lubtich přečtené 427

Kouzelnice 2019, Sebastien de Castell

Vyloženě solidní díl. Zajímavý prostředí se povětšinou vyhýbá oborovým klišé (což rozhodně nebejvá samozřejmostí. Zde si ale taky rejpnu, byť okrajově - už té pochybné "esoteriky" je v knize nemálo, ale u toho oči přimhouřím. Zatímco na prvních 50 stranách jsem se u tlachách o Bohu musel za hlavu držet - zbytečná překombinovanost fikčního světa. Berme teda v potaz, že musí existovat nějaká Bible. V tom případě jsou berabesqové vlastníci jediné reálné knihy a to mi přijde dost prapodivný. Ale to jen šťourám. Co musím řádně podtrhnout, je vymanění hyeny ze stereotypní symboliky "hyena - zlá". Ishak i Nephenie se jedna dvě staly nejcharakterističtějšími postavami. Ferius nikterak nepřekvapila (ale jako adekvátní), vývoj Kellena je naprosto místný a z břídila se stává vnímavý břídil, to beru. Občas to na mě bylo moc hrrr hrrr, občas bych fakticky oželel Kellenovy vnitřní plytký průpovídky a občas, když je všechno v naprostý rejži, by nemusel někde z nebe přiletět Reichis a udatně všecky zachránit. Ale to chcu moc, já se zkrátka bezvadně bavil, vztahy Reichis-Kellen Kellen-Ferius jsou řádně vybalancováné a některý dialogy jsou k popukání. Takže pokud mi do dalšího dílu někdo nevyškrábe oční bulvy, tak se těším na díly další.... celý text

Zřetelně nevyprávíš 2014, Alžběta Michalová

Maximálně intenzivní, maximálně naléhavý a maximálně zdařilý debut. Jestli nejsem až takový matematický truhlík, 2009 – 1991, podtrženo sečteno, je možné, že to bylo psáno již v 17 letech? Žasnu. Výpověď směřující k matce, kterou přemohl alkohol, a postrádajícímu pasivnímu otci. Reflektovány jsou zdánlivé všednosti (nesla lavor/lavor jako velké bílé/kulaté mrtvé oko ryby) i vypjaté situace, které jsou pro přecitlivělou duši trnem do rány. Častý motiv křiku, což však neznamená, že se jedná o nějaké výkřiky do prázdna. To podtrhuje i návaznost některých básní ("aby bylo zameteno") či hra s libozvučností (tu zatracenou/ztracenou matku). Trefné využití kurzívy a rozdělení do celků (redakce od Petra Borkovce je zjevná), o elegantní grafické stránce (jako u všech knih z fra) škoda mluvit. Snad jen množství oslovení "otče!" mi pak lehoulince lezlo krkem. Je tam přesně šestnáctkrát asi na 10 stranách, prosím pěkně. Intimní lyrika, pramenící ze silného emočního vypětí, může být kvalitní a silná. Zde ukážu ukázku, první z "matky" a druhá z "otce". zhasla jsi lampu na polštářích ryčí střapaté hlavy ještě jednu prosím znovu rozsvítíš obracíš list a zřetelně nevypravíš: čteš tak surově nevíš o strachu v podpostelí (s. 24) v nohách stolu pelech do klubíčka smotané teplo dětského tepla usnulo zrána pod dlaněmi tak jako já pod jeho nikdy ne ale jeho psi přímo v posteli (s. 61)... celý text

Klub divných dětí 2019, Petra Soukupová

No na rovinu, v desíti bych z toho byl na větvi. Divný. Slovo divný, popřípadě "jiný", bych zakázal ve spojitosti s lidmi. Kor s dětmi. To nejsou "divný" děti. To jsou děti, který jednoduše do daný společnosti nespadají. Děti, které se nedrží konvence většiny. Takže by se dalo říct, že divný - i tak je pro mě ten název značně iritující. A následně se to lehce promítlo v ději - protagonisti o sobě moc dobře vědí, že jsou "divní". To dle mého trochu snížilo jakost psychologie postav - takhle se to roztřídilo na ty "divný hodný" a "nedivný zlý". Ale budiž, u literatury pro děti mám přece jenom mírnější měřítka. Ale jinak - bombastický. Autorce se podařilo zachovat autenticitu dětské sféry a vykreslení protagonisté jsou věrohodní. Každej si v někom z těch 4 dětí najde něco, čím se on samotný vyznačuje. Zejména Mila se jeví maximálně sympaticky. Opanuje vyprávění a už od začátku se mi zdá nejpragmatičtějším a nejempatičtějším členem. Pozorování strak, fascinace vosího úlu a nalezení krásy ve hmyzu. První část se pomalu rozjíždí, ale už v ní jsou konstruovány vztahy a nuance mezi jednotlivými členy, postupné budování respektu. A ani to není žádná pseudoidyla, jakože se sešly čtyři děcka bez kamarádů a hiphiphurá, budem parta kámoši sranda. Ve druhé části už se nabírá na obrátkách a dojde i na dobrodrůžo. Oceňuji scénu se mrtvou strakou, která výborně dokresluje charakteristiku Mily. Narativ se střídá mezi všemi čtyřmi děcinami a dochází i k překrývání - což mi přišlo spíš trochu na obtíž. Vizuální stránka podtrhuje celý text (třeba barevné spektrum na obálce mi přijde mimořádně okulibé). Teď už jen doufat, že si to přečtou děti řekněme mezi 7-12 lety a ne jen dospělí, kteří řeknou, že doufají, že si to přečtou děti řekněme mezi 7-12 lety. Téma je totiž neskutečně přínosné pro dětskou psychiku.... celý text

