Pablo70 přečtené 492

Pohádky z bramborových řádků 1972, Carl Sandburg

Naše oblíbená kniha. Mezi těmi všemi komickými postavami u nás vévodila Eva Evelína Evangelína Hummadummadufferová zvaná Modré z nebe, protože naše dítě se také jmenovala Eva. A já byl její otec, zvaný Je zle. Sandburg stvořil svou mýtickou zemi Ertepelsko na Středozápadě: malá města, farmy, kukuřice, středozápadní slang. Jak to zařídil? Pomocí mýtického jazyka nesmyslů na něž odpovídá rovněž nesmysly. Jaký je tedy smysl země Ertelpelska? -Je to země vybudovaná z jazyka bez (téměř) žádných pravidel, takže je to země příležitostí. Tam mají koktavci, kteří ničí pořádnou řeč, šanci stát se postavami. Dospělí mají šanci odnaučit se jazyk, který vytvořil jejich strachy a problémy, a přijmout slova s myslí začátečníka. Děti mají šanci ignorovat logiku dospělých a vidět díry v dogmatismu všech systémů, zejména ignorovat sametové vězení slov. Koneckonců, ve svém životě budou mít spoustu komedie, tragédie a romantiky, ale bez absurdity by dospívání bylo jen nekonečným hledáním toho správného slova. - Čekejte tedy porušení pravidel veškeré logiky a uvolněte se! Jak vidno, někteří to nedávají. Kniha je pro překladatele pořádným oříškem, náš slang je úplně jiný. A v tom to vězí – Sandburg nahradil pohádkové prince a víly z evropské literatury místními postavami, které děti poznaly. Proto máme problém. Vedle Země Oz, Země Nezemě a Středozemě (doplňte, např Země za zrcadlem...) další útok na vaši fantazii.... celý text

Tvář jazzu 1964, Josef Škvorecký

Možná se ptáte, proč číst tuhle knihu z roku 1964. Má podtitul Vzpomínky – dokumenty – svědectví. Ano, je to autenticita. Vždyť ji uspořádali Josef Škvorecký s jazzovým publicistou Lubomírem Dorůžkou! Najdeme v ní svědectví o počátcích jazzu v New Oreans, zpovědi muzikantů, jak to bylo, jak se na jazz tančilo v jazzovém věku (20. léta), jak bopeři změnili tuto hudbu (měli svou vlastní řeč, říkali si Puchejři nebo Brácho), jak šel jazz dál do světa, jak i za německé okupace Francie německý poručík sbíral francouzské jazzové nahrávky (i když oficiálně byl jazz zakázán), jak zemřel Charlie Parker u baronky de Koenigswater, jak Dnes je jazz zase dál, ale tu původní atmošku máte šanci nasát právě z této knihy. Tak nasávejte! Oddíly knihy: Předmluva (Dorůžka), Trocha předhistorie, Hlavní řečiště, Pohled do zákulisí, Jazz je když. Vysvětlivky. Obrazové přílohy. Rejstřík. Jedním slovem: skvělé!... celý text

Když jsme tu byli spolu 1979, Kenneth Patchen

Patchen napsal o sobě: Jsem kouzelná myš Nejím sýr Jím západy slunce A vrcholky stromů. Útlý výbor z jeho poezie vyšel roku 1979 a cenzoři zřejmě netušili, že byl nábožensky založený, nesnášel moc, nenávist a válku. Rozhodně nevěděli, že mluvil hodně o Bohu. Jan Zábrana vybral z raných a milostných básní. Měl docela snadný výběr, Patchen kritizoval americkou společnost (Den jako stvořený k lynčování, Boxeři se víc bijí, když jsou kolem ženy, Smrt je pobaví). Henry Miller nazval Patchena „mužem hněvu a světla“. Patchen byl ale o 20 let mladší a bohužel i dříve zemřel. Některé zde přeložené básně jsou skvělé. Byl člověk neotřelého vidění. Recitoval i poezii při jazzu. To bylo tehdy moderní. Později skloubil své básně s obrazy, které kreslil. V Americe rezonovala jeho protiválečná poezie. Jak jsem řekl, z jeho díla známe jenom zlomek, ale ten rozhodně stojí za vaši pozornost. Miller se s ním setkal a napsal o něm: "Cítím, že by mu udělalo největší radost, kdyby zničil vlastníma rukama všechny tyrany a sadisty této země spolu s uměním, institucemi a všemi stroji každodenního života, které je udržují a oslavují. Je to šumící lidská bomba, která stále hrozí, že vybuchne mezi námi. Něžný a nemilosrdný zároveň, má schopnost si odcizit právě ty, kteří mu chtějí pomoci. Je neúprosný: nemá žádné způsoby, žádný takt, žádnou milost." Snad se najde ještě někdo, kdo nám přeloží více...... celý text

