Atheal komentáře u knih

Nechápu, kde tahle knížka nabrala tak vysoké hodnocení. Kromě toho, že se postavy chovají naprosto nelogicky, jsou navíc tak nesympatické a protivné, že bych je nejradši všechny profackovala. Příběh je zbytečně protahovaný, skok do minulosti nudný a nezajímavý. Původně jsem dala dvě hvězdičky, ale potom, co jsem napsala komentář, mi došlo, že netuším za co.

23 14.09.2014

Většinu mého dospívání jsem snila o tom, že se provdám za Geralta. Je to zkrátka frajer, kterýmu není rovno. Povídky mám radši než ságu, přijde mi, že Sapkowskimu krátké příběhy zakončené skvělými pointami víc sedí. A konkrétně povídky Něco více a Trochu se obětovat považuji za jeden z vrcholů (fantasy) literatury vůbec. Přečetla jsem je tolikrát, že bych z nich mohla citovat celé odstavce i ve 4 ráno.

"Chránit lidi, zachraňovat jim životy, jaká to je podle tvého názoru práce? Dobrá nebo špatná? Těch čtrnáct na Pahorku, ty sám na mostě. Cos činil, pane, dobro nebo zlo?"
"Nevím," odpověděl zaklínač pomalu. "Opravdu nevím, Yurgo. Občas se mi zdá, že to vím. A někdy mám zase pochybnosti. Opravdu bys chtěl, aby i tvůj syn měl takové pochybnosti?"
"Jen ať je klidně má," řekl vážně kupec. "Je to dobrá věc, která pomáhá lidem."
"Co?"
"Pochybnost. Pouze zlo, pane Geralte, nikdy o ničem nepochybuje. A svému osudu nikdo neunikne."

16 24.03.2013

Nikdy nezapomenu, jak jsem ve svých dvanácti letech celá ubrečená zaklapla tu modrou knížku s blýskátky na obálce a sama sobě tiše oznámila: "Tak jsem to dočetla." A pak mi bylo hrozně smutno... Od té doby jsem přečetla spoustu knih. Některé hrozné, jiné dobré a další naprosto vynikající. Mnohé z nich by kritikové označili za hodnotnější a přínosnější než Tolkienovo dílo. Ale koho zajímají kritikové, že? Protože my, kteří jsme srdcem i duší propadli Středozemi, my víme...

15 16.08.2013

Když se spojí inteligence, moudrost, láska k přírodě a skvělý smysl pro humor, vznikne Jarda Dušek. Raději ho mám ale naživo, kniha nemůže předat nádhernou energii, která z něj proudí.

12 26.06.2013

Ani nedokážu popsat nadšení, které se mě zmocnilo, když se objevila zpráva, že Sapkowski píše další příběh o Geraltovi. Šťastnější bych byla asi jen kdyby Christopher Tolkien v tatínkově domě našel tajnou skříňku se čtvrtým dílem Pána Prstenů. Spolu s nadšením samozřejmě přišly i obavy: uplynula spousta let, co když už to nebude jako dřív? Co když už to Sapkowski neumí? Co když...? Hned po první stránce ale bylo jasné, že obavy byly zbytečné. Ano, pravda, chyběly mi Yennefer a Ciri, mohlo by být více filozofování a vtipu, mohlo by... ale kruci, nečekala jsem 14 let, abych kritizovala. Geralt je zpátky! A je to jako kdyby nikdy neodešel.

9 25.11.2014

Začíná to celkem banálně a úsměvně. Mark s Aspergerovým syndromem přibližuje čtenářům své vidění světa a zároveň "vyšetřuje" vraždu psa. Při svém hraní si na detektiva však odhalí věci, které by možná bylo lepší nevědět. Příběh má sám o sobě obrovskou sílu, ale to, že je vyprávěn chlapcem, který nechápe a ani nemůže chápat hloubku emocí, které kolem sebe vyvolává, který je strašně vyděšený a svým strachem nevědomě ubližuje těm, kteří ho nejvíc milují, to z něj dělá knihu, na kterou jen tak nezapomenete.

8 26.06.2013

Jedna z knih, která zásadně ovlivnila můj pohled na svět. Díky dobrodružstvím Richarda a Donalda jsem se začala dívat na problémy a negativní události jako na příležitosti k učení a růstu, přestala se trápit kvůli věcem, které za to nestojí a rozhodla se věřit ve své sny.Je úplně jedno, jestli Richardovu vyprávění budete věřit, nebo ho budete brát jako smyšlený příběh, ta volba je vždycky jen na vás, ale není pochyby o tom, že Iluze v sobě ukrývají obrovskou moudrost.

"Každý člověk, všechny události tvého života v něm jsou, neboť jsi je do něj přitáhl. Co se s nimi rozhodneš učinit, záleží na tobě."

7 26.06.2013

Dobrý spisovatel se prý pozná podle toho, že nemiluje své hrdiny tak moc, aby je nedokázal zabít. G.R.R. Martin je zatraceně dobrý spisovatel, i když mě tím občas dohání k šílenství.

