"Cash před kurvama, mí bratři před prachama", rapuje Yzo na tracku CPK (2017) a myslím, že i Lovrenského hrdinové jsou tomuto heslu celkem věrní. Jejich situace je ale formována (a tedy zatížena, ale i tmelena) zkušeností druhé migrantské generace v Norsku, což kromě různých nesnází (podezřívavost polišů, rozvrácenost rodin atd.) vede také ke sdíleným způsobům komunikace (tzv. kebab-norština, která – jak je v jednom odstavci naznačeno – nabývá až kryptické funkce argotu, což vzhledem k různým kriminálním lumpačinám přichází vhod). Jsem spíš skeptický k tomu, když se způsob psaní typický pro nějaké médium (zde emotikony a ledabylé, vyhrnuté sekvence) překlopí do knihy a myslí se, že je tím "autenticita" garantována, ale musím přiznat, že zde mě to i díky fenomenálnímu překladu strhlo; Lovrenski prostě není mileniál, který si myslí, že spojení "super hustý" je příznak mlaďáctví a coolness; tohle je mluvě kluků z obchoďáků veskrze blízké, i když v norském multietnickém prostředí je ten jazyk rozmanitější a checkpointy jsou kebabárny. Linie je zřetelná, ale zároveň nijak důkladně vedená, krátké odstavce končí srandičkami nebo vyjetě; životní vývoje jsou vesměs neuspokojivé a vrtkavé, ale sebereflexe příliš vzácná na vyproštění. Žádné "ze dna na vrchol", spíš hodně nudy, "říct nějakou píčovinu a doufat, že se někdo zasměje" a popichování bez zlých úmyslů, dramata a zranění dost samozřejmá, taky hodně výrazně vyvstává truchlení, i když je – stejně jako zranitelnost – tutlané. Odstíny dospělosti i naprosté dětinskosti, dost často mě napadalo slovo "kompenzace", image se ale nikdy pevně neudrží (telefonát od babičky nejde dohromady s mačetami). Socioekonomický aspekt spíš potlačen, i když někdy vykoukne; sellení každopádně převažuje nad strádáním.
básnická kniha, v níž se nacházejí verše jako “asi nemusím vysvětlovat, jak se cítíme” nebo “autentická výpověď tě odpovědnosti nezbaví”, se rozhodně blíží mojí nejlepší představě intimní lyriky
Halabala, ale bohužel ne tak, aby k něčemu dráždilo/ponoukalo. Přitom materiály velmi pozoruhodné, chvílemi ve střizích pěkné paralely a ústřední metafora zajetí (internace/myšlenek/rezidenčního pobytu) dost nosná; ale prožitek prostoru nějak tak přidušený a úvahy na něj napojené jen volně. A prosím nakladatelé nechávejte klopy čisté, není třeba tam vypisovat domnělé jednovětné highlighty
vyprávět příběh / podat zprávu
– spíš bio-fam než soc-pol (na první dobrou, jasně, že se dění nerozprostírá ve vakuu); riziková těla – přenosy, genetika, špinavost
– muži (zjevující se, vzbuzující podezření, znepokojiví, i když násilí přímo nepáchají; s hybridní, nečitelnou identitou – "Dedkochlap", zapomenutý (asi) rodinný příslušník, šmelinářský otec přenechávající výchovu dcery na podřízené)
– přepálené obrazy zabalené do celkového obrazu tak, že zdání přepálenosti nevzbuzují (auto-církev, "zbij mě na skákacím hradu na 10 minut, nebo ti dám auto za 10 000 euro", nezřízená expanze energeťáku)
– starý svět už odsunutý (nejen dálnice v posledním – nejbrilantnějším – textu, ale třeba taky věnec z různých přírodnin bez vazby na konkrétní dobu nebo useknutí hrdla šampaňského jako hrdla kohouta)
– ač spíš na druhé koleji, tak hodně pěkné dětské popisy (první vztah jako ujmutí se toulavého koťátka, ležící dítě jako ohryzek jablka na peřině, dítě odevzdané babičce jako donáška jídla)
