Foucaultovo kyvadlo

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Táto rozsiahla kniha slávneho talianskeho profesora obsahuje mnoho rovín: stretáva sa v nej próza, literatúra faktu, história, filozofia, náboženstvo, ľudská skúsenosť, triler, humor, dobrodružstvo, romantika i záhada. Kyvadlo ako symbol čistého empirizmu pre rozprávača i pre čitateľa, ktorých nezadržateľne zaťahuje do bizarných končín ezoterických vied. Zatiaľ čo niektorí hľadajú tajné pravdy vesmíru v domnienke, že sú jedinými vyvolenými, kyvadlo jednoducho visí na svojom mieste a demonštruje otáčanie Zeme každému, kto je ochotný dívať sa a myslieť bez predsudkov....celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/33_/3376/foucaultovo-kyvadlo-3376.jpg 4.3503
Orig. název:

Il pendolo di Foucault (1988)

Žánr:
Literatura světová, Romány
Vydáno:, Slovart (SK)
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (60)

Kniha Foucaultovo kyvadlo

Přidat komentář
Rihatama
15. ledna

"Synarchie je Bůh"

Tolik cizích a odborných výrazů pohromadě jsem viděla snad jen ve slovnících a encyklopediích. Mimochodem, i v technickém muzeu jsem byla nejednou. Ale teď mám pocit, jako bych v žádném z nich vůbec nebyla, respektive se kolem sebe vůbec řádně nedívala ... Umberto Eco mi snad odpustí, že jsem při každém mně zcela neznámém slově nesahala po slovníku. Kyvadlo bych s takovou dočetla bůhvíkdy nebo možná vůbec. A to by byla velká škoda. To co následovalo - esoterika, alchymie, kabala, templáři, rosenkruciáni, spiknutí, omfalos mundi aj. aj. - mne dokonale pohltilo.

A jak se tak procházím Ecovým mnohovrstevnatým labyrintem, napadá mě. A o čem Foucaultovo kyvadlo vlastně je? No jistě. Eco, pardon Casaubon má plán, jehož nitky se sbíhají v nakladatelství Garamond. Jenže jestli o něčem platí, že nikoli cíl cesty, ale cesta je cíl, pak je to tato kniha. Co kapitola, to příběh. Co odstavec, to myšlenka. Kdykoli můžu přestat číst. A kdykoli začít. Ovšem pokořit se mě Ecovi ve svém iniciačním románu podařilo dokonale. Opět. Nešlo si jednoduše nalhávat, že všem jen tak lehce na papír hozeným fyzikálním, matematickým, filozofickým, historickým, sémantickým, esoterickým, magickým, mystickým/kabalistickým aj. aj. tezím a úvahám zcela či třeba jen částečně rozumím. Proto však také čtu. Abych pochopila. Abych se nasytila. I když v nekonečných miliardách miliard jsem se raději dobrovolně ztratila, než bych se je snažila svými propočty ověřovat. A je mystické opravdu mystikou? Nebo jen naší bezbřehou fantazií zneužívajíce pro své opodstatnění přísně logických vzorců? Frustrace? Možná. Inspirace? Rozhodně.

tlllk
10. ledna

intelektuálna literárna onánia....pri čítaní som si spomenul na jednu známu predavačka v zelovoci, ktorá po nociach číta slovník cudzích slov, snáď aby mohla ohurovať svoje okolie.
Kniha po obsahovej stránke nebola zlá, ale surová štatistická forma ktorou to podala nebola veľmi záživná a v dnešnej dobe wiki, pôsobila skôr povýšenecky.Moje hodnotenie preto zodpovedá môjmu pôžitku z čítania viac ako informatívnej hodnote diela.

Malýmedvěd
28.11.2018

Tahle knížka je jedním slovem těžká. Tak jsem ji pro jistotu četl elektronicky, což odlehčilo čtení hlavně v MHD. Pro mě to byl takový test čtenářské gramotnosti.
1. Pochopit čtený text – doslovné porozumění
2. Rozpoznat výrazové, vypravěčské prostředky
3. Co tím chtěl autor říci, myšlenka díla, důležití sdělení
4. Využití textu pro vlastní rozvoj
Jak jsem dopad?

1. Doslovný text jsem jakž tak chápal, příběh je jednoduchý a jasný, odborné věci jsou hutné a výživné, občas jsem znal téma o kterém byla řeč, občas jsem tušil (měl jsem základní povědomí) a občas jsem byl doslova ztracený. Ve výsledku jsem to četl za stálého odskakování na Wikipédii a do internetových zdrojů. Dal bych si tak 3.

