Sisssi
přečtené 679
Kouzelnické a čarodějnické procesy v českých zemích a ve střední Evropě
2022,
Petr Kreuz
Skvělá kniha! Vyvrací tolik přežilých klišé a nesmyslů, upozorňuje na nekriticky přijímané omyly, rozhodně by neměla chybět žádnému serióznímu zájemci o dějiny čarodějnictví. Kreuz je sice takový Šalda (zkritizuje až na pár výjimek každého), ale pořád lépe, když se vymezuje a uvede proč, než aby jen ocitoval bez hodnocení a: čtenáři, udělej si obrázek sám, jak je to dnes v módě a pokud sami nejste v daném tématu již odborníkem, nedá vám text nic. Bohužel je (asi z nějakých citových důvodů) jedním z Kreuzových oblíbenců Čechura, nad čímž mi zůstává rozum stát.... celý text
Velká matka
2023,
Erich Neumann
Neumann knihu napsal už v 50. letech a je to na ní hodně znát. je na pováženou, že k dílu jako je toto, není nakladatelstvím doplněn komentář nikoho z dnešních odborníků, kteří by uvedli na pravou míru omyly v knize se vyskytující a kteří by vyvrátili Neumannovy (Jungovy,...) teorie, které jsou ve vědeckých kruzích již dávno passé, ale laická veřejnost je teprve začíná s velkým humbukem objevovat a bohužel jim nekryticky věří. Ačoli sám Neumann mluví v knize o matriarchátu jako o psychologické kategorii a zpochybňuje existenci matriarchální společnosti jako reálně existujícího sociologického systému (na rozdíl od Marxe a Bachofena), zdá se, že v textu samotném na to často zapomíná nebo to alespoň nezmiňuje dost často, což je na škodu u rozborů jednotlivých uměleckých artefaktů. Plete dohromady západ a východ, Evropu, Asii a Ameriku, pravěk, středověk i svou současnost a vůbec si neuvědomuje, že i věc, která vypadá na první pohled stejně či podobně, může mít v závislosti na době, místě, společnosti, vrstvě,... jiný význam. přibližme si to na příkladu kříže. Sice ho bereme jako symbol křesťanství, ale to neznamená, že by neexistoval dávno před vznikem tohoto náboženství. A ani to neznamená, že by všichni křesťané byli jednotní a vnímali ho stejně (katolíci x evangelíci x pravoslavní křesťané,... , koneckonců i křesťané, vyznávající oficiálně úplně stejnou víru, mezi sebou vedou války). A pak ten kříž otočte a udělejte z něj symbol satanismu - je to tentýž symbol, záleží jen na jeho konkrétním umístění, orientaci. A to je další věc, kterou Neumann zcela opomíjí (jak to bylo v jeho době ještě běžné či alespoň časté) - nálezový kontext artefaktu, který je pro archeologické zkoumání zásadní. Vykopete-li sošku pravěké "bohyně" (což je značně nepravděpodobné) a přinesete-li ji do musea, aby vám řekli, co to vlastně je, ošidili jste se o valnou část její výpovědní hodnoty, protože její původní uložení nám může říct daleko víc než samotná soška vytržená z kontextu. Další věc je, že Neumann bere (v čemž je dítětem své doby i 19. století) vše, co se k artefaktům váže, jako posvátné, rituální, mysteriózní, velmi vážné. Přitom se zdá, že vtip a humor hrál v dávných dobách v náboženství daleko větší roli, než si myslíme (viz např. článek Radka Chlupa Vtip a náboženství v časopisu Religio). Koncept celosvětově uctívané Velké matky nebo Velké bohyně je nedoložený a neprokázaný, stal se však součástí mainstreamu a široká veřejnost tyto fantazie nadšeně a bez přemýšlení polyká i s navyjákem.... celý text
Dcera zimy
2021,
Vladimíra Šebová
