Nová kniha Jana Čepa
Úvahy emigranta
Je-li prvořadým úkolem spisovatele v exilu podat svědectví, můžeme Jana Čepa vyzdvihnout jako modelový příklad. Sotva se po několikatýdenní mizérii německých ut... detail knihy
Nové komentáře u knih Jana Čepa
„Génius. Ať to za mě řekne sám. Vybírám útržky, kterými chci každého nalákat. Krása jazyka jemnost a zároveň intenzita prožitku. Literatura.
"A pak spadly její ruce do klína a celá její bytost se vzňala modlitbou, aby Bůh neopouštěl její dítě, až nebude stačit k jeho utišení příklad její důvěry." (Domek)
"Jeník šel k Stračeně, ale zadržel ruku, napřaženou k pohlazení, když viděl, že jí tekou z otebřených očí veliké slzy. Nevěděl, že krávy mohou taky plakat." (Bouřka)
"Sotva položil první spánek na paměť řídkou záclonu, vstupuje okny den, hlasy ožívají a matčin pohrabáč rejdí v útrobách plotny. Oční víčka jsou srostlá a lze je jen s bolestí od sebe odtrhnout. Cesty, za noci osvobozené, kladou se odevzdaně pod kola vozů a starost se stává neúprosnou; dědina na sebe bere svůj starý kříž." (Kozlovice)
"Vyšel z lesa a octl se uprostřed polí. Obilí stojí vysoko po obou stranách pěšinky a nic se nehne. Všecko tkví v zlatém tichu, které voné sytostí jako požehnaný chléb. Ale modrá barva nebe a modré oči chrp mezi obilím vzbuzují ve Františkovi podivnou úzkost svou hlubokostí. Zato vlčí máky hoří červeně a jsou odhodlány jako vášeň." (Do města)
"Petr Kleofáš ucítil najednou v této hlubině tmy a nejistoty jakousi tichou bezpečnost, která byla dokonalým odpoutáním ode všeho a měla příchuť povýšené zvědavosti." (Zbloudilý)
"Skrytá přítomnost věcí neviditelných hřála Rozárku nevýslovným štěstím. Hrozně ráda vstávala za ranního ticha, přikrytého oroseným stínem, v kterém je dotek tak neposkvrněný. A večer, když ustal vítr a listí na stromech, prožehlé světlem západu, utkvělo v blaženém strnutí, po trávě se roztekla sladká mdloba a zevšad se linulo něžné záření, jeho zdroj zůstával utajen, stoupaly Rozárce slzy do očí prudkým dojetím a ňadra jí pukala neznámou vděčností. (Rozárka Lukášová)
"A přece vím, že jsi to ty, místo tajemné, kde mi bylo souzeno, abych se narodil, k němuž se vracím v snách a s nímž si sdružuji všecky pohádky svého života; místo, které nemůže být nahrazeno ani vyměněno žádným jiným, místo na světě jediné, můj domove! Proč jsi to právě ty, a proč to není místo jiné? (Vigilie)
"Karolína prchala před každou vzpomínkou jako člověk, který nemá na celém těle místečka zdravého, a všecky někdejší rozkoše na ni syčely jako jedovatí hadi z každého úkrytu, v kterém se pokusila hledat útočiště.Její mládí, prosycené zápachem plísně a špíny, provázené skuhravým hlasem a nepochopitelnou nenávistí nebožky matky, která umírala v šatech, sedíc v koutě na hromadě hadrů a odmítajíc kněze až do okamžiku, kdy jí smrtí zdřevěněl jazyk, ivadlo v prvním rozpuku panenství, otráveno polovědomým pokleskem s domácím čeledínem; nestala-li se tenkrát matkou, bylo to tím, že ji stará ztloukla svou berlou do úplného bezvědomí." (Hoře z lásky)
"Ale mrákoty, které ho obsetřely, neotupily jeho citlivou bdělost, úpějící pod doteky neviditelných sil." (Můra)
"A pak mu zrak ztuhl, rucha zchladla a srdce se zastavilo, a nebylo už Rajmunda Laura. Odešel a zanechal Lucii samotnou na tomto břehu." (Lucie Laurová)
"Smrt, její pokušitelka, sladná a zrádná svůdkyně, jejíž vláčné ruce se náhle měnívaly v dravčí spáry a vábivý hlas v příšerný skřek supa - jak ta se jí proměnila! Dřívější zpupná paní a temná krasavice se jí stala pokornou služebnicí boží, bílou a průsvitnou, mateřskou a milosrdnou. Jak se jí cítila všecka prostoupena! (Lucie Laurová)
"Láska a smrt, jaká tajemná dvojice, jaký nevýslovný svazek! Jaká hrůza a sladkost, jaké omračující poznání jí vytrysklo z prvního hnutí nového života pod srdcem! Jaké zjevení, když zahlédla svůj obraz v zřítelnicích dvou oček, kterých předtím nebylo, které se zrodily k životu v útrobách jejího vlastního těla a zažehly své světlo o světlo její vlastní duše! (Lucie Laurová)
"Cyril Nedoma na sobě cítí stopy těch setkání, cítí se obalen svým vnějším zdáním, které nastavoval lidem, jako mnohonásobným krunýřem, jejž nyní se sebe strhává, neboť tváří v tvář tomuto kraji musí mít svou pravou podobu, tak jako před Bohem." (Cesta na jitřní)
