BabaJaga11 komentáře u knih

(SPOILER) Nádherné, průzračně čisté vyprávěné o putování rodiny s malým dítětem po pláních dalekého severu. Podobných knih o cestě se psím spřežením a okolní přírodě existuje víc, tato je však unikátní tím, že Nicolas a Diane cestovali s malou, na začátku putování jen něco přes rok starou dcerkou, ale hlavně upřímností Nicolasovy zpovědi. Přes všechno okouzlení divočinou autor na mnoha místech přiznává, jak na mnohé věci nebyli připravení - zejména na pro danou roční dobu zcela netypické počasí (déšť během indiánského léta a s tím spojené rozvodnění řek, teploty jen lehce nad nulou v lednu, které bránily cestě se psy, a velmi silné mrazy během jara). A jak toho všeho měli leckdy plné zuby a chtěli být raději v civilizaci.

Občas jsem se musela zasmát a připomenout si některé z mých oblíbených přírodních lokalit, takových, o nichž si říkám, že bych si tam přála i zemřít. Ale také na mě občas dolehly podobné chvíle, kdy jsem si v mračnech komárů a v promáčených věcech říkala, že už tam nikdy, ale opravdu nikdy nechci... ne, nebyla jsem na dalekém severu, jen v českých a moravských luzích a hájích. Měla jsem tu výhodu – a zároveň nevýhodu –, že mě od civilizace nedělily stovky kilometrů a měsíce cesty. Mohla jsem snadno vzít nohy na ramena. Nicolas, Diane a malá Montaine tuto možnost neměli. Neměli u sebe ani vysílačku, mobily v době, kdy se vydali na cestu, teprve začínaly a pochybuji, že by pusté severské končiny byly pokryty mobilním signálem. To, co zvládli, je více než obdivuhodné, i když při mnohé smůle měli nakonec přece jen příslovečnou kapku štěstí, která je odvrátila od tragédie. To největší jejich štěstí pak mělo jméno Očum.

Milovníkům přírody a severských končin zvláště vřele doporučuji k přečtení. A musím říct, že je to po čase knížka, s kterou se nebudu chtít rozloučit a zůstane v mojí knihovničce.

65 11.07.2022

(SPOILER) Tuto útlou knížku z dobročinného bazaru jsem si vzala s sebou na dovolenou a přestože jde o dětskou literaturu, navíc určenou spíše klukům, zhltala jsem ji během chvíle. Dýchlo na mě z ní moje vlastní dětství - dny trávené venku, soupeření různých part dětí, snaha chovat se spravedlivě a čestně, ale i průšvihy, zranění... naštěstí v našem případě vždy s dobrým koncem. Žádný internet, žádné mobily, řádné sociální sítě, žádné elektrokoloběžky... není to tak dávno, a přesto je dnes svět úplně jiný. Jistě lepší v tom, že chlapec jako Arnošt Nemecsek by se zcela jistě uzdravil... ale co to ostatní? Někdy mám pocit, že právě všechny ty moderní vymoženosti berou dětem dětství – a možná ještě víc klukům jejich klukovství... Doporučuji k přečtení nejen dětem, ale i jejich rodičům.

65 28.12.2021

Moje první "opravdové" knížky (tedy nikoli leporela) maminka číslovala pořadovým číslem, orazila razítkem s mým jménem a zapsala do sešitu, aby se vědělo, které knížky už mám a aby se mi od různých lidí z rodiny stejná knížka nesešla třeba 3x.

Už nevím, která knížka měla pořadové číslo 1, nejspíš nějaká říkadla od Josefa Lady, která byla tak oblíbená, že moje a bratrovo dětství nepřežila. Knížka Juliánek a skřítek měla číslo 2 a číslo 3 patřilo knize O princi s dřevěným mečem od stejných autorů... myslela jsem, že ty knížky už doma dávno nemáme, že jsme je věnovali dětem v okolí. Ale nakonec se ukázalo, že na některé stále ještě sedá prach v bratrově pokoji (= bezúklidová zóna), mezi nimi byly i číslo 2 a 3. Dívali jsme se, které knihy jsou v takovém stavu, že bychom je mohlli darovat do letního útulku pro děti z rodin postižených tornádem tady u nás v obci. Nakonec jsme jich vybrali asi deset, já jsem je oprášila, umyla obálky, zkrátka dala jsem je do pucu. Jen s Juliánkem to neklaplo, nemá lamino obálku a jak ta knížka byla hrozně oblíbená, a tím i poněkud víc ušmudlaná, vrátit jí někdejší lesk se mi nepodařilo. Tady na DK s potěšením zjišťuji, že jsme s bratrem nebyli sami, kdo tu knížku tak miloval mrkněte na sken přední obálky výše :-). Náš exemplář je na tom teda ještě možná o malinko hůř :-).

Juliánek nakonec zůstal doma. Zalistovala jsem a na chvíli se vrátila do dětství. Načež jsem si knížku po mnoha letech přečetla znovu celou. Ani po těch letech pro mě neztratila svůj půvab – naopak. Příběh je celkem prostý, ale fantazie, která dokázala vykouzlit skřítka Naopaka, létající rybu, která se mění v modrou labuť – hraběnku Klementýnu, bílé vrány pečené z mouky z melounových jadýrek a další věci, ta fantazie je nevšední. Moje nejoblíbenější pasáže byly o dětech, které po kvantech jedí melouny a vybírají jadýrka na tu mouku (melouny jsem měla a mám ráda stále, jen už dnes polykám i ta jadýrka :-)) a pak o zázračné hřejivé čepici, kterou Juliánek dostal jako dar od hraběnky Klementýny (asi dva roky zpátky jsem si koupila úžasně hřejivou čepici a celou dobu jsem měla pocit, že už jsem ji někde viděla... tak teď už vím, kde to bylo :-)).