Na fantasy by člověk neměl uplatňovat stejná měřítka jako na historii, ale protože spousta lidí má představy o středověku a dobách před přijetím křesťanství ovlivněné právě tímto žánrem, myslím, že nebude na škodu upozornit na pár drobností. Předně je autorka hodně mimo s dobovými reáliemi. Děj pendluje mezi několika časovými rovinami, nejčastěji 12. a 18. století. Ani jedno z nich není bohužel dobře a věrohodně vylíčeno. První život Vesny a Morany je opravdu vše jiné než středověký. Nemají rodiče, nemají poručníky, přesto si dvě mladé dívky kolem 15-17 žijí spokojeně samy v domě. Nemusí se o nic starat, žádná práce, žádné pole, žádná domácí zvířata. Morana údajně chodí lovit, ale spíš to vypadá, že obě jsou živy z ničeho, samy od sebe. Vesna má spousty šatů a stará se jen o parádu. Jak podivně nestředověký a nakašírovaný obraz. Vyvrcholením je, když si tuto chudou dívku z lidu vezme princ - jako by neexistovaly žádné společenské rozdíly, jako by neexistovala žádná hierarchie. Nejvíce mě však pobavil závěrečný Velesův výstup na vysoké škole, který trumfnul i pseudovědecký rozhovor dvou etnoložek v Žítkovských bohyních, který jsem do té doby považovala za nejvíc mimoňský pokus o náhled do vědeckých sfér ztvárněný v naší moderní literatuře. Už jen to naivní zkoušení, kdy "profesor" Veles chce, aby mu žáci vyjmenovali nejdůležitější slovanské bohy a jejich pole působnosti - opravdu si autorka (která sama vystudovala angličtinu a anglickou literaturu a němčinu a německou literaturu) myslí, že rozhovor vyučujícího se studenty na VŠ vypadá tak, jak je popsán v knize? Vždyť to spíš připomíná základní či střední školu - jasné odpovědi, o kterých se nepolemizuje, žádné hlubší přihlédnutí k různých verzím, žádné zkoumání pramenů, žádné nejasnosti, žádné možnosti interpretace. Proč? Navíc považuje za jisté a ověřené takové věci, jako například skutečnost, že Vesna a Morava byla bohyně a sestry. Nic z toho není doloženo. Jav, Nav, Prav rovněž ne, jde o výmysl z tzv. Velesovy knihy, což je padělek.... celý text
Legenda o Ladě
2022,
Jana Švecová
Na fantasy by člověk neměl uplatňovat stejná měřítka jako na historii, ale protože spousta lidí má představy o středověku a dobách před přijetím křesťanství ovlivněné právě tímto žánrem, myslím, že nebude na škodu upozornit na pár drobností. Ze sedmi knih s tématem slovanské mytologie, které Fragment vydal, se Legenda o Ladě asi nejvíce snaží vycházet z historických faktů, přesto narazíme na spoustu nedostatků. Kniha se má odehrávat v době knížete Vladimíra, tedy patrně někdy koncem 10. století, popisy prostředí vesnice a bydlení však připomínají spíš ruský venkov novověku (popisy interiérů, obydlí, bílé halenky, sarafány,... vlastně i ta Iljova ušanka je dosti podivná). Při popisu hladomoru je uvedeno, že byl hlad tak strašný, že si matky odtrhávaly od pusy, jen aby mohly nakrmit své děti - nikoli, hladomor je tehdy, když není co si odtrhávat od pusy. Po Moraně přebírá vládu Lado - nikoli, toto spojení (domnělých) slovanských božstev s roční dobou je moderní inovace. Když babička vypráví příběh o rodině, kde matka umírá, ale dcerka přežije, malá vnučka to považuje za smutný příběh. Jenže časté umírání bylo ve středověku bohužel velmi častou součástí života, takže podobný případ by byl spíš příběhem s dobrým koncem, v případě špatného by spíš vymřela rodina kompletně. Perunova socha má huňaté obočí - těžko, při pohledu na některé dochované idoly je vidět, že řezby byly příliš hrubé na to, aby zachytily takové