2. No, ve výsledku bych toto Ecovo dílo nazval jako filozofickou komedii, nebo lépe možná jako Cimrmanovskou filozofii. Je to hra se čtenářem. Vzhledem k prvnímu bodu, pak ten vtip postřehnete, dojde vám po nápovědě, nebo ho vůbec nechytíte. Naštěstí Eco to často opravdu vyšroubuje do takové absurdity, že nikdo nemůže zůstat na pochybách. Často jsou tam i nápovědy, kdy nám vysvětlí jak se dělají špatné vývody z reálných podkladů, jak se zaměňuje důsledek a příčina, jak se dá manipulovat s souvislostmi a jak se hraje s podobností. Hned o pár stránek dál, nebo dřív, to pak použije a Vy si toho všimnete, nebo také ne. Vůbec bych se nedivil, kdyby mi většina narážek a vtípků unika, ale budu si fandit a dám si za 3, jako že jsem to v 50% odhalil.

3. Co tím chtěl Eco říci? Podle mě je to jasné poselství, přemýšlejte v souvislostech, ale zase to nepřeceňujte a dějte prostor náhodě a hlavně, buďte k sobě vždy argumentačně upřímní a nedělejte chyby v logice a úsudku, nebo se z toho zblázníte. (neklasifikován)

4. Za mne velký přínos a) zase jsem si připomněl jak naše lidské myšlení funguje a kde má slabiny b) bokem jsem nastudoval kupu věcí a mohu se teď blýsknout jak v kavárně, tak i v hospodě. :) (neklasifikován)

SBH
17.11.2018odpad!

Tak jo, nebyla to kniha pro mne. Ploché postavy, děj veškerý žádný. Ecovi se podařilo s mistrovstvím sobě vlastním zavraždit i dialogy - postavy neinteragují, ale pouze chrlí vědomosti, které autor o tématu nasbíral. Emotivní náboj veškerý žádný. A informační přínos bohužel také nulový, nejspíš vzhledem k výše uvedenému. Příliš mnoho dat podaných nezáživným způsobem. Rovnice: "temné a nesrozumitelné = chytré a kvalitní" podle mého neplatí absolutně a opravdu geniální myšlenky mají relativně jednoduchou formu.

Blue
25.10.2018

Pro mne nejlepší Eco. Nepoměřuju to teď z hlediska nějaké literární hodnoty, ale čistě čtenářsky. Toto čtení mě nejvíce bavilo.

parxel
22.10.2018

Foucaultovo kyvadlo je moje nejoblíbenější Ecovo dílo. Je to kniha těžká, nepoddajná, plná mystické atmosféry a mnohoznačných významů. Spolu s hlavními postavami jsem si i já přál odhalit tajný plán na ovládnutí světa, který se táhne skrze staletí, a to mne hnalo dál a dál. Takže jsem nakonec celý román přečetl doslova během pár dní. Pointa celého příběhu je přitom až banálně jednoduchá.

Dávám plný počet, protože Fucoultovo kavydlo mne prostě oslovilo, jako málokterá kniha.

ElizabethK
17.10.2018

Neodvážila bych se říci, že byla kniha čtivá, zároveň nemohu říci, že bych se ke čtení nutila. Zkrátka typický Eco (alespoň pro mě).

Psát, že sáhodlouhé debaty o tajných sektách a okultismu mohou být pro mnohé dost nestravitelné, je asi zbytečné. Nicméně se přes tyto pasáže dá dostat a na rozdíl od Jména růže jsou tyto pasáže pro knihu ve většině případů důležité. Líbilo se mi, že mnoho postav se do děje vrátilo, když to člověk nejméně čekal nebo nečekal.

Jakožto skeptik jsem se okultního tématu dost bála, proto mě mile překvapilo realistické zpracování. Casaubon měl zprvu tentýž skeptický pohled, co já. Časem svůj skeptismus měnil na ironii a z ní se stala realita a samozřejmost. Vše šlo ovšem dostatečně pomalu, abych si na okultismus mohla zvyknout. Za polovinou knihy jsem dokonce měla co dělat, abych si udržela svoji skepsi.

Ocenit musím také zpracování dlouhých dialogů. Přestože v nich Eco vynechal uvozovací věty, nebylo pochyb o tom, kdo danou repliku řekl. Styl mluvy zkrátka vyplýval z charakterů postav.

Obdivuhodná je myškenka Plánu, líbilo se mi hledání souvislostí v historii, ačkoliv některé osoby a události mi byly neznámé.

Mezi nevýhody díla bych zařadila poznámky. Nevadí mi neustálé listování dozadu, ale nepochopila jsem vzorec, podle kterého se určuje, co si poznámku zaslouží a co ne. Pokud překládám angličtinu, je nutné přeložit všechny věty (já jsem problém neměla, ale někteří by mohli mít), dále je hezké překládat názvy knih, ze kterých je citováno, ale já bych tam ocenila i trochu praktičtější vysvětlení. Např. po pár stránkách jsem už musela hledat na internetu význam slova kabala.

