Ubavit se k smrti

od:

Ubavit se k smrti

Autor - vedoucí katedry kultury a komunikace Newyorské univerzity - v knize vyjadřuje svůj skeptický pohled na směr vývoje mediální sféry a především na roli televize jako média, které, jak věří, negativně ovlivňuje veškeré komunikační formy současné kultury a způsoby našeho poznávání světa.

https://www.databazeknih.cz/images_books/32_/32313/ubavit-se-k-smrti-zPq-32313.png 461
Originální název:

Amousing Ourselves to Death (1985)

Žánr:
Literatura naučná, Filozofie, Sociologie
Vydáno:, Mladá fronta
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (10)

Přidat komentář
Jack93
06. února

Neil Postman hned v úvodu předestírá svůj názor, že má současná společnost blíže ke koncepci Aldouse Huxleyho a jeho dílu Konec Civilizace než k Georgi Orwellovi a jeho 1984 (případně Farmě zvířat).
Huxleyho vize spočívá v tom, že podle něj nebude potřeba žádného Velkého bratra, aby lidé přišli o svobodu, ale přesně naopak: lidé si svého velkého vůdce zamilují a začnou zbožňovat technologie, které degradují jejich myšlení.
Orwell se bál těch, kteří zákažou knihy, Huxley byl zase toho názoru, že ničeho takového nebude zapotřebí, jelikož lidé sami o ně ztratí zájem a přestanou je číst.
Upřímně se také kloním k názoru, že současná společnost má mnohem blíže k Huxleyho vizi, především náš západní svět. Ano, Orwellův velký bratr je bezpochyby po světě uplatňován (v minulosti SSSR, v současnosti KLDR), euroatlantickou společnost však nejlépe vystihuje Huxley.
Orwell se bál, že před námi budou skrývat pravdu, Huxley toho, že se pravda utopí v moři bezvýznamnosti. A přesně k tomu dochází. Na Hradě sedí prezident, který lže, premiérem je trestně stíhaný člověk, který rovněž prokazatelně neříká pravdu. Jde o veřejná tajemství, která ale podle volebních výsledků evidentně milionům lidí vůbec nevadí. K pravdě se bohužel významná část společnosti staví naprosto lhostejně... A je naprosto jasné, že tento fakt do budoucna nemůže vést k ničemu dobrému....
Postman se zabývá fenoménem televize a popisuje proměnu "věku expozice" ve "věk zábavy". Nejdříve se věnuje fenoménu tištěného slova v USA a rozvojem tamní žurnalistiky a novin. Podle Postmana předkládal tisk kvalitní informace, probíhala racionální debata, lidé lépe formulovali své názory a země se vyznačovala velkou vzdělaností.
S vynálezem a rozšířením telegrafu se mediální obsah začal měnit, čtenářům se předkládaly bezvýznamné zprávy o sexuálních aférách a kriminalitě vyznačujících se nulovou informační hodnotou. S nástupem televize se vzdělání a informování definitivně změnilo v zábavu. Postman v první kapitole zmiňuje fakt, že tehdejším prezidentem USA byl Ronald Reagan, bývalý herec.
Těžiště amerického ducha, které udávalo tvář země, se z Bostonu, New Yorku a Chicaga přeneslo do hříšného Las Vegas, městu zasvěcenému zábavě 24 hodin denně sedm dní v týdnu.
Ubavit se k smrti spatřilo světlo světa v roce 1985 v době, kdy Rambo bojoval ve Vietnamu, Rocky v Rusku proti Ivanu Dragovi, Guns N' Roses se v Los Angeles teprve rozjížděli a Bruce Springsteen zakončoval turné Born In The USA, které ho definitivně katapultovalo mezi největší hudební megahvězdy. Po 33 letech Stallone stále natáčí akční filmy, Rocky bude mladému Creedovi pomáhat porazit Dragova syna, Guns N' Roses pokračují v jednom z nejvýdělečnějších turné všech dob Not In This Lifetime a Boss vystupuje na Broadwayi.
Některé věci se zkrátka nemění. Zrovna tak se nic nezměnilo na Postmanově pohledu na věc. A jako důkaz by použil fakt, že v Bílém domě sedí Donald Trump, jenž svoji image založil na showmanství, aroganci a neustálém obviňování všech kolem. V éře tištěného slova by stěží obstál, protože by nebyl schopen srozumitelně a kvalitně formulovat své názory. Éra televize (a internetu, který je samozřejmě potřeba uvést do výčtu) však podobným individuím umetá cestu na politický vrchol.