detaily. Jména věšiny postav nám dnes sice zní "východoslovansky", ale ve většině případů jde o jména, přejatá až s křesťanstvím, tedy by je těžko mohli nosit nepokřtění obyvatelé pohanské vesnice. Lada sní o tom, že by mohli s Iljou odejít na jih, poznávat nové kraje. Ne že by lidé v dávných dobách necestovali, naopak spíše cestovali více, než si dnes obecně myslíme, ale jejich cesty byly motivovány spíše nějakým smysluplným účelem, například obchodem, ale cestování za účelem poznávání a kochání se cizími kraji je dost moderní. Navíc člověk, který se živil zemědělstvím, si vždy velmi dobře rozmyslel, zda své hospodářství opustit, protože šlo o jeho zdroj obživy. Zdá se, že Lada a její matka mají všehovšudy 10 slepic. Dosti podivná představa o hospodářství ve středověku, z čeho byly obě ženy živy? Když přijíždí křesťané, jsou popsaní jako bojaři. Ale přitom jde o pár mužů, bez jakéhokoli dalšího doprovdu, což je u velmožů dosti podivné, na konci knihy si dokonce sami nasazují kolo u vozu (a jeden chválí druhého, že vzal ve vesnici správnou velikost kola - ale kola neměla nějaké dané velikosti, dělala se prostě na míru konkrétního vozu). Společenské rozdíly v knize očividně neexistují. Celé vylíčení násilného pokřesťanšťování vyznívá dost neuměle a neohrabaně, neznalost reality christianizace je na textu velmi znát. Postavy dokonce mluví o SVATÉM Vladimírovi, ale on byl prohlášen za svatého až o několik století později (jak už to tak bývá). Jedna z postav knížeti vytýká, že zaprodal svůj lid i víru pro první výhodnou nabídku k sňatku - ale očividně mu vůbec nevadí, že také nechal odstranit svého bratra. Jeden z bojarů říká, že kníže jim dal za úkol přivést bezvěrce na cestu dobra - ale Vladimír ve skutečnosti přijal novou víru z politických důvodů, těžko by mu záleželo na pokřesťanštění nějaké jedné malé vesničky, ale spíše na demostrování toho, že se jeho zem stává křesťanskou, proto ty hromadné křty městského obyvatelstva v řekách, které známe ze středověkých textů. A nakonec k Nestorovi - dnes už víme, že Nestorův rukopis nenapsal žádný Nestor, ale podílelo se na něm několik autorů, dokonce z několika různých generací.... celý text
Nejvyšší karta
2023,
Petra Hůlová
Hůlová opět nezklamala. Pobavil Kosmův polský původ, hra se jmény (Janovy dcery Edita a Julie spojené ve jméně Sylviiny dcery Judity), dceruška, která nic neví, ale do všeho matce mluví, protože je přesvědčená, že má patent na rozum a správný způsob žití. A pak ten věčný koloběh opakujících se situací, o němž sice tušíme, že existuje, ale vždy si ho představujeme trochu jinak, než jaký nakonec je (viz Janovo a Sylviino vtipkování o tom, jak Sylviin budoucí manžel nakonec svede malou Janovu dceru Julii, kterou spolu hlídají na pískovišti - v konfrontaci s tím, že nakonec to byla Janova druhá dcera Edita, kdo se spustil s Davidem, nejdůležitějším mužem v Sylviině životě). Petra Hůlová - Nejvyšší karta (str. 28): Že mám na své děti nároky, které nikdy nebudou moct splnit. Nevím přesně, jaké nároky má na mysli, kromě požadavku, aby z nich nevyrostla hovada. Petra Hůlová - Nejvyšší karta (str. 42): ...musím přiznat, že mi zároveň všechny ty lásky a holokausty v literatuře už léta lezou krkem. Petra Hůlová - Nejvyšší karta (str. 47): Představa dětí o tom, kde končí jejich nikde nekončící práva, mě nepřestává fascinovat. Mají za to, že já žádná práva nemám, nebo na ně kašlou