Jestli někdy narazíte na Juliánka a skřítka, neváhejte a půjčte nebo kupte tuhle krásnou knížku svým dětem nebo vnoučatům. Anebo klidně i sami době. Jednak se Vám bude hodit do letošní ČV – je to totiž kniha, kde se vyskytují nadpřirozené postavy. A taky po všech možných špatných a ještě horších zprávách, které se na nás denně sypou z médií, je potřeba vidět i něco pozitivního, přečíst si příběh, který dobře dopadne, i kdyby to měla být pohádka...

65 18.07.2021

(SPOILER) Zakoupeno poněkud neplánovaně, ve slevě, abych dosáhla na poštovné zdarma. Mimochodem, takto už se ke mně dostala nejedna skvělá kniha :-).

Příliš jsem nevěděla, co od knížky čekat. Klasika, přibalila jsem si ji na služební cestu, abych měla co číst ve vlaku. Ten syrový a svojí závažností až do morku kostí pronikající příběh mě určitým způsobem uchvátil zároveň vyděsil, ale vyvolal ve mě i spoustu otázek. Třeba tu, proč o některých národech či organizacích automaticky smýšlíme jako o teroristech, a o jiných tvrdíme, že mají právo na sebeurčení či územní celistvost, ač v obou případech je cíle dosahováno stejnými prostředky, takovými, jež nelze označit za mírové nebo alespoň nekrvavé... Proč některé národy máme za civilizované a státy za rozvinuté a o jiných tvrdíme, že jsou barbarské a zaostalé... jenže když se podíváme zblízka, leckdy mezi prvními a druhými nenajdeme žádný podstatný rozdíl... snad jen, že ty první se dovedou lépe maskovat.

Hlavního hrdinu Tyrona Meehana, nejprve ubohého chlapce, nakonec neméně ubohého starce, ale v mezičase mocného příslušníka IRA, můžeme litovat, můžeme jím pohrdat, můžeme ho buď chápat, anebo naopak nechápat, ale sotva někoho zanechá chladným. Idealista a statečný obránce i zbabělec a zrádce v jedné osobě. Nepravděpodobné? Neřekla bych. Život nás obrušuje a nakonec jsme příliš unavení neustálým bojem a hledáním. Slevujeme ze svých ideálů.

Vracela jsem se ze služební cesty, dočítala knihu, občas usínala, protože práce bylo hodně a času na spánek během týdne málo. V polospánku mi vířilo v hlavě slovo "zrádce" a najednou mi připadalo, že občas také zrazuji své přesvědčení i ty, kdo je se mnou sdílí. Možná je to nesrovnatelné, nikoho jsem nezabila ani neudala a jít celý život proti proudu je nesmírně vyčerpávající. Ale kdoví, zda bychom spolu s mými vrstevníky neměli po letech zaplnit náměstí... Je to ovšem málo pravděpodobné. Život je boj a boj vyčerpává, lhostejno je-li veden na barikádách, ve vězení, anebo "normálním žitím". Vyznání Tyrona Meehana na str. 193 rozumím moc dobře, ač jsem nikdy nedržela v ruce zbraň...

64 04.07.2023

Knížku jsem si kdysi pořídila v knižním bazaru byla levná, protože chyběl papírový přebal. Tím pádem chyběla i anotace přímo v knížce. V hlavě mi už pár dní zněl název knihy a říkala jsem si, že zrovna na něco takového bych teď měla chuť, asi proto, že nestíhám, mám pocit, že dny kolem mě jen prohučí anebo já skrze ně... Bylo to pozdě večer a já si chtěla vybrat knížku na cestu do práce druhý den, ne ještě něco hledat na DK. A tak jsem si vybrala a začala číst a vlastně jsem nevěděla, o kom čtu, dokud jsem se nedostala k pasáži o rodičích :-).

Nečetla jsem žádnou další knihu o D. Šostakovičovi, takže nemůžu srovnávat, ale toto dílko mi připadá originální a zdařilé. Zejména kontrasty, v jakých je nám světoznámý skladatel představován. Umělecký génius na straně jedné, citlivý, spíše samotářský a bázlivý člověk na straně druhé. Jeho souboj s Mocí, či spíše snaha přežít, snaha nějak fungovat, ochránit své bližní, někdy i za cenu obrovského sebeponížení a studu.

Nejcennějším, i když přímo nevyřčeným poselstvím knihy, je: Nesuď, když jsi tam nebyl, když jsi v té době nežil, nevíš, jaké to bylo.

