budíček komentáře u knih

Kniha, která ukazuje, že i ta nejprostší myšlenka může být nakonec důležitá a silná, a že jeden nenápadný člověk může dokázat velké věci.

18 02.07.2013

„…My prasata pracujeme duševně. Celé zařízení této farmy závisí na nás. Ve dne v noci se staráme o vaše blaho. My ta jablka jíme a mléko pijeme pro ""vás""!..."

Farma zvířat se mi četla snad líp než autorovo slavné 1984. Povahy jednotlivých zvířat vykreslil přesně, a celý průběh revoluce na farmě byl tak poutavě popsán, že se to četlo skoro samo. Původně šlo o vzpouru zvířat proti utiskovateli – člověku. Poté co ho zdárně vyhnali z farmy, nastolila si zvířata řád pravidel a vzájemnou rovnost mezi sebou. Ta se ale postupně začala přeměňovat, aniž by si toho zvířata chtěla vůbec všimnout, odmítala sama myslet a jen tupě opakovala, co jim bylo do omílání opakováno skupinou vychytralých prasat, která žila v blahobytu na úkor jejich dřiny. Tak si zvířata ani neuvědomovala, že žijí mnohem hůř než za vlády jejich původního majitele a prasata jen stále posilovala svůj vliv a vesele si měnila pravidla ve svůj prospěch, včetně jejich změny postoje vůči člověku, zvlášť pokud z toho měli vlastní prospěch…

Orwell sice narážel na tehdejší Sovětský svaz a jeho režim, ale v podstatě se dá tenhle příběh uplatnit na jakoukoliv ideologii, pokud je až fanaticky propagovaná a pokud jsou lidé pohodlní a nechce se jim přemýšlet a radši jen papouškují, co jim kdo předloží…

Svým způsobem to byla odstrašující četba taky, vláda jedné elity, která obírá všechny ostatní jen proto, aby si žila sama nad poměry, a ještě to ospravedlňuje ohlupující ideologií opět není nic povzbudivého a člověka často napadlo, že tohle se už ve světě objevuje a děje nebyl to příjemný pocit (tohle je vyloženě dílo ze života, dá se říct), přesto musím uznat, že celé to vládnutí jedné elity vystihl Orwell absolutně přesně a ještě s jistou nadsázkou, která dílku občas dodávala vtipnost a odlehčovala situaci. Opět jedna z knih, kterou by si měl přečíst každý...

Myslím, že Colas Breugnon se zařadí mezi mé oblíbené literární postavy. Nejen, že všecky strasti a překážky, co mu život hodil pod nohy zvládl s přehledem, ale i se sverázným smyslem pro humor. Jeho sarkasmus byl trefný, a nedalo se, buď jen souhlasně při čtení pokyvovat hlavou, nebo se usmívat. Zezačátku jsem měla dost problém se začíst, zvyknout si na jazyk, jakým je knížka psaná, ale pak se to zničehonic zlomilo, a já si užívala všecky hrdinovy historky. Z jeho příběhů byla cítit láska k životu, k rodné zemi, vínu, ženám a všemu dobrému, co život přináší. Každou nesnáz zvládl s humorem, ať už sarkastickým, bohémským nebo citlivým a dojemným. Přistihla jsem se několikrát, že se při čtení směju a mnoho jeho moudrých myšlenek by byla hodná citace, ale to by nestačilo, on totiž celý jeho život byla jedna velká myšlenka. Hrdina byl sice obyčejný člověk, ovšem se zdravým selským rozumem, ostrým jazykem, tvrdou palicí a obrovskou láskou k životu.

„ Opravdový zasvěcenec ví, že nejmocnějším tajemstvím je to, které nemá žádný obsah, proto ho žádný nepřítel nemůže vymámit.“

Foucaltovo kyvadlo je dílo, po jehož dočtení čtenář zůstane dlouho sedět a hledí na poslední stranu a v hlavě mu kolují desítky myšlenek… Říká si, jak je vůbec možné, že román, který má tolik vrstev, tolik dějových uliček a tolik tajemství ukrytých mezi řádky, dokázal autor tak hezky proplést, pospojovat a dovést do zdárného konce, přičemž byl navíc schopný zachovat logiku toho všeho. A taky čí pravda je pravdou skutečnou, a kdy už se jedná o utkvělou představu pomatence?! (tím pomatencem samozřejmě nemyslím autora, ale postavy v knize)

Ústřední myšlenkou (dějovou) je tu ztracené tajemství templářů. Ano, na počátku čtrnáctého století došlo ve Francii k „zničení“ tohoto řádu, ale bylo tomu opravdu tak? To se mocný řád vzdal jen tak a nechal se vést jako ovce na porážku?! Copak neměli v záloze žádný tajný plán, na uchování svého tajemství? V nakladatelství, kde pracují hlavní postavy této knihy se jednoho dne objeví podivný plukovník Ardenti se svým rukopisem a se zmínkou o kusu pergamenu se zbytky nějakého nejasného poselství, které bylo před lety nalezeno v jedné podzemní kobce. Přichází rovněž se svou verzí řešení pergamenu, které dle něj neznamená nic jiného, než tajný plán templářů, o tom jak kdy a kde si mají po staletí předávat zasvěcené osoby tajemství templářů a to má být tímto důmyslným způsobem uchováno po celé generace. Po návštěvě nakladatelství plukovník záhadně zmizí, není však první osobou, která se díky zmínce o tajném poselství ztratila. Hlavní hrdinové se snaží zjistit, zda byl onen „Plán“ jen plukovníkovým výmyslem, nebo mohl být skutečný. Čím dál víc se ponořují do historie jak řádu templářů, tak i do různých tajemných společenství, které se v minulosti objevovaly a pokoušely se toto tajemství odhalit nebo na ně navázat. Zjistí také, že k předání tajemství v historii díky několika okolnostem nedošlo, proč tomu tak bylo osvětlují také. Na nějaký čas se rozdělí, hl. hrdina Casaboune odcestuje do Brazílie, ale i tady naráží na templáře, byť jen okrajově. Poznává i v tomto místě duchovní společenství s tajemnými rituály. Potkává tajemného Agliého, jenž snad o okultních společenstvích a různých sektách ví snad vše a podle chování vypadá jako by pocházel z dávno minulých století a prožil si několik životů.

