thezelda
přečtené 106
Tak tímhle kouskem se mi Brown netrefil příliš do vkusu (zdůrazňuji, že mám jeho knihy rád a jsem mu ochotný odpustit, že Langdonovky mají v podstatě jednotný mustr). Nevím, jestli to je tím, že zde autor zasahuje do oblasti, o níž jsem trochu poučen, ale zdá se mi, že v této knize Brown ohýbá a dezinterpretuje vědu (což je místy slabé slovo) v mnohem větší míře než u děl předchozích. U některých "vysvětlení" vědeckých problémů jsem se nezmohl na víc, než na nevěřícné kroucení hlavou... Pevně doufám, že není moc čtenářů, kteří by brali Brownovy knihy jako zdroj seriózních faktů, jinak potěš pánbůh. Bohužel, vzhledem k množství komentářů, které zde vyzdvihují, jakými úžasnými historickými fakty je autor zásobil (viz uživatel Hajana), se zdá, že je moje naděje lichá. Dio mio... Velmi mě také štvalo, jakou práci si dal autor s tím, aby popsal genialitu Langdonovy parťačky (IQ 200+, geniální dítě, geniální člověk), která se pak chová úplně stejně, jako předchozí Langdonovy parťačky...tedy žádná dechberoucí genialita se neprojeví, tím chytrým je v této knize opět pouze Langdon. Proč se tedy zdržovat s popisem úspěchů dívky s IQ 200+? K čemu zde tedy taková informace je? Řečeno s Čechovem, visí-li v první kapitole na zdi puška, nejdéle ve třetí se z ní musí střílet, jinak tam nemá co viset...tuto zásadu autor bohužel neaplikoval. Nemluvě o tom, že natolik geniální člověk jako Siena by si jistě všiml děravosti Malthusových tezí (viz dále), takže vysvětlovat její chování na základě rovnic odvozených od Malthusovy teorie je poněkud komické... Pro nadšené obdivovatele Malthusiánských teorií, které zde Brown předkládá jako neúprosný obraz světa, slovo na závěr - Malthus měl jistě mnoho zajímavých postřehů, ale čas ukázal, že ve svých katastrofických tezích o přelidnění byl vedle (předpokládal "apokalypsu" z přelidnění už na konci 19. století), neboť nevzal v úvahu jeden veledůležitý prvek - a sice vývoj společnosti a vědecký pokrok. Prezentování Malthusiánských teorií jako nezvratných faktů je jedním z míst knihy, u kterého mi vstávaly vlasy hrůzou na hlavě při představě, že obyčejný čtenář autorovi tyto teze "žere" a pokládá je za nezpochybnitelná vědecká "fakta" (že se tak děje se můžete přesvědčit i ve zdejších komentářích - viz například TeaPeter). Dokud autor spekuluje o minulosti, lze se nad tím pousmát - ve chvíli, kdy začne rádoby vědecky prezentovat "současný" problém přelidnění a jeho potenciální řešení, smích mě začíná pomalu přecházet... Vzhledem k tomu, že světonázor prezentovaný Brownem v této knize vede k fašistickému smýšlení mezi lidmi, je mi z posledních pár kapitol Inferna lehce na zvracení.... celý text
Jméno větru II.
2008,
Patrick Rothfuss
Nějak to zdejší nadšení nechápu. Tohle dílko mě - mírně řečeno - rozladilo. Kniha samotná (zvláště svět, v němž se odehrává a v němž se magie provozuje velmi originálním způsobem) by si opravdu zasloužila čtyři hvězdičky, přesto mohu dát nanejvýše polovinu - proč? Protože děj knihy je absolutně neukončen. Autor by měl dát do úvodu upozornění na to, že se bude jednat o X dílnou ságu, v níž se vám nedostane ani DÍLČÍHO zakončení či rozuzlení. Kniha má 650 stran, na nichž se hlavní postava honí za démony [:čandrýny:], kteří ji zabili rodinu - nechť mě někteří opraví, pokud se mýlím, ale i přes všechny vrstvy knihy se mi toto zdálo být hlavní zápletkou. Bohužel, ani po 650 stranách knihy se čtenář nedozví o čandrýnech (poslouchal jsem jako audioknihu, nevím tedy, jak se výraz píše), kteří jsou pro hlavní postavu hlavním motorem, o nic více informací než na začátku. Celou dobu jsem doufal, že autor udělá nějaké fascinující mezi-zakončení v epilogu, ale nestalo se tak. Prostě nám vypráví příběh chlapce, který se honí za démony, o nichž se čtenář na 650 stranách knihy nedozví v podstatě nic. Možná jsem něco nepochopil, ale nechat čtenáře přečíst 650 stran (na nichž je vykreslen zajímavý svět a zajímavý lidský osud - bezesporu), v nichž není žádný jednotící příběh vyjma zápletky s čandrýny a tento jediný jednotící příběh navíc nechat nerozvinutý (neb