– auto ohrožující, deformující a fetišizované, ale možná překvapivě dost často útulné a zachraňující; tak zvláštně zní věta: "auto, ve kterém mě vychovala"
V porovnání s nechvalně proslulým debutem doopravdy důstojná záležitost – i když se chvílemi ozvou jisté dozvuky silácké "chaconnovitosti" (zejména v pasážích o milostných eskapádách; ale to beru i jako nutný bod pomyslného – nijak zvlášť zdůrazňovaného – zrání vypravěče; jedna ze závěrečných partnerských scén je naopak skoro dojemná: "Ticho znie inak, keď mlčia traja."); převážně ale střídmé a nenaduté. Navzdory fragmentárnosti na úrovni materiálů a strohého dávkování to dohromady dává vlastně dost celistvý obraz a celou dobu jde dost zřetelně sledovat linie, které se vzájemně proplétají: osobní, rodinnou, společenskou, politickou a literární. Nejznatelněji pokulhávají ty poslední dvě – jako by Hučko měl sčesat jabloň a místo toho, aby pečlivě otrhal jeden plod po druhém a ty nahnilé vyřadil, tak zatřásl celým stromem a ze země sebral i to, co se při dopadu otlouklo (kostrbatější metafora než jsem očekával) – prostě nebylo nutné citovat tolik zpravodajství a parafrázovat literární texty, kde se mihne scéna volně související se vztahem otce a syna; výsledkem jsou jen tak nahozené pasáže mdlejšího rázu. Na druhou stranu to lze chápat jako podtržení vypravěčovy obsese, která jeho mysl pohlcuje i v drobnostech – pozastavuje se nad spojeními jako "chodiť niekoho pozerať" nebo nad tím, že poslední zastávka před městem, kam umístil svého otce do ústavu, se jmenuje Zbehy. Není to jen otcova nemoc, která odkrývá (zdaleka ne jen fyzickou) křehkost, jak naznačuje i citát z eseje On being ill od Woolf, a není to jen otec, který je ve své nemohoucnosti odkrýván; celá ústavní situace s rituálním dojížděním vlakem, rozpačité interakce bez přenosu čehokoliv nebo podobně sporá komunikace s tamější klientelou a personálem vystavuje pochybnostem a otázkám i samotného vypravěče: "Spolieham sa na to, že si tým magicky vyslúžim akési zásluhy a vyhnem sa rovnakému osudu? Anebo splácam nejaký dlh? A ak áno, čí je to dlh – jeho či môj?" Navzdory tomu, že se zdá, že má nad otcem, který zažil po krátkém devadesátkovém rauši sešup a chřadnutí, i když to jeho ego stále nepřijalo (hrdost na status bývalého obyvatele Bratislavy), navrch (třeba jen tím, jak často bývají různé otcovy reakce a gesta zobrazována jako dětinská, dětská; nebo tím, že má vypravěč vzhledem k otcovu prostorovému omezení a absence mobilního telefonu naprostou kontrolu nad kontaktem s ním), tak ho prostá genetická (a případně povahová nebo dějinná – vypravěče přece taky "vychovala" devadesátá léta) svázanost ponouká k úvahám nad vlastním potenciálním rodičovstvím a zodpovědností. Podstatnou rovinu tvoří taky paměť – opět nejen ta otcova (který není schopný souvislého vypravěčství, a tak se o něm vypravěč dozvídá nejvíce z ústavního časopisu Môj domov, kde člověk, kterého za celý život neviděl číst, natož psát, figuruje jako zástupce šéfredaktora), ale i vypravěčova, moc pěkně zrcadlená "vytrácející se" básní Jána Smreka.
Zápach stareckého moču sa šíri celým ústavom, niet kam pred ním uniknúť, cítiť ho vo výtahu aj v fajčiarni. Kým nastúpim do spiatočného vlaku, ešte hodinu sa prechádzam po meste, aby som ho zo seba vyvetral. Možno si to len nahováram, no mám pocit, že i tak ho potom zo mňa ľudia vo vlaku cítia. Klopím zrak ako malý chlapec, ktorý zavrie oči a myslí si, že ostatní ho nevidia.
