ber-tram komentáře u knih

Osobní tip nedoprovodila Pikalenka nápovědou, o čem kniha je, jen mi ji ukázala. Hm, česká autorka, kterou neznám, proč ne?
Vydává ji Šulc & spol. stejně jako Zdenu Frýbovou. I sazba a písmo jsou stejné, což evokuje pocit, „jakoby“ jste četli Frýbovou. Váňová ale fabuluje vlažněji. Civilnímu rozvrhu nechybí svrchovaná povídavá vitalita, leč postrádá onen pro Frýbovou příslovečný sarkastický elán a přehřívání reality ad absurdum. Možná proto, že životními prkotinami Váňová nahání stránky (vaříme nudle s mákem, koprovku... o žrádle až běda), načež fackující karamboly odmávne jakoby skoro nic (rozchody, vražda!). A když ji uhrane film, prostě ho přikopíruje do děje (Deliverance). Ale drží souvislosti, byť vzdáleně zní trochu jako Patrik Hartl, což není poklona.
Přesto se od knížky nejde snadno odpoutat, stránku od stránky se vybarvuje. A kdybychom šmahem ostouzeli všední hluché pasáže, můžeme jako hluchý odpravit celý náš život.
Autorce patří pozornost, neboť do Ať myši nepláčou vměstnala kvantum epizod / námětů pro řadu jiných románů, kterých ovšem sama řadu už napsala. O čem asi budou? 4/20

3 27.01.2020

Ke knize mě přivedl Georges Delerue, skladatel hudby k filmu L'aîné des Ferchaux z r. 1963. Že by scénáristicky zde zainteresovaný Simeon nedržel vlastní knižní předlohu, která by navíc nebyla přeložena do češtiny? Ale ano, vše souhlasí, až na trapný »distribuční« rozbíhavý název.... Jako by jich nestačilo dost u filmů.
Čekejte Simeona jiného, více stísněného, pošmourně psychologického, ne maigretovsky žoviálního ba lehkovážného. O pointu kniha nemůže přijít, žádnou totiž nemá. 3/20

2 20.01.2020

Boj člověka. Boj o člověka. Humanistické poselství znectí jen scéna jak z amerického bijáku, když rescue team v řídícím centru propadne objímacímu jásotu. Ano, dobře to dopadne, proto napětí ke konci spíše klesá, než eskaluje. Mám rovněž mínění, že větší sci-fi probíhalo na Zemi, nežli na Marsu. 2/20

3 13.01.2020

…a bude hůř 2? Jo, ultra zfetované, přesexované na entou! U jiných komentářů mívám okno, co napsat, tady co nenapsat. I když pár hrubých pravd o životě padne, publikovatelného moc není.
Leda uhrančivě svůdné pasáže o metalu: „Víte, my totiž posloucháme metal, ostatní muzika nás nezajímá...“ (s. 12) „Takhle zní skutečná muzika, která ve vás vyvolává silné emoce. Takovou by měl poslouchat každý. V kapelách, které toto produkují, jsou skuteční umělci. Musí roky trénovat, aby dokázali zahrát tak šílenou muziku. S metalem se může rovnta jen kklasická hudba, ta složitost, barevnost, změny temp atp., ne jako ty dvou akordový easy melodie z rádia.“ (s. 49).
Akorát že protežovaný vztah k repertoáru věřím autorovi nejmíň. Zato k drogově/kopulačním tobogánům se vším všudy. Posledních 10 stran mlží, OČTŘ postupují jinak. Myslel to dobře, popsal blbě. Chápu tedy vyznání na facebooku, jak těžce se s rukopisem mořil. Není divu, vzhledem k psychosomatické opotřebovanosti! Dřina se však zúročila efektem čtení »na první dobrou«, jakoby vyprávěl spatra, což funguje.
Čili literární skok do propasti r. 2020 ozlomkrk, to vám povím! 1/20

