Peacock
přečtené 77
Aréna smrti / Vražedná pomsta / Síla vzdoru
2012,
Suzanne Collins
Těšila jsem se, slyšela jsem zvěsti o geniální knize, která nejde odložit. Filmy jsem nechala ladem, protože jsem si chtěla nejprve přečíst knihu - koupila jsem si tu velkou, černou s planoucím holografickým Reprodrozdem a hned jsem se začetla. Mé očekávání mě hnalo dál a já ty slova hltala. Mám ráda příběhy tohoto typu a musím opravdu uznat, že námět, má OHROMNÝ POTENCIÁL. Dnes po dočtení mi to ale nestačí, myslím že s ním autorka měla pracovat lépe. Mrzí mě, že z koncepce světa po zániku dnešní struktury a hodnot, Panemem rozděleném na 12 rozdílných Krajů, hladu, chudobě, utrpení a jedné dívčí hrdince, nevytěžila VÍC. Zkrátka hrdince jsem fandila, ale nikdy jsem se do ní nevžila. Připadala mi neuvěřitelně hloupá. Ano hloupá. Kolikrát jsem měla dojem že je to opravdu slepice, která po letech jen pláče po tatínkovi, z malicherných důvodů s lidmi zachází necitlivě. Byla příliš zahleděná do sebe a svých většinou mylných pocitů a dojmů, nepříliš bystré uvažování a nedostatek empatie se projevovaly na každé straně. Vím že se jedná o 16-17 letou hrdinku, ale proboha to myšlení???? v jedné chvíli se chce nechat zamordovat a chránit člověka kterého tvrdí že nemiluje, pak že s ním nechce být, pak se pro něj obětuje, pak chce utéct, pak se obětovat pro ostatní? Jsem přesvědčená že takovýhle bordel v hlavě nemá ani běžná 16 letá holka. Nemůžu si pomoct, ale dost dobře mi to zabraňovalo s ní soucítit. Nevěděla co chce, celou knihu se jen potácela od jedné stupidní úvaze k druhé. Neuvěřitelně sebestředná, asi tak bych ji popsala, a to to byla v podstatě jediná postava u níž jsem mohli nahlédnout do jejího myšlení. Postavy byly ploché a nijak zvlášť důležité, protože byl hlavní neustále se měnící roj myšlenek z pohledu Katniss. Čtvrtina knihy popisuje kosmetické úpravy, make-up, česání, koupele, sprchu, a výběr šatů...není to málo? Zato celkem stroze popisuje všechno ostatní, včetně smrti blízkých a přátel....nebo i Snowa, kterému jde celou dobu po krku-dvě věty stačily. Kde je to VELKÉ FINÁLE? Kromě toho, že z tak perfektního nápadu, se stal nešťastný milostný trojúhelník za válečné situace, rádoby statečnou hrdinkou jež milují davy a která si není schopna ani uvědomit svůj vlastní význam, stal obyčejný béčkový román jako čtení pro 12 leté slečny, mě i mrzí skromná slovní zásoba, nebarvitost vyprávění, ploché postavy a gramaticky špatné tvary některých slov. Jsem zkrátka zklamaná. Kdybych nedoufala v zajímavější konec, který na rozdíl od originálu nevyzní jako "už se mi nechce dál psát, nemá to pointu, není to promyšlené, ukončené ale ať už to mám konečně z krku" vůbec bych nečetla dál.... celý text
To
1993,
Stephen King
Po deseti letech jsem si ji přečetla znovu. Musela jsem. Celé ty roky, jsem na ni vzpomínala....a když jsem četla, kouzlo neztratila. King je píše sugestivně. Podmaní si Vás příběhem, osudem dětí, které jsou každé výjimečné i handicapované zároveň. Slabosti použijí proti dávnému strachem se krmícímu monstru tak, že je pokoří a udělají z nich své přednosti v boji. Perfektně propracované detaily, odbočky od děje pro pochopení situace a pohled do nitra každé postavy. King musí být neuvěřitelně vnímavý a mazaný člověk, a znovu mě o tom přesvědčil. A ten popis psychického rozkladu typu Henryho Bowerse. To je síla. Myslím, že stále zůstává mou nejoblíbenější.... celý text
