3497299 komentáře u knih

Jedná se o nepříliš povedenou triviální literaturu: hrůzně schematickou, formálně naprosto banální a co do uchopení historicko-literárního tematu a charakteru hrdinů dosti přiblblou. Je to smutné, ale je vidět, že v angloamerickém populárně-knižním kontextu stačí k vytvoření bestselleru naprosté minimum schopností a snahy (a to je Charlie Lovett údajně držitelem magisterského titulu z tvůrčího psaní). Lovettův román je však překvapivě zábavný ne ani tak v tom, o čem píše, ale naopak v tom, co (nevědomky ?) zamlčuje. Stačí si položit otázku, co je v tomto Dobrodružství skutečnou záhadou — identita Shakespeara? To sotva, neboť již od začátku je díky časovým exkurzům do alžbětinské doby víceméně jasné, kdo je kdo. Nebo to, zda je Pandosto padělek? Vždyť autor nenechává čtenáře ani chvíli na pochybách — vždy, když se vynoří nová informace, neváhá ji okamžitě zařadit do jasného kontextu, aby se snad čtenář ani na chvíli neznepokojil nad tím, jak se věci mají (nebo aby se unudil k smrti). Či snad jde o to, kdo je tady vrah? Ale jděte. I ten nejnaivnější čtenář detektivek nemá šanci minout.

Skutečná záhada spočívá v tom, co je kouzlem Petera Byerlyho: zakomplexovaný, sociálně neschopný, nevýrazný a poněkud natvrdlý knihomol (považte, že někdo, kdo se intenzivně zajímá o literaturu, až do vysokoškolských let nikdy nenarazil na pochyby ohledně identity velkého barda, a že ani nerozezná knihu od knižního pouzdra, které se tak marně snaží otevřít a listovat si v něm!) nějak svádí jednu ženu za druhou. Krásná, inteligentní, vzdělaná a bohatá princeznička Amanda mu prozradí, že je tak výjimečný, že ani netušila, že někdo takový vůbec může být. Důvody své fascinace však nechá coby nevyjasněnou otázku. Jiná krásná, vzdělaná a evidentně chytrá a sebevědomá žena se jej snaží od prvního setkání ulovit poměrně nezastíraným flirtováním, přestože Peter hned prohlásí, že jej její intelektuální záliba (viktoriánští malíři) příliš nezajímá a nerozumí jim. Kamarádka jeho zesnulé manželky jej přímočaře vyzývá k nezávaznému sexu (netuší, že jej mezitím již ulovila znalkyně viktoriánského umění). Přímé indicie k vyřešení záhady chybí. Pokud však použijeme známý nástroj k odstranění nepravděpodobných či zbytečně složitých hypotéz — Occamovu břitvu, a v duchu Sherlocka Holmese zvolíme jediné možné konzistentní řešení, které veškeré stopy vysvětluje, nutně dojdeme k tomu, že hlavní hrdina je obdarován kromě řady neuróz též gigantickým penisem, který, ač si to ve své panické naivitě zřejmě neuvědomuje, veškeré náruživé slabší pohlaví fascinuje svým nepřehlédnutelným nadouváním. Poměrně dobře to staví do tohoto kontextu též scéna, v níž Petera svede na nemocničním lůžku jeho rakovinou nemocná manželka s tím, že strachu před operací ji zbaví jen intenzivní vyplnění Peterem. Peter ve své naivitě zřejmě nemá zdání, jak bujně fyzické důvody v jejich křehké lásce figurují.

Je poměrně překvapivé, že dobrodružný román hemžící se restaurátory, padělateli a sběrateli vzácných tisků skrytě tematizuje obskurní fyzickou anomalii, ale tak už to u nevyrovnané a v zásadě samoúčelné brakové literatuře bývá. Nejen z toho důvodu se občas vyplatí ji číst. Pro zájemce o spřízněnou tematiku lze ještě doporučit poněkud přímočařejší román Darka Šmída Superpérák (vydal Odeon, 2013), či spíše nápaditější a zábavnější hororovou filmovou grotesku ve stylu raného Cronenberga — Bad biology (2008) Franka Henenlottera, kde je obří penis dokonce nadán vlastním rozumem a dokáže opouštět tělo svého nositele.

9 24.06.2014

Döblinův Valdštejn je po všech stránkách výjimečná kniha. Jde o "döblinovsky" expresivní historický text celkem slušného rozsahu sedmi set stran (českého vydání). V lecčems se podobá nedávno vydané autorově trilogii Amazonka (viz recenzi na iLiteratuře: http://iliteratura.cz/Clanek/30279/doblin-alfred-amazonka). I u ní jde o historickou látku se silným eschatologickým rámcem, který se ovšem na hony drží od nepříjemného moralizování. Valdštejn je však na rozdíl od Amazonky ještě o něco méně čtenářsky přístupný (přičemž již Amazonka je poměrně náročná). Döblinova poetika pracuje s obrazností hodnou pláten Hieronyma Bosche. Peklo třicetileté války tedy pojímá jako velkolepé divadlo intrikářské politiky, nízkých pudů, vraždění a náboženských vášní. V textu se objevuje velké množství postav a místopisných názvů (mnoho z nich jen jednou v rámci nějakého výčtu), přičemž autor "vysvětlováním" historického pozadí čtenáře nijak nevede. Vzniklý chaos ovšem patří k jedinečnému zážitku, jenž Döblin svojí freskou zprostředkovává. V příběhu se navíc místy objevují i metafyzické pekelné bytosti (čerti pobíhající krajem a působící zmatek a děs okolních obyvatel), ovšem v jistém parodickém rámci je s nimi nakládáno bez metafyzické bázně či údivu. Vzbuzují děs, hrůzu a zmatek, ale lidé jakoby na ně byli zvyklí - tvoří nedílnou součást jejich náhledu na svět, v němž žijí. Lze je samozřejmě brát také coby metaforické bytosti, čili personifikaci zla, moru a války. Lze se domnívat, že právě tyto prvky jsou příčinou občasného označování Alfreda Döblina coby autora "magického realismu", jak se objevuje např. v anotaci českého vydání Amazonky (Barrister a Principal).

Jak se lze dočíst v Trávníčkově knize Příběh je mrtev?, sám Döblin, jenž patří mezi zásadní autory německé literární avantgardy, popisuje svůj styl takto: "Namísto tradičního vyprávěného příběhu a psychologické motivace jednání postav by měl nastoupit kinostyl - přímý, jasný, ve svižném tempu odvíjený." A také: "Vypravěčský nepořádek (Erzählerschlendrian) nemá v románu žádné místo; nevypráví se, ale staví. Vypravěč má stavitelskou znalost. Úsečnost, slovní úspornost je nutná..."