Železná košile 2015, Zuzana Lazarová

Velká jízda plná imaginace! Divák usíná Probouzí se s vycpanou husou v náručí a nebývalým pocitem viny Surrealistický vliv nelze upřít. Pocity poraženosti a vztahové neurovnanosti. Občas drásavý. Za mě teda lepší ty delší než kratší, páč v těch delších jsem se motal jak kolovrátek (i když třeba Lilith je famózní). Nejvíce dosrdcezaryté: Dlouhé chvíle, Přesýpací žena a Cyklická liška: Cyklická liška se počíná u samého ohonu a nezáleží na tom kolikrát a s jakou frekvencí se otočí kolem osy neboť je důkladně probodena kůlem v přesné rotační půli tudíž je nehybná a utváří tak spolehlivého svědka dějin... celý text

Koupelna 2013, Jean-Philippe Toussaint

Takhle kniha je perfektním důkazem toho, jak "málo" stačí ke čtenářskému blahu. Jenže to "málo" je neskutečně rafinované. Sebezahleděný arogantní mládenec (oblíbená charakteristika: „v sedmadvaceti, brzy už devětadvaceti“) to má prostě na salámu. Nesmírně dobře dokáže popisovat okolí a sám se vyhýbá jakékoli nadměrné komunikaci. Pozoruje a nechce být pozorován. Do toho jsou ale namontovány i záchvěvy jakéhosi dobráctví - barman v hotelu, lékař hrajíc tenis, Edmondsson (i když to je oříšek). Lhostejnost a smysl života v tom, jakými možnými způsoby může člověk pozorovat déšť. Strohost jako hlavní poznávací znak - nečekejte květnaté popisy ani rozevláté psychologie postav. Na jakékoli emoce a pocity autor naprosto rezignuje - popis, popis, popis. Text je zvláštně rozkouskován a očíslován - některé popisy si vysloužily tři stránky, s některými si autor moc hlavu nelámal („Obědvat jsem nešel.“) I tak to funguje famózně. Naprosté všednosti nabourávají naprosté absurdity. Polská dvojice umělci se vám nastěhuje do bytu, nakoupí 5 chobotnic a začne je stahovat z kůže, vypravěč si z ničeho nic odjede do Benátek a nedá nikomu nic vědět (načež to nikomu není divné), v hotelu se v noci probudí a jde do lednice v kuchyni ukrást kuřecí stehno - co se s tím stehnem stane, zůstává nedořečeno. A má nejoblíbenější absurdita jsou šipky - koupě v dětským oddělení, ostří si plastový hroty nožem, dělá imaginární turnaje mezi státy a v neposlední řadě trefí Edmondsson šipkou do čela. Iracionalita ve vztahu právě s Edmondsson mi přišla úplně nejpofidernější. Běžné gendrové "role" jsou vlastně úplně převráceny. Neviděl jsem jediný důvod pro setrvání spolu, i tak spolu byli v soužití, i tak vyjadřovali jakési projevy lásky. Absurdní dialogy a vypravěčovo "prošení o utěšení". Fakt divný a zajímavý. K ničemu to neplyne – všechno plyne do koupelny. Na konci však pociťujeme jakési odhodlání, ale bůh ví, jestli se vypravěč neodhodlal spíš k pozorování kapek na okně. Věta, která velmi dobře líčí celou atmosféru: A když jsem takřka s úsměvem dodal, že se ničeho nebojím tolik jako rozptylování, poznala, že se mnou nelze diskutovat, a bezmyšlenkovitě mi podala žloutkový řez. Škoda (a zároveň paráda), že zůstalo tolik věcí nevysvětlených, což je účel, žejo. Co se stalo s chobotnicemi ve dřezu by mě stejně zajímalo. A musím taky pochválit senzační doslov, který je již typický pro Světovou prózu z fra. Mimořádný dílo, velmi croissantovské.... celý text

