Tsuki přečtené 158

Jiné světy, jiní lidé 2005, Joanne Harris

Tahle kniha mi přivodila ten nemilý pocit, že mi něco uniklo. Hrozně nerada něco nechápu a při čtení téhle knížky jsem se občas zastavila a přemýšlela, o čem to sakra bylo. Některé povídky mají vynikající námět, ale nikdy není pořádně zpracován a dle mého názoru nemá autorka cit pro sdělení vlastní myšlenky, minimálně ne na malém prostoru. Je jasné, že v její hlavě je všechno čisté, ale čtenáře nechává, aby se plácal v několika stránkách načrtnutého nečeho. Pro mě je povídka oproti románovému (nebo prostě příběhovému) formátu jako úsečka proti nekonečné přímce. A je mi k ničemu povídka, která mnohdy nemá ani začátek, ani konec, a velmi často těžko uchopitelnou pointu. Dost mě tohle odradilo od dalších knih autorky (i přes jejich značnou popularitu). Mám ráda povídky, které mě osloví a i přesto, že trvají jen okamžik, přemýšlím o nich ještě dlouho. A ne, že po přečtení si člověk jde lehnout a deset minut si říká WTF?... celý text

Muž, který naslouchá koním 1999, Monty Roberts

Kéž bych na tuhle knížku nenarazila. Nasadila mi do hlavy brouka a taky jsem si díky ní odškrtla bod mého knižního seznamu - "kniha, jejíž přečtení trvalo věčnost". Ne, tahle knížka není blbá. Je úžasná. I to (nebo spíš hlavně to), co Monty Roberts s koňmi dokázal a co o nich (ještě pořád) učí další a další lidi. Je pravda, že nejspíš změnil přístup ke koním obecně a jeho zásluhy mu nehodlám upírat. Na druhou stranu mě několik věcí v knize nahlodalo a později jsem se přistihla, jak uvažuju nad Mary Sue stylem Montyho života. Jak je všechno perfektně vybalancované - těžké dětství, krutý otec a nekonečná dřina u koní, éterický způsob jakým poznal chování koní, vybudování farmy a další... Mrkla jsem na net a narazila na mnoho hlasů plných pochyb (včetně bratra Montyho Robertse Larryho), ze kterých vyplývá, že tahle kniha o Montyho životě je vlastně vykonstruovaná a skvěle zpracovaná snůška lží. Mimo jiné prý Monty nikdy nebyl pozorovat mustangy v jejich přirozeném prostředí. Montyho otec při policejním zásahu nezabil černocha (prý tam u toho Larry také byl) a on i matka byli velmi milující rodiče. Montyho otec nikdy ke koním krutý nebyl a používal metody, které později Monty rozvedl. To kontroverzní "pytlování" koní se prý provádělo trochu jinak a koně se nebili. Těžko říct, kde je pravda, ale každopádně mě mé pátrání uvedlo do rozpaků a další čtení knihy mi ztěžoval pocit zmatení. Už to nebylo tak kouzelné. Znovu opakuji, že zásluhy Montyho Robertse nijak neshazuji, jen podotýkám, že svou slávu přiživil na jiných lidech (hlavně na téměř zostuzení svých rodičů), odvolává se hlavně tam, kde mu to už nemůže nikdo dosvědčit (v době vydání knihy byli už dotyční po smrti) a jeho život působí příliš dokonale. A tím i jeho příběh. Ale bráno jako fiktivní literární dílo - dokonalost.... celý text

Pan Wolodyjowski 1995, Henryk Sienkiewicz

Na téhle knize je něco neuvěřitelného... tedy, neuvěřitelně přitažlivého. V mé domácí knihovně se válí už několik let (dědictví po dědečkovi), mnohokrát mi prošla pod rukou - nejstarší kniha, kterou vlastním (vyd. r. 1900), ale nějak se ne a ne do ní pustit. Asi mě odrazovala ta tématika. Ale byla jsem hrozně překvapená, jak moc mě vlastně zaujala. Po "přelouskání" několika prvních stránek, než jsem si zvykla na styl jazyka (značně zastaralý pochopitelně) a lehkém naťuknutí příběhu jsem propadla kouzlu starých knih. Vžila jsem se do příběhu a i když jsem musela chvílemi kroutit hlavou (hlavně nad ortodoxně-křesťanskými narážkami), pěkně to odsejpá. Je tam pár silných momentů a rozhodně mezi ně patří popis bitev a bojových scén. Myslím, že je to dobře vyvážené co do příběhu, tak do psychologického rozpoložení, přes romantiku až po tu bitevní stránku. Postavy je také poměrně jednoduché si oblíbit. Nevěřila bych tomu, ale po přečtení se přece jen hodlám pustit (pokud je někde seženu) do dalších dílů a děl autora. Jen to mě zamrzelo, že jsem si jako první vlastně přečetla poslední díl od toho všeho...... celý text

