Nyxx komentáře u knih

Šeptuchy jsou kniha, kde je od všeho trochu, ale skoro od ničeho dost. Dějovou linku tvoří příběh Doroty vyprávěný její nejlepší kamarádkou, které obě dospívají v Podlasí, v lesnaté oblasti prodchnuté mystikou pohanské víry skrývající se pod rouškou křesťanství, což zvláštně kontrastuje s prvky moderní doby. Dějová linka je vlastně docela jednoduchá, víc se toho dozvíme o Dorotě, o vypravěčce skoro nic, ani jméno. Občasné odkazy na několik let vzdálenou budoucnost lákají čtenáře na pokračování příběhu, toho se ale bohužel nedočká. Šeptuchy jsou spíše na okraji jako součást prostředí, ale na děj nemají větší vliv a místy jsem si říkala, jestli nejsou trochu nadbytečné. Čeho jsem si ale užila dost a dost a bavilo mě to, bylo magické prostředí zabydlené zvláštními postavami, které často ani po smrti své blízké neopouštěly. V určitých rysech mi kniha trochu připomínala Sto roků samoty. Na škodu byly podle mě celkem četné filozofické promluvy, které jsem občas nepochopila a občas mi přišly poněkud mimo.

7 03.01.2023

Tohle byla mizérie. Tak do poloviny jsem četla čistě ze zvědavosti, jakou ještě větší ptákovinu autorka vymyslí, a po půlce jsem si řekla, že už to teda dočtu.

Kniha je napsaná způsobem, který obstojí možná při slohovce na základní škole, ale dál už ne. Je to patrné hlavně ze začátku, pak už si člověk trochu zvykne. Překvapilo mě to, v minulosti jsem od Noskové četla její autobiografickou trilogii (Bereme, co je- Obsazeno- Víme svý), která byla napsána dobře. Pokud se podívám na autorčino dílo, jsou v něm hojně zastoupeny sbírky fejetonů. Možná je to žánr, který autorce vyhovuje výrazně lépe, nemusí fabulovat celý příběh, stejně jako v autobiografickém románu. V Rozkošném zákoně postavy občas změní bezdůvodně jméno, autorka si plete vulvu a vagínu, v textu jsou hrubky. MeeToo se správně píše Me Too. Nemyslím si, že by knihu vydalo jiné nakladatelství než autorčino vlastní.

Kniha se má odehrávat v budoucnosti, ale při čtení máte spíše pocit, že se odehrává na přelomu 20. a 21. století. Budoucnost připomínají pouze jakési rolovací komunikátory, o nichž je první zmínka někde za polovinou knihy, a občasné odkazování se k dnešku jako k minulosti. Nosková úplně promarnila příležitost navymýšlet si různé futuristické prvky. Kniha byla ale především zamýšlena jako kritika současného feminismu, nebo spíš autorčiny představy o něm, která se ovšem se skutečností dost míjí. Navíc to, čemu se u žen vysmívá, vnímá u mužů jako vážné a problematické. Děj je předvídatelný, postavy jsou ploché, buď kladné, nebo záporné, mužské postavy jsou všechny kladné a také pohledné, což se neustále připomíná. Téměř všechny záporné ženské postavy mají nadváhu, což je také opakovaně se zhnusením popisováno. Když v závěru jedna z nich zhubne, můžeme jí teprve připsat nějaké plusové body. Kladné je pouze to, co bylo dříve, žádný výdobytek budoucnosti nepřináší nic dobrého. Celkově kniha působí dojmem, že za našich mladých let bylo všechno lepší, brambory větší, tráva zelenější, ženy byly ženami, věděly, kde je jejich místo (v kuchyni) a tydlety blbosti, jako gendery, vůbec neexistovaly.

Pokud si chcete přečíst nějakou antifeministickou dystopii, sáhněte po Stručných dějinách hnutí od Petry Hůlové, Rozkošný zákon je ztráta času.

