Belatris komentáře u knih

Anotace knihy Kdy na slzy není čas od novináře Ladislava Vrchovského slibovala román o vině a nevině z doby totality. V době oslav výročí sametové revoluce mi to přišlo vhod a s chutí jsem se ponořila do vyprávění z doby, kterou jsem sama nezažila. Jenže už na prvních stranách bylo zřejmé, že si s autorem nerozumíme. Podle mého totiž neumí vyprávět. Kdyby zvolil populárně naučný žánr, a ne román, výsledek mohl být mnohem lepší. Takto jsem knihu odložila a atmosféru a události z dob totality a revoluce budu hledat jinde. Škoda.

Lidé jsou v každé době stejní. Chtějí prožít šťastný život se svými milovanými v dostatku a klidu. Helerovy ženy ale čelí době, která jim to nedopřeje.

Při čtení Hany mě mnohokrát šokovalo, jak čtivě, jemně a lidsky se dá vyprávět, a to zvláště o věcech, které jsou pravým opakem jemnosti a lidskosti. Situace, v nichž se ocitáme, ovlivňují naše chování a jednání. Soudit lidi, kteří se ze strachu zachovali špatně, je vždy krátkozraké a komplikované. Nevíme, co je formovalo, kam sahají kořeny jejich motivací. Z románu Aleny Mornštajnové čiší pochopení, a ne odsudek, což je obdivuhodné.Při čtení se jen těžko lze vyhnout bohaté škále pocitů, na které autorka virtuózně hraje jako na exotický strunný nástroj. Od děsu z toho, jak rozmazlené dítě mluví o vraždě nechtěné spolubydlící, přes zlost na lidskou malost a zbabělost až k dojetí a soucitu. Zejména s Hanou, která žije v přesvědčení, že je stižena kletbou a rozsévá kolem sebe jen zkázu a smrt.

Mám zatím srovnání jen s Tichými roky, ale Hana je pro mne knihou, která je mistrně napsaná a právem si zaslouží všechny ta senzační označení, která vídáme na plakátech a v tisku. Za mě rozhodně patří ke klenotům současné české literatury.
(celá recenze na blogu)

25 07.11.2019

Je mi záhadou, jak je možné psát tak čtivě, a přitom nebýt povrchní ani podbízivý. Jednotlivé postavy vstávají ze stránek postupně a tak plasticky, že je čtenář po dobu čtení skoro bere za své příbuzné. Původně jsem chtěla jen ochutnat autorčin styl a knihu si přečíst někdy později, až bude kolem Vánoc více času na čtení. Samozřejmě se nic takového nekoná, protože jsem se jen těžko dokázala odtrhnout.
Zajímavý vyprávěcí postup - rozdělit příběh mezi dvě postavy - se může autorovi nehezky vymstít: buď se opakuje, nebo je to pro čtenáře nudné, protože se nepovede vybudovat dostatečné napětí mezi oběma linkami. Tady to fungovalo výtečně, dokonce se v posledních pár kapitolách stupňovalo napětí, které vešlo do vyprávění tak nenápadně, že zpětně ani nedokážu určit jak a kdy se vlastně objevilo.
Velmi dovedně jsou v románu zobrazeny rodinné vztahy, jejich dynamika a zdánlivé drobnosti, z nichž mohou vyrůst velké bariéry a mnohá nedorozumění.
Více zde: https://knihorozec.wordpress.com/2019/11/03/alena-mornstajnova-tiche-roky-promlouvaji-s-jemnou-nalehavosti/