Plukovníkův plán však má několik trhlin a byl vůbec pergamen opravdu skrytým poselstvím pro zasvěcené, kteří se ukrývali? Pátrání po zmizelém plukovníkovi nakonec nikam nevede a je odloženo. Hlavní hrdinové si po čase, kdy se neustále setkávají s různými narážkami na templáře a tajné sekty „rádoby zasvěcených“, kteří touží poznat tajemství rozhodnou, že zkusí sestavit vlastní verzi příběhu, jenž popisuje, co se s templáři vlastně stalo, proč plán selhal a také, co je vůbec tím přísně střeženým tajemstvím. Jejich nevinná hra se jim však vymkne z rukou a „Tamti“, co prahnou po poznání „Plánu“ udělají pro jeho získání cokoli…

To je jen jedna z linií, která se v knize objevuje, pominula jsem v tomto komentáři osobní příběhy hrdinů, filosofické pasáže i exkurze do historie různých sekt, okultismem se zabývajících osob a různých úvahových pasáží. Myslím, že je to jedno z nejnáročnějších děl, co se mi kdy dostalo do rukou (prvních 70 stran byl vážně intelektuální masakr, ve kterém jsem docela plavala), ale celkově je to dílo které působí tak precizně, že se nad ním dá jen tiše žasnout.

„Boha neuzřím a ďábla jsem už viděl. Peklo nemůže být horší. Peklo se lidem pro lidi znamenitě podařilo zařídit i na zemi. Proč se lidé pro lidi ještě nepokusili napodobit na zemi také ráj?“

Opět úžasná knížka od paní Loukotkové. Ani jsem nečekala, že mě bude příběh básníka Villona tolik bavit. Navíc psaná nezapomenutelným autorčiným stylem. To jak si pohrála se slovy bylo u několika pasáží víc než zřetelné a zvláště na konci rozehrála svůj spisovatelský um.

Samotný příběh je rozdělen do tří částí, tří etap básníkova života. Dějově je zasazen do 15.století. V první části se potkáváme s mladým studentem univerzity v Paříži. A nejen s ním ale hlavně se vším, co k takovému studiu patří, nejen vysedávání nad knihami a na přednáškách, ale také vysedávání v různých hospodách, nepravosti vyváděné s kamarády, navštěvování různých pochybných podniků, hledání lásky, divokost a užívání si života. Často se v knize objevují úryvky ze středověké studentské poezie, která k ději seděla. Tady začíná Villonova zločinecká dráha, nejprve jen drobnými přečiny - školními schválnostmi, tady se seznamuje čtenář s jeho láskami, nejprve s ctěnou paní Ambrou a poté s Kateřinou, dívkou, které si nejprve nijak zvlášť nevšímá, ale která bude jeho největší láskou. Kvůli ní také získá dva silné nepřátele a byť nechtěně spáchá čin, který ho nakonec vyžene z města a dostane ho mezi členy Ulity, tehdejšího podsvětí.

V druhé části knihy prožívá své vyhnanství, čtenář poznává prostředí vyvrhelů a vyděděnců společnosti, ale také jejich osudy a nelehký život. Poté co obdrží milost se vrací chvíli do Paříže, ale jeho divokost a osud ho znovu dostihnou, tady si ale už uvědomuje své city ke Kateřině a alespoň na chvíli si užívá své štěstí. Jenže mu není přáno dlouho, jeho nepřátelé osnují své plány a Villon znovu opouští Paříž. Ocitá se pak v paláci Karla Orleánského, kde se pořádá rytířský turnaj, který nedokáže sice zašlou slávu turnajů vrátit, ale alespoň baví hosty. Villon se dostává mezi Karlovy básníky a poznává další dívku Italku Leonoru. Jejich cesty se ale nesešly na dlouho. Villon se vrací jen na okamžik do Paříže, aby viděl popravu jednoho ze svých nejlepších přátel a toto setkání se smrtí a šibenicí, na něho zapůsobí velmi silně.

Ve třetí části pobývá pak nějaký čas v paláci Jana Bourbonského, opět se ukrývá kvůli několika dalším svým činům i kvůli činům, které sice nespáchal ale jsou mu přičítány. Jméno Villon se stává pojmem. Je několikrát vězněn, i mučen ale jeho duch se zdá i po tolika útrapách nezdolný, nakonec se vrací do Paříže, opět se setká s Kateřinou i se svou rodinou. Všichni jeho staří přátele jsou mrtvi. Hledá nové ale ti mu opět přinesou jen další problémy, díky nimž je odsouzen k oběšení. Nakonec dosáhne zmírnění trestu a musí opustit milovanou Paříž. Pokolikáté již…

Villonův příběh byl silný. Byl zajímavý a byť Villon sám občas působil jako sladký nevinný hošík po chvíli se v jeho životě stalo vždy něco, že se s ním nedalo nesympatizovat. Líčení událostí mi občas připomínalo Tři mušketýry, zvláště pobyt u Karla Orleánského. Neméně kvalitně autorka vylíčila středověkou atmosféru university a života na ní, pochybné putyky plné živlů a neméně pochybných charakterů a konečně také samotné Villonovo věznění, nejen popis vnějšího prostředí ale samotné trýzně jeho duše…

„Je tak těžké pochopit člověka celého? Je to nesmírně těžké. A moudrých je tak málo.“

