Nyxx
přečtené 198
Šeptuchy
2019,
Alena Sabuchová
Šeptuchy jsou kniha, kde je od všeho trochu, ale skoro od ničeho dost. Dějovou linku tvoří příběh Doroty vyprávěný její nejlepší kamarádkou, které obě dospívají v Podlasí, v lesnaté oblasti prodchnuté mystikou pohanské víry skrývající se pod rouškou křesťanství, což zvláštně kontrastuje s prvky moderní doby. Dějová linka je vlastně docela jednoduchá, víc se toho dozvíme o Dorotě, o vypravěčce skoro nic, ani jméno. Občasné odkazy na několik let vzdálenou budoucnost lákají čtenáře na pokračování příběhu, toho se ale bohužel nedočká. Šeptuchy jsou spíše na okraji jako součást prostředí, ale na děj nemají větší vliv a místy jsem si říkala, jestli nejsou trochu nadbytečné. Čeho jsem si ale užila dost a dost a bavilo mě to, bylo magické prostředí zabydlené zvláštními postavami, které často ani po smrti své blízké neopouštěly. V určitých rysech mi kniha trochu připomínala Sto roků samoty. Na škodu byly podle mě celkem četné filozofické promluvy, které jsem občas nepochopila a občas mi přišly poněkud mimo.... celý text
Rozkošný zákon
2020,
Věra Nosková
odpad!
Tohle byla mizérie. Tak do poloviny jsem četla čistě ze zvědavosti, jakou ještě větší ptákovinu autorka vymyslí, a po půlce jsem si řekla, že už to teda dočtu. Kniha je napsaná způsobem, který obstojí možná při slohovce na základní škole, ale dál už ne. Je to patrné hlavně ze začátku, pak už si člověk trochu zvykne. Překvapilo mě to, v minulosti jsem od Noskové četla její autobiografickou trilogii (Bereme, co je- Obsazeno- Víme svý), která byla napsána dobře. Pokud se podívám na autorčino dílo, jsou v něm hojně zastoupeny sbírky fejetonů. Možná je to žánr, který autorce vyhovuje výrazně lépe, nemusí fabulovat celý příběh, stejně jako v autobiografickém románu. V Rozkošném zákoně postavy občas změní bezdůvodně jméno, autorka si plete vulvu a vagínu, v textu jsou hrubky. MeeToo se správně píše Me Too. Nemyslím si, že by knihu vydalo jiné nakladatelství než autorčino vlastní. Kniha se má odehrávat v budoucnosti, ale při čtení máte spíše pocit, že se odehrává na přelomu 20. a 21. století. Budoucnost připomínají pouze jakési rolovací komunikátory, o nichž je první zmínka někde za polovinou knihy, a občasné odkazování se k dnešku jako k minulosti. Nosková úplně promarnila příležitost navymýšlet si různé futuristické prvky. Kniha byla ale především zamýšlena jako kritika současného feminismu, nebo spíš autorčiny představy o něm, která se ovšem se skutečností dost míjí. Navíc to, čemu se u žen vysmívá, vnímá u mužů jako vážné a problematické. Děj je předvídatelný, postavy jsou ploché, buď kladné, nebo záporné, mužské postavy jsou všechny kladné a také pohledné, což se neustále připomíná. Téměř všechny záporné ženské postavy mají nadváhu, což je také opakovaně se zhnusením popisováno. Když v závěru jedna z nich zhubne, můžeme jí teprve připsat nějaké plusové body. Kladné je pouze to, co bylo dříve, žádný výdobytek budoucnosti nepřináší nic dobrého. Celkově kniha působí dojmem, že za našich mladých let bylo všechno lepší, brambory větší, tráva zelenější, ženy byly ženami, věděly, kde je jejich místo (v kuchyni) a tydlety blbosti, jako gendery, vůbec neexistovaly. Pokud si chcete přečíst nějakou antifeministickou dystopii, sáhněte po Stručných dějinách hnutí od Petry Hůlové, Rozkošný zákon je ztráta času.... celý text
