Proč jsme tak naštvané?
Šárka Homfray , Michaela Karásek Čejková
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/503589/bmid_proc-jsme-tak-nastvane-mjO-503589.jpg
4
108
24
Soubor čtyřiadvaceti trefných, vypointovaných a daty podložených esejů Proč jsme tak naštvané? odborové právničky, publicistky a feministky Šárky Homfray popisuje společenské postavení žen v současném Česku, kde jsou výchova, životní volby a dráhy žen a mužů do značné míry odlišné. Šárka Homfray mapuje a s ironií sobě vlastní komentuje genderové rozdíly projevující se ve škole, v práci, ve vědě, v politice i ve zdravotnictví. Vychází při tom jak ze zkušeností vlastních, potažmo žen ve svém okolí, tak z četných společenskovědních výzkumů a analýz, především pak českého původu. Zjišťuje, že věci, které se ženám dějí, nejsou náhoda nebo smůla, ale vycházejí ze společenského nastavení. Cílem knihy Proč jsme tak naštvané je verbalizovat vztek, který v ženách neférový systém probouzí, a transformovat jej do účinných strategií vedoucích k pozitivní změně české společnosti.... celý text
Přidat komentář
Nikdy jsem nic feministického nepřečetl a o feministkách jsem si nikdy nemyslel nic dobrého. To se částečně změnilo aspoň co se týče vnímání nerovnosti, která skutečně jsou.
Po přečtení jednotlivých kapitol jsem se zamyslel a začal pozorovat svoje okolí a sebe. A je to pro mě průser, protože to najednou vidím všude. Samé stereotypy a jak se jim ženy, ale i muži přizpůsobují a chovají. Já nejsem výjimkou.
Kniha se zabývá především postavením žen na pracovním trhu i mimo něj, ale částečně se dotkne i mužů, starých a mladých lidí jak jsou všichni znevýhodnění díky stereotypům, které přebíráme od ostatních.
Feministická kniha Proč jsme tak naštvané? podniká sondu do české společnosti s cílem objasnit čtenářům/kám jak si vedeme v oblasti genderové rovnosti. Jak je v samotném úvodu záslužně poznamenáno, rovnoprávná společnost nutně neznamená, že je rovnoprávnosti ve společnosti reálně dosahováno. Stereotypy, bohužel, ve společnosti stále převažují a pokud jde o rovnocenné podmínky mužů a žen, stále je co zlepšovat. Autorka tak pečlivě a čtivě analyzuje jednotlivé oblasti veřejné, ale i soukromé sféry, ve kterých dochází k nedoceněnému ženského potenciálu a nebo objektivizaci. Své závěry opírá o statistické údaje citovaných studií.
Ano, uvízla jsem ve spárech stereotypů, a nevím, jestli jsem po přečtení knihy naštvaná, ale rozhodně jsem vyděšená. Za mne má jednoznačné doporučení.
Šárka Homfray dala dohromady soubor esejů vyvatovaných daty z ČR i Evropy, kde je ústředním tématem žena. Její role, jak ji vnímá společnost, jaké musí překonávat bariéry, předsudky a stereotypy, co se od ní očekává v různých fázích života (a co rozhodně ne!).
Doporučuji nejen pro všeobecný přehled, ale také jako rozšíření slovníku (skleněný strop, gender pay gap, ageismus, meritokracie, druhá směna atp.). Texty se týkají trhu práce, vnímání krásy, mateřství, slaďování, kultu mládí, chybějících ženských vzorů... Někdy je to po přečtení na vyvztekání při neřízeném vymlácení ochodu s broušeným sklem, jindy k pláči...
Ano, je to knížka od feministky a o feminismu. Ale pozor, feminismus tady není od toho, aby začal utlačovat muže, že ano. Jde o férové sdílení a nastavení rovných příležitostí. Z toho mohou těžit jedině všichni!
Eseje o tom, jak se žije ženám v Česku.
Bravurně vypointované, podložené fakty a zdroji, psané s nadhledem.
