Mikeš

Tak jsem se i letos vrátila ke knize Mikeš. Kvůli své malé vnučce a taky tak trochu kvůli sobě. A taky kvůli letošní čtenářské výzvě. Vrátit se na chvíli do doby, kdy se kocourek Mikeš rozhodl vydat se do světa za dobrodružstvím, aby nakonec zjistil, že doma je doma a vrátil se zpátky do Hrusic. Úžasná vyprávění kocoura Mikeše a jeho přátel. A zase tu knihu uložím zpátky do knihovny, aby potěšila i další generaci malých dětí.

Jaké hodnocení sem přidat, když to všichni známe? Ale jo! Musím! Kniha mého dětství! A už to, že se na takové knížky nezapomíná, je pro ně dobrá vizitka.

Kouzelné a milé vyprávění o neobyčejném kocourkovi Mikešovi, kterého Jozífek naučil mluvit. Kamarádil s vepříkem Pašíkem a kozlem Bobešem. Před mnoha lety jsme se se syny vypravili do Hrusic. Šli jsme po naučné stezce, viděli jsme rodný dům Josefa Lady a prohlédli si muzeum věnované tomuto malíři a spisovateli.
Jako dítě jsem si mluvícího laskavého kocourka přála, ale nikdy jsem kočičky mluvit nenaučila. Dobrodružství zvířátek rozvíjí fantazii a sociální cítění . Je to nádherné čtení pro generace dětí. Večerníček v pofání Karla Högra jsem milovala.

První část je parádní- trampoty hlavního tria, nebo vandr Mikeše do světa to bavilo i mě. Ovšem vata, kdy si zvířata zalezou do chléva a vyprávějí si příběhy typu zdrhající trakař nebo samohrající flašinet, nebavil ani syna, natož mě. V druhé části navíc začnou vzpomínat co bylo v té první, takže si něco zopakujeme a o časté přeslazenosti i na pohádku nemluvě. Začal jsem tím co štve, ale krom toho je pohádka ač na některé archaismy psaná velice přehledně a pro dítě srozumitelně. Mile ukazuje zvyky tradice a způsoby života na staré vesnici, hry dětí a třeba vážení si hraček v dobách chudých, bez tolka zbytečností.

Jedna z nejoblíbenějších knížek mého mládí. Četl jsem ji mockrát. Josef Lada byl nejen skvělý malíř ale i člověk obdařený úžasnou fantazií ve které stvořil nezapomenutelná mluvící zvířátka. Koucour Mikeš, čuník Pašík, kozel Bobeš, i ten malý šišlavý kocourek Nácíček !!!

* K Mikeši jsem se vrátila se synem a v jeho šesti letech jej nesmírně bavila. Příběhy dobráckého Mikeše, jeho zvířecí kamarády a všechna dobrodružství, které prožívali si naprosto zamiloval, za což jsem moc ráda, protože to je prostě klasika. Těší mě, že i dnešním dětem má tato knížka co říct.

Příjemné a milé čtení před spaním. Ke konci už snad trochu patetické, ale dětem se to líbí. Takže kniha svůj účel plní.

Měl jsem Mikeše jako dítě moc rád. Znal jsem ale, myslím, jenom první kapitolu a obrázky Josefa Lady, které jsem si s oblibou prohlížel stále dokola. Teprve jako dospělý jsem to přečetl svým dětem. Chvíli trvalo, než jsme se do toho vpravili, přece jen je to knížka už stará 90 let s reáliemi z přelomu 19. a 20. století a musel jsem její jazyk při čtení aktualizovat nebo občas vysvětlit, co je např. trakař. Ale nakonec si myslím, že to byla jedna z nejhezčích knížek, ze které děti chtějí opakovaně číst. Fantastické venkovské příběhy a humor tomu dodávají na originalitě.

Vesnická atmosféra, vzpomínky na dětství, nekonečná fantazie a originální humor. Josef Lada tohle uměl dokonale. Nesmrtelné.

Se čtyřletým synem si čteme pohádkové knížky. Tuhle (protože ji doma máme a je to taková ta národní klasika) jsme zkoušeli číst několikrát, ale nikdy jsme se "neprokousali" moc daleko... Nějak se nemůžeme začíst, je zde hodně zastaralých výrazů a syn většinou ani nechápe, co se tam zrovna mluví (přecejen už je to nějaký pátek, co pan Lada pohádky napsal...). Možná se někdy ke knize vrátíme, až bude syn o něco starší... No, ale asi spíš ne, protože ani mě kniha moc nebavila...

