lubtich
přečtené 425
Lucemburská zahrada
2011,
Michal Ajvaz
Po dočtení jsem byl vážně vcelku zmatenej jak kůň v žentouru. Byl jsem zlanařen na to, že jazyk románu je básnický a pestrý, ale nevím, až na filosofující chvíle, který byly ale v dějovém kontextu dost hatla patla, žádná okázalá tresť slastného slova nepřišla. Abych nebyl jízliv, děj je čtivý a začátek o Rossově próze a naopak konec o Iriině ostrově byly výtečné. Pasáže s Claire a hlavně o 13 dnech uvěznění v Nice mi přišly alevšak decentně pofidérní :D samotná yggurština mi přišla vcelku zajímavá, sálal z ní jakýsi rytmus a líbilo se mi i zakončení, tedy její zakomponování do symfonie. Nejsem uchvácen, ale budiž, trávilo se to obstojně :)... celý text
Tento chléb přežvykovat, psacími písmeny
2019,
Ernesto Carrión
Tento chléb byl pro mě příliš velké sousto :D spleť jihoamerických jmen a výrazů byla vážně obtížná, byť nepochybuji o preciznosti této sbírky/skládky :) za pár let se bezesporu ke knize vrátím, ale nyníž nechávám ladem a skladem.... celý text
Předvoj
2019,
Adéla Knapová
Četl jsem podruhé, neboť po prvním čtením mi to přišlo jako galimatyáš s potenciálem. A doopravdy – náznaky začaly dávat jasné kontury. Zároveň si stále myslím, že propojení emigrantské dvojice se světem, kde už ani hrách nemá kořeny, trochu dře. S jazykem se nakládá velmi umně s citem pro detail. Jasně, je to květnatý a někdy si říkám, že bych bez některých obratů obešel, na druhou stranu je Knapová v tom živelném jazyku ukázněná a má to promyšlené, žádné halabala: ať už se jedná o variování promluv v různých kapitolách, dlouhé výčty či přímá řeč, na kterou nereaguje druhá osoba, ale mluví stále ten jeden. I díky těmto prvkům jsem si na styl brzy zvyknul a četlo se mi to líp než kdeco. Zajímavé je střídání dynamiky, třeba v první části se až pitvavě vypravěč zaobírá výstupem do schodů, zatímco samotný odjezd do zahraničí (čili nejvíc dramatickou pasáž) popíše letmo pár větami. U tématu, které by mohlo jednoduše upadnout do patosu, si i tímto uchovává patřičný odstup. První část s dramatikem Rudolfem a novinářkou/herečkou Miladou, kteří odjíždějí do zahraničí, funguje v knize nejlépe. V cizím prostředí se najednou plně ukážou vratká místa jejich vztahu, odlišnosti přístupů a vnímání, z euforie ze svobody se stává vyprázdněnost. Komplikovaný vztah pak dává k zamyšlení, co se mezi nimi vůbec odehrává: boj o moc, kariéru či nesmrtelnost? Knapová navíc podává informace v náznacích, epizodicky, což znejasňuje už tak vachrlaté souznění. Skvěle vystavěná je třeba pasáž, kde se Milada a Rudolf radí s ředitelem divadla, který jim má zajistit místo – Rudolf však v tu chvíli zahlédne v dalekohledu starou pasteveckou chatrč a je jasné, co bude následovat. Perfektní je také kapitola po roce 89, v níž Milada formuluje a pečuje o Rudolfův odkaz – a přemýšlí, jak s ním naložit, protože se do něj chtě nechtě otiskne i ona. Druhá dějová linie je ještě zašmodrchanější, už vzhledem k tomu, že dochází k propojení s částí první – bohužel velmi matně, takže se mi to mnohem líp četlo jako dva oddělené příběhy, přestože jde zpozorovat jasné opakující se motivy duše a kamene, které jisté sepjetí konstruují. Příběh uměle vytvořené Evy je situován do nějaké blízké budoucnosti, v