Ač autor pojmenovává, o jakou moc jde, vyjmenovává i jednotlivé zástupce této moci, včetně Stalina, většinou textu se prolíná prostě Moc s velkým "m". Myslím, že trocha abstrakce je v tomto směru užitečná, dovoluje totiž čtenáři přemýšlet o Moci jako určitém fenoménu, který by neměl být spojován jen s několika málo režimy a diktátory. Pokušení Moci je silné. Moc si umí počkat, až přestaneme být ve střehu. Stačí dívat se jen do minulosti a nevšímat si, co se děje teď. Moc se umí maskovat, dokonale maskovat... bojuje přece za lepší svět, za demokracii, za práva jedněch i druhých... a nám ani nedojde, že to všechno jsou jen prázdná slova, jejichž obsah Moc už dávno vysála a devalvovala. A že jiná slova, taková, s nimiž tak snadno manipulovat nelze, se ze slovníku Moci vytratila. Vzpomínám si, že kdysi se u nás v každé druhé větě skloňoval výraz "pluralita názorů". Ač ta doba nebyla jednoduchá, nikoho tehdy ještě nenapadlo třídit ty názory na "správné", které zaslouží být zveřejněny, a ty ostatní, či dokonce špatné, které by měly být potrestány, anebo alespoň umlčeny.

Moc má mnoho podob. To, že někdy Moc nevraždí své oponenty, vůbec neznamená, že je "měkká" jen rafinovaná. Moc taky občas potřebuje vypadat před světem dobře to ostatně autor v knize popisuje velmi podrobně. Ta nejrafinovanější Moc vám pak vnutí, že jste vlastně šťastní, když jí můžete sloužit, a dokonce jí za to rádi zaplatíte, přestože se šťastní necítíte. Říkáte si však, že chyba je asi ve vás, že se prostě jen musíte víc snažit...

Jestli hledáte životopis D. Šostakoviče, patrně najdete lepší knížky, které jsou uspořádané a přehledné. Ale jestli chcete zjistit, jak se asi skladatel cítil, prožívat s ním jeho strachy, propadat se do chaosu, obdivovat ho i nechat se jím udivovat a přemýšlet o dějinách 20. století a o tom, do jaké míry se zrcadlí v našich časech, pak jste tu správně.

64 24.10.2022

Knížek o Jakubu Krčínovi mám více, některé zatím čekají na přečtení. Momentálně jsem potřebovala do batohu něco útlejšího a do vedra něco s kratšími texty, které by mě neuspávaly :-). Tahle knížka byla dobrou volbou, hlavně kvůli krásným fotografiím rybníků i památek v "Krčínových" městech. Text místy trochu drhnul, zaznamenala jsem překlepy, hrubky i drobné věcné nesrovnalosti (např. na jednom místě se uvádí, že Krčín měl šest dcer, což je poté potvrzeno i jinde, jenže uvedeno je sedm jmen).

Anotace nelže, některé úhly pohledu na tuto historickou postavu jsou nové a neotřelé – jsou smířlivější jak ke Krčínovi samotnému, tak i k jeho první ženě Dorotě. V knize se hodně rozvíjí alchymistická linky, což jistě souvisí s tím, že první z autorů, Otomar Dvořák, se zabývá různými tajemnými místy naší vlasti. Každý na to může mít jiný názor, ale faktem je, že jsou mnohé věci, které (alespoň dnes většina z nás) nedovedeme vnímat a mnohdy ani změřit, přestože nás mohou ovlivňovat a přestože zvířata je vnímají běžně (např. geomagnetické pole země). Osobně bych více uvítala podrobnosti k rybníkům, které jsou v řadě případů jen naznačené a odkazuje se na jiné práce. Jenže v jiných pracích se většinou píše o známé historii těch největších rybníků na Třeboňsku, na mnohé jiné se vůbec nedostane – a zde se mi zdálo, že autoři vědí více i o méně známých rybničních stavbách a že by se slušelo se čtenáři se podělit.

Nebýt fanda do rybníků, asi bych hodnotila jen třemi hvězdami, takto dávám čtyři, jsem vděčná za každý střípek do mozaiky vědění o historii našich rybníků. Doufám však, že toto není poslední literární počin autorů vztahující se k rybníkům a že příště si dají i více záležet na úpravách textu.

64 29.07.2022

(SPOILER) Pořízeno ve výprodeji za 29,- Kč, s tím, že knížku přečtu a pošlu dál. Tedy nejspíš.

Do letošní čtenářské výzvy se tato kniha zrovna hodí – hlavní hrdinka totiž trpí tělesným hendikepem, neléčitelnou oční chorobou. Postupem let ztrácí zrak – ale snaží se žít normální život. To se lehko řekne, ale hůře provede - a o tom, jaké to vlastně je, pojednává tato kniha.

Začátek mě příliš nebavil. Připadal mi moc rozjásaný a pubertální... pravda, autorka se o své nemoci dozvěděla na prahu dospívání, možná tedy chtěla v knize navodit příslušnou atmosféru... anebo to prostě byl jen americký styl, že jsme stále "happy", i když ve skutečnosti nejsme.

Fáze, kdy se hlavní hrdinka rozhodne osamostatnit a spolu s mužem svých snů založit rodinu, mi přišla mnohem zajímavější. Ta vlastně pokračuje až do konce knihy, neboť Nicole se navzdory strachu, co bude, až neuvidí vůbec nic, rozhodla i pro druhé dítě.

Kniha je psána s nadhledem a pochopením pro omezení, které každému z nás dává naše nedokonalé tělo i duše. Líbily se mi drobné rady před začátkem každé kapitoly, často věci, na které by se možná člověk v podobné situaci jako Nicole styděl zeptat, protože by nevěděl jak, koho, kde... Trochu jsem nechápala, proč Nicole tak dlouho tajila svůj hendikep před svým okolím, nakonec to však vysvětluje sama – udělat krok rozhodující a z vidoucí být najednou nevidomá, vědět, že už není cesty zpět, bylo to nejhorší.

