Bergerac16 komentáře u knih

Tak tohle fakt ne. Je to příliš prostoduché, naivní, bez jakéhokoli závanu historie, v přímé řeči se objevuje "Co blbneš?", komorná svou paní oslovuje "slečno".

Ze tří mafiánských romancí Cory Reilly dostupných v češtině se mi tato líbila nejvíce. Autorský styl mi přijde mnohem vyzrálejší než u Sladkého pokušení.

Křehkost a zranitelnost Leony mi nevadila vůbec, respektuju, že to takto autorka pojala, šokovalo mě, kolikrát je této postavě zde v recenzích vyčítáno, že je naivní. A proč by nebyla??? :-) Je to teenager, mámu i tátu si idealizuje, protože připuštění si reality by prostě neustála, nezvládla by jít dál. Navíc tedy závislost na droze i gamblingu je nemoc, takže Leona se závislými rodiči prostě soucítí.

Leoně chybí pud sebezáchovy a prostě o ni po celou dobu čtení máte strach:-) Vývojově spíše dívka než žena – vážně byste od ní chtěly, aby byla drsná světačka? Kdyby disponovala čímkoli, co by ji dělalo odolnější a schopnou v LA přežít, nikdy by se Fabianovi nedostala pod kůži…

Vyprávění je neskutečně syrové, fakt bez příkras. Kapitoly vyprávěné Leonou se střídají s částmi vyprávěnými Fabianem, což je dobře, oba jsou lépe pochopitelní a čtenář ví, jaké pohnutky se Fabianovi honí hlavou za jeho poker face.

Dialogy nešustí papírem a nejsou hloupé. Obě hlavní postavy jsou k sobě velmi otevřené, nic na sebe nehrají, což je pro mě coby čtenáře vždycky odzbrojující.

Podobně hnusně mi z mafiánského prostředí a praktik bylo u Kde je Joanna? Tess M. Puffrové, spousta prvků je hodně podobných. Milostná linka, která je do takhle bezútěšného odporného prostředí vetknutá, je tam taky zkušeně a nepřicukrovaně vyobrazená.

Mafiánské prostředí vykresleno jen ve střípcích, podstatně více příběh klouže k romanci, ale to nevadí. Ta milostná linka je moc hezky vykreslená, to jsem po pár stránkách doslova hltala a bavila mě od začátku do konce. Celý úvod prvního setkání Giulie a Cassia a jejich svatby mě nesmírně chytl.

Nicméně autorka si pasážemi typu „dvouletý traumatizovaný chlapec náhle vysloví: „táta tě miluje“ asi myslí, že většina čtenářstva je blbounká – to snad ani nemůže myslet vážně. :-(
Ta Giuliina supersíla, se kterou během pár dní vyřešila traumatizované batole, plačící miminko odmítající pochování, nesocializovaného psa, nastrčeného svůdníka-bodyguarda, je dost za hranou. Autorka o těchto věcech evidentně moc neví, když nechává 18letou Giulii zázračně a jako mávnutím kouzelného proutku dotáhnout k happyendu všechno, nač sáhne. Tohle drhne hrozně.

Dvojí tvář a Ledové srdce jsou o level výš, Sladké pokušení působí jako prvotina, se kterou autorce ani nikdo neporadil, tyto dvě mnohem více odpovídají žánru „mafia dark romance“.

(SPOILER) Je to výborně vyvážené – nic nechybí a nepřebývá, tempo příběhu ani nenudí, ani odfláknutě a nedořešeně nekluše ke konci.

Je to poměrně jednoduchá love story, což je vlastně příjemné – nemusí každý příběh být kombinovaný až překombinovaný. Vedlejší motivy s rodiči, úmrtím i násilníkem příběh hezky doplňují a obohacují, nejsou tu na efekt, je to prostě čisté, nevyumělkované...

