lubtich přečtené 427

Nová divočina 2020, Jonáš Zbořil

Velká divočinová senzace. Úplně to ve mně probudilo zvídavost, zapojení bádání a vědy do poezie, to je perfektní každým coulem. Křoví jako kolaborant. Železniční náspy. Atomová jádra ve tvaru hrušek. Plachá odpadní roura. Poté, co jsem viděl rozhovor o knize, ještě musím vyzdvihnout ty povolání v třetí části. Ta snaha si o tom zjistit doopravdy všechno (autor psal na Twitter kosmonautům, lidem, co pečují na Antarktidě o flóru, geologům) ve mně evokuje tu urputné nadšení. A to nadšení zdařile převést i na čtenáře. Nejvíc jsem žasnul nad nejtenčím segmentem aneb nad tímž, jenž je schopen provádět fotosyntézu. túje až to tu objeví řeknou že invazivní divočina pohltila asfalt domy i křehké květy automobilů všechno začaly túje pohltily bezbranné bezbranné zahrádky motorestů pak se přidaly břízy břízy ty vždycky ale za všechno mohly túje túje vy svině (s. 37) mysl uprostřed noci potají vyhazuje odpad do zapomnění zapomnění už přetéká přes okraj bude potřeba ho vyvézt zavrtáváme roury do ztracena zapomnění podemlelo hlínu vrací se v potocích kormoráni pstruzi a velryby mají zapomnění plná břicha i ve francouzských pyrenejích prší z nebe velké množství zapomnění (s. 57) jo a mimochodem, graficky je to taky jeden velkej skvost, nejen Perplex a Fra mají setsakramenstky pěknej vzhled knih. ale jedno je jasný: Žádná z těch básní nebude nikdy lepší než sumýš!... celý text

Vytěženej kraj 2019, Veronika Bendová

Než spustím ódu na tohle veledílo, tak se musím rozplynout nad tím konceptem, kterej se mi zkrátka neskutečně líbí, a to že autorka využila znalosti prostředí které zná: 1. Filmařina (minimálně dle studia FAMU usuzuji že ano) - výtečné vylíčení , ostatně to bylo vidět taktéž na dialozích, které byly "živé" v nejlepším možném slova smyslu. 2. Vztah k samotnému kraji. A to mi přijde senzační, autorka prostě popisovala to, co zná, kde často bývá, nedostala se to geografických svízelů (čímž narážím na mnohdy zbytečné vedení románů do různejch krajin, vo kterých nemám autor šajna, aneb nejmenovaná novela z prostředí Anglie, kde autorka používá přísloví typu "jak Brno". Tady to bylo prostě podáno autenticky.) K celkové skladbě, nějak jsem odtušil takové 3 roviny: - Vztah Huga a Iry Byť se asi polovina jejich soužití se skládá z cesty autem, tak ta psychologie byla popsána výtečně, těm jejich již zmiňovaným dialogům prostě nescházelo nic. Ta ambivalence jejich vztahu měla perfektní vývoj. Oběma neztrácí charisma, ale Hugo prostě naprosto převažoval. Člověka, kterej ví všecko, byl všude, má hafo zájmů (kupříkladu "přednášky" o cestařství): „Takový kvalitně udělaný podlaží! Já ty Němce za tu důkladnost fakt obdivuju!” „Ona ta důkladnost měla historicky i dost stinný stránky." Hugo dokáže určit stáří patníku z první republiky i plaňkovýho plotu (a to tam fakt je, nekecám). Tohle naprostý dobroduštví zároveň dobře cloumá s myšlenkami/psychologií obou postav, takže to nevidím jako takové klišoidní hrdinství. Ira není taktéž vyloženě prostoduchá. Její uštěpačný promluvy měly něco do sebe a její roje myšlenek jakbysmet. - Detektivní sféra To už takovej efekt nemělo. Ne že bych se nerad kochal těmi prapodivnými postavami (polský farář se dvěma psi, majitel antikvariátu škrabájící pastelky, náhodnej známej co vyrábí podlažní eskalátory), ale bylo to popsáno dost vágně a postupem času jsem na to spíš zapomněl ( což bylo v podstatě dobře, páč zbylé dvě roviny hrají podstatnější roli). - Krajina Tohle bylo nejsilnější. Tady nejvíc vynikl autorčin vztah ke kraji. Ten citlivý popis prostředí, který dokázala přenést i na postavy. K tomu postupně dodávaný historický kontext, hledání pitoresknosti v ošklivosti. Z těch jednotlivých popisů prostě sálala ta atmosféra. Myšlenka "vytěženýho kraje" mnohovýznamově je rovněž silná. Ještě bych tak dodal, že autorka má výtečný styl, hrozně mi to sedlo. Takové ty barvité popisy opomíjených věcí, nebo třeba i pocitů ( mé oblíbené „máchala čajový pytlík v hrnku tam a zpět jak vzteklá pradlena"). Jsem u vytržení a mám chuť do vytěženýho kraje trandit, poněvadž i drenážní trubky, vlnitý plech v kopřivách či bludný balvany si zaslouží pozornost.... celý text