Velmi důležitá kniha, která nahlíží do všech sfér ženského života a ukazuje, co je tam opravdu k vzteku. Nahlédne do oblastí jako: vzdělání, vzhled, výchova, mateřství, politika, vztahy, role,
Pokud vám někdy v debatě chybí ty správné argumenty, pokud si chcete rozšířit povědomí o českém feminismu, nebo pokud naopak moc nerozumíte tomu, proč je feminismus tak důležitý, je to kniha přesně pro vás.
asi mi vadi eseje, nebo nevim. ja s myslenkama v ty knize nazorovne na 90 % souhlasim, ale hrozne me prudilo to cist. mozna je to pro lidi, kteri jsou feministickejma tematama nepolibeny. a to spousta argumentu ma dolozenou citaci z publikaci, ale stejne mi tam prisly hrozne na silu cpany a vykriceny nazory autorky, coz asi byl point te knihy, ale me to otravovalo, ze se mi nekdo snazi vnutit svuj pohled na svet (ikdyz ho mame stejny), navic se nektery pointy furt opakovaly, a vlastne tam bylo i dost jen zvatlaci omacky okolo. taky mi tam chybely veci vic do hloubky, coz chapu, ze se asi taky neda, pokud mate obsahnout takhle siroky spektrum temat. asi vcelku dobra kniha, ale ne pro me.
Vztek jako životní motto, fajn.
Mnoho z uvedených problémů se jeví malicherně v kontextu válečných zločinů právě na ženách, kdy je femicida primárním cílem. Aktuální zprávy z Izraele jasně ukazují, že tamní ženy jsou ohrožovány na životě a brutálně mučeny teroristy – a kde jsou všechny feministky světa??! Západ se zabývá postavením (a posty) žen ve společnosti a řeší jejich kariéru. Jenže mají všechny ženy ambice šéfovat?? Mají zájem o vysokou pozici v politice, byznysu, státní správě nebo justici?? Znám řadu žen, pro které je životním cílem založit rodinu a být matkou, potažmo manželkou. A když se ženám nedaří počít nebo donosit dítě, je to pro ně daleko větší problém a životní prohra než kariérní postup. Kariérní linka se objevuje často, jenže to není výhradně o pohlaví, ale i o sympatiích a „fuckable“ ženy to mají v životě prostě snazší a často toho využívají – v mužském světě je ženská atraktivita mocná zbraň (viz Emily Pellegrini). Vzhledu se autorka nevěnuje, na to tady ostatně máme Ridinu Ahmedovou. Kruh bych uzavřela poznámkou, že mít dítě je volba a nikoli povinnost, proto není obhajitelné požadovat ještě více podpory od státu, než je již poskytována (stačí se podívat za hranice a člověk uvidí, jaká privilegia české matky mají, ony totiž zkrácené úvazky opravdu existují). Autorka na mě působí levicově i v otázce seniorů: chápu chudobu, ale člověk by měl na své stáří myslet včas a nedržet si byt 4+1 (v lepším případě s regulovaným nájmem, ideálně však v osobním vlastnictví) a zajistit i bezbariérovost svého příbytku, protože ztráta soběstačnosti je nevyhnutelná a ono udržovat velký byt/dům, když jej kvůli snížené mobilitě ani za celý den neprojdu, je nesmysl. Chtělo by to edukaci v tomto ohledu a neřešit stále jen ublíženost v důsledku problémů, které jsou preventabilní. I sociální dávky jsou zneužívané a nárok na ně mají primárně lidé, kteří do systému za celý život nepřispěli nic a nebyli si z jakéhokoli důvodu schopni nic naspořit. A že někdo vydělává málo a má těžkou práci? To je samozřejmé, každému není shůry dáno – stejně jako nejsme všechny sexy krasavice, tak nejsme všechny obdařené zářným intelektem, který by nám umožnil vykonávat zodpovědnější práci. Zaujala mě k tomuto poznámka o doktorském studiu – na stáž může vyjet stejně tak matka, jako otec: nevěřím tomu, že odloučení od potomka je snazší pro otce než pro matku (mnohdy jsou otcové víc prorodinní než matky). Jakási Julie Červená v Metru glorifikovala post manželky na úkor manžela popisem, že muž je vlastně neschopný ignorant, který si bez manželky neporadí. Jenže to je vůči mužům dost nefér. Boj proti stereotypům je dost nešťastný, pokud používá stejné zbraně, a sice útoky žen na muže, protože to je přesně důvod, proč se většina lidí (včetně žen) vůči feminismu vymezuje. Ženy nejsou lepší než muži nebo naopak.