Kniha je krásná, v příběhu se dá zorientovat a jsem ráda, že jsem si ji přečetla. Za sebe však musím říct, že na Jméno růže prostě nemá.

los
01.08.2018

Ecovo poselství lidstvu

sémiotika navždy!

georgearrow
09.06.2018

Kniha v současné době nanejvýš přínosná - člověk pod vlivem věcných memů snaží se dodat smyslu nesmyslnému, náhodnému, nevyzpytatelneému. Dan Brown slabota. Číst Černou labuť a Koukolíka.

thorir
04.03.2018

V podstatě nevím jak knihu hodnotit. V záplavě vysokých hodnocení se mé 2/5 zdá dosti žalostné. A spíš než o čemkoliv jiném to možná vypovídá o prostém nepochopení děje. Děje, který chybí. Knihu jsem začal číst na doporučení kolegy, který ji vychvaloval, jak brilantně reflektuje dnešní realitu plnou konspirací a „fake news“. Zcela na rovinu, zřejmě jsem tam asi nenalezl to, co jsem očekával. To je jednoznačně hlavní závěr, který si odnáším. Kniha se nečte snadno, stav, popsaný v několika komentářích níže, kdy se první kapitola čte se slovníkem v ruce, jsem si zažil též. Nebo zkrátka jen nemám vztah k mysticismu. Zmíněný kolega mi po diskuzi doporučil knihu přečíst znovu, s tím, že množství geniálních drobností tak prý vyplave na povrch. No, nevím. Časem to možná udělám.

