo, jak jsme se dozvídali znovu a znovu z výpovědí obžalovaných a jejich obhájců v Norimberku, že tento nový typ zločince páchá své zločiny za okolností, které mu prakticky znemožňují vědět nebo cítit, že to, co dělá, je špatné.“

Je možné, aby za hrůzou tak nepředstavitelnou, jakou je průmyslově prováděná genocida, stálo obyčejné banální zlo? Aby architekty zla tak monstrózního nebyla nelidská monstra, ale lidé, které bychom v běžné interakci pro jejich fádnost sotva zaregistrovali? No, lidská mysl se podobným teoriím vzpírá, náš smysl pro proporcionalitu nám velí si představovat, že naprosto brutální důsledky přece musí vycházet z neméně brutálních příčin. Tahle naše představa je navíc zvláštním způsobem uklidňující, vždyť pokud musí být hromadný vrah bestiální sadista „od přírody“, pak není nutné se ptát, jak bychom se v identické situaci zachovali my. Zřejmě i proto Hannah Arendt (podobně jako jinde profesor Zimbardo) svojí knihou tolik provokuje: když se může na stranu zla postavit někdo tak obyčejný a ničím nevybočující (takový totiž v podání této knihy Eichmann je: tak bezvýrazný, že je vlastně až neschopný vlastního úsudku - takový nacistický Karel Kopfrkingl), kde můžeme vzít jistotu, že bychom se v jiných životních podmínkách nestali nástrojem totálního zla třeba právě my?!
Toto nasvícení reality (dnes už nás to tolik nepřekvapí, ale v době napsání knihy to byl šokující a převratný pohled) je tím nejcennějším, co Eichmann v Jeruzalémě nabízí, hravě tím překryje všechny nepřesnosti a nejasnosti, které se kolem její knihy (mnohdy jistě oprávněně) vyrojily.
Bylo mi jen líto, že psychologického Eichmannova portrétu bylo v knize tak málo a že je Eichmann vyobrazen tak málo plasticky. Až se zdálo, že závěry o banalitě zla měla paní Arendt už nachystané a na Eichmanna je navěšela jako na modelový příklad.

Kromě pátrání po kořenech zla v Eichmannovi se Hannah Arendt v knize zabývá i dalšími tématy, nejvíc stran je věnováno situaci s deportacemi v různých obdobích třetí říše a na různých místech, zajímavé jsou i úvahy o limitech spravedlnosti v soudních procesech s někým jako je Eichmann, ty jsou silně nadčasové (vzpomněl jsem si na Breivika a soud s ním). A přestože čas od času bylo k přečtení i něco optimistického (Vyloženě projasňující byla pasáž o neúspěchu konečného řešení v Dánsku! Ne, nejsme beznadějní, my lidé, ne, když jsme si navzájem svědomím a podporou v dobru, nepřemůže nás ani vojenská převaha!!), převládá poměrně nepříjemný pocit, že jsme jako lidstvo od dob holokaustu příliš nezmoudřeli, v mnoha ohledech.

„Zejména mezi vzdělanci je nemálo těch, kteří dodnes veřejně litují, že Německo vyhnalo ze země Alberta Einsteina, a vůbec si přitom neuvědomují, že větším zločinem bylo zabít malého Honzíka Kohnů odnaproti, i když to nebyl žádný génius.“