14 08.06.2013

„Narodil jsem se do doby amfor s červenými obrazy, a džbány s obrazy černými sloužily již jen k posvátným obřadům starců. Narodil jsem se do doby triér a pochybností. Nevěděl jsem však, kde jsem se zrodil, ani kdo jsem byl předtím, než jsem se probudil u paty dubu rozčísnutého bleskem mezi zabitými ovcemi.“

A víc toho o totožnosti hlavního hrdiny Larse Turmse neví ani čtenář. Setkává se s ním ve chvíli, kdy jako stařec a bohy vyvolený muž začne povídat svůj příběh. Protože se podílel na vypálení chrámu v Sardách musí se ukrývat před zlobou perského krále a tak hledá znamení kudy se má dále ubírat jeho cesta. A kam bylo ve starém Řecku nejlepší zajít, když si člověk nevěděl rady? Do věštírny. Tak se Turms vypraví do Delf pro proroctví, kterého se mu také dostane, nicméně podstatnější je zde to, že právě v Delfách potká bojechtivého mladého Sparťana Dorieia. V něm najde přítele a společně se vydávají na další cestu.

Ano objevuje se tu podobný koncept jako v Sinuhetovi. A Turms cestuje oblastí Středozemního moře. V první části knihy se oba plaví na lodi Dionýsia Fokájského. A právě tady se dozvídáme, že Turms je opravdu záhadnou postavou, protože dokáže přivolat vítr, příp. vyvolat bouři. Co se Dionýsia týče, ani nevím proč, ale byť byl dle popisu osoba fyzicky ošklivá, mně byla hodně sympatická jeho svérázná povaha a často mi jeho připomínky přišly vtipné. Koneckonců, nefanděte pirátovi, že ?! :) Vlastně tahle část knihy mi přišla často sama o sobě vtipná, plná trefných narážek na lidi, jejich povahy i vztahy mezi nimi, a taky to, že každé jejich zdárné doplutí skončilo kocovinou, po níž si ráno kolektivně sypali popel na hlavu a vzpomínali, co se to vlastně předchozí noci dělo. :) Waltari mě tím humorem velmi příjemně překvapil, byť se pak zbytek knihy už nesl ve vážnějším duchu.

Děj je celkem komplikovaný, a dobrodružství, která postavy zažijí je hodně, nemá cenu tu popisovat vše (aby ne, když má kniha nějakých 620 stran :) ) Segesta nebo Himera ale stojí za zmínku, protože právě zde potkávají Turms a Dorieius své drahé polovičky. A nevím, který z nich si dokázal vybrat hůř… Dorieius postarší vdovu ze šlechtického rodu Tanakil a Turms chrámovou kněžku bohyně Afrodity Ištafru, kterou si pojmenuje po svém a říká jí Arsinoé. Co se Arsinoé týče žasnu, jak autor dokázal vytvořit postavu tak, abych ji už po pár stránkách ze srdce nesnášela a udivuje mě ještě víc, jak se jí celá posádka nechala vesele manipulovat, i když ono to až tak překvapivé není, když pluli kolik měsíců po moři a měli na lodi kněžku (já bych klidně použila i přesnějšího výrazu, ale budiž :) ) a ta nebyla nikdy skoupá využít svých ženských předností. Vlastně v podstatě nedělala nic jiného…Mimoto byla chtivá, sobecká a vypočítavá a neskutečně otravná zlatokopka a psychovyděračka a já se jen divila, že už ji dávno někdo nevzal veslem po hlavě a nehodil přes palubu, ať pluje proti proudu do země zaslíbené jako oběť Poseidonovi… Důvod je jasný, když byla na palubě jako jediná ženská… Turms byl jako postava mužem mnoha tváří, a autor se s jeho povahou docela vyhrál, ale přiznám se celkem mi vadilo, že si neuměl dupnout a Arsinoé všecko tupě promíjel…

Moje nejoblíbenější část příběhu je ta, kterou tráví Turms s Arsinoé a dětmi v Sikanských lesích. Národ tichých Sikanů, kteří jsou svou povahou plaší, mlčenliví a moudří, mi byl blízký. V lesích, které byly jejich územím, však také nelítostní bojovníci proti nepříteli, který je ohrožoval a neměl šanci . Tato část se nese v duchu posvátných míst, kamenů, starých rituálů a síly přírody a i sám Turms tu nachází důležité poznání a zklidnění vlastní povahy. Nicméně i odsud po nějaké době odchází a putuje do Říma a po Etruských městech.V Římě se zase čtenář setká s narážkami na tehdejší politiku a posléze dojde i k nějakým těm bojům. Přiznávám, že jsem měla v těch bojovnících pak už celkem hokej a nevěděla, kdo na čí straně vlastně válčil… Turmsova pouť ale nekončí, čeká ho cesta poslední, a to poznání sebe sama a vlastního původu…

Musím uznat, že Waltariho styl je místy opravdu úchvatný, a při vykreslení některých míst nešlo nelitovat, že necestujete s Turmsem. Waltariho popisy nenudí, naopak burcují fantasii. Rozsahově bych snesla, kdyby některé věci vynechal, ale zase je vidět, že si s příběhem pohrál a dal si s ním opravdu práci. A s postavami rovněž, myslím, že když vymyšlená postava dokáže ve Vás vyvolat nechuť nebo naopak sympatie, tak je napsaná dobře…Navíc, kdo má rád trošku mystiky, přijde si také na své, neboť staří bohové a rituály k nim patřící, se také objevují při Turmsových cestách. Nemám co dodat, snad jen plný počet hvězd.