Kniha je vlastně sbírkou esejí, jež dohromady spojuje téma autorčina morbidně obézního těla. Jako hlavní příčinu svého problému Gay vnímá to, že byla ve dvanácti letech znásilněna, nicméně při četbě lze vytušit i další faktory, kterých si sama autorka není možná vědoma. Velmi mě zaujal mnohostranný pohled na (nejen obézní) tělo a tělesnost vůbec a také různé potíže, které takto vysoká váha přináší (namátkou modřiny z opěrek na ruce).

1 03.03.2021

Moje první Houellebecqova kniha. Vypravěč je depresivní a rezignovaný, jediné, co mu přináší potěšení, je jídlo, alkohol a cigarety. Vztahy neumí, s rodiči si nerozumí, přátele nemá, čím dál mladší partnerky z řad studentek střídá po roce, sex ho nijak zvlášť netěší, ale nechce být sám. Autor popisuje jeho prostřednictvím vyprázdněnou společnost, které dá islám nový směr a hodnoty. Žádný násilný převrat se nekoná, islám se nabídne a společnost jej téměř s nadšením přijímá. Nikdo se nebouří, i když dojde ke značnému omezení lidských, především ženských práv.

Moc jsem nepochopila, co chtěla autorka říci. Děje je tam minimum, téměř celou knihu vyplňují úvahy prostitutky. To by samo o sobě nevadilo, naopak by se to dalo využít k plastickému vykreslení osobnosti a příběhu vypravěčky včetně motivace k provozování nejstaršího řemesla. Místo toho se ale autorka rozebírá sex ze všech stran a hlavní hrdinku vykresluje jako povrchní bytost, možná ztělesnění mainstreamové představy o prostitutkách, která se ovšem s realitou poněkud míjí. Kdesi jsem četla, že hlavní roli v knize hraje jazyk. Ten je skutečně hravý, plný různých příměrů a přezdívek, autorka se asi při psaní dost bavila, ale pro mě to byl dost ubíjející mix, brzy jsem začala mít pocit, že čtu pořád to samé.

Netuším, kdo píše všechny ty stručné obsahy ke knihám. Hlavní hrdince je třicet, rozhodně bych ji neoznačila za stárnoucí.

2 03.04.2020

Jednoduše a přitom chytře napsaná kniha o algoritmech v našem životě. Autorka na různých příkladech vysvětluje výhody i nevýhody jejich použití. Hannah Fry je popularizátorka vědy a je to znát-knížka se snadno četla a bavila mě, přestože umělá inteligence není zrovna mým koníčkem.

2 01.02.2020

Kniha je krátká, dobře se mi četla, děj měl spád. Medicínské věci mi přišly nevěrohodné a vadilo mi přeskakování z ich do er formy v jednom odstavci. O válce v bývalé Jugoslávii toho moc nevím, takže v tomto směru nehodnotím.

1 27.11.2019

Téma knihy mi připadá zajímavé a neotřelé, navíc zasazené do atraktivního prostředí středověké slunné Itálie, ale zpracování poněkud pokulhává. Autorka knihu rozhodně nezamýšlela jako červenou knihovnu, podle doslovu k ní i ledacos nastudovala, přesto mi kniha přišla až příliš romantická, hlavně její druhá a čtvrtá část. Některé důležité zvraty mi připadaly neuvěřitelné, hlavní hrdinka na svou dobu až příliš emancipovaná, místy málo opatrná a naivní. Ze samotného prostředí se dalo vytěžit víc. Kniha se čte snadno, takže i když čtenáře nebaví, dá se rychle dočíst.