"Dveře se zpolehounka otevřely a celým pokojem proběhl podivný průvan, jako dechnutí nesmírného prostoru. Ucítil jsem ihned tuto tajemnou trhlinu a obrátil jsem se zbledlý k tichému příchozímu." (Přízraky)
"Najednou se zdvihne z hlubiny ticha šumot, jako když se vzbouzí vítr. Zní to mohutněji a mohutněji, blíž a blíž, hučí to v korunách jako dech mocných prsou, ale stromy se nehýbají." (Letnice)
"Byl blízko konec školy. Jakub se seznamoval poprvé s onou závratí, jejíž chuť se v životě tolikrát vrací, s odstínem čím dál trpčím: chuť loučení. Naposledy v této třídě, naposledy s těmito kamarády!" (Jakub Kratochvíl)
"Ve vlaku sedí lidé a někam jedou, mají ještě kam jet. Není mezi nimi ani jednoho, který by něco věděl o jistém Josefu Rypáčkovi, o člověku, který stojí zde nad studeným zrcadlem vody a hledí do očí jistému pokušení. Udělat krok, rozhodnout se, udělat krok..." (Člověk na silnici)
"Ještě jednou si vzpomeneme na ten čas, kdy jsme dýchali naději jako vzduch. Hrůza ležela na východě a na jihu a na západě, byl červenec 1915, ale život hnal do výše a prodíral se k zítřku. Nejhorší léta měla ještě přijít, krev smíšená s blátem a s nudou a ošklivostí, ale mládí sotva propukající nemohlo uvěřit, že by se příkrov neměl roztrhnout." (Pouť)
"Trochu tesknoty však přece zůstalo; Vojtěch ji cítil až do pozdního odpoledne, až do té chvíle, kdy zazněl od Božího hrobu zpěv triumfu. Potom se průvod hnul za cinkotu zvonků a vlání korouhví ven z kostela a srdce se vzdouvalo tajemnou tadostí jako bělostný baldachýn, do kterého se opíral teplý víttr. Hudba, zpěv, rány z hmoždíře a dunění zvonů se mísily v slavný příboj; ale když se najednou pozdvihl nad hlavami klečícího zástupu bílý kotouč sršících paprsků, bylo slyšet s cinkotem zvonků jenom závratnou píseň skřivánčí nad mladým osením." (Poslední Velikonoce)“... celý text
— Apo73
„Život, vzpomínání, vesnice, přátelé, ženy, smrt a věčnost. Nevím, jak popsat lépe tento rozsahem krátký román, a nutno podotknout, že Čep moc těch románu celkově nenapsal, než právě spíše asociací slov. Napsáno je to nádherně, děj to má, i když spíše mlhavý, forma deníku již dopředu určuje spíše fragmentární rozložení, ale tu myšlenku, tu to má vůbec nejlepší. A za mě je obsažena v následujícím souvětí.
„Zestárl jsem, znovu jsem zrazoval a zapomínal, ale to ráno ve mně zeje dosud, a je to mé největší bohatství. Na dně vší bolesti je radost, tam, kde už nejsme my se svou zlostí a sobectvím.“ (s. 31)“... celý text
— Knišíl
„Čepovy texty jsou samozřejmě literární skvosty a hutný duchovní pokrm. A člověk až žasne nad důkladností ediční přípravy. Ale taky je až na rozpacích, jestli eseje a deníkové záznamy opravdu potřebují rozbory tak podrobné, že jsou často skoro stejně dlouhé jako původní texty samy, se stemmaty hodnými vědeckých edic Izajáše nebo Homéra - a jestli tyto dlouhé komentáře opravdu musí být umístěny pokaždé hned za textem, takže přerušují četbu...“... celý text
— J.F.
„Jedno století zpět – svědectví z první ruky. Autor nás krásným, bohatým jazykem zavádí do venkovského prostředí první republiky, mezi grunty, meze, domky, porovnává živoření chudých ve městě se zdánlivě plným životem na vsi, zalidněné typickými postavami (farář, učitel, statkář, starosta, strážmistr, hospodský, čeledín, plno dětí), přesně a zároveň melancholicky popisuje vztahy a jejich tíživé osudy. V porovnání s dneškem neskutečně drsná doba, ale i tak plná přátelství, lásek a živočišné vášně, s velkým akcentem na víru.
Audiokniha: smrtelně vážný, baladický přednes Františka Derflera.
90 % (zatím 92 hodnotících s průměrem 83 %).“... celý text
— mi-380
„Kniha se mi moc nelíbila a asi to bude i tím, že to bylo povinná četba. První povídka mě nadchla (Domek), tak jsem doufala, že takové budou všechny... Pro mě bohužel. Jazykově velmi pěkné, ale číst poctivě slovo od slova by mě utýralo.“... celý text
— Lygisetta
Knihy Jana Čepa
| 1986 |
 Etudy pro paní J. |
| 1937 |  Dvojí domov (7 povídek) |
| 1935 | Hranice stínu |
| 1993 | Sestra úzkost |
| 1934 | Zeměžluč |
| 1947 |  Letnice |
| 1938 | Modrá a zlatá |
| 2016 | Povídky |
| 1999 | Polní tráva |
| 1998 | Poutník na zemi |
Štítky z knih
eseje přátelství, kamarádství deníky dopisy korespondence Vánoce teologie láska smrt meditace
Čep je 33x v oblíbených.