14 08.06.2013

Citadela rozhodně není jednoduché čtení, a kdo čeká hezké citáty o životě, bude zklamán. Některé Exupéryho citáty se v ní objevují a uznávám, že jsem netušila, že pocházejí zrovna z Citadely, přesto je to spíše knížka autorových filosofických úvah o životě, lásce, smrti, vládnutí a o všem, co ho zrovna napadlo. Přiznám se, často jsem s ním nesouhlasila a přemýšlela, proč mi ta a ta jeho myšlenka nesedí a nemůžu s ní souhlasit... Jednou byla odpověď strašně jednoduchá a jindy jsem ji i přes přemýšlení prostě nenašla, byl to spíš vnitřní pocit nesouhlasu, než že by šlo o konkrétní důvod. I přesto, že to není lehké čtivo, tak je to zatraceně dobře odvedený kus práce, a kdo tuhle knihu odhodí s tím, že ho to nebaví nebo čekal něco jiného, tak vůbec neví oč se připraví... Jde o to, chvilku se zastavit, nehledat akční zážitky, pointy, děj či atrakci za každou cenu... Ne, jen se zastavit a chvíli zapřemýšlet, jako byste sledovali pouštní duny a klid karavany po ní kráčející, vždyť "Cenu má pouze cesta. Pouze ona trvá, kdežto cíl je iluze poutníka...", jak říká sám autor. A i přesto, že s ním často nesouhlasíte, tak po dočtení doslovu pochopíte, že možná právě o to mu šlo, ne o to, abyste s ním slepě souhlasili, ale probudili své myšlení k životu...

13 20.06.2014

Říjnové mlhy se vrátily a mně se vrátila po dvou letech chuť znovu navštívit blata a močály a jít po stopách psa baskervillského a jeho temné legendy. A bylo to ještě lepší setkání se psem, Sherlockem a dalšími postavami, než při prvním čtení. Pan Doyle skvěle vylíčil ponurou a nehostinnou atmosféru Grimpenského močálu se zbytky osídlení pravěkých lidí i lidí v románu "současných" v tom místě žijících. Zámek rodu baskervillů úplně lákal k navštívení a nedivila bych se, kdyby se tam třebas objevil i nějaký ten duch i když on tam vlastně v příběhu byl a táhl se celou linií příběhu. Duch psa baskervillského, který potrestal jednoho z krutých předků tohoto rodu a zapříčinil vznik legendy. A ta atmosféra mlžných nocí, kterými se táhlo hrozivé vytí psa... No nevyjděte si pak na procházku, že?! :) Detektivní zápletka mě bavila a vedlejší linie s uprchlým trestancem přidávala příběhu napětí. Opravuji svoje původní hodnocení a po druhém přečtení dávám plný počet - protože Pes baskervillský je jeden z mála příběhů, který si plný počet opravdu zaslouží.

13 17.10.2013

"Pavučina musí být jen tak velká, aby se do ní chytla moucha."

Mistr Gaiman mě opět tímto dostal... Už dlouho jsem nečetla knížku, u které jsem byla napjatá jak struna a hltala každé písmenko a u téhle knížky tomu tak bylo doslova. Navíc jsem při čtení měla takový hodně divný a těžko popsatelný pocit. Zvlášť když Koralina procházela mlhou na zahradě. Jako by ta mlha v tu chvíli byla i kolem mě... No autor mi tu iluzi vytvořil svými řádky hodně přesvědčivě a pohádka to byla fakt děsivá, místo očí knoflíky super nápad a sice jsem Alenku v říši divů nečetla, ale Gaimanův svět za zrcadlem nebo spíše za zamčenými dveřmi mě opět pohltil...Nemůžu dát jinak než plný počet.:)

13 27.09.2013

„Nebe bylo takové hvězdné, takové jasné nebe bylo, že pohlédnuv na ně musel ses bezděky ptát, mohou-li opravdu žít pod takovým nebem všelijací zlostní a náladoví lidé.“

Bílé noci jsou melancholické, krásné a smutné. Jsou příběhem lásky a samoty. Lásky vášnivé, věrné a oddané a samoty teskné a všudypřítomné. Místy tohle dílko opravdu působilo lehce depresivně. Za jedné noci, kdy se vypravěč sám potlouká ulicemi Petěrburgu narazí náhodou na mladou, smutnou dívku. Zachrání ji před opilcem a doprovodí ji domů. Tak začne jejich přátelství. Dozvídají se jeden o druhém vlastní příběhy. Ten vypravěčův je příběh samoty, opuštěnosti a stesku. Příběh snílka, který se nedokáže přiblížit lidem, ač o tom neustále sní, ale je příliš plachý, než aby druhé oslovil. Příběh dívky je také tak trochu příběhem samoty a opuštěnosti, ale také příběhem lásky. Dívka se totiž zamilovala do nájemníka v jejich domě, ten ovšem odjel a měl se vrátit až po roce. Teď byl zpět, dosud se jí neozval a ona o něm pochybuje.

Vypravěč se snaží dívce pomoci, chlácholí ji, podporuje ji, dodává jí naději a přitom se do ní zamiluje. Když se jí konečně vyzná ze svých citů, čeká, že jej od sebe odežene. Ona však stojí o jeho přátelství a proto se rozhodne, že se za něj provdá… Nebyl by to ale Dostojevskij, kdyby všechno skončilo přímočaře a tak i s hlavním hrdinou si opět osud nečekaně pohraje…

Rozsahem je toto dílko krátké, ale opět mistrně napsané s přesně vystiženými pocity, postavami a atmosférou noci a melancholie. Dostojevskij mě opět přesvědčil, že dokáže napsat kvalitní dílo jak v několika set stránkové knížce, tak i jen na pár stranách.