vědomě? Petra Hůlová - Nejvyšší karta (str. 93): ...nejhůř se polemizuje s absolutní hovadinou. Petra Hůlová - Nejvyšší karta (str. 116): ...významnost českého undergroundu nespočívá v politice boje proti komunismu, ale v tvůrčí komunitě nezávislé na státu v míře, která je v dnešní společnosti jen těžko myslitelná. Petra Hůlová - Nejvyšší karta (str. 154): A svou mantrou, že planeta už to má za pět minut dvanáct, si lže do kapsy. Ve skutečnosti je pět minut po dvanácté a já, Sylvie Novak, na tom stejně jako ona, Judita Králová, nic nezměníme. Petra Hůlová - Nejvyšší karta (str. 168): ...moje dcera se svýmiabsolutními nároky na vše se nezastaví před ničím. Minimalismus vydává za boj proti konzumu... Petra Hůlová - Nejvyšší karta (str. 169): Minimalismus je trojský kůň, kterého Juditina generace není schopna rozpoznat, respektive mu sama žere z ruky. Petra Hůlová - Nejvyšší karta (str. 171): Představa, jak to Marek v té čepici po chlapovi z agentury dělá v posteli s mým synem, v mé mysli zhasne, jen co stačé letmo problesknout. Po své matce mám diskrétnost, o níž se mým dětem může tak nanejvýš zdát. Petra Hůlová - Nejvyšší karta (str. 184): Myslím na to, že Judita svůj boj proti velkokapacitním chovům, pro který horovala ještě před dvěma lety, vyměnila za jatka na všechny čuráky světa.... celý text
Mistr a Markétka
2019,
Michail Bulgakov
Nádherná a nezapomenutelná kniha, magická, realistická a především hluboce lidská. Michail Bulgakov - Mistr a Markétka (str. 273): "Teda vy jste mi spolek, vy baby!" Michail Bulgakov - Mistr a Markétka (str. 278): Ze všech těch běd sa pohrom, co mě postihly, jsem se stala čarodějnicí. Michail Bulgakov - Mistr a Markétka (str. 370): Tato Bangova gesta měla zřejmě naznačovat, že hodlá svého pána utěšit a že je ochotem čelit neštěstí společně s ním. Totéž se pes pokoušel vyjádřit pohledem, hledajícím oči prokurátorovy, i bystřě vztyčenýma hrotitýma ušima. Takhle ti dva - člověk a pes - ve svorné lásce uvítali na kolonádě sváteční noc. Michail Bulgakov - Mistr a Markétka (str. 457): ...provnile se tváří každý kocour! Není to tím, že by kocouři byli lotři, ale tím, že se bojí, aby jim některý z tvorů silnějších než oni - třeba pes nebo člověk - nepřičinil nějakou újmu nebo křivdu.... celý text
Přízraky noci
2021,
Kateřina Ševčíková
Autorka občas používá slova, kterým nerozumí. Například žlutolící oči jsou nesmysl, také význam slova skrupule a drožka je autorce nejspíš neznámý, jinak by je neužívala tak, jak je užívá. Občas si kladu otázku, proč někteří lidé píší knihy, když jejich text je jen suchým popisem toho, co se děje, vůbec nevyužívají to široké spektrum možností, které literatura nabízí. Popisy soubojů jsou dlouhé, otravné a působí na mě dojmem starých počítačových her (spíš arkáda než adventura). Na fantasy by člověk neměl uplatňovat stejná měřítka jako na historii, ale protože spousta lidí má představy o středověku a dobách před přijetím křesťanství ovlivněné právě tímto žánrem, myslím, že nebude na škodu upozornit na pár drobností. Vystavění celého fikčního světa je velmi podobné fantasy světu počítačových her, ač se má děj odehrávat v jakémsi slovanském dávnověku, je to dost zvláštní slepenec, kde jsou prvky různých dějinných epoch poskládány tak, jak se to autorce zrovna hodilo. Představa světa, kde je několik království s pevnými hranicemi a velkými městy připomíná spíš vrcholně středověkou