Helmutek
30.12.2017

Intelektuální orgie - aneb pokud si chcete připadat jako úplnej dement bez přehledu a bez pocitu, že vůbec něco víte nebo aspoň tušíte, o co jde, šáhněte po Kyvadlu. Po všech směrech obohacující, kultivující a dokonce vzdělávající čtení je vlastností vlastně každý Ecovy knížky, Kyvadlo je ale podle mě jeho vrchol a doslova opus magnum. V kontextu mejch zkušeností a dosavadních intelektuálně-kulturně-religionisticko-historicko-mystickejch "vědomostí" (spíš teda ubohejch vědomostiček) na mě knížka měla zhruba stejnej efekt jako zásah dělovou koulí ze dvou metrů. Kyvadlo je určitě i pro lidi mnohem intelegentnější a sečtělejší, než jsem já, možný číst nesčetněkrát, a každý další čtení bude poodkrývat něco z vrstev, na který na první dobrou prostě nebyla kapacita a u kterejch mi hned bylo jasný, že je tak trochu míjim a nestíhám zpracovávat tak, jak bych si přál. I tak jsem během čtení proklikal asi tisíc článků na wikipedii i jinde. A i kdyby už snad někdo měl dojem, že ho to po tý fakticko-obsahový části už nemá čim obohatit, pořád si může užívat literární strukturu, mechanismy, který Eco při vyprávění a psaní používá - to, jak Eco knížku vystavěl, jak si hraje se čtenářem, jak si hraje s významem vět a slov, textů a knih, s filozofickym nebo mystickym přesahem ať už tý nebo oný úrovně, může si užívat to, jak si Eco hraje se symbolikou, mystikou a konspiracema. Nebo (což by bylo aktuálnější pro mě) by se třeba moh snažit dostat se aspoň do stavu, kdy s Ecem bude držet krok a kdy ho Eco knížkou nebude celou dobu jen vodit za nos, aby ho pak na konci shodil z kilometrovýho útesu, vystřelil do stratosféry nebo něco podobně decentního prokazujícího, že pánem situace je tady on. Samozřejmě to k Ecovi nemyslim jakkoliv ve zlym - tahle jeho schopnost obtočit si čtenáře kolem prstu a naprosto cílevědomě ho nechat věřit jednou tomuhle, za chvíli tamtomu, potom ho nechat si myslet, že je to tak, za chvíli trochu jinak, pak ho nechat se v tom zas trochu ztrácet, protože všechno je vlastně relativní, všechno souvisí se všim a stát se mohlo tisíc scénářů - aby z toho nakonec jedna verze vyšla jako zaručeně "prokazatelná", tu pak na třech stránkách rozstřílet na kousky něžnym protiletadlovym kanónem a ještě k tomu se na konci čtenářovi tak trochu vysmát do obličeje za jeho naivitu, pošetilost a možná až hloupost - to chce něco umět. A ten "výsměch" je tak sofistikovanej a tak mnohoúrovňovej, že to člověku prostě musí vyrazit dech: On si totiž nevodí za nos jenom čtenáře, ale dělá si srandu ze všech mystiků a paranoiků, ze symboliků a konspirátorů, dělá si srandu z lidí, který konspiracím věřej i těm, který se jim vysmívaj, hraje si se významem a rolí knih a slov, s rolí příběhů a mýtů, s konfliktem víry a vědy, náboženství a mystiky, dělá si srandu z "tajnosti" tajnejch společenství a sekt - ale takovou srandu, kterou člověk nejdřív ani nemusí chápat, čtenář mu prostě jen zobe z ruky od začátku až do toho konce, kdy čtenáře Eco postaví na kraj toho srázu a pak ho s pobavenym úsměvem jemně strčí dolů "Tak, a teď se s tim, čtenáři nejak poper. Já se bavil, a co ty?"
(POZOR, TROLEJ) Já teda taky, a obrovsky. Teda, nejvíc až na konci - kdy mi po tom všem došlo, že si z toho všeho Eco tak trochu utahuje. Každopádně záběr, kterej Eco v Kyvadlu má, je fascinující (politicko-náboženská historie téměř celý evropy od středověku až po novověk, vývoj tajnejch řádů a jejich vazby a návaznosti na společenský dění - templáři, zednáři, rozenkruciáni, ilumináti, pauliciáni, asasíni..., dlouze se věnuje kabale a s ní spojený kombinatorice a hře s čísly, ale i dalším náboženskejm směrům vč. pohanskejch africkejch kultů a jejim provázanostem s evropskejma základama, rozebírá politický manifesty, korespondenci, knihy a možný zašifrovaný sdělení historickejch osobností napříč odvětvíma, napříč stoletíma, napříč Evropou) - a těch jednotlivejch oblastí se dotýká a spojuje je s takovou lehkostí, až to všechno působí naprosto jednoduše, jasně a samozřejmě. Po celý tý jízdě ale přijde závěr, ze kterýho vyplývá vlastně až hřejivý a uklidňující smíření, že navzdory tomu, že vidět souvislosti všeho se všim je vlastně jednoduchý, tak že navzdory tomu se některý věci prostě dějou opravdu jen díky souhře okolností, některý se zase dějou jen omylem, jiný se prostě dějou jen proto, že se dějou, a nějakej astrální význam nebo vyšší smysl to prostě mít nemusí. Skutečná perlička je ale v tom, že rozřešení nechává Eco na nás, na každym, kdo knížku přečte: Je to tak opravdu, že pragmatismus vítězí nad mystičnem a symbolismem? Opravdu zde na začátku všeho byla slova tří kamarádů, který tak trochu ze srandy a na truc začali psát na papír věci, který se pak začly realizovat, nebo to bylo naopak - že skutečně přišli na něco do tý doby skrytýho? Staly se ty věci skutečnými jen proto, že jim někdo začal věřit, přestože podstata zůstává neskutečná a smyšlená, nebo tam je skutečně nějaká skrytá vědomost, na kterpu oni omylem přišli a kterou se někdo jinej snaží ukrývat? Nebo je to celý jen fikcí těch, kteří propadli hře se symboly a už nejsou schopni nemít nadhled? Jdou si skutečně ti Neznámí pro posledního z tý skupinky tří kamarádů, nebo žádní Neznámí ani neexistují a vše je jen výplodem deformovaný mysli a paranoie člověka, kterej paradoxně uvěřil vlastním smyšlenejm konstrukcím a tomu, že jím zjištěný skutečnosti prostě někomu vadit musej a že před tím někým prostě nemůže bejt úniku? Jsem přesvědčenej, že ten směr Eco načrtl jasně, nicméně konkrétní formulování celýho poselství nebo konce toho příběhu zůstává otevřený. (Je tam i v rámci toho Ecova příběhu množství zcela jistě záměrnejch symbolickejch událostí, prvků nebo spojitostí - fyzická provázanost Diotalleviho s Plánem a jeho vývojem; rituální smrt Belba...) A není to ta nejednoznačnost konce u tvůrců, kteří nevěděli, jak věc zakončit, ale je to ta nejednoznačnost, která podtrhuje svrchovanost celýho díla - toho, který prostě jednoznačnej konec nepotřebuje; řečeno bylo dost.