níž se vyskytují obří skleníky plné transportních plošin, obřího rychlohrachu a automatičtí čmeláci, kde jsou lidé očipovaní a kontrolují se jejich tělesné hodnoty. Ale co duše? Šlechtění lidí je jako šlechtění rostlin – když jsou bez kořenů, je to ještě jednodušší: ovládnout je, zmanipulovat, mít dohled. Odosobněný a odcizený svět líčí autorka přesvědčivě, technologický pokrok na úkor duševní vyprázdněnosti, jasně, ale knih, kde "lidé uvažují v 1 a 0", zas tak málo není a nenabyl jsem dojmu, že by se jednalo o něco objevného, přestože mě dílčí motivy zaujaly (třeba ty hologramy, komunikace s neexistujícím Adamem atd.). A i přes tu chaotickou nejasnost moc pěkný a vybočující z běžného modulu české prózy. Brala kameny, které Rudolf sbíral a schraňoval na polici v zádveří, a cestou do vsi je odhazovala co nejdál. Rudolf dělal, že o tom neví, a dál je domů nosil. Fascinovalo ho, že i když zdánlivě vypadají jeden jako druhý jako stý, při pohledu zblízka má každý jiné žilkování, svou unikátní kresbu, rysy; říkal si, že byť neživé, jsou jako lidé – zaměnitelné a zároveň nepodstatným způsobem jedinečné. Nosil je po kapsách, uklidňovaly ho, záviděl jim. (s. 24)... celý text
Skořicové krámy (15 povídek)
2012,
Bruno Schulz
Nutnost každého surrealisty...slast číst tyto slova, občas se člověk ztratí, ale o to lepší je pak pocit, když se najde.
Kdo chytá v žitě
2010,
J. D. Salinger (p)
Vidím, že tuto knihu buď lidé nenávidí, nebo si v ní vyloženě lebedí. Nezařadím se asi ani k jednomu táboru. Kniha je psána dosti osobitým slangem, jež mě zaujal, i samotná persona Holdena není jinak prostoduchá. Sic je Holden bezesporu zhýralý, rozverný a ke mnoho věcem kritický, tak jsem si na jeho překotnost zhruba v půli knize zvykl a v něčem se myšlenkově i našel. Pochopitelně, že Holden nemá být žádným vzorem, ba právě naopak mi jeho zhýralost přijde dobrým varováním i v dnešní době, asi bych nedokázal pravit, že není aktuální. Není to můj šálek, ale příjemné vlažné počtení to bylo :) *Jen doufám, že nebude o člověku, který nesnášel biograf a filmy, natočen film, to by bylo dosti paradoxní :D*... celý text
Herbář k čemusi horšímu
2018,
Petr Borkovec
Budu se snažit razantně vyhýbat superlativům. Ale pro Borkovcovu tvorbu mám neskutečnou slabost. Haraburdí, haraburdí, harampádí. Zbožňuju to. Co všecko může bejt báseň? Básně jsou všude, vyskočí na vás zpoza prořezávky i z internetové seznamky. Báseň je všecko. Medailonek v latině a věnování střevlíkovi, to je hned vcelku svérázný začátek. A texty frčí jedna báseň (ne že by se vždy četly jedna báseň). Seriózní kousky, glosy, útržky, zlomky, ukradená báseň (drzost!), jazykové experimenty, drobné prozaické útvary. Obrovská různorodost. To stejný jazyk. Přes klopotný novotvary (lesostinný, sosnomračný, korokmenný) k obrozenecký češtině. Lidově i vážně. Až nyní mi došlo, do jaké míry je Borkovec (a teď se vyhnu slovíčku environmentální, páč evokuje trochu dnešní pseudoekologický šachry) přírodní básník. Ptáci, brouci, ryby, škeble a kormoráni (moji oblíbení), hmyz. Remízy a skládky. Tohle fakt můžu. Borkovec formuluje pravý vztah k přírodě. Bez estetiky, ale s radostí z poznání. Z textů sálá neskutečná zvídavost a touha po poznání (přitom neodborná a lehce převedená