Celá kniha se zaobírá tradičně dominantně maskulinním prostředím, zatímco ani zdaleka nekritizuje výrazně feminní obory typu zdravotnictví (sestry byly v ČR tradičně předně ženy, převaha lékařek přichází až v posledních letech, ovšem předlouhý několikanásobný rodičák tímto problém nedostatku lékařů prohlubuje). Neznám poměry ve školství, ale ve zdravotnictví se na rozdíl od autorky, která zmiňuje vysokoškolsky vzdělané sestry oproti sanitářům, orientuji velice dobře. Nejde ani tak o to, že sanitáři jsou muži, většina jich jsou beztak ženy, ale koho by bavilo provádět hygieny, že – i sestry s magisterským vzděláním suplují práci svých kolegyň sanitářek, protože ty toho přece mají hodně (cigárko každou hodinu), ačkoli sestry mají práce více A pokud se objeví muž jako sestra, tak je hýčkán a protežován. Některé ženy paradoxně odmítají hygienu od muže, ale muž ji od ženy neodmítne, protože tradičně pečují právě ženy. Stejně tak mohu zmínit i péči o vlastní rodinu (kterou když si pořídím, tak nějak musím počítat s tím, že mi vezme volný čas, který jsem byla zvyklá věnovat jen sobě, svým zájmům a ev. partnerovi). Stereotypizace starosti o domácnost z knihy jen čiší – autorka akcentuje muže jako gaučového povaleče, kterých je možná většina, ale velice tím křivdí mužům, kteří naopak doma zastanou více práce než ženy (a že jich není zanedbatelně málo!). Takže je vlastně otázka na co muže vlastně potřebujeme.
Zajímalo by mne, jak zjistím, kolik bere můj kolega, jenže netuším, jak to zjistit. Takto můžu snadno uvěřit tomu, že má vyšší plat, i když se jede podle tabulek a osobní ohodnocení je v zásadě fixní. A že by vedoucí pracovník měl mít plný úvazek je legitimní požadavek.
Ryze ženský exkurz: Občas se někde dočtu o specifickém pojetí reklamy – s modrou menstruační krví nemám na rozdíl od autorky problém, jako zdravotník jsem potkala řadu lidí, kterým pohled na rudou krev nedělá dobře a modrá tekutina je vizuálně rozhodně lepší než skutečná menstruační krev s cucky odloupané děložní tkáně. Stejně tak nečekám, že pleny budou inzerovány s močí i stolicí (na kterou jsou určeny).
Titul knihy je slibný a vábivý, ale člověk se nakonec dozví jen to, co trápí ambiciózní ženy. Mnoho žen je spokojených se svým statusem, jsou rády za křehké dámy a jsou vděčny, že Zákoník práce na ně myslí v ohledu zvedání a přenášení břemen, zatímco mužům nic neodpustí (takže 120kg žena je na tom lépe než 60kg muž). Ale proti výhodným zákonům nikdo nic nenamítá. Autorka by se měla příště striktně držet tématu a třeba zmínit i ženu jako sexuální objekt a oběť a neprolínat problémy, které trápí úplně stejně ženy jako muži (chudoba single seniorů se týká obojího pohlaví a existují i otcové samoživitelé nebo otcové na rodičovské dovolené, kdy asi nejvýraznějším příkladem je Dominik Landsman). Privilegovaní lidé tu byli vždy a stratifikace byla i mezi ženami.
Můj celkový dojem je žel zklamání, ale to je dáno velkým očekáváním. Argumentace je klasická selekce toho, co se autorce „hodí do krámu“. Lépe by odpovídal název PROČ JSEM TAK NA-ŠTVANÁ, neboť ačkoli je autorka přesvědčena, že mluví za ženy obecně, ztotožní se s ní jen někdo.
Vtipné, ale moc k smíchu to není! První česká kniha, která feminismus představuje jak jeho zastáncům, tak i možným odpůrcům. Jako dlouhodobá čtenářka (a posluchačka) feministických zdrojů jsem se nedozvěděla nic převratně nového, ale četlo se to svižně, zasmála jsem se i zaplakala nad stavem společnosti a velmi souzním se závěrem, shrnutým v poslední větě knihy.
„Kdybych měla manželku, nemusela bych znát jméno zubaře naší dcery. Netušila bych, kde má kartičku pojišťovny. Nemusela bych si pamatovat, kdy má svátek nebo kdy má jít na prohlídku k doktorce. Kdybych měla manželku, nevěděla bych, jaké vlastně naše dítě potřebuje oblečeni, to by věděla manželka. – Julie Červená“
--
Představte si, že existují dvě zhruba stejně velké skupiny lidí, které používají ty samé bezpečnostní pásy v autě. Pro jednu ale znamenají o 17 % vyšší pravděpodobnost smrti v případě havárie a o 47 % větší riziko těžkého zranění. Nebo že dávkování léků je přizpůsobeno tělesným parametrům jen půlky takové populace, takže u té druhé půlky může vyvolat nepěkné vedlejší účinky. Normou a standardem je na tomhle světě muž, zatímco žena je pouhou odchylkou, která se často musí jen přizpůsobovat.