Makropulos
29.11.2017

Dlouho jsem obcházela Umberta Eca po špičkách a říkala si, že to asi nemohu číst, že na to nemám. Nakonec jsem si jako první vybrala Foucaultovo kyvadlo. Nevím, jestli to byla správná volba, ale vlastně jsme se s Umbertem pak nějak dohodli. Při čtení první části knihy jsem pořád visela na Googlu a hledala významy všech mně neznámých slov a myslela jsem, že to vzdám. Ale pak jsem najednou měla pocit, že si ze mě autor vlastně dělá legraci (přece by nepsal tak rozsáhlé dílo jen pro pár vyvolených) a že pokud nebudu přesně znát význam jednotlivých odborných výrazů, tak se vlastně nic nestane. Zjistila jsem, že to, co je opravdu důležité mi autor v textu vysvětlí anebo je to obsaženo v přiloženém slovníku. A tak jsem se nechala vést. Od teorie k teorii, od analogie k analogii a od brambory k bramboře. A docela dobře jsem se bavila. Samozřejmě jsem si přečetla něco o kabale, o templářích a rosekruciánech a zjistila jsem například, že rosekruciáni stále existují, a dokonce i u nás. Myslím si, že je velmi málo čtenářů, kteří jsou schopni pojmout toto dílo v celém jeho rozsahu a stylu, ale důležité je, že je tak vrstevnaté, že si v něm každý najde to své. Pro mě je asi nejdůležitější moc slova. Slovo může být krásné, slovo přináší vědění, ale slovo může být zneužito a může ublížit i zabít.

HannyC
03.08.2017

Kniha, která zraje jako víno :) ... a vy spolu s ní :) ... "životní" moudrost je tu podávána po kapkách, stránku za stránkou ... někdy poutavě ... někdy zdlouhavě ... i když se zprvu zdá, že je vše psáno akademikem pro akademiky po několika desítkách stránek zjistíte, že si tam "dost" najde i milovník thrilleru ... čtení, které vás dostane výš o "další" životní level :) ... jistojistě :)

Kerberos
05.07.2017

Rochu zklamání,po Jménu růže,což byl podle mě jeho nejlepší román,jsem se tochu trápila zdlouhavostí až nezáživností.Asi nejsem na konspirační teorie.

druzickaster
29.05.2017

Výborný román. Konspirační teorie o konspirační teorii. Autor protkal příběh řadou odkazů na další literaturu a je prima možnost čtenáře, jak bude s textem nakládat. Sledovat příběh románu, sledovat tvorbu dalšího díla, konspirovat. Opravdu jsem se bavil od začátku až do konce.

Noita
21.03.2017

Eco lechtá ego :-) Čtením této knihy moje ješitnost vrněla, protože není určena běžnému čtenáři se slovní zásobou 200 slov. Skoro jako být členem srandovního tajného spolku - my dva (mrky mrky) přece víme, o čem je řeč (bez nápovědy slovníku). Za to dostává šestou hvězdičku.
Příběh, který si utahuje z lidí, kteří chtějí vidět symboliku a osudovost všude včetně kiosku na rohu. Velmi nekorektním způsobem - sedmá hvězdička.
Nádherné pojednání o "idiotech, blbcích, hlupácích a bláznech".
Četla jsem to po té "cypovině" od Browna a přímo se v příběhu rochnila.
Je v tom však také poučení, jak smrtelně nebezpeční mohou být blázni, kteří věří, že Listerův seznam pro prádelnu je mapou hvězdné oblohy.
Ryze exaktní příběh o esoterice jako takové.
Dobře si rozmyslete, jestli je to knížka pro vás nebo ne :-) A nebo si pak nestěžujte, že je složitě napsaná - Eco a všichni členové výlučně srandovního spolku se vám budou chechtat.

Pavluška33
21.03.2017

Tak tohle byla největší fuška mého čtenářského života.....tolik informací snad ani lidský mozek nemůže zpracovat. Eco mi nepřestane dokazovat, jakou brilantní technikou jeho mysl disponovala

alef
09.03.2017

Od té doby, co jsem „okusila“ první, ... jsem „ztracená“ :-) ... Ecovy příběhy mě prostě lákají, ... vzbuzují ve mně zvláštní druh touhy :-) ... přečíst je všechny ... porozumět? ... pochopit? ... nebo snad alespoň nahlédnout do autorovy mysli ... do jeho způsobu uvažování :-).

Pro tentokrát jsem uvízla v síti Foulcaultova kyvadla – jediného pevného bodu ve vesmíru, ... kterého se člověk, ve světě postrádajícím smysl, může zachytit ... a opět, už po několikáté, ... jsem se nechala chytit do pasti ... autor používá stále stejnou strategii, a já přesto nejsem sto, se jí vyhnout, obejít, podlézt, překročit, prostě jakkoli ji předem „prokouknout“ ... opět jsme svědky prezentace příběhu formou rukopisu ... který nám je vyprávěn autorem-vypravěčem, který nás (ostatně jako vždy :-)) ... zas a opět vyzývá ke „spolupráci“ ... vypravěč si s námi „povídá“ ... zvažuje, rozvažuje, předkládá řešení, objasňuje okolnosti, vysílá indicie, odkazuje ke „kdovíčemu“ :-), ... ale taky upozorňuje, ... třeba na své pochyby ... a nás čtenáře tak „nutí“ spolupracovat :-) ... odhalit příběh ... tentokrát (opět :-)) ... docela hodně zaměřený na knihy a rukopisy ... z kterých jakoby čerpá svoje znalosti, které jsou pro hlavní hrdiny zdrojem inspirace, a které opět pomáhají ... odhalit a zkonstruovat Plán ... (opět :-)) ... na ovládnutí světa (tentokrát vymyšlený templáři) ... a hrdinové mají hned zaděláno na problém :-) ... a to, když se o Plánu dozví jistí lidé, kteří ho berou vážně :-) ... a naši hrdinové se octnou na pomezí – toho, co skutečně existuje ... toho, co jsou reálná fakta a co smyšlená ... a tak se zpočátku nevinná hra dost nebezpečným způsobem vymkne z rukou ...