Ve vesnici 2007, Elizabeth Bishop

Jestliže jste si vychutnali její Umění ztrácet, můžete pokračovat prózami Ve vesnici. Zamýšlel jsem se nad tím, zda bych uměl někoho popsat tak, jak ona vystihla svou spolupracovnici v povídce Škola tvůrčího psaní USA. Úsilí náklonnosti: vzpomínky na Marianne Moorovou mě vedly k tomu, abych si našel další údaje o této zajímavé poetce z New Yorku. Opět mistrný popis, podobně jako ve Vzpomínkách na strýčka Neddyho. A protože od MM ještě u nás nikdo nic nevydal, dovolil jsem si připsat u jejího jména dva kousky (diskuze - báseň Ticho + její citát o poezii).... celý text

Umění ztrácet 2004, Elizabeth Bishop

Bishopová píše - „vidění“ je moc vážné slovo – naše pohledy, dva pohledy: umění „kopírující život“ a život sám, život a vzpomínka na něj tak stisknuté, že jedno se změnilo na druhé. Takové jsou i její básně. I když napsala slavnou glorifikaci ztrácení, své vzpomínky zachytila tak přesně, jak to jen šlo. Báseň V čekárně, kde u zubaře prožila obyčejné čekání na tetu, které trhají zub, se změní na vnitřní prožitek, který je třeba zaznamenat a sdělit dál. (Měl jsem podobný zážitek z mladického čekání u obvoďáka. Je už asi dávno pod drnem) Skoro mystické setkání s losem na silnici, báseň prý psala několik let a je také vzpomínkou na dávný zážitek z cest. Otázky cestování - kde bychom tak dnes měli být? Musíme své sny snít okamžitě a jimi se potěšit? Je správné se dívat, jak si neznámí lidé hrají? A to trefné přirovnání: a nikdy nemuset naslouchat dešti, tak podobnému politickým projevům Máme tak málo fantazie, že musíme pořád na vysněná místa a nezůstaneme doma? Bishopová jako malířka zachycuje krajiny, které navštívila, její vzpomínky jsou nahazovány na malířské plátno veršů. Vše je v pohybu, velkou roli přisoudila ve svých verších ptákům – najdete jich mnoho v jejích básních Popisuje je, jsou pro ni „nadměrní“, „černobílé fregatky plachtí na nezachytitelných vzdušných proudech a v obloucích rozevírají ocasy jak nůžky nebo je rozevírají jako tětivy, až se chvějí.“ Je jimi uchvácena. Slaví je. Hodně cestovala, prý nebyla moc přívětivá. Sem tam verši probleskne její osamělost a koneckonců její Umění ztrácet je, řekl bych – vžitá nutnost. Již v dětství osiřela. Její poezie je příliš obyčejná, než aby vás ohromila, ale není takový náš život? Zajímavé jsou i výňatky z její korespondence.... celý text

Továrna na absolutno 1969, Karel Čapek

Ghost in machine po Čapkovsku. Jeho lidovost a srozumitelnost všem. Psal v pouhých 32 letech. 1. světová byla ještě na dohled. Čerpal člověčinu z rodného kraje. Zmiňuje textiláky z Trutnovska a Úpice, hrobky některých z nich ještě můžeme najít na místních hřbitovech. Mnozí museli prchnout před Hitlerem. Ale o fašismu ještě tehdy Čapek nic nevěděl. Příliš brzy. Ale opravdu existovali, žili zde. Jejich židovský majetek nejprve zchramstli Němci, po válce znárodnili komunisti. V knize statuje i Hradec Králové, kam chodil Čapek na gympl. Myslím, že toho o knize bylo řečeno dost. Ale není to velká kniha od velkého autora. Jen malá, jaksi nahozená na papír, což autor předjímá už v předmluvě. I tak k nám dodnes aktuálně promlouvá. Máme ho rádi.... celý text

Vášně mysli – román o životě Sigmunda Freuda 2010, Irving Stone (p)