Dědeček automobil 1995, Adolf Branald

Jedna z knížek mého dětství. Četli jsme jí jako mimočítankovou četbu ve škole, byla jsem tenkrát jediná holka, co nereptala, že čteme klučičí knížky :) Hrozně jsem se těšila, že si tu knížku znova přečtu, i ty ilustrace mi okamžitě ožily v paměti. Asi jí zařadím mezi své srdcové záležitosti, bůhví proč mě auta zase chytla. A taky se mi líbí, že se na začátku zabývají i motocykletami a i zmínka o letadlech... že je to všechno vlastně pravda, nebo tenkrát aspoň byla, to je takový krásný bonus. Číst a připomenout si všechny ty, bez kterých bysme ještě chodili pešky nebo koňmo, co se hnali za pokrokem a stáli u zrodu toho všeho... Poslední kapitola mě trochu dojímala. Jojo, čas se nezastaví a nestojí pro nikoho z nás. Fakt krásná, tahle knížka, hlavně ty začátky...... celý text

Losing it 2014, Cora Carmack

No páni. Musím přiznat, že literaturu tohohle typu moc nežeru - konkrétně jsem jednou (cca ve třinácti) četla asi čtyři romány pro náctileté... a pak až dnes Losing It. A docela mě to na chvíli dostalo - přečetla jsem to za jednu noc, celé jedním dechem. Docela mě překvapilo, že jsem Bliss ani na začátku, ani během knihy nezačala pro něco nesnášet - to se mi stává u valné většiny ženských hrdinek, bůhví proč. Bliss se mi docela líbila, byla správně "akward" a docela se mi s ní dobře sžívalo. Během prvních kapitol jsem si byla celkem jistá, že vím, jak to dopadne, v průběhu knihy se to ale ještě trošinku zašmodrchá, a pak je zase jasno. Prostě klišé jak hrom, ale výborně podané, se sympatickou hrdinkou a poněkud "Marty Stu" hrdinou, ale nebylo to uvedené do nesnesitelnosti, naopak bych řekla, že to byl jeden z mála případů snesitelnosti dokonalého muže :) Docela si to umím představit i zfilmované. A taky musím přiznat, že už načuhuju, kde si seženu další autorčiny knížky...... celý text

Bubáci pro všední den 1961, Pavel Buksa

Hodně originální dílko. Dobové, dost satirické a místy až tragikomické. Ale zasmála jsem se, pobavila i zamyslela. Měl toho napsat víc, v podobném duchu, škoda.

Tajemství noci 2012, Dean Koontz

Moje první setkání s tímto autorem. Děsivým věcem se většinou zdaleka vyhýbám, ale tady byla zvědavost silnější a nakonec jsem ráda, že jsem se do toho pustila i za cenu těch několika probděných nocí :) Dokážu si představit, že by to mohlo být ještě lepší, ale už ne zas tak o moc. SPOILER Jsem nesmírně ráda, že hned první knižní horor/thriller dopadl dobře, celou dobu mi bylo jasné, že jinak než dvěma způsoby to asi dopadnout nemůže. Ale i tak mě kniha držela po celou dobu, až jsem si chvílemi stýskala, že se styl vyprávění trochu vleče - ale ono to s postupujícími kapitolami hezky graduje a konec je napínavý jak kšandy. Ráda bych viděla trochu víc prostoru pro ty děti, hlavně Minnie, a taky Willardovi jsem původně připisovala větší úlohu. Očekávané zapojení parťáka Timminse (ať už v dobrém či špatném) se taky nekonalo... ale nedá se nic dělat. KONEC SPOILERU Ale ať už tak či onak, považuju Tajemství noci za dost dobrou knihu a doporučuju ji přečíst.... celý text

Drž mě pevně, miluj mě zlehka: Příběhy z tančírny Century 2011, Robert Fulghum

Tahle knížka člověka naladí na tanec :) Je to celé hezké, něžné a jednoduché. Je z toho celkem cítit, že autor si tango a taneční školu zažil na vlastní kůži. Za největší plus považuju, jak pěkně vykreslil postavy, které jsou hezky různorodé (i když bych uvítala pro ně pro všechny o něco víc prostoru). Knížku doprovází krásné a zajímavé ilustrace a parádně navozují tu správnou atmosféru. Jestli se vám zrovna nechce číst nic náročného ale čtení si chcete užít, tímhle rozhodně nic nezkazíte.... celý text

Mikeš 1968, Josef Lada

Pro děti poklad. Ladovská idylka a spoustu koucourkových příhod je sázka na jistotu. Nesmí chybět v žádné knihovničce :)

Bubáci a hastrmani 2010, Josef Lada

Jedna z knížek mého dětství - nikdy jsem jí sice nevlastnila, zato jsem jí měla vypůjčenou aspoň milionkrát.

Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti 2012, Ransom Riggs

Tahle knížka mi nepřinesla žádné zklamání. Čekala jsem nějaké strašidelné až hororové děsy, odehrávající se za zdmi sirotčince, i když mě trochu mátlo zařazení mezi fantasy. Co jsem dostala bylo opravdu fantasy, a strašidelné jen trochu (mně, udešenému stvoření, to stačilo na dva dny poněkud nenaplňujícího spánku). Za nejlepší věc na celé knize považuju paradoxně ty fotky. Jako prolézač starých antikvariátů jsem měla tu čest párkrát narazit na staré a "podivné" fotografie, ale nikdy ne tolik, jako jsou ty v téhle knize. Obyčejně obrázky doprovázejí příběh, tady je to obráceně. Samotný příběh se taky vyvíjí neobvykle. Začátek, hned po úvodu do života hlavní postavy Jacoba, se rovnou vrhá do mírně hororové a při lepším zpracování možná i psycho atmosféry. Jen co jsem očekávala, kdy se provalí ta kupa hnoje odněkud, kde to nečekám, se děj naoko uklidil, jen aby se vrátil znovu ten strašidelný efekt. A pak se najednou všechno začne vysvětlovat a poodhalovat a já přemýšlím, co se sakra bude dít do konce knížky? - Ale to je ta finta. Pokaždé, když se objevil moment, kde hrozilo, že bych se mohla začít nudit, něco se změnilo a akce pokračovala, i když už jsem byla v menším napětí, než na začátku. Aby autor zaujal i dospělé čtenáře, musel by se víc odklonit od šablon, které jsou už v různých obměnách v dětské/pro mládež fantasy zavedené. Ale když to beru tak, jak to je, knížka je vlastně dost dobrá. Rozhodně se těším na další díly, jak se to bude vyvíjet.... celý text

Kluci, holky a Stodůlky 2 1978, Eva Bernardinová

Kolikrát já jsem si přála, aby byl třetí díl! A čtvrtý, a pátý... :) Strašně ráda na to období vzpomínám, kdy jsem knížky o Stodůlkách četla. To už snad ani není pravda...... celý text

Kluci, holky a Stodůlky 1 1990, Eva Bernardinová

Musím říct, že jsem když jsem byla malá, v naší školní knihovně si Stodůlky většinou nikdo nepůjčil. Měla jsem je u sebe polovinu roku, četla jsem si to pořád. I dneska, po stopadesátém přečtení, je mi to milé, a nejen z nostalgie. V době, kdy se děj odehrává jsem sice ještě dlouho běhala po houbách, ale i tak si myslím, chápu všechny souvislosti tehdejšího života - a vlastně se v mnohém vůbec neliší, až na všechny ty soudruhy a schůze... V něčem se vyrůstající děti nemění :) Těm děckám jsem vždycky záviděla a chtěla mít taky zážitky a dobrodružství, ale jako rodilá Pražačka jsem se vždycky cítila spíš jako ti "Příroďáci", když stojí a zírají na Dětský den ve Stodůlkách (ne, že by v Praze nebylo vyžití, to tedy bylo a je, ale na vesnici je to holt určitě jinačí). Co se mi na téhle knize hrozně líbí je, že poskytuje několik pohledů najednou, takže nezáleží, jestli jste holka, kluk nebo třeba ta starostlivá maminka, tam se najde každý. Všechny ty náhledy jsou totiž opravdu přizpůsobené tomu, kdo je "vypráví". Takže jako prtě jsem nejvíc rozuměla Aničce, ve starším věku spíš Honzovi (v dobách, kdy mi holky připadaly "blbý" a nudný :) ) a dneska spíš už těm rodičům. Ale je dobrý si zavzpomínat, jak jsem to brala tenkrát, jak některý hlouposti byly důležité a obráceně... Myslím, že s trochou vysvětlení a přeskočení snad jedné stránky, kde se vede rozhovor o komunistech, se dá tenhle skvost číst i dnešním dětem.... celý text

Ramses Prokletý 2003, Anne Rice (p)

Po chvíli čtení jsem měla dojem, že vím, že tahle kniha bude stát za to. Ale mýlila jsem se. Anne Rice pro mě není úplně neznámé jméno, ale její tvorbu jsem do rukou dostala poprvé. Nemohu jí upírat podmanivý styl psaní, který vás vtáhne do děje, ale jinak byla pro mě knížka spíš zklamáním. Velmi zajímavé téma neproměnila v žádné vítězné body. Už někde před polovinou mě vyděsilo, že se směr ubírá spíš k romanci než k akci. V druhé části knihy už to nabírá strmější a strmější spád, ale čím víc akce, tím větší očekávání jsem měla... a naprosto zmařený a zbabraný konec to dodělal. Dost mě taky autorka nakrkla i tím, jak si "pohrála" s hlavními postavami. Julie, věčně popisovaná jako nezávislá, odhodlaná a svá, z té se postupně stal pouze milostný objekt pro Ramsese a všechno její smýšlení a jednání tomu odpovídají. Alex mi celou dobu připadal jako hloupoučce zamilovaný bulík a teprve když získal mou pozornost někde ke konci knihy, tak na mě vypadl nový náhled na jeho charakter. Který mimochodem nevydržel dlouho... Henry byl, pravda, pěkně slizký a představovala jsem si různé variace, jak by to s ním mohlo dopadnout - co vymyslela Riceová předčilo všechna má očekávání, takže další malé plus. Samir mě taky zklamal. Ze začátku, podobně jako Julie, působí nezávisle a rázně. Pak se z něj mávnutím kouzelného proutku stává oddaný posluhovač, který by pro pána skočil do ohně a působí jako pes po boku krále... Nehledě na to, že autorce nestál ani za to, aby o něm napsala pár slov, kterými by objasnila, co s ním bylo dál, jako u ostatních... Mou jedinou oblíbenou postavu, Elliota, vlastně obdarovala koncem, který si myslím, jeho charakteru až tak nepříslušel, ale budiž. Nadějný mi byl i Lawrence, ale... A samotný Ramses? Na nesmrtelného krále mu tedy něco scházelo, pořád se tam psalo, jak si z něho všichni sedají na zadek... neviděla jsem jediný důvod. Všechno okolo něj mi ještě teď připadá dost sporné... Popravdě, celý koncept nesmrtelnosti, která se nedá přerušit opravdu NIČÍM, to je přitažené za vlasy a odporující všemu mému... vědění? No, řekněme, že to odporuje mým vírám a teoriím o fungujícím vesmíru. Nápad na stvoření něčeho nezničitelného je děsivý a odporný. SPOILER Mimochodem, za těch pár let, kdy sem tam sbírám vědomosti, jsem si Kleopatry spíš považovala (a taky ji považovala za trochu moc hrdou a příliš sebevědomou), ale tady v té knize jsem jí nesnášela. Od první chvíle, kdy mi došlo, co se Ramses pokusí udělat mi byla odporná a nelidská. A přitom ten hlupák Ramses věděl, koho probouzí... fuj. Ani nevím, jak bych vyjádřila svůj odpor. Asi je podivné, že mě to tak vytočilo a rozhodilo, ale jenom si představte, že dáte OPRAVDOVOU nesmrtelnost někomu příliš cílevědomému, hrdému, přesvědčenému o tom, že je vládcem... Ugh.... celý text

I v pohádce se přechází jen na zelenou 1971, Vladimír Thiele

Milé vyprávění pro děti o událostech během sjezdu pohádkových bytostí. Plus: odehrává se v Praze :) Je z toho trochu cítit tehdejší doba a poněkud úsměvné doporučení jako pijte mléko, otužujte se a budete zdraví! I když, co já vím, třeba je to pravda. Knížka obsahuje i rady ohledně chování ve městě, kde jezdí spoustu aut. Doporučila bych buď menším dětem, které se soustředí na pohádkové prvky, nebo těm odrostelším, kterým už je možné vysvětlit, že strážník VB je vlastně policajt a podobně. Nebo dospělým nadšencům, jako jsem já, a ti už přece jen chápou souvislosti ;)... celý text

Přítelkyně z domu smutku 1990, Eva Kantůrková

Absolutně nechápu, že to sem píšu, ale ano - tahle kniha je oddechové čtení. Aspoň pro mě. Dokonale věřím, že být za komančů politickým vězněm nebyl žádný med a spíš než o agresi to bylo o psychice. Usoudila jsem, že záměr Přítelkyň, jak už napovídá název, byl spíš zobrazit osobnosti okolo než autorčino věznění. Přesto mi hodně chyběla pořádná vězeňská atmosféra a návaly negativních pocitů, které tam člověk nutně musí mít. Kantůrková se (ať už nechtěně nebo záměrně) zobrazuje trochu ve stylu Mary Sue - je mi jasné, že když ona byla politický vězeň a všude okolo ženský, který pomalu neumí číst, skoro všechny žijí v nezdravých vztazích a mají překroucené pohledy na svět a na morálku, že si asi musela připadat jako perla v bahně. Ale i tak, její vyprávění působí docela arogantně. Koneckonců ale, co já mám co hodnotit, mně šibe z lidí každou chvíli, označuji se za přátelského misantropa a velmi dobře znám, co je to ponorka. Takže jaké to tedy asi musí být, na jedné cele s dvěma a více ženskýma, který vás na 90% budou velmi brzo štvát, sdílet s nimi i to, co nechcete, pod neustálým tlakem, bez soukromí... No fuj, úplně mě polil studený pot jen nad tou představou. Ale abych byla ještě upřímnější, já tady nehodnotím životní strasti paní Kantůrkové, ale její knihu, která je psána jako román, nikoli životopis, a tak to taky vnímám. Jen radím, je lepší nejdřív číst a pak zhlédnout seriál, protože tohle je jeden z těch vyjímečných případů, kdy je filmové zpracování lepší, než předloha. Chýlková tomu všemu dodala ten chybějící lidský prvek a ukázala i okamžiky slabostí, které byste spíš od (politické) vězenkyně očekávali. Nemluvě o tom, že v seriálu je prakticky každá postava geniálně zahraná.... celý text

Zlatá kadeř 1929, James Oliver Curwood

Curwood je snad jeden z prvních spisovatelů dobrodružných knih, na kterého jsem narazila. Jeho styl vyvprávění je velmi podmanivý a vzhledem k době ve které tvořil, má taky jistou úroveň. Zlatá kadeř byla mojí třetí knihou od něho a hrozně se mi líbila. Přišlo mi zajímavé, jak se dvě z hlavních postav dorozumívají bez pomoci slov, zaujal mě charakter Brama Johnsona. Mělo to i ten správný, maličko neuvěřitelný konec, kde jsem se i zasmála. Ale jinak je to napínavé čtení. Ne tak, že by byl člověk jako na skřipci, ale spíš jakoby v neustálém očekávání. Vlastním třetí vydání z roku 1929, už značně ohmatané a načichlé, ale hezky to přidávalo na atmosféře čtení - možná je to o další důvod víc, proč tuhle knížku mám tak ráda :)... celý text

Dubnová čarodějka 2002, Majgull Axelsson

Dubnová čarodějka patřila dlouhou dobu k mým hříchům - stohům nepřečtených knih, které vlastním. Knížka na mě mrkala, když jsem před týdnem zírala do své knihovny. Dubnová... tak nakonec proč ne, vytáhla jsem jí na světlo ještě než ten duben skončil. Je neuvěřitelný, jak mě knížka uchvátila a zklamala zároveň. S neuvěřitelnou lehkostí se způsob vyprávění mění z ich na er formu a střídá se nejenom mezi čtyřmi osobami, z nichž je každá naprosto rozdílná, ale taky se pohybuje časem. Někdy je v knihách složité se orientovat v ději, tady to ale bylo naprosto samozřejmé. Oceňuji způsob, jakým autorka zvládá popis naprosto obyčejných věcí tak, že jsou vlastně samotným dějem. Popisy ničeho mě celou knihu hnaly vpřed a gradovaly závěr příběhu - který mě ale nějak neuspokojil. Možná i naštval. Celou dobu člověk k němu spěje a očekává... a pak ho odbydou pár stránkami ničeho (které mě ale v tuhle chvíli spíš pěkně štvaly, protože už jsem se sakra chtěla dozvědět, jak to dopadne!). Prostě bum, poslední věta. A já ještě s nadějí listovala dál, jestli to nebyl vtip a kapitola nepokračuje na další stránce... V závěru tedy: Knížka se dobře čte, dělá zajímavé z ničeho a hodně se soustředí na jednotlivé osudy sester. Chvilkami mi to ale přišlo podivné (ty jejich vztahy). Konec mě nepotěšil a nevyvolal žádné emoce. Čekala jsem to celou dobu ale počítala jsem s poněkud... lepším zpracováním. Jako kdyby to autorku přestalo bavit a honem honem chtěla dílo dokončit - nebo naopak, jako by se tím až moc zaobírala. Je tam pár věcí k zamyšlení a během čtení se mi líbila hodně, po dočtení ale ubírám na hodnocení.... celý text