18 03.11.2019

Inspirativní a nevtíravá četba. Úspěch není kategorie pro superhrdiny, není to tak, že by se k němu lidé narodili, ale jde o jiné věci, jiné "nastavení". Kniha o vůli, o odvaze zkoušet, najít svou vlastní hranici "odpovědné odvahy".
Nemám ráda motivační literaturu, protože zpravidla používá vnější motivaci, místo aby inspirovala k hledání vlastní motivace, která má šanci vydržet. Kniha Mikyho Škody je příjemnou kombinací jeho životního příběhu, zkušeností s podnikáním a hledání vlastní cesty, jak být užitečný, ale zároveň si na sebe vydělat něčím, co má skutečně smysl pro nás samotné i pro společnost.
Na knize je úžasné i to, že nemá věkový limit - rozhodně neplatí, že je určena jen mladým lidem, kteří se teprve chystají vykročit do samostatného života. Jsem ráda, že mám knihu v knihovně a když budu potřebovat pozitivní impuls po nějakém dílčím neúspěchu, tak po ní ráda znovu sáhnu.

1 22.10.2019

V mnoha ohledech jsou Hornické vdovy zajímavou knihou. Všechny kapitoly jsou plné všednodenních věcí, do nichž ale zasáhne smrt v dole. Některé příběhy by klidně posloužily jako námět na film, jiné jsou až bolestným nahlédnutím do toho, jak fungují některé rodiny.
Některé kapitoly mi ale přišly poslepované a ne zcela šťastně navazující - při čtení to trochu vyhazuje z tempa. Chápu, že udělat při dlouhých rozhovorech vzpomínky skáčou z hluboké minulosti do současnosti a zase někam jinam. Muselo být tedy těžké udělat z nich kapitoly, které mají nějakou přístupnou strukturu.
Celkově to bylo obohacující čtení a jsem vděčná, že se doba posunula a dnes už máme více možností, jak si zařídit slušný život.

1 14.10.2019

Rozečteno, nedočteno. S každým dílem klesal můj čtenářský zážitek až do té míry, že tuhle cestu prostě nedokončím. Pro mě se koncept vyprázdnil a už raději čas na čtení věnuju jiným stránkám.

Zatím asi nejslabší gamachovka. Poprvě Gamache nevyšetřuje jako vrchní inspektor (z předchozího dílu víme proč) a vlastně ani nejde o pořádný případ. Z hlediska žánru detektivky tedy velká bída. Ovšem protože ráda čtu o umění, tak mě na tomhle dílu bavily právě pasáže věnované tvorbě, hlavně malování, ale taky (díky postavě svérázné básnířky Ruth) poezii.
Na konci dostane trpělivý čtenář za odměnu alespoň jeden výrazný zvrat... Takže tento díl určitě nepřeskakovat, jen je to trochu jiný šálek než zbylé gamachovky.

3 12.09.2019

Už u předchozích dílů pro mě byly stěžejní zejména dvě hlavní postavy. Galbraithovi se povedlo vytvořit nesourodou dvojici, která ale funguje velmi organicky. Ani Smrtící bílá není výjimkou, naopak navázání na oba hrdiny ještě stupňuje. Galbraithovky pro mě nikdy nebyly detektivkou (s veškerým respektem k žánru!), ale plnohodnotným románem s detektivní zápletkou. Robin navíc ve čtvrtém díle prožívá zatím nejdivočejší období od chvíle, kdy jsme začali sledovat její příběh.
Já jsem spokojená, protože jsem v knize dostala to, co jsem chtěla - postavy a hodně (opravdu hodně) vhledů do jejich hlav a životů.

5 12.09.2019

Naprostá bomba. Už dlouho se mi nestalo, že bych přečetla přes 300 stran za půl dne.
Zatím nejlepší díl celé série, v němž se uzavře řada linií, které byly rozpracované v předchozích knihách - ať už jde o vztahy mezi postavami, záležitosti v Sûreté ohledně podezření na korupci a vraždy... Zase se poodhalí kousky minulosti některých postav a hlavně se převratné věci stanou v životě několika ústředních postav. Naprosto převratné. Moc často se mi to nestává, ale na pár chvil jsem potřebovala i kapesník (a nešlo o sennou rýmu). Perfektně vystavěné, dávkované a velmi záhy (asi ve čtvrtině knihy) vyprávění vybudovalo takové napětí, že prostě nešlo přestat a jít se třeba najíst nebo dělat takové ty otravné věci, které zdržují od čtení a tělo je vyžaduje.

