lubtich
přečtené 422
Nápisy
2007,
Miroslav Červenka
Pro všechno minulé bez statusu památky – co se zbortilo, ztratilo svou funkci, vytlačilo se; ale leccos neustále dosvědčuje, nasvěcuje a odráží svou vyhaslou přítomností i absencí.... celý text
Příliš hlučná samota
1989,
Bohumil Hrabal
(2020) No dobrý no. Můj úsudek bude dost subjektivní, neboť se mi z podvědomí dere spojitost se samotnou osobností Hrabala, ale toto bylo prosím pěkně nezáživné. Mnohomluvné dlouhé molology jakéhosi lidového a zároveň intelektuálního rázu osobitého Haňti, který je sám sebou, ale to vlastně vůbec nic neznamená. Sběrna papíru je třeba naprosto atraktivní prostředí, ale ten potenciál vidím jako silně nevyužitý. Ta Hanťova záliba v knihách mi nepřišla vůbec líbivá – takhle si představuji nějakou nezdravou obsesi z jakéhokoliv knižstva než erudovaný postoj (i když Hanťa se proti vzdělání vzpírá, dyť jo, ale když má každou chvíli potřebu citovat světový filozofy, nevím nevím). Text působí jako koláž. To beru. Ale ty zbrklé myšlenkové nekončící proudy jsem nehltal, naopak nebylo kde zastavit. I to vyšinutí z větné vazby na mě nepůsobí autenticky, ale spíše jako neschopnost si po sobě přečíst napsaný text. A ty ilustrace bych s bublinami bych asi též oželel. Ne že by se nenašly pasáže obstojné, humorného rázu... nicméně pro mě převažovala znechucenost z mnohomluvnosti. A postavil urnu na almaru a jednou v létě, když okopával kedlubny, tak strýc si vzpomněl na svoji sestru, moji maminku, že hrozně ráda kedlubny, a tak vzal urnu a otevřel ji nožem na konzervy a maminčiným popelem posypal záhon kedluben, které jsme později snědli. (s. 18)... celý text
Pohlavky pro zvědavé
2022,
Vratislav Effenberger
Příhodný k charakterizaci celého výboru mi připadá onen opakující se obraz procházení se po stromech. Takové postavení poskytuje určitý nadhled, v rámci básníkova zběsilého filmování, umožňuje nasvěcovat skutečnost z různých perspektiv, zabírat různá prostranství. Zároveň jako by mu ve výhledu clonily větvě – nejde ale o překážení, nýbrž o nekonvenční selekci, kterou jeho záběry předvádějí. A právě z toho plyne ta nesmírná znepokojivost – právě to, co si v určitých situacích příliš neuvědomujeme a přehlížíme to, se v Effenbergrových básních stává středem oka kamery. Vystačí si přitom bez všemožných metaforických piruet, stačí prostě jen nečekané kombinace těchto pregnantních zaostření. Ve spojením s tou vyhrocenou konkrétností, zahryzávající se pozorností vůči okolí, znepokojujícím hemžení zvláštních postav (neurvalé jeptišky, slepec s fotografickým aparátem, konkrétní jména) a (navzdory té vší obludnosti světa) s neutuchajícím úžasem a touhou přetvářet skutečnost, to dělá pro mě nejatraktivnější podobu surrealismu, která zvláštním způsobem čerpá z určité neotesané, dobře známé "českosti", ale zároveň z ní dělá něco dosud naprosto nepředstavitelného. Nebezpečí Chladivá obloha mne probouzí ve větvích staletého dubu u jehož úpatí nějaká jeptiška domnívajíc se že není pozorována stačí způsobit takový poprask v mých představách o lásce že jsou náhle všechny tyto pirani zmagnetizovány a že se na mne vrhají (s. 34)... celý text
Rozložíš paměť
2023,
Marek Torčík
Vynikající – a tady pár poznámek především k jazyku a prostoru (dalo by se toho rozebírat mnohem více). Myslím, že nad tou obsahovou složkou, která do sebe absorbuje řadu již poměrně protřelých (byť v lokálním kontextu spíš nezpracovaných a ve své intersekcionálním záběru důležitých) témat, stojí neustále vyplouvající tematizace procesu vzpomínání. Ono lapání po zachycení zásadních momentů, únášení se asociacemi, uvědomování si prázdných míst, relativizace ústřední "faktického" narativu, nasvěcování dávných událostí z různých pohledů, uznání "nenutnosti" držení minulosti v paměti či přemítání nad tím, jak vzpomínky formují naši identitu – to všechno se mi zdá určující i pro formální stránku knihy. Třeba ta nápaditá metafora vody, která se v různých podobách (vlny, protiproud, břeh, dno, varhánky na prstech) stává prostředkem pro vyjádření vyrovnávání se s pamětí i s nelítostnou žitou realitou Přerova. Dále pak metafory, které upomínají na promítání si dávných událostí v hlavě, které jsou tím pádem zbarveny fotografickým/filmovým vnímáním skutečnosti – "všechno potahuje žlutý film" či "venku je horko, jas a kontrast někdo vytočil na maximum". Tím, jak se v knize střídají perspektivy, jak se (i skrz distancující se du-formu) vyjevuje současný a dřívější pohled vypravěče, se v neustálém překlápění pozornosti proměňuje ráz jazyka – od syrově líčených scén k úvahovým přemítáním o paměti doplněných lyrickými popisy scenérií, od srozumitelně věcného výrazu k náročným metaforickým piruetám, od neutrality po kulky vulgarismů a moravského nářečí. Myslím, že to všechno je dáno tou předurčující metodou "hrabání", která rezignuje na chronologicky dávkovaný příběh – zde se vlastně příběh ani nerozebíhá a jeho vyústění není pro dílo zásadní, ani náhodou zde nedochází ke snaze o vytěžení náročného osudu. Po sentimentálním laděním ani potřebě vznášet ortely není rovněž ani potuchy. Jediné, co mi přece jenom přišlo krapet drkotající, byly některé ilustrativní scény a didaktické komentáře (zejména ze současné roviny vyprávění), u kterých si pak říkám "jako jo, ale co s tím, vždyť jo". Na pár místech se taky asi nepovedlo dotáhnout do dokonalosti to vyprávění v druhé osobě (např. druhá osoba sloužící náhle nikoliv jako sebeoslovení, ale jako rétorické máchnutí k jiným osobám, či vkrádající se ich-forma). Nepochybuji o tom, že vyprávění směřuje zejména k obecnějšímu vyznění – ať už se jedná o paměť, jazyk či všemožná znevýhodnění –, ale musím říct, že mě zaujaly i určité místní a dobové reálie. Zatímco ke všem možným epochám se nabízejí jednoduché (či spíše: zjednodušující) klíče (i k těm nejnovějším – "divoké" devadesátky plné "svobody", totální současnost jako chaos a rojení krizí), tak nultá léta 21. století jsou pro mě dosud nerozluštitelnou záhadou, nevím si s nimi rady. Ne že by román jakési určující vodítko pro tohle období ukázal, to by bylo vzhledem k jeho mozaikovitě fragmentární podobě dost naivní očekávání, i tak pro mě bylo zajímavé sledovat určité detaily – rašící rapové gangy, sběry víček a papíru či lásku v době před boomem digitálních technologií. Právě ona absence digitálního prostoru na mě působila vlastně dost bezútěšně. Přerov jakožto město, které není tak veliké, aby se v něm tvořily v tomto období nějaké queer komunity, ale zároveň není ani tak malé, aby se v něm člověk jednoduše ztratil (někde mezi poli a lesy na vesnici). Tahle stísněnost prostoru je umocněna tedy nejen absencí internetu, ale i zázemím vypravěče, který je nucen sdílet malý byt s matkou a babičkou. A zase – klaustrofóbní dojem posiluje úzkost matky, která kvůli dávné neblahé příhodě ze strachu nenechává ani v největších vedrech otevřená okna na noc. Jediná útočiště tak představují místa mimo zraky ostatních, která jsou však limitována časově i vzdálenostně – vypravěč se na bicyklu dostává k osamělým zákrutům vodních toků, o krátkých přestávkách se schovává v úklidové místnosti pod schody. Prostorem úniku se kromě toho stává pak to nejkrásnější – knihy a fantastické příběhy, literatura. A obdivuju, že navzdory takové zkušenosti Marek Torčík přetavil své zkušenosti do díla, které není eskapistické, ale naopak vlídně zve do jader problémů.... celý text
Čtrnáctero zastavení
2016,
Bedřich Fučík
Nejsem bez výhrad, ale v té hotové zanícenosti a blaženosti ze všech setkání (ať už radostných či těch plných rozepří – vždycky ústících když ne do harmonie, tak do částečné vyrovnanosti, vzájemného prozření) čtu nesmírnou životní napínavost. Monumentální pomníky jsou zbavovány své sošnosti, vybarvovány do nejjemnějších nuancí – a to od člověka, který by místo senzitivní smířlivosti měl jistě právo na zahořklost. Fascinující je ten výběr – mísí se "katoličtí" a "levicoví" autoři (s důrazem na uvozovky, neboť tyto kategorie se Fučík právě snaží rozprášit), kteří ve výsledku mají mnoho společného, ať už to je sociální citlivost či odpor vůči měšťáctví (a taky to všechno handrkování, nejlepší je vzájemné sundávání svých idolů – Lenina a Panny Marie – ve společném bytě Zahradníčka a Halase). Jsem moc rád i za zařazení lehce zapadlých autorů (Černý), případně těch, u nichž se může zdát jejich obcování za komunismu lehce zavrhnutelné, přesto se dané konání ukazuje jako ten nejopravdovější zápas se svým svědomím, bázlivostí a tužebnou věrností (Závada); v tom se ukazuje, jak je Fučíkův výběr osobností takový, aby dostál především sobě. A taky – vykreslení rodných prostorů, které u kdejakého z těch čtrnácti hrají závažnou roli, cloumající podklad. Kamarádství je skvělý vynález a už funguje pěknou řádku let. Je pozdní večer, mlčí se nad knihami; zničehonic se Vilém zvedne a odchází, prý na procházku. Do noci. Jan ho mlčky propouští a k půlnoci se ukládá ke spaní; za hodinu se probouzí, bdí a čeká, až se k ránu rozhoduje jít na policii – větří neštěstí, jak taky jinak –, neboť tentokrát je ta kamarádova procházka už příliš dlouhá. O půl deváté ráno konečně vstupuje ztracenec do dveří, nevyspalý, ale jinak svěží. "Odkud jdeš?" – "Kupoval jsem si kartáček na zuby," odpovídá Vilém, přeskakující tak deset temných hodin, a klade doličný předmět na noční stolek. "A kdes byl v noci?" – "Procházel jsem se na pankrácké pláni," – tehdy ještě holé. (s. 297, z kapitoly o Vilému Závadovi, z části o společném bydlení s Janem Čepem)... celý text