pokřesťanštěnou Evropu než doby předkřesťanské. Proč se asi děti učí o kolonizaci, o zakládání měst na zeleném drnu, proč se učí, co byla lhůta a lokátor,... protože ani velká opevněná města, ani přesné hranice tehdy ještě nebyly. Nejnesmyslnější je však vylíčení panovnického hradu. Předkřesťanský středověk, kde jsou obrazárny s portréty ve zlatých rámech? Vážně? Kde jsou salonky, křesílka, vázy, kytice, skříně, koberce, ba dokonce i toalety s keramickými umyvadly? Vážně? Středověk, kde se lidé ohřívají o hrnečky čaje? Chtělo by to trochu prostudovat středověkou každodennost a dějiny hmotné kultury. O inspiraci slovanskou mytologií nemůže být moc řeč, jde jen o inspirace tím, co někteří mylně považují za slovanskou mytologii a co je daleko víc jen naše romatická představa. Rovněž Kroq/Krok, Kazi/miera, Teta/Theodora, Lada/Libuše a Svatoplukovy pruty, prvky z pověstí, nejsou dál nijak využity. Dragovit je pojmenován podle veletského vládce, jehož si podrobil Karel Veliký. Název Gockov byl inspirován Chockovem (Gützkow), kde působil Ota Bamberský a kde se měla nacházet nová, drahá a umělecky bohatě vyzdobená svatyně.... celý text
Kosti Mraza
2020,
Alžběta Bílková
Na fantasy by člověk neměl uplatňovat stejná měřítka jako na historii, ale protože spousta lidí má představy o středověku a dobách před přijetím křesťanství ovlivněné právě tímto žánrem, myslím, že nebude na škodu upozornit na pár drobností. Stejně jako v Pánovi prstenů, i zde narazíme na brambory, které evropský středověk ještě nezná. Bogoústá Yalka je oděna do spousty kůží, ověšená náhrdelníky z kostí a zubů a pochopitelně jí nesmí chybět čelenka z paroží, dřeva a tesáků šelem, což více než středověku odpovídá dnešní romantickým představám o pohanství, složeného ze směsky pravěku i středověku, jak se nám to hodí. Rovněž to, jak žena při svém vyprávění oživí zem a trávu, aby z nich udělala "animaci", na který se děti dívají jako na televizi je prvkem, z něhož modernost přímo čiší. I origami ptáček složený z papíru je něco vemi nestředověkého. Papír a pergamen byly drahé, lidé je nenosili po kapsách, šlo o luxusní zboží, ke kterému se nedostal jen tak někdo, navíc většina lidí pro ně stejně neměla využití. Ještě úsměvněji působí plátky masa, zabalené v mastném papíru. Bogobor/Belek, který si po močení myje ruce sněhem je adept na nejvtipnější moment celé knihy. Na straně 173 čteme o jakémsi odkouzlování světa, kdy lidé zapomínají na nadpřirozené bytosti a ty mizí. Těm, kdo mají dojem, že se odkouzlování děje v mysli lidí (v jejich představách, imaginaci) už ve středověku s nástupem křesťanství, doporučuji více studovat středověk, který je plný divoké fantazie, bájných zemí, zvířat i bytostí, které najdeme třeba i na zdech středověkých katedrál. A neméně doporučuji Danielu Tinkovou, která píše o odkouzlování v době osvícenství. Dalším naprosto nestředověkým prvkem je Sivin kroj. Bělostná sukně s rudým lemem je pro vekovanku středověku nesmysl, obarvit lásku na bělostně bílou je luxusní záležitost úzké vrstvy bohatých, proč myslíte, že se za renesance nechávaly vykukovat košile z průstřihů? Protože se bílá a spodní prádlo konečně začaly stávat běžnější záležitostí, mohlo si je dovolit více lidí, ale stále jen těch lépe situovaných. Halena s širokými volánovými rukávy a přes ni černý šněrovací živůtek s výšivkou - to středověk neznal, lidový kroj se šněrovačkou je totiž