Abulafia komentáře u knih

Někdy si říkám, že klasiky by měl člověk číst na škole, když je ještě mladý a hloupý (rozuměj důvěřivý) a nemá vycvičené kritické oko. Quo Vadis je výborně napsaná kniha, z pohledu moderního čtenáře však plná nešvarů.

Nejvíc mi vadil naprosto zřetelný antisemitismus. Chápu, že v roce 1896, kdy byla kniha vydána, patřil k bontonu. Vzhledem k tomu, že ji ve školách velebíme dodnes, myslím, že by
to neškodilo zmínit. Další dobový nešvar by šel nazvat "cherchez la femme". Je dobře vidět např. také u A. Dumase (Tři mušketýři). Je-li v knize hlavním negativním pólem muž (Nero, kardinál Richelieu), je jeho spojencem žena, která je charakterem horší než on (Poppea Sabina, Milady). Do třetice je to nekritický obdiv ke křesťanství a mučednictví.

Pozitivní na knize je čtivost, velmi dobrá znalost římských reálií, silné ženské postavy ( což na konci 19. století není samozřejmost) a vícevrstevnost. Jako každý dobrý autor se Sienkiewicz neomezuje pouze na vyprávění příběhu, ale jednotlivé postavy je možné chápat i v symbolické rovině.

Závěrem: Určitě stojí za přečtení. Je ale potřeba neztrácet ze zřetele, že je to dílo, které odráží dobu a místo vzniku. Zároveň se jedná o historický román, takže se nemusí stavět ( a taky nestaví) k historii objektivně.

6 08.07.2020

Na této knize je špatně jenom jedna věc - že nevyšla v době, kdy jsem se rozhodovala pro budoucí povolání v oblasti mezinárodních vztahů, hnána naivní představou, že vstupuju do světa naplněného ušlechtilými Raouly Wallenbergy, odhodlanými neúnavně bojovat za lepší svět. Kdyby mě někdo připravil o iluze už tehdy, mohl teď ze mě být třeba docela slušný mikrobiolog. Teď už mi při čtení nezbylo než konstatovat, že se toho za těch 10 let od napsání moc nezměnilo.

10 04.03.2020

Svěží, čtivé a s myšlenkou. Má to atmosféru, děj a díky autorčině znalosti japonské kultury i přesah. Doporučuju.

7 26.08.2019

Nejlepší kniha, kterou jsem tento rok četla.
Klade sice na čtenáře nemalé nároky, ale to už tak hluboké lidské příběhy dělají. Jsou knihy, které se Vám líbí a přečtete je jedním dechem. Ale jsou tak trochu jako koláček, o kterém večer už ani nevíte, že jste ho slupli. A pak jsou knihy, které Vás stojí čas a úsilí, donutí Vás klást si nepříjemné otázky, ptát se po vlastních hranicích a integritě, a i když byste je někdy nejraději zahodili, rezonují ve Vás ještě 20 let po přečtení. Taková je Sofiina volba, Foucaultovo kyvadlo, Na východ od ráje nebo Absolone, Absolone! A pro mě jsou takové i Hodiny z olova.

10 20.08.2019

Nechtěla bych být divákem, který si koupí lístky na stand-up a dočká se hlubinné psychoanalýzy hlavního hrdiny. Přesto se jedná o strhující záležitost. Počátečním dusnem a stupňováním textu román připomíná novelu Mario a Kouzelník T. Manna, i když Dovele zde vystupuje v obou rolích zároveň - v roli ničitele i ničeného. Krok za krokem odhaluje Dovele svoji duši, ale zároveň také duši izraelské společnosti a ptá se po hranicích lásky a nenávisti, soucitu i krutosti, agresivity i ochoty pomoci.

Kniha se nečte příjemně. A v některých pasážích se čtenář cítí, jako by se sám octl na nevydařeném stand-upu a musel si sám začít klást nepříjemné otázky.