Hranice lesa 2019, Vratislav Kadlec

Vychrlím to zcela spontánně: Kdo by prostě neprahnul vědět o Mlžném úřadu, připečenejch lidech k sobě nebo prostě jen o sešlosti, která chce nevině zahrabat králičici? Já jsem si tedy debužíroval. Je to správně absurdní a na stranu druhou, naprosto všední. Člověk ne že by se vyloženě za břicho popadal a propadal ve smích hurónský, ale zakřenenísehodných úseků je tam požehnaně. Snad poprvý musím ve sbírce povídek říct, že lepší byly ty delší než kratší (pro představu, nejkratší povídka má sotva 2 stránky), poněvadž při těch bylo vidět, že se pak autor neostýchal čtenáře zamořit všemožnou spletí myšlenek. Občas ty floskule působily až rušivě (Rubikon a hovězí je tím docela zářným příkladem), ale na druhou stranu to upevňuje autenticitu, a veškeré promluvy ke čtenáři (kterejch je taky požehnaně) jej udržují bdělým. Jazykově je to zámožné hlavně v povídkách v ich-formě. Ta směsice jakési moravštiny-pražáčtiny-venkovštiny...no prostě fakticky gustovní. Nějakou vyloženě enormní pointu většina povídek nemá, ale samotný téma "diferenciální vnímání reality" je senzační, kor když to autor umí perfektně protkat všedností. Nějaký ty glosy, co mi nějak tak utkvěly v paměti: „..a hrušně. Břízy. Všechny stromy. Snad jen stříbrné smrčky moc nemusel. Neměl ovšem rád prudké změny, těžko by si zvykal třeba na eukalypty.“ „Tak tam seděl se zvratky v dlaních a říkal si, že jídlo z něj jde poslední dobou líp jak slova – ale bohužel stejnou cestou.“ Myslím, že dost obstojný počin od autora, kterej dosud jen překládal ( docela jsem se divil, že třeba pod jeho záštitou je i Ten kdo sedí v koutě). Takže tohle groteskno hodnotím dost dost zdařile.... celý text