Miluji svou babičku víc než mladé dívky 2017, Ondřej Macl

Ne, doopravdy se nejedná o Základy obecné gerontofilie, ale o mistrné dílo. Nevím, jestli je to tím, že jsem tuto knihu četl v době, když se to kolem mě hemžilo prarodičemi, ale je to setsakramenstky silný. Obával jsem se, že se bude jednat o nějaký sentimentální žalozpěv a ono ejhle - žádný skuhrání, ale vyrovnanost. Protože Macl nezobrazuje pouze "svoji babičku". Mnohem víc je tohle generační výpověď a popis mezigeneračních vztahů (jsem tak málo erudovanej, nebo mi přijde, že je to tematicky unikát?). Vytříbený humor, ironie, parodie. Ale není to na hraně nějaký špatný grotesky, vše je dávkováno "tak akorát". I tak jsem se musel na téměř každé stránce pousmát. Zejména, když dojde na pořezání se při depilaci kiwi. Řádně je dávkována i nostalgie. „Ako malý, keď si urobil do dverí také barany duc, všetci s výkrikom stratili dych – je po ňom.“ Baví mě i ta jazyková odlišnost, nevím čím to je, ale ve slovenštině mají babiččiny fráze správné grády. Ale autor zdaleka nezůstává na Slovensku, ani časově. Historických odkazů je doopravdy znamenitě - od Jidáše či Orfeuse, přes Byrona, Geobbelse až k Armstrongovi či Bieberovi. Není to ale nějaký naparování a vždy je to patřičné, o čemž svědčí třeba přirovnání k Hefaistovi na základě nohou. Tyhle učesaný fragmenty o stáří a nejen o něm jsou bezvadný. Část knihy jsem si to četl s babičkou. Proto dodávám i její nejčastější komentář: „To je tak pěkný...to je tak pěkný...“ Části - a je to k nevíře - části pěkné: Prach se hromadí na všem, co zůstává dlouho netknuté. Při utírání prachu se mi z rukou drolí nový prach. Prach se rodí, i když se tě dotýkám. (s. 84) Fetišismus milostného gesta? Se skepsí vůči androgynní možnosti dostat se pod kůži milovanému (splynout v ní jedno atd.) se uskromňuji na rozkoš dostat se do jeho šatů. (s. 69)... celý text

Bílá zvířata jsou velmi často hluchá 2017, Ivana Myšková

Kam se bude věšet zmáčený manuál, když místo plotu postavíte zeď? Jak správně chodit do kaváren? Jak se říká mužskému tvaru do slova děvka? Šťourání v bedeguárech, volání s kabelkou u ucha a spousta dalšího. Klenot klenotů tohlencto. Trefa do noty plnou parou. Stylisticky jsou Bílá zvířata oproti Nícení méně divoké, srozumitelnější, celistvější, čímsi i čtivější. Ale stále je jazyk bohatý a květnatý: Viděla v National Geographic obsah žaludku mrtvého albatrosa a myslela, že na obrázku vidí obsah svojí kabelky. A mistrovství slova se překlápí i do humoru, protože pardon, ale tohlencto byla fakticky bžunda. Skvěle konstruované dialogy mezi podivnými variacemi osob tomu taky značně pomáhají. Hlavní postavy mají sice pokřivené charaktery, ale já jsem si je oblíbil. Ta neschopnost se vymanit z daného problému, do něhož jsou zapadlí, a přitom to hroužení se nad každou banalitou vytváří svérázné osoby. V mnohém připomínají Hermínu z Nícení, zejména v povídce Podšívka. A co mě na psaní Myškové baví asi nejvíc, je ta absurdita, kterou protkává naprosté všednosti. Děsení se z dlouhých příjezdových cest, rozlité kbelíky na balkónech či neschopnost otevřít domovní dveře. Tohle na mě funguje zkrátka. To stejný takový ty drobný fráze, které se jeví jaksi neobvykle, jako třeba liška běžící na pláži s kelímkem na čumáku. Veškerý vztahy v knize jsou podivný - docela si i říkáte, proč jsou ti lidé spolu, když je na ně nahlíženo z aspektů, které jsou u nich naprosto nesourodé. Nymfomanka a pragmatik, submisivní svéhlavá žena a hůře identifikovatelný zákeřný muž, zdvořilý Francouz a zmatkářský člověk v hostelu... prostě narušené nuance vztahů. Nejsenzačnější mi přijde Volání hálek (fascinující různorodá prostředí), ale ve sbírce není vyloženě slabá povídka, Myslová vyložila samé vyloženě perfektní povídky. A ta grafika! Medúzy jsou mimořádně sličný!... celý text

Výminkáři 1948, Karel Václav Rais

Poměrně potěšující četba, hlavně prostředí východních Čech je pro mě srdcehřející. Raisovi nelze vzhledem k tehdejší situaci nic vyčíst - rejpavý vesnický povídky o problematice rodinných vztahů, zejména teda dětí x výměnkářů. Ale je zarážející, že v době, když v Evropě propukala moderna, tak jsme se my ještě babrali v národním obrození. Čemuž nasvědčuje i psychologie postav, která je relativně jasně rozčleněna na dobro/zlo - minimálně Rais to tak určitě expresivně zamýšlel, byť třeba v poslední povídce chápu skepsi vůči pražským obyvatelům jako vcelku oprávněnou (z pohledu vesničanů). Obstojně je dávkováno napětí a postupné nabalovaní chamtivosti a ziskuchtivosti. Z hlediska čtivosti jsou zas decentně suchopárné pasáže popisu osob/prostředí, ty jsou líčeny naléhavě se značnou tlačivostí. Jazyk je perfektní, maximálně důvěryhodný, oceňuji vysvětlené archaismy pod čarou. První dvě povídky mě nikterak těžce nezasáhly (druhou a zároveň nejkratší považuji za příliš lakonickou), další 3 už měly správný elán (čtvrtou ale zas považuji za lehce předpovídatelnou). Celkově pěkný - ale vesnickej realismus už v týhle době dost ubíral na intenzitě. Ale dá se, žejo.... celý text