Tato charakteristika poměrně dobře sedí právě na rozsáhlý román Valdštejn. Pokud vás zajímají historické souvislosti a chcete číst knihu ze studijních důvodů, doporučuji raději sáhnout po jakékoliv relevantní učebnici historie nebo si najít příslušná hesla na Wikipedii. Síla Alfreda Döblina tkví v něčem jiném. Autor zcela v duchu uvedeného citátu minimalizuje vhled do duševních pochodů postav, na rozsáhlé textové ploše sledujeme především nekonečná líčení dění, jež jsou popisována expresivně, ale také zcela věcně. V duchu onoho "kinostylu" autor například ve výčtech často vynechává spojky (asyndeton).
Pokud bych chtěl Döblinova Valdštejna přirovnat k nějakému současnějšímu románu - z hlediska obraznosti, tématu i obtížnosti - pak bych uvedl nejspíše oceňovaný román Cormaca McCarthyho Krvavý poledník. I ten je ostatně svou obrazností přirovnáván k práci Hieronyma Bosche.

9 28.11.2012

Tomáš Sedláček po vzoru mnohokrát uváděného Feyerabenda přistupuje ke svému textu dle kréda "anything goes", tedy cokoliv se hodí. Ve výsledku je pak Ekonomie dobra a zla místy celkem slušný mišmaš. Analogie jsou sice chytré a podnětné, autor však občas navozuje tak arbitrární spojení, že se vytrácí ukotvení smysluplnosti významu. Tento nepředpojatý přístup, který ve své esejistice hojně užívá např. Stanislav Komárek, mám osobně rád, neb je osvobozujícím způsobem inspirativní. U Sedláčka mám však místy podezření, že se spíše honosí svojí sečtělostí a schopností propojovat cokoliv s čímkoliv, aniž by tím nutně dosahoval hlubšího náhledu. Proč: protože celá kniha se nese v duchu zjednodušování a opakování sice originálních myšlenek, ale v přístupném a všeobecně povrchovém hávu (přes značné množství přesně uváděných citací). Nehledě k tomu, že se mnohé informace zbytečně opakují - někdy i v jedné kapitole či dokonce odstavci - jakoby kniha neprošla řádnou redakční stylistickou úpravou (četl jsem první vydání z roku 2009, nakl. 65. pole). Kniha zpočátku připomíná velmi subjektivně pojaté dějiny myšlení vybraných osobností a směrů, na nichž autor ukazuje proměnu statutu ekonomického uvažování (však také často cituje různé úvody do filosofie a její dějiny - Rádla, Anzenbachera, Störiga, Liesmanna a Zelaznyho) a svéráznou interpretaci literárního kánonu. Na konci pak autor dochází k zajímavé syntéze či osobnímu příspěvku k ekonomickému myšlení, přičemž se nebojí ani vstupu na pole matematické logiky a neurologie. Opět ovšem spíše v obecném a povrchnějším rámci, v němž uvedené myšlenky opakuje stále dokola (těžko říci, zda je to přístup k širokým masám čtenářů nebo autorova obava z nepochopení jeho idejí). Kromě uvedeného Feyerabenda lze autorův tvůrčí koncept vztáhnout také na myšlení Nelsona Goodmana a jeho Způsoby světatvorby, v nichž klade na rovnocennou úroveň umělecké a exaktně i "volněji" vědecké obrazy světa.

Nemůžu si odpustit také jednu věcnou výtku týkající se poznámky pod čarou č. 441 na straně 196: Gödelovy věty se netýkají ani tak "teorie množin", které jsou dle autora "jedním z nejsilnějších důkazních prostředků současné matematiky", nýbrž "teorie čísel" - Gödel je uváděl v roce 1931 na příkladu Russelovy Principii Mathematica - a ani není tak docela pravda, že "nikdy v ní nedokážeme vše, co je v ní pravdivé", nýbrž "nikdy v ní nedokážeme vše, co je pravdivé" (mimo ni, ne v ní - tedy v oné teorii). Not everything goes.

Ale abych zase jenom nekritizoval, Ekonomie dobra a zla vůbec není špatná kniha. V mnohém je podnětná a dokazuje sympatickou nespoutanost, otevřenost a ve velké míře také podvratnost autorova myšlení ve spojení s celkem slušnou erudicí. Také její čtivost a přístupnost, díky které se z ní stal na poli esejistiky nebývale úspěšný bestseller schopný ovlivňovat názory širší než odborné veřejnosti, lze hodnotit pozitivně. Vytýkané nedostatky tak beru jako neduhy debutujícího autora-myslitele, jehož je dobré dále sledovat.

9 22.11.2012

Pro mě se Běsi stávají nejlepším Dostojevského románem. Jsou jakýmsi absolutním a šíleným (ovšem logicky konstruovaným a smysluplným) surogátem Dostojevského uměleckého a myšlenkového světa. BTW, doslov Václava Černého, jenž měl původně vyjít jako součást slovenského vydání Běsů v roce 1967,jejichž celý náklad byl cenzurou zadržen, a který je součástí nového vydání Academie, je vynikající a rozhodně stojí za přečtení i vzhledem k celému Dostojevskému dílu. Do velké míry je zajímavější a rozhodně radikálnější než třeba Berdjajevova esejistická studie "Dostojevského pojetí světa".

9 01.12.2011

Žánrový cross-over není samospasitelný. Autorka dělá tu chybu, že není dostatečně důrazná ve svém vlastním stylu a nepřomýšlí své nápady důvtipněji. Uranova tak zábavně překvapuje, ale ne dost: charaktery i motivy jsou bizarní, ale ne dost, jazyk je hravý, ale ne dost, dějové zvraty jsou střelené, ale utápí se v těle průměrnosti. Lence Elbe chybí důmyslnější koncept a větší fantazie – hraje si, ale v mezích, svoji obrazotvornost nepouští z vodítka utaženého nakrátko. Stejně jako imaginární pes jejího románového alterega, který je neustále odháněn, takže jeho veškerý potenciál je snížen na občasné náhodné interference, ale jinak čtenář moc nechápe, proč tam vůbec musí být.

8 08.02.2021

Kniha se v originále nazývá En finir avec Eddy Bellegueule, jelikož se Bellegueule jmenuje protagonista, a protože jde o autobiografický text, jmenoval se tak i její autor, než si nechal jméno úředně změnit. V češtině se z jeho příjmení v titulu stalo B. zřejmě proto, že nutnost vyslovit obtížné slovo před knihkupcem zřejmě snižuje prodejnost, jiný důvod v tom nevidím. Eddy Bellegueule je kluk, který se stydí za to, že je homosexuál, protože na francouzském venkově ho za to každý šikanuje. Jakmile se odstěhuje do města, je to trochu lepší. Tolik k jejímu faktickému obsahu. Kniha k tomu samozřejmě poskytuje řadu víceméně zábavných detailů, u nichž pochopíte, že Bruno Dumont ve svých filmech zdaleka nepoužívá tolik nadsázky, jak se zdá. Jinak je to text, jakých je spousta – přiměřeně zajímavý a celkem dobře napsaný, cenný jako nositel svědectví, ovšem bez nějakých zásadních kvalit.