64 29.01.2022

Protože mě knížky Niny Bonhardové zaujaly a chci si od ní přečíst vše, co napsala, opatřila jsem si i knihu jejích pohádek a četla si v ní po večerech či ráno, když mi zbývala chvilka do odjezdu autobusu. Pohádky jsou to originální, neotřelé, a přitom takové domácké, opravdu pohádky pro děti, které dobře dopadnou, a ne horory. Samozřejmě nechybí ani mravní poučení. Celou knihu sjednocuje postava starého moudrého kapra, který jednotlivé pohádky vypravuje ostatním rybám v rybníce. Doporučuji, jistě se budou líbit i dnešním dětem, zvlášť jako předčítání před spaním.

64 28.01.2022

Začátek mě příliš nebavil – točil se totiž okolo hodně bohatých úspěšných lidí. Nemám ráda, když se klade rovnítko mezi úspěch a nadbytek financí. Co takhle aby byl člověk spokojený a šťastný?

Po asi 20 úvodních stránkách mě ale knížka chytila a nepustila až do konce. A dost mi pomohla dotáhnout jeden dlouhodobý úkol, kdy jsem fakt potřebovala máknout, aby asi půlroční pracovní úsilí celého týmu nepřišlo nazmar.

Pro někoho je kniha dlouhá či dokonce zbytečná. Pro mě osobně bylo nejcennější vědět, že nejsem nenormální, když mám pocit, že mě neustálé záplavy e-mailů a žádosti o schůzky (momentálně online) a telefonáty odvádějí od skutečné práce. Bohužel ač hluboká práce je - či by alespoň měla být - podstatou mého povolání, k mému zděšení to většině lidí na mém pracovišti vůbec nedochází. Tuhle knížku proto nepošlu dál - může se hodit jim ji ukázat.

64 16.05.2021

Krásné verše na čtení před spaním. Hladí duši každého, kdo je naladěn podobně jako autor. Vyvolávají pocity toulek krajinou jižní Moravy kdysi dávno, v dětství a mládí, kdy jsme měli víc času chodit s očima otevřenýma a žasnout nad zeleným stéblem trávy, hroudou vonící hlíny, letící vlaštovkou...

Přitom nechci tvrdit, že Skácelovým veršům rozumím. To nejspíš jen on sám věděl, co tím vším chtěl říci. Alespoň Skácelův dlouholetý přítel Jaromír Tomeček nám dává v jedné ze svých krátkých přírodních próz nahlédnout do procesu vzniku Skácelových básní na příkladu básně Tráva jako my. Báseň je věnovaná trávě, která se jmenuje sveřep vzpřímený. A z toho, jak je báseň koncipována, ale hlavně z Tomečkova vzpomínání usuzuji, že i velký básník Jan Skácel si rád hrál, dělal si legraci a bylo mu fuk, že někdy budeme dumat nad tím, co tím chtěl básník říci. Připadá mi, že psal hlavně pro sebe a pro své blízké, s nimiž mohl sdílet nejen básně samotné, ale i zážitky, které jej k napsání té které básně inspirovaly. Což ovšem nemíním jako výtku, spíše naopak. A je úžasné, že skrze srdce (nikoli skrze rozum!) mohou verše promlouvat i k mnoha jiným čtenářů různých generací.

64 22.01.2021

Napínavé od začátku až do konce. Sice prvních pár stránek to vypadalo, že knížka bude na mě moc "technická" – plno detailů z chodu a řízení elektráren a dalších strategických podniků – ale veškeré informace důležité pro pochopení se čtenář dozví z rozhovorů zúčastněných osob. V knize samozřejmě vystupuje velká spousta lidí, ale hlavní pozornost je soustředěna jen na několik z nich. Brzy jsem si zvykla i na rychlé střídání míst děje, podle toho, jak se kde katastrofa prohlubovala a kdo se angažoval ve snaze najít řešení...

Přiznám se, že jsem vlastně zpočátku nevěděla, zda mám čekat dobrý konec... a ještě v závěru se vše najednou zhouplo... nezbylo než držet palce Manzanovi, Bollardovi a dalším... I když můžu mít vůči naší civilizaci mnohé výhrady, včetně toho, že by bylo lépe mít méně "chytrých" technologií a více zapojovat mozek, i když planeta i naše lidství jsou v ohrožení a mnoha různými způsoby volají o pomoc, nemyslím si, že způsob popsaný v knize k nastolení spravedlivějšího světového řádu by mohl přinést něco pozitivního. V knize je popsáno, co se v lidech probouzí, ocnou-li se v ohrožení, bohužel to není jen solidarita, často je to spíše naopak, to ostatní vidíme i v dnešní době dost jasně.

Knížka je děsivě realistická a bohužel to, co popisuje, by se skutečně mohlo stát. Přečtěte si ji, ano, právě v této době si ji přečtěte – a budete vděčni, že vám doma svítí světlo, teče teplá voda a topí topení. A dokonce jede internet, přes který si můžete objednat a až do domu nechat doručit to, co nemůžete koupit v obchodě, protože příslušný obchod má z nařízení vlády zavřeno. Doba není lehká, ale mohlo by být i hůř... tak neztrácejme naději a dělejme, co můžeme a umíme, aby bylo líp!