KejmlP
10.05.2017

Skvělá analýza vývoje mediálního prostoru a jeho vlivu na společnost a politiku v průběhu dvacátého století. O tom, jak málo stačilo k tomu, aby se z přemýšlivých a vzdělaných voličů stalo nemyslící stádo hledající jen senzace. O tom, jak společnost vyměnila hloubku myšlenky za hezký vzhled a povedené PR.
Po přečtení se jasně ukazuje jeden paradox doby: Jsou to z velké části právě média a lidé s nimi spjatí, kteří vytvářejí požadavek aby vše bylo divácky atraktivní, aby sdělení byla krátká a úderná, aby vše byla jedna velká show. Zpravodajství místo odbornosti dbá na dramatické podbarvení, politické debaty místo prostoru pro vysvětlování na poutavé zkratky. A pak se ti samí lidé a média diví, že v politice vítězí ti, kteří si s nějakým vysvětlováním nelámou hlavu, a hrají na struny jednoduchého populismu. Naučili společnost nepřemýšlet, a teď jí spílají do hlupáků. Chtěli z politiky show, a teď se diví, že vítězí ti, kteří tu show dělají nejlépe. A přitom jen platí, že kdo s čím zachází, tím taky schází.

eviku19
29.04.2015

Pri čítaní ma napadlo upravenie jednej pesničky od Katarzie:,,Zopár dobrých myšlienok,ale kniha toho pána prešla z komédie do náročnej drámy" och plus este len pesimistická budúcnosť Ameriky zapríčinená televiziou.Kedy si už Američania uvedomia, ze oni nie su svet,ze su len veľmoc...

Thrawn89
14.01.2015

Knihu stojí za to přečíst, ačkoliv je psaná v době vrcholu televizní zábavy a nezachycuje přechod k dominanci internetu jako primárního komunikačního zdroje současnosti. Jde tedy spíše o analýzu určitého období ve vývoji komunikačních prostředků a vlivu střetu klasických textových médií s nastupující nadvládou obrazových médií. Kniha není příliš argumentačně podložené a budí dojem povrchnosti, tematizuje však řadu zajímavých jevů a je celkem čtivá, takže zakončím, čím jsem začal, knihu stojí za to přečíst, ale dodávám, moc od toho nečekejte.

Janek
12.05.2014

Vskutku provokativní. Doba se samozřejmě změnila, přesto je v textu zachyceno i mnohé z toho, co stále zůstává aktuální.

Darkry
25.12.2013

Zajímavá kniha, ve které se její autor zamýšlí nad tím jaký na nás má dopad televize a její sledování (kniha byla napsána v 80. letech 20. století - internet tedy ještě neexistoval a počítače nebyly nijak rozšířené).
Nechci zde přepisovat co autor televizi vytýká, ale jen podotknu, že kniha je zajímavá i pro někoho, kdo se jinak o epistemologii médií nezajímá (jako jsem já :)) a donutí nás se zamyslet nad způsobem jakým žijeme dnes a jak se žilo v 18. století (autor to srovnává).

chamyl
24.08.2013

Souhlasím s Postmanem, že pravdu měl spíše Huxley než Orwell, což ovšem v konečném důsledku neznamená o nic růžovější svět. I když na druhou stranu… Podle mého názoru se jedná o faktově a argumentačně kvalitně zpracovaný názor, který je ovšem pochopitelně poplatný době svého vzniku v čase dominance televize. Nemyslím si ovšem, že by vynález internetu a sociálních sítí celkové vyznění Postmanových myšlenek úplně negoval či převracel na hlavu. A ačkoliv je v jeho díle mnoho k polemice, oceňuji komplexnost celé jeho teorie a nijak ji v mých očích nesnižuje ani její odmítání „renomovanými“ odborníky tehdejší i dnešní doby. Myslím, že kniha rozhodně stojí za přečtení a to včetně zajímavé předmluvy Ireny Reifové u 2. vydání z roku 2010.