13 08.06.2013

Pět hvězd je pro tuhle knížku málo! Zasloužila by jich klidně i deset. Když jsem četla anotaci, že je to příběh emigrantů, kteří byli nuceni ještě před druhou světovou válkou opustit z nejrůznějších důvodů Německo a potloukali se ze země do země půlkou Evropy, říkala jsem si, jestli mě to bude bavit. A Remarque mě z této mojí hloupé myšlenky vyvedl už při první kapitole. Jeho postavy byly neuvěřitelně lidské (ať už šlo o to, že se jejich lidskost projevovala v tom, že byli ochotni pomoct druhým, byť sami neměli skoro nic, nebo na druhou stranu spočívala právě v typicky lidských a často i negativních vlastnostech jako je podvod, trestání naivity, udělování životních lekcí atp.). Skoro každá postava, která se příběhem třebas jen mihla a její životní příběh se vešel na dvě strany a pro hlavní hrdiny to byl třebas jen náhodný známý, byla přesto neuvěřitelně silně popsaná a zanechala ve čtenáři dojem. Poselství této knihy není jedno, dá se jich vyčíst hned několik, síla přátelství (tu pro mě představuje hlavně Steiner), to, že ti, co nemají skoro nic, neváhají pomoci jiným v nouzi, aniž by za to něco čekali nazpět a je to vlastně pro ně něco absolutně přirozené (většina postav, co Kernovi a Ruth nějakým byť nepatrným způsobem pomohla), nespravedlnost a nesmyslnost lidského počínání (to, proč postavy musely emigrovat, neustálé bizarní peripetie při přechodech hranic, nesmyslnost předpisů, které postrádaly logiku a přesto řídily život mnoha osob ve vyhnanství). Mojí nejoblíbenější postavou byl Steiner, jeho přístup k životu byl místy obdivuhodný, a byť mu život uštědřil nejednu ránu, nebál se to životu a lidem v něm oplatit. U některých scén s ním jsem se musela smát, naopak na řadě míst v knize a nejen těch, co se Steinera týkaly nešlo neuronit slzu. Jeho hraní karet s celníky bylo kouzelné…

„Steinerovi chodil velmi dobrý list. Rakouská celnice hrála proti němu se zoufalou statečností. Bojovali, avšak hráli fair. V jednu hodinu v noci už si říkali křestními jmény. Ve tři si tykali. Ve čtyři byli zcela familiární, označení „prase“, „dobytku“ a „sračko“ se nepovažovaly za urážku, nýbrž za spontánní výraz údivu, obdivu a sympatie. V pět hodin vešel celník, konající službu. „Děti, je nejvyšší čas, abyste dovedli Josefa přes hranice.“ Rozhostilo se všeobecné mlčení. Oči všech se zahleděly na peníze, které ležely před Steinerem...“

Kniha je plná krásných a prostých a přitom zároveň i složitých myšlenek o životě. Zaujala mě např. scéna, kdy se sedlák ve Švýcarsku podivoval nad nesmyslností důvodu, proč musel Kern opustit rodnou zemi a proč je, byť nic neprovedl, pronásledován jako zločinec, jeho hláška, že člověk se selským rozumem to nepochopí, mi přišla víc než trefná. Dojala mě např. scéna, kdy Ruth trávila čas u nemocné ženy jiného emigranta, jež byla vážně nemocná a stejně tak i Steinerův vztah k vlastní ženě, kterou musel nechat v Německu a řada dalších. Ale těch drobných příběhů jež vyčarují zničehonic úsměv, dojmou (někdy až k slzám) nebo donutí zamyslet je v knížce tolik, že snad není ani kapitola, u které bych mohla říct, že byla slabá, pro mě osobně byla celá knížka na plný počet a Remarque „pan vypravěč“…

„Zavři oči ! Zavři oči...
Za chvíli umlknou zvony, trombony, tramvaje
a já
budu poslouchat jak se z oblohy ozvěnou vracejí
údery tvého srdce
v rytmu ptačích křídel
v rytmu ve kterém se země kolébá vesmírem
v rytmu který se nikdy nikomu nepodaří ukřižovat
nebo upálit
Zavři oči
a bude to jako když měsíc zapadá v aleji mostů
Zavři oči
a bude to všechno jako na počátku světa !“

Václav Hrabě je jeden z malá českých novodobějších básníků, k jehož dílu jsem si našla cestu. Jeho verše pravda nezaujmou asi každého, ale znáte to – není člověk ten, aby se zavděčil všem. A taky záleží v jaké náladě je zrovna čtete. Přesto je jeden z mála básníků, který mě dokázal svými verši oslovit a některé jeho myšlenky v sobě mají prostě něco zvláštního. Můžu už jen říct, škoda ho, mohl napsat ještě spoustu krásných slov…

„Neony zvoní klekání
V tvých očích vycházejí
hvězdy a květiny
padají na zem mezi stíny
na břeh jezera, kde roste rákosí a kmín
kde dřevaři po skončení práce pijí
kořalku z jeřabin“

12 07.06.2013

U téhle knížky mi několikrát při čtení běhal mráz po zádech a u předposlední kapitoly týkající se rozloučení s Žítkovskou bohyní jsem četla se slzou v oku. Je škoda, že staré umění těchto bohyní už nemá v dnešním světě místo, o to zajímavější bylo číst o starých zvycích a rituálech, které tyto ženy praktikovaly. A občas bylo při tom čtení smutno, že dnešní svět už je tak moc zaměřený na peníze a materiálno, že pro obyčejná kouzla v něm opravdu už není místo. Zahybá ti manžel - snadná pomoc, nechce tě milý, nebo hledáš nějakého - snadná rada, nedojí ti kráva - jednoduchý recept, trápí tě neduh - najde se lék, chceš znát boudocnost - tak se zjistí... Tyto ženy tohle všechno uměly a nebyly to šarlatánky, jen znaly a praktikovaly starou moudrost předávanou z generace na generaci. Svým okolím byly uznávané a vážené. Novější dílo od Kateřiny Tučkové jsem zatím nečetla, ale tahle malá knížka sesbíraných příběhů a fakt o bohyních ze Žitkové a okolí si zaslouží plný počet hvězd.