Jsem naprosto spokojená se zakončením dílu, díky bohu žádný snubák, pozitivní těhotenský test, květnaté vyznání lásky; prostě se jenom dva lidé shodnou, že chtějí být spolu…

Moje první knížka od této české autorky a na rovinu: nemá to mouchy, které jinak zahraniční bestsellerové autorky mají skoro vždycky :-)

Polibek dvou milujících se lidí za nejsyrovějších okolností, které lze vymyslet! Kdyby mi to někdo vyprávěl předem, odfrknu, že to je naprosto absurdní… Při prvním a druhém (!!!) kontaktu je zcela na palici, že by tihle dva mohli později k sobě něco cítit.

Bylo mi jich tak strašně líto, tak hrozně moc
Celé to vyprávění je velmi temné, bezútěšné, bolavé…

Autorka nejde vyšlapanými cestičkami, nepíše obvyklé líbivé vyprávění a jsem moc ráda, že to pro pošramocené holky udělala takhle dobře. A „rytíře na bílém koni“ vymyslela tak neskutečně originálně, že je to skoro na hraně proveditelnosti. Autorka vyzrává a bez problémů strčí zahraniční bestsellerové autorky do kapsy

Zdařilé, moc milé, není to povrchní, sportovní tématika propracovaná – není to jen odfláknutá kulisa na efekt.

Téma sexuální dominance/submise jen v rozsahu, který nikoho neurazí, s respektem a řekla bych že i znalostí toho tématu. Vlastně mi to celé přišlo fakt dobře podané, s vkusem a bez obvyklých blbin.

Hezky podaná psychologie, poctivě propracovaná, není tam jen na wau-efekt.
Po dlouhé době čtu romanci, u které neříkám „z těch vybraných motivů šlo vyzískat mnohem víc“, Ali svoji práci odvedla fakt dobře

Nelíbí se mi obálka, ta grafika je ,obávám se, nepovedená-nevzhledná

naivní, povrchní, je to jako rychlý přepis filmu, který by třeba i za něco stál, ale to převyprávění je prostě šité horkou jehlou, bez ladu a skladu,

neustálý tlak na efekt, takže celý příběh je spíš parodií na mafiánskou romanci

naprosto hrozivé dětinské obrázky u každé kapitoly

(SPOILER) Čiré řemeslo, autorka ví, co na čtenářky funguje (opuštěné batole, zodpovědné otcovství, ženská kariéra) a dopřeje vám to mírou vrchovatou. Je to celé taaaak natahované a na konci taaaak uplakané - pláčou dojetím skoro všichni a opakovaně (až mi bylo trapně), Kai měl tolik romantických proslovů - bleeee, taaak přeslazené....
V celém románu není jedna jediná originální myšlenka, všechno už tu bylo, a v lepší kvalitě....

Sedlo mi to. Tohle je román z masa a kostí. Jsem si hodně jistá, že se autorka inspirovala Tajnostmi od L. Franco, těch motivů je shodných celá řada, ale nevadí mi to.

Sebastian byl chvílemi klasický pan Božský, který Carrie obnažil své city a ráno bylo jeho srdce zase na petlici.

„Otočím se ve dveřích, zahledím se na něj a snažím se pochopit, co se to tu děje. Chce se hádat. Provokuje mě. Chce, abych od sebe já odehnala jeho. Tohle jsou ti jeho démoni.“

April je neuvěřitelně silná hrdinka s vůlí z oceli a Sebastian v ní našel sobě rovnou. Jelikož ona správně načetla, v čem jsou momentálně jeho limity na úplném maximu, dokáže jeho změnám nálad čelit velmi dobře. A ještě mu to kolikrát vrátí, což se mi líbilo moc, a navíc si tím prostě získala jeho respekt. Neuráží se, respektuje jeho démony a hájí si svoje hranice. Na rovinu mu pověděla o svých bolestech. Tuhle otevřenost ve vztahu mám ohromně ráda.

K tomuto příběhu se mi hodí motto: „Miluj, jako by ti nikdy neublížili.“ Oba hrdinové se o to pokoušejí, a míň nebo víc jim to jde.

„„Víš, Sebastiane, mně se náhodou líbí, jaký jsi.“ Jemně mě políbí. „To jenom proto, že jsi taky v háji.“ Zahihňám se. „Možná.“ „

Je to vybroušené úplně na hranu, autorka čtenáře naschvál vede po maximu, co by si žena nechala ještě líbit, aniž by ji to už neúměrně bolelo.