... a pak tu máme Kabalu, pod vlivem nauky o stromu sefír jeden z našich hrdinů (Casaubon) vnímá jednotlivé fáze svého života, které ho vedly přes vytvoření Plánu až na pokraj ohrožení života ... podle kabaly stvořila Pravůle od Boha deset sefír, které řídí svět, a Bůh stvořil všechny jevy světa kombinací písmen svého jména. Sefíry a 22 písmen hebrejské abecedy pak tvoří základní princip kabaly ...

...no a pak už zbývá jen ... nehybný bod, na kterém je kyvadlo zavěšeno a na který nepůsobí rotace Země ... stane se jedinou neotřesitelnou jistotou, ... stojící na fyzikálních zákonech ...
... postaví vás „zpátky na zem“? ...

... myslím, že jedinou „záchranou“ před náporem textu ... je přijmout Ecova pravidla ... číst „různě“ ... používat různé způsoby čtení textu a pak samozřejmě taky jejich interpretací ... využívat, to co nám Eco nabízí - téměř neomezenou možnost hledat v textu odkazy k jiným dílům :-) ... ale pozor ... dávejte si pozor na informace, které Vám jsou poskytnuty ... neuvažujte o nich jako o neměnných faktech, ... střezte se toho ... brát je za spolehlivé ... nikdy nevíte ... jak byly použity :-) ... jak jsem psala na začátku ... ztratila jsem se v Ecově světě :-) ... docela dobrovolně a s nadšením se „brodím“ jeho texty ... a snažím se, ... opravdu se snažím ... zahlédnout poznání :-) ...

Mr.Burns
02.02.2017

Umberto Eco mi umožnil poznat (pocítit, pochopit, uvědomit si,... - nevím, jak to správně vyjádřit) smysl života. Nezbývá nic jiného, než poděkovat.

Janek
27.01.2017

Ona je to taková intelektuální onanie, při četbě jsem tak akorát ztrácela sebevědomí stran své schopnosti porozumět textu. Jenže. Eco prostě umí - a tak i kdyby to byla jen slabá desetina, co mě z Foucaultova kyvadla oslovilo, pořád by to za tu dřinu stálo. Možná bych na druhý pokus pochopila víc, ale tenhle román mě neláká k dalšímu čtení - chybí mi tam příběh.

Matty
19.12.2016

Ať u filmu či knihy, vždy mě stejnou měrou jako samotné dílo lákal proces jeho vzniku. Umberto Eco dokázal při svých záviděníhodných teoretických znalostech (které uměl také vtipně prezentovat, jak dosvědčuje např. Šest procházek literárními lesy) ojedinělým způsobem slít v jeden celek obé – vyprávět příběh a vyprávět o tom, jak je tento příběh vyprávěn. Foucaultovo kyvadlo svého čtenáře obezřetně vede žádoucím směrem a zároveň vybízí, aby naznačenou cestu občas opustil a našel si jinou. Ovšem také při volbě jiné cesty jsme omezováni mantinely nastavenými autorem. Není to jednoduché, přiznávám, že jsem párkrát zabloudil, ale Ecův nadhled v jiných pasážích (vymýšlení bizarních konspiračních teorií) mne vždy přiměl zapojit veškerou trpělivost i mozkové buňky a krizové momenty přelouskat. Těším se na druhé čtení.

Marbo
08.10.2016

Pozoruhodné... s hrdiny románu sdílím jistý despekt k tajným spolkům, spiknutím etc. Snad i proto mně příběh pohltil, sám mám někdy sklony k Prášilství a při představě, co by se mohlo stát mně mrazí v zádech. Čili na poprvé Eco obstál...

Yarwen
11.09.2016

Jako konspirace dobré, samotný příběh je však velmi slabý. A ještě více dolů táhne knihu první kapitola - tu jsem strávil se slovníkem po ruce a překládal jsem cizí slova a odborné výrazy, trvalo to dlouho, ale dal jsem si ten čas - ale abych zjistil jen to, že většina těchto slovíček se dá nahradit naprosto srozumitelnými slovy. Tato samoúčelnost mi přijde jako neférová hra se čtenářem a výsledný pocit z knihy je tak ještě horší.

