Doteky

Nová antologie z celoživotního díla jednoho z nejvýznamnějších českých básníků dvacátého století. Editor Vladimír Justl vybral do této knihy verše prakticky ze všech autorových sbírek a pokusil se ho tak představit v celé rozmanitosti jeho tvorby. Skácelovy verše patří ke skvostům moderní české poezie a proto se neustále objevuj... celý text

Nová antologie z celoživotního díla jednoho z nejvýznamnějších českých básníků dvacátého století.
Editor Vladimír Justl vybral do této knihy verše prakticky ze všech autorových sbírek a pokusil se ho tak představit v celé rozmanitosti jeho tvorby. Skácelovy verše patří ke skvostům moderní české poezie a proto se neustále objevují v nových edicích a vydáních. Protože o jejich kvalitě není pochyb, a protože i v tomto výboru nalezneme všechny podstatné znaky Skácelovy poezie, lze v plné míře využít anotace z jedné předcházející básníkovy antologie: objevují se zde verše, v nichž se snoubí dokonalé zvládnutí formální stránky se zdánlivě čistou prostotou, pod jejímž povrchem však je většinou uložena závažná, až nadčasová myšlenka. Skácel dokázal totiž všedním a obyčejným pojmům či věcem vdechnout nový rozměr, znovu je objevoval a viděl jinýma očima. Jeho pohled, zesílený hlubokou imaginací, vytvářel obrazy plné zvuků a maleb. A v těchto obrazech se pochopitelně odrážela jeho milovaná krajina jižní Moravy, charakterizovaná nezaměnitelnou tváří venkova a přírody, a měnící se podle jednotlivých ročních období. Navíc patřil Skácel k oněm nemnoha básníkům, kteří až bolestně žasli při setkání s jakýmkoli druhem krásy, jenž jim zprostředkoval nejen krátký pocit štěstí a slasti, ale i bolest a stesk. méně textu

https://www.databazeknih.cz/images_books/12_/1291/doteky-St4-1291.jpg 4.77
Žánr:
Poezie
Vydáno:, Odeon
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (1)

Weiler
10.11.2016

V téhle antologii jsem se nejvíc našel v první sekci kapitoly ‚Kdo pije potmě víno‘, tedy v miniaturách čtyřverší, kde se Skácel snad i shlédnul v haiku, a nejlépe jsem v této části knížky viděl doslovem opěvovanou úspornost básníkova vyjádření. Do toho momentu na mě verše víceméně působily stejně, jako skoro všechna lyrická poezie, totiž zběsilým elektrickým výbojem, který může přeskočit jedině mezi gumovou rukavicí a skleněnou tabulí. Možná je to i tím, jak jsem Skácelově formě konečně přišel na kloub v sekci čtyřverší, že jsem pročítal druhou část výběru s daleko větším zápalem a objevil několik doopravdy skvostných a pamětihodných básní, zůstal nicméně vtíravý pocit při každém verši, který se začal rozlévat široko do stránky, že bych raději zase tu drobotinu, která svou nenápadností okouzluje mnohem lépe, než některé dalekosáhlejší obrazy. Snad je to právě kontrastem se zdánlivou jednoduchostí zbytku básně, že se občas objeví řádek působící notně těžkopádně. Ale snad je to jen tím, že jsem Skácelův výraz úplně nepochopil. Za ta čtyřverší bych klidně dal plný počet hvězdiček, za sbírku po nich čtyři, začátku tři… výsledek je tedy jasný.