Mileniálství ze sebe člověk snadno nesetřese (takže v slovníku sedmnáctiletého kluka se kromě obligátního “paření na kompu” objeví označení holek jako “roštěnek” nebo “žab”), ale jinak kvituju – je to sice chvílemi krapet didaktické, doslovné, kostrbaté a karikující, ale v rámci žánru vcelku v pochopitelném množství; necitlivé mi to nepřipadá, od teenagera, pro kterého je exotika i maloměstské centrum, lze sotva očekávat intersekcionální záběr. Naopak mi kombinace studu, kamarádsky vřelého škorpení, trapných průpovídek i slušňákovských opisů (“Děvkárna se říkalo střední škole ekonomické, a jak z názvu vyplývá, mělo se za to, že ji navštěvují převážně dívky pochybných mravů.”) připadá dost uvěřitelná (včetně pasáží z digitálního prostředí) a základní východisko (nepatření kvůli “polovičatosti”) umožňuje ztotožnění nad rámec identitárního čtení; konstatní je sociální akcent, ale ani materiální strádání nezamezuje prožívání drobných radostí. Fikaně zvolený vesmír jako předmět fascinace protagonistů – v kontrastu s uzavřeností maloměsta/sídliště.
Příliš místní – věnovat 120 stran Kamenickému Šenovu; maloměstu, kde ještě tu a tam vykukuje tutlaná německá historie, ale kde je velká sláva známá už jen z fotografií – dnes nastupují malé zmary, rozpady (s tím si Procházka dává hodně záležet – všechna ta zpuchřelost, zpřetrhanost a omlácenost) a umělosti, které bezostyšně zakrývají paměť, ze které zbývají už jen "navezené zbytky starého světa". Docela špatně uchopitelná perspektiva mluvčího – něco mezi místňákem, kronikářem, navrátilcem (detekujícím četné proměny a přece jenom chvílemi dívajícím se skrze prsty), ale taky stavebním inženýrem a zeměměřičem (trochu přeháním, ale snad v žádné knize jsem nečetl tolik exaktních pojmenování všemožných materiálů). Napomáhá tomu taky zdánlivě neutrální styl, chvílemi doopravdy neskutečná sušina – věta za větou bez strof, odnikud nikam, bez point, jen aby se neřeklo – ale právě z takového podlaží mohou vyrůstat cloumající situace. To důležité se zde děje v částicích (ovšem, naštěstí, snad, spíš), které, zdá se mi, hodně určují i plynutí básní. V druhé části knihy se to ovšem rozparádí víc a "lore" města divočí – eskalují všechny "prý" a "údajně", dříve nenápadně zapuštěné promluvy se rozvíjejí v někdy až ztřeštěné historky a z mechů vylézají salamandři, které teda nikdo nikdy neviděl. Někdy by se mohlo zdát, že je to mluvčímu tak trochu jedno (nezajímá ho název místního potůčku, neviděl a nepátral po fotce Henleina mávajícího z balkónu Sokolovny), ale upřená pozornost ho usvědčuje a jde tam cítit i ta náklonnost, i když hodně nepřímo – ani ne teskněním za mizejícím světem (byť je i z deskripce zjevné), ale především potutelným dávkováním a opakováním míst, postav a jiných organismů (které se míhají i opakovaně, někdy jen zlomkovitě, ale vždycky z jiného pohledu) a houževnatým vdechováním i jiných významů, než které by někdo mohl na první dobrou na sudetské městečko připoutat. A co na tom, že to třeba není tak úplně pravda.
Mezi dalekosáhlostí (všechny ty pahorky, nekonečné hladiny a oblaky, ale také řada aluzí sahajících daleko v čase) a intimností (s přibývajícími básni nabývá na zřeteli ztráta milované ženy). Robayna si co do výseče motivů vystačí s málem (zvony, moře, světlo, věčnost), obohacující efekt má spíš proměnlivost tvaru básní – od valivých vln veršů, jejichž interpunkce a přesahy jako by ztvárňovaly členité mořské pobřeží, po pravidelná, ukázněná čtyřverší. Ztráta je nahlížena skoro až podivuhodně smířlivě a harmonizačně, ale k tomu se taky dochází postupně, hledáním "jazyka pro nevědomost" – spíš soustředěnou upřeností než činy, pořád se mi při čtení vybavovalo slovo "doléhání", něčeho mimo dosah, co však ale zasahuje intenzitou doteku – živly jakoby v nefyzikální podobě, nebo naopak zhmotnění duchovna; to se ještě musím rozhodnout.