Opskurno 2018, Andrew Caldecott

Vskutku spletitá záležitost. Prvních 150 stránek se zdá být jako pěkná rozvleklá veteš. Ale opak je pravdou, hned ze začátku vytanulo pár (pro mě) brilantních skutečností: - Postavy. Grandiózně provázané. Na první pohled působí fakt jak ze špatný grotesky, ale postupem času se snad z každého stane osobitá persona/pozitura. Výtečná stratifikace postav, stejně tak psychologie. Za mě taktéž věc k dobru - vidění děje z perspektiv téměř všech postav. Člověk má pak excelentní obraz o plošném vědomí osob. Na což navazuje další bod - kniha nemá hlavní postavu. Jedině dobře, nějaký rádoby sečtělý hajdaláčky, případně (a teď si půjčím označení od jednoho nejmenovaného politika) oPskurné raketýry zrovna nemusím. Ze začátku jsem se snažil si jako nějakého hlavního "hrdinu" (spíše nekňubu) vsugeroval Oblonga, ale z toho krom sympatií nic kloudnýho nevypadlo. Do srdce se mi zaryl zahradník Salt. *nejmenovaná žena štkající kvůli smrti blízké* Konějšivý Salt, reagujíc: ,,Lidé jsou, jací jsou. A všichni jsou divní." Jones, Hýl, Orélie.... další vosobití oPčané. - Bylo vidět, že tam chtěl autor nahňácat fakt všecko. Takže to občas fakt působilo jak galimatyáš. Ale prostě je to složitější čtivo, před nímž je křivolaká cesta. Mezi plevelem ve formě jednoduchých divokých fantasy to prostě působilo jako solidní zrno. - Výtečnej překlad/myšlenka slovních přesmyček. Klóbrc dolů, že to ještě v asociaci s tou latinou dávalo smysl. A i ty verše Oblonga měly svůj šarm. - Sympatický vykreslení titěrností (závody na koraklech, řemeslnictví). - Závěr ve formě posezení všech podivínů byl báječnej. - Jediná výtka - to protkání s dějovou linkou v minulosti byl (pouze drobný) kamínek úrazu. Až přitom jsem si uvědomil, že popis Opskurna je v podstatě takový, jako kdyby bylo vše konané v raném novověku a ne v roce 2017. Myslím, že zasazení hlavního děje do roku... řekněme třeba přelomu 19.-20. století, by působilo věrohodněji. Ale to jsem zas jen šťoura, jen by mi prostě nedávalo smysl odloučení od zbytku země, když přijde Oblong zvenčí a ve městě mají cechy :D Je to spletitej počin, ale vyplatí se. Je nutno číst vážně bedlivě, i decentní floskule zde mnohdy znamenají dost. Těším se na další díly, snad se je Host nebude ostýchat vydat :) A takovej milej hlod na konec: Okna v horním patře byla zakrytá plachtovinou, nejspíše je vysklil nějaký předchozí výbuch. Nakonec se objevil Boris, obličej umazaný od sazí a oleje. „Bubliny bublají,” prohlásil.... celý text

Zazi v metru 2010, Raymond Queneau

Po přečtení Stylistických cvičení, což bylo labůžo, se obávám, že teď budu trochu měřit dvojím METREM. Ze začátku se to četlo fakticky dost ztuha a byl jsem pln obav, kor když už na druhé matka Zazi svěřovala do péče její strýce s komentářem "Můžu ti věřit? Rozumíš, nechci, aby se nechala znásilnit celou rodinou" . Von ten francouzskej humor je vcelku svéráznej, ale docela mi to sedlo. Postavy byly živé, osobité, brilantní! A z toho lze odvodit, že z rozhovorů většinou vytanulo taky dost skvostnějších chvil. Jen samotná Zazi byla taková maková. Nebo takhle, ona ta její bezuzdná osobnost dělá své, ale po stopadesáté odpovědi "doprdele *to slovo, co ňákej jedinec řekl v minulé větě*" už vám to decentně leze krkem. Jazykově je to teprve specifická záležitost. Vyloženě jsem z toho uchvácen nebyl, neboť polovina z těch skvostů byl v podstatě fonetickej přepis, což z toho dělá trochu krkolomnější čtení, ale budiž. I tak jazykově dílo opulentní. Snad nejbáječnější mi přišly ty dva fragmenty z původní verze románů, tam byl vidět pravá experimentalita Queneaua! " Jeho tvář nyní jevila pochybnou transparentnost medúzy na mělčině." Na konci už se to četlo fakticky kalupem a lebedil jsem si. Všechna čest překladateli, já sotva přeložím papír na polovinu, natož tohlenc. A tady ještě pár hutnějších chvil, nebo prostě to, co se člověkoj vryje do paměti: "A co vyváděl s bombama, ten váš pařez? Chytal je do náruče, aby nevybouchly?" "V čem to spočívá?" opáčil. ,,Tak třeba ve vyhazovaní smetí." Popadl chlapa za límec, vytáhl ho na chodbu a shodil ho do nižších krajin."... celý text

