Toskánské věže

Román je okouzlující cestou do středověkého Toskánska, kde se mezi uměním, vášní a odvahou rodí silný příběh ženy toužící tvořit navzdory pravidlům své doby. Atmosféra malířských dílen i rozpálených náměstí působí živě a autenticky a děj plyne tak přirozeně, že knihu jen těžko odložíte.
Zvlášť mě okouzlila Siena – místo plné historie a umění, které ve mně probudilo chuť ho jednou navštívit a objevovat slavné obrazy i malířské tradice. Příběh totiž krásně ukazuje svět, kde se umění stává nejen řemeslem, ale i snem, za který stojí bojovat.
Doporučuji.

Historický román Toskánské věže se odehrává v několika italských městech ve 14. století. Mladá dívka Sofia, je dcera slavného malíře Antonia Barducci. Je to napínavý příběh malířky, která se tajně učila v dílně svého otce a malování se pro ni stalo vším. Příběh Sofie a její rodiny byl strastiplný, plný neočekávaných zvratů. Knížka se mi líbila. Miluji Itálii, krásná města Toskánska na kopcích, krajinu s cipřiši, provoněnou rozmarýnem a levandulí.

Moc pěkné

Tato kniha mě bavila, na jednu stranu romantická, trošku možná víc. Na druhé velmi zajímavý náhled do středověkého malířství.

Moc pěkné čtení.

Příběh jako takový je běžná slaďárna obsahující vše co se od slaďárny žádá (tj.odvážná, schopná a inteligentní žena, která se vymyká běžným ženám své doby, nepochopení, vášeň vč.motylků v břiše apod) každopádně pro mě kniha byla můstkem pro objevování nového a to je s Googlem v ruce super....San Gimigiano, středověké malířství, mohla jsem prozkoumat různé motivy maestà a fresky v Sieně

Nápad, který definivně vyplyne v závěru knihy, je dobrý, nápaditý a zajímavý. Bohužel zpracování dost pokulhává. Kniha se na jednu stranu čte velmi dobře, ale nedám ruku do ohně za to, že mě u ní neudržela jen skutečnost, že co dělat na dovolené než si číst.
Příběh má několik rovin, které se částečně prolínají, ale spíše se střídají. V podstatě to jsou dva az tři samostatné příběhy sešité dohromady, které tedy spojuje hlavní hrdinka. A bože, to je taková káča! Hloupá povýšená dylina, co si o sobě myslí, že je nejlepší a nejchytřejší na světě a neustále všechny posuzuje, všemi pohrdá. O všech furt říká, že jsou hloupí, negramotní, nedá se s nimi rozmlouvat, nemají talent. Ona je jediná, která má talent, je chytrá, nestydí se za to... totálně chybí pokora, i když občas se snaží předstírat, že ji má. Nemá. Malování je jediné, co dokáže ocenit, jiné zájmy a dovednosti u ostatních totálně přehlíží. Autorka mě dost iritovala tím nekonečným omyláním téže myšlenky, jak je kdo hloupý. A i věcné opakování malířských technik bylo místy až zbytečně rozvleklé. Nemluvě o absolutní naivitě hrdinky a taky její naprosté sobeckosti, sebestřednosti a bezohlednosti. Nulová empatie, i když se ji snaží předstírat. Fakt mě ta holka místy děsně štvala. Navíc jak kdyby v příběhu byly dvě - Sofia z prostřední části byla hloupounká naivka bez zkušeností, ne zkušená zralá žena, kterou relativně byla na začátku. A všichni ti chlapi, kteří ji obletovali a chtěli pro ni položit život (a někteří úplně zbytečně položili), jen aby ona jimi opět pohrdala. Dějová linka s manželem mohla být výrazně vyhrocenější, měl být daleko větší zmetek a tyran, zůstal ale jen nešťastným chlapem, který má na svou dobu oprávněná očekávání, ale manželka na něj totálně kašle a jen neustále neříká, jak je na ni zlý. Většina postav není dobře vykreslena, jen zběžně, povrchně popsána. I mnohé reakce byly nepochopitelně hloupé, rychlé, nelogické, špatně popsané.
V celém příběhu mi chyběla vize, drive, kam to tedy vlastně směřuje. Epilog to lehce zachránil, spojil tu roztříštěnost, ale ten byl zase vlastně zbytečně přetížený. Trochu se to tvářilo jako příběh o nečekaně emancipované ženě v nečekané době, ale zůstala jen husa, která stín doby nepřekročila. Dráždily mě nelogické skoky v čase, občas nenavazující nebo nedokončené reakce na akce a totálně nelogické skákání z erformy do ichformy.
Na letní čtení u vody, proč ne, jako nákup v akci to zas tolik nebolí (i když mě zklamala kvalita ebooku), ale potenciál zůstal nevyužit.

Pohádkově krásná kniha dosud neznámé autorky. Jako motto bych citovala úvod do první kapitoly. " Řemeslo známé jako malířství vyžaduje představivost i šikovnou ruku... aby mohlo obyčejným očím ukázat to, co vlastně neexistuje." Ocitáme se v roce 1338 v kraji Toskánska, rozpáleného italským sluncem, v čase mohutné výstavby měst a tím i bohaté malířské výzdoby. Ve městech je mnoho mistrovských dílen s tovaryši i mladými učedníky a mistr si zakládá na tom, když může vyškolit syna a předat mu své umění i dílnu. Když jej však Bůh požehná pouze dcerou, i když ta má více nadání než někdo jiný, vyvstává problém. A to je děj který nás provází celým románem, ve kterém se mimo jiné setkáváme s technikou starých mistrů i s běžným životem obyvatel středověké Itálie. Překrásná kniha.