XXVII
Šli jsme do lesa, kde vysoce strměly stíny.
Hora tam nahoře, naprosto netknutá, vážná,
pozorovala, jak stoupáme. Úplně sami
jsme prošli mořem vzduchu za čistého rána.
Vzadu zůstalo tlumené mravenčení světa.
Mezi skvrnami slunce jsem ti vyprávěl o starých
verších, únosu, nanebevzetí. Stín otevíral
chladné lůno, aby nás do něj mohl přivábit.
Živé sluneční skvrny mezi borovicemi,
ústa pod čistými mraky extází uchvácená.
Lesní vzduchu, vezmi si k sobě naše životy,
aby společně s tebou vířily ve výhni světa.
Jánošík kdyby nebyl mid – kostrbatá mytizace a čecháčkovské fantasy, vlastně neznám fantasy klišé, ale jako bych se je skrze tuto částečnou parodii dozvídal. Nezamýšlený největší sborník příležitostné pohřební poezie. Povedené grafické defekty, jako by právě v nich stydla řeč. Myslel jsem při čtení na Empusion od Tokarczuk – taky feministické vyprávění, kde se ke slovu nedostávají ženy; jazyková, stylová a žánrová starožitnost (vznešená i přízemní) použita pro něco veskrze současného.
Celou dobu povlak něčeho vážného, ačkoliv se řeč stále stáčí k všednímu kolotání. Při akčních scénách se každopádně tají dech. Ahoj lásko, vypátrám tě a zažiju estetické hojení, ještě nejsi mrtvá, jen se mrtvou stáváš, ahoj.
dávám čtyři hvězdičky, protože občas ty tvoje Ampliony chrčí jako ty u nás na vesnici (třeba míra makabrozity – kdy už přichází otupělost?; taky mi připadá, že se občas až příliš spoléháš na to, že se báseň udělá nějak tak sama atmosférou – což ti teda většinou vychází, přiznávám), ale to nic nemění na tom, že jsi doopravdy krásně provinční a že jsi to krásně prošel křížem krážem. V něčem mám pocit, jako by ses narodil v jiném lexikálním i historickém podnebí – už jen ten medailonek: "Otec byl havíř a maminka švadlena" i to tvoje proutkařství, to je vážně národní obrození coded, když to napíšu tak, jak bys to nikdy nenapsal. Ale zároveň z toho neděláš skanzen, nejen kvůli těm bytovkám, co se tam občas mihnou mezi těmi všemi celinami, troky a újezdy; myslím, že jistá archaičnost je dána tím, že jsi všímavý především k tomu, co už zvládá jen upomínat. Příznačné mi připadají vynechávky sloves (co by se taky zřetelně dělo v zemdlené krajině), a když jsou, tak jako by byl zastřený původce toho všeho – a přesto se v těch verších děje hodně dynamických dramat, i když nevychází z vypozorování, ale mnohem víc z vědomí. Tobě se zamlouvá asi hlavně stylizace "čavargoše", ale myslím, že jsi trochu i takový prokletý etnograf, že to prostě dost dobře znáš, ale vědět to dáváš spíš oklikou – protože jinak by tak působivě nevyvstaly všechny ty obrazy mezi krutostí a zbožností, ta fušérská sakrálnost; jinak by se nevyjevila brutalita v těch oblastech, které se násilí většinou netýkají. Taky se mi líbí, že se umíš stejně dobře zadrhávat jako přicházet s dechovkovými rýmy.