Autor sám podotýká, že jeho rodiče (a s nimi všichni příslušníci jejich kulturní třídy) si ve svých postojích často protiřečí: svoje příkoří mimo jiné svádí na bohaté elity, které pro ně tak představují nepřátele, ale když má někdo z nich šanci se k těmto elitám přidružit, jsou na něj patřičně hrdí. Podobně se u nich např. všeobecně pohrdá homosexualitou a zženštilostí, ale pokud v daném okamžiku tento motiv převýší nějaký jiný (třeba konkrétní sympatie), osoba, která by jinak homosexuála zesměšňovala, jej bude bránit, třebaže jen krátce, dokud motiv nevymizí a dotyčný se nevrátí k obvyklé šikaně spolu s ostatními. Podobně u rasismu: je zde všeobecný odpor k rasové odlišnosti, ale existují výjimky, kteří představují jedince, jež ten který příslušník spodiny přijal s tím, že např. tento konkrétní “Arabáč” je náš. Autor k formující síle kulturních stereotypů trefně dodává historický příklad, že když se v roce 1789 vesničané bouřili kvůli nedostatku potravy a šli demonstrovat před královský palác ve Versailles, jakmile spatřili krále, převážil přeci jen silněji imprintovaný vzor reakce a lidé začali spontánně volat: Ať žije král! Plyne z toho obraz kulturní třídy, která je do značné míry nesvéprávná – její reakce a rozhodnutí určují emocionálně silně podmíněné stereotypy, k nimž si teprve ex post vytváří jakési chatrné racionální odůvodnění (např. mlátím ženu, protože mi nedává dostatek lásky – kdyby mě měla ráda, nebyl bych takovej rapl). Podobně třeba mnoho voličů Miloše Zemana jej imho volilo na základě jednoduché emoce a z ní plynoucího názoru (mám rád to, co znám, nemám rád to, co neznám – Zemana znám), k němuž si poté vytvořilo slabé odůvodnění (mnoho pro nás udělal, ochrání nás před vnějším nepřítelem). V neurologii se něčemu podobnému říká konfabulace – člověk vytváří smyšlené vysvětlení nějaké reakce, jejíž příčinu nezná, ale jíž si potřebuje nějak přisvojit, aby si uchoval dojem, že se má pod kontrolou a ví, co dělá. Existuje příklad lidí, kteří mají např. porušené propojení mezi hemisférami (corpus callosum) a kteří dostávají do každého oka jiný obraz, přičemž jen jedna polovina mozku dokáže ten “svůj” obraz vědomě zpracovat a popsat (každá hemisféra zpracovává jeden zrakový vstup). Na jejich příkladu lze tento fenomén pozorovat velmi zřetelně - levá hemisféra, která ovládá řeč, tvoří falešné vysvětlení podmíněné a neuvědomované fyzické reakce na obraz, který zpracovává pravá hemisféra (viz třeba práce V. S. Ramanchandrana). U obyvatel světa vylíčeného v knize Skoncovat s Eddym B. je tento rozpor mezi reakcemi a jejich odůvodněním často jen o něco méně křiklavý. Tudíž by se mohlo lehce říci, že existuje zásadní rozdíl mezi třídou nevzdělaných a hloupých lidí, kteří jednají dle aktuálních pocitů a příslušných stereotypů, přičemž zvesela konfabulují absurdity – jak je popisuje Édouard Louis – a třídou poučených, vzdělaných a racionálně uvažujících občanů, kteří jsou schopni stereotypy nahlížet, bránit se jim a lze je přesvědčit logickými argumenty. Jenže to by bylo moc jednoduché, neboť se pochopitelně na základě téhle zkratkovité úvahy nabízí otázka, zda ve velké míře téhle iluzi neodléhají všichni a zda vzdělání a rozum pro většinu není jen od toho, aby vytvářela u některých lidí přesvědčivější a komplexnější a u jiných naopak prostší pseudovysvětlení jejich jednání. Tedy zda prostě nejsou knihy, jako je Skoncovat s Eddym B., šokující pro jejich vykreslení zaostalého venkova (nebo nějakého jiného „vzdáleného“ a “cizího” prostředí), ale jsou děsivé proto, že ukazují reálnou tvář naší všeobecné ubohosti.

8 29.05.2018

Všechny Spitzerovy argumenty jsou postavené na výsledcích kvantitativních srovnávacích analýz, které autor poněkud tendenčně interpretuje. Kdyby si přečetl kupříkladu knihu Signál a šum od Nata Silvera, musel by si být vědom, že své závěry vyvozuje přinejmenším neuváženě (vzhledem k tomu, že se Spitzer prezentuje coby vědec, mám podezření, že to dělá vědomě a záměrně tak manipuluje čtenáře s tím, že – dle jeho názoru – jde přece o dobrou věc). Ze srovnávacích experimentů sice lze vyčíst určité korelace, ale mnohem hůře z nich lze s jistotou vyvodit příčinné souvislosti. Příklad z Kybernemoci:

Srovnávací analýza používání iPhonu a kognitivních schopností, bystrosti úsudku a všeobecného přehledu uživatelů. Mezi skupinou uživatelů iPhonu a skupinou lidí bez iPhonu (a zřejmě i bez jiného smartphonu) se v tomto ohledu nejprve neukáže žádný relevantní rozdíl. To se nám samozřejmě nelíbí, takže si skupinu uživatelů rozdělíme na tři části: na slabé, středně silné a intenzivní uživatele. A hle, žádané výsledky jsou tu! Zejména intenzivní uživatelé iPhonu vykazují ve srovnání s "neuživateli" slabší orientaci i zastřenější uvažování v řešení komplexnějších problémů, k nimž je potřeba znát či zjistit určité informace. Jinak řečeno, ti, co si mohou cokoli kdykoli na svém iPhonu vygooglit, jsou na tom paradoxně hůře. iPhone je tedy jedna z nebezpečných příčin kyberdemence!

Jsa inspirován vychytralým Spitzerem, vytvořil jsem analogický experiment, v němž hodlám nebezpečí výrazně rozšířit za indikovanou oblast digitálních médií: k mentální retardaci totiž dle všeho přispívá mnohem více zákeřných nástrojů. Co třeba takový německo-český/česko-německý slovník! Vezměme si dvě skupiny lidí – jednu tvoří uživatelé slovníku a druzí se bez něj zcela obejdou. Obě skupiny dostanou stejný úkol: napsat Manfredu Spitzerovi děkovný dopis v němčině. Na konci se provede gramatické a stylistické srovnání jednotlivých dopisů a vyhodnotí se rozdíly mezi oběma sledovanými skupinami. Pokud se ukáže (a ono se ukáže), že uživatelé slovníku jsou na tom hůře s německou gramatickou i schopností formulovat stylisticky správné věty, a pokud se navíc projeví korelace mezi intenzitou užívání slovníku a jazykovou neohrabaností, bude třeba vyvodit jednoznačný závěr: německo-český slovník je zákeřná a nebezpečná věc, jež zhoršuje jazykové schopnosti svých nic netušících obětí! Pane Spitzere, děkujeme.

8 19.04.2017

Elin z něj nedokáže spustit oči. Nikdy netoužila po lidské něze jako v této chvíli. Jeho pohled a vráskami zbrázděné čelo ji hluboce dojímají. Rty se jemně dotkne jeho úst, usměje se, znovu ho políbí, vezme jeho obličej do dlaní, následuje další polibek. "Pane Bože", řekne Daniel. Elin pokračuje v líbání. Rty má poškrábané od jeho strniště. Rozepne si živůtek a položí si jeho ruku na prs. Daniel ji jemně hladí a mne ji bradavku. Vypadá strašně zranitelně. Elin ho laská pod košilí, až se při jejích dotycích chvěje. Podbřišek se jí svírá touhou, podlamují se jí kolena. Touží jen povalit ho do trávy a obkročmo se na něj posadit.

