lubtich
přečtené 427
Hládkov
2022,
Tomáš Tomášek
To srovnání se bude zdát být vulgární, ale hned vysvětlím: básně v Hládkově mi svým způsobem připomněly určitou množinu tiktokových videí, na jejichž platnosti se většinou shodne velká část uživatelů. Jsou psané nesmírně prostým a nezákeřným jazykem, který si potrpí na úspornost – zkrátka chtějí předložit obraz. Navzdory lokálnímu a časovému zakotvení ve sbírce dominují básně, jež přináší univerzální příhody a momenty, po jejichž přečtení lze velmi jednoduše vzpomínat i na obdobné okamžiky svého dětství a usmívat se nad ryzím a alogickým dětským pohledem. Obávám se však, že Tomáškovy básně už většinou nemají schopnost přesáhnout tento ztotožňující rámec, že jsme jako čtenáři nuceni zůstat v pouhém pokyvování nad tím, co známe – a nenutí nás to k obrodě dosavadního pohledu. Dokážu si představit, že větší kouzlo bude mít sbírka pro čtenáře sdílející s Tomáškem stejné prostorové či věkové souřadnice, zejména texty "malých odporů" proti zkostnatělým a dogmatickým oficiálním strukturám aneb úniky z Májového průvodu, vzpírání se Spartakiádě či fandění nesovětským sportovcům (zvláštním způsobem se vymyká záznam z Akce Z na Petříně). Tam se dětský pohled brání tomu, aby z básní vzešel dojem "jo, ten jim to nandal" – jsou to prostě malá svědectví o každodennosti, která je tu a tam konfrontována s obdobím první republiky (v negativním smyslu – "a dlouhé / dlouhé řady / jemně rytých Masaryků") i se současností (ve smyslu pozitivním – "Aut bylo tenkrát / povážlivě málo"). Ani takové básně ovšem nepřesahují všední banalitu, pouze ji zaznamenávají; verše jako "nemohu nezmínit / obraz (...)" pak dojem, že to jsou básně psané spíš z vytrvalé touhy po osobní dokumentaci než po oslnivém uměleckém výsledku, potvrzují. A na tom není nic špatného, jen je to sbírka spíš milá než výborná, přestože různé náznaky by mohly naznačovat, že ambice jsou vyšší – práce s postscripty, narativní provázání jednotlivých básní či členící obraz "varhan / padesátých let", jejichž měchy mluvčí šlape. Takhle jsou to ale spíš hezké i palčivé nahozené vzpomínky z doby, kdy se navzdory okolním běsům vždy podařilo nějak "jít si po svých". /// Ze sněhu postavili jsme hrad Mirek Lichtig Pavel Rotter a já vytvořili jsme zásobu koulí kolem šli kluci z Petynky a v přesile nás napadli odolávali jsme do posledního dechu ale nakonec jsme leželi bezmocně s ústy plnými sněhu (s. 73)... celý text
Možnosti přehlíženého
2024,
Sufian Massalema
Jen pár noticek a odkopnutí od veršů: "co dál se asi děje / když se nedívám" – tyto (oproti jiným dost obyčejné) verše mi učarovaly; mají v sobě nejen poukaz na dominující (a omezující) pozorovatelskou perspektivu, ale zároveň jako by jednotlivý lidský pohled měl vliv na to, co se bude dít: jako by dívání (respektive nedívání) rozhodovalo o podobě konání (respektive nekonání) všeho ostatního. To zní asi banálně, ale čtu v tom osvobodivé imaginační gesto, které se projevuje napříč celou sbírkou – samozřejmě v tom, jak se ve vnímání mluvčího prolíná osobní zkušenost a paměť různých kultur, což se neprojevuje pouze ve střídání zabíraných obrazů a jejich směšování, ale proniká to i do základních struktur jazyka, třeba na lexikální ("vysídliště") či frazeologické ("a vše ostatní zametáme / pod perské koberce") rovině. Myslím, že je to na hony vzdálené nějakému hýčkavému exotismu, vlastně už z podstaty promíšenosti prožívaného (sbírka je řazena do tří oddílů podle různých geografických lokací, ale jak je zjevné, nic nebrání tomu, aby se při brigádě v severočeské ocelárně opravovala kozácká sedla a šajtán hrál kostky s dobrovolnými hasiči), ale také díky krátkým (sebe)ironickým textům typu "připadal jsem si / jako Čech / až do doby / než jsem si tak / připadat přestal", které ve mně bůhvíjaký úžas spíš nebudí, ale chápu je v rámci sbírky jako určité otřesy, které společně s texty, v nichž promlouvají třeba předkové či celníci, zamezují zpohodlnění poetického gesta, které by mohlo lehce ustrnout jen na tom, že se jedná o jakousi senzační kombinaci. Zdá se, že autor si toho je vědom, protože některé věci od sebe přese všechny kilometry daleko nemají: "smrad spálených pneumatik je stejný / na parkovišti v Rijádu / v serpentinách u Jablonce". "pověz mi / jak do toho zapadáš" – verše zakončující báseň Domů z diskotéky Držkov, která vrší důvěrně známé, ale zároveň ve své vyšinutosti omamné trsy obrazů ("vývěska hlásí že polívkou dne je pivo / krajkové záclony a umělé kytky / co stačí zalít jednou týdně"). Nekonečné a nezastavitelné nomádství, rámováno v první a poslední básni výzvou/zaříkávadlem "je čas / jít", vrhá do vědomí pochybnosti ohledně příslušnosti k určitému společenství/prostoru, které jsou však zároveň vylíčeny s (implicitně vroucnou) všímavostí, jako