Soňa Kociánová

česká, 1930 - 1970

• Autor
• Knihy
• Bazar
• Série
• Životopis
• Část díla
• Citáty
• Diskuze

Nová kniha

Já papír vím o stromech… - Soňa Kociánová

Básnickou tvorbu Soni Kociánové lze charakterizovat především jako osobité hledání možností vyjádření a záchytných bodů uprostřed života a světa, kde „lidé jsou... detail knihy

Nové komentáře u autorových knih

Do copánků spletené

„První vydání Kociánové. Některé básně jsou jako haiku. Jiné obsahují ženské reflexe charakterizované zdrobnělinami. Jiné básně jsou hořké životem, jako u Emily Dickinson. Mají i překvapivé pointy. Dnes je dobré, že vyšel nový výbor z jejich veršů. Kociánová byla dávno z knihoven přísnými knihovnicemi vyřazena. Málo se půjčovala a to je pro ně vada, která se neodpouští...“... celý text
— Pablo70

---

Já papír vím o stromech…

„Intenz. I když jsem si tohle, jako ostatně vše z edice 'Opium poezie', původně chtěl koupit, nakonec jsem se rozhodl ignorovat sběratelské OCD, kterým asi hůře trpí všichni ostatní hltači (mně nevadí mít různé edice a nehrotit tyhle kraviny, máloco mám v pravém slova smyslu "komplet", nebo snad srovnané podle barev, haha), ale v Dybbuku mi ji přidali ke starší předobjednávce, kterou jsem si dneska vyzvedl, jako bonus, protože si řekli, "páni, bez JPho podpory bychom to nevydali" a já jen skromně protočím oči a mávnu rukou "áále" (poslali mi to zabalené v krabici od vysavače, nejdřív jsem si myslel, že jde o dildo, ale nebojte, já taky beru, co je - moudrost otroků, jak by řekl Bukowski)... takže, Soňa Kociánová, na první pohled je to taková ta "poezie mládí", velmi jednoduchá, co se slovy moc neplýtvá, ale zároveň je sdostatek kreativní, že vás jaksi hned chytí, nakousne... (a kouše) a příliš v ní probleskává něco dál, něco víc, něco hlubšího, navíc to chápe kompozici, rytmus a má to vlastní osobitý styl. To člověk hned ucítí. A pak to začne padat, sem tam intenzivní, experimentální, hledání, až by si člověk řekl, jak něco takového tvořil někdo během šedesátých let? Třeba, když to srovnám s pár tituly, Havlíčkovo 'Akvárium' je očividně poezie psaná prozaikem, primárně nebásníkem, takže je kostrbatá, "ukecaná", tady to jede jako po másle. Nebo třeba Luisa Ziková a její 'Palte mou duši', to je přesně ta mladická poezie, ale ten styl a básnický talent je tam spíše upozaděn, emocemi, do něčeho, co zestárlo ve spíše průměrnou poezii, v tomhle ohledu to Kociánová posouvá dál a ač uplynulo taky už více, než půl století od její smrti, její verše působí mnohem morderněji, modernisticky, i přes svoji povětšinou značnou skromnost. Jo, tohle je úderná sbírka prakticky neznámé české autorky, která tvořila a měla svoje démony, ale nenechala se jimi strhnout (její manžel byl často hospitalizovaný, ona učitelka, její nemoc, smrt jejího synovce, o níž napsala hned několik básní). Poetické obrazy. Citlivost. Soňa působí jako taková citlivá, jemná duše, se zlatým srdcem, hrozně mi připomíná moji třídní ze střední. Zároveň tam ale má občas kousky, co ten jemný povrch absolutně nabourají svojí komplexností, formální i obsahovou, jde to až do metafyzikálna, člověk si připadá, jak kdyby ušel za tak krátkou chvíli skrze celý něčí život, od poezie naivní holky, k něčemu, co je už, "hodně jinde" (protože nevím, jak líp bych to popsal) myslím si, že i její próza, kdyby se jí věnovala více, by stála za to (podle úryvků), nevím kolik se toho dochovalo, zároveň z jejích zápisků člověk vidí ty absolutní pochyby o jakékoliv hodnotě jejího díla, což je tragédií těch největších. Taky touha zůstat neznámá, kterou, čím jsem starší, víc a víc chápu. Za života ji prakticky ignorovali, do jisté míry určitě i vlivem režimu. Smutný příběh. Skvělá autorka. Definitivně neváhejte, pokud by se vám do rukou dostala i některá z jejích sbírek, které vyšly během sedmdesátých let.“... celý text
— JP

---

Do copánků spletené

„Jemný poetický minimalizmus. Vynikajúca neznáma česká poetka.“
— lentolog

---

---

Lom

„Kdybych chtěl být poctivý, napíšu, že Soňa Kociánová je česká Emily (Dickinson). A to nejen proto, že podobně jako E.D. byly básně Kociánové uveřejněny posmrtně. A nejen proto, že jako Emily se Kociánová dotýkala smutku a smrti. Černý inkoust se rozlil - na odstavec života a zastřel smích. Básně Kociánové jsou stejně hluboké: Rozumu karafiáte šlechtěný, nač tě mám, když vůně tvá jen ke kotníkům citu sahá... Ztráty, které bolí, nakonec vedly autorku k smrti vlastní rukou. Smrčky povyrostly a my se změnili. Jen zvony stejně zvonily, když jsme si život - trochu jinak - vysnili. Její básně jsou také přímé a prosté: Až se ti natrvalo znelíbím - kterak svou duši ošatím? Je trochu venkovanka lstím nepřivykla nudu budí jako lidé chudí. Jsou plné otázek, na které nenalezla odpovědi: Na bazaru života všechno se už dávno nosilo! Co tedy hledáš tu nového? Místečko, které by mne rádo přijalo! Je tu však odlišnost největší, Emily psala o nesmrtelnosti, kdežto Kociánová ukončila svůj život sama... To se nemá, není-liž pravda? Čtěte a sami rozhodněte, jak to se Soňou a Emily je...“... celý text
— Pablo70

Žánry autora

Poezie

Štítky z knih

Kociánová je 0x v oblíbených.