Možnosti milostného románu 2019, Jan Němec

Panejo, zas se mi dostavila rozporuplnost pocitů na n-tou. Jakejkoli milostný román nemá cenu číst víc jak jednou (mnohdy ani ne jednou), ale tady jsem do stejný řeky vstoupil podruhý. A už mi přesně došlo, v čem je problém - žánr. Tady se mi ukázalo, že i přes všechny cingrlátka, narativní způsoby a tak dál, nelze téměř napsat něco doopravdy hodnotného či poutavého milostným románem, kor když je to ještě vaše autobiografie (s odérem autofikce). A co mě napadá, byť natolik pan Němec geniální asi není - nebyla to pouze jakási ukázka, že i když červenou knihovnu vyšperkujte, v podstatě provedete naprostou analýzu vztahu, tak stejně z toho nevyjde nic extrovního? Kniha je naplněná exhibicionismem, egoismem a narcismem, to přitakávám, žmoulat ego není úplně nutný. Stejně nevábně jsem vnímal takové ty nezáživné pasáže, kde se dozvíme o tom, že si Nina s Jankem dali postý kapučíno na dalším úžasným místě (což třeba neříkám nic, lokality jsou mi sympatické nadmíru -Krakov, Olomouc, Polička, Toskánsko), k tomu se přidá pár filozofickejch frází ohledně daný situace vztahu a jede se dál. Prošpikování těch zbytečných kapitol je parádní - ale mám smíšené pocity, že se tím prostě mělo jen zamaskovat chabé téma. Ale budiž no, funguje to. Milé je i prostředí, hafo literárních odkazů, akcí, docela pěkná sonda do života literárního gurmána. Nejlíp působí prostě detaily. Takové ty titěrné drobnosti, které se odklánějí od tématu (v tom to asi bude!), byly perfektní (např. prarodiče na Pálavě, skříň („muži se do skříně neschovavají, muži totiž ze skříně skáčou!“), květina v prázdném bytě, "zamailuju tě", křivé a ošklivé kruhy, Šišatá Hvězda a Křivý Kotoul...) Celkově to není špatné, vůbec ne. Stylisticky grandiózně vykonané řemeslo. Ale vše náležitě shrnuje věta, kterou jako píše Nina (ale píše ji Janek a jen dělá, že ji píše Nina, tak, aby bylo vidět, že to Nina píše, i když je všem jasný, že to píše Janek, pochopitelně): Vlastně se divím, že se Janek do takovýhle knížky pustil. Mohl napsat tolik jinejch věcí. Mimochodem - označení Café Bohouš zní třeba správně svérázně.... celý text

Vnitrozemí 2005, Petr Borkovec

Přírodní lyrika jak se patří. Ten nejlahodnější výběr Borkovcova citlivého pozorování. Přírodní motivy, ale občasně propleteny i činností člověka (ty se mi líbily obzvlášť!). …sami tou změtí (otepi kůry, v blátě otisky řetězu, ukoplý ryzec, lesnické značky, lahve – samí přátelé). Možná jsme tam již zůstali a zvolna se měnili v kapesní nože anebo šupinaté bedly na mělčině větví… Cit pro novotvary (račež, ploskolebí) a zároveň i závan lyriky intimní. A ta živá řeč, famózní. Celkově bylo pozoruhodné pozorovat progres samotné tvorby, změny prostředků. Nejvíce mě nadchnuly vybrané texty z Poustevny věštírny a loutkárny, Needle-Booku a především Polních prací (což je ostatně dílo, přes které jsem se k Borkovcově tvorbě dostal). Výtečná je i esej, týkající se vzpomínání na matky jeho matky, otce a otčíma. Byť se jedná o jedinou prózu ve sbírce a zřejmě dodatkovou k ucelení A. B. A. F.. Dle mého nejskvostnější, s. 79, ze sbírky Polní práce: Co děláme? Zabýváme se prostorem, mlčíme – mrtvé necháváme spát. Řežeme stromy, ohrazujem kompost, chycené myši vyklápíme z pastí. Večeři nosíme si do zahrady, do pokoje si odnášíme chvojí. Žluté ho navracíme zahradnímu ohni, sladký kouř se nám válí v šatnících. Vpodvečer z okna pozorujeme zeď, mluvíme tak, že mrtvé nebudíme. Mezi nábytkem se spolu milujeme těly, jež nejsou opak prostoru. Brilantní počin, jednoduše řečeno. Mimochodem, nevím čím to je, ale přijde mi, že poslední dobou se mi vrývají stále více do hlavy túje. Ve sbírce Jonáše Zbořila jsou označovány jako svině, zde jsem viděl několikrát zmíněno, že jsou túje kolmé. Už vím, co mi bude v nadcházející dnech harašit v hlavě - túje jsou kolmé svině!... celý text