Ještě drobná vsuvka: ke knize bych se možná vůbec nedostala, nebýt zvláštní náhody. Měla jsem na poště uloženou zásilku. Napoprvé se nepodařilo vyzvednout, neb pošta zrovna omezila otevírací dobu. Napodruhé se povedlo – a ejhle, co se urodilo v policích pro vyřazené knihy z obecní knihovny, které jsou umístěny ve stejné budově jako pošta. Někdo dělal doma "probírku" knih. Spousta nových, max. 1x četných, krimi, thrillerů a dalších. Nějaké jsem odnesla s sebou domů, s cílem přečíst a posunout dál, nejspíš do nějakého charitativního bazaru. Blackout je první z přinesených knih, které jsem přečetla – a věřím, že v bazaru o něj bude zájem a přinese peníze na dobrou věc :-).

64 24.10.2020

Nějakou dobu jsem sháněla knížku "Stopař Děrsu Uzala", což je zkrácená verze této knihy. Někde se její cena šplhala do závratných výšek, občas jsem se o nějaké nabídce dozvěděla pozdě. Ale nedávno se mi naskytla příležitost koupit velmi levně nové vydání nezkrácené verze – a teď jsem moc ráda, že jsem si počkala.

Jde o zcela nový překlad díla, které v Rusku vyšlo nově v sebraných spisech V. K. Arsenjeva. Nové jsou i ilustrace. Jak překladatel Konstantin Šindelář, tak i ilustrátor Jan Hora odvedli skvělou práci. Musím pochválit i nakladatelství Triton za skvělý nakladatelský počin.

Kniha patří k těm, které je třeba číst pomalu a nechat je "rozplynout na jazyku". Mimo jiné se mi líbilo i líčení častého deštivého počasí – v suchém jaru, jaké panuje, to bylo osvěžující! :-) Jazyk je hezký, prostý a dobře srozumitelný. Hodně prostoru autor věnuje popisu navštívených končin, včetně fauny, flóry, geologie a obyvatelstva. Někomu to může připadat nudné, čtenářům, kteří vyžadují, aby příběh měl spád, bych knihu nedoporučila. Ale kdo se chce nejen pobavit, ale i poučit, určitě mi dá za pravdu, že jde o výjimečné dílo. Kniha je totiž mimo jiné velmi cenným svědectvím o přírodě a lidech ruského Dálného východu před více než 100 lety. O dobrodružné momenty v ní však také není nouze. Autor to však bere tak, že to k badatelským výpravám patří. Občas se něco nepovede. Občas jde i o život.

Sympatické mi bylo to, že ze sebe autor nedělá žádného hrdinu, přiznává obavy a strach ve vypjatých situacích. Velmi pěkný byl jeho vztah k domorodému průvodci Děrsu Uzalovi, kterému je vlastně celá kniha věnována. Arsenjev a Děrsu pocházeli ze zcela odlišných kultur, stála mezi nimi jazyková bariéra, značný byl i věkový rozdíl. Život v přírodě je však přesto spojil pevným přátelstvím. Pozoruhodné byly názory obou na přírodu a její ochranu – v době, kde se všude kolem nich rozprostíraly panenské lesy a čisté řeky plné ryb a vliv člověka na přírodu se v těch končinách projevoval jen okrajově, už cítili, co může způsobit lidská hrabivost. Ač byli nuceni lovit, činili tak kvůli obživě a s úctou ke všemu živému.

"Připadal jsem si volný jako pták a uvědomoval jsem si, že štěstí nespočívá v hromadění bohatství, nýbrž ve zdraví, svobodě a těsném souznění s přírodou" (str. 164)

Bohužel, po více než 100 letech si toto uvědomuje stále příliš málo lidí, a tak to s naší planetou nevypadá úplně optimisticky.

Autor svoji knihu uzavřel smutně. Vlastně nemohl jinak. Ale povídka P. Bordakova, který se také zúčastnil výpravy s Děrsu Uzalou a která mi nejdřív (než jsem ji začala číst) připadala do knihy jako zbytečně násilně vložená, vše uzavírá přece jen o něco veseleji, byť nám může připadat tak trochu jako pohádka. Ale je jen na čtenáři, jestli si ji přečte – já jsem nakonec byla moc ráda, že jsem ji nevynechala.

64 11.05.2020

Odeonky mám ráda, ale nečekala jsem, že mě zrovna tato kniha tolik zaujme, takže nakonec budu hodnotit pěti hvězdičkami. Kniha velice smutná, ale přitažlivá zřejmě proto, že se v ní každý alespoň malinko může najít. Jen málo lidí může říct, že nepromarnili jedinou příležitost, aby si se svými dětmi nebo rodiči řekli vše, co mělo být vyřčeno, co nemělo být pohřbeno pod nánosem každodennosti. Málo rodičů si asi může být jisto tím, že své děti nikdy v ničem nezesměšnili, neshodili a nezklamali jejich důvěru. I jedna nevinná poznámka, pohled nebo nedostatek pozornosti v rozhodující chvíli někdy roztočí kola událostí, které již nelze zvrátit. Ano, v Americe je možná vše dotaženo až do extrému. Ale popisované problémy trápí celou západní civilizaci a prohlubují se paradoxně i díky rozvoji moderních komunikačních technologií. S těmi se v románu nesetkáme je zasazen přibližně do 50. až 70. let 20. století, takže jedinou vymožeností je pevná telefonní linka, která, mimochodem, v příběhu také hraje zajímavou roli.