11 04.11.2013

Tohle je jedna z knížek, po jejímž dočtení si začnete říkat – kde je ta hranice mezí tím, co je normální a co už normální není. Začátek mi atmosférou a stylem psaní trochu připomínal Třináctý příběh, ale to po chvíli zmizelo. Životní příběh jedné rodiny, jejíž život se ve starém anglickém sídle motal kolem nočních motýlů byl originální, ovšem ke konci už mi trochu některé úvahové pochody hlavní hrdinky připadaly trošku únavné. Bylo zajímavé sledovat její pohled na svět a na členy její vlastní rodiny. Ona sama sebe viděla jako tu, která se o všechny stará a která všechny chrání, ale bylo to opravdu tak, nebo byla ona tou, kdo potřeboval ochranu? To se čtenář v knize dozví, ovšem zůstane mu nezodpovězena řada otázek, v knize se objeví několik postav, které jsou pro příběh evidentně důležité, ale bohužel se od nich žádné bližší odpovědi nedozvíte, a to mi trochu vadilo. Jako by autorka vždy něco nakousla, aby čtenáře nalákala a pak si to rozmyslela, nebo na to zapomněla a neodpověděla. Nevadí mi nad knížkou přemýšlet, ale tady těch otazníků zůstalo docela dost. Chyběl mi pohled toho rodinného doktora, chyběl mi pohled na to všechno od Clivea, od Vivien od Eileen – která asi byla pro příběh podstatná, ale nedozvíte se blíže proč…Ne, máte k dispozici pouze verzi, již vám vypráví Ginny a to je trošku škoda, protože je tím příběh trošku jednostranný. Nicméně neříkám, že by tím byl méně kvalitní, to vůbec… Přemýšlet budete i při čtení a dlouho po jeho dočtení a to umí pouze kvalitní příběhy.

11 07.07.2013

Noc v Lisabonu je silná, smutná a melancholická. Je příběhem velké lásky na pozadí krutých historických chvil dvacátého století. Opět se i v tomto příběhu setkáme s emigranty, kteří byli nuceni opustit Německo, ale není tu takové množství různých vedlejších postav jako v Miluj bližního svého. Není tu ani tolik odlehčujících vtipných momentek jako ve výše zmiňovaném. Z tohoto příběhu je cítit spíš ona melancholie, láska a bolest. Vypravěč příběhu je osoba, jejíž skutečné jméno nám zůstane utajeno. Vypráví svůj životní příběh jinému náhodně vybranému emigrantovi, který za vyslechnutí jeho příběhu obdrží lodní lístek na cestu do Ameriky. Celou noc pak vypráví o sobě, lásce ke své ženě, která zpočátku sice nebyla nijak zvlášť silná, ale posléze se projevila, také díky mnoha událostem, v plné síle. Těžko soudit činy některých postav v té hrůzné době, např. i přesto že žena hlavnímu hrdinovi byla nevěrná, nešlo s ní nesoucítit a jako literární postava mi byla i přes své chyby celkem sympatická. O to víc mi pak byl sympatičtější její muž, který byl schopný pro ni mnohé obětovat i když věděl, nebo alespoň tušil, co je zač. Nevnímám ho jako ubohého nebo hloupého paroháče, jak se sám označil. Spíš naopak, jen hodně silný a oddaný člověk by něco takového dokázal, a navíc jak by kdo byl schopen jednat na jeho místě?! Nejen o lásce a oběti je tento příběh, ale také o krutosti, kterou nevinní lidé zažívali od gestapa a v různých táborech, o strachu, zda soused neudá souseda, o strachu, zda se ještě někdy shledá se svými příbuznými a o odvaze a strachu, který z člověka dělá buď zbabělce nebo hrdinu, a přitom je často hranice mezi těmito dvěma stavy víc než tenká. I když si to čtenář na první pohled třeba ani neuvědomí, tohle všechno a mnoho dalšího objeví během jedné noci strávené v Lisabonu…

Tohle dílko, že se objevilo už poprvé v roce 1929 a navíc, že je napsal český autor?! Kdybych to nevěděla předem, a dostala se mi knížka do rukou bez uvedení autora a dalších informací, nevěřila bych tomu. Už jen proto, jak zajímavým jazykem je napsána, plným fantastických obrazů a důmyslných scén, které často vyvolají i mrazení v zádech, odpor nebo obavy z jeho vizí, jimiž se to v knize jen hemží a přesto jazykem svižným a nenudícím. Na tu dobu mi to přijde docela moderní a takový svěží žánr, protože moc podobných dílek s nádechem sci-fi se u nás tehdy tuším nevyskytovalo (pokud má někdo opačné znalosti, tak se nechám ráda poučit). V knize jsou navíc i zmínky vztahující se k válce, kterou i autor sám zažil. Celý svět Mullerdómu je tak originální a propracovaný, že jsem hltala jednu kapitolu za druhou a moje zvědavost, co bude slavný „Muller“ vlastně zač, rostla s každou stránkou. Párkrát jsem se neubránila tomu, že mi některé scény silně připomínaly např. Orwella nebo Bradburyho 451 stupňů Fahrenheita (napsané a vydané až později). Tím nechci říct, že bych tato díla srovnávala, to ne, jen, že mě sem tam přepadaly pocity, které jsem měla při četbě výše zmiňovaných. Navíc u Weisse má jít o alegorii na kapitalismus (ne přímo na totalitní režim), ale přesto společná myšlenka ovládnutí lidí byť zase trošku z jiného úhlu pohledu byla stejně děsivá…