A takhle debilně je to napsané úplně celé. V podstatě je to jen neumětelsky mechanický komentář k průměrné televizní kriminálce plné banální psychologie, sentimentálně naivnímu roztřídění světa na ty hodné a ty zlé. K tomu střípky poněkud úporného soft-porna - na své si přijdou nanynky i světáci. Fantazie autorů je mdlá, až se zdá, že jim nejde o nic jiného, než se strefit do černého středu terče průměrného vkusu a pořádně na tom nabouchat šišky. Počítačový program dokáže psát lépe - viz např. http://www.nytimes.com/interactive/2015/03/08/opinion/sunday/algorithm-human-quiz.html

Divocí detektivové mají tři části - prvních 130 stran tvoří deníkové vyprávění jednoho z hl. hrdinů, pak následuje hlavní rozsáhlá část tvořená výpovědí velkého množství postav, které víceméně měly co do činění s dvojicí hlavních hrdinů - Odysseou Limeme a Arturem Belanem (jedno z autorových fikčních altereg) - v období následujících dvaceti let. Vtipné je, že v celé téhle části se o postavě vypravěče z první části vůbec nic nedozvíme, jakoby vůbec nikdy neexistoval, ačkoliv na konci první části lze předpokládat, že měl s dvojicí "divokých detektivů" hodně co do činění Jedna z postav dokonce tvrdí, že tento člověk vůbec neexistoval, jelikož je historik, který se zabývá bludrealismem n. tzv. žaludečním realismem (aluze na Bolaňovu skupinu infrarealistů - umělecká anarchistická skupina na pomezí beatniků a surrealistů) a tohle jméno nikdy neslyšel (téma zmizení je pro latinskoamerickou prózu poměrně typické - viz třeba Cortázarovy povídky). Následuje třetí část, která přímo navazuje na první a je vyprávěná opět stejnou postavou formou deníkových záznamů a která dodává předchozímu určitý nejasně uchopitelný rozměr. Co mi připadá na Bolaňovi nejzajímavější je jeho jakási neuchopitelnost - není jasné, co je ve velkém množství textu pro vyprávění relevantní a co ne, některé zřejmě podstatné věci se vůbec nedozvíme, některé zavádějící redundantní informace a drobné digrese zde naopak jsou, takže výsledek tvoří určitou mozaiku, ze které vystupují určité vzory, ovšem je třeba aktivního percepčního přístupu - čtenář je autorem neustále uváděn v pochyby. Pokud bych jej k někomu chtěl přirovnat, napadá mě Michael Haneke - některé jeho filmy jsou taky takové mozaiky, ze kterých narativní struktury vystupují a zase se v nich ztrácí (Caché, Code inconnu, Das Weiße Band).

8 01.12.2011

Výborná "alternativní historie" - jak formálně tak obsahem - ve které je sice velmi rychle jasné o co jde, ale těžiště románu rozhodně neleží v překvapivé pointě. Zavádějící tajemný obal s otázkami "kdo jsme, odkud přicházíme a kam kráčíme" v kombinaci s názvem "Neopouštěj mě" je klamavá reklama - o žádnou slaboduchou meditativní slátaninu na způsob P. Coelha se naštěstí nejedná, takže se toho nebojte.

8 01.12.2011

Jde o průměrně napsaný popový román. Moderní konflikt alternativní ženskosti a tupého pseudoracionálního mužského šovinismu je ztvárněný do podoby, která nevyniká ani hloubkou ani vtipnou lehkostí. Na textu je vidět, že autor je příliš zatížen osobními preferencemi a postrádá nadhled. V knize je neustále opakováno stejné konfliktní schéma, přičemž se proměňují pouze rekvizity (biofarma, feng-šuej, domácí porodnictví atd.). Přesto že jde o útlou novelu, kniha začne být po pár desítkách stran velmi iritující, tedy alespoň pokud nesdílíte stejné světonázorové prizma, jako hlavní hrdina, populární spisovatel Mojmír. Viewegh se sice snaží změnou vyprávěcí perspektivy rozrušit příliš jednostranné vyznění textu (příběh vypráví dula) a vytvořit tak jakousi rovnováhu mezi oběma přístupy (alternativa/rigidní falokratická racionalita), ale to je právě největší slabina románu, jelikož pohled a argumentační diskurz duly je úplně stejný jako pohled Mojmíra, jen inverzně převrácený. Viewegh zřejmě předpokládá, že když vytvoří dvě charakterově stejné postavy, které akorát zastávají protichůdné názory při zachování stejných strategií, splnil si svůj úkol „nebýt zaujatý“. Bohužel nesplnil. Po této stránce text moc nefunguje. Tedy neříkám, že je úplně špatný, ale k tomu, abych o něm byl ochoten napsat, že je „dobrý“, má značně daleko. Zase na druhé straně je chvályhodné, že Viewegh vytvořil, sice ne příliš hlubokou, ale přece funkční karikaturu takového toho pseudointelektuálního alfa-blba, který veškeré svoje přesvědčení zakládá na tom, co mu oficiální věda v populární formě časopiseckých článků, televizních dokumentů a středoškolské školní výchovy (resp. „vzdělání“) předloží. Má ve všem jasno, ví, co si má o čemkoliv myslet, aniž by byl schopen vědeckou problematiku, jejíž populizované názory tak horlivě zastává a hájí před zhoubnou východně-feminní iracionalitou, skutečně pojmout a hlouběji názorově uchopit. Tedy prototyp produktivního tupého přitakávače vědeckého náboženství, zahloubaného v mělkost svého duševního světa a ukájejícího se vlastním (ne)vtipem. I takoví inteligenti se mezi lidmi vyskytují a je dobré si to občas uvědomit.
Za co si ovšem Viewegh zaslouží skutečně nepochválit, je řemeslné zpracování, jehož dokonalým zvládnutím se obvykle tolik holedbá. Vyprávěcí strategie je totiž nepřehledná, nekonzistentní a pokud se nad ní více zamyslíme, není jasné čemu a jak vlastně slouží. Základem všeho je postava vypravěčky, duly, která se v domácnosti hlavního hrdiny a jeho manželky nachází už dlouhých sedm let (proč?). Celý příběh tedy vypráví ona a ne vševědoucí vypravěč či Mojmír, jak by se místy mohlo zdát. Tuto chatrnou berličku Viewegh imho použil proto, aby - jak už jsem napsal - nebyl sám označen za šovinistu a ignoranta. Dula sice ze začátku upozorňuje čtenáře, že zná obsahy rozhovorů a situací proto, že jí je vždy přesně odvypráví Hedvika, nebo že zná oba protagonisty natolik dobře, že si některé věci domyslí, nebo že vidí do Mojmírových snů proto, že je hlavní hrdina natolik primitivní, že je lze na základě denních událostí lehce specifikovat, ale potom není vůbec jasné, kterak zná také např. přesný obsah rozhovoru mezi Mojmírem a jeho kamarádem Felixem, nebo co dělá Mojmír, když je sám (včetně takových pikantností, že si pouští porno s ruskými studentkami). Jde tedy o krajně nevěrohodného vypravěče, který nám tvrdí, že vlastně nějak ví úplně všechno. Něco dule řekne Hedvika, něčeho si všimne sama a něco si domyslí (třeba bizarní repliky mezi Felixem a Mojmírem). Potom ale zase moc není jasné, proč na jiném místě náhle alibisticky tvrdí, že neví, zda Mojmír manželku podvedl s dívkou, se kterou se nachází sám v domě, jelikož prostě „nemůže vědět všechno“. Takže ví nebo neví všechno? A pokud tedy neví, jakou platnost má celé její vyprávění, kdy si evidentně spoustu věcí cucá z prstu? Pokud přijmeme hypotézu, že obsah rozhovoru s Felixem řekl Mojmír Hedvice a ta ho pak řekla dule, která jej podává čtenáři, dostáváme zřejmě značně zkreslená fakta, která jakoby prošla tichou poštou. Pak by se fikční svět knihy skládal z toho, čeho si dula všimla, co řekla dule Hedvika (včetně toho, co Hedvice řekl Moimír) a co si dula sama domyslela. Tedy poměrně značný guláš. Otázka je, proč to Viewegh dělá a jak to má chápat čtenář? Jde snad o formální vyprávěcí experiment? Pochybuji. Co se nám tedy ale vlastně v Biomanželce vypráví a proč? Celé to vyznívá tak, že Viewegh text odfláknul, resp. svoji práci odfláknul zodpovědný redaktor, a chtěje již rozpracovaný příběh oživit dodatečnou změnou osoby vypravěče, na pár míst vložil chatrné vsuvky o tom, co ona dula může a co nemůže vědět atd. Nebo to byl všechno autorský záměr? Ostatně text je vystaven tak, že čtenář má pocit, že jej vypráví vševědoucí autor a kdyby se ona vypravěčka dula absurdně sama čas od času explicitně nepřihlásila o slovo, nikoho by ani nenapadlo, že to vypráví ona. Viewegh tedy paradoxně působí zcela nejistě právě v narativní struktuře, neví si s ní rady a není schopen zvolený pohled udržet. Co to znamená? Že by mistr zestárl natolik, že již neudrží formu? Neměl by se místo drahých kurzů tvůrčího psaní, které uděluje třídě gymnazistů (viz jeho deník Další báječný rok) raději sám pořádně naučit jak používat vypravěče? Nebo se z něj stal experimentální autor na způsob francouzské školy OULIPO? Má ten malomyslný obsah pouze odvádět pozornost od sofistikované literární hry? A tohle nám tedy předkládá jako skutečné umění, jež funguje v „prvním i druhém plánu“ (viz onen autorův deník)? Inu nevím...