5 25.06.2019

Na Čas psychopatů jsem se těšila. Přišlo mi však, že pan doktor Honzák nezachází s diagnózou psychopatie dostatečně opatrně. Místy to na mě působilo tak, že psychopatem je vlastně každý, s kým pan doktor nesouhlasí. Také se domnívám, že dostatečně nerozlišoval psychopatii (která je vrozená) od různých forem sociopatie (která je vychovaná) a v kapitole o historických osobnostech také kontext, ve kterém žily. Asi jsem měla příliš vysoké nároky, ale Čas psychopatů na mě nepůsobí jako kvalitní, populárně-naučná publikace, spíš jsem měla pocit, jako bych byla s panem doktorem Honzákem v pohostinském zařízení a on při řeči míchal svoji profesi s osobními dojmy.

8 13.03.2019

Tohle téma bylo zpracováno už mnohokrát a lépe. Řeší ho Faulkner v Absolone! Absolone!, Harper Lee v Jako zabít ptáčka a dotýká se ho Steinbeck, Styron i Mark Twain. Přesto si myslím, že si Život Ruth pozornost zaslouží, i když, jak je patrné z komentářů níže, to není zrovna čtivo pro nadšené obdivovatele Severu proti Jihu. A mně se to na něm líbí - žádné pozlátko, plesy, šaty, odpolední čaje a romantika. Ruth bojuje o to, aby přežila a zachovala si alespoň kousek lidské důstojnosti (jako je třeba možnost vychovávat vlastní dítě nebo právo na tělesnou integritu).

V rodině O´Harů se odehrává až úplný závěr knihy. V komentářích někdo zmiňoval, že mu to připadá jako parazitování na slavném motivu. Na mě to spíš působí, že McCaig využil slavný motiv proto, aby ukázal, že existoval taky úplně jiný Jih, než ten Scarlett O´Harové, Jih, kam jste patřili, pokud jste zrovna nebyli bílí a bohatí.

1 04.01.2019

Ve zkratce: dobrý příběh špatně napsaný.

Autorka zpracovává těžké (a bohužel stále aktuální) společenské a politické téma, a kdyby se jí to povedlo, tak je to pomalu na Nobelovu cenu. Jenomže to po stránce řemesla nezvládla a knížka vyznívá ploše a tak trochu jako "literatura pro ženy".

Text je plný klišé, emoční výlevy hlavní hrdinky jsou nedůvěryhodné, čtenář se ztrácí v tom, co kdo ví resp. co si kdo uvědomuje, děj je předvídatelný, vypravěčský styl Mukty a Táry se od sebe prakticky neliší... Přitom, kdyby byl příběh jinak strukturovaný a lépe napsaný, mohla to být knížka jako hrom.

Mám z toho asi takový pocit, jako když si necháte ušít šaty z kvalitního saténu u nezkušené krejčové, která neví, že se má stříhat našikmo, pečlivě žehlit a stehovat... Ona sice udělala všechno, co uměla a mohla, ale vy stejně nemáte krásné šaty, jenom drahý, nevzhledný, saténový pytel.

6 11.09.2018

Kniha má výborný začátek. Konec je ale podle mého názoru příliš akční a těžko uvěřitelný.

3 12.07.2018

Poláci to umí. Nedávno se mi dostala do rukou reportážní kniha "Ku-Klux-Klan. Tady bydlí láska" od Surmiak-Domańské, teď je to Szablowski. V obou případech se autor snaží otevřít čtenáři dveře do společnosti, která je pro nás často cizí a nepochopitelná. V obou případech se mi otevírala kudla v kapse, ale nelituju jedinou přečtenou stránku.

2 26.06.2018

"Nekňourej!" říkala mi maminka. "Nikdo na to není zvědavý. Když spadneš, vstaň. Když máš problém, řeš ho."

Při čtení "Slabosti pro každou jinou pláž" jsem pochopila, jakou měla pravdu. Kniha plná postav, které se stále zoufaleji zaplétají do problémů "prvního světa" a hýčkají si neurózy mi způsobila nervový tik a zkroutila nehty na prstech u nohou. Na zabití byla každá z nich. Teď už chápu, jak je kňourání otravný. Díky mami!

2 04.04.2018

Doteď jsem nevěděla, že čtení knihy může fyzicky bolet.