11 08.06.2013

Opět budu lehce kritická, ale tak snad neodradím potenciální čtenáře, to bych nerada, i přes mé výhrady, je to velice čtivé dílko :). Váhala jsem, jestli dát 3 nebo 4 hvězdy, ale po dočtení jsem se přiklonila k vyššímu hodnocení. Byl to příběh téměř dokonalý – mladá novinářka, v minulém životě krásná lady ve staré Anglii, která má ve svém životě tři významné muže, svého manžela, svého rytíře a svého krále. Ve skutečném životě má svého fotografa, svého expřítele a svého psychopata. A tato novinářka pomocí hypnózy poznává osud této šlechtičny žijící ve dvanáctém století, nelehký život, boje, intriky, lásky, pověry a čáry… Bylo by to téměř dokonalé, kdyby byla knížka o sto stran kratší a těch sto stran by bylo z velké části ze současné linie, při níž jsem si občas připadala jako bych hleděla na naivní seriál o mladých, krásných a všehoschopných z devadesátých let… Občas to bylo opravdu spíš na cukání koutků od nevěřícného smíchu, nejen že to táhl každý s každým, v podstatě tváře byly pořád tytéž, jen obsazení jednotlivých párů se měnilo. Navíc kdykoli byla příležitost pokusil se někdo z postav využít postavu jinou… no sympaťáci od pohledu. Navíc byli občas tak neuvěřitelně naivní až hrůza. Mám silný pocit, že autorka se těmito pasážemi pokoušela nejen zbytečně natahovat dílo, kterému by dle mého rozsah 400 stran bohatě stačil a přidal na kvalitě, ale také jakoby se uměle snažila neustále čtenáře nalákat na milostné scény. Mohla si to ušetřit, když se to opakovalo již po několikáté byl děj předvídatelný a stával se nudný. Navíc tyto strany nepřinesly pro děj nic zásadního. Docela hodně mi vadilo, že když už bylo v knížce docela hodně vět „prý“ ve welštině, tak se nikdo nenamáhal hodit pod čáru překlad – evidentně ji všichni asi ovládáme…Navíc nemůžu si pomoct ale mám pocit, že některé linie nebo informace nebyly dotažené – např. a tohle nepovažuju za spoiler - podle proroctví chůvy měla Matyldina dcera Tylda být její zkázou, ale proč, to už se čtenář nedozví, jen jakési chabé zmínky, ze kterých si milý čtenáři vydedukuj, co chceš… aspoň já to nikde nenašla, nebo linie se Samem, to jako ten konec myslela autorka fakt vážně? To mi přišlo jako by to chtěla odbýt, „honem a ať už můžu dopsat svůj happy end.“

Nicméně teď ke kladům, tohle byly jen věci, co mi vadily nejvíc a nerada bych odradila potenciální čtenáře. Prvních sto stran nemělo chybu, to jsem si říkala, že autorka nasadila vysokou laťku, pak bohužel přišel pro mě zbytečně natahovaný střed s pasážemi, které bych bez váhání vyškrtla a ději by to neublížilo a závěr středověké linie byl opět kvalitní, bohužel závěr přítomné linie mi přišel slabší. Je to opravdu velice čtivé, autorka vystudovala historii a v linii z minulosti je to znát. Tato linie mě hrozně bavila a bylo radost ji číst. Člověk měl na chvíli pocit, že se s lady Matyldou a ostatními postavami dostal do dvanáctého století, do doby bojů o půdu, jež probíhaly mezi barony, doby lovů v lesích, doby výstavby hradů a kostelů, do doby pověr, čar, a kouzelných míst…Super byly i vedlejší linie v současnosti, například návštěvy Jo a starých míst, kde pobývala kdysi lady Matylda, návštěva u babičky, návštěva v horách u Clementsových … Tyto linie neměly sice moc široký prostor, ale bavily mě mnohem víc, než neustále vynucovaná „nutná“ hypnóza…

Celkový dojem z knihy je nadprůměrný, protože mě uchvátil středověký příběh odehrávající se ve dvanáctém století i osudy rodiny de Braosů. Už jen kvůli jejich příběhu se ke knize v budoucnu vrátím. Současná linie je podstatně slabší, ale místy velmi napínavá a také čtivá.

11 08.06.2013

Klasika s nejtypičtější českou postavičkou a svérázným Haškovým humorem. Tahle knížka pobaví a zvedne náladu. Flegmatický Švejk, který dokáže svým klidem vytočit okolí až do vrtule a ještě se s svým naivním nevinným úsměvem diví, co to s těma lidma kolem je, a spousta příhod a situací, do kterých se dostane, jsou originálními prvky knihy. Já osobně ale mám z postav nejradši feldkuráta Katze. U kapitol s ním se vždycky nejvíc nasměju a přišly mi z celé knížky nejvtipnější. Budějovická anabáze a Švejk u simulantem jsou hned další v pořadí, co se zábavnosti týče. No a na co kromě Švejkových eskapád čtenář narazí? Na různé povahy lidí, na ovzduší v zemi během I.světové války, na absurdity ve vojenské úředničině ale i na vojně jako takové, které autor popisuje se svým humorem, nadhledem a místy i ironií... Na druhou stranu pravdou je, že někdy jsou Švejkovy historky už až zdlouhavé, únavné a rozvláčné a nepatrné zkrácení by jim neuškodilo (otázkou ale je, jestli by to pak byl ještě Švejk?! :)). Je trochu škoda, že toto dílko je nedopsané ale i tak si čtenář na těch nějakých 560 stranách užije dost.

Co se stylu týče tak pan Hašek psal čtivě a vtipně, některé pasáže jsou fakt originální, ale bez některých bych se zase klidně obešla. Na Švejka musí mít člověk náladu a chtít si ho přečíst, pokud jde do četby s tím, že je to jen otravná povinná četba, tak ho ta bichle odradí. Já ji čtu spíš po chvílích a po částech (to už ji mám ale jednou zdárně přečtenou celou), když je nálada. Těžko říct, jestli je to klad nebo zápor ale při četbě se mi vybavují scény a postavy z filmu, které mě neruší, ale spíš ještě víc pobaví.