09.01.2020

Autorská prvotina - ano, lidičky, tohle je Crichtonův debut! - kterou velkolepě uzavírám čtenářský rok 2019!
Proč mi pozdější Kmen Andromeda, Člověk na konci, neřkuli školácká Dvojice připadají tak mdlé a vzdálené oproti životaschopné Dívce, která ač po smrti, nedovolí polevit v pozornosti? Že by idylická studentská, příznačně invenční léta, kdy se nezištně tvoří, a nepíše pro kšeft?
Pan Crichton je - vlastně byl - jeden z nejpřesvědčivějších popularizátorů vědy cestou beletrie. Zaujetí pro fakta dokresluje poznámkový aparát, který by klidně fungoval i uprostřed textu, a praktické Dodatky z medicínských kuloárů. Příběh má bystrý spád, lidskou hloubku, ale zfilmován - jako leccos ostatního od Crichtona - nebyl, je-li mi známo. 49/19

5 31.12.2019

Viděl jsem toliko slovensky dabovanou TV sérii z 80. let, a z utopence vynořivšího se z podpalubí mě mrazí dodnes. V knížce chybí, čímž obrazová adaptace obstála důmyslněji, jak propojila způsob skonu otce hlavní hrdinky s jejím navazujícím údělem. Možná ani zaláskovanost nevyzněla v televizi tak naivně jako na papíře. Tím ale výhrady končí.
Hospodu Jamajka napsala obdivuhodná vypravěčka, od níž snesu i krajinné popisy, které mě coby nastavovaná kaše jinak přesycují. Tady ne. Slatiny dýchají jako člověk v bezvědomí: žijí, a přitom vypadají mrtvě. A válí se na nich hřebík z koňské podkovy. A každý kovář přece pozná své dílo… Přesně tak - detektivní zápletka, kterou z dětské televizní paměti vydolovala kniha. 48/19

5 31.12.2019

Autorova nechvalná mediální nálepka politikům donášejícího žurnalisty zpropagovala i jeho literární tvorbu. Románovou? Sotva... Kvótu 250 stran přelezl za cenu neorganického a nevypointovaného katalogu pražských redakčních eskapád a intrik, pseudointelektuálních (odkudsi načtených) tezí a společenské kroniky. Jakoby si také potřeboval leccos vyřídit sám se sebou. Kde je ostatně psáno, že kdo pranýřuje pokřivené vztahy, sám je rovný. 47/19

1 16.12.2019

Smrtelníkům už tak odcizený svět tajných agentů odcizil »expert« Carré ještě dovedněji. Pro samé duté tlachání mezi placatými figurami angažovanými do klišovitých scenérií vynechal kloudný příběh. Já navěky vynechávám Carrého, jehož jsem se před lety rozhodl prověřit, spolu s Ludlumem a Greenem. Každý dostal druhou šanci a všichni pohořeli. Mají právo být zapomenuti. 46/19

2 11.12.2019

Brzdím vstupní dychtivost, kterou navnadí prolog. Když vám kdokoliv cokoliv originálně vypráví, může to být sebezábavnější, leč pokradmu únavné. Postřehuji to ještě před polovičkou čtyř set stránkového monologu, kterému uznale přiznávám kus švejkoviny. A dočítám překotně, ne abych se dočkal, JAK to skončí, ale ŽE to skončí. 45/19

2 06.12.2019

Lehčí štafetová detektivka s hudební naukou, proč ne. Patnáct písmoběžců si předává psací kolík a každý zůstává natolik egoistou, aby do své kapitoly vcucnul další postavy, načež je pokračovatel efektně utopí v krvi, aby nebylo přelidněno. Kdo to má nejtěžší? Ten, co navazuje na čím dál více předchozích kapitol a má rozvinout a zároveň neopustit dějovou nit anebo primas Deaver, který začátek hochštaplersky rozjel a finále detonoval v komiksové zkratce? Ovšem štafetáři se přece potkávají v domluvených bodech čili jakási traťová osnova musela být předem kolektivně načrtnuta, ne? 44/19

2 18.11.2019

Námět drtí sám o sobě, k tomu netřeba Mornštajnové, aby posté, podvousté, potřísté ohromil. Se svědomitostí absolventky lekcí tvůrčího psaní zcela obyčejně, bez mimořádné fabulační invence popsala peripetie lidí zasažených válkou. Na tuzemské škrabalské poměry solidní výkon, v širším měřítku slabší průměr. 43/19