na čtenáře - kupříkladu při čtení Přesně jako Bill Fay... jsem si musel taktéž lehnout do záhonu a sledovat rostoucí rajčata). Pozorování - to je to hlavní. Míň přemýšlet a víc civět. Zdánlivé banality a všednosti se v Borkovcově podání stávají unikátními. Ve spojení s hravostí a humorem se z toho stává snová kombinace. Dále mě zaujala propletenost se subkulturami - prospektoři, lidé na seznamkách, rybáři, detektoráři, květináři, pornoherci, vykradači chat. K tomuhle repertoáru by mi úplně seděla například obsluha sběrného dvora. Takové titěrnosti, jako je elegantní obálka, název a trefné pojmenování jednotlivých básní, jsou sice druhořadé, ale i to musím ocenit. Nejfamózněji vylisované kusy (musel bych zde vypsat polovinu sbírky), krom nich ještě Z diskuze na skládce (prorezlý lavor má mé veškeré sympatie!): ODEŠEL ZE ZAHRADY a už se nevrátil, nepodal o sobě žádnou zprávu. V minulosti byl pohřešován. Zvláštní znamení: vlastně žádné. Je hezký. (s. 69) ZLOMEK LXXXVIII Protože kolibřík sající květ se podobá hlavě vzrušené kobry, rozebírám jeden remíz. (s. 121) TŘI PÁRY (úryvek) „Ježíši Kriste, Ane Lynn, asi bys měla zajet ke krajnici,“ řekla Roxy Taggartová. „A budeš se snažit mě nevytěsňovat?“ odpověděla Ane Lynn. (s. 105) SLÁMKA A SLEPÝŠ KŘEHKÝ Slámka si řekla pro sebe, že není slámka, že je slepýš křehký. Slyšel to slepýš křehký a pomyslel si, že není slepýš křehký, že je slámka. Každá věc má něco společného se štěstím! I každé zvíře! (s. 96) A přinejmenším si zapamatovat, že bažant kodrcá, hada do hlavně nenabíjej, kazí zbraň! a ledňáček krade. Nebo že někdo může civět jako kocour do prořezávky. Klenot je to, řekl bych, ale ke skromnosti přístupu Borkovce se to nehodí. Takže bych řekl, že tahle sbírka je spíš takovej prorezlej lavor.... celý text
Polní práce
1998,
Petr Borkovec
Už výřez z Pissarrova obrazu a obrazy první básně ("minutový Betlém") vypovídají o impresionistickém vyznění sbírky. Ticho, klid, obrazy vsi ve svých proměnách podle ročních obdobích, ulice a zahrady. Zásadní roli zde hraje pohled – jsou to básně silně vizuální, tvoří jakési nákresy důvěrně známých prostorů, v nichž je toho však stále málo konkrétního a zároveň se nedá říci, že by to byly místa abstraktní. Důležitým motivem je okno, jímž subjekt často nahlíží do prostoru ("A já stál u okna jak u ohniště.") Styl je věcný, klidný, chvílemi až příliš deskriptivní. Suché výčty rekvizit a zátiší jsou však tu a tam vyrušeny ornamentem, jinak mi to v souvislosti s básněmi z interiéru mi to mnohdy připomnělo texty Petra Hrušky, barevné, krajinářské básně s motivy ročních období zase nejsou vzdálené Skácelovy. Formálně je to poněkud rozkročené, najdeme zde volné verše, ale i verš vázaný, kupříkladu sonet. Za zajímavé považuju drobný výskyt prvků, které se později v Borkovcově poezii rozvinuly v plní síle. Ovlivnění překládáním z ruštiny se zde spojuje s textovou apropriací – sice jsou to spíše záblesky, ale najdeme zde volné překlady, či dokonce citace z korespondence ruských autorů. A už tu poprvé čouhá Sellier a Bellot (báseň Pokoj s chodbou). Je to pěkná poezie s barevnou citlivostí, s bedlivě odpozorovanými prostory (třeba vlakové prostředí), ale zároveň ve své tichosti a klidu poměrně monotónní. Je v ní pár