9 04.08.2019

Nedokážu přijít na to, čím to je, ale tenhle díl mi přišel nějaký plochý. Nenavázala jsem se na napětí, nevzbudil se ve mně zájem o rozpletení zápletky a konec, který už během četby tušíme, mě přiměl k přesvědčení, mě neoslnil. Ne proto, kdo byl zatčen a odsouzen, ale proto, že to z hlediska společenské linie knihy nebylo dost dobře vystavěné - čekala jsem to vyhrocenější, emotivnější.
Tento 5. díl a zároveň navazující 6. mi nesedly, z celé série pro mě stojí trochu mimo a moje dojmy jsou rozpačité. Objevily se ale okamžiky, kdy jsem si četbu užívala stejně jako u ostatních gamachovek, které se staly sérií mého čtenářského srdce.

1 01.08.2019

Dojmy jsou hodně spletité, mnohem spletitější než samotná detektivní zápletka:
- extrémně dlouho mi trvalo začíst se (u knížek Louise Penny zatím nevídané)
- podivně nezajímavá zápletka
- mnohem větší důraz na historii Kanady a Quebecu než na příběh, postavy a zápletku
- pasáže z prostředí knihovny z první poloviny knihy k uzoufání nudné a pro celkový příběh ve výsledku zbytečné

Naopak klady:
- dovedně popsala, jak se po velkém traumatu zažitém ve službě velitel a jeho okolí s věcmi srovnává
- rozhovory Gamache a uneseného agenta Paula Morina jsou velmi silné čtení
- příjemně se četl i návrat k případu z minulé knihy (Hladový duch) a přešetřování případu - Gamache najednou nebyl ukazován jako neomylný vyšetřovatel, ale pochybující a na závěr byla odhalena řada (jeho) chyb

6. kniha se série je pro mě zatím nejslabší. Když se příběh neodehrává v Three Pines, vždycky se to na mém dojmu z četby podepíše, tentokrát to bylo sice jen napůl mimo vesnici, ale nestačilo to. Nebyl to ztracený čas, ale třeba následující 7. díl je oproti tomu mistrný - všechny ingredience jsou podány ve správný čas a ve správné míře.

5 31.07.2019

Můj první Isaacson, kterého jsem skutečně zvládla celého. Jeho detailní přístup s využitím pohledů z co nejvíce stran může být zahlcující (v případě Jobse mě opravdu brzy zahltil a odpadla jsem). V případě Leonarda pomohlo i to, že jsem poslouchala audioknihu, velmi pozvolna jsem si vyposlechla Leonardův život, věci, které ho poháněly, situace, které mu jeho nebetyčná zvědavost přinášela... A velmi jsem se bavila a inspirovala. Nečekala jsem portrét umělce, ale komplexní portrét člověka s mnoha zájmy, rozlítaného do mnoha stran a oborů, a přesně to Isaacson udělal.
Jedinou nevýhodou je absence obrazového materiálu, který jsem si ale našla zvlášť.
Ideální by bylo mít jak papírovou knihu, tak i audioknihu.

2 23.07.2019

Místy naprosto nečitelný jazyk, a to mám v ruce vydání, které se na obálce honosí reklamou na nový překlad. K obsahu knihy: nijak mě neudivuje, že v 70. letech mohl někdo předvídat současnou situaci (nebo spíše model, který se dnes více či méně plní). Základ dnešní situace byl totiž jasný už tehdy a s posouzením okolností se velmi snadno dalo dojít k závěrům, k nimž došel i autor. Irituje mě, jak v doslovu (Big Other) ze sebe autor dělá skoro až mučedníka, kterému zabedněná většina nerozuměla a on se teď může bít do prsou a řvát: měl jsem pravdu, tady to máte! No, ne tak docela, ale do toho se nepouštějme. Při čtení doslovu a některých reklamních textů, které mají knihu propagovat mě napadlo, jak úžasně osvobozující může být přístup "autor je mrtev" - vytěsnit vše, co se týká autora a zabývat se výhradně dílem. Byť v tomto případě je dílo vysoce nadhodnocené, literární úroveň není nijak ohromující, ale zdaleka není tak otravné jako autorovy výkřiky nebo ony marketingové lákačky. Z mnohých komentářů je zřejmé, že své čtenářstvo si kniha našla a nedivím se: cílí přesně a my lidé jsme vždy nakloněni nekriticky věřit někomu, kdo říká více méně to, co jsme si už sami mysleli.