„Pokud budeš chtít jinou holku nebo pokud budeš potřebovat jinou ženu, prostitutku… jakkoli se to rozhodneš nazývat… tak to ne vadí. Vážně nevadí, když budeš potřebovat někoho jiného. Naprosto to chápu. Ale musíš mi to povědět předem, abych si mohla zachovat svou sebeúctu. Jestli do toho mám jít, zasloužím si vědět, co se s tebou děje. A slibuju, že tě nebudu soudit ani vůči tobě chovat žádnou ne vraživost. Chápu, že někdy…“ Odmlčím se a snažím se zformulovat své myšlenky. „Někdy jsou ti démoni tak zlí, že člověk potřebuje novou zbraň.“

A k negativům: proč se musel probůh Garcia stát premiérem? Bez toho postu by byl čtenářsky méně atraktivní? Pro mě tedy ne. Co mi v závěru hodně vadilo, byla zápletka s neexistující kamerovou nahrávkou z hotelu, potom zase existující a hacknutou. Autorko, nevoďte ženy za nos, premiérův tým má takové věci absolutně v malíčku a nepodcení naprosto nic. Když už píšete o absolutně vrcholové politice, tak z premiéra nesmíte dělat blbečka. Už jste to dělala u Jamesona a Emily (notebook v zastavárně) - Emily, která to báječně celé rozuzlila, na což by se miliardářští synci zřejmě nezmohli. No, a po letech to děláte znovu.:-( Tohle teda na konci zaskřípalo hodně…

Návrat hrdinů z minulých dílů série mi vyhovoval, jejich humor je super. Vměstnání Milesových bylo ale zcela zbytečné. Vedlejší linie Jeremyho a Brada se mi líbila a je bohužel ze života.

Díky bohu za příběhy psané z pohledu obou hlavních hrdinů, tady víc než kde jinde má význam, že Daniel vypráví, jaké to je žít s takovou psychickou zátěží. Knize dodalo ohromnou hloubku, že sama autorka na vlastní kůži ví, jaké to je.

Tohle vyprávění je něžné, o velmi citlivých věcech a jejich překonání. Není to v ničem povrchní, je to čistá, milá romance o křehkých lidech, poctivě odvyprávěná.

Hate-to-love se překlopí poměrně brzy a obrňte se troškou trpělivosti, než si to oba konečně řeknou.

Povedená obálka knihy. Milostná linka, dialogy mezi milenci, je vykreslená moc hezky. Celým tento díl je ale prostě jakýmsi thrillerem. Násilnosti v Melace jsou vysloveně zrůdné a extrémně nechutné. Od začátku víte, že oběma uneseným se tohle nestane, budou použiti k výměně, už proto mi vadí, jak velký prostor extrémnímu násilí na mnoha dalších osobách je tu věnováno.

Celý příběh je za vlasy přitažený, osoby jen černé a bílé.
Zarazila mě Kemalova "zajímavá" terapie sexem s traumatizovanou osobou, to jako fakt?

Ve finále, vlastně mi vadí, že po dvou dílech vůbec nevím, jaký život lze v harému vést. Na to, že je to hlavní téma, je to vlastně zpracováno dost povrchně. Stejně tak to, čím se celé dny zabývá sultán (když není zrůda, ale opravdu spravuje sultanát).

Hodně originální téma a krásná obálka. Po mega úspěšných titulech On a My s gay tématikou od Elle Kennedy je jasné, že někdo další půjde v podobných šlépějích. Navíc i v reálném světě jedna z malajsijských manželek sultána je Češka!

Škoda jenom že tématika harémů se vždycky točí kolem rivality mezi favoritkami. Líbilo se mi, že Dominik byl poměrně křehký, citlivý kluk, submisiv. To, jak rychle přilnul ke Kemalovi, je ale stejně zarážející, šlo z toho vykřesat víc.