Jenom takhle krátce – tak zdar a přeju ti, ať najdeš pevného místa k žití stejně jako čas pro "šťastné návraty do neznáma",
Ke spojenosti mi stačí breptání a drmolení takřka staletého, lehce nesnesitelného a lehce halucinujícího muže, který předčítání z bedekru roku 1913 doplňuje repetitivními průpovídkami ("to nejsou hezké mrtvoly", "smutné, smutné", "beautiful lanscape of battlefields, cementaries and ruins", "dívat se skrz historii", "já vím, co chcete říct" – nikdo to říct nechce, ale řekne si to sám), rytmizováno doopravdy jako jízda starou lokálkou (i v pásmu vypravěče – "chodil jsem...", "myslel jsem..."); pro šotouše to musí být vůbec slast (výklady o nádražích, horských železnicích a úzkolejkách), ale zajímavá je i převoznická figura (k vodním plochám se přitom nepáchne), osudové chápání rakousko-uherských událostí (ve srovnání s dnešními spory o politice paměti, které se zaměřují spíš na 20. století), proměňující se dynamika hlavních postav, nakonec stejně šílených a ztracených (podrážděnost a kárání, ale nakonec snad i vcítění se – cesta Střední Evropou zároveň jako cesta k sobě navzájem, ale i k vlastní – neblahé a postupně odkrývané – minulosti), motiv zahlédnutých srnek nebo očekávání agonie, které nebrání fascinaci pohřebnictvím (časopis Zpopelnění, tvl). Konec možná trochu toporně mysteriózně vyšinutý, ale jinak wow, jestli se takové knihy čtou v Česku a Německu masově, tak Střední Evropa možná není zas tak mizerné místo k žití.
Otec chtěl, abych se jmenoval Wenzel Winterberg, protože když napíšu své iniciály, jsou v těch písmenech vidět hory obklopující Reichenberg, ano, ano, ochraňují ho stejně, jako hory ochraňují celé české údolí, jako oba strážcové smrti ochraňují jeho žároviště... A uprostřed mezi těmi W ční k nebo nejkrásnější hora... Ne, není to Ještěd, jak by si mnozí mysleli, je to Monstranční vrch se žárovištěm. A tak budu vždycky vědět, odkud pocházím, říkal otec. A kam mám jít... WW."
(s. 421)
Umíněná potřeba rekonstruovat osobu (a ještě tak osudovou, jako je otec, a ještě tak záhadnou, když se po půl roce po narození syna vytratí a v jeho dvanácti letech zemře) na základě zdánlivě mohutného "trojhlasu" – vlastních záblesků vzpomínek, zprostředkovaných pamětnických výpovědí, které se v audio podobě rozplétají a zase zaplétají, a nakonec vlastního hlasu titulní postavy, která však o sobě může svědčit už jen vizuálně, pozůstalými grafikami a olejomalbami. Dostavuje se však především zpětný ráz takového bažení, které se ukazuje být frustrující (ale zároveň snad i provokativně pohánějící), protože s každým nálezem a dohadem se otevírá nový matný, či přímo bílý prostor – vzpomínky jsou nejasné a torzovité, svědectví známých si vzájemně odporují (nebo se dokonce zjišťuje, že je hovor veden o úplně jiném "Novotném"), z výtvarné pozůstalosti zbyl jen nepatrný zlomek a ve výpovědích se obrazy objevují jen ve formě hrubých, váhavých nebo i docela jistých, ale rozrůzněných ekfrází. Nakonec je tak "Mistr" charakterizován zejména samotným unikáním a mizením, které vyvstává nejen během procesu rekonstrukce (při uvědomování si jeho nepostižitelnosti), ale i ve vzpomínkách, kde je zachycován jako prostorově nestálý (i když stále na katastru jednoho města) a časově nevyzpytatelný – odchod od rodiny, změny ateliérů, zběžné a půlnoční návštěvy, usínání na smetišti, zašívání se a pozdní docházení. Nepomůžou strojopisné básničky ani kádrové materiály, pořád je to především vysmekávání, drolení a přehodnocování, některé detaily se zaryjí tak, že o nich nemůže být pochyb – ale celek zůstává tajuplný. V úhrnu je celá pentalogie šíleně rozvrstvenou sítí postav, forem, období, rolí, důrazů, prostorů, médií, perspektiv..., která nemá obdoby. Když už teda autofikce, tak takováhle.