I pro takového feministu – amatéra, jako jsem já, jsou tyhle eseje moc užitečné k zamyšlení se nad realitou, kterou české ženy žijí. Od stereotypní výchovy holčiček přes sexismus na školách, skleněné stropy na pracovním trhu, sexualizaci v každodenním životě, nástrahám mateřství a nakonec k přehlížení, jemuž ženy čelí po padesátce. Samozřejmě že za vším, co se ženám děje, není sexismus, i tak ale tahle četba pomůže si uvědomit, že stejné situace často dopadají na ženy jinak než na muže. A dozvědět se, co to jsou manely, pinkwashing, hustle culture nebo Bechdel test. Jo a to, že slovo „naštvané“ je na obálce rozděleno spojovníkem, i když by se vešlo na jeden řádek, je vůbec pěkný dvojsmysl.
--
„Důvodů, pro které se stane žena ženě sviní, je řada a proměňují se v čase. Nejčastěji se uvádí, že příčinou syndromu včelí královny je skutečnost, že i nadále je žen na vysokých postech málo. Ženě zpravidla dá více práce dostat se na vysokou pozici, a když už se ji to podaří, je na ni vyvíjen vyšší tlak než na muže. To se může promítnout do uvažováni ve stylu: ,Když jsem musela já, vy musíte taky. Tyto ženy se také mohou chtít distancovat od ostatních žen, mimo jiné proto, že se o ženách v práci často stále uvažuje jako o hejnu slepic. Kdo chce hrát s velkými kluky, nemůže kvokat v kuchyňce.“
Kniha obsahuje články na obecně známá témata a společenské problémy. Nicméně několik odkazů na knihy, seriály, filmy a odbornou literaturu považuji za užitečné. Sama bych raději zmíněné problémy řešila konstruktivním tónem, než "naštvaným".
Přehledné a shrnující. Snad tato kniha pomůže k rozproudění celospolečenské debaty a následným změnám.
Díky!
Klíčová kniha pro generaci mladých dospělých a dospívajících pro pospojování souvislosti naší společnosti a současně příležitost s nevyhovujícími body začít něco dělat. Třeba tím se nepodvolit společenskému a individuálnímu rodinnému nátlaku.
Otevřít oči může kniha úplně všem!
Hvězdičku ubírám za někdy zdlouhavé kapitoly, které utíkají od tématu k jiným společenským problémům, u nichž osobně nevidím příliš velkou spojitost.
Skvěle zpracované, trefné a poučné. Víc takových knížek. :)
Pro mě jsou teda strašlivě rušivé ty citace (Homfray, 2022) a ocenila bych spíš číselné odkazy nebo poznámky pod čarou, které by méně tříštily text, ale to je jen moje osobní preference.
Ak sa o problematiku zaujímate a čítate názory ľudí z podobných kruhov ako vy, tak vás kniha nič nové nenaučí, skôr to celé tak skompletizuje pre české reálie. Len škoda, že ľudia, ktorí tvrdia opak, alebo tvrdia, že máme 100% rovnocennosť, sa k tejto knihe nedostanú.
Prislo mi fajn, ze je to zasazene do ceskeho kontextu, vcetne odkazu na literaturu. Nejsem sice feminista, ale ;-) jsem rad, ze tohle tema autorka pomerne ctive a do detailu ve sve knizce probira. Diky.
Velký dík za tuhle knížku. Feministickou literaturu mám docela načtenou, ale málokdy se objeví něco přímo z ČR, co by odráželo současnou rétoriku a situaci, kterou tu máme. Autorka velmi trefně popsala situace žen, které se z nějakého důvodu rozhodnou, že nepůjdou běžnou cestu svých babiček a matek a budou žít život trochu jinak, než od nich většinová společnost očekává. V tomto jsem se s knihou ztotožnila velmi a bohu potvrdit, že na takovéto cestě se skoro se všemi problémy sepsanými v knize potkáte až jsem se musela u některých pasáží zasmát, jak trefně jsou popsané, jako by u těch situací autora byla se mnou. Velmi se ztotožňuji i s názorem autorky na výchovu dětí a kritikou pohledu české společnosti nejen na malé děti, ale i na jejich rodiče. Uvidíme, jestli se za pár let dočkáme pokračování a kam se nějaká v knize popsaná témata pohnou.