Objevování nových věcí je vždy svízelný proces. Dnes bereme Freuda spíš podle básničky „Freude, Freude, Freude, vždycky na tě dojde.“ Ale nikdy jsem netušil, co za tím bylo práce a úsilí. Nikoli však fanatismu, mám-li věřit knize, Freud se pokoušel spíše lidi stmelovat. Čtenář hanpari má však pravdu – pro lidi s formální logikou, je jeho práce jen těžko zkousnutelná. Exaktní, nulová vágnost logiky se nesnáší s imaginací. Lidská povaha a její nemoci se exaktně sotva dají změřit. Výklad snů též ne. A totem a tabu? Haha! Pokud máte kladivo, každý problém vypadá jako hřebík, že? A Freud byl a je velkým problémem pro spoustu lidí (jak vidno). Mimochodem, i Einstein měl imaginaci. Kniha je trochu přetížená, jiné opusy pana autora se čtou mnohem lépe. (Tím myslím Stonea, ne Freuda.) Ale za náhled do Freudova života to stojí.... celý text

Do copánků spletené 1973, Soňa Kociánová

První vydání Kociánové. Některé básně jsou jako haiku. Jiné obsahují ženské reflexe charakterizované zdrobnělinami. Jiné básně jsou hořké životem, jako u Emily Dickinson. Mají i překvapivé pointy. Dnes je dobré, že vyšel nový výbor z jejich veršů. Kociánová byla dávno z knihoven přísnými knihovnicemi vyřazena. Málo se půjčovala a to je pro ně vada, která se neodpouští...... celý text

Terst a jedna žena 1977, Umberto Saba

Tak předně saba znamená chleba. Dát si takovou přezdívku, to je jako z pohádky Sůl nad zlato. Ale v Terstu je nádherně. Město bylo mixem etnik, italštinou hovořila jen inteligence. Žili tu i Slované a Němci. Když Saba nepsal, provozoval v Terstu antikvariát, který lze navštívit na Via S. Nicolò. Snad ještě dnes. Podívejte se tam. Musel utéct před Mussolinim, ale vrátil se, K stáru se Saba potloukal s hůlkou a svou dýmčičkou po ulicích. Chtěl, aby jeho poezie byla poezií upřímnosti. A chutnala jako Verdiho melodramata. Proto se nám dobře čte. Možná jsou jeho slova tak trochu omšelá, ale Saba zůstává stále jedním z velkých básníků Itálie. I když je Terst nejméně italský přístav. Je samozřejmé, že si v životě vytrpěl svoje. Ale vedle bolesti, je i básníkem mládí a života. Ta jedna žena, byla jeho Lina, pro kterou napsal mnoho básní. Jsou obyčejné, jako byla ona...... celý text

Zachráněná slova 1980, Salvador Espriu

Celý svůj život daroval jsem slovům/ a zvolna stal se pastvou hladového psa, píše katalánský básník. Tím psem míní asi generála Franka, který zakázal katalánštinu používat jako oficiální jazyk. Espriu však v katalánštině psal zatvrzele dál. Ve Katalánsku je velmi uznáván, asi jako naši buditelé, kteří se zasloužili o národní jazyk. Zachráněná slova jsou symbolická. Sbírka především ze starších básní 50. let. Přejeme si, aby každému národu bylo jeho vlastním jazykem vykládáno, mínil už Jan Ámos Komenský. Franko ho asi neznal...... celý text

Domek na vinici 2009, Viola Fischerová

Její básně, jež jsou vzpomínkami na ty, co už odešli, jsou jako kusy filmu. Krátké šoty z obyčejného života, který možná byl, ale možná to bylo i jinak. S mými blízkými, co už tu nejsou, to mám podobné. Ten domek je můj/ ale jako by nebyl, říká Fischerová. Tato nejistota je velmi sympatická. Protože naše životy v sobě nesou mnoho neurčitého. A lze je různě vykládat. Tentokrát je vykládá paní Viola. Je to velmi intimní rovina. Není odosobněná. Pře se se svým bývalým mužem, ukazuje nám skrytá zákoutí paměti. Domek na vinici je mi velmi blízký. Představuji si ho jako svůj zahradní domek, ve kterém jsem prožil 15 let. Neuvěřitelné. Už to mám tak taky Je to jen můj minulý život. Jako by nebyl A přece tu bylo tolik slunce, tolik prožitků. Sympatické na Fischerové je, že není sentimentální. Ocenění sbírky je spravedlivé. Ale dnes už na ni můžeme také jen vzpomínat, tak to chodí.... celý text