Jana_Z
12.08.2016

Dlouho jsem přemýšlela, co napsat do komentáře... Nejdřív něco, že má kniha zbytečně moc stran a ke čtení jsem se musela trochu nutit... Ale po přečtení předchozích komentářů jsem změnila názor. Umberto Eco je prostě mistr ve svém oboru. Moc mě baví, jak nás, čtenáře, trénuje, nutí nás přemýšlet a vyhledávat si další informace, souvislosti. Kyvadlo není Jméno růže, které čtete na jeden zátah, ale o to víc je v něm schováno. Fascinuje mě skutečnost (opravdu věřím, že to tak je) jak slova tvoří realitu. Před Ecem jsem o tom nepřemýšlela, ale on nám to ukazuje z mnoha úhlů - je tu třeba pasáž, na které je později vystavěný celý Pražský hřbitov - díky němu vnímám i dnešní média úplně jinak, kritičtěji a víc používám svůj vlastní rozum.

Romi156
31.03.2016

Tuhle knížku jsem poprvé četla počátkem devadesátých let a byla pro mne doslova zjevením - do té doby jsem nic takového neviděla. Ecův svět mě pohltil a ďáblíci bažící po publikování svých "Pravd" mě fascinovali podobně, jako tvorečci z Boschových obrazů. Od té doby jsem Kyvadlo četla opakovaně - a pokaždé mám pocit, že čtu úplně novou knihu, protože v ní nacházím nové věci a nové vrstvy, které se odkrývají s rostoucím věkem a zkušenostmi nejen literárního světa. Pravdou však je, že pokud si tuhle knžku chcete opravdu vychutnat a užít, potřebujete spoustu trpělivosti, pečlivosti a také hravosti, jinak se při stopování pravých templářů skrytých mezi falešnými "zasvěcenci" ztratíte v ponurých milánských uličkách.

Barbora4
08.02.2016

Knihu jsem četla před 5 lety kdy mě naprosto nadchla a uchvátila.Ovšem má reakce plyne z toho ,že mě dané téma knihy bere.Musím ,ale podotknout ,že jsem nebyla schopna knihu plně vnímat a pochopit.Ne proto ,že by byla kniha špatně napsaná,nýbrž proto ,že jsem nebyla dostatečně vědomostně vyzrálá.Celkově Umberto Eco je inteligentní spisovatel,historik ,který píše knihy pro inteligentní čtenáře,historiky.Pokud jednu z možností nesplňujete..kniha není určená Vám.Já osobně nejsem ani po 5 letech vyzrálá pochopit vše co Fucoltovo kyvadlo obsahuje,ale vím jistě ,že se k této knize nejednou vrátím a to ne jen proto ,že děj a celkově postavy v knize mě baví ,ale i protože vím ,že opakovaně budu nacházet věci ,které až v danou chvíli budu schopná plně chápat.Názor na Fucoltovo kyvadlo pro lidi ,kteří se ho chystají číst (osobní názor)...Dan Brown napsal jednu knihu ,která se ve své době stala ,,vyhledávanou" TA kniha(poctata) pro mě přectavuje zjednodušenou verzi Fucoltova kyvadla.Tu knihu nemám ráda.

krnoha
30.09.2015

"Na zemi stojí v řadě vedle sebe automobily, bicykly a stroje na parní pohon, shora člověka ohrožují letadla z pionýrských dob aviatiky, většinou oprýskaná a poznamenaná zubem času, tu a tam však také celá, a v tom dvojakém, přirozeném i umělém světle, které tu je, se zdá, že jsou opatřena jednotným nátěrem, patinou, jakou mívají staré housle, jindy jsou to zase jen kostry, podvozky, rozpojené ojnice a kliky, mlčky slibující mučení návštěvníku, který se rázem vidí připoutaný k těm lavicím útrpného práva, kde se cosi uvede do pohybu a bude mu vnikat do těla, dokud se nepřizná." Jinak řečeno, 700 stránek brilantního textu a co si přát víc. Skoro celý děj románu se odehrává v mysli člověka stojícího v budce periskopu v technickém muzeu. Málokdo na světě umí psát tak dobře jako pan Umberto.

Román je o příhodách tří intelektuálů v Paříži i leckde jinde hlavně v západní Evropě. Začínáme v sedmdesátých letech, kdy každý trochu myslící člověk byl nutně marxista a chtěl zachraňovat svět. Taková to byla doba (dokonce i u nás). V téhle části knihy máme dojemnou postavičku mladé černošky Amparo, která si prošla univerzitou a je tudíž marxistkou. Ale sedmdesátá léta končí a probíhá přechod od marxismu k východním duchovním naukám. Nebohá dívka se dostane na
seanci, kde se pracuje s psychickými silami a při zvuku bubnů upadne do tranzu úplně stejně jako upadali její nevzdělaní předkové. Žárlivě sledována jakousi studenou Němkou, která takhle chodí tancovat při bubnech dlouhé měsíce a ono pořád nic. Amparo se potom probere z tranzu, je zmatená a najednou neví která bije. Odlétá do Moskvy, určitě jí to tam někdo vysvětlí. V knize už se s ní nesetkáme.