11 08.06.2013

Není žádným tajemstvím, že jsem k novodobým autorům skeptická. Nicméně sem tam narazím na autora či autorku, který není řazen mezi klasiku prověřenou staletími i davy čtenářů, a přesto dokáže učarovat svým příběhem hned při prvním čtení. Rosie Thomas to u mě svým Kašmírovým šálem dokázala téměř na 100% (pravda nějaké to procento chybělo, ale zaokrouhlujem směrem nahoru, že...). Když přemýšlím, proč mě příběh zaujal, je tu hned několik důvodů. 1) exotické prostředí - Himaláje, Kašmír, tvrdé hory, kde přežijí jen silní a v kontrastu s tím městečko Šrínagar s britskými osadníky žijícími na hausbotech na jezeře a užívající si bezstarostnost života a luxus. 2) příběh z války - nejsem z těch, co si vyloženě libují v popisech války a válečných románech, nicméně na druhou stranu válečné příběhy v sobě mají zvláštní sílu, ne pro válku samotnou, ale pro osudy lidí, kteří by jinak žili své spokojené životy a neprožívali peklo ze strachu o své blízké, nedělali činy, pro které by byli běžně společností odsouzeni, protože dnes je dnes a kdoví, zda příjde zítřek... zajímají mě osudy těchto lidí, a jak se s tím, že se jim ze dne na den obrátil život o 360 stupňů, dokázali porvat. 3) dvě linie příběhu - současná a minulá, které jsou propojeny lehounkými nitkami, které autorka rozplétá sice postupně, ale přesto závěr knihy není jednoznačný ani přímočarý (tím mě zaujala asi nejvíc, protože konec jsem opravdu čekala jiný a bylo to překvapení příjemné, že ho honem honem neodflákla holywoodským happyendem...). 4) příběh nutí svým pomalým tempem a propleteným dějem k neustálé pozornosti čtenáře a ten jen neobrací stránku za stránkou, aby už byl na konci a mohl si připsat další čárku za přečtenou knihu...naopak, přistihla jsem se, že některé pasáže jsem četla dvakrát, protože při chvilce nepozornosti mi něco uniklo, a postavy na to po chvíli navazovaly. Navíc je to kniha, během jejíž četby čtenář přemýšlí. 5) i přes anotaci a popisek knihy, který by díky zaměření na "milostné vztahy" naznačoval, že půjde o červenou knihovnu, tak tomu tak naštěstí není, a knížka je spíš o vztazích mezi lidmi jako takovými, je obrazem malé části společnosti izolované od okolního světa před, během i po válce.

Opět si neodpoustím malé rýpnutí, které ovšem nejde na vrub knihy samotné či autorky, ale spíše korektora díla, překlepy se této knize bohužel také nevyhnuly, byť jich bylo celkem málo, ovšem některé byly bohužel do očí bijící... I tak je to kniha, kterou lze jen doporučit, protože je to jedna z těch, co si to doporučení opravdu zaslouží.

10 21.08.2014

„Je velmi mnoho druhů lásek. Jen málo jich činí člověka šťastným. Ale to zřejmě taky není jejich smyslem.“

Láska je jen slovo se tváří jako román o lásce. Láska je jen slovo jím také je. O velké a zakázané lásce mezi bohatým synáčkem a manželkou obchodního partnera jeho otce. Ale to by bylo moc přímočaré, moc ploché, říct to jen takto jednou větou. Ono je v tom románu mnohem mnohem víc. Je to taky pohled na první poválečnou generaci v Německu, která se musí vyrovnávat s chybami svých rodičů a poválečným vývojem. Spousta z nich nemůže pochopit, jak se mohli lidé před i během války nechat tak zmanipulovat, nechat se „ukřičet hesly“ a bez rozmyslu všechny ty hrůzy odkývat. Někteří z nich po vzoru svých rodičů, jež byli během války na vysokých postech a po válce jen převlékli šikovně kabát a díky svým kontaktům dál pokračovali ve vysokých funkcích, zastávají i 20 let po válce stále zrůdné názory. U mnohých se ale myšlení mění. A právě boční linie odehrávající se v běžném životě nebo v internátu, popisující osudy vedlejších postav, mě mnohdy bavily a zaujaly víc, než hlavní linie mezi Oliverem a Verenou. Dějepisná exkurse v Dachau byla jednou ze silných částí v knize. Hostinec kousek od krematoria hraničil s nevkusem a vyvolal znechucení podobně jako u hlavního hrdiny. Další silný moment byla stávka studentů proti udání na dějepisáře, který jim o válce na rozdíl od jiných nezastíral informace, ale říkal pravdu. Je to hodně dobrý román. Hlavní linie potěší romantické duše, ale není zase přehnaně kýčovitý a nevnucuje sladké momenty za každou cenu. A když už je těch vyznání až moc, stane se něco, co vrátí hlavní postavy zpět do tvrdé reality. Je to i tím, že ona hlavní dvojice nejsou žádní svatouškové. On je zkažený bohatý synek, ona životem a výchovou zkažená manželka milionáře. Přesto mají i dobré vlastnosti a čtenář jim drží palce i když už od začátku knížky ví své… Vedlejší i hlavní postavy jsou vylíčeny tak, že vyvolávají emoce. Vychovatelé i učitelé jsou bohužel buď v pozici slabochů a zbabělců, nebo naopak dobrotivců a tolerantních lidí. Trošku mi občas právě ta až přehnaná loajalita přišla v internátu s takovými dárky jako Hansi nebo Geraldina těžce mimo, a říkala jsem si, že na ty by se uplatnil spíš pevný řád než omlouvání a tolerování zla, jež páchali. Právě na straně žáků jsou často vykresleny tak rozporuplné postavy až člověk žasne. Ale i další postavy (Oliverův otec, tetička Lizzy, Manfred Lord, Leo atd.) vyvolávají negativní emoce, svým chladem, vypočítavostí a drzostí, jiné zase lítost a soucit. Je to zajímavý pohled na část společnosti v Německu na počátku šedesátých let, a byť je to jen román, tak čtenáře přesto napadne, že něco takového (nebo aspoň jen část) se klidně mohla stát a při čtení si několikrát sám od sebe uvědomí, že mu běhá mráz po zádech…

10 08.06.2013