callahanh
27.11.2020

I po šedesáti letech je Eichmann v Jeruzalémě klíčovou knihou o holocaustu, druhé světové válce a nacismu vůbec. Samozřejmě, že v době vydání muselo být vydání extrémně skandální, protože dnes už o hrůzách, které se děly, víme mnohem víc než tehdy, přesto dokáže Arendtová odhalit nové skutečnosti (třeba to, jak se k Židům chovali v Rumunsku). Kniha je víceméně popisná a o nějaké psychologii v ní nemůže být řeč, ale přínosná je svou upřímností, protože autorka se nebála naplno odhalit, že mnohé židovské obce s nacismem kolaborovaly a před vším, co se dělo a o čemž už jakési informace měly, zavíraly oči. Z dnešního pohledu můžeme na její líčení nahlížet trochu jinak, protože je víceméně jasné, že Eichmann musel vědět, čeho se dopouští a to, že vše sváděl na poslušnost tehdejším zákonům, bylo jen jakési vnitřní odůvodnění všeho, co se dělo a těžko říct, zda byl opravdu tak neschopný citů, jak psala Arendtová. To je ale určitě dáno i tím, že i samotná Arendtová si tehdy asi nebyla schopna připustit, že někdo vědomě může páchat absolutní zlo a nahlížet na určitou skupinu lidí jako na zboží a pouhé číslo. Na druhou stranu je také dobře, že upozornila na určité nejasnosti v průběhu procesu a trochu špatnému vedení obžaloby. Možná je trochu škoda, že více pozornosti nevěnovala chování samotného Eichmanna v soudní síni, o němž tu není ani slovo. Pro někoho tu bude možná i málo filozofování, protože de facto jedna jediná otázka, kterou si autorka pokládá, je ta, zda měl být vůbec Eichmann souzen a za co konkrétně, když rozsudek byl jasný komukoli. I když se Eichmann v Jeruzalémě nečte úplně lehce, za strávený čas rozhodně stojí, protože nahlíží na druhou světovou válku z trochu jiného úhlu a jasně ukazuje, že objektivní soud s podobným zločincem zkrátka nikdy nemůže proběhnout. 75 %

gwineth
16.10.2020

Hannah Arendtová nám předkládá především popis soudního přelíčení s jedním z významných nacistických zločinců. Jejím hlavním deklarovaným cílem je popsat proces a to, zda a do jaké míry se v něm "podařilo dostát požadavkům spravedlnosti". Přitom jde daleko za tento rámec. Klade pro mnohé evidentně nepříjemné otázky, jaký je rozdíl mezi právem a spravedlností či spravedlností a odplatou.
Aniž by soudila, popisuje chování židovských elit, které v dobré víře spolupracovaly s vlastními katy, aby zabránily "ještě většímu utrpení". V konečném důsledku se však ukázalo, že dokonce i marný odpor může být klíčový pro závěrečnou krvavou bilanci. Neboť tam, kde se lidé rozhodli nespolupracovat nebo se bránit, byly důsledky katastrofy o něco méně hrůzné. Toto až příliš draze vykoupené ponaučení je něco, co by nemělo být zapomenuto jen proto, že je pro mnohé jistě nesmírně bolestné na tragický omyl těch, co spolupracovali, poukazovat. Zejména se mi zdá v dnešní době důležité zdůraznit, jak tragicky špatné bylo rozhodnutí zamlčovat pravdu, aby se předešlo "zbytečné panice".
Arendtová otevírá problém osobní odpovědnosti a samostatného morálního úsudku v situacích, kdy není bezpečné jít "proti proudu". Popisuje, jak banální zlo vycházející z poslušnosti, kariérismu, ignorantství a neochoty vidět osobní díl viny, může v současném světě stvořit zločiny enormních rozměrů.
Arendtová se svým bystrým úsudkem a pregnantními formulacemi poukazuje na celou řadu morálních a etických problémů, které si naše společnost nese s sebou dál: vnímat jako horší vraždu nadaného hudebního skladatele než "Honzíka Kohnů odnaproti, i když to nebyl žádný génius". Tendenci vnímat jako hrůznější ty zločiny holokaustu, které byly zaměřeny proti "dostatečně" kulturnímu národu (tj. Židům, navíc ještě těm západním) než ty, které stejně tvrdě dopadly na Cikány. (Zkusme si představit vepřín z Let vedle Terezína - opravdu by byla stejná diskuse?).
Arendtová otevírá otázky a mnohde také nabízí odpovědi. Předkládá fakta i jejich brilantní analýzu, vlastní závěry však ponechává čtenářům. S hrůzami, jejichž přímou obětí mohla být velmi snadno i ona sama, se vypořádává s obdivuhodnou objektivitou a nadhledem. Že si místy pomáhá opravdu velmi střídmou ironií mi přijde absurdní jí vyčítat.

1