Atrament komentáře u knih

Nebudu si brát servítky. Toto je druhá Heinleinova kniha, kterou jsem přečetl a mám jasno v tom, že zároveň poslední. Napsal jsem 'přečetl', ale mnohem vystižnější by bylo 'přetrpěl'. Jsem ochoten překousnout naivitu děje a na sci-fi zastaralé technologie, vzhledem k věku této knihy jde o nedostatky vesměs pochopitelné. Co ale nejsem schopen přijmout je naprostá absence byť jen náznaku atmosféry či napětí. Heinleinův sloh je tak špatný, že dokonale zazdívá jakoukoliv možnost vcítit se do hlavní postavy, což je vzhledem k faktu, že je příběh vyprávěn v ich-formě, docela umění. Navíc je hlavní postava totálně nesympatická ostatně stejně jako všechny ostatní postavy v knize. Je až s podivem jak nesympatické postavy dokáže Heinlein vytvořit vzhledem ke své neschopnosti jakoukoliv postavu nějak víc do hloubky prokreslit. A ty dialogy. Ty strašlivé dialogy!! Tak ty mě budou strašit ve snech ještě pěkně dlouho...

!!!Komentář může obsahovat spoilery!!!

Tedy nevím, co jsem očekával, když jsem se pustil do čtení knihy, kde hlavní hrdince je nějakých 15 let a vyrůstá ve městě obehnaném energetickou zdí :)

Nakonec to ale nebylo tak hrozné, autorka umí psát čtivě (mluvím o anglickém originále, český překlad jsem odložil po dvou stránkách) a začátek se jí povedl vygradovat skvěle. Pak přichází střední část knihy, vyplněná putováním liduprázdnou krajinou a mně pomalu dochází, že čtu další z řady variací na Hunger Games.

Aby toho nebylo málo, tak ke konci autorka přimíchala i trochu toho Twilightu a ukončila to celé tak nějak uspěchaně, jakoby už ji tlačil termín.

Děj samotný, jakkoliv z velké části poutavý, je hrozně předvídatelný, všechny 'překvapivé' zvraty jsem dokázal odhadnout s několikastránkovým náskokem (až na jeden :). Hodně tomu napomáhají šablonovitě prvoplánové postavy.

Další díly už si asi nejspíš nechám ujít.

10.05.2015

Ačkoliv píšu tento komentář pod první díl této ságy, platí beze změn pro všechny ostatní díly této obrovské tetralogie. Tak obrovské, že české vydání vyšlo v osmi svazcích, kdy každý jeden díl byl rozdělen do dvou knih.

Jde o neuvěřitelně propracované a rozsáhlé dílo, kombinující mistrně prvky sci-fi, fantasy, horroru a cyberpunku. Autor na obrovské ploše rozehrává s vesměs sympatickými a originálními postavami dechberoucí děj plný napětí, strachu a akce. Rozjezd knihy může působit poněkud rozpačitě a zdlouhavě, a taky možná trochu zmateně, ale jakmile se jednou nitky osudů jednotlivých postav protnou, nastane zběsilá jízda napříč světem Jinozemě a všechno dostane zpětně svůj smysl. Vzhledem k prostoru knihy jsou všechny postavy perfektně prokreslené a čtenář si k nim tudíž může vytvořit opravdový vztah, který ještě více umocňuje zážitek z dobrodružství.

JInozemě není kniha na jedno nedělní odpoledne, vzhledem k jejímu rozsahu opravdu trvá než se jí člověk prokouše, ale o to déle pak v člověku ten děj rezonuje, dávno po dočtení.

Tato kniha je pro mne zajímavá ještě z jednoho důvodu - byla to totiž právě TA kniha, která mně přesvědčila, že e-knihy mají smysl. Vlastním celou sérii jako paperbacky (v originále), a ono číst to jako bichli vážící bezmála půl kila s necelou tisícovkou stránek a nebo jako e-book na lehounkém a tenoučkém Kindlu, to je prostě rozdíl.

(čteno v anglickém originále i českém překladu)

3 14.02.2015

Parádní variace na Robinsona Crusoe, s tím rozdílem, že Robinson byl vedle Marka Watneye totální břídil. Zatímco Robinson měl k dispozici krásný tropický ostrov plný zvěře, ovoce a občasných návštěv kanibalů, Mark je naprosto sám na pusté a mrtvé planetě. Přesto se nenechá nepříznivou situací rozhodit, svědomitě pracuje na svém přežití a případné záchraně, a svou činnost důkladně popisuje v deníku. Navzdory celkově nízké pravděpodobnosti že přežije si přesto uchovává zdravý nadhled a jeho cynické a jízlivé postřehy dokáží občas opravdu rozesmát. Ke konci knihy dochází k celkem rapidnímu poklesu tempa, ale Weir naštěstí přesně odhadl kdy skončit, takže si kniha jasně zaslouží plných pět hvězdiček.