8 01.12.2011

Určitě kniha, jaká tady chyběla.
Petra Hůlová se v poslední době autorsky proměnila (proměňuje). Nejnovější próza koresponduje s jejími sloupky - zjednodušuje styl a dává větší důraz na myšlení, na subverzivní relativizaci urč. myšlenkových konceptů, společenských představ. Taky se v tomhle ohledu přibližuje Davidu Zábranskému. V Nejvyšší kartě zazní komentář na TV diskuzi se Sylvií Novak (protagonistkou, která představuje známou českou spisovatelku) a jejím kolegou Davidem - ten je v něm (v komentáři) označen za chytrého trolla, který předstírá postoje, s nimiž tak úplně nesouhlasí, ale lze z nich pak vyvodit absurdní závěry. Téhle argumentační figuře se říká reductio ad absurdum, přičemž lze říci, že na ní kompozičně v Nejvyšší kartě v nezanedbatelné míře staví i autorka samotná. Zároveň však netvrdím, že je takto postavená celá kniha. Naopak mám za to, že mnohé vyjadřované kritické postoje jsou ve svém rámci upřímné - tedy že upřímně pramení v Petře Hůlové a skrze Sylvii Novak se meandrující kamufláží vlévají do moře čtenářů (kterých má Hůlová po zásluze asi relativně dost - vzhledem ke kontextu doby a specifikům literárního trhu).

Zajímavý je pak prvek satirické nadsázky v charakterizaci postav. Protože některé postavy jsou opravdu jen takové karikaturní figurky - zejména Sylviina nesnesitelná dcera, která v souladu se svým ignorantským woke světonázorem (ignorantským proto, že nic nečte, nic moc nezná, jen přebírá radikální postoje ze své kulturní třídy) je v textu vlastně ta, kdo hrdinku explicitně šikanuje, manipuluje, shazuje a je tedy navýsost toxickým elementem v jejím životě (přitom ji nutí vyrovnat se s tím, že ji dle jejího názoru kdysi manipuloval a zneužil Jan Síra, slavný stárnoucí básník a spisovatel, atd.).

V tomto směru se nabízí číst knihu jako nadsazenou společenskou satiru (v podobném duchu, jako právě třeba Zábranského romány Logoz nebo Republika). Zároveň však nemám dojem, že je Nejvyšší karta stavěna takto - její úmysl totiž není gogolovsky karikovat, protože ve většině ohledů zůstává v realistickém (tj. realisticky popisném a analytickém) literárním modu. Postava dcery ovšem touto karikaturní zkresleností vyjadřuje určitou výpověď ve zkratce, která by nebyla v důsledněji dodržovaném realistickém podání možná (bylo by to asi celé komplikovanější, možná zastřenější co do významu a tedy i působnosti - prostě nutně úplně jiné). Přestože tím kniha čtenářsky netrpí (nevytrhával mě ze čtení dojem nějaké zásadní nekonzistence), je otázkou k diskuzi, nakolik je Nejvyšší karta celkem - nakolik svými nástroji autorka došla k literární celistvosti. Myšlenkové celistvosti se to ovšem netýká, protože v tomto směru je román podle mě záměrně heterogenní a neuzavřený, což je ovšem tematicky zcela adekvátní. A pochopitelně - jak myšlenková, tak domnělá literární celistvost není žádnou povinností nebo nutností. Vždycky je ovšem adekvátní se ptát, nakolik byl výsledný tvar skutečným tvůrčím cílem a nakolik naopak představuje kompromis. Takže zásadní aspekt v hodnocení Nejvyšší karty je tohle nejisté, nejasné spojení mezi (záměrnou?) karikaturou a realistickou věrností.