Specifikem příběhu je rasově smíšené manželství, takže velká část problémů celé rodiny plyne z nepřijetí většinovou společností v kombinaci s mizivou sebedůvěrou otce rodiny, který ji, byť zčásti nevědomě, předává dál. Nemyslím si ale, že se totéž nemůže dít i za jiných okolností. "Jiní" můžete být jakýmkoli jiným způsobem svými názory, životním stylem, vyznáním... Ocitnout se ve společnosti jako někdo, kdo vyčnívá, může být velkou příležitostí pro všechny anebo záhubou pro jednotlivce.

Zaujaly mě některé popisované historické skutečnosti, které se prolínají příběhem, například rozvoj kosmického výzkumu, ale i různá omezení různých skupin lidí ve "svobodné" zemi. O rasové segregaci jsem věděla, ale velmi mě překvapilo například omezení přístupu dívek ke vzdělání na prestižních univerzitách až někdy do 70. let 20. století nebo fakt, že žena-lékařka byla v 60. letech 20. století v USA alespoň v některých státech řídký jev. Přehled těchto skutečností shrnuje a stručně, ale trefně hodnotí doslov Pavly Horákové.

63 27.09.2023

(SPOILER) "Kamil, jak se někdo může jmenovat Kamil", připomněla jsem si při čtení nejednou slova z jedné TV reklamy. Kamil Coufal, jeden z hlavních hrdinů příběhu, totiž v krátkém čase stihnul udělat tolik chyb, že mít takového manžela, syna či jiného příbuzného, asi bych skončila v blázinci. Cesta do pekla bývá dlážděna dobrými úmysly a tak je to i v Kamilově případě. Měl ale z pekla štěstí během havárie chemičky, na které nesl velký díl viny, vznikly velké škody, nikdo nezemřel. Manželka i rodiče vše ustáli (jen tak, tak!) a v rozhodující chvíli ho podrželi. Vlastně měl možná víc štěstí, než si zasloužil. Opouštíme ho ve chvíli, kdy čeká na svůj trest, ale už ví, že má naději...

Knihu jsem získala asi někde v dobročinném bazaru. Líbila se mi víc, než bych čekala. Hodně technických zařízení, vztahujících se k chemičce, je popsáno ve velkých detailech, ale autor pomocí rozmanitých přirovnání dokázal dosáhnout toho, že i technický antitalent jako já se textem dokáže nejen prokousat, ale i si něco představit. Trochu neobvyklé je střídání popisu děje z pohledu Kamila a jeho ženy Zdenky. Vyprávění se totiž vždy vrací zpět, do stejného časového bodu, kde předtím převzal pomyslnou štafetu druhý z manželského páru. Zpočátku mě to trochu mátlo, ale když jsem si zvykla, musela jsem ocenit hloubku, jakou tím román získal. Že vlastně pohled na věc z úhlu obou manželů vede ke smířlivosti čtenáře k oběma, i tomu praštěnému Kamilovi :-).

Určitě si od autora ještě něco přečtu, onehdy jsem v knihobudce potkala Molocha. Byla jsem sice nucena ho tam nechat, neb už jsem předtím navštívila jinou knihobudku a na další "kořist" mi v batohu nezbylo místo, ale počítám, že nebude problém najít ho jinde :-).

63 26.04.2023

Kdysi dávno, tak dávno, že už to ani není pravda, nám o tomto románu vypravovala profesorka dějepisu v rámci výuky na gymnáziu. Ovšem v paměti se mi uchoval jen název, nikoli obsah. První stránky jsem se tudíž nestačila divit – cože, profesorka V., taková distingovaná dáma, copak mohla číst něco takového? Knihu, kde se to jen hemží vulgarismy? Kde se vojáci poflakují v hospodě či nevěstinci, zatímco lidé umírají?

Až postupně mi začalo docházet, že ti muži – vlastně vesměs spíše kluci, alespoň z pohledu mého aktuálního věku – by mohli dělat tisíc jiných, mnohem užitečnějších věcí, než být válce. Že nemohou za to, že si je chce kdosi představovat jako hrdiny, kteří se podle toho mají chovat a mají být tudíž téměř dokonalí. Že vlastně ani ve válce být nechtějí, jenže válka si je přivlastnila. A že je úplně fuk, jestli ten drsný slovník pochytili až ve válce, anebo s ním na bojiště už přišli, ať mluví, jak mluví, pořád jsou uvnitř čistší než všichni ti uhlazení papaláši zalezlí někde v bezpečí, pro které je boj či přesun vojsk totéž jako přesun figurek po šachovnici.

Když se občas dostanu do mužské společnosti a můžu ji pozorovat jaksi zevnitř, vidím, že i v době míru to funguje podobně – spousta ztřeštěných nápadů, spousta sprostých vtípků a jazykových hříček, ale v jádru jsou ti chlapi pořád jako malí kluci. Důvěřiví, rozpustilí – a neschopní skutečného podrazu. Pokud tedy nejde o skupinu "slušných" mužů. Pod slupkou slušnosti se totiž mnohdy skrývají ne zrovna pěkné vlastnosti. Možná proto, že ti slušní a vzdělaní hoši touží životem proplout, aniž by se ušpinili... a tak za sebe na bojištích nechávají umírat jiné.

Knížka na čtení náročnější, i proto, že autor na stránkách knihy odhaluje myšlenky jednotlivých vojáků, kteří se "střídají" ve "vypravování". Jenom zapamatovat si všechna jména a šarže a civilní povolání zabere čas... ale stojí to zato a je to potřeba, zvláště v dnešní době.