Proč jsme tak na/štvané? A neměli bychom se spíš ptát "A jsme skutečně?" Ve většině případů jsem naštvaná zcela jinými věcmi než pisatelka a její manipulativní rétotika, s níž najisto počítá s ženskou na/štvaností, mi není sympatická. Je tohle feminismus nebo pseudofeminismus? Opravdu velmi naštvaná musela autorka být, když psala pasáže o tloušťce, z těch přímo kouká rezignace na objektivnost a nevyřešené vlastní problémy.
Co některým lidem vadí na modré menstruační krvi v reklamách? Budou dámy požadovat stejnou realističnost i v reklamách na plneky, léky na nadýmání nebo na průjem? Nebylo by spíš chytřejší si uvědomit, že reklama je prostě reklama a očekávat od ní relističnost je nesmysl?
Autorka citovaná na straně 34, která důsledně píše i*y by si měla zopakovat češtinu na ZŠ, protože měkké i zahrnuje i ženy a děti, psát tedy i*y je tedy zbytečné.
Poznámka o tom, že by si autorka přála, aby se její děti nebály ve škole zpochybňovat autoritu učitele, je poněkud úsměvná. Jen "ocuď pocuď", stačí si představit, co by se děti naučily, pokud by každé neustále zpochybňovalo vše, co učitel řekne.
V dnešní době často zmiňovaný test Bechdelové je opravdu hloupá škatule, která o kvalitě knihy nic nevypovídá (v největší míře podmínku testu naplňují nejtriviálnější ženské románky, nestálo by za to se nad tím zamyslet?). Rovněž absence většího počtu kvalitně ztvárněných ženských hrdinek v současném filmu není důsledkem jakési misogynie, ale prostě tím, že současná filmová tvorba zkrátka není příliš kvalitní. Co třeba podívat se na mužské postavy? Stejně ploché a schematické jako ty ženské.
Všichni máme právo dělat a myslet si co chceme - ale když se Petr A. Bílek vyjádří k současným českým autorkám a jejich hlavním hrdinkám (že prý jsou divné - s čímž souhlasím a nepovažuji to za negativní hodnocení), autorce se to nelíbí. Není to pokrytecké? Když se k něčemu vyjádří žena, je to vnesení svěžího ženského pohledu, když se vyjádří muž, je to špatně a ženám prostě nerozumí. Proč je v literární kapitole zcela opomenuta Petra Hůlová? Asi moc nezapadá do autorčiných škatulek té správné ženské prózy.
Společenský konstrukt, spojení autorkou nezdravě nadužívané. No, ono všechno je do určité míry společenský konstrukt. Ale to nic nemění na tom, že se do těchto konstruktů promítá i biologický rozměr pohlaví, zkrátka to není jen výmysl, který nám vnucuje nějaký zlý, ošklivý systém, který může za všechno zlo světa.
K zapojení žen po narození dítěte zpět do původní profese by bylo především třeba říct, že největším nepřítelem je čas. Věda se prostě nezastaví, nezpomalí jen proto, že paní doktor si na pár měsíců odskočila k dítěti. Čas prostě nedoženete a váš objem výzkumu či prostudovaného materiálu prostě bude nižší než u mužského kolegy, který podobným zdržením netrpí. Možná by to chtělo, aby se ženy zkusily podívat na problém i z druhé strany. Mně zase přišlo sobecké, jak autorka kvůli svým cca dvěma pracovním dnům v týdnu nechala matku, aby odešla dříve do důchodu, aby jí tuto "legraci" mohla dopřát. Možná by to chtělo myslet i na ostatní, ne jen na sebe a podívat se na to zvenčí. Ony se ty menší úvazky v mnoha profesích prostě nevyplácí (mnohdy ani těm ženám samotným).
Vyjádřit by se k něčemu dalo skoro na každé stránce, vyvracet, komentovat, ukazovat, jak autorka manipuluje a dělá totéž, co vytýká ostatním, ale byla by to ztráta času. Ne, tohle není objektivní pohled na postavení ženy v naší dnešní společnosti, je to opravdu jen takové naštvané povídání a tak by se k němu také mělo přistupovat - se shovívavostí. A hlavně to všechno nebrat vážně.