Nejsem u vytržení, ale vážím si toho – ani ne skrz nějakou objevnost (ať už stylovou či obsahovou), spíš mi připadá vzácné, jak moc se u Haugové zprůhledňují procesy vnímaní. Všechno to přepínání mezi sny, vzpomínkami, jazykovými mikroreflexemi, odkazy, přítomností i citacemi – v málokteré knize je tak zřetelný tento tvůrčí pohyb (na jehož svébytnou trajektorii upomínají i všechny ty mezery a dvojtečky), aniž by sebereflexivita zaclonila pozornost k okolnímu světu.
ako dlho vydržíme
byť bez objatia: v októbrovej záhrade
sa triešti svetlo hviezd na kmeňoch sliviek vrstvy
lišajníkov (matná biela čipka) sedím pri okne
a čítam vlastne neprevraciam stránky len
si predstavujem kedy som knihu naposledy
čítala : ako sa pred oknom mihli tiene
rokov dní závratov skoro dotykov a skoro
miznutia neboli sme dlho ale boli sme
povieš sto rokov alebo dva dni je
to isté : výrez za oknom je presný :
neobráti(me) sa
Vyjít z rytiny, úryvku z učebnice, povídačky nebo fotografie, navodit střízlivé stylové klima, ale pak se skoro neznatelně stočit někam, kam původní médium/forma nedosáhne. Absence vlastních jmen (ani stát – "tisíce ostrůvků, ostrůvečků a útesů, které velký ostrov lemovaly jako zaschlá krev, táhnoucí se podél dlouhé zelené jizvy"), takže navzdory tušeným historickým předobrazům jako by nakonec nezáleželo na tom, kdo je kontra, vzbouřenec, povstalec – protože proti čemu vlastně, když se situace může nevyzpytatelně změnit, i na základě zcela absurdní náhody. Všechny ty kumulované zbraně a vyteklé krve vedou k zvláštní apatii, která čtenářovu pozornost svádí k něčemu, co se z toho stabilního motivickému rámce vymyká – (čehož vlastně není moc) třeba k ženě vypivší kávu ve dveří. Suše i posmutněle ironické dějepisectví konkrétních situací, pod kterým to praskne až na konci a objeví se tklivý tón – žal zoufalé matky nelze stlačit do věcnosti. Tak ještě jednu vzpouru.
(Výraz "frustrovaná láska" z anotace Anežky Charvátové je výborné spojení pro vztah k místům obecně.)
Ztichlé, pokorné úkony – takřka jako z kostela, akorát většinou v otevřeném prostoru, bez okázalosti. Pozornost upřena ke všemu okolo, s bezzásahovým přístupem – a zároveň je to myslím kniha hodně o spolubytí a blízkosti (třebaže se to může zdát být paradoxní: "navzájom za vzdalujú, ako keby boli samy osobe neúplné"), o tom, co znamená být součástí. A to nejen toho hmatatelného světa (pozorovatelství zde ostatně nemá funkci nějakých zaskakujících postřehů o realitě, spíše detekuje jindy nepovšimnutelné body procesu vnímání a vratká překlápění do slov), ale taky toho znakového ("ako hudba občas / zavadí o sluch a zmení se na seba") – pozornost se upíná právě přečteným větám, mluvčím pomotaným konstrukcím i k jednotlivým slovům; rozkoš i víru z řeči střídá vědomí nedostatečnosti, když se najednou nejpřesněji vyjádří obláček před ústy v zimním vzduchu. Možná lze tímto způsobem číst i titul knihy – hlína jako něco prazákladního a ve své elementárnosti prostého a podstatného, ale zároveň ve fixované/pevné podobě velmi křehkého.
Nenese se to ovšem v duchu nějaké opatrnické starosvětskosti, naopak – jeden celý oddíl je sestavený z vět vysekaných ze slabikáře z 19. století (až naivisticky prosté axiomy kladené za sebe, z nichž se však stejně vyvrbí něco závažného), opakovaně se cituje Alice Oswald (jedna její nádherná polní báseň dokonce celá – verš "predbehnúť svoje ľudské myšlienkové formy" by mohl fungovat jako univerzální pobídka a zároveň vztyčený prst při psaní poezie), navzdory určité míře vysněnosti nedochází k zabedněnosti v konzervovaných kulisách, podstatnou roli tady hrají alkalické baterie i youtube. Třeba jedna z posledních básní, v níž se zasekne obraz videa Walking in Castle Part, ale zvuk hraje dál, pěkně zvýrazňuje časové téma knihy, vztah stojatosti a toku – a básně, v nichž kachny neznatelně poplouvají v mírném proudu potoka, v nichž se pomalu padající vločka zdá být jako z knížky, vypovídají ve výsledku o něčem velmi podobném.