Násilný sex Amila s jeho zákazníky na konci knihy mi přišel takový prvoplánový, nesouvisí s hlavním příběhem, je tam čistě na efekt, a nemám ráda, když tohle autor dělá.

Chyby v textu, ve větných vazbách, překlepy.

Je chyba číst Pravidla hry jako druhý díl Bez pravidiel. Vztah Ericha a Lesie v tomto vyprávění hraje spíše druhé housle, hlavní je příběh Adama a Júlie, ke kterému je Lesia jen zpestření.

Hlavní zápletkou jsou únosy obou ženských hrdinek, je to bez příkras a syrové, což oceňuji. Emocí po jejich vysvobození bylo potom ale tolik, že to na mě najednou nefungovalo, bylo to až příliš vypjaté a emotivní.

Rozhřešení mezi Erichem a Lesiou je originální, a ačkoli mě nepotěšilo, bylo na místě to takto rozuzlit. Prostor mu ovšem autorka věnovala jen minimální, jako by si řekla: "kašlu na to, vysvětlím to čtenářům v doslovu, co bych se s tím patlala." A to mě mrzí. :-(

Zajímavé téma, ale některé motivy mohly klidně být i víc rozpracované (vztah hlavní hrdinky s matkou, Leif předčítající Anně v době, kdy byla v kómatu), já bych o tomhle chtěla vědět víc…

Užila bych si to víc a odpustila si naopak to dlouhé superopatrné sbližování plné ostražitosti a „můžeme si o tom promluvit?“, které mě už jako čtenářku přiváděly trochu k šílenství. V rámci krátkého příběhu o 258 stránkách je toho opatrného našlapování fakt trochu moc - a naopak jednoduchého zamilovaného flow a radosti ze společnosti toho druhého poměrně málo. Je to láska, vzájemné toužení, ne pilotovaný let do vesmíru, probůh…

Ale možná je to trochu prvním dílem o Edovi a Clem, kdy hlavní hrdinka po ztrátě paměti je právě jaksi odevzdaná, nezatížená a o ničem komplikovaně donekonečna nepřemítá. Anna je její opak, ustaraná řešitelka.

Nepleťte prosím čtenářkám hlavu tím, že existuje na světě chlap jako Leif, který by ochotně pořád něco rozebíral :-)

Příběhu chybí gradace, nějaká další zápletka, nějaký další náboj.

Hrdina je svérázný solitér, který umanutě chce svůj život žít bez omezení jakýchkoli struktur a autorit. V počátcích vyprávění je líčen jako bezcitný dacan, říkala jsem si, jestli se vydržím skutečně začíst, než mě ten cynismus definitivně znechutí. Nakonec mě dostala 6. kapitola, potom už mě to nepustilo. Ten příběh, právě i s tím ryze cynickým začátkem, je výjimečný!

Osobitost hlavního hrdiny je totiž záměrná, nemáme sledovat jen dobrodružství jednoho svéhlavého mladíka, ale taky jeho pozvolné vyzrávání v opravdovou osobnost.

Vencl jednoznačně má svůj kodex cti, ale nikomu nedovolí, aby jej zahlédl. Je proto méně hrdinou? Pro spoustu lidí, kteří hodnotí jeho život, tomu tak je, což mě jako čtenářku uvádí v úžas….

Navíc mi přišlo, že jeho emoce existují, ale on je umí nechat čekat ve frontě na to, až bude prostor je prožít. Neřekla bych podle 1.kapitoly a způsobu rozchodu s milenkou, že s ním po letech tak zamává zpráva o Katyině smrti, nebo že bude po válce hledat její hrob.

Forma vyprávění je taková skvěle neučesaná, jako by se jednalo o vzpomínky člověka již velmi zralého věku, který u piva, s cigaretou v koutku úst, s dávkou životního nadhledu a s odstupem několika desítek let ironicky líčí bez „živých“ emocí, co za války prožil…

Nevadí mi, že se příběh pohybuje na hraně (nebo za hranou) uvěřitelnosti, fakta nutně nemusí stát v cestě dobrému příběhu. Ohromil mě závěr příběhu, mistrně vystavěný.