Bedikk
17.04.2013

V kontextu současného vývoje nelze brát všechny závěry doslovně, ale bylo by ohromnou chybou zavrhnout všechny myšlenky, které Postman ve své knize shrnuje. Tou naprosto zásadní je, že nám chybí kritický pohled na vliv televize, nedokážeme s odstupem zhodnotit jestli jsou některé věci správné či nikoliv. A ačkoliv nás televize neuvrhla do zkázy (ten potenciál teď náleží kultuře počítačů), tak velmi zásadně změnila naše vnímání světa - i když už sami na televizi nekoukáme, tak celý svět je změnil právě ku obrazu televizoru. Přestože si třeba večer nepouštíme zpravodajství v televizi, tak bez možnosti reakce vnímáme ohromné množství podnětů z jiných médií, které svou klipovitostí téměř kopírují principy televize. Rovněž je nezpochybnitelné, že naše kultura je nadále vizuální atd. Pět hvězd dávám za povedený přehled historie, srovnání orální, knižní a konečně televizní kultury a samozřejmě za podnícení kritického pohledu na tak samozřejmou instituci, jakou je právě televize.

LordSnape
03.11.2012

Nehodlám svým komentářem Postmanovu vizi více rozvádět, jelikož to již zvládl kolega fauxthum, ale rozhodně se k tomuto dílu vyjádřit musím. Četl jsem Orwella i Huxleye, nebo třeba Zamjatina, ale rozhodně si nemyslím, že by se náš věk řítil do vize, kdy zábava potlačuje svobodné myšlení. Opravdu úžasné by bylo, kdyby se sám autor dožil toho dnešního boomu, kdy se ve velkém stahují filmy a hudba z internetu a veliké korporace tlačí na cenzuru "nepohodlných" informací. Také rozvoj DVD, Blue-Ray, renesance LP a klesající prodej CD je jasné znamení, že se vše téměř stěhuje na globální síť. V tomhle světě tedy televize zastává už malou část své původní role, než tomu bylo v době vydání - r. 1985. Obrazovka jako taková však žádnou změnou neprošla. Osobně se na ní nedívám, protože od starých debilních estrád s celebritami a "zpěváky" se programové složení posunulo směrem k reality show a různým soutěžím napěchovaných reklamou a sponzory.... Je chybou, že komerční, tak i veřejnoprávní televize! nenabízejí více vzdělávacích a naučných programů (Komenský by neměl moc radost) na úkor nekonečných seriálů, zpráv, kde se to hemží vraždami a sledováním soukromí známých osobností. To dosti nahrává poslední kapitole knihy, kdy podle Postmana televize nemůže naplnit heslo: "Škola hrou." To je dle mě ale značná blbost, trochu přitažená za vlasy navíc. Zde je právě vidět ten rozdíl mezi americkým a evropským kontinentem. Dějiny USA nezažily učitele národů a jeho Orbis Pictus či Didaktiku... Osobně v TV však nevidím až takové zlo, protože se v průběhu let bude muset změnit a virtualizovat. Bojím se jen toho, aby nás pomocí nových technologií naši "vládcové" nekrmili tím, co chtějí oni, abychom viděli a četli jen to, co chtějí, abychom my četli a co bylo jimi schváleno (vzpomeňme na cenzuru KSČ). Hrozba tohoto ovlivňování selekce událostí ze světa v ty bombastické a cenzura událostí "nebezpečných" je dnes dle mě pořád aktuálnější (jak předpověděl Orwell), než Huxleyova vize, kde by se TV stala naší vlastní somou pro uklidnění a držení se ve šťastném davu. Myslím si, že i díky elektronickému věku lidé více čtou (e-book), což opět pomáhá potlačit obrazovou nadřazenost nad tou písemnou. Svět se nestává štastně zábavným místem, ale spíše více globálním, propojeným, prosíťovaným, kde si každý rozumný člověk může vyhledat ty informace a podklady, které chce a nemusí čekat, až mu je reportéři naservírují jak chtějí oni. Existuje přeci i YouTube s amatérskými videi. Dnes už se podle mě na televizi dívají ve velké míře jen děti, důchodci a poněkud omezení lidé s minimálním vzděláním či inteligencí (podívej, hýbe se to!) a jen ti se mohou nechat zlákat ichtylní reklamou a nabídkou teleshoppingu. Ti ostatní spíše už surfují, nasávají informace, stahují hudbu, knihy, čtou zprávy z mnoha zdrojů v různých jazycích, píšou na svůj blog další články, diskutují, hledají v encyklopediích nebo tajné depeše na Wiki Leaks, koukají na seriály online... Svět se změnil, pane Postmane...

Insilvis
19.10.2012

Neil Postman na začátku knihy uvádí, že svět se neřítí do dystopické katastrofy Orwellova 1984, nýbrž do společnosti Huxleyho Brave New World, v níž je Velký bratr "velkým bavičem" a společnost intelektuálně atrofuje v křečích smíchu. Veškeré vzdělání a seriózní debaty jsou redukovány přes zábavný mustr. Nejde o to, že kniha vznikla v osmdesátých letech v prostředí Spojených států, kdy věřím, že velmi ubíjející televizně-estrádní zábava nabývala vrchu, tedy, že jde o z tohoto hlediska již poněkud irelevantní intelektuální vyhrazení, ale že Postmanovy argumenty často podléhají podobným nešvarům, které sám kritizuje. Jde tedy z jeho strany o postoj intelektuálně pobouřeného konzervativce, který vnímá mediální situaci značně zjednodušeně v jakémsi dualistickém souboji text vs. pohyblivý obraz. Situaci poměrně dobře charakterizovala v předmluvě k českému vydání (Mladá fronta) Ivana Reifová. Postmanovy knihy či články byly v akademickém prostředí považovány i v jeho době spíše za zjednodušené a společensky přístupné práce než za objevné a bystré sondy do mediálních témat. Dokážu si představit, že text velmi konvenuje řadě intelektuálům samolibě si libujícím ve svých elitářských pozicích odmítání mainstreamové kultury, ovšem bez hlubšího náhledu a sebereflexe. Přestože má Postman nejspíše v jádru pravdu, styl knihy je tedy značně emfatický a argumentačně povrchní. Často jde spíše o dojmologii než smysluplnou argumentaci.

Neustálé omílání jedné myšlenky, že informace v textovém diskurzu mají vyšší hodnotu než v obraze, že s textem lze polemizovat o jeho pravdivosti, lze jím formulovat a prezentovat abstraktní myšlenky, kdežto obrazem nikoliv, je spíše úsměvné. Autorovo vymezení umění fotografie na čistě realistické prezentace fragmentů světa je svojí naivitou zarážející. Dokazování, že propojením zábavy a učení nutně vzniká trivializace hodnot a naopak (!!) oslabování schopnosti paměti a kontextualizace, přičemž jediným argumentem je pro něj to, že prozatím nebyl zcela věrohodně dokázán opak, spolu s řadou edukativních excesů typu "Sezamové ulice", je podobně nedůsledné. Autor navíc tvrdí, že doposud žádný vlivný intelektuál učení a hru nepropojoval - co by asi řekl na Komenského didaktiku. Podobně problematické je ohánění se tím, že mediální zpravodajství lidem neposkytuje žádné relevantní informace, které by se bezprostředně týkaly jejich praktické existence - jakoby toto knihy a všeobecné vzdělání v nějaké výrazné míře poskytovaly. Zajímavější je analýza fragmentarizace a vytrhování z kontextu, jež u diváků vede k neschopnosti udržet pozornost a propojovat, zobecňovat; v tomto směru ovšem opět chybí hlubší vhled. Vše je pouze neustále konstatováno a opakováno. Zajímavé je, že určitý protiklad k Postmanovu skepticismu tvoří jiný vlivný americký intelektuál - Timothy Leary. Learyho provokativní chvála klipovitosti a obrazové nahuštěnosti v některých esejích (viz například Největší hity Timothyho Learyho I) je samozřejmě stejně demagogická a lze ji snadno napadnout, ovšem určitou progresivní radikalitou je imho podnětnější. Neil Postman bohužel podléhá příliš mnoha předsudkům, než aby byl schopen ve své kritice skutečné hloubky a objevnosti, chybí mu břitkost a nadhled. Ve své eseji se svými větrnými mlýny pouze bojuje, aniž by byl schopen jakéhokoliv kreativního přístupu. Jeho postoje jsou čirou negací statutu quo. Lze jej vnímat jako naštvaného čtenáře, který apriorně pohrdá čímkoliv jiným, než písmenky. Psané slovo považuje za naprostý vrchol lidského myšlení a přechod z orálního na písemný projev (na rozdíl od revoluce audiovizuální) za zcela zásadní v pozitivním slova smyslu. Neříkám, že nemá v tomto pravdu, není ji ovšem schopen dostatečně obhájit.