63 26.02.2023

Výjimečná kniha! Poprvé jsem ses ní setkala před téměř 20 lety. Nabízeli ji tehdy v Dobré čajovně v Č. Budějovicích, kam jsem občas zašla během svých služebních cest, za nějakých 150,- nebo 180,- Kč. Mnohokrát jsem do ní tehdy nahlížela, četla si úryvky, zvažovala, zda koupit – ale nakonec jsem dala přednost tu nové čajové konvičce, jindy zas sáčku čaje s sebou. Kde by mě tehdy napadlo, že jednou za tuhle knihu zaplatím mnohem víc, protože bude tak vzácná a nedostupná – a přece se budu radovat, že ji mám. Člověk asi musí něco prožít, aby ji dokázal ocenit...

I když se v té knížce píše o mnoha smutných věcech, je zvláštním způsobem uklidňující. Vždy je nějaké východisko, nějaká naděje, nepadá nám ovšem z nebe, musíme chtít, věřit, milovat a napnout všechny síly v zájmu Dobra.

V této pohnuté době jsem nemohla nepřemýšlet, co by bylo, kdyby se běloši při kolonizaci amerického kontinentu nechovali tak odpudivým a primitivním způsobem, jak se chovali. Kdyby se od původních obytel Ameriky dokázali něčemu naučit... dost možná, že by naše civilizace byla někde úplně jinde než je dnes. Možná, že bychom nevěděli, co jsou to války, energetická krize či globální změna klimatu... anebo bychom si alespoň uměli lépe poradit. Jisté je, že nenasytnost dnešního "západního" světa, která nutí všechny bez rozdílu, aby se jí přizpůsobili, často pod záminkou "blahobytu", všechny uvedené problémy stále více vyhrocuje. To vše ovšem za cenu ztráty svobody – stáváme se otroky věcí, které jsou nám tak dlouho vnucovány, aniž bychom je chtěli, až nakonec podlehneme, stáváme se otroky vydělávání peněz na ty spousty zbytečností a otroky snahy stihnout toho víc a víc a víc, i když předem víme, že se nám to nikdy nemůže podařit.

Osobně mi tato kniha dala mnohem víc, než např. "Pokrokem k zániku" od Mnislava Zeleného Atapany. Ty knihy jsou zcela odlišné, i geografickým záběrem, ovšem dotýkají se podobných témat. Zatímco Atapana na můj vkus zbytečně moralizuje a prosazuje pouze mužský pohled na věc, z knihy Anne Cameronové je cítit láska a pochopení pro odlišné a vlastně neslučitelné kultury. Je to kńiha, která říká všem ženám, že na jejich názoru a pohledu záleží mnohem víc, než je společnost učí. Že je dobré umět překonávavat překážky i hranice vlastních schopností, když to má smysl pro Dobro, ale neznamená to mířit stále výš a chtít stále víc, jen kvůli zaklínání se pokrokem. Že pokrok, jak ho známe, není univerzálním lékem na problémy lidstva – ba právě naopak.

63 26.09.2022

(SPOILER) Nádherné, poetické, pro období zrání vína, poletujících špačků a pomalu přicházejícího podzimu jako stvořené. Zdánlivě obyčejný příběh, ale tolik se v něm toho skrývá! Několika slovy a někdy spíše zámlkami dokázal autor vyjádřit víc, než jiní stovkami stránek textu.

Bylo mi líto, že konec byl smutný – ale připomněl mi, kam všichni směřujeme, a že i smutek má v životě své místo, jinak bychom si sotva dokázali vychutnat chvíle naplněné radostí. Doporučuji všem, kdo se obejdou bez akcí nabitého děje, dovedou slova pomalu nechat rozplynout na jazyku jako sněhové cukroví a rádi se zasní ve vzpomínce na vlastní dětství a možná i svého dědu...

63 03.09.2022

(SPOILER) Včera jsem napsala komentář k této knize, uložila. Na mě poměrně stručný. Nikoho neurážel, nepřinášel dezinformace, pouze zamyšlení. Zdá se ale, že někomu přesto vadil. Anebo je to náhoda? Prostě se někde něco pokazilo? Hm, pak je ale divné, že k podobným náhodám u mě dochází výhradně tehdy, když jde o komentáře určitého typu, takové, které jdou řekněme trošičku proti proudu doby...

Doba už je taková, že psát pozitivní komentář na cokoli, co má něco společného s tou velkou zemí na východě, kterou máme považovat za nepřátelskou, je zkrátka podezřelé. Co na tom, že autor už je dávno po smrti a s tím vším nemá nic společného… Co na tom, že jeho popisy přírody jsou nádherné a fakt, že v drsných podmínkách, kde šlo o život, dokázal všechnu tu krásu vůbec vnímat, je pozoruhodný. Co na tom, že z jeho knihy je znát láska k životu, k horám, které ho obklopovaly, k lidem i ke každému živému tvoru (tedy snad s výjimkou rosomáka :-)).