Tak tohle bylo moc příjemné překvapení a originálně postavený příběh. Od začátku mě vtáhlo do děje, do jaké situace byla Clem vržena – její sestra je vážně trochu ochranářsky manipulativní, když jí zamlčela existenci bývalého partnera. Z tetovacího studia jí osazenstvo, hlavně Ed tedy, skoro vynese v zubech. Bývalá kamarádka jí vtlouká klíny do hlavy, z práce jí odešlou výpověď a Leif se prokecnul, že jí nikdy neměl rád. Jen pejsek Gordy vykazuje bezpodmínečnou a absolutní lásku.

Z toho by se člověk asi zhroutil, ovšem hrdinka trpící amnézií si nic nepamatuje, takže to kdovíjak neprožívá.

Společně s Clem jsem nevěřila v podstatě nikomu z nich a soucítila s hlavní hrdinkou.

Ovšem čekala jsem, že se jí paměť bude po kouscích vracet, že dojde k rozvzpomínání … Pachatele jsem odhadla správně, i když se autorka snaží, aby čtenář podezíral kdekoho.

Pokračování ve stejném duchu jako u prvního dílu, možná i o chloupek lepší. Jamieho koučování mladých kluků je hodně dobrý motiv, ten mě moc bavil.
O Wese člověk nemusel mít strach, ten dovede zkušeně a prostořece odpálit každého homofoba, a taky to po celý díl statečně činil, včetně závěrečného zúčtování s rodiči.

Tentokrát je více zápletek než v prvním díle, všechny jsou podány uvěřitelně, čtivě, bez nějakých afektovaných zvratů nebo bombastických dramat v ději. Klasické „méně je někdy více“.

Přiznám se, že pro mě gay vztahy zase tak exotické nejsou, neměla jsem dojem, že vstupuji do jiné „dimenze“, když to bude o dvou chlápcích.

Příběh je bez dramatických zvratů, já čekala kdovíjaký střet se společností, ale ti, na kterých záleží (trenér Pat, hokejoví svěřenci, tým v Torontu, Jamieho rodiče) byli absolutně ok, až nezvykle.

Takže za mě moc milé, nekomplikované a nevyumělkované.

Ach jo, proč tohle těm příběhům děláte, v anotaci totiž stojí: „V okamžiku, kdy AJ Walsh uvidí do baru vcházet tu potetovanou sexy holku, v něm zaplane vášeň.“ Blee.
No jo, ale hned v první kapitole fakt stojí: „…bylo to až příšerně dlouho, kdy zakusil takový záchvat vášně.“ Tak to je pak těžký! :-)

Nedivila bych se, že 3 z 5 čtenářek budou chtít v tu chvíli prchnout, já teda jo. Nezdrhejte, tenhle třetí díl totiž stojí za přečtení!

AJ má ten lidsky nejpochopitelnější a bolavý důvod k tomu, proč není sám sebou. Proč se sám před sebou skrývá. S Brett dal na jednu noc průchod té části své osobnosti, kterou potlačuje a kterou nikdy nepojmenoval. Tenhle motiv mě hodně bavil…

Brett si vybralo nejen AJovo libido, ale i jeho podvědomí, které správně vytušilo, že tuhle ráznou rebelku nerozhodí, když jí na chvíli ukáže své pravé já.

(SPOILER) Dostala jsem přesně to, co stojí v anotaci, a ano, věděla jsem, že je to 220 stránek – překvapuje mě, že někoho to zlobí, i když právě tohle bylo slíbeno :-).
Je to naprosto nekomplikované a uvěřitelné. Není to čtení o miliardářském alfasamci, neodehrává se to na 3 kontinentech, ani jeden z hrdinů nemá hluboké trauma, není zde mafie, nikdo nikoho nevydírá, nikoho neunesou a neděje se série neuvěřitelných náhod…
Prostě jenom to k sobě dva lidi hodně táhne, přičemž u něj to trvá už půl roku, a proto ji předtím nesnášel. Jsou vůči sobě hodně ostražití a ani jeden nechce jít s kůží na trh. A dopadne to dobře. :-)