Spousta věcí pro mě v tomto románu fungovala: zamyšlení nad různými drobnostmi, místy až satirický pohled na fungování humanitně laděného "výzkumného" ústavu, vytváření zvláštních teorií, dokonce ani hlavní hrdinka mi nebyla vyloženě protivná (což se mi často stává)... Což už je slušná řádka kladů. Ale stejně po přečtení převažuje rozpačitý pocit, že jsme se s knihou nesešly. Zejména kvůli magické/esoterické části na konci příběhu. Autorka někde uvedla, že tuto magickou linku si určití čtenáři užijí a pro těm zbylým by nemusela vadit. Jenže vadila. Říkám si, že kdybych přestala číst o nějakých 100 stran dříve, dojem by byl výrazně lepší. Nechybí mi výrazný, sevřený děj, naopak jsem si užívala všednodenní bezdějovost s občasným exkurzem do vztahů rodinných i milostných. Kniha velmi přesně zobrazuje bezradnost, která se čas od času pokouší o většinu lidí - otázky typu: děláš skutečně něco prospěšného, nejsem zbytečný člověk atd. Ovšem nemám podobný dojem jako spousta čtenářek, že bych se v tom románu a hlavní hrdince úplně viděla, to vůbec ne. Kromě intelektuálních myšlenkových toulek jsem se nezvládla navázat na nic, a hlavně mě otravovala zvláštní zuřivost v péči o vzhled.
Mystická linie s "cestování" časem a prostorem mi přijde nešikovně naroubovaná na jinak dobře postavený román z přítomnosti (nebo nedávné přítomnosti, jde o rok 2012).

8 18.05.2019

Murakami a já se definitivně rozcházíme a že bychom se dali znovu dohromady (jako hlavní hrdina a jeho divná žena Juzu), to tedy nehrozí. Hůře napsaný objemný román si nevybavuju. Jako by to psal začínající autor, který se nechá unést tím, že miluje psaní a svůj fikční svět, a vykašlal se na to, aby výsledný text měl nějakou stavbu, gradaci, nosné postavy, atmosféru atd. Pro mě v Komturově smrti fungovaly jen ojedinělé pasáže věnované tvorbě uměleckého díla (v tomto případě obrazů), ale těch je oproti zbytku tak málo, že Murakamimu i jeho románu mávám. Detailněji rozepsáno na blogu, odkaz v recenzích.

3 08.04.2019

Druhá kniha nedostála očekáváním. Z dvaceti příběhů se stalo pouhých deset, přitom rozsah knihy zůstal zachovaný. Tento krok měl za následek těžkopádnější čtení, některé kapitoly byly příliš dlouhé (třeba druhá kapitola, která nabobtnala skoro na padesát stran a z životního příběhu plného zajímavých zvratů se stala sáhodlouhá nuda).
Pochvalu zaslouží obálka knihy, u první knihy nekorespondoval s žánrem knihy a svým vzhledem klamal čtenáře.
Celkově kniha tak přišla o to, co bylo na Ženách s korunou to nejcennější: mohli ji zhltnout i lidé, kteří vůbec knihy o historii nečtou. Tato kniha jistě potěší nadšence do historie, ale pokud se dostane do rukou někomu, kdo jím není, nemyslím si, že kniha nadchne. I tak se ale najdou kapitoly, které se čtou skoro samy a mají výborně vyváženou délku s obsažností. Moje hodnocení je ovlivněno hlavně velkým nadšením z první knihy. Při srovnání musím tedy snížit počet hvězd. Jsem ale velmi zvědavá na další díly, jestli se povedou lépe. Zejména korektura by mohla být provedena pozorněji (těch překlepů typu platba/plavba nebo špatně vyskloňovaných slov už bylo víc, než je mi milé).

30.01.2019

Vše podstatné, co chtěla autorka sdělit, by se vešlo do brožury o deseti stranách, která by stejně byla dobrá akorát tak na to, abychom nad ní škrábali brambory a pak to všechno letělo do odpadu. Opakování už řečeného v několika kapitolách je nejmenší problém celé knihy. Tím hlavním je přízemnost, manipulativní shazování jiných názorů a přístupů a ohromné zjednodušování, které je zabalené v rádoby vědeckém popisu (který je sice nadsázkou, ale to nic nemění na tom, že jde o zavádějící a nijak extra vtipný způsob, jak napsat knihu o ničem, od které čekáme jen slušné prodeje). Předpokládám, že tenhle typ knih budou konzumovat převážně vrstevníci autorky a starší, nezdá se mi, že by v mladé generaci rezonovaly názory typu "muž má vždycky pravdu/muž se musí jen chválit, nikdy kritizovat" atd. Zajímalo by mě, proč se pořád tyhle příručky vydávají, a ještě více to, proč je někdo kupuje, pokud tedy není známým autorky, a tudíž to má tak trochu povinně.

Nejsilnější zážitek pro mě byla 50. léta, zejména postava dušího chlapce Josefa. Celkově jsem si velmi užívala postavy, které jsou precizně napsané, plné života a mnohdy až bolestně autentické. Sprostá slova, opilec terorizující manželku, která na něj i tak toužebně čeká, když ho za výtržnosti zavřou. Vilní chlapi z ubytovny, co si večer uloví osamělou holku, aby ulevili tlaku v podbřišku, ať už je ono uvolnění z obou stran dobrovolné, nebo není. Ženy, muži, děti – různé generace mají jednu zásadní věc společnou: jsou vrženi do okolností, do vleku dějin a mohou jen dělat, co se dá. A když to nestačí, jsou odklizeni ze scény.
Neskutečně čtivé, velmi dobře napsané. Velké překvapení na poli současné české literatury.

10 14.01.2019

Tuto knihu jsem nečetla, ale poslouchala. Výborný poslech. U papírové knihy bych asi nevydržela, zato při poslechu jsem si to moc užila. Konečně jsem získala ucelenější pohled na život Václava Havla, včetně jeho četných slabých stránek. Nejde o superpodrobnou publikaci s hlubokými politologickými rozbory, ale taková očekávání jsem ani neměla (na rozdíl od některých jiných čtenářů). Žantovský se vyhnul jak glorifikaci, tak opačného extrému. Snaha o podání konzistentního svědectví je znát na každé kapitole.
Je mi jasné, že za čas se k poslechu ráda vrátím. Ráda si připomenu, že život na výsluní, ať už uměleckém nebo politickém, není žádný med a řada lidí o tom sní, aniž by si uvědomovala cenu, která se za to vždy musí zaplatit.

3 02.01.2019

Knihu jsem hltala skoro po celou dobu, jen posledních pár stran tempo zpomalilo (asi to byl i strach z dočtení a odložení oblíbené knihy). Velmi mi sedlo fragmentární členění textu - krátké odstavce, většinou postavená kolem jednoho postřehu nebo myšlenky. Skoro co stránka to perla. Protože jsem blázen do citátů z knih, hodně jsem si toho podtrhala, což mě u Sary Baume nepřekvapuje. Její literární styl přesně zapadl do mého vkusu. Je vizuální a literárně bohatý, úvahy nejsou povrchní a jen na ozdobu, ale tvoří takové myšlenkové DNA autorky, kterou považuju za jednu z nejlepších ženských autorek současné světové prózy. Nemůžu se dočkat její další knihy!

6 16.12.2018