Brnox. Průvodce brněnským Bronxem 2016, Aleš Palán

Maximálně unikátní kniha, ten elán a um autorů je fakticky fascinují. Lokalitu naprosto neznám, z hlediska obyvatele to musí být teprve senzační. Analýza je neskutečně zevrubná, nic neopomenuto, ani jeden odpadkový koš nezanedbán. Autoři (a především asi Kateřina Šedá) mají k lokalitě vztah a přistupují k lidem s nadhledem, bez předsudků. Typograficky úchvatné dílo rovněž - tolik fontů, fotek, barev, kdy se vše rozléhá v naprosté ledabylosti. Za největší rarity považuji afghánského inženýra prodávajícího v potravinách, čínského zahradníka na plácku uprostřed města (ta identifikace rostlin byla famózní, celkově oceňuji zapojení i odborníků z různé branže), paní kořenářku a poštovní schránky. Kéž by takový průvodce vyšel i o jiných lokalitách. (Ukázka z uličního sběru Kateřiny Šedé) ZNÁTE NĚJAKOU POVĚRU? Muž, asi 60 let: Nevěru. JAK TO MYSLÍTE? JAKO ŽE KDYŽ JE ČLOVĚK NEVĚRNEJ, TAK SE MU TO VRÁTÍ? Tak se mu to nevrátí.... celý text

Tapetář 2019, Ema Labudová

U knihy od Emy Labudové jsem si fakticky nelabu(d)žil. Člověk otevře knihu a vybafne na něj anotace, která se chvástavostí značně podobá mainstreamovým komerčním dílům. Což mi je samo o sobě šumák, ale po dočtení knihy jsem se výrazům jako "věrohodná novela" a "řemeslně brilantní" musel chlámat. V první řadě naprosto nechápu, proč byl děj situován do Anglie - jediný důvod, který se zdá být legitimní, je sexuální orientace Irvinga, ale tím to vlastně končí. Popis prostředí je téměř neexistující, nebejt názvů a jmen, tak bych v tom viděl spíš i Bosnu a Hercegovinu než Anglii. Ani jazyk věrohodností zrovna neimponuje. Snaží se sice o jakousi hovorovost a slang, ale velmi často jej autorka nedokáže udržet. A výrazy "durch" "hrotit" "jako Brno" a další v 50. letech v Anglii? Věrohodný jak balík slámy na Václaváku, povím vám... Za zmínku stojí ještě dost krkolomných vět, u kterých se divím, že nezasáhla redakce. A proč měl Irving v pokoji knihy, který v dobu děje ještě nevyšly? Budiž no. A ať už máme ty jazykový trampoty z krku, tak názvy kapitol ve španělštině? Interní fór, který nejsem jako prostoduchý čtenář schopen pochopit? Zřejmě jsem moc tumpachovej. Celá novela postrádá pointu, je v ní dost odboček k různorodým postavám (ale velmi často nicneříkajících a nikterak děj neposunující). Irving je lhostejný, sebezahleděný (to je vylíčeno pěkně, přiznávám), ale sympatie jsem nenahmatal. Frederico a Beth jsou naznačeni pouze náčrtově, přitom měli jistý potenciál a Bethiny impertinence mě i občas přiměly k úšklebku - na příběhu jsou však pouze jako cingrlátka na pár stran. Zajímavý je motiv výrečků, kde nechává autorka nějakej ten prostor pro představivost čtenáře, přičemž jsou však zobrazováni pouze útržkovitě a málokdy, potenciál nebyl využit zrovna naplno. A abych jen nebrblal, struktura a s ní i retrospektivy jsou povedený, čte se to jedna báseň. To je ale zoufale málo, hladký čtení neznamená dobrý čtení. Řeklo by se, že na debut dvacetiletý autorky je to alespoň přiměřený. Ale já mám prostě nároky na knihu nominovanou na Literu znatelně vyšší. Jestli Tapetář "přemůže" (a ono to s těmi cenami zas tak horký není, ale stejnak) pohodový absurdní povídky Vratislava Kadlece či roztomilého vorla od Romi Grey, tak potěš koště.... celý text

