Yogi
přečtené 382
Sebevražedné chování: Současné poznatky o suicidalitě a její specifika u dětí a dospívajících
2003,
Jiří Koutek
Normální lidi
2020,
Sally Rooney
"Normální lidi" jsou pro mě rozhodně zvláštní knihou, to se nedá popřít. Všude, kde jsem se pohybovala – na internetu, v knihkupectvích, po recenzích – jsem se setkávala jen se samou chválou a nekonečným opěvováním. Není pak divu, že jsem ji považovala za absolutní nutnost a s koupí ani na chvilku nezaváhala – něco takovýho přece musí zdobit mojí skromnou knihovničku! No… ale co dál? Co pak? Co z toho vlastně? Popravdě… nic. Protože všechna ta sláva, ten hype, ty pozitivní ohlasy... kvůli čemu že to bylo? Připomeňte mi to, prosím. Jo, je pravda, že se to hezky četlo, což přikládám hlavně jednoduchým větám a nijak složitému formátu a podání, ale to, že se kniha dobře čte, ještě automaticky neznamená, že se jedná o dobrou knihu. After nebo Padesát odstínů se v rámci svýho žánru čtou taky celkem fajn, ale o nějakejch geniálních, přelomovejch románech se tady nemůžeme vůbec bavit. (A to radši ani ze srandy.) "Normální lidi" jsou obdobnej případ – možná líp napsaný, možná o něco chytřejší, možná nedělaný pro takový masy, možná víc hipster, možná víc umělecký… ale ve svý podstatě se jedná pořád o tu stejnou pohádku, s těma samýma problémama. Chtěla jsem pochopit, co je na týhle knížce tak speciálního, a proto si pustila i seriál z roku 2020, kterej je podle ní natočenej. Doufala jsem, že mi to celkovej pocit z čtení trochu přibarví – a říkám to fakt nerada, ale tohle je pro mě jedna z mála výjimek, kdy je filmový zpracování o poznání lepší než samotná předloha. (Pravděpodobně hlavně díky představitelům Marianne a Connella v podání Daisy Edgar-Jones a Paula Mescala – ty jsou oba fakt famózní.) Ten seriál má zvláštní hutnou atmosféru, která se přetransformovává v jemnost a cit, a i když jsou tam některý momenty vyloženě nervy drásající, má to zvláštní, nezapomenutelnej šarm. V knize jsem něco takovýho nacházela jen těžko. A když nad tím víc přemýšlím, vím přesně, co mě na tom mrzelo. Zaprvý: Délka. Podle mě tomu hrozně uškodila ta délka. "Normální lidi" jsou politováníhodně krátký – výtisk, kterej mám já, čítá jen asi 220 stran. A to je na témata, který se na tak malym rozsahu autorka snažila rozvést, strašně málo. Byla bych spokojenější, kdyby byla knížka delší, nevadilo by mi třeba i 100 stránek navíc, protože problémy, který se v ní vyskytujou (neschopnost komunikace, úzkosti, domácí násilí) by určitě stály za to prozkoumat víc do hloubky, odkrýt víc dopodrobna. Zadruhý: Přeskoky v čase. Knížka dělá jednu zvláštní věc – přeskočí v čase dopředu, kde se stane něco zásadního, a v následující kapitole, když se pohled změní z jednoho protagonisty na druhýho, zpětně dovysvětlí, co se během toho dělo, co si ten konkrétní člověk myslel, co za tím vším vězelo. Fajn, zezačátku to bylo možná docela zajímavý, ale po nějaký době mě to spíš mátlo a nudilo, a vzhledem k tomu, že jsou jednotlivý "zvraty" z větší části jen tahaný, zbytečný, lehce zapomenutelný konflikty, se v tom začnete tak trochu (nebo i tak trochu víc) ztrácet. No… a zatřetí: Postavy. Ach jo, ty postavy. Někde jsem četla, že psychologie postav v týhle knížce je přímo perfektně vykreslená. A tak se ptám... kde? Pro mě bylo vážně hrozně těžký vyznat se v jejich myšlenkovejch pochodech a hlavních motivacích. Možná měla autorka zvolit styl vyprávění v ich-formě místo v er-formě, bylo by to o poznání lepší. Ale takhle jsem měla vážně hodně velkej problém se s postavama sžít a pochopit jejich jednání. Například: Proč se na střední Marianne chovala tak odtažitě? Proč jí spolužáci neměli rádi? Proč Connellovi tolik záleželo na tom, aby nikdo nezjistil, že s Marianne spí? Proč se Marianne na vysoký tak rychle „otrkala“? Proč naopak Connell neměl na vysoký žádný přátele? Proč vlastně Mariannin bratr Mariannu tolik nenáviděl? Proč jí chtěl za každou cenu ublížit? Jeho jediná motivace byla fakt jen ta, že je "ten zlej" a Marianne je "ta divná"? I téma zármutku po ztrátě kamaráda, který vyústí až v depresi, je tu naznačený dost ledabyle a nedbale. A přitom zrovna to by byl dost zajímavej bod na přezkoumání… Nevím. Potenciál tahle kniha měla obrovskej, protože z ní přímo čpí takovej zvláštní melancholicko-nostalgickej podtón, kterej vás nutí zalézt někam do rohu pokoje, přikrejt se huňatou dekou a upíjet teplej čas, zatímco venku prší, ale zkrátka… tomu něco chybělo. A bohužel to "něco" nebylo tak malý, aby se to dalo přehlídnout nebo ignorovat. Sečteno a podtrženo – rozmyslím se, jestli se mi bude chtít pustit do nějaký další knihy od Sally Rooney, protože "Normální lidi" mě, bohužel, opravdu zklamaly.... celý text