básní, které mám v hlavě silně zaklesnuté (Přístěnek), případně výborné a přesné obrazy ("Reflektor auta vyrval z tmy kus lesa"), ale jinak je to spíš sled dobrých obrazů. Pantograf 0.05 Blankytný umakart, zářivková řada – rozčíslá nebesa, návaly světla: Otec s dospělou dcerou, já, hranostaj, zelný smotek vojáků a čpící, umaštěná záda. Hvizd. Dávka lamp. A tma. V oknech rozvěšeny zažloutlé, zkrabacené snímky našich tváří. Vojáci – karty na stehnech. V uších ženy kymácející se dva jaspisové hleny. A otce s dcerou vytrhává z mikrospánků mladičké srdce, které krvácí a září na dlani opilce od nádražního stánku. Ona je žirafí a plochá. Tu jí z klína pod nohy ožraly sklouz program Cymbelína. Sehla se v bílých šatech jako k polibku. (s. 14)... celý text
Eugenie: Příběh české hoteliérky
2019,
Jana Poncarová
Poetické pasáže, historický motiv, barvité popisy a samotný děj jsou doopravdy strhující, JENŽE... samotná hlavní postava, po níž je tato kniha pojmenována, není natolik zajímavá či odlišná, abych dychtil po vidění z jejího úhlu pohledu. Odtažitost od dětí mi přišla chvílemi skoro jako zášť... celkově je to tak i tak vydatné čtení, ale osobně se mi líbily mnohé historické romány více :)... celý text
Svatá hlava
2019,
Hana Lehečková
M y š l e n k á m n i k d o n e z a b r á n í Slabá duše, silná kniha. Takto si představuji psychologickou sondu do hlavy člověka - a to schizofrenika, který pravděpodobně trpí nějakým mentálním onemocnění a má svůj vlastní svět, který tvoří z různých infantilních pohledů. Experimentální forma je na toto téma jak dělaná, až automatický proud myšlenek bez interpunkce, vyšinutí z větné vazby a zafixované výrazy ("To je velká záhada.") Nádherná typografie, při níž se střídají dialogy, kurzíva, testy, důrazný capslock - deníkový zápis jak dělaný. A přestože ilustrace v beletrii běžně nevyhledávám, tak zde působí koláže Ondřeje Dolejšího velmi promakaně i myšlenkou. Vlastně nevím, zda jsem se zápiskům víckrát pousmával (pokoj obývací tobě, žížaly za plotem, omlazení babičky), nebo jsem se chmuřil. Zejména rozbroje s matkou mě hrozně skličovaly; jak sociální bída dokáže všechny členy domácnosti rozpoltit. A těch chmurných pasáží tam málo není. Představy fungují na plný plyn a dodávají novele kouzlo, v něčem se člověk jako dítě nemůže nevidět. A ten myšlenkový chaos je tak autentický. Co pro mě bylo skvěle zvládnutým motivem - ovlivnění náboženství, ty zaryté věty v mysli, které pak jasně cloumají protagonistou. To bylo děsivé. Zajímalo by mě, jak by novela vypadala v cizím jazyce (a že je toto dílo žhavým aspirantem na reprezentaci naší literatury), už teď čest překladateli. A jedno trapné přiznání nakonec: v testu "Blbec: ano x ne" jsem se dostal na 10 bodů. Jsem velký blbec a měl bych se jít zahrabat, což je velká záhada. Na mši svaté se mi ze všeho nejvíce líbí že v létě není v kostele vedro dále se mi líbí ten pokoj svatý jak si lidi třesou rukama a říkají, pokoj tobě, to je v kostele celý rok třesou si rukama i lidi co se neznají vždycky jsem si říkal, jaký pokoj jako myslíte nějaký obývací pokoj, a když jsem třásl lidem rukou a říkal, obývací pokoj tobě, tak mi začali říkat, blázne, a to mi říkají i dneska když už říkám normální pokoj tobě. (s. 15)... celý text