venkovská, zpožděná nápodoba šlechtického oděvu baroka a rokoka. Strana 206 - Siva vzpomíná, jak Yalko přivolávala z lesa slabé kusy zvěře, které by stejně nepřežily, a obětovala je Mrazovi. To je naprosté nepochopení přístupu pravěku, starověku a zčásti ještě i středověku k obětem a obětování. Obětovat slabý kus nemá smysl, taková oběť je bezcenná. Žádám-li hodně (přežít zimu, dobrou úrodu, zažehnání nemoci), musím za to také hodně nabízet, něco cenného, jinak přeci nic neobětuji, pro tehdejšího člověka šlo o obchod mezi ním a božstvem. Také vylíčený přístup k víře je značně moderní. Svět, "který hlásá svobodnou vůli od smotných bogů" je moderní kočkopes - božstva se vzdát nechci, ale musí to být bůh, který ospravedlňuje mé samostatné jednání. Když bogové nevyplní prání lidu, nepřinesou jim to, za co se modlí, lidé se od nich odvrátí a začnou uctívat své vládce - chci všechno, teď, hned, rychle a přesně podle mého přání, tohle pojímání bohů jako někoho, kdo je tu vlatně jen proto, aby plnil má přání, je velmi moderní. A přitom se vlastně nic nestalo, jenom zemřel pár dobrých panovníků, to je přece běžná realita, ne důvod k náboženské reformě. Strana 335 - "Žádný smrtelník by neměl rozhodovat o osudech jiných." - proč pisatel zasazuje děj svého příběhu do starších dějin, když tam takovýto přístup ke světu a životu existoval jen jako úlet, anomálie, názor ojedinělých jedinců? Proč musí všechny postavy v tranzu měnit hlas ala Trelawneyová v Harry Potterovi? Jedwiga ala Melisandra z Hry o trůny, vodník pootevírá ústa, aby pozřel Sivinu duši ala mozkomor, království se rozpadlo a bohové je nadobro opustili či odešli do zemí Neznáma, daleko na sever, kam lidé nemohli - ala odchod elfů za moře v Pánovi prstenů (a Bogobor na straně 318 mluví jako Glum). Jako další byly použity motivy z pohádek o ptáku Ohnivákovi, o Budulínkovi a o Popelce, asi i o Mrazíkovi (Bogobor/Belek změněný v medvěda).... celý text
Noci běsů
2020,
Kateřina Šardická
Nevím, proč knihy s námětem pohanství (vlastně spíš pseudopohanství 21. století) jsou si všechny tak podobné. Strašidla, tetování, blázniví venkované, ploché a jednoznačné postavy, dialogy, co mají k běžné mluvě na hony daleko. U této knihy jsem navíc měla dojem, že je to jak přeložené z angličtiny. Ty obraty, fráze... brr, to opravdu není pěkná čeština. Zkrátka, hlavně, aby to bylo tajemné, napínavé, hlavně, aby tam bylo zlé okolí, které hrdinům nepřeje a nesmí chybět nadpřirozené bytosti, které podezřele připomínají mozkomory, což tady bylo už mnohokrát. To podivné nářečí-nenářečí je dobrou metaforou pro celou knihu. Stejně nekonzistentně, výběrově a neuceleně totiž působí i celý příběh, doba, postavy i jejich jména. Tetování jako prostředek identifikace s tím, kým člověk je, kam patří a odkud pochází stejně jako přesvědčení o tom, že víra je osobní a soukromá záležitost, patří k našim iluzím o fungování dřívějších dob. Poněkud to vykrádá řecké báje (Ariadnina nit), Alenku (bílý králík), Harryho Pottera (mlžný svět za branou, běsi ala "mozkomorové") Karkulku, ač je děj asi zasazen do starší doby (po válce?), postavy smýšlí zoufale moderně, je to takový slepenec a konec je úplná fantasmagorie, jejímž výsledkem jsou jen stokrát omleté fráze o postavení se tváří v tvář svým démonům a strachům. Má to být kniha pro young adult, ale myslím, že by si mladí čtenáři zasloužili víc.... celý text
Proč jsme tak naštvané?