Nahý chleba 2006, Muhammad Šukrí

Autor se s tím doopravdy nepáral. Popis naprostých zvěrstev, bezskrupulózností, zkrátka brutálně drsného života v Maroku. Nejvíc mě asi zaskočil začátek, časem jsem už ty ohyzdnosti tolik nevnímal (možná to bylo tím, že i s rostoucím věkem Šukrího se trochu vytratily). Během čtení je na vás vychrleno enormní množství postav, které jsou zase po pár stránkách zapomenuty, zkrátka správnej chaos, kterej se hodí i k atmosféře prostředí. Líbil se mi světlý moment (byť již téměř na konci) z vězení, kde se Šukrí setkává se slovy, to ve mně zanechalo dojem. Pocity ze čtení jsou i tak dost churavé - zejména ten popis neřestí byl na mě sakva silnej šálek kávy. Čistej naturalismus a kniha je napsaná perfektně, znechucení z té zhýralosti a zbídačenosti mi však nedovolí dát více než 3*.... celý text

Stylistická cvičení 2012, Raymond Queneau

Fenomenální dílo. Doopravdy, tohle je něco, ať už námětem, tak zpracování k popukání. Naivně jsem si k četbě vzal lísteček, že si zapíšu 2-3 stránky, které mě doopravdy zaujaly. Po polovině knihy, když jsem měl zapsanou tak polovinu variant, vykvajznul jsem se na to a objednal toto dílo z internetu :D Překladatel zde doopravdy dělá mnoho a volba Patrika Ouředníka (není divu, že někdo takový taky napsal Šmírbuch nekonvenční češtiny, taktéž skvost) byla patřičná. Takže klobouk (či spíš hučku? nebo širák? či snad dokonce stát ve Střední Americe o rozloze 75 650km²? a je deformován nodulárním revmatismem¿) dolů. Je mi líto, že neumím francouzsky, z hlediska komparastiky by to bylo rovněž zajímavé si přečíst! Forma (ta na tvorbu bábovek) a styl jsou stěžejní, to se tímto dílem naprosto utvrdilo. Strohý výčet těch dle mého nejgustovějších: Pleonasmy, Váhavě, Distinguo, Kompozice, Anagramy, Knižní novinky, Já, Teda, Předpojatě, Gustativně, Perifrasticky....je toho hafo. Po dočtení se cítím „být pobaven” a tuto grandiózní knihu nejvřeleji doporučuji!... celý text

Černé znamení 2018, Sebastien de Castell

Zabrousil jsem troufale do fantasy a inu, zhrzen jsem nebyl. Co je na téhle sérii vážně brilantní, je to hlavní pometlo. Jakmile je ústřední postava takovej truhlín, tak se s tím velice jednoduše lze ztotožnit :d Dále se mi líbí i okolní osobité postavy (především ten Reichis měl vcelku povedené hlody, trochu škoda, že jeho haťmatilce nerozumí i další postavy, mohlo by pak dojít i k bezprostřednějším rozhovorům). Jedinou výtku mám snad občas až k příliš kvapnému spádu – během pětistránkové kapitoly zhyne 5 lidí a v kapitole další se jede jakoby nic, možná by občas barvitější popis nebyl od věci. Četlo se to jedna báseň a pocity z toho jsou potěšující, takže proč ne že.... celý text

Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli 2010, Pierre Bayard

Tak jak tuto knihu uzmout za pačesy. V první řadě je třeba říct, že je rozhodně více seriózní nežli humorná. To jsem asi neočekával, na druhou stranu - každá kapitola je protkána úryvky z jednoho díla (dané dílo je předmětem bádání z daného úhlu pohledu), kde se už nějaké ty žertovné části nacházejí. Což je první chvályhodná věc - jakkoli kniha na první pohled odrazuje od čtení, tak samotných literárních odkazů je v ní nespočet. Samotná myšlenka je bezesporu dobrá, ale dovolím si v něčem s autorem rozporovat: Jakmile knihu nečtu a následně jsem nucen o ní mluvit, tak používám mluvený projev, slova, pochopitelně. Kde však tyto slůvka pobrat? Pochopitelně, z četby. Proto bych bral "rady" v této knize vážně pouze jako nouzové, nikoli tak, že nečtení knihy v nás zanechá lepší dojem než samotné čtení. A druhá výtka - pár kapitol bylo možná až příliš šitých na míru knižním odkazu, který se v ní nachází. Někde zas samotný název kapitoly nesouvisel s daným textem a spíše se autor řídil stylem „jdou lidi a ptají se selky: Šly tudy děti? A selka odvětí: Já seju len”. Nemohu říct, že mi kniha v něčem nerozšířila obzory, docela mě to i chytlo. Jak sám ale autor nabádá, možná že ani tuto kniha není třeba číst.... celý text

Fantasmagorie televize 2010, Petr Měrka

Saprlote, bavil jsem se královsky! Vážně, tohle bylo literární žůžo pažůžo. Přiznávám, nebyl jsem naprosto seznámen s autorem a vybíral jsem knihu dle obalu (ano, jsem povrchní, ale už jen z obálky sršela frapantnost). Nyní ale už neodmítnu žádnou "měrkovinu". Bavilo mě prostředí (masožravý pařezy, lítající pečení holubi, oslové na bioplyn), bavily mě postavy, byť v tom měl člověk pěknej buřtguláš (ale názvy typu Literární postava, Lavor Pupen, Pnůtek či Hrot Mňau, maj něco do sebe). Ke konci už to nemělo takovej elán jako na začátku, ale i tak se mi líbilo jednotlivé odkráglování postav, ne že bych si liboval v násilí :D Kniha má neskutečně moc grandiózních glos, ale jen tak namátkově dvě úderné: ,,Pojedli, pořádně se intoxikovali alkoholem a vyrazili na cestu" ,,Mě už ta honba nebaví", pronesl Stalin a posadil se na pařez. Bohužel se nejednalo o normální pařez. Byl to pařez masožravý. A ihned se měl k dílu. Vřele doporučuji, nasyťte se.... celý text

Ten, kdo stojí v koutě 2012, Stephen Chbosky

Jojojo, silný, dojemný, vzalo mě to, nečekané vyvrcholení, všechno beru. Samotnej Charlie je pro mě ale faktickou záhadou – kdybych měl vykreslit jeho charakteristiku, tak to bude vcelku vlašskej oříšek. Postava, která měla štítek takového toho "dobráka od kosti"(třeba jeho pozorování lidí mělo vždycky takovej pečovatelskejch nádech :D) a následně je schopen se zhulit do nevědomí, no nevím. Asi mě psychologie některých postav úplně nedošla :D Třeba se takhle v Americe žije, což zas bylo pěkný nahlédnutí (hlavně literární a filmové odkazy byly příjemným osvětlením). V knize je taky vykreslován Charlieho vztah k spisovatelství - ale herdekfilek, proč je tedy text psán mnohdy až lakonicky? Někdy mě ale právě tyto strohé fráze dokázaly pobavit, to zas jako ne že ne: „Pak začal film. Byl v nějakém cizím jazyce a s titulkama, což bylo zábavné, protože nikdy předtím jsem v kině nečetl.” Zaujala mě osobnost Mary Elizabeth, přišla mi správňácky svérázná! Čtenářský vjem z toho byl pěkný, ale dám přednost spíš ŽITU než KOUTU :d... celý text

Na vlnách TSF 1925, Jaroslav Seifert

Prvotina poetismu, hra na pikolu se slovy, skvost! Po typografické stránce je to vážně precizní, člověk by neřekl, že je to dílo z třicátých let. Plus ještě opulentní množství přechodníků, v nichž se já osobně vyžívám :D. Jsem u vytržení jak u vytržení zubu a zde, dle mého nejhumornější: Kolem studeného světla žárovek kmitajících se křídel neúnavný shon A pan EDISON zvednuv své oči z knihy kterou čeť se usmívá Jakému množství nočních můr zachránil život!... celý text