Knihy o umělcích mám rád, skrývá se v nich velké množství příběhů a jsou to knihy které mě málokdy zklamou. Velmi se mi líbily popisy technologií používaných při přípravě desky na malování a další popisy umělecké práce.

Pěkná romantická knížka, řekla bych, že se bude líbit spíš ženám, jen tam na mě bylo ke konci dost mrtvých. To mi přišlo trochu nadbytečné. Líbily se mi moc i popisy, jak pracuje s malířskými pigmenty a připravuje plátna pro malbu. Ale to možná někomu bude připadat trochu rozvláčné. A doslov byl pěkným rámcem i tak pěkného příběhu.

Sofie vyrůstá ve středověkém San Gimignanu v otcově malířské dílně. Díky tomu je jí dopřáno něco, co je pro ženu té doby nemyslitelné – může pracovat společně se svým otcem na obrazech i freskách a učit se od něj. Malování je něco bez čeho si nedokáže představit svůj život, a tak po otcově smrti v přestrojení za chlapce odchází do Sieny, kde se jí podaří získat místo v dílně jednoho z malířských mistrů. Díky svému nadání, citu a lásce k umění však brzy svého mistra předčí…. Kniha barvitě popisuje středověká města, způsoby malby obrazů i fresek. Zachycuje i historické reálie morové epidemie.

Téma knihy mi připadá zajímavé a neotřelé, navíc zasazené do atraktivního prostředí středověké slunné Itálie, ale zpracování poněkud pokulhává. Autorka knihu rozhodně nezamýšlela jako červenou knihovnu, podle doslovu k ní i ledacos nastudovala, přesto mi kniha přišla až příliš romantická, hlavně její druhá a čtvrtá část. Některé důležité zvraty mi připadaly neuvěřitelné, hlavní hrdinka na svou dobu až příliš emancipovaná, místy málo opatrná a naivní. Ze samotného prostředí se dalo vytěžit víc. Kniha se čte snadno, takže i když čtenáře nebaví, dá se rychle dočíst.

Jak tak čtu komentáře ke knize, mám pocit, že někteří četli něco jiného, než já. Asi se budu muset mrknout na český překlad...

Líbivé téma v nádherném prostředí, zvláště když San Gimignano se moc nezměnilo od Sofiiných dob. Moc pěkně se četlo o vzniku nám dnes známých pamětihodností.
Jenom na styl psaní si musí člověk vzniknout - 3. osoba se střídá se vzpomínkami ve 3. osobě a s myšlenkami v 1. osobě. V textu bylo vše trochu neuspořádané, podobným stylem jsou napsany knihy Elizabeth Freemantleové, u níž jsem se s tím setkala poprvé.
Hlavní hrdinka - z ní mám smíšené pocity, chvílemi byla na zabití, nedozvěděla jsem se, kdy se její vztah k manželovi obrátil. Ve své podstatě je to žena z našeho 21. století posazená do 14.
Dále nevím, co má autorka proti Marcellovi. Tolikrát ho vyzdvihnout, aby byl okamžitě (a hlavně v očích hlavní hrdinky) opětovně ponížen.
Dokonce tu máme i deus ex machina v podobě morové rány. To mi přišlo pro hrdiny knihy až moc kruté, ale zase to může vystihovat realitu středověku.
Co mi do knihy nesedí, je jenom doslov. Byla jsem totiž náladěná na středověký happy end, případně na opětovný návrat milovníka ze Sieny na scénu, dostala jsem ale současnost,ve které sice byla osoba se stejným příjmením jako má manžel hlavní hrdinky.
3.5 hvězdičky

Nemá to vůbec spád, je to příliš upovídané, rozvleklé. Jalová kniha, jinak to říct nedokážu.

Příběh o umění a právech žen ve středověké Itálii. Četla jsem mnohé negativní komentáře k této knize. Souhlasím s tím, že si Jota nepohlídala vzpomínky Sofie na dialogy s otcem, kdy první věta v dialogu nebyla psaná kurzívou. Byť vnímám, že tyto dialogy vycházely ze situace, kterou právě prožívala, a tudíž byly nejen vzpomínkami na zesnulého otce, ale také jakýmsi návodem, jak v se v dané situaci zachovat.

Musím přiznat, že mi nechyběla odvaha hlavní hrdinky, jak někteří zmiňují. Byl to středověk a proto se domnívám, že i na tu dobu byla hrdinka velmi odvážnou ženou. A je právě dost možné, že takto kurážné ženy pomohly měnit svět k tomu, abychom my ženy měly právo volit, právo se vzdělávat a nebýt jen služkou svého pána - muže. Za příběh, který vlastně němá šťastný konec, ale jak by mohl, v době morových epidemií, dávám tedy 4 hvězdy, jednu hvězdu nedám za to, že Jota si mohla více ohlídat formu. :)

Kniha se mi velmi líbila, jako kdybych se vrátila do Toskánska - jen o pár století dříve... Zajímavější spíš pro milovníky Itálie.

Kniha je napsána čtivým stylem. Chvílemi se podrobně zabývá technikou a postupy malování obrazů. Někdy to bylo poučné, ale spíše mě to nebavilo. Zajímavě byla pro mě vykreslená doba, ve které Sofia žila. Pro ženy to nebylo vůbec lehké. Některé ženy si to ale zbytečně komplikovaly, což je případ Sofie, která mi díky tomu nebyla sympatická. Byla hodně umíněná a dříve jednala, než přemýšlela. Zbytečně si přidělávala problémy. Závěr byl překvapivý a neobvyklý.

Ano, chytla jsem se na Toskánsko a malířství. Po slibném začátku mi po celý zbytek knihy připadalo, že autorka neví, kterou dějovou linku uchopit, kterým směrem se nakonec vydat. Děj se táhl, konec byl náhlý a rozpačitý.