7 24.03.2013

Občas přemýšlím, jak by vypadal můj život a jaká bych byla já sama, kdyby mi pan Tolkien v dětství neotevřel dvířka do světa fantasy, kdyby mě nenaučil věřit v elfy a hledat je za každým stromem, kdybych se díky němu nezamilovala do přírody, cestování a poznávání. Byla bych stejná, kdybych v tak útlém věku nedostala lekci o důležitosti altruismu, o síle přátelství, soucitu a milosrdenství? Existují věci, které nejdou vyjádřit slovy. Můj vztah k této knize a hluboká vděčnost, kterou chovám k jejímu autorovi, jsou jedněmi z nich.

7 24.03.2013

Už dlouho mě žádná kniha takhle nedojala. Překrásný jazyk plný kouzelných slovních obratů - kdo by to čekal v příběhu z nacistického Německa, který navíc vypráví Smrt? A i když to bylo často na slzy a od začátku víte, že konec nebude nijak veselý, stejně to není nijak depresivní čtení, ba právě naopak. Tomu říkám umění.

6 17.10.2016

Erikson filozofující. O smrti, o životě, o pravdě a lži, o válce a míru, o hladu, o bolesti, o manželství, o všem, co si dokážete představit. Ne, že by mu to nešlo, ale po nějaké době ve vás něco začne ječet: "Pro mistra Kápě, už se na to vykašli a vraž někomu meč do mozku!" A on to díkybohu udělá. Nebo spíš bohužel?

5 26.11.2013

Tahle knížka mě rozemlela na malinkatý kousíčky, který jsem ještě několik dní po dočtení v slzách slepovala dohromady. Charlieho příběh vás donutí zamyslet se nad mnohými etickými problémy a výsledek toho zamyšlení nemusí být vůbec příjemný. Už to je znak skvělé knihy, tady je toho ale mnohem víc.

5 24.03.2013

Moje první knížka od Nesba a zatím velké zklamání, prokousat se jí mi trvalo asi 2 měsíce, teprve posledních pár desítek stran mě bavilo. Velká část děje mi přišla tak nějak zbytečná, australské bajky už mě ke konci dost otravovaly. Beru ale na vědomí, že je to autorova zřejmě nejslabší kniha, takže mu dám určitě ještě šanci napravit si reputaci.

4 26.06.2015

Malazskou knihu padlých jsem začala číst na začátku dubna 2013 a dočetla ji v únoru 2014. Nestane se vám často, že s jedním příběhem strávíte téměř rok života. A když pak otočíte poslední stránku, nemůžete se ubránit jisté nostalgii. Šumař, Rychlej Ben, Kalam, Ganoes Paran, Icarium, Brys, Korlat, Lostara, Karsa a další a další... Nebylo to s nimi vždycky snadné a občas to chtělo přečíst pár set stran nebo i několik dílů, aby je člověk začal mít rád, aby o ně začal mít strach a aby pochopil, o co jim vlastně jde. Kruppe, Stínupán, Mael, Kotilion, Laseen.... postavy záhadné a nevyzpytatelné až do samého konce. A v neposlední řadě Tavore, ta nevýrazná obyčejná žena, která stála od začátku do konce stranou a přesto ve středu všeho. Ústřední postava, která je čtenáři vzdálena, jak jen je to možné a do jejíž mysli nám bylo dovoleno se dostat jen na kratičký okamžik. A přesto ve vás zůstane. Ona, Paliči mostů, Lovci kostí, bohové a bohyně, ascendenty a duchové. Erikson skutečně stvořil něco neuvěřitelného. Snad budu mít ještě někdy rok času, abych si tuhle úžasnou ságu přečetla znova.

4 11.02.2014

Tohle je asi jediná knížka, kterou jsem přečetla víckrát než Pána Prstenů a kolikrát jsem jí otevřela jen abych se kochala nádhernými ilustracemi, to se ani nedá spočítat.

4 23.03.2013

Bohužel patřím k těm, kteří onen úžasný zvrat odhalili již po pár stranách. Celou první půlku knihy jsem tedy doufala, že to nebude tak, jak si myslím, a že mě autorka posadí na zadek stejně jako ostatní. Neposadila. Ta kniha není špatně napsaná, ale když znáte pointu, tak se vtipu nezasmějete.