It's true you know. In space, no one can hear you scream like a little girl.

(čteno v anglickém originále)

4 14.02.2015

Ačkoliv mám Verneovky obecně moc rád, zrovna tato na mně působí dojmem jako by ji snad ani Verne nenapsal. Styl psaní je takový nějaký neohrabaný, děj samotný je dost pofiderní, některé pasáže jsou zbytečně zbrkle odbyty a jiné naopak jsou neúnosně a zbytečně natahovány.

1 17.12.2014

Little Brother je knížka, ze které mám docela ambivalentní pocity. Námět jako takový je mi sympatický hodně, využívání 9/11 hysterie k oklešťování nejzákladnějších svobod a práv občanů pod záminkou ' boje proti terorismu' je velmi aktuální a zajímavé téma.

Bohužel Doctorow nezpracovává tuto látku nijak zvlášť podařeně. Příběh je prostinký a předvídatelný a sám o sobě by vydal tak na kratší povídečku. Do délky románu jej Doctorow nafoukl za pomocí sáhodlouhých popisů a vysvětlování. A popisuje toho opravdu hodně. Technické elaboráty na téma bezpečnosti na netu, šifrování a dalších technických lahůdek mi až tak nevadily, aspoň se člověk dozvěděl něco užitečného a nového. Ale popisy toho co má kdo na sobě, co si objednává k jídlu, co čte a co je hrozně cool, ty už mi lezly ve dvou třetinách knihy vyloženě na nervy. Chvílemi jsem měl pocit, že spíš čtu příručku pro dnešní mladé, která se jim snaží ukazovat co by se jim správně mělo líbit. Je mi jasné, že příběh je jakoby vyprávěn sedmnáctiletým hošíkem, a tomu zřejmě autor přizpůsobil i styl, ale výsledek na mě působí dost odtažitě a ve svém důsledku nepříliš čtivě.

Díky všem těm popisům, se totiž nějak vytratila slibně hutná atmosféra, naznačená v úvodu. Takže ve finále pouze za dvě hvězdičky.

(čteno v anglickém originále)

1 12.12.2014

Tajemný Etrusk je často (a právem) srovnáván se Sinuhetem, takže ani já nebudu výjimkou. Struktura příběhu je opravdu hodně podobná, pocity viny a putování hlavního hrdiny po starověkém světě taktéž. I postavy na které během svého putování Turms narazí by se svými charaktery daly dohledat v Sinuhetovi. Zatímco Sinuhet byl ale postavou vesměs sympatickou, i když tragickou a čtenář dokázal rozumět jeho jednání a ztotožnit se s ním, tak u Turmse jsem byl občas jeho konáním zmaten a vůbec jsem mu nerozuměl. Waltari v Tajemném Etruskovi docela často ujíždí do zdlouhavých popisů různých mystériií, které mně krutě nebavily a taky se v některých pasážích pouští do obsáhlých popisů složité starověké politiky středomořských států, v nichž jsem se vyloženě ztrácel, takže mne bavily ještě méně. Takže u mne Sinuhet vede na celé čáře.

1 16.11.2014

Jak jsem byl z této knihy zpočátku nadšen, tak zklamaný jsem z ní byl na jejím konci. Výtečný námět utopistické civilizace, která nahradila přirozený systém náhodné lidské reprodukce klonováním a pečlivou predestinací, se zdál být velmi slibný. Bohužel autor tento slibný materiál vůbec nedokázal využít, místo parádní sondy do takto zmutovné totalitní a dekadentní civilizace se čtenář dočká hromady prázdných řečí na téma láska a náboženství. Dost neobratný styl vyprávění na zážitku taky nepřidá. Dvě hvězdičky nakonec dávám pouze za znepokojivě aktuální postřehy ohledně životních potřeb řadového občana.

8 07.09.2014

Strhující závěrečná část nejlepší knižní trilogie, a nejlepšího knižního příběhu vůbec. Tolkien je nejen mistr jazyka, ale i mistr vyprávění, takže od samotného začátku dokáže vzbudit čtenářovu zvědavost a udržet si ji po celou dobu. Navzdory obecnému přesvědčení, nejsou v knize prakticky žádné nudné dlouhé popisné pasáže, Tolkien dokáže popsat krajinu a situaci stručně a přitom dostatečně výstižně, tak aby čtenářova fantasie jednak měla nějaké vodítko a jednak dostatek prostoru pro vlastní invenci.