Ostrovy 2019, Dora Kaprálová

Z textů Kaprálové cítím jakousi vypravěčskou spontánnost, lehkost, nepronikají do nich žádné klasické prozaické manýry. Ale zároveň jsou to texty, které působí uceleně, v jednotlivých kusech se proplétají velmi sofistikovaně aktuální děje se vzpomínkami i historickými referencemi (Labyrint světa v Rixdorfu). Chvílemi je to stroze dokumentární, poté zase lyricky rozevláté, ale stále ta neskutečná vyprávěcí touha. Je mi jedno, jestli jsou to autobiografické/autofikční, nebo smyšlené texty. Ty povídky mají takovou intimní atmosféru, ale o žádné rozkrývání soukromí tu nejde. Na straně 14 Kaprálová píše: "Makrokosmos je jako popření toho malého, neviditelného ostrova uvnitř nás samých. Jak se nepopřít a jak nepopřít existenci dalších ostrovanů?" Myslím, že to dost vystihuje vypravěččin přístup – z každého textu srší zájem ke skrytým, ale nekonvenčním osudům, zároveň je jasné, že nebýt citlivosti autorky, postavy by se mohly jevit jako běžné kolemjdoucí. Kaprálová věnuje pozornost slovenskému řidiči filmového štábu, ženě celý život pracující v kyjevské botanické zahradě, bývalé, ztroskotané, ale stále toužící baletní tanečnici či páru čínských vědců zabývajícími se mravenci. I přes neutuchající fascinaci je zde zřejmý určitý odstup a uvědomění, že k těmto postavám nikdy nebude natolik blízko, aby je mohla skutečně poznat. Nejedná se o žádné modelové hrdiny, Kaprálová je nevychvaluje, neheroizuje, nedělá jednoznačná hodnocení, jen vnímavě popisuje. Ostrovy jsou podle mě velmi aktuální. Ne v tom, že by se v anotaci vyskytovaly hesla jako "environmentální krize", "problémy pozdního kapitalismu" a takovýhle věci, ale jednoduše v tom, že v tom současném světě jsou. A to stačí. Středoevropská kniha, hlavně v Berlíně, ale všude, všude možně, osudy plynoucí odkudkoliv. Dojemný osud lásky starého entomologa hned vedle umělohmotného malíčku ležícího na silnici. Imaginace, detailně plánovaná road movie plná výtržností, ale také pomalé hledání domova a starosti o děti. Je toho mnoho. Všechno totiž začíná a končí u čísel a ne u písmen, jak jsem si roky myslela. Tak třeba moje děti – obě se v matematice zhoršují, a když jsem nedávno přišla za matikářkou své mladší dcery, zvolala na mě ta zoufalá učitelka už zdálky: "Katastrofa!" "Katastrofa?" říkám a hledím jí upřeně do vážné tváře, "katastrofa to snad není, katastrofa to snad není, to je – to je třeba válka," říkám mocnými slovy a vidím ve svém vteřinovém vítězství, jak bledne, dvě a dvě je náhle pět, a ona se přepočítala. "Ano, katastrofa to samozřejmě není," dodá překvapeně. Katastrofa není ovládat slova a neovládat čísla. Katastrofa je, že nekonečnost je iluzí, přestože jsou tací, kteří se k ní dokážou propočítat. (s. 124)... celý text

Láska za časů Mahlstadtského dítěte 2019, Clemens J. Setz

Máloco ve mě vyvolalo tak hořkosladké škleby a znepokojující pocity jako Láska za časů Mahltstadtského dítěte (a věřte, kniha je motivově různorodá, ale o žádnou lásku tam nezavadíte ani náhodou). Setz se s tím vážně moc nepáře - popisuje hnusy, menší i větší, poštrachané vztahy rodinné i pracovní, deprimující předměty, skličující situace, morbiditu, obscenitu, sklíčenost i naprosté zoufalství. Naprostá většina povídek postrádá důraznou pointu, ale v tom skví jejich síla - člověk má po přečtení takový vágní pocit, který ale doprovází jistota, že se něco nestalo podle představ. Absurdita je mnohdy enormní (tak jasný, najdete doma nahou ženu a strčíte ji za topení!), ale vždy vyvážená, fantaskno je omezeno pouze na představy a bludy. Zdůraznil bych taky docela časté prázdné nucené dialogy, které výtečně navozují atmosféru zneklidnění, že tady něco neklape (zejména u poslední povídky, kterou považuji za nejzdařilejší). Setz metaforicky čtenáře taky nešetří, ale dokáže je vyjádřit na skromném prostoru, to dokazuje nejkratší povídka, která se vešla na zadní stranu přebalu, i samotné výrazy: Její rozcuchané vlasy mu připomněly způsob, jak v mládí kreslíval ptačí hnízda nebo vrcholky stromů. Někde motivy překračují mé meze nechutnosti a odpornosti, třeba psychosexuální ohavnosti (v na potvoru nejdelší povídce) byly na mě trochu moc (za což si ostatně můžu sám, mám bejt drsnej hoch). Nechal jsem se nachytat na ty vymyšlený citáty, to byla podlá leč! Ale že se divím: Ležel tam rychlostí 29.67 kilometrů za vteřinu. A osobně taky musím patřičně chvalně pokývat hlavou nad první povídkou, kde je výborně ztvárněno, jak se i zdánlivé banality mohou promítnout do nočních můr: ...otevřené garáže s pokaždé stejnou olejovou skvrnou na podlaze, přetékající kontejnery, třínozí psi anebo – ještě hůř – zastávky, kde člověk jako by byly uvázán pod širým nebem; potom jednotlivosti, zohýbaný příbor, palčáky s hnědým lemováním, zrnka posypového štěrku v mokrých otiscích bot na kuchyňské podlaze, vyhořelé telefonní budky, křoviska páchnoucí močí, v nichž přesto sídlí stovky vrabců... Jednotlivě nejperfektnější povídky jsou za mě podivná váha před vchodem domu, matky v podchodu čekající na zákazníky a již jmenovaná nahá mrtvá žena v domě, kterou jednoduše stačí zakrýt kobercem, na něj dát stůl a jak by řekl Pat a Mat - A JE TO! Pozoruhodný je i faktografický kus Malá hnědá zvířátka - vřele doporučuji poslechnout Like monkey in a zoo, jež je tam jmenovaná. Gustovní ochutnávka rakouské současné literatury, byť se jedná o pekelně nechutná sousta, tak mají lahodný extraordinérní dozvuk, který jasně převyšuje.... celý text