1 02.06.2019

Moje první kniha od Hůlové a také první antiutopie. V první polovině knihy jsem hledala nějaké skryté odkazy nebo příměry, ale žádné jsem nenašla. Pak jsem to vzdala. Protože jsem moc nevěděla, co chtěl autorka knihou říci, pustila jsem si s ní rozhovor na Českém rozhlase, a dospěla jsem k názoru, že asi chtěla vyjádřit příliš mnoho myšlenek na malém prostoru, což se nepovedlo. Pozornější čtenář si může klást spoustu různých otázek- třeba Jak to asi muselo ve společnosti vypadat, že Rita našla takovou podporu pro své hnutí? Jak je možné, že porodnost stoupá, když Hnutí dělá z mužů impotenty? Co vede Věru k tomu, aby vykonávala práci, kterou dělá, způsobem, jakým ji dělá? A hlavně- není náhodou mezi zachováváním status quo a revolucí ještě zlatá středí cesta, tedy evoluce? Těm se ale nedostává prostor díky detailnímu popisu programu převýchovy mužů vyvolávajícímu silné pocity odporu a hnusu, které přebíjejí další popsané problémy současné společnosti (orientace na fyzický vzhled, plastické operace, žena jen jako sexuální objekt a v reklamě navíc jako poutač) a mohou vyvolat stejně silnou reakci "než taková buzerace, to je lepší současný stav věcí". Kniha bývá často chápána jako antifeministická, i když podle mě antifeministická není- v nesvobodné společnosti nejsou svobodné ani ženy, a hlavní hrdinku proto nepřekvapí, když jí při prohlídce centra pro převýchovu žen při zkoušení virtuálního programu strčí ředitelka centra sondu do vagíny. Zároveň mezi řádky můžeme vyčíst pokus o nabourání genderových stereotypů- převýchovné zařízení funguje, přestože všechny "mužské" profese zastávají ženy- řidičky, opravářky, instalatérky, techničky... Text sám o sobě mi připadal hůře čitelný, v komplikovaných větách občas chybělo sloveso. Jako by autorka předělávala text ve wordu, jednotlivá slova a části textu přesouvala a dopisovala a při tom se jí některá slova ztratila.

Dodatek: Celé se mi to rozleželo. Po přečtení její další knihy jsem usoudila, že Hůlová umí najít zajímavé téma, ale nedokáže ho dostatečně vytěžit, naopak dodá značnou dávku stereotypů. Feministky vykresluje jako militantní saně snažící se násilím změnit společnost, což je dnešní běžný mainstreamový narativ, přestože realita je jiná a o dost komplikovanější. Vzniklo jen další dílo obhajující současný status quo, protože jinou než radikální změnu jako by si autorka neuměla představit.

2 03.11.2018

Knihu jsem četla dvakrát- poprvé v patnácti letech při prvním setkání s Remarquem, kdy jsem ji vůbec nepochopila, a tak mě nudila. Vrátila jsem se k ní v devatenácti letech, kdy jsem ji potřebovala do seminárky. Napodruhé na mě zapůsobila asi nejsilněji ze všech Remarquových knih. Pro hrdinu po návratu z války je všechno cizí- od poválečného a neválečného myšlení přes vlastní rodinu až po společnost a život mimo bojová pole. Je zvyklý žít ze dne na den v zákopech, ale mimo ně to neumí. Nerozumí si s nikým než s kamarády z války, nedokáže se zařadit do společnosti. Popsat tyto pocity je mnohem obtížnější než popsat hrůzy války, ale Remarque to zvládl na jedničku.

Měla jsem problém začíst se, povedlo se to až v poslední třetině. Všechny postavy včetně Malin mi byly lhostejné, motiv vraha mi připadal nevěrohodný. Hlavní vyšetřovatel/ka má opět problémy s alkoholem, bez toho by to už asi nešlo. Na vyprávění v přítomném čase jsem si jakž takž zvykla, na věty bez sloves ne, ty mě dost štvaly a vždy jsem si tam sloveso musela doplnit. Vadily mi i "filozofické" monology oběti, připadaly mi zbytečné, navíc pochybuju, že člověk s nízkým intelektem by dal dohromady něco takového. Nebo tato "vada na kráse" po smrti mizí?

2 27.12.2015

Na knize je znát, že Christiane je starší. Zatímco v první knize je velmi upřímná, zde ledacos skrývá (podezřívám ji například z toho, že drogy užívala mnohem víc, než přiznává), či se snaží zaobalit. Přesto jsem si knihu ráda přečetla.

5 14.03.2015