3 17.02.2014

Pán Prstenů je jeden příběh, jedna kniha, rozdělená na tři části jen proto, že si nakladatelé kdysi mysleli, že něco tak tlustého by si nikdo nekoupil (opravdu úsměvné, když se kouknu na objem svazků od Martina). Přesto, kdybych si měla vybrat jen jeden díl Tolkienova dokonalého díla, byl by to tenhle. Díl, ve kterém se strachem i obdivem procházíte po Fangornském lese, kdy s napětím sledujete obdivuhodný běh Tří honičů a ve zmínkách o Bílém čaroději s bláznovskou nadějí hledáte známou tvář. Díl, ve kterém poznáváte Rohiry, hrdý a svobodný národ odmítající se komukoli podvolit, a konečně díl, ve kterém Faramir učiní ono zásadní rozhodnutí, ačkoli ví, že jeho otec by nikdy nesouhlasil, a Frodo a Sam se vydají vstříc dlouhým, dlouhým schodům vzhůru... Dvě věže jsou plné geniálních dialogů a dějových zvratů, pro mě však mezi nimi naprosto vyniká kapitola Mistr Samvěd váhá, plná emocí, pochybností, strachu a neskutečné odvahy jednoho malého hobita odkudsi z Kraje...

"Strašlivým nárazem procitl Sam ze své ustrašenosti. Zpozorovali jeho pána. Co udělají? Slyšel o skřetech pověsti, z nichž tuhla krev. To nestrpí. Vyskočil. Zahodil poslání, všechna svá rozhodnutí a s nimi strach i pochybnosti. Teď věděl, kde je odjakživa jeho místo: po boku pána, i když nebylo jasné, co tam může dokázat. Utíkal zpátky ze schodů, dolů po stezce k Frodovi.
'Kolik jich tam je?' přemýšlel. 'Přinejmenším třicet nebo čtyřicet z věže a hádám, že zdola jich přišlo o hodně víc. Kolik jich můžu zabít, než mě dostanou? Sotva vytasím meč, uvidí, jak plane, a dřív nebo později mě dostanou. Rád bych věděl, jestli o tom bude někdy zmínka v nějaké písničce: jak Samvěd padl ve Vysokém průsmyku a postavil hradbu z těl mrtvých nepřátel kolem svého pána. Ne, kdepak písnička. Samozřejmě, že ne, protože najdou Prsten a bude po písničkách. Nedá se nic dělat. Moje místo je vedle pana Froda. To musejí pochopit - Elrond a Rada a velcí pánové a paní s celou jejich moudrostí. Jejich plány nevyšly. Já Prsten nést nemohu. Bez pána teda ne.' "

3 14.08.2013

Dům mrtvých je rozhodně lepší než Měsíční zahrady, i když překladatelka mě nadále baví svými novotvary (ne vážně, co je to u všech čertů "kunhut"???) a jednou mě až rozesmála k slzám, když si chudák Erikson přes půl strany budoval děsivou atmosféru kolem ohařů stínu a paní překladatelka tyhle strašlivý monstra hned v následující větě označila za "hafany". Tak to teda fakt zabila. Co se týče Eriksonova stylu, stále se ještě místy objevuje chaos v dialozích a chaos všeobecně, ale už si začínám zvykat a skvělý závěr mě svádí k plnému hodnocení... Ale rozjezd knihy byl docela pomalý a nějakých 300 stran trvalo, než jsem se opravdu začetla. U knihy, která jich má přes 700 to není tak pozdě, ale stejně si těch 5* schovám pro třetí díl :)

3 31.05.2013

Snad k žádné knize jsem se nedostávala tak komplikovaně jako k Měsíčním zahradám. Poprvé jsem je začla číst asi ve 14 letech a po padesáti stránkách jsem je odložila jako chaotické a špatně napsané. Ale protože nesnáším nedočtené knihy, dala jsem jim o 6 let později druhou šanci a skončila jsem zhruba na stejném místě jako poprvé. Do třetice všeho dobrého, o 4 roky později jsem Měsíční zahrady vzala do ruky znovu a tentokrát jsem je přelouskla během jednoho týdne. A pořád nevím, co si o nich mám vlastně myslet... Erikson není až tak dobrý spisovatel, některé větné obraty jsou skutečně zvláštní, občas není úplně jasné, co se děje, kdo co říká a co tím myslí. Jakoby to Erikson všechno viděl ve své hlavě, ale už se neobtěžoval to pořádně vysvětlit i ostatním. Této skutečnosti vůbec nepomáhá hrozný překlad (nad některými souslovími skutečně zůstává rozum stát). Nicméně nedostatky ve stylistice vyvažuje Erikson neuvěřitelnou fantazií a originalitou. Měsíční zahrady jsou první díl z deseti a já věřím, že jak spisovatel, tak překladatelka za ty stovky stránek zvládnou odstranit neduhy první knížky a ty další budou lepší a lepší. Rozhodně stojí za to jim tu šanci dát, protože Malazská kniha padlých je zase něco úplně jiného než Pán Prstenů, Zaklínač nebo Píseň ledu a ohně.

3 08.04.2013

Od té doby, co jsem dočetla Malazskou knihu padlých, mi všechny knížky přišly tak nějak jednoduché, obyčejné a nudné. Stvoření temnoty konečně uhasilo můj absťák po pořádně tlusté bichli se záplavou postav, chaosem a věčným filozofováním. Přiznávám, chyběli mi Malažané, ale i tak to bylo skvělé a čekání na další díl bude zatraceně dlouhé.

2 18.07.2015