Nícení 2012, Ivana Myšková

Kdybych uměl hrát na něco jiného než na nervy, měl před sebou notový sešit a mrštil bych Nícením do těch not, tak by se mi tato kniha trefila do noty nejen přeneseně. Málokdy se mi stane, že bych si něco dávkoval, šetřil - ale u Nícení, kvůli stylistickému blahu, jsem to ztrpěl. Neřekl bych, že styl zas o tolik předhání děj. Ale prostě jo, ten jazyk je neskutečně květnatý, ale vždy důmyslně použitý, nestrojený. ...nezničitelný hrdina za chůze s rozvahou vyndavá projektily ze svého řešetového těla, vytáčí je nasliněnými prsty jako klíšťata... Taktní a přitom neskutečně elegantní využívání závorek, mimochodem. Hermína působí jako Rubikova kostka v lidském provedení, ale přes ty všechny uváhy/přemítání/dopisy/blouznění je na 150 stránkách její psychologie popsána tak perfektně, že těžko popsat pár slovy. Rozpolcená? Svobodomyslná? Dobromilná? Decetně slípkovitá? Nic nemění na tom, že její polemizování je brilantním prvkem - proč se snídaně jí ráno? Existuje nepořádek? Co když je to jen nějaký jiný druh pořádku? Vzpurnost, ale zatlačená pod křehkou skořápkou. Vztah matky (kajky) a dcera je v knize omílán dokola a perfektně graduje. Přeměna Hermíny v kajku na konci ve scéně s fíkusem byla tak silná, že člověku může být úplně šumák, že kniha nemá žádný zásadní zlomy. Kolem toho ještě neschopnost odtrhnout se z očekávání, neschopnost strhnout si masku... A co mě snad nejvíce na srdci hřálo, jsou detaily. Výjevy v mysli - záchrana tonoucího hmyzu a zvěře (Vy si to pletete, kapři tam patří! Inzerát - hledá se veterinář můr), popisy křehkých osob (Ty, co se zastaví uprostřed ulice, aby mohli pozorovat drozda), rezatej hrnec (nebo karafa?) v křoví místo psa, při topení se se nedá okopovát zahrádka či louskat ořechy. Úseky zpočátku vůbec nepůsobí komplexně, ale postupně se vše nabaluje. Asi se snad můžu i fanfarónsky pochvástat, že tohle je takový to "složitý čtivo". Vytrvat se vyplatí. (Mimochodem, hned motto z Od agamy po po žraloka ve mně vyvolalo masivní nostalgii.) A pěkný části na závěr: A po zádech mi dnes přeběh zlatohlávek. Rány jsou ještě hluboké. (s. 144) ...hledáš nejtučnější lusky, přesně jako v dětství, vybuchují jako pumy a shodnete se: Ty bunkry tu jsou proti netykavkám. Ve střílně je hnízdo a vás zajímá shodně: Který pták rád zobe netykavky? A když potkáváte staré vodárny, ty drobné vodní paláce, a křičíte jak malí: „Ty jsou jak hrnce s pokličkou! A taky modrý!"... celý text

Inventura 2018, Kamil Bouška

Asi nejdrásavější sbírka, co jsem kdy četl. Zároveň docela unikátní poezie v próze. Kompletní exkurze nitra člověka včetně zájezdu do nejlidštějších hlubin hnusu. Nejdříve je lehce naznačena taková abstraktní rovina lidskosti (člověk sem, člověk tam), což beru jako takový předzpěv předtím, co nás ještě čeká. ...člověk pak někdy rovnal srovnané hřbety knih v regálech, někdy zaléval zalité květiny a říkal si, že nakonec bude všechno dobré... (s. 19) No a pak to začne. Syrovost, hovorová mluva a subjekt do vás začne hustit ohyzdnost jednu za druhou. Děťátko krmeno lidmi, člověk skládající hudbu do porna s popravami, přejíždění kočárkem, kuchání zajíců, poruchy manželky... Něco se v tobě porouchalo. Nevím přesně co, ale myslím, že to bude něco s láskou. Máme ji plnou pusu, dusíme se medem, ale nefunguje to. Rozbila ses. Jsi porouchaná. Nevím, co se s tou láskou vlastně děje. (s. 42) Posledních pár kusů je pro změnu v lyrické tónině - přichází něžnost protkaná všedností. V hlavní roli světlo. Vaříš v závodní jídelně. Cinkot nádobí, příborů a poklic v době výdeje obědů hrne ven teplou vůni v tenké lazuře kuchyňské páry. Venku na vrcholu léta zrají tobolky netýkavek pro prsty tvých malých vnoučat. (s. 69) Tohle člověkem zacloumá. Ani při spolknutím fotoaparátu by člověk neprozkoumal líp své nitro.... celý text