7 23.03.2023

Výchozí předpoklady jsou rozhodně zajímavé. Autor na mnoha příkladech ukazuje, že intelektuálové ponoření do vlastního svévolného elitářství mají krajně odmítavý vztah k masám – a že pojmy „masy“ a „kultura mas“ používají k jednoduchému nálepkování všeho lidového, co v nich vyvolává přirozený odpor. Jedná se však spíš o jejich vlastní slabost, neschopnost rozlišovat, vidět a chápat, tedy o zásadní nedostatek citlivosti. V důsledku čehož je umění intelektuálů, v pojetí Johna Careyho, záměrně matoucí a nesrozumitelné, aby si udrželo odstup od těch, kteří nemají patřičné vzdělání a tedy intelektuální status. Jedná se o značně tendenční práci, která odráží dobu vzniku (raná devadesátá léta), ovšem v současné „rozdělené společnosti“ tenhle konflikt hoří novým jasným plamenem (mezi tím chvíli jen tak doutnal, ačkoli sotva kdy vyhasl). Knihu má smysl číst ze dvou důvodů:
1) proto, že je v ní shromážděno množství zajímavých faktů a názorů, které jsou sice roztroušeně známy, ale jen málokdy je tolik elitářské špíny shromážděno na jednom kompaktním místě;
2) proto, aby se mohl čtenář názorově vymezit, případně si naopak ujasnit kontury souznění.
Carey předvádí demagogii na mnoha úrovních a občas se krásně střelí do vlastní nohy. Jen tak namátkou několik kritických postřehů:
–Autor nikde nevymezuje, kdo je to intelektuál – zdá se, že tuhle nálepku používá prostě pro všechny své ideové nepřátele, kteří zároveň píší a vydávají knihy. Jím postižená množina je jinak dost heterogenní. Tímhle hrubým škatulkováním se paradoxně příliš neliší od jím nenáviděných elitářů a jejich pohrdlivým popelníkem pro vše „davové“ a „demokratické“.
–Podtitul knihy nicméně zní: Pýcha a předsudky v kruzích literární inteligence 1880-1939. A jak každý čtenář záhy pochopí, kritický osten míří především na britskou literární modernu a širší okolí – tedy Woolfová, Clive Bell, Wyndham Lewis, Pound, Forster, Yeats, Joyce, ale také Wells, či Huxley. Čili intelektuálové jsou někteří píšící Angličané, kteří měli něco zejména proti: novinám a časopisům, demokratickým volbám, masovému vzdělávání, feminismu, televizi, cyklistice, předměstí a konzervám (jedny z mála čestných výjimek jsou A. C. Doyle a Arnold Bennett, které pro kontrast Carey spíš chválí).
–Nejzábavněji to schytal Joyce s Odysseem, který to sice už už vyhrává, protože jej neměla ráda posh girl Virginie Woolfová (ozn. Joyce jako příklad sprosťáckého polovzdělance). Joyce protagonistu vybírá právě z řad lidových vrstev (Leopold Bloom čte Tit-Bits a vůbec je to vulgární chlap), přičemž mu věnuje plně detailní pozornost, ovšem nakonec se stejně dostaví zklamání. Joyce onu knihu napsal tak, že by si ji právě takový Bloom nikdy nepřečetl, takže o co mu šlo? Dělat ramena? Tady se vyjevuje imho jeden z Careyho nejtragičtějších omylů, totiž, že všechny ty pisatele náročné prózy skutečně motivovalo něco tak malicherného, jako je snaha o nečitelnost pro plebs. Tak určitě – člověk nevolí formu proto, že se s ní chce dostat do specifických zákoutí, ale proto, aby mu nebylo rozumět. Well done, Mr. Carey – brilantní úvaha.
–Když pomineme značné zaujetí, jež se odráží v pikantní expresivitě (někdy to Carey nevydrží a nechá se tak trochu unést), autor dělá, že je nad věcí, že pouze neutrálně snáší jakési důkazy a s formulací vlastní pozice se nemusí obtěžovat. Jenže by měl, jinak se totiž plácá v alibismu, kdy se staví jednou za dělníky, jednou za buržoazii, pálí to do aristokratické Bloomsbury i levicových elitářů franktfurtské školy, ale sám je jakoby nenapadnutelný. V horším případě pak jen odsuzuje určité úvahy a vysmívá se jejich původcům, jak nejsou schopni dohlédnout, že vysoké umění není nic než „sociální konstrukt“. Přitom je schopen mnohem méně než oni: „elitáři“ se alespoň snaží argumentovat. Carey své pozice neobhajuje vůbec, neboť se domnívá, že jím mezi řečí proklamované hodnoty jsou automaticky a bez pochyby správné – vidí konstrukt v oku svého bratra, ale trámu v oku svém si nevšímá.
–Názory některých "intelektuálů" jsou vskutku k sežrání a jsem zcela pro, aby se v biografiích nijak nepotlačovaly, protože člověk by měl znát pravdu a mít co možná nejúplnější obraz. Ale domnívám se, že není správné dopouštět se kýčovitých ideologických anachronismů a je naopak nutné brát všechny ty myšlenkové bouře v kontextu jejich doby. Carey navíc až příliš aplikuje metodu „najít kal, který potřebuji, a postavit z něj mozaiku“, a na můj vkus se až moc často dopouští spekulací na způsob „tohle sice říká literární postava, ale myslí si to určitě i autor sám“.
–Ke konci už se Carey neudrží a odkryje své ambice naplno. Bez ohledu k časovému i tematickému vymezení se prostě začne pouštět do svých aktuálních názorových souputníků. Jak jinak si vysvětlit, že se mezi vším tím modernismem do r. 39 náhle octla kniha Georga Steinera Skutečné přítomnosti z r. 1989. Carey navíc zapojí nejtěžší kalibr: reductio ad Hitlerum. Steinera skutečně srovnává s Hitlerem, a to z toho důvodu, že v dané knize Steiner tvrdí, jak veškeré umění, které lze nazývat „velké“, nějak souvisí s ideou Boha (ať už se k transcendentu staví kladně, nebo kriticky). V úplném závěru se rozparádí a pustí se do Derridy a Rolanda Barthesa. Tentokrát ovšem autor netvrdí, že dotyční odmítají přijmout a tematizovat masovou kulturu, jelikož uváděné Barthesovy Mytologie se jí naopak přímo zabývají. Přesto se jedná o odporné elitáře, neboť píší schválně nesrozumitelně (!) a navíc obyčejnému chudákovi, co doma kouká v papučích na fotbal, oblíbené hračky zcizují, protože v nich nacházejí jakési skryté významy, které náš normal guy nenahlíží (!!). Zlý intelektuál, kterému se v zrcadle odráží hitlerovské rysy, je tedy ten, kdo se pokouší tvrdit, že by v umění mohla být nějaká vyšší hodnota, stejně jako ten, kdo je natolik troufalý, že chytračí a odhaluje v řádu věcí skrytý smysl.

7 18.02.2021

Jeden z vzácnějších případů, kdy kniha podnítila smysluplnou filmovou adaptaci. Smysluplnou proto, že Kaufanův (patrně) známější film rozvíjí přítomné motivy, ale zůstává autonomní – netvoří obvyklou banální audiovizuální analogii textu. Reidova kniha je nápaditým příspěvkem k žánru psychologického hororu. Stojí přitom na natolik svébytných nápadech, že pro ni žánrové škatulkování nemůže být adekvátní. Reida budu určitě sledovat, protože je autorem, který nekopíruje, ale staví vlastní. Lepší být uzavřen v solipsistické ulitě, než se nudit na procházce nekonečnými kilometry monokulturního lesa – alespoň tedy z hlediska čtenáře.