(SPOILER) Jedná se o moji první přečtenou feministickou knihu, která mně bohužel dost zklamala. Čekal jsem vážný pohled na společenský problém a jeho rozbor včetně možností, jak s ním naložit. Dostal jsem jednostranný pohled neříkající celou pravdu, ale jen pravdu, která se hodí. Diskriminovány jsou ženy, muži, mladí, staří, zdraví, nemocní, atd. Dnes je pravděpodobně nejdiskriminovanější skupinou bílý, pracující, zdraví, heterosexuální, bezdětný muž ve věku mezi 30 až 50 lety, jen se kvůli tomu nepíší podobné knihy. Chápu, že po přečtení této "knihy" jsou ženy naštvané, ale řekněme si to na rovinu: "Narodit se jako žena není prokletí, není to ani nemoc nebo něco podobného, naopak je to skvělé a není důvod, proč na to nebýt hrdá". Stěžovat si na to, že žena nemůže nikdy nic udělat správně je úplně stejné jako stěžovat si na to, že muž nemůže nikdy nic udělat správně - pouze subjektivní vnímaní nespravedlnosti, které se týká každého jedince. Bylo by dobré, kdyby autorka dokázala oddělit svoje osobní problémy od celospolečenských problémů, nemá smysl stěžovat si na stejné věci jako kdokoliv jiný, chce-li ukázat problémy jen určité skupiny. Pokud je někdo třetiřadé nebo dokonce čtvrtořadé kvality, tak bude často cítit frustraci, je ale na něm, aby se s tím buď smířil nebo se sebou něco udělal. Dále mně silně vadilo, že autorka pokrytecky ženy, které se líčí neváhá označit za slepice, aby ve stejné kapitole napsala, že není úplně v pořádku vnucovat ostatním svou vlastní strategii a pohrdat těmi, kdo to mají zkrátka jinak. Stejně jako řešení ostatní by měli... Navíc cítím potřebu vyjádřit se k "povinnosti" žen vypadat skvěle a mít na sobě make-up. Sám to nejen nevyžaduji, ale mám raději ženy bez make-upu a v naprosté většině případů, kdy jsem to ženám řekl, tak se mně vysmáli, že je to po nich vyžadováno. Otázka je kým, když mně a kamarádům z mé sociální bubliny přijde make-up jako zbytečnost, která přináší převážně jen negativa. Závěrem mohu říci, že problém existuje, ale nejen že na něm tratí všichni, ve skutečnosti i ostatní trpí diskriminací, jen to může být v jiných oblastech. Bohužel se to nehodí, tak se to nezmiňuje až na výjimky, kde více skupin ovlivňuje společný problém. Byl bych nejraději, kdyby si každý dělal co chce, pokud tím nebude škodit ostatním. Uvědomme si, že to není sobecké, neboť je možné se svobodně rozhodnout někomu pomoci nebo přispět na dobrou věc, ale považuji za naprosto nepřijatelné k tomu někoho nutit nebo být nucen jako je zde předkládáno a obhajováno.
Většina problémů, se kterými se potýká řada žen mi bylo dobře známých. Pokud se o feminismus aspoň trochu zajímáte, zřejmě v knize neobjevíte nic zas tak přelomového z hlediska myšlenek. Dostanete ale spoustu zdrojů a dat, které můžete využít při debatách s odpůrci emancipace.
Kniha je velmi svižně napsaná, místy více než vtipná, místy více než smutná. Velmi jsem ocenila argumenty opoznámkované zdroji a odkazy na nejrůznější výzkumy. Některé věci jsem jaksi tušila, vypozorovala z vlastní zkušenosti a nevěděla jsem, že k tomu existují i relevantní výzkumy. Líbila se mi i forma stylem teze ( z diskuzí ze sociálních sítí) - antiteze (protiargumenty autorky). Kniha mi poskytla nový vhled do nejrůznějších témat, nové informace i nabídku další zajímavé literatury k četbě.
Štítky knihy
feminismus postavení ženy ve společnosti
Kniha Proč jsme tak naštvané? je v
| Právě čtených | 13x |
| Přečtených | 131x |
| Čtenářské výzvě | 23x |
| Doporučených | 11x |
| Knihotéce | 32x |
| Chystám se číst | 300x |
| Chci si koupit | 86x |
| dalších seznamech | 2x |
Ach jo, knizka mi ukazala, ze genderova nerovnost se prolíná celym zivotem i tady u nas, kde jsem myslela, ze uz jsme vsichni normalni. Psana chytre, ale pochopitelne. Ceske realie potesily.