Příběh sám mistrně střídá pasáže kdy čtenář spolu s postavami zažívá dočasné pocity hřejivého bezpečí a pasáže krajního nebezpečí, kdy čtenář ani nedýchá a hltá text jen aby se dozvěděl jak to dopadlo. Tolkien začal psát Pána prstenů nedlouho poté co Hobit zaznamenal úspěch a čtenáři se dožadovali dalších příběhů ze Středozemě. Je zajímavé sledovat, jak to co započal jako pokračování Hobita, které se mělo nést ve stejném žertovně dobrodružném duchu, postupem času nabralo úplně jiný směr, než sám autor zamýšlel, mnohem temnější a vážnější.

Jednu výtku tomuto jinak takřka dokonalému dílu bych ale přece jenom měl - na můj vkus příliš moc poezie.

4 01.09.2014

Strhující prostřední část nejlepší knižní trilogie, a nejlepšího knižního příběhu vůbec. Tolkien je nejen mistr jazyka, ale i mistr vyprávění, takže od samotného začátku dokáže vzbudit čtenářovu zvědavost a udržet si ji po celou dobu. Navzdory obecnému přesvědčení, nejsou v knize prakticky žádné nudné dlouhé popisné pasáže, Tolkien dokáže popsat krajinu a situaci stručně a přitom dostatečně výstižně, tak aby čtenářova fantasie jednak měla nějaké vodítko a jednak dostatek prostoru pro vlastní invenci.

Příběh sám mistrně střídá pasáže kdy čtenář spolu s postavami zažívá dočasné pocity hřejivého bezpečí a pasáže krajního nebezpečí, kdy čtenář ani nedýchá a hltá text jen aby se dozvěděl jak to dopadlo. Tolkien začal psát Pána prstenů nedlouho poté co Hobit zaznamenal úspěch a čtenáři se dožadovali dalších příběhů ze Středozemě. Je zajímavé sledovat, jak to co započal jako pokračování Hobita, které se mělo nést ve stejném žertovně dobrodružném duchu, postupem času nabralo úplně jiný směr, než sám autor zamýšlel, mnohem temnější a vážnější.

Jednu výtku tomuto jinak takřka dokonalému dílu bych ale přece jenom měl - na můj vkus příliš moc poezie.

4 01.09.2014

Strhující úvod do nejlepší knižní trilogie, a do nejlepšího knižního příběhu vůbec. Tolkien je nejen mistr jazyka, ale i mistr vyprávění, takže od samotného začátku dokáže vzbudit čtenářovu zvědavost a udržet si ji po celou dobu. Navzdory obecnému přesvědčení, nejsou v knize prakticky žádné nudné dlouhé popisné pasáže, Tolkien dokáže popsat krajinu a situaci stručně a přitom dostatečně výstižně, tak aby čtenářova fantasie jednak měla nějaké vodítko a jednak dostatek prostoru pro vlastní invenci.

Příběh sám mistrně střídá pasáže kdy čtenář spolu s postavami zažívá dočasné pocity hřejivého bezpečí a pasáže krajního nebezpečí, kdy čtenář ani nedýchá a hltá text jen aby se dozvěděl jak to dopadlo. Tolkien začal psát Pána prstenů nedlouho poté co Hobit zaznamenal úspěch a čtenáři se dožadovali dalších příběhů ze Středozemě. Je zajímavé sledovat, jak to co započal jako pokračování Hobita, které se mělo nést ve stejném žertovně dobrodružném duchu, postupem času nabralo úplně jiný směr, než sám autor zamýšlel, mnohem temnější a vážnější.

Jednu výtku tomuto jinak takřka dokonalému dílu bych ale přece jenom měl - na můj vkus příliš moc poezie.

2 31.08.2014

První kniha od Kinga, kterou jsem vydržel dočíst až do konce. Sice obsahovala dost nudných pasáží, sáhodlouhých popisů niterných pocitů a vnitřních monologů postav, ale King tentokrát vždycky v pravou chvíli dokázal tyto nudné pasáže utnout a nechat děj plynout zas o něco svižněji. Občas jsem tak měl pocit, jakoby se ve psaní Svědectví střídaly dvě osoby. Jedna se sklony pitvat se v citečcích, metafyzických podobenstvích a náboženských proklamacích, a druhá s perfektním talentem na dramatický popis šíření smrtonosné nákazy a cestování po vylidněné americe. Škoda toho sladkého amerického happy endu, jinak to mohlo být ještě lepší.

4 26.08.2014