7 08.02.2021

Tohle ikonické dílo sci-fi sice není nijak moc dobře napsané, ale vyvažuje to něčím jiným. Kromě precizně utvořeného fikčního světa, vč. pokusu o rozmáchlou socio-politicko-náboženskou predikci do možnosti uplatnitelné ve vzdálené budoucnosti, zejména velmi chytrým způsobem, jakým významově propojuje veškeré vyskytující se prvky. Alespoň jedna zajímavá věc: Příběh čtenáře navádí k tomu, že nejcennější na planetě Arrakis je voda, resp. že nejcennější v civilizaci je vzácné koření, které po zničení všech inteligentních strojů představuje jedinou možnost, jak pro lidskou posádku konat vzdálené vesmírné lety. Ovšem obecně nejcennější jsou zde ve skutečnosti informace a schopnost jim porozumět, tedy interpretační dovednosti. Ještě nikdy jsem patrně nečetl román, v němž by jeho hrdinové natolik důsledně a úzkostně vnímali každý detail, každý náznak a snažili se z něj vyzískat maximum. V pragmatickém světě DUNY zřejmě rozhoduje sebemenší drobnost; je zde snaha snížit náhodu na minimum a obava z nezachycení významu či jeho odstínu jeho hrdiny neustále traumatizuje. Některé postavy mají blízko k dokonalým homo rationalis. V rámci hard core science fiction je tahle tendence dosti typická a DUNA zřejmě představuje jeden z jejích vrcholů.

7 06.02.2018

Je to sice dobře napsané, ale v lepším případě jde o kýč, v tom horším o lacinou spisovatelovu sebepropagaci skrze kontroverzní téma, k němuž ovšem evidentně nemá nic co zásadního nebo relevantního říci.

7 15.01.2017

Možná nejlepší autorčin román. Nejde o to, že zahrnuje svým způsobem i spisovatelčiny předchozí knihy, neboť se zdá, že každý nový román Daniely Hodrové je jakýmsi novým patrem vystavěným na těch dřívějších. Téma smrti a paměti, vnějšího světa neovladatelných kauzalit a vnitřního světa duševního divadla ovládaného auktorem-demiurgem (i když jen do určité míry - ne absolutně), jenž se snaží spasit mrtvé jejich vyvoláváním ve své mysli - dát jim „dobrou smrt” vetkáním do ornamentálního řádu složitého tkaniva koberce všehomíra, je zpracované mistrně a přesto naléhá zásadní nemožností dosáhnout jakékoli dokonalosti a jednoty. Text je stejně stísňující jako je konejšivý. Jednota celku je tvořena unikající a nekončící mnohostí, neboť „mnohost je zjevením jednoho světa”. Hranice jsou dané hranicemi autorčiny mysli. Točité věty jsou utkané ze zkušeností bezprostředního života, stejně jako z širokých vrstev kulturní paměti. Jde o souboj se smrtí, se zapomněním: Karel, Jaromír, Joska, Bohumila, Adriena - každý z nich je vesmírem, jenž hrozí vyhasnout. Tenhle metafyzický duel koneckonců zakládá význam veškerého umění či lidské tvorby jako takové. Ale může „lidský vesmír” skutečně vyhasnout? Není jeho existence samotná, byť v čase pomíjivá, dostatečným potvrzením jeho smyslu? A lze jej z pomíjivosti vůbec zachránit? Nejde jen o zbožné přání, vyživované fantazií autorky, která se tak brání chladu z propasti nicoty... z propasti samoty? Ston, který propast vydává propasti jiné?

Vladimir Nabokov se ironicky podivoval, že se tolik děsíme prázdnoty ženoucí se na nás z budoucna a přitom s tou druhou prázdnotou, která leží před naším narozením, a která by mohla být stejně tísnivá, jsme bez problémů smířeni. Neděsí nás chlad, jenž vane ze světa bez nás, ale šíp času, jehož klamavému pohybu podléhá naše nedokonalé vědomí. Právě tento šíp času je narůstající entropií, tedy smrtí, ale zároveň je jehlou, s níž lze tkát onen koberec kulturní paměti – monument veškeré lidské činnosti – který času, tedy smrti vzdoruje. Prázdno za námi, tedy ono prázdno ležící v „minulosti”, není skutečným prázdnem, neboť je vyplněno artefakty – upomínkami života, a řádem do nějž je naše existence bezpečně usazena, s nímž je srostlá a z nějž čerpá smysl. Tohoto “minulého” prázdna se tedy zprostředkovaně účastníme — rušíme je tím, že vlastním životem navazujeme na kulturní paměť, tedy že se „vzděláváme”. Prázdno ležící před námi je naopak potencialitou, něčím, ž čeho nelze těžit, ale lze s tím nějak počítat. Díky časovému vědomí ho nelze eliminovat a nelze ho ani zařadit do kulturního řádu jinak, než žitím. Je tedy chaosem, který nás ohrožuje, neboť žití, které ho jedině přetváří v smysluplný řád, není ničím samozřejmým ani trvalým. Existence stále balancuje nad propastí, v jejíž temnotě každý smysl vyhasíná jako navlhlá sirka. Tohle je snad skrytým, vnitřně přítomným tematem lidské tvorby jako takové a v případě Točitých vět pak tematem do značné míry otevřeným a stěžejním. Proti hrozícímu chaosu zapomnění, odtržení od řádu – tedy uvrhnutí do „špatné smrti”, jež je absolutním vymazáním, ztrátou všech vzpomínek, všech znamení, indicií, upomínek a tím pádem nemožností zjevení jakéhokoli smyslu – je zde i opačný, spásný moment, jenž vytrhuje ze tmy, zachraňuje a vytváří z chaosu řád. Jmenováním, propojováním, opakováním, zaříkáváním vytváří Hodrová záchranou síť. Zda jsou její oka dostatečně jemná, aby jimi nic podstatného nepropadlo, to nechť posoudí každý čtenář sám.

7 09.06.2015

Egan je asi "nejtvrdším" z autorů hard SF. Lze říci, že jeho práce nemá obdoby: klade vysoké nároky jak na konzistenci a detailní promyšlenost fikčního světa, tak na čtenářské schopnosti a vzdělání. Diaspora je však dílem, jež by (nejen) žádný čtenář SF neměl minout. (To pak víceméně platí i o jeho dalších knihách) Egan klade hluboké otázky po povaze vědomí a jeho možnostech, po smyslu a naplnění bytí; odpovídá rozvinutím dalekosáhlých predikcí ohledně možné povahy existence, přičemž do své konstrukce započítává jak detailní znalost astrofyziky (tedy makrosvěta), fyziky částic (mikrosvěta), psychologie, kognitivních věd, AI i možností programování. To vše pak kombinuje s notnou dávkou existenciální závrati protkané snahou dostat se na dřeň poznání sama sebe (povahy vědomí) a prostředí (povahy existence jako takové zjevující se v podobě vesmíru(ů), který(é) lze do určité míry pochopit). Těm, kteří Eganovým knihám vyčítají neživotnost a jistou strnulost v charakterizaci postav či zkrátka neschopnost vyprávět příběh, bych rád odpověděl, že Egan navazuje v dobrém slova smyslu na tradici "filosofických románů", jako je Flatland Edwina Abbotta. Stejně jako Abbott i Egan otvírá dveře poznání, rozšiřuje horizont myšlení (Egan na poněkud komplexnější a náročnější rovině než Abbott). SF vychází imho z vážné snahy uchopit ontologii obrazotvorností, čili dostat se tam, kam ji filosofie ani věda (z jakéhokoli důvodu) nemůže následovat. Greg Egan tak činí víc, než kdokoliv jiný: otvírá pandořinu skříňku "imaginace rozumu".