8 11.11.2019

Simmelovy tituly se pyšní zdobnými slogany, leč pod slupkou zeje dutina. Prolog + epilog za ****, meziplyn za *** až **. Břímě vlastního grafomanství totiž Simmel alibisticky deleguje na zaláskovaného zoufalce, který leckoho asi přesvědčí, že prostoduché epizody smí aspirovat na bestsellery.
Všimněte si, že nesoudně hodnotí a komentují najmě ženský. 42/19

2 04.11.2019

Dřív či později by mi babizna Marplová pila krev, naštěstí zde se do mumraje nasomruje až v poslední třetině a kauzu rozštípne s notnou nápovědou přespolního rekreanta. Uctivě však chápu, když si někdo A. Ch. oblíbí natolik, že ji přečte komplet. Na to nemám (čas), leč k poznání šmrncu jejích detektivek postačí exkluzivní výběr z právě načaté edice 3x. 41/19

3 18.10.2019

MacLean to obvykle tlačí až na dřeň, má to přestrategizované, hrdinové vám doslova dýchají na paty. Tady ne. Směska ztroskotanců se plahočí mořem, aby se na závěr rádoby bombasticky vynořilo, co bylo příčinou. Ne důsledkem. 40/19

14.10.2019

„Dej to třeba do té police na nádraží, možná to někoho zaujme...“, povídá mi táta. A proč ne zrovna mě?, obracím osmdesátiletou knížku v ruce a vzpomínám, kterak jsem jako děcko slabikoval její hřbet v knihovničce.
A trefa! Další lekce pro současné toporné písmáky, kterak lehce a přesně se volí slova, kterak řízně a střídmě se vystihuje situace, kterak nenuceně se v groteskním nasvícení rýsují společenská témata hýbající nejen generacemi žijícími v oné »pradávné« době. 39/19

1 03.10.2019

Filmové Čelisti mě sevřely jen doslova, knižní také obrazně. Nadržený Spielberg se trikově vyřádil, dospělejší Benchley se krom hlubin oceánských ponořil i do psychologických a existenčních. Kradmý zálet paní »četníkové«, závislost přímořského letoviska na turismu, komunální čachrování. Leccos by sneslo hlubší ponor, včetně opomenutého shánění horentního žoldu pro chrabrého rybolovce.
Co u nás? K celosezónnímu zákazu vlézt do vody stačí jedovaté sinice. Jenže kdo by to lovil a čtenářsky adoroval? 38/19

2 30.09.2019

Proslulost komisaře je dána spíše hojným počtem než přitažlivostí jeho knižních případů (tenhle v sérii okupuje už šestou desítku). Sám se chová dost neakčně, notabene na lázeňském pobytu, kde pátrání jen pohostinsky přihlíží než že by ho řídil. Mezi vypitými pohárky léčebné vody si doprovodně a pozorovatelsky přitakává s kolegy vyšetřujícími co jiného než vraždu. 37/19

1 20.09.2019

Lékař lidských duší z povolání propojil svoji psychiatrickou praxi s vědeckofantastickými mrákotami. Ve třech příběhových sadách se tak ozývá nepřiznaná autobiografie kolorovaná futuristickými projekcemi o způsobech analyzování mezilidských vztahů. 36/19

1 16.09.2019

Čte se až spektakulárně, jako by běžel film. A brzo utekl. To mi vyhovuje. Vždyť chci tak málo! Napětí, vývoj, věrnou mezilidskost, slzu humoru.
Proč se pak rozpakuji dát plný počet, kdežto zatuchliny a lá Pokání nebo Ministerstvo strachu milosrdně amnestuji dvěma hvězdami?! 35/19

3 02.09.2019

Mohla to být barvitá story, nebýt napsaná šedivým inkoustem, říkal jsem si při Tichém Američanovi (první kontakt s Greenem). Mohly to být stylové kulisy, kdyby obklopovaly kloudný příběh, podotýkám na účet Ministerstva strachu. Název si nerozumí s osnovou, osnova se míjí s citáty, citáty unikají ději. Umí se Greene někdy někde potkat sám se sebou? To už mi nepoví. Nedávám třetí šanci. V doslovu se praví: „...velký spisovatel je někdy sám bezmocný před svým vlastním uměním.“ Tak nějak... 34/19

29.08.2019