Není to špatná kniha. Něco v ní je, ale já nejsem cílová skupina. Nemám ráda příběhy o čtyřicátnících, kteří hnilobně probublávají životem odnikud nikam. Navíc se mi nečetla dobře. A to jsem zvyklá na knihy, které jsou komplikované a vyloženě špatně se čtou. Let čarodějnice se nečte špatně, spíš tak nějak nepříjemně; zůstává po něm pachuť jako po přesmažených hranolkách ve smíchovské nádražce.

1 12.01.2018

Paní Bator je bez přehánění "polský William Faulkner". Narozdíl od něj má však nějen cit pro jazyk a pro drama, ale taky smysl pro humor.

3 12.11.2016

Populárně naučnou publikaci Vládce parazit od Carla Zimmera doporučuju pro období splínu. Je totiž jedno, jestli vás deptá partner, šéf nebo hypotéka, po pár stránkách vám bude jasné, že žijete v ráji, o kterém se vašim vzdáleným předkům ani nesnilo; ve světě, kde parazita poznáte podle toho, že je na obrázku, ve formaldehydu nebo v Africe. Zbytek světa – od lidí v rozvojovém světě až po šneka doma na zahradě – tohle štěstí nemá.

Publikace se čte sama, i když to místy chce trochu silnější žaludek a radši si nic nepředstavovat. To je taky její jedinou nevýhodou. Doslov k ní napsal sám velký Flegr. Zimmer mimo jiné zmiňuje Flegrův výzkum vlivu toxoplazmózy na chování člověka. Nevím, jestli je profesor Flegr tak známý nebo Carl Zimmer tak pečlivý, že jeho zrak neopominul ani českou kotlinu.

V každém případě, pokud hledáte lehce děsuplné čtení plné zajímavých informací, je to skoro tak dobré jak Nesbøho detektivky. Ale varuju vás, na vašeho Mourka už se nikdy nepodíváte bez stínu podezření.

5 29.12.2015

Houllebecq je starý provokatér, kterého už dávno nesejmuli jenom díky příjmení, jehož komplikovaný pravopis znesnadňuje efektivní komunikaci mezi teroristickými buňkami. :)
Podvolením se mu podařilo přesně to, co chtěl - způsobit rozruch a podnítit diskuzi. Podle mě má kniha kontroverznější a negativnější pověst než obsah. S vůbec nejodmítavějším postojem jsem se setkala u lidí, kteří ji ani nečetli. Není to štvavý text proti islámu ani jeho oslava. Autor nás nutí dívat se na jednu kulturu skrz chyby té druhé. A jde mu to.

Postřehy k Podvolení jsem sepsala v dubnu do recenze. Vycházela jsem z originálu, proto v recenzi mluvím o "Podrobení" (V té době nebylo jasné, jak přesně české nakladatelství přeloží francouzské "Soumission")
http://www.databazeknih.cz/blog/michel-houellebecq-parchant-ktery-si-vas-podrobi-3762

Slibné téma, ze kterého se dalo hodně dostat, umocněné tím, že se jedná o autobiografii, je bohužel zabité unylým a rozvláčným stylem vyprávění. Z knihy jsem neměla pocit, že by mi optikou dětských očí přiblížila svět malého Edgara a jeho údiv a zvědavý zájem o záhadného souseda. Spíš jsem se cítila jako v nevyvětraném pokoji, kde mi letitý kmet vypráví roztřeseným hlasem o dětství, a já tam zdvořile upíjím čaj a přemítám, kdy se budu moct rozloučit a zmizet.

1 21.09.2015

Pořád přemýšlím, čím to je, že mi tato kultovní a obdivovaná kniha nesedla. Zvládla jsem sotva třicet stránek. Vadil mi jazyk, kterým je psaná, vadil mi svět, ve kterém se odehrává, i hlavní hrdina. Možná mě už po tom všem, co jsem četla, není schopná šokovat. Nebo jsem příliš zvyklá na komplikovaná, psychologická pojetí zla, takže mi syrové a bezdůvodné násilí přišlo příliš hloupé a nelogické. Nebo mi je prostředí "dětských gangů" tak vzdálené, že se prostě nejsem schopná vcítit do jejich mentality.