Možnosti milostného románu 2019, Jan Němec

Panejo, zas se mi dostavila rozporuplnost pocitů na n-tou. Jakejkoli milostný román nemá cenu číst víc jak jednou (mnohdy ani ne jednou), ale tady jsem do stejný řeky vstoupil podruhý. A už mi přesně došlo, v čem je problém - žánr. Tady se mi ukázalo, že i přes všechny cingrlátka, narativní způsoby a tak dál, nelze téměř napsat něco doopravdy hodnotného či poutavého milostným románem, kor když je to ještě vaše autobiografie (s odérem autofikce). A co mě napadá, byť natolik pan Němec geniální asi není - nebyla to pouze jakási ukázka, že i když červenou knihovnu vyšperkujte, v podstatě provedete naprostou analýzu vztahu, tak stejně z toho nevyjde nic extrovního? Kniha je naplněná exhibicionismem, egoismem a narcismem, to přitakávám, žmoulat ego není úplně nutný. Stejně nevábně jsem vnímal takové ty nezáživné pasáže, kde se dozvíme o tom, že si Nina s Jankem dali postý kapučíno na dalším úžasným místě (což třeba neříkám nic, lokality jsou mi sympatické nadmíru -Krakov, Olomouc, Polička, Toskánsko), k tomu se přidá pár filozofickejch frází ohledně daný situace vztahu a jede se dál. Prošpikování těch zbytečných kapitol je parádní - ale mám smíšené pocity, že se tím prostě mělo jen zamaskovat chabé téma. Ale budiž no, funguje to. Milé je i prostředí, hafo literárních odkazů, akcí, docela pěkná sonda do života literárního gurmána. Nejlíp působí prostě detaily. Takové ty titěrné drobnosti, které se odklánějí od tématu (v tom to asi bude!), byly perfektní (např. prarodiče na Pálavě, skříň („muži se do skříně neschovavají, muži totiž ze skříně skáčou!“), květina v prázdném bytě, "zamailuju tě", křivé a ošklivé kruhy, Šišatá Hvězda a Křivý Kotoul...) Celkově to není špatné, vůbec ne. Stylisticky grandiózně vykonané řemeslo. Ale vše náležitě shrnuje věta, kterou jako píše Nina (ale píše ji Janek a jen dělá, že ji píše Nina, tak, aby bylo vidět, že to Nina píše, i když je všem jasný, že to píše Janek, pochopitelně): Vlastně se divím, že se Janek do takovýhle knížky pustil. Mohl napsat tolik jinejch věcí. Mimochodem - označení Café Bohouš zní třeba správně svérázně.... celý text

