BabaJaga11 komentáře u knih

Nalezeno na nádraží v Hluboké nad Vltavou. Není tam klasická nádražní knihovna, jen pár knížek na okně v čekárně. Tahle se mi hodila rozměrem i námětem. Výměnou jsem tam nechala Dům uprostřed města.

Dialekt typický pro okolí Brna, laskavý humor a životní moudrost (byť k té člověk obvykle dojde skrze mnohé bolestné ztráty) řadí tuto knihu mezi skutečné skvosty. Zajímavá je i z hlediska historie 20. století – těžké živobytí po 2. světové válce, včetně různých detailů kolektivizace.

Dědek Josef vás může rozčilovat svým nezřízeným pitím i dalšími prohřešky proti životosprávě, ale stejně budete obdivovat jeho svěžest a nadhled ve vysokém věku a až se s ním budete muset rozloučit, bude vám to líto.

Vím, že i v mé vesnici byli lidé, dnes už velmi staří nebo zemřelí, kteří vypili spoustu vína, jedli chleba se sádlem a škvarky – a dožili se velmi vysokého věku. Neseděli ovšem celé dny u počítače, nýbrž pracovali na poli, a to i když už měli mladší nástupce. Dědek Josef mi všechny tyto houževnaté lidi, kteří žili přítomností a nebyli nuceni pořád cosi plánovat a hodnotit, krásně připomíná.

59 29.08.2020

"Tý vole, tý jo!"

Pokud netušíte, co od knihy čekat, vězte, že výše uvedená hláška je (v drobných obměnách) jedna z nejčastějších, kterou jeden z hrdinů knížky dává najevo své nadšení z čehokoli kolem sebe – jazzové či jiné hudby, rychlé jízdy autem, krásných dívek, atd., atd. Tedy je to pěkně "ujetá" kniha, což se hodí, jelikož děj se vskutku odehrává převážně na cestě – a pokud ne na ní, tak před ní (to vzrušení, které se člověka zmocní jen při představě, že polyká kilometry!) nebo po ní (jsme špinaví a rozedraní, máme hlad, ale fakt to stálo zato!). Tedy pořád se jede odněkud někam a pak zase zpět a oklikou a pak rovnou za nosem :-).

Je to Amerika přelomu 40. a 50. let 20. století, tedy hodně jiné cestování, než jaké zažívám a zažívala jsem od mládí, ale něco je univerzální pro všechny cestovatele – vzrušení z cesty, pozorování lidí, krajiny, zvířat, přemýšlení o tom, kdo byl ten muž/žena/dítě co mi mává do okna jedoucího vlaku/auta/autobusu, těšení se, že až tam dojedu, dám si sprchu/oběd/kávu/výlet po městě, ale zároveň obava, zda tam seženu nocleh/pozdní večeři/zda tam vůbec dojedu a pochyby, jestli má moje cesta smysl... A je jedno, zda jedete přes celou Ameriku, z Brna do Prahy, anebo jen pár kiláků do práce a zase zpět... jelikož mám pocit, že na cestě jsem pořád – a nemyslím tím teď cestu vnitřní, to by byla jiná kapitola – vybrala jsem si knihu do čtenářské výzvy, tématu "název knihy, který vystihuje vaši povahu nebo náladu".

Myslím, že název na mě sedí dokonale, obsah už trochu méně, neb jsem ani v mladším věku neměla ve zvyku se opíjet nebo experimentovat s drogami, což je nedílnou součástí cestování našich hrdinů a někde se o tom píše tolik, že už mě to začínalo nudit (proto hvězdička dolů; víc se mi od Kerouaca líbil už dřívě čtený "Mag", útlounká knížka o krásném vztahu mezi dvěma bratry, kde všechnu tu "pravou" Ameriku vnímáte jaksi na pozadí). Ale i když hlavní hrdinové knížky nejsou úplně moje krevní skupina, jsou mi mnohem bližší než přehnaně "ctnostní" občané, kteří Vám s naučeným úsměvem prodají předraženou pojistku nebo "úžasný" mobilní tarif. Mockrát mě život poučil, že drsní "týpci", co pro nějaké to sprosté slovo nejdou daleko, jsou uvnitř možná mnohem čistší než kdejaký ředitel banky. Dovedou totiž žasnout jako děti (i když někdy se tak chovají - hodně nezodpovědně), nesoudí vás pro každou pitomost (na rozdíl od "slušných" spolucestujících, kteří mě častují pohoršenými pohledy, když po cestě náročnějším terénem nastoupím do dopravního prostředku promočená deštěm, či naopak propocená, anebo snad dokonce zablácená!) a když mohou, pomohou, aniž by se tím pyšnili.

Co mě v těchto knihách o Americe fascinuje, je popis cesty, na kterou hrdina vyrazí s pár dolary v kapse, píše, co všechno si za ně koupil, říkáte si, přece už nemůže žádné peníze mít – ale on se zase doklepe někam, kde mu někdo půjčí či věnuje dolar, kde se nechá na dva dny zaměstnat – a jede se dál. A i když mi tohle cestování připadá hodně ztřeštěné, trochu závidím těm, co dokáží cestovat takhle nalehko a starosti hodit za hlavu :-).

59 28.02.2020

(SPOILER) Knihy edice KOD byly v dětství moje oblíbené, přečetla jsem jich pěknou řádku, ale tato se ke mně dostala až nyní. Ani nevím, zda jsem k ní přišla v nějakém dobročinném bazaru, v knihobudce nebo jsem si ji přihodila k objednávce v nějakém online antikvariátě, abych měla poštovné zdarma :-).

Jasně, knížka je pro děti, je předvídatelná v tom, že děj musí dobře dopadnout (ale na druhé straně, o některá překvapení není nouze a sem tam některá sympatická postava se konce románu nedožije). Myslím ale, že potěší každého, kdo má rád dobrodružství a exotiku. Je to zas něco trochu jiného, než dobrodružství na moři nebo mezi Indiány, což jsou časté náměty knih z edice KOD. Jen se mi nepodařilo zjistit, jak je to se všemi těmi druhy opic a hadů a podobných živočichů popisovaných v knížce – měl pravdu Lakon-tay, anebo doktor Galeno, tj. jsou popisy pravdivé, anebo jde o pověsti místních obyvatel? Zkoušela jsem vygooglit jen smějící se opici, na víc jsem čas neměla – a bohužel se nepovedlo. Což nemusí nutně znamenat, že neexistuje, pouze pod tímto názvem není na žádném webu :-).

58 26.02.2023

Knih o Jakubu Krčínovi jsem četla hned několik, vesměs romány, které kombinují historická fakta a fantazii autorů. Mnoho z toho, co se objevuje v této knize, jsem četla i jinde (stavba rybníka Nevděk u Třeboně – dnes Svět, pomsta rybníkáře Vondry Boráka Petru Vokovi), zde se však autorka podrobněji věnuje postavě fišmistra Vaňka Bezpalcího a jeho dceři Zuzaně. Nejsem si úplně jistá, ale myslím, že Zuzanu a její vztah ke Krčínovi okrajově zmiňuje ve svých románech i Nina Bonhardová, na rozdíl od E. Jindrové jí a hlavně jejímu dítěti přisoudila přece jen malinko šťastnější osud... ale možná se mýlím a šlo o jinou ženu.

Když jsem četla o vztahu Jakuba Krčína k jeho zákonité manželce Dorotě Slepičkové, připomněla jsem si úvahy autorů knihy Tajemné životy Jakuba Krčína, že vše bylo nejspíš trochu jinak, ač zlí jazykové tvrdí opak. Upřímně v to doufám, protože kdyby byla Dorota sebeškaredější a sebeprotivnější, jestli by s ní měl Krčín zacházet, jak je popsáno v knize Elišky Jindrové, bylo by mi jí upřímně líto.

Knížka se čte dobře a ač mi místy připadá trochu jako historická červená knihovna, jinde se zas najdou zajímavé postřehy a myšlenky, a tak dávám čtyři hvězdičky.

58 26.02.2023

(SPOILER) Nakonec dávám čtyři hvězdičky. Ač příběh byl celou dobu takový nějaký potemnělý, konec mě příjemně překvapil. Čekala jsem, že to s Vlkem nedopadne dobře – a nakonec se řešení našlo. Jen mi bylo upřímně líto malého Racka a jeho smutnící matky Lízy... bohužel, člověk je nejkrutější živočišný druh, jaký kdy planeta nosila. Ty psí "rozhovory" či "myšlenkové přenosy" mi na knize nevadí, byť zrovna v tomto typu díla působí možná nečekaně (dnes jsou knihy psané z pohledu zvířete dost časté, ale zas v nich nejde o hlídání hranice).

Ta psí rovina příběhu pro mě celkem zastřela rovinu ideologickou. Na to, o jaké téma jde, zas ta ideologická linka nebyla tak silná. Ostatně, o tom, že se mnozí bývalí příslušníci SS mnoho let po válce schovávali na Západě, k čemuž jim některé země dopomáhaly, se všeobecně ví. Takže lidská rovina příběhu (někdy tedy spíš nelidská, musím říct), působí dost věrohodně. A česká kynologie měla a má světový zvuk, byť samozřejmě netuším, zda se nějak lišily výcvikové metody u nás a na západ od nás.

58 20.12.2022

Opět jeden kousek z dobročinného bazaru. Kniha se četla moc dobře a pro mě osobně byla hodně zajímavá i popisem jednotlivých operací a tím, jaký postup dr. Carson zvolil, že někdy prostě nevěděl, jak se věci vyvinou a pravdivě o tom informoval i pacienty. Celkový dojem mi bohužel trochu kazí fakt, na který upozorňuje uživatelka ladyka, že některé události v knize jsou zřejmě smyšlené. Myslím, že to autor neměl zapotřebí, jeho životní příběh, myšlenkové postoje i vztah k lidem jsou zajímavé samy o sobě. Jakožto hluboce věřící chtěl možná inspirovat mladé čtenáře a přiblížit je Bohu – ale zde by rozhodně nemělo platit ono známé "účel světí prostředky".

Osobně mi také trochu vadilo neustálé opakování, že člověk dosáhne všeho, co si vytyčí, dostane vše, oč Boha požádá. Vždy to tak není a někdy mladý čtenář může skončit s pocitem frustrace, že není dost dobrý či jeho víra dost pevná... jenže život je přece jen složitější. S čím ovšem lze souhlasit – někdy člověk potřebuje odvahu, téměř drzost, aby prolomil začarovaný kruh smůly. A to nejspíš u nás stále neumíme, narozdíl od lidí v Americe... proto nám to připadá neuvěřitelné a iritující, protože prostě moc americké. Ano, taky mě tento styl poněkud rozčiluje :-). Přesto jsem si knihu ráda přečetla – a pošlu ji dál, aby mohla inspirovat i ostatní.

58 04.10.2022

Tohle mě trochu zklamalo. Možná proto, že jsem knížku četla po dvou románech, které mi připadaly úžasné a byly plné tíhy života, jíž se nakonec nikdo z nás nevyhne – a pokud náhodou ano, zůstane náš život nekonečně prázdný...

A to je přesně ono – Námluvy s kocourem jsou knížka nekomplikovaná, na mě příliš "přeslazená" a "moc americká". Jsem kočkomilka a obálka mě ke knize okamžitě přitáhla, víckrát ji ale číst nebudu a pošlu ji dál. To nekonečné pitvání vztahů, přemýšlení nad nesmrtelností brouka, hledání problémů tam, kde nejsou, a následná neschopnost poprat se se skutečnými problémy... asi tomu v naší západní civilizaci podléháme čím dál víc a nebudu tvrdit, že se mě to také, aspoň občas, netýká. Ale štve mě to – v životě i v této knize (a samozřejmě nejen v ní).

Vlastně ani nemůžu říct, že by mi (s výjimkou kocoura) byl někdo nějak zvlášť sympatický. Ty postavy byly na můj vkus neslané nemastné a nevadilo mi se s nimi rozloučit.

58 16.09.2021

Ke knize jsem se dostala asi v nějakém dobročinném bazaru. A jelikož jsem nutně potřebovala něco "odčíst" a poslat dál (už zas nemám místo :-)), padla volba na tento poměrně tlustý svazek.

Nejde o žánr, který bych cíleně vyhledávala, ale přesto jsem se dobře bavila a knihu jsem přečetla během tří dní. Trochu se mi pletly postavy a občas jsem se musela vrátit k nějakému detailu, který se zprvu jevil jako nepodstatný, ale záhy se v knize objevil znovu jako potenciálně důležitá část příběhu.

Hlavní hrdina se mi líbil – právě tím, že do toho všeho spadl, aniž by chtěl, a nedokázal záměry gaunerů prokouknout. Ano, může se jevit jako hlupák – jenže myslím si, že kdybych se octla v podobné situaci, ve zcela jiném světě, než v jakém jsem žila dosud, kde by kdokoli mohl mít zájem mě zabít, asi bych taky nepostupovala extra chytře :-). A řekla bych, že to platí pro 99 % lidí, kteří vedou "normální" život.

Závěr mě trochu zklamal. Čekala jsem, že to dopadne buď hodně dobře – anebo naopak hodně blbě. Je fakt, že první varianta by asi byla nevěrohodná, druhá zase deprimující, sama nevím, jak by měl závěr vypadat, aby byl věrohodný, optimistický a taky trochu překvapivý... no ale nejsem spisovatel :-).

58 18.11.2020

Přečteno asi před třemi lety. Jedna z knih, na kterou se nedá zapomenout. Vlastně šlo o moji první knihu od V. Körnera, kterou jsem přečetla, a nestačila jsem se divit, že i tento skvost se octl mezi vyřazenými v knihovně. Protože je třeba, aby takovéto knihy lidé četli, poslala jsem ji dál, tuším prostřednictvím českobudějovické nádražní knihovny.

Nám, co jsme 2. světovou válku nezažili, může občas připadat, že osvobození mávnutím kouzelného proutku vše změnilo a všechno bylo "v pohodě". Ale opak byl pravdou a nemuselo jít jen o válečná traumata v podobě ztráty nejbližších. Stěhování za prací či ve snaze zapomenout, snaha vytvořit si nový domov, začít někde znovu... nic z toho často není jednoduché ani dnes, a což teprve krátce po válce v pohraničí, kde se dosud střílelo, odsunutí Němci nechali nově příchozím ve svých někdejších domovech nějaký ten "dáreček" v podobě nevybuchlé munice a život byl celkově velice tvrdý. Vdova se dvěma malými chlapci plahočící se po kopcích a za deště i spalujícího žáru sázející stromky na rozsáhlých planinách, které před válkou byly lesem, je toho výmluvným dokladem.

Myslím, že dnes si sotva dovedeme představit, co všechno musela válečná generace v životě překonat. Knihu rozhodně doporučuji k přečtení – různé své každodenní problémy pak člověk vidí v docela jiném světle.

58 06.07.2020

Kniha patří k žánru, který běžně nečtu. Koupila jsem ji za pár korun v antikvariátě, s tím, že ji dám do nádražní knihovny nebo do nějakého dobročinného bazaru. Nakonec jsem v ní zalistovala a řekla si, že si ji nejdřív zkusím přečíst – a byla jsem příjemně překvapena. I když je děj zasazen do doby vzdálené několik desítek let, mnoho problémů, o nichž se v knize pojednává, je stále aktuálních, dalo by se říct věčných. Například profesní čest, schopnost přiznat chybu, poznat, kdy dát prostor mladším kolegům a kdy odejít do penze. Anebo smíření se a život s hendikepem či se smrtí dítěte. Doporučuji k přečtení!

58 19.08.2018

(SPOILER) Z dobročinného bazaru, po přečtení tam opět věnuji, myslím, že kniha si najde další čtenáře snadno a pomůže získat peníze na dobrou věc.

Kniha se mi četla moc dobře a ráda jsem si díky ní trochu rozšířila obzory o jednom z dnes už de facto historických odvětví amerického průmyslu – těžbě borové pryskyřice (či smůly) a terpentýnářství. Nenapadlo by mě, že něco takového existovalo, natož jak vše probíhalo a jaké podmínky panovaly v pracovních táborech, jak se vše podepsalo na tváři krajiny atd. atd.

Příběh Dela a Rae Lynn si získal moje sympatie, to asi u většiny čtenářů. Konec by mi až tak nevadil, nemohou všechny knihy končit tragédií nebo mít otevřený konec. Ano, bylo to najednou všechno až příliš krásné a možná proto málo uvěřitelné, ale na druhé straně, kde se lidé nebojí pracovat a jeden o druhého opřít, daří se při troše štěstí všem dobře (jasně, každý to štěstí nemá...). Pro mě byla ale málo uvěřitelná spíše část, kde se Del stane jedním z předáků a když se pak rozhodne z tábora odejít, jeho nadřízený Pewee, jenž donedávna obhajoval syčáka Vránu, za něj najednou zaplatí dluh v Otisově obchodě a jsou z nich nejlepší kámoši. A vše, i útěk Cornelie spolu s Rae Lynn z tábora, jde jako po másle. A další věc jsou překlepy a podivné střídání první a třetí osoby čísla jednotného, jak to níže zmiňuje mystery103 i další čtenáři, to mě také poněkud rozladilo. Přemýšlela jsem, zda jde o tak špatný překlad, anebo je naopak už originál špatně napsaný a překladatelka se snažila, aby byl překlad co nejvěrnější. Nakonec ale hodnotím čtyřmi hvězdami, protože se mi kniha přece jen hodně líbila.

57 25.12.2023

(SPOILER) Milá a humorná knížka o tom, jak dopadnete, když se přestěhujete z města na venkov, navíc se rozhodnete pro polorozpadlý dům na kopci, k němuž nevede ani pořádná cesta, do toho si pořídíte rozmanité zvířectvo, slepicemi počínaje a kozami konče (kočky, psa a další zdědíte po předchozích majitelích nemovitosti)... a pak se ještě snažíte zapadnout mezi domorodce. Není to jednoduché, ale stojí to zato – a v tomto duchu se nese celá knížka.

57 30.10.2023

Už ani nevím, kde jsem k této knížce přišla. Nejspíš v nějakém dobročinném bazaru, kam teď zase poputuje. Na to, jak mi první stránky připadaly ujeté a nesmyslné, to nakonec celkem ušlo. I když se rozhodně nedá považovat za detektivku, krimi nebo thriller, což mně nevadí, protože nejde zrovna o mé oblíbené žánry.

Líbilo se mi zakomponování islandských reálií do knihy. Na Islandu jsem bohužel nebyla, takže nevím, zda vše na 100 % sedí, ale třeba asi nejbláznivější muzeum jaké si jen lze představit a které se dle knihy má nacházet v Reykjavíku, skutečně existuje, viz https://travel.sygic.com/cs/poi/islandske-falologicke-muzeum-poi:11370.

Příběh je plný více či méně ztřeštěných postav, což je mi také celkem sympatické, zvláště když většina má kladný vztah ke kočkám. Co už se mi líbilo méně, byl začátek a zápletka, která vlastně vedla k cestě na Island. Dávat zvířatům kameru, byť je to třeba myšleno dobře, v jejich zájmu, mi nepřipadá v pořádku. Každý živý tvor má právo uchovat si svá tajemství a tím, že víme, kde se zvíře pohybuje, do jeho nejhlubší podstaty stejně nepronikneme. A také mě zlobil nepříliš kvalitní překlad a hrubky. Přečtení ale nelituju, beru to jako celkem fajn oddechovku.

57 10.09.2023

Nečekala bych, že mě tato knížka tak zaujme. Sahara, vedro suchu, vojáci... a Barcelona a okolí s luxusními rezidencemi i obydlími chudiny... kontrast hezký, exotický, ale zpočátku čtenář netuší, jak mnohovrstevný příběh se před ním rozvine. Časových rovin je tam totiž víc než dvě, respektive v rámci obou hlavních, ca 25 let od sebe vzdálených období, se rozvíjí ještě několik samostatných, v čase posunutých dějových linek, které se později spojí. Zavítáme do nemocnice v Barceloně i v saharské Smaře, ano, kupodivu i na Sahaře takové zařízení existuje.

Milostný příběh je vykreslený střízlivě, bez zbytečných kudrlinek; zdání jisté odtažitosti klame, láska dvou mladých lidí přečká i jejich mládí a odloučení... Ale to není hlavní poselství příběhu tím je spíše síla přátelství a lidství, v kontrastu s krutostmi či lhostejností, jichž se dopouštěli ti, kdo měli zrovna moc rozhodovat... Ano, možná, si autor Sahařany zidealizoval. Ale možná také ne. Období "současnosti" není v knize přesně datováno, ale podle věku Montse Cambrové lze dojít zhruba k roku 2000, od něhož nás dělí přibližně jedna generace. Co se stane s lidmi, kteří nepoznali jiný život, než ten v utečeneckých táborech, kde se narodili a vyrostli? Sotva můžeme mít optimistická očekávání, zvláště když navzdory primitivním podmínkám, nichž tito lidé žijí, mají přístup k moderním informačním technologiím. Nejdříve televize, ale posléze i internet je přenesou o kilometry dál, někam, kde to z jejich pohledu musí vypadat jako v ráji. Nechtěli byste se tam dostat, ať to stojí co to stojí, být na jejich místě?

Další příklad toho, jak mezinárodní společenství trestuhodně selhalo. V knize popisovaný nálet a shození napalmu a bílého fosforu na civilní obyvatelstvo žijící ve stanech (!) o dvě desetiletí později vystřídala falešná lidumilnost. Nejen to první zabíjelo... Mocní prohlásili, že to zvládnou, tím ale nemysleli sebe, nýbrž všechny ostatní Evropany, jimž začínají určovat pravidla jiné národnosti a kultury takové, které by si ve své zemi diktovat nenechaly. Stávají se ale někým jiným v Evropě, která ústy svých politiků stále častěji popírá své hodnoty, je tak snadné vyměnit houževnatost a hrdost za sociální dávky... Knihu doporučuji všem čtenářům s otevřenou myslí :-).

57 12.05.2023

Původně jsem si tuto knížku opatřila do ČV 2020 – Kniha, která má na obálce květinu. Tady se obálka květinami jen hemží a je celkově moc pěkná. Nakonec jsem přečetla jiné knihy a tuto jsem si nedávno vzala do vlaku. Což o to, četlo se to dobře, příběh byl poutavý, ale... pár věcí mě vytáčelo. Nejdřív ale světlé stránky knihy, ať potenciální čtenáře hned neodradím :-).

Co na knize oceňuji, je popisovaná soudržnost rodiny a statečnost, s níž rodina Dvořáků čelila nepříznivému osudu. Zajímavé bylo zasazení do krajiny Českomoravské vrchoviny, kde ovšem autorka názvy obcí kreativně pozměnila. Asi k tomu měla důvod, nejspíš tam žila skutečná rodina, jejíž osud ve své knize popsala. A tak místo města Studená je v knize Mrázová, místo Mrákotína v ní najdeme Mlkotín, Telecím si nejsem jistá, ale patrně půjde o Telč. Bohužel Šeříkov, kde Dvořákovi měli statek, jsem neodhalila, vesnic s názvy podle různých dřevin je v kraji víc.

A co mi vadilo? Předně neustálé omílání, jak byli všichni Dvořáci hodní lidé a dobří katolíci, zejména pak Milošovi synové. Katolíci = dobře vychovaní, ostatní = nevychovaní. Znám spoustu katolíků, či křesťanů obecně, kteří by pro bližního svého nehnuli prstem, a pak lidi, kteří o svojí víře nemluví, nebijí se v prsa, ale rozdali by se. Tak to bylo, je a bude a myslím, že kdyby autorka nechala promlouvat postavy a nepletla do knihy vlastní hodnocení, celkové vyznění by bylo daleko lepší.

No a pak je to trochu jednostranný pohled na naši historii, který mi vadí. Konec čtyřicátých a padesátá léta byla těžká a nijak nezpochybňuji, že se děly hrozné věci. Autorka ale zapomíná, že tomu všemu nahrála krize třicátých let, která vedla nejen ke druhé světové válce, ale i prosazení komunistických režimů. Kdyby se lidé u všech továrníků a statkářů měli dobře, nenapadlo by je revoltovat. Pár křiklounů, kterým není dobré nikdy nic, by ke změně režimu nestačilo. Dobře si pamatuju, co mi o dnes opěvované první republice vyprávěly moje babičky. Rodina jedné se mohla udřít, přesto mívali hlad. Rodina druhé babičky zase zakusila pocit bezpráví u soudu. Navíc, někteří členové mojí rodiny zakusili příkoří ze strany katolické církve – v době, kdy byli dětmi, a v situacích, kdy by jim ze strany církve měla být poskytnuta podpora. Zkrátka obyčejný člověk neměl na růžích ustláno. Opět, autorka tyto věci téměř pomíjí. Pokud by nechala mluvit jen své postavy, byla by lépe udělala.

Bohužel, když dojde na změnu režimu, zaplatí všichni – ti, co dělníky dřeli z kůže, i tací, co se k nim chovali jako k rodině. Příval smete všechny. Toto píšu s vědomím, že příval může přijít i v této době a spolu se šizuňky, podvodníky a politiky smést i drobné podnikatele, trochu lépe situované příslušníky střední třídy a laskavé faráře, kteří svým ovečkám pomáhají, jak jen to jde. A to vše jen proto, že zapomínáme, necháme si překroutit dějiny, jsme náchylní ke zjednodušování a černobílému vidění světa. Kdy už se konečně poučíme?

57 01.12.2022

Od knížky jsem měla možná až trochu velká očekávání. Některé fejetónky mi přišly hodně vtipné a dosyta jsem se zasmála, případně jsem si řekla "ajaj, tady bych se měla zlepšit v češtině, i o mně se tu píše", jiné mě ale příliš neoslovily. Kniha "Z českých luhů do háje", čtená před lety, která se také zabývá češtinářskými "chytáky", se mi líbila víc. Rozhodně ale počin autorů, převážně mladých nadšenců, oceňuji. Když vidím psané projevy nejen na internetu, ale i v tištěných médiích, leckdy mě jímá hrůza. A tak knihu posílám dál – třeba i díky ní se někdo další dozví správný význam slova "rozšafný" :-).

57 24.11.2022

Autorova fantazie je nekonečná. Někdy až příliš. Musím souhlasit s uživatelkou Szekynka, že pokud se týče povídky Prase, je to síla, kterou člověk jen tak nemusí rozdýchat. Je to tak tragické, až je to směšné... posuďte sami, až si knížku přečtete. Množství smůly, která se sesype na rodinu hlavního hrdiny, totiž dosahuje absurdních výšin. Po přečtení této povídky jsem usoudila, že nejde o knihu vhodnou pro večerní čtení před spaním, protože fakt nechci, aby se mi něco z toho zdálo. Kupodivu mezi dalšími povídkami (čteno napřeskáčku) už nic tak děsivého nebylo. Naštěstí :-). Ovšem, ač nemám ráda přeslazené konce, tady, kde se konec obykle nedá předpovědět, a i kdyby, zpravidla je horší než bychom si přáli, jsem byla ráda za konec v povídce Chirurg. I když vlastně ani Antikvář neměl až tak špatný konec, alespoň pro někoho ne – stejně jako v Chirurgovi i zde zapracovala spravedlnost.

57 18.09.2022

Knížka z nové obecní knihobudky. Iniciativa vzešla z knihovny, ale jde o knihobudku, kde knihy věnují "čtenáři čtenářům". Říkala jsem si, že se jen jedním očičkem podívám a hned zase půjdu.... nemám už místo na knížky a k tomu budou Vánoce... Ale když jsem zalistovala touto knížkou a zjistila, že se děj odehrává na dalekém severu, nemohla jsem kolem ní jen tak přejít.

Ač přímo v knížce to uvedeno není, je třeba říct, že skutečně jde spíše o knihu pro mladé čtenáře, tak 12–14 leté, jak se píše v charakteristice zde na DK. To ovšem neznamený, že si ji nemohou přečíst i starší čtenáři. Vlastně si říkám, že ti starší možná přijdou knize spíše na chuť, protože dnešní mladý čtenář by měl z knihy možná psinu. Třeba proto, že námořníci na lodi dělají i nástěnku... divné? No, když je třeba ukrátit dlouhou chvíli... vlastně mě napadá, že šlo o jakéhosi předchůdce sociálních sítí :-). Kdo by si chtěl knihu přečíst, musí počítat s poněkud černobílým pojetím jednotlivých postav. Což ale v dobrodružné literatuře pro mládež není nic neobvyklého, myslím, že třeba v románech Karla Maye jsme taky všichni měli jasno v tom, kdo jsou ti hodní a kdo gauneři... A taky nesmíte být alergičtí na názvy ostrovů – např. Bolševik, ostrov Říjnové revoluce (podotýkám, že tyto názvy jsou skutečné a zachovaly se dosud).

Děj je napínavý a nezačíná zrovna radostně. Při průzkumu jednoho z ostrovů v Severním ledovém oceánu bouře zažene kotvící sovětskou loď pryč od ostrova dříve, než se několik námořníků stačí na loď vrátit, velkou část "průzkumníků" dokonce pohřbí moře v ledových vlnách spolu s převrženým člunem. Po několika dalších dobrodružstvích se loď se zbytkem posádky dostane do blízkosti neznámého ostrova a tam zamrzne. Ne, není to myšleno obrazně, je pozdní podzim, moře je sevřeno ledovým krunýřem a posádce nezbyde nic jiného, než temnou (polární noc!) a dlouhou zimu strávit na lodi.

Posádka, do té doby značně zaneprázděná (musela zvládnout práce i za námořníky, kteří patrně zahynuli), najednou nemá nic moc co dělat. Jistě, nějaký den lov, meteorologická měření a tak, ale celkem toho není tolik, aby měli zábavu na celý den. Domino a šachy taky nelze hrát pořád, knihy se přečtou, hudba oposlouchá... no co byste dělali? Než si mužstvo mohlo najít čas na nářky a nespokojenost, někdejší první kormidelník, nyní kapitán Kar, vymyslel, že se na lodi budou konat přednášky z matematiky, hydrologie a dalších vědních disciplín. Když jsem si představila, že bych někde takhle uvízla a ještě byla nucena vzdělávat se v matematice, která nikdy nebyla mým oblíbeným předmětem, nejdřív se mně zježily všechny vlasy na hlavě. Až poté jsem usoudila, že to má něco do sebe – kdy se vlastně dospělý člověk může dovzdělat v něčem, co mu nikdy nešlo, na co pak už neměl čas? No, nemusíme ani zamrzat v moři, stačí třeba karanténa... a nemusí to být matematika, ale třeba cizí jazyk... cokoli, co zkrátí dlouhou chvíli a později se může hodit... no ale to jsem odbočila :-).

Po čase se začnou dít divné věci. Jeden z námořníků tráví spoustu času ve vymrzlé kajutě na palubě - a nikomu nechce svěřit, co tam dělá. Navíc námořníci zjistí, že v oblasti nejsou sami. Na ostrově před časem ztroskotala norská posádka... Co to přinese? Vyzradím jen to, že spoustu dalších, poněkud nečekaných zvratů. Samozřejmě udatní sovětští námořníci vše zvládnou se ctí. Nikdo z nich nemá depku z dlouhé polární noci, nikdo nepropadá beznaději z celé situace... to je dost těžko uvěřitelné, ač víme, že ruský člověk je nesmírně odolný...

Váhala jsem mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami, ale čtení mě bavilo, a tak i navzdory horší uvěřitelnosti některých pasáží dávám čtyři. Na to, že tuto knihu na DK zatím nikdo neměl v přečtených, to myslím, bylo dost dobré, a i když na matematiku jsem se nevrhla, trochu jsem se poučila v geografii Karského moře a moře Laptěvů :-).

57 13.12.2020

Z dobročinného bazaru – celkem chápu, proč se tam kniha octla. Je nesmírně čtivá, přestože jde o literaturu faktu, čte se jako napínavý dobrodružný příběh. Ale určitě to není kniha pro každého. I mně stačilo přečíst si velice naturalistické popisy toho, co způsobují různé kmeny viru Ebola a viru Marburg nakaženým lidem. Smrtnost je dle typu 50–90 % a nakažení umírají za naprosté destrukce celého organismu, což je v první fázi úděsné pro ně samotné, v další fázi pro jejich rodiny i ošetřující zdravotníky; pacient sám už pak (naštěstí pro něj) tu hrůzu příliš nevnímá...

Z knihy se dozvíme velké množství detailů jak o prvních obětech Eboly a Marburgu, virů, jež se vynořily z afrických tropických pralesů ve 2. polovině 20. století, tak i o lékařích a výzkumnících, kteří zasvětili svůj život boji s těmito nebezpečnými patogeny. Ano, některé detaily mohou působit zbytečně – ale mně bavilo, jak autor postupně odkrývá, k čemu někdy některá drobnost může vést... a někdy se zas nestane nic, někdy určitý detail nehraje roli, ale my nevíme, zda je to jen šťastná náhoda, anebo daný faktor opravdu není relevantní.

Také psychologie výzkumníků, jejich vnitřní boje, strach, zda se mohli nebo nemohli nakazit, pochyby, zda by se práci se smrtícími viry měli vůbec věnovat, je něco, co podle mě dobře ukazuje, že k vědeckým výsledkům vede nesmírně trnitá cesta. Někdy si myslíme, že už víme – a najednou se všechny naděje rozplynou. Živé systémy jsou zkrátka nevyzpytatelné – a platí to i pro viry, ačkoli ty se jako živé organismy chovají pouze v buňkách hostitele. O to komplikovanější je jejich výzkum.

Knížka do dnešní doby více než vhodná – ne, nemáme tu Ebolu a buďme tomu rádi, ale situace rozhodně není růžová. Někteří lidé jakoby se vynořili ze středověku, kdy se nevědělo např. prospěšnosti mytí rukou, naopak se šíření nemocí přičítalo čarodějnicím a jiným "nečistým silám" (namísto čarodějnic si dnes samozřejmě dosaďte "modernější" nečisté síly). Někteří lidé jakoby neabsolvovali ani základní školní docházku – anebo snad všechno zapomněli či odhodili jako nepotřebný balast? Anebo jde o nějakou novou, dosud neidentifikovanou epidemii, která se projevuje ztrátou soudnosti? Doufejme, že se ji podaří zastavit dříve, než k nám dorazí něco ještě nebezpečnějšího než nový koronavirus. Bohužel, není to fikce a plané strašení virologů – někdy stačí drobná náhoda a je zaděláno na průšvih. Cestovatelů do exotických destinací přibývá a letecká doprava je pro šíření virů do "civilizovaného" světa naprosto ideální...

57 18.10.2020

Poté, co jsem napsala ke knize sáhodlouhý komentář, dala "vložit komentář", a ten se tvářil jako uložený, jsem si jej chtěla prohlédnout a opravit případné překlepy. Ve skutečnosti se však komentář neuložil :-(.

Sorry, DK, ale podruhé ke stejné knize nic nepíšu! Že by se Ti nelíbila moje kritika - byť jen velmi mírná – americké lehkomyslnosti až nezodpovědnosti, hamburgerů a cheesburgerů a chipsů namísto pořádného jídla a pár dalších věcí? Anebo to, že PCT je určitě fajn, ale že i naše domácí stezky mají kouzelnou moc změnit srdce i mysl člověka, byť se člověk nepohybuje v málo pozměněné divočině, ale třeba mezi poli, lesy a lukami, ovšem mimo turistické cesty stejně krásně osamocen? Že i tady můžete prožívat podobné niterné pocity jako Cheryl? Ať je to cokoli, milá DK, jdu spát a ještě než zhasnu, začnu číst nějakou novou knížku. Doufám, že komentář k ní mi už nesežereš! :-)

57 30.09.2019