2022,
Šárka Homfray
Proč jsme tak na/štvané? A neměli bychom se spíš ptát "A jsme skutečně?" Ve většině případů jsem naštvaná zcela jinými věcmi než pisatelka a její manipulativní rétotika, s níž najisto počítá s ženskou na/štvaností, mi není sympatická. Je tohle feminismus nebo pseudofeminismus? Opravdu velmi naštvaná musela autorka být, když psala pasáže o tloušťce, z těch přímo kouká rezignace na objektivnost a nevyřešené vlastní problémy. Co některým lidem vadí na modré menstruační krvi v reklamách? Budou dámy požadovat stejnou realističnost i v reklamách na plneky, léky na nadýmání nebo na průjem? Nebylo by spíš chytřejší si uvědomit, že reklama je prostě reklama a očekávat od ní relističnost je nesmysl? Autorka citovaná na straně 34, která důsledně píše i*y by si měla zopakovat češtinu na ZŠ, protože měkké i zahrnuje i ženy a děti, psát tedy i*y je tedy zbytečné. Poznámka o tom, že by si autorka přála, aby se její děti nebály ve škole zpochybňovat autoritu učitele, je poněkud úsměvná. Jen "ocuď pocuď", stačí si představit, co by se děti naučily, pokud by každé neustále zpochybňovalo vše, co učitel řekne. V dnešní době často zmiňovaný test Bechdelové je opravdu hloupá škatule, která o kvalitě knihy nic nevypovídá (v největší míře podmínku testu naplňují nejtriviálnější ženské románky, nestálo by za to se nad tím zamyslet?). Rovněž absence většího počtu kvalitně ztvárněných ženských hrdinek v současném filmu není důsledkem jakési misogynie, ale prostě tím, že současná filmová tvorba zkrátka není příliš kvalitní. Co třeba podívat se na mužské postavy? Stejně ploché a schematické jako ty ženské. Všichni máme právo dělat a myslet si co chceme - ale když se Petr A. Bílek vyjádří k současným českým autorkám a jejich hlavním hrdinkám (že prý jsou divné - s čímž souhlasím a nepovažuji to za negativní hodnocení), autorce se to nelíbí. Není to pokrytecké? Když se k něčemu vyjádří žena, je to vnesení svěžího ženského pohledu, když se vyjádří muž, je to špatně a ženám prostě nerozumí. Proč je v literární kapitole zcela opomenuta Petra Hůlová? Asi moc nezapadá do autorčiných škatulek té správné ženské prózy. Společenský konstrukt, spojení autorkou nezdravě nadužívané. No, ono všechno je do určité míry společenský konstrukt. Ale to nic nemění na tom, že se do těchto konstruktů promítá i biologický rozměr pohlaví, zkrátka to není jen výmysl, který nám vnucuje nějaký zlý, ošklivý systém, který může za všechno zlo světa. K zapojení žen po narození dítěte zpět do původní profese by bylo především třeba říct, že největším nepřítelem je čas. Věda se prostě nezastaví, nezpomalí jen proto, že paní doktor si na pár měsíců odskočila k dítěti. Čas prostě nedoženete a váš objem výzkumu či prostudovaného materiálu prostě bude nižší než u mužského kolegy, který podobným zdržením netrpí. Možná by to chtělo, aby se ženy zkusily podívat na problém i z druhé strany. Mně zase přišlo sobecké, jak autorka kvůli svým cca dvěma pracovním dnům v týdnu nechala matku, aby odešla dříve do důchodu, aby jí tuto "legraci" mohla dopřát. Možná by to chtělo myslet i na ostatní, ne jen na sebe a podívat se na to zvenčí. Ony se ty menší úvazky v mnoha profesích prostě nevyplácí (mnohdy ani těm ženám samotným). Vyjádřit by se k něčemu dalo skoro na každé stránce, vyvracet, komentovat, ukazovat, jak autorka manipuluje a dělá totéž, co vytýká ostatním, ale byla by to ztráta času. Ne, tohle není objektivní pohled na postavení ženy v naší dnešní společnosti, je to opravdu jen takové naštvané povídání a tak by se k němu také mělo přistupovat - se shovívavostí. A hlavně to všechno nebrat vážně.... celý text
Císařovna
2022,
Gigi Griffis
Romány o císařovně Sisi se v poslední době zvrhávají v neobyčejně laciné romance. S Alžbětou to opět nemá příliš společného, charakteristiky postav, doba, móda, to vše je jen bezbřehá fatazie autorky, nutno dodat, že dosti neoriginální a tuctová. Podobných moderních pseudo-Sisi, které s císařovnou 19. století mají společné jen jméno a pár náhodně zvolených drobností už bylo dost, chtělo by to změnu - k lepšímu, ke kvalitě, k touze pochopit Alžbětu jako osobnost, ne si do ní pouze promítat nějaká dnešní klišé.... celý text