7 18.07.2013

Neil Postman na začátku knihy uvádí, že svět se neřítí do dystopické katastrofy Orwellova 1984, nýbrž do společnosti Huxleyho Brave New World, v níž je Velký bratr "velkým bavičem" a společnost intelektuálně atrofuje v křečích smíchu. Veškeré vzdělání a seriózní debaty jsou redukovány přes zábavný mustr. Nejde o to, že kniha vznikla v osmdesátých letech v prostředí Spojených států, kdy věřím, že velmi ubíjející televizně-estrádní zábava nabývala vrchu, tedy, že jde o z tohoto hlediska již poněkud irelevantní intelektuální vyhrazení, ale že Postmanovy argumenty často podléhají podobným nešvarům, které sám kritizuje. Jde tedy z jeho strany o postoj intelektuálně pobouřeného konzervativce, který vnímá mediální situaci značně zjednodušeně v jakémsi dualistickém souboji text vs. pohyblivý obraz. Situaci poměrně dobře charakterizovala v předmluvě k českému vydání (Mladá fronta) Ivana Reifová. Postmanovy knihy či články byly v akademickém prostředí považovány i v jeho době spíše za zjednodušené a společensky přístupné práce než za objevné a bystré sondy do mediálních témat. Dokážu si představit, že text velmi konvenuje řadě intelektuálům samolibě si libujícím ve svých elitářských pozicích odmítání mainstreamové kultury, ovšem bez hlubšího náhledu a sebereflexe. Přestože má Postman nejspíše v jádru pravdu, styl knihy je tedy značně emfatický a argumentačně povrchní. Často jde spíše o dojmologii než smysluplnou argumentaci.

Neustálé omílání jedné myšlenky, že informace v textovém diskurzu mají vyšší hodnotu než v obraze, že s textem lze polemizovat o jeho pravdivosti, lze jím formulovat a prezentovat abstraktní myšlenky, kdežto obrazem nikoliv, je spíše úsměvné. Autorovo vymezení umění fotografie na čistě realistické prezentace fragmentů světa je svojí naivitou zarážející. Dokazování, že propojením zábavy a učení nutně vzniká trivializace hodnot a naopak (!!) oslabování schopnosti paměti a kontextualizace, přičemž jediným argumentem je pro něj to, že prozatím nebyl zcela věrohodně dokázán opak, spolu s řadou edukativních excesů typu "Sezamové ulice", je podobně nedůsledné. Autor navíc tvrdí, že doposud žádný vlivný intelektuál učení a hru nepropojoval - co by asi řekl na Komenského didaktiku. Podobně problematické je ohánění se tím, že mediální zpravodajství lidem neposkytuje žádné relevantní informace, které by se bezprostředně týkaly jejich praktické existence - jakoby toto knihy a všeobecné vzdělání v nějaké výrazné míře poskytovaly. Zajímavější je analýza fragmentarizace a vytrhování z kontextu, jež u diváků vede k neschopnosti udržet pozornost a propojovat, zobecňovat; v tomto směru ovšem opět chybí hlubší vhled. Vše je pouze neustále konstatováno a opakováno. Zajímavé je, že určitý protiklad k Postmanovu skepticismu tvoří jiný vlivný americký intelektuál - Timothy Leary. Learyho provokativní chvála klipovitosti a obrazové nahuštěnosti v některých esejích (viz například Největší hity Timothyho Learyho I) je samozřejmě stejně demagogická a lze ji snadno napadnout, ovšem určitou progresivní radikalitou je imho podnětnější. Neil Postman bohužel podléhá příliš mnoha předsudkům, než aby byl schopen ve své kritice skutečné hloubky a objevnosti, chybí mu břitkost a nadhled. Ve své eseji se svými větrnými mlýny pouze bojuje, aniž by byl schopen jakéhokoliv kreativního přístupu. Jeho postoje jsou čirou negací statutu quo. Lze jej vnímat jako naštvaného čtenáře, který apriorně pohrdá čímkoliv jiným, než písmenky. Psané slovo považuje za naprostý vrchol lidského myšlení a přechod z orálního na písemný projev (na rozdíl od revoluce audiovizuální) za zcela zásadní v pozitivním slova smyslu. Neříkám, že nemá v tomto pravdu, není ji ovšem schopen dostatečně obhájit.

7 19.10.2012

Patrně nejslabší detektivka, jakou jsem v poslední době četl. Vypadá to, jakoby šlo o rychlokvašku, která pateticky vykrádá názory skupiny Greenpeace, aby vyznívala jako "více než pouhá krimi". Laciná snaha o to, vyvolat u čtenáře pohnutí na způsob: Jaké hrůzy nás to čekají, když nebudeme šetrnější...naštěstí to ještě můžeme odvrátit třeba tím, že začneme jezdit metrem místo autem. Nebo jak píše Sofi Oksanen - díky Léčiteli si začnete více vážit věcí kolem vás. Pokud vás podobné banality po přečtení napadají a cítíte se přitom dobře,pak jste zřejmě cílovým čtenářem. Vypadá to, jakoby se autor nechal financovat Stranou zelených (nebo se spíš jen vezl na anti-globalizační vlně), bohužel kromě této bohulibé agitace text nenabízí nic moc dalšího. Vlastně se ani nedá říct, že autor na těchto "zelených" názorech svůj svět "staví", přesnější by bylo napsat, že se o ně při své tvorbě alibisticky "opírá". Fikční svět je banální a nerozpracovaný, všechno je zde postavené na rychlém a ne příliš pracném efektu (odmyslete si tu blízkou budoucnost, tedy agitační rozměr textu, a co vám zbude? - pro zajímavost doporučuji srovnat s Flashbackem od Dana Simmonse, který s podobným prostředím pracuje na trochu jiné úrovni). Dodávám, že bych byl nerad, kdyby moje kritika byla nesprávně interpretována, jako pranýřování či naopak obhajoba čehokoliv kromě textu a jeho kvalit - o správnost či nesprávnost těchto souvisejících idejí mi rozhodně nejde.

O konstrukci postav a "napínavé" zápletky bych raději ani nemluvil - autor si vycucává z prstu zvraty typu: detektiv honí zločince, ale aby nebyl v příští scéně, tak si zlomí nohu o položený kufr, nebo v pravou chvíli zasáhnuvší taxikář se zbraní v ruce uvede vše na pravou míru větou: "Nebyl jsem vždycky taxikářem...". Tyhle scény vyznívají trochu jako ve stylu dua Tarantino/Rodriguez, bohužel v Léčiteli žádná subverze není (nebo je tak hluboko, že ji nepochopil žádný z hodnotících finských novinářů, jejichž pochvaly jsou zveřejněny na obálce knihy). Doufám, že si tímto Finsko nekompenzuje potřebu literárního trhu vytvořit rychle nějakého současného autora detektivek a povozit se na aktuálním skandinávském boomu. Jelikož za tuhle knihu dostal Tuomainen ocenění "Nejlepší finský krimi román roku 2011", jest se toho obávati...

7 10.06.2012