Ano, kniha je určitým způsobem poplatná době – jako každá kniha, která vzniká v určité době a přináší reálie té doby. Takže věty o pokoření přírody pro společnost založenou na kolektivním vlastnictví v ní také najdeme (podobné věty jsou i v literatuře jiných zemí, jen jde o pokořování přírody ve jménu pokroku, člověka – pána přírody a co já vím čeho ještě). A jiné věty, jež vyzdvihují hrdinství ve jménu této společnosti. Na druhé straně, ti muži, kteří po Sajanu putovali, byli skutečně hrdinové, to je nutno přiznat, bez ohledu na jejich národnost a názory. S vybavením, jaké měli, či spíše často neměli, dokázali téměř nemožné. Už uhájit si holý život nebylo jen tak.

Pro mě je kniha inspirativní, nejen nádhernými popisy přírody, houževnatostí a odvahou členů expedice. Umění uvařit jídlo z ničeho či umění usnout i v zimě, na sněhu, o hladu, se může hodit v každé zemi a v každé době. I v té nejvyspělejší a nejdemokratičtější.

63 29.08.2022

(SPOILER) Výběrem tématu, spletitostí příběhu i stylem vyprávění mi tato kniha připomněla některé z knih Aleny Mornštajnové. Pro mě byl hlavní rozdíl asi v tom, že postavy vykreslené v knize "Ladič" byly sice realistické, ale na můj vkus přesto až příliš "ujeté" a bohužel žádná mi nebyla až tak sympatická, abych jí mohla fandit.

Ludvík byl svojí urputnou snahou zalíbit se mladé Máše spíše politováníhodný, Ivanova matka Zora naprosto příšerná, Alicina matka Hana mně svojí snahou o každého pečovat lezla na nervy (jedna věc je pomoc nabídnout, jiná vnucovat ji, Hana je typ člověka, na které mám ve zvyku se utrhovat, protože nesnesu, aby ke mě někdo vzhlížel jako k nějakému božstvu – asi tak jako Hana k Slávkovi, než to na něj prasklo... ano, Slávek byl na seznamu, ale Hana byla pitomá, jestli byla někdy schopna věřit tomu, že její muž je anděl bez jediné poskvrnky)... Zpočátku se zdálo, že alespoň Ivan a Alice by mohli překonat bolesti minulosti, ale nakonec i oni to vše táhnou s sebou dál... Člověk má pocit, že by možná stačilo jen málo, aby životy nebyly tak docela promarněny... vždyť nikdo není bez viny, nikdo není dokonalý a někdy viník skutečný či domnělý trpí stejně, ne-li více, než ten, jemuž bylo ublíženo. Možná by stačilo nalít si čistého vína – jenže to tady není, hraje se tu na schovávanou. Ano, asi je to v životě takto běžnější. Po dětech se chce, aby mluvily pravdu, ale dospělí to už neumí...

Knížku jsem si ráda přečetla, ale pošlu ji dál. Potřebuju občas postavy, které mě inspirují, které i v těžké situaci dovedou projevit alespoň elementární odvahu a udělat správnou věc – protože chtějí, ne proto, že je k tomu někdo tlačí. A taková postava tu hrozně chybí.

63 15.08.2022

(SPOILER) Ve volném pokračování válečné knihy "Ostrov bez majáku" sleduje autorka osudy hlavní hrdinky Evy a několika dalších postav koncem 50. let 20. století. Je to tedy více než 10 let po válce, jenže... válka jakoby v té generaci žila dál. Jsou tací, co se nehodlají smířit s porážkou Německa a dávají to najevo... a pak jsou tu noví bojovníci – proti komunismu. Což ale v poměrech tehdejších západních států znamenalo něco jiného než ve stejné době u nás, a sice jakékoli požadavky zaměstnanců za vyšší mzdy, rovné podmínky pro stálé a "agenturní" a sociální zabezpečení byly považovány za komunistické výmysly.

Musím říct, že "Ostrov bez majáku" se mi četl i líbil víc. Kniha Zlaté židle plyne pozvolněji, není tam neustálé nebezpečí, i když Eva i tak čelí mnoha problémům, neustále svádí zápas mezi svým novinářským svědomím a touhou žít normální život. Postupně se vynořují další postavy z první knihy, na mnohé jsem bohužel za dobu od jejího přečtení zapomněla a trvalo dost dlouho, než jsem našla nějaké vodítko v knize "Zlaté židle", které mi ty postavy připomnělo. Nejen kvůli tomu se kniha nečte zrovna lehce. Knihou se prolíná hrozba další války, tentokrát jaderné. Bylo to období, kdy Německo zvažovalo opatřit si jaderné zbraně (to je historický fakt) a dokonce se podílet na jejich vývoji, byť mimo německé území (předpokládám, že patrně i na tom bude zrnko pravdy). Na mnoha stránkách se tak prostřednictvím rozhovorů Hanse Tiefenbacha s Evou a některými dalšími hrdiny románu řeší vědecký výzkum a osobní odpovědnost jednotlivce za zneužití výsledků výzkumu. Závěr knihy je možná překvapivý, někdo by řekl, že jde o propagandu... řekla bych, že v té době se mohlo dít ledacos, co dnes už nikdo nepřizná... Kniha je silně znepokojivá, i s ohledem na současnou vojensko-politickou situaci ve světě. Připomíná nám totiž, že některým lidem jde a vždy půjde jen o kariéru, finanční zisk, moc, ať to stojí co chce... třeba i miliony mrtvých. Pravdu o některých dějinných událostech, ať už minulých či budoucích, se nejspíš nikdy nedozvíme. Není ale na škodu zamyslet se nad tím, kdo z dané situace nejvíc vytěžil či vytěží – tak se totiž totiž pravdě nejspíš přiblížíme...

63 14.02.2022