Přiznávám, že kdyby knihu neobklopovala taková pověst, tak jsem ji odhodila po prvních pěti stránkách a napsala, že je to nečitelná krávovina. Ale její kultovnost mi v tom brání. Takže za mně jsou to dvě hvězdičky, a to za originalitu a orwellovskou atmosféru. Asi má v sobě něco, co nejsem schopná postřehnout a ocenit.

1 02.07.2015

Kvítek karmínový a bílý je nadprůměrná kniha, které ubližuje přehnaně pozitivní "hodnocení" distribucí. Dobře se čte, není kýčovitá, neklesá příliš ke klišé, má opravdu zajímavé pasáže.. ale "Viktoriánský románový opus hodný Nobelovy ceny" (jak zmiňuje Neoluxor) to není. Ne, opravdu - není to Steinbeckovo "Na východ od ráje", Styronova "Sofiina volba" ani Faulknerovo "Absolone, Absolone!" Strhne to čtenáře, je to zajímavé, ale po dočtení to nezanechá ten pocit husí kůže a doteku něco věčného a výjimečného.

Zaujaly mě originální pasáže, např. úvod, kdy kniha "vede" čtenáře Londýnem. Líbí se mi, že autor nesklouzává k černobílému vidění, že jsou jeho postavy promyšlené a fungují podle vlastních, logických pravidel. Ženská otázka rezonuje v celém díle silně, přesto však zůstává nenuceně skrytá pod povrchem a nikdy není položena nahlas. Z některých částí doslova mrazí. Autor však nemoralizuje přímo, nechává na čtenáři, aby pochopil hrůzu a zrůdnost moci, kterou měli muži nad ženami, lékaři nad pacienty, matky (a otcové) nad dětmi, bohatí na chudými..atd

Nevím, jestli je to moderním jazykem nebo intelektuální výšinou hlavní hrdinky, ale co se myšlení týče, občas z toho na mě dýchne 21. století (nikoliv viktoriánská Anglie). Hlavní hrdinka si ví až příliš dobře rady, její literární ambice na mě působí rušivě.

Druhý díl si ráda přečtu, jako oddechová literatura to není špatné.

4 30.06.2015

Velmi dobře napsané. Ačkoliv je kniha odborná, pochopí ji i laik. Některé myšlenky mě zaujaly, např. větší využít empatie při řešení mezinárodních konfliktů. Neztotožnila jsem se však se základní myšlenkou autora, že "zlo" vzniká převážně z nedostatku empatie. Mnohem víc se přikláním k názoru Hannah Arendtové, že zlo vzniká z nezájmu a lhostejnosti (i když samozřejmě nedostatek empatie můžeme interpretovat také jako nezájem o pocity druhých). Největší výtku bych měla k tomu, že nám S. B. Cohen předkládá hypotézu, která je konstruovaná logicky tak, aby byla nevyvratitelná, což je z vědeckého hlediska problém: Osoba, která páchá zlo, tak činí proto, že nemá z povahy dost empatie. Pokud se daná osoba projevu empaticky v jiných situacích, a tudíž z povahy dost empatie má, tak činí zlo proto, že u ní v dané chvíli došlo k "výpadku" empatie.

2 15.05.2015

Velmi dobře napsaná detektivka, která udrží čtenáře v napětí do poslední chvíle. Kniha má komplikovaný děj, nicméně nakonec do sebe všechno zapadne. Je vidět, že si s tím dal autor práci a dobře si to promyslel. Jako plus hodnotím pasáže, které se netýkaly přímo vyšetřování, např. rozhovory Marcuse s Henrym. Žánr není čistě detektivní, spíš bych řekla detektivka s bonusem.
A teď ke kritice: Na můj vkus tam bylo zvratů až moc. Vyšetřovatelé jako by neuvažovali nad důsledkem toho, když obviní někoho z vraždy. Je to přece jenom morální stigma, které na člověku zůstane často i poté, co je zproštěn viny. Autor navíc u některých charakterů sklouzává ke klišé (např. Markusova matka; sice pobavila, nicméně občas toho bylo opravdu moc).
Knihu jsem četla v originále. Autor používá velice pěknou a srozumitelnou francouzštinu, se kterou by si měl středně pokročilý poradit. Má to sice skoro 900 stran, čte se to ale samo.

3 29.04.2015