Krásná knížka, teď jsem jí po letech četla dceři a znovu vidím, jak tyto staré pohádky mají oproti těm novým svoje kouzlo. Zvlášť pohádky od Josefa Lady působí hrozně mile.

ČVd 7 český autor. Tahle knížka ovlivnila můj vztah se zvířaty, obzvláště - logicky - černými kočkami. Jako dospělák znervózním, když mi před autem přeběhne, ale pak si hned říkám, co kdyby to byl Mikeš na cestách... Prostě automaticky :o) Jako dítěti mi nikdo nevysvětlil, že se nemám ptát koček/kocourů zda mluví...

Vrátit se k této knize a dokonalým obrázkům pana Lady je vždy pohlazení, u srdce i po duši. Vztahy v něm jsou krásné... láskyplné, hravé, vtipné,... Pokaždé mne napadne, kdy se konečně do těch Hrusic podívám, ani jako dospělák nepřestávám doufat, že by byl Mikeš doma :o)) A když jde - konečně - v TV Mikeš jako Večerníček, tak mi prostě plesá srdce s duší nad krásou mluvy pana Hogera a našeho jazyka.

Jak málo stačí být hrdý Čech, jedna dětská knížka řeknete si.... Proč naše děti, vnuci, pravnuci tenhle svět neznají? Jsou schopni napsat "mykeš" :o( Proč jim ho, vlastně i sobě při čtení milované drobotině, nenabízíme 24/7? Místo různých karikatur, jakkoli zábavných, rychlých. Ne českých. Bude tato kniha za 50 let stále skvostem české literatury a bude oslovovat děti?

S Mikešem jsme trávili letošní prázdniny, 6letý syn si mluvícího kocourka a jeho kamarády velice oblíbil.

Mikeš je kniha vtipná i dojemná. Můžeme se smát Mikešovu jednání v nových situacích (mezi dětmi ve škole, poprvé v divadle, rozhovor s ředitelem Pepíkovy školy), ale v nich se vždycky také ukáže kocourkova odvaha, upřímnost i dobrotivost. Lada dojímá hrdinovým útěkem kvůli babiččinu rozbitému krajáči, jeho steskem po domově, ale i vloženými příběhy o jiných postavách, jako třeba o Vánocích psa Lyšaje.

A přestože jde o veselé příhody, knihou nenásilně prostupuje silné sociální cítění zahrnující lidský i zvířecí svět – po své cirkusové kariéře Mikeš na Vánoce obdaruje chudé děti, aby smutně nekoukaly těm šťastnějším do oken, a odvděčí se i pasáčkům, kteří pro něj coby pro tuláka uspořádali sbírku. Postupně díky vydělaným penězům vybuduje „Zlatý domov“ (neplést si se stejnojmenným projektem realitních šmejdů ze seriálu Čarokolo), kde žije s přáteli a kde ubytuje i vysloužilá zvířata z cirkusu – a nakonec i pohádkového dědečka.

Půvab Mikeše je i ve vyobrazení jeho světa – ve skutečných Hrusicích a okolí (Mnichovice, Třemblat…) se dá najít kouzelná hůl z pohádky, pohybují se zde oživlé věci (trakař, flašinet Klikotoč), ale patří sem už i automobily nebo motorka, na které uhání Mikeš s Pašíkem z pouti.

Mikeš je národní šperk co do dětské knižní literatury. Bajky o dobrodružstvích rozkošného černého kocourka s prostředím z Ladovských ilustrací. Předčítali mi ji. Pro mě jedna z prvních, ne-li první kniha, kterou jsem četl sám. Opakovaně. A že je to na šestileté dítě docela dávka stran. Večerníčky jsem sledoval. Kam se hrabe Dášeňka nebo Honzíkova cesta.

Nesmrtelna Ladova knizka. Klasika. Detstvi.

Krásná Ladova obrázková knížka o zvířatech, kterou zná snad každé dítě.

Kniha, kterou jsem si zamiloval někdy v roce 1959, když jsem jí četl poprvé a moc se mi líbila. Potom se mi někde zatoulala a nebo mi jí někdo možná nevrátil. Pak v pozdějším věku jsem na ní ani nevzdechl. Až teď jsem si jí díky Výzvě půjčil v knihovně a znovu jsem jí přečetl. Jsem moc rád, že jsem se ke knize mohl vrátit. Je škoda, že dnešní malé děti tyhle knihy už moc nečtou. Na škodu by jim to nebylo.

Lada psal krásné knihy a navíc já se musela do těch Hrusic jet podívat.