Naši intelektuálové se dosud zabývali tajnými duchovními naukami jen akademicky, ale v nové společenské atmosféře 80. let si to chtějí zkusit i komerčně. Šátrají v knihovnách a antikvariátech, hledají ezoterická tajemství, objevují skryté souvislosti a zvolna se před nimi objevuje strašlivé tajemství. Ne že by tomu nějak moc věřili, ale když ono to tak překvapivě logicky do sebe zapadá ... Asi tak ve 3/4 knihy přítelkyně jednoho z nich porodí a pan Umberto najednou začíná nějak hodně tlačit na pilu. Vyžívá se v dlouhých seznamech událostí z dějin tajných nauk, snad se snaží přesvědčit čtenáře, že je to všechno pravda, nebo aspoň že všechny citované prameny opravdu
říkají to, jak je to v knize psáno. No nevím kdo to po něm zkontroluje. Ale je to jeho pila, tak ať si tlačí.

Příběh se mezitím dostává do doby, kdy to autor opravdu psal, asi tak 1985. Touhle dobou je limitován, naše západní "duchovno" se skládalo z hathajógy, povrchních meditací a tušení hlubokých tajemství, která jsou určitě schována ve starých textech. Osobnosti jako Osho, Sai Baba
nebo tibetský dalajláma už tady byly, ale nikoli v obecném povědomí. Autor a jeho tři hrdinové se prodrali houštinami ezoterických věd a užaslým zrakem zírají na to, jaká je tvořivá síla myšlenek. Závěr knihy je naprosto strhující a vychutná si ho, kdo to přelouskal celé.

elcapitano
06.09.2015

Knihu jsem otevřel poprvé asi před 10 lety, tehdy jsem jí odložil, neměl jsem dost načteno, nerozuměl jsem jí. Mezitím jsem snad už něco načetl, takže tentokrát jsem si to celkem užil. Obdivuju tohle dílo, je vrstevnaté, chytré, náročné. Také ironické a vtipné. Od dávných tajemství vzniku civilizace přes Egypt, templáře, kabalu, alchymii, okultismus, rosekruciány, magii, konspirační teorie, ..až po smysl života. A všechno souvisí se vším.
Dovoluji si však jednu výtku: kdyby se jednalo o film, řeknu, že u vzniku díla chyběl dramaturg. Některé pasáže byly předlouhé a ubíjející. Což je vzhledem k ostatním kvalitám knihy opravdu škoda.

Scatnach
31.08.2015

Kniha je dlouhatánsky dlouhá a bohužel musím říct i nudná, co se týče děje. Ti, kteří se zajímají, byť jen amatérsky, o různé sekty a tajné skupiny, si zřejmě přijdou na své, ale ti, kteří si chtějí u četby odpočinout, by měli zvolit jiný titul. Jedna z mála knih, co jsem nedokázala dočíst..

zimela
16.08.2015

Co tím chtěl básník vlastně říct?
Spoiler: Jsou ne neinteligentní scholastická rozjímání, vycházející z předchozích úvah, dokladem, že ta předchozí zjevují pravdu? Zachycuje všechno tohle člověčí snažení odkazující se k sobě navzájem (v... se píše a tam.. zas taky) doopravdy nějakou podstatu? Důsledným studiem kabaly se nějak určitě obohatíte o duševní rozměry, které by se vám jinak nezpřístupnily. Stejně tak se ale můžete věnovat třeba matematicko-psychologickému božství teorie hry pokeru, nebo lovu ryb. Co ke Kyvadlu povědět. Další, ve vzájemné pravdě se utvrzující, poleno na hranici lží, které Eco nakonec jako takové s velkou pompou alibisticky zavrhne, aby nad ním v soukromí, již si jakože vědom klíčové důležitosti rozměru „obyčejného“ žití, mohl slintat a jeho zhola neužitečné extrapolace šířit po univerzitách dál. A žádné, to skoro lidsky mystické bezčasí, přítomnosti, kdy jeho užnevimjaksemenujekámoš v závěru troubí hranu mě o opaku nepřesvědčí.
Za literární a některé úvahové kvality však přeci jen 4 slabé**** dám.
PS: Golgota ženských prsů, na jejichž oblinách je na řetízku ukřižován ježíš hodnocení taky pomohla.