by měl mluvčí danou oblast propátranou skrz na skrz. I tak se pociťovaná nepatřičnost promítá například do toho, jak mluvčí loudí po prostoru mezi dvěma sídlišti a dalších přehlížených prostranstvích, v nichž jako by nacházel určité duchovní zázemí a pochopení. Přikládám báseň Basra, v níž obzvlášť kvituji první strofu – přirovnání, jejichž použití se může velmi jednoduše může zvrhnout v křečovitě zavěšené dekorace, ve sbírce doopravdy spějí k zhuštění výrazu; těm pěti veršům se povedlo do sebe naprosto organicky vsunout něco tak odlišného, jako je obývákové sledování televize a rozrušené chystání odjezdu. helikoptéra nad Basrou jako klimatizace u stropu frekvence rotoru odpočítává čas do startu odpoledních zpráv předháníme se kolik komiksů nastrkáme do jedné banánovky rybáři vplouvající do přístavu debatují nad ztroskotanými tankery slova nechávají prostor k výkladu kufr rodinného volva nikdy nebyl menší (s. 34)... celý text
Post Solis
2024,
Jonas Eika
Po dvou textech jsem si vzpomněl na autorku úplně z jiného podnebného pásmu – Samantu Schewblin. Ta rovněž vytváří iluzi dobře známého světa, který však pod tlakem všemožného násilí praskne ve švech a zjeví se cosi fantastického. Eika je ale zvláštně omamný*á v tom, jak neustálou neurvalost kombinuje s momenty zvláštní něhy, chlad se v povídkách roztéká pod přívaly smyslovosti a dočasného spojenectví. Ten dojem "reálného" světa umocňuje fakt, že Eika různými způsoby nastoluje filmovou atmosféru – zpomalené záběry, ustrnutí v detailech ("Žena, zářící duhovky v očích, upustila na přechodu vodní meloun."), nenadálé střihy, které překlenují Kodaň a Bukurešť v rámci jedné věty, a náhle vsunuté okolnosti scenérií v nominativu. V určité chvíli však jako by nešlo vydržet onu obludnost světa a na scénu přicházejí imaginativní výjevy, z nichž vlastně není zjevné, jestli se jedná o prostou představu v hlavě vypravěče či o fantastický výjev určující celý fikční svět. Divoké sexuální rituály, touha po splynutí s tajemným objektem uprostřed pouště či proměna beach boyů v jakési mořské tvory však vedle zlověstností světa, které jsou spíš naznačeny než popsány, nepůsobí zas tak zvláštně či nechutně. Nechutné je především to, co Eika zobrazuje spíš v pozadí – příjemci odvykací léčby jako poháněcí motor v továrnách / svět, který se zbortil, ale systémy zahlcené atrapami a fiktivními hodnotami musí fungovat dál / mladí chlapci ovládáni nejen symbolickým sluncem na pláži, ale především podobně mocným aparátem, který se živí perverzními videy. K tomuto společensko-kritickému rozměru textů ale Eika dospívá prostřednictvím nimravých, intimních scén, které jsou plné víceznačných gest – motivace každé jedné postavy jsou zastřené, jen tu a tam tušené: obstát, vyrovnat se, získat. "Uvnitř musí být úplně prázdný", radí novému beach boyovi ten zavedený při službě. Takový komentář se nemusí vztahovat pouze ke specifickému ději (tzn. zisku osobních zákazníků), ale i jako teze společenské smlouvy, kterou veškeré postavy chtě nechtě uzavřely. (Dočasná) snaha vyvázat se z ní se projevuje různě, ale vždycky je spjata se zvláštní, komplikovanou něhou – toustová party beach boyů na vlhkém a popraskaném pokoji, popis uhrančivé jízdy na koloběžkách v Rumunsku s derivátovým manipulátorem, společné výpravy k prodeji drog na nuznou obživu. Tato něha ale nemusí fungovat jen jako (transcedentální) nástroj k tomu dostat se mimo dosah ovládajícího, ale ve své dvojsečnosti může naopak představovat prostředek k ovládnutí, protože Eikovy postavy jsou ve své osamělosti vděčné na sebemenší kapku něčeho takového. Moc se mi líbilo i různé formální experimentování, zejména ve dvou povídkách zastrčené "post scriptum", které skrz encyklopedické heslo či vložení druhé perspektivy umožňuje rozšíření či znejistění dosud performovaného. Myslím, že oproti na začátku zmiňované Schweblin se Eika rád*a utrhne z řetězu, někdy ovšem až příliš a některé surové či imaginativní pasáže jako by v knize zůstaly spíš pro rozkoš samotného autora*ky. Ale i tak je to bomba, procházet takovým světem, v němž je "přecházet mezi obývákem a ložnicí skoro to samé jako jet vlakem." "Šeptá: "Dobře víš, že nechci sahat na nikoho jiného než na tebe" a v jeho hlase je něha, ale i agresivita nebo výhružka. Od chvíle, kdy se začal vídat s francouzskou dámou se slunečními kloboukem, se přes něj přetáhlo cosi drsného, velký slunečník tvrdý jako skála, visí nad ním a vrhá mu do obličeje i na končetiny stín. Také se teď víc než v ramenou nosí v bocích. Mluví ke mně a dotýká se mě, jako by se mně snažil přiblížit a současně se ode mě vzdaloval. Je mi z toho smutno. Rozpálí mě to. Zaboří mi hlavu do písku a se smíchem se rozeběhne. Vyskočím a vyrazím za ním, chytím ho zezadu a svalíme se do moře." (s. 117–118)... celý text