se o čandrýnech nic nedozvíme), to mi připadá opravdu velmi nešťastné. Konec knihy je prostě useknutý (srov. jiné knihy na pokračování, např. Odkaz dračích jezdců, Harry Potter, Enderova sága apod., kde se vždy naskytně alespoň dílčí zakončení) Možná, že bych se něco o motoru hlavní postavy dozvěděl v dalším dílu, který má !1000 stran! - a možná taky ne. Osobně to však rozhodně nemíním zkoušet, neboť abych přečetl dalších 1000 stran a pak zjistil, že jsem se zase nic nedozvěděl, že jsem nedostal ani řádný a ukončený mezipříběh - na to opravdu nemám čas ani nervy. Mohlo by se totiž také stát, že rozuzlení dostanu až po tom, co přečtu dalších X tisíc stran od tohoto autora a že toto rozuzlení rozhodně nebude stát za dlouhé hodiny času stráveného četbou. Krásnou třešničku na dortu knize dodalo české nakladatelství, které již tak absolutně neukončenou knihu prostě a bez jakékoli logiky useklo v půlce a vydalo tak původní příběh jako dvě knihy. Nechápu...... celý text
Jméno větru
2012,
Patrick Rothfuss
Nějak to zdejší nadšení nechápu. Tohle dílko mě - mírně řečeno - rozladilo. Kniha samotná (zvláště svět, v němž se odehrává a v němž se magie provozuje velmi originálním způsobem) by si opravdu zasloužila čtyři hvězdičky, přesto mohu dát nanejvýše polovinu - proč? Protože děj knihy je absolutně neukončen. Autor by měl dát do úvodu upozornění na to, že se bude jednat o X dílnou ságu, v níž se vám nedostane ani DÍLČÍHO zakončení či rozuzlení. Kniha má 650 stran, na nichž se hlavní postava honí za démony [:čandrýny:], kteří ji zabili rodinu - nechť mě někteří opraví, pokud se mýlím, ale i přes všechny vrstvy knihy se mi toto zdálo být hlavní zápletkou. Bohužel, ani po 650 stranách knihy se čtenář nedozví o čandrýnech (poslouchal jsem jako audioknihu, nevím tedy, jak se výraz píše), kteří jsou pro hlavní postavu hlavním motorem, o nic více informací než na začátku. Celou dobu jsem doufal, že autor udělá nějaké fascinující mezi-zakončení v epilogu, ale nestalo se tak. Prostě nám vypráví příběh chlapce, který se honí za démony, o nichž se čtenář na 650 stranách knihy nedozví v podstatě nic. Možná jsem něco nepochopil, ale nechat čtenáře přečíst 650 stran (na nichž je vykreslen zajímavý svět a zajímavý lidský osud - bezesporu), v nichž není žádný jednotící příběh vyjma zápletky s čandrýny a tento jediný jednotící příběh navíc nechat nerozvinutý (neb se o čandrýnech nic nedozvíme), to mi připadá opravdu velmi nešťastné. Konec knihy je prostě useknutý (srov. jiné knihy na pokračování, např. Odkaz dračích jezdců, Harry Potter, Enderova sága apod., kde se vždy naskytně alespoň dílčí zakončení) Možná, že bych se něco o motoru hlavní postavy dozvěděl v dalším dílu, který má !1000 stran! - a možná taky ne. Osobně to však rozhodně nemíním zkoušet, neboť abych přečetl dalších 1000 stran a pak zjistil, že jsem se zase nic nedozvěděl, že jsem nedostal ani řádný a ukončený mezipříběh - na to opravdu nemám čas ani nervy. Mohlo by se totiž také stát, že rozuzlení dostanu až po tom, co přečtu dalších X tisíc stran od tohoto autora a že toto rozuzlení rozhodně nebude stát za dlouhé hodiny času stráveného četbou. Moje původní prupovídka z počátku čtení knihy se ve světle pocitů po jejím dočtení zdá být pouhou třešničkou na dortu: "Ani nevím proč, ale dosti mě rozčililo tvrzení, že se hlavní postava naučila podržet v mysli dvě kontradiktorické myšlenky současně (kámen padá a nepadá), akorát ji to stálo značné úsilí v tréninku...nenaučila, popsaná věc prostě není možná."... celý text
Rychlost
2007,
Dean Koontz
Celá kniha super. Jen ten závěr, kdy se toho o vrahovi a jeho pohnutkách příliš nedozvíme, je veliké zklamání :(
Sobecký gen
1998,
Richard Dawkins
Ačkoli s autorem a jeho (v současnosti poněkud překonaným) pohledem na živý svět okolo nás zásadně nesouhlasím, nelze mu upřít určitou "slovní magii" - schopnost vládnout slovem tak, že zanechá čtenáře učarovaného...... celý text
Zloděj času
2002,
Terry Pratchett
První pravidlo: „Nikdy nejednej neopatrně, když stojíš tváří v tvář malému, holohlavému, vrásčitému staříkovi, který se usmívá.“