Divotvůrce 2017, Sebastien de Castell

Ale jo, adekvátní četba. Svět se mi vcelku líbil, postavy kloudné (především uštěpačné poznámky té Ferius a Reichise byli famózní, hlavní postava taktéž dobrák vod kosti), trochu mi chyběl barvitější popis prostředí, takhlenc jsem vobčas netušil, v jaké sféře se děj nacházel. Jináč se kniha velmi pohodlně čte, byť kniha vypadá jako dvoumetráková bichle, tak stylistika knihy plynulosti četby dost napomáhala. Jsem četbou nasycen a spokojen. Jo a ještě jen, mám výtku ohledně variability těch jmen, ale to nebudu kafrat, to je dosti relativní lamentace :Dd... celý text

Dobrého člověka těžko najdeš (10 povídek) 2010, Flannery O'Connor

Škvár 2015, Charles Bukowski

Škvár jak se patří. Celé dílo je propleteno naprosto absurditou - což mě neskutečně bavilo, nic nebylo předvídatelné. Postavy se točily jak na kolotoči, samotnej Nick Belane je specifická pozitura, ale člověk si ho oblíbí chtě nechtě. I ty vulgarismy jsem překousl, co asi jiného čekat od amerického románu že :D občas z toho vytanula i docela žertovná chvíle, byť jednodušší, ale pro vesnické křupany jako jsem já,zřejmě dostačující: „Ale já tu kurvu zaženu tak daleko, že už ji nikdy neuvidíte!” „Já si nemyslím, že je kurva, pane Belane.” „To je jen takovej slovní obrat. Nechtěl jsem tu děvku urazit.” A v čem jsem si lebedil úplně nejvíce, byly takové ty náhodné extmpore v textu, jen tak z ničeho nic: Pak jsem jel domů. Vrhnul jsem se na kuře a bramborový salát. Jedním grapefruitem jsem si kutálel po koberci. NEBO Jenom tak vegetujeme jako zelenina. I já. Nevím, jaký druh zeleniny jsem. Cítil jsem se jako tuřín. Zkrátka k pokoukání. Ke knize jsem se dostal dost povrchně. V anotaci knihy Petříček Sellier a Petříček Bellot se nachází věta „Máte rádi Bukowského?” Nyní mohu dít, byť pouze dle jednoho díla, že bezesporu ano.... celý text

Oliver Twist 2015, Charles Dickens

Bezesporu vydatné knižstvo! Líbí se mi nastínění doby, opulentní množství přechodníků (já JSA z nich velmi rozradostněn). Děj byl vcelku pozvolný, až na konci autor vychrlil šupleto informaci, že jsem v tom měl chvílemi galimatyáš, ale v pořádku. Nad smýšlení Nancy občas zůstával rozum stát, ale budiž, až na pár propadnutí v pasivní agresi mi to nikterak nevadilo :Dd BÁ-JEČNÉ a jedna z nejpřijatelnější knížek z povinné četby¡... celý text

Květy zla 2013, Charles Baudelaire

Já, kterýž má vůči symbolismu lehkou averzi, si při čtení vcelku lebedil, což jsem vážně neočekával. Množství básnických prostředků je doopravdy opulentní. Tklivý text nasytí kdekoho.... celý text

Mechanický pomeranč 2016, Anthony Burgess

V řadě první klóbrc dolů před překladatelem, muselo být CHOROŠNĚ náročné, argot zanechat původnímu významu a zároveň udržet jeho kouzlo. Na něj si časem člověk zvyknul a spoustu anglicismů významově odtušil. Co se týče tématu, už u aktuálnosti pokulhává. Na mě toho násilí bylo vážně nadmíru a ani mě nějak nefascinovalo. Antihrdina Alex je zkažen jak jablka na kompostu, ale je vcelku paradoxní, že jsem mu během jeho křivolaké cesty životem i vcelku fandil :D Celkově pěkné dílo (narozdíl od filmu pana Kubricka), ale čekal jsem možná decentně více.... celý text