Naopak 2014, Miroslav Holub

Kdyby nenapsal Ačkoli, mohli bychom tyto neškodné hříčky se slovy číst jako sbírku paradoxů. Ale protože odvolal své pomýlení (kdo odsoudil vpád vojsk Varšavské smlouvy, ten se pomýlil, tak to bylo), můžeme si říct: lepší je psát o ničem, než psát nic. Tedy nepsat. Psát úvahy o trpaslících atd. vyžaduje pramalé nebezpečí a je bezpečné i pro pomýleného jedince, který se koneckonců vzdal svých nevhodných názorů. Je to škoda, protože pan Holub nám ukázal, že psát opravdu umí, když má tu svobodu. Jenže ji ztratil. Tak to za totáče chodilo. Sorry, vole.... celý text

Romance pro křídlovku 1966, František Hrubín

Byli jsme tenkrát ještě kluci, ale už kluci v pubertě, a když jsme povinně navštívili filmovou projekci Romance, vysmívali jsme se: Domů, pane Berka, domů. To bylo pořekadlo umírajícího dědečka, stalo se naším oblíbeným úslovím. Tenkrát bylo stáří v nedohlednu a nechápali jsme ani zbla. Avšak zaujala nás nahá Tonka v řece, vidět nahé ženské tělo není jen tak! Křídlovku jsme i četli. ...až si divoká Tonka odskočí z panského... moje babička se mnou také chodila sbírat klásky na panské. Říkal jsem si, jestlipak chodila i na kolotoče, ale o tom mi nikdy nepovídala. I když jsem byl z města, venkovskou atmosféru jsem dobře znal – jezdil jsem k ní na prázdniny. Miloval jsem to! Díky, pane Hrubíne za tuto knihu. Můžeme si v ní číst stále dokola a sytit se tím příběhem, který je nám tak blízký a důvěrný.... celý text

Lešanské jesličky 1970, František Hrubín

Možná horor, ale čož samotná válka není hororem? Balada se v podtextu zamýšlí nad osudem člověka, rodícího se pro hrůzy války. Hrubínův otec byl v 1. světové, stejně jako můj dědeček a má matka byla stejně stará jako Hrubín. Na konci války dostal můj děda dovolenou a vrátil se domů právě 28/10/1918, aby pohřbil svou prvorozenou dceru, oběť španělské chřipky. „Výročí vzniku republiky tak bylo pro nás vždycky smutné datum,“ vzpomínala máma. Lešanské jesličky jsou zimní baladou o ochraně nového života. Hrubín ho napsal jako svou poslední báseň pro poetickou vinárnu Viola (1969). Byla zfilmována a uvedena na divadle, a to i v taneční podobě. Sám František Hrubín k Lešanským jesličkám napsal: „Prostý příběh, který je záminkou k básni, se u nás ve vsi opravdu udál. Když jsem se k němu letos vrátil, vešla do něho postava, která ho vzala na ramena a přenesla nad propastí. Mne samotného překvapilo, že je to moje první zimní báseň.“... celý text

Pelyněk s medem 1984, Eugenio Montale

Tedy - pelyněk s medem se bude prolínat i ve většině jeho básní, minulost ztrácí tvar a za sebou cítí básník jen chvějící se prázdno. Život a jeho trmácení je jako výstřel z pušky. Budete se prodírat jeho verši nahuštěnými do prostoru a máte smutně žasnout, že víc už není, tedy víc než ta ubohost, v níž se mísí mrtví s živými. „Ve skutečnosti je umění pro všechny a pro nikoho,“ napsal Montale. „Na vytvoření jednoho, je potřeba příliš mnoho životů.“ Lepší básně psal, když už psal pro své lásky. Xenie, stručné dárečky pro Mušku, která mu zemřela. Nositel Nobelovy ceny. (Anglický roh v překladu Jana Vladislava jsem nečetl.)... celý text

Bláznův kabát 1972, Josef Kainar

Co v knize najdete tu už bylo napsáno. Co v knize nenajdete: vzhledem k roku vydání také hodnocení Kainara jako komunisty, kterým byl od roku 1947. Michal Bystrov trefně napsal v hodnocení básníka: „...byl zkrátka geniální básník, ale už méně geniální člověk“. Komunismem nakazil řadu svých postav (zejména na divadle), ovšem vzhledem k řadě lidských charakterů, které ztvárnil, je to jen malá část jeho díla. Kainar si uměl trefně vybrat podivné lidičky, které můžeme potkat na ulici. Také jeho působení ve svazu spisovatelů je hodnoceno odlišně: od kolaborace, po útrpnost, s kterou prý bezdomovec Kainar musel snášet pobyt na Dobříši, komunistickém domově spisovatelů. Mišík popisuje své rozpaky, když jeli za spisovatelem na zámek Dobříš, kde jako zasloužilý spisovatel dlel. Vždyť to byl komouš! Jeho texty na albu Kuře v hodinkách obstály. Bídák nebo hrdina? Jak to bylo ve skutečnosti se už asi nedozvíme. Ale pokud máte Kainara rádi, neváhejte. Tady se vám nabízí Kainar v kostce.... celý text

Dílo II 1952, Konstantin Biebl

Verše z období poetismu asi patří k jeho nejlepším. Najdete je v tomto díle. Na bílém polštáři vypadáš jako mulatka... Ví co je láska proto se zimou třese v poduškách/ a rukama hájí ňadra/ i svůj klín... Kristus Buddha a Mohamed/ to byla tulácká trojice svatá... Teď vy, má krásná společnice,/ též musíte se vysvléci... ...je to zádušní mše sloužená za Arthura Rimbauda/ vznešenými ptáky a posvátnými opicemi... ...mořskými koníčky plní se kavárna Slavie... Ráno jdou na passar prodávat ananasy/ aby jim voněly ruce/ až si budou na noc rozplétat vlasy... Probůh, básníku, proč ses dal ke komunistům? Nevzdal ses blahobytu ani po svatbě, kde jsi dostal od nevěsty bohaté věno. Po převratu 48 nastaly jiné časy. Soc. realismus. Oni ti to nezapomněli. Gottwald už kroutil lidem krky. Skočil jsi z okna Ani my ti to nezapomeneme. Stále tě čteme.... celý text

Hlad 1966, František Halas

Musím o jeho životě napsat: To bylo ještě v době, kdy se komunisté chodili modlit do kostela. (V dětství jsem o takových lidech občas slýchal.) Jeho matka byla silně věřící, on už byl komunista. Lidé věřili, že bolševik může jejich bídu vyřešit. Na konci života poznal, že se mýlil. Jeho poezie sdílí osudy této země. Mnoho básní je litanických nebo alespoň meditativních. Texty v próze se čtou lépe. Přece jen zemřel už krátce po válce, avšak po roce 1948. Je to dávno. Komunisté nazvali jeho básně pohrdlivě „halasovštinou“, dekadencí. (Podobně stavěný byl termín „holanovština“.) Odklon od stranické linie se neodpouštěl, aby si tak lidé mysleli ještě něco jiného, než je povoleno! Halas však dobře vycházel i s katolíky. Politika byla důležitější. Avšak poezie zůstala až dodnes, Tato kniha vás přehledně seznámí s jeho životem i dílem.... celý text

Studie ze starší světové literatury 1969, Václav Černý

Zajímala mě především stať o baroku a potom velmi podnětná stať Rilke a Češi. Jak rozdílný život žil Rilke například od Franze Kafky! I když Rilke byl snílkem, který žil sám pro sebe, zdá se mi jeho život v něčem marný a neutěšený, jako život Kafkův. Černý napsal velmi podnětné studie. Jestli se chcete něco literatuře dozvědět, přečtěte si je.... celý text

Terezka Planetová 1962, Vladimír Holan

Odvážný jazyk, před kterým musím i dnes smeknout: Kraj nemluvný, kraj kamenitý/ a do dřeně až bídou zrytý,/ kraj bez možností Tyto popisy v sousedství nádherných charakteristik: Dvacetiletý! Sražen kamenem.../ Nechápu Bloudím v bezejmenném/ a jenom svíčka v blázinci,/ která by měla plamen ve mně,/ ozářila by to, co chci Nebo jinde: Mé chlapectví Ne! Bez touhy jsem/ líčit vám víc než jedním rysem/ prudkým jak utopence vlas -/ otcovu smrt Až po závěrečné marnosti: Nevěřím tedy úsměvům/ na tváři mrtvých Všechno mýlí / Smrt dvojsmyslně klíčem kvílí .../ Odmyká? Zamkla? Který dům? Nebo: Tak po třiceti letech znova/ já kdekoho se na ni ptal,/ když vrátil jsem se na vinice,/ však nikdo už, ach, nikdo více/ ji nepamatoval - - - „Slova, která jsme tenkrát hledali, kterým jsme sypali na římsy jako sýkorkám, jsme nalézali až u Vladimíra Holana,“ vzpomínal tehdy mladý Jan Skácel na dobu válečnou a poválečnou.. Báseň je napsaná v roce 1943. Láska a smrt – trvalé motto básníkovo. Ty nezvyklé příměry jsou jako suky českého jazyka. Avšak mají svou krásu. Trvalý klenot naší poezie. Oba básníci to v komunistickém režimu pěkně schytali a potýkali se zákazy, Zajímavostí je, že se děj básně odehrává ve Vnorovech, odkud Skácel pocházel.... celý text