Kapesní atlas žen 2014, Sylwia Chutnik

Jak moc může být člověk skeptický, když do rukou bere prózu od ženy, která vystudovala "gender studies"? Ještě když na vás na první straně vybafne slovo "antikvariátník"? Vcelku dost, co si budem povídat. Chutnikova ale smetla veškeré mé předsudky a já jí za to vřele děkuji. Příběhy zasazené do jaksi přehlížené části Varšavy budí respekt. A to je přesně ono - místo nějakého skuhrání, bezmyšlenkovitého kafrání, se nám dostane výtečně propracovaná psychologie (zejména ta vnitřní) odloučených žen (a muže). A co je ještě bezvadnější, je že i ty ohavnosti, co jsou v knize páchány, Chutniková popisuje skoro i s nadsázkou, ironií a pichlavým sarkasmem. Tomu říkám vydobytí respektu. Perspektivy vypravěče - to je taky žůžo pažůžo. Chvílemi jakási odměřená z části přímá řeč, potom er-formové monology... navázání atmosféry jak se patří. Nějak tak popořádku dle kapitol: 1. Bazaračky - tohlencto mě zasáhlo nejvíc a jediná škoda, že totálně selhal překlad. Nebo ne úplně totálně, vcelku osobitě zachycuje atmosféru temných míst, ale ta interpunkce tam lítala jak koza v petrželi. A to nemluvím o zkomolených výrazech, např. již zmíněný antikvariátník (i když přirovnání, že vypadají jak vylisování jezevčíci či záložky, mě docela dostalo). Ale jinak je to síla, progres ženy s jedním špatným rozhodnutím a je to v čudu. Žena, co si drásá ruku o zídku. Drsňárna. Už žádné existenciální smutnění o lásce: láska destilovaná jako žaludeční likér a pálivá jako žitná. A královský život byl vyhozen spolu se stříbrnou korunkou a žezlem. 2. Spojky - historický motiv, to se mi líbí. A ještě k tomu nejsžíravější pohnutky mysli. Stejně jako v první kapitole opět precizní progres postavy. 3. Napodobeniny - tématicky (toxická mužnost) je to perfektní, musím ocenit, že autorka zařadila i jakýsi jiný exemplář, nežli ženu, ale tady mi přesně chybí to, čeho je v prvních dvou kapitolách až až - nějak vývoj, nejsou pořádně popsány Mariánovy vnitřní rozkoly. Škoda, z tohodlenc šlo vytesat víc. 4. Princezny - a zase jsem na pochybách. Malá anarchistka se zas úplně vymyká, hodí se k ostatním osobám atlasu snad jen odlišným smýšlením a to je naprosto extremistické. Ani zapojení žen z předchozích kapitol zrovna nepovažuji za šťastné, spíš dost natlačené - jak například cloumá dějem Marie ze sklepa? Ale závěr ohromnej, to zas jako jo. Víte, co bych nejradši udělal? Rozposílal tohle dílo všem pseudofeministkám, který se málem soudí kvůli naprostejm serepetičkám (momentální kauza -ová, nerozlehlé kabinky v obchodech, muži roztahující nohy v MHD - prostě šaškárny). Naproti tomu Chutniková vykonstruovala dechberoucí prózu, která popisuje zvěrstva do největších detailů lidské mysli. Mimochodem č. 1 - název kapesní je zcestný, nebo mám jen malé kapsy, nevím. Mimochodem č. 2 - jaký byl význam v těch tučných názvech? Jestli jen tak na okrasu, tak nevím nevím, ale budiž. Mimochodem č. 3 - pár dobrejch glos: ...jenom moc nevěděla, co je to ta coura. Ta, co se pomalu courá po ulici? *Marie nechce nastoupit do autobusu* Řev, že ona nepojede, že se bude courat pěšky, protože chce být coura. Celá zastávka ztichla. Vidím, že jdete na procházku s potomkem, to je krásné. A jak se ten váš drahoušek jmenuje? Jmenuje se stará plechovka, kurva. A jak se ženou takové jméno zdrobňujete?... celý text

Nahoru po schodišti dolů 1997, Bel Kaufman

Takže přirozeně. K četbě jsem byl nalákán na to, že si tam autorka dělá špumprnágle z Ameriky - což by navnadilo nejednoho kverulanta na Spojený státy. Typograficky je to unikát - výtečná slácanina. Ale zde si nemohu nepovzdechnout nad zpracováním nakladatelství. Jo, měl jsem vydání z roku 97, ale to to fakt nešlo udělat trochu úhledněji? Nebo se prostě tolik šetřilo na stránkách? Bůhví, ale zas tak stěžejní to není, takže nebudu hartusit. Téma je perfektní - americký školství. Zachycuje to perfektně, včetně typické americké mentality a třeba i vyhraněnosti literatury (což asi nebyl záměr). Charakter žáků/učitelů je osobitý, z toho se vytěžilo maximum (sestra léčící zraněné čajem, šovinista na n-tou, filuta opravující v milostném dopise interpunkci...). Humor - MNO. Tady mám maličko podezření, že byla autorka (národnosti ruské) trochu ovlivněna samotnou výukou v Americe. Prostě je ten humor americkej - že se ale divím, že jo. Párkrát jsem se zakřenil, pousmál, akceptuji (třeba „souhlas k obrně“). Kaufmanová to zobrazila obstojně a přinejmenším autenticky. Ta grácii a elán s přibývajícími stránkami přecejenom krapet vyprchává a o označení SVĚTOVÝ HUMOR bych si myslel své, ale celkově je to takové makové - asi bych řekl zdařilé. Jedna věc, "ze života": Vymyslete věty, ve kterých využijete správně těchto slov: nepředpojatý - Byla velmi nepředpojatá. litý - Byla velmi lítá. širý - Byla velmi širá.... celý text

Přibližování dřeva 2019, Daniel Hradecký

Báječný! Vzhledem k tomu, že všechny 3 oddíly jsou tematicky dost odlišné, tak jen takovej poznávací znak: Safra vytříbená ironie a paradoxy (mé oblíbené „špatně položená otázka vybuchuje jako dobře položená mina“ či „v záloze je připravená katastrofa, která vše zachrání"). Tak nějak tak popořádku: 1. Redakce dokonalé básně - já vám nevím, na rozjezd mi to přijde dost zbytečný. Ale zas taková drobná jízlivost, předehra, dobrý, beru. 2. Přibližování dřeva - skvělej nápad a ještě skvělejší pojetí poezie! Byť jsou to spíš nefalšované aforismy, tak tyhle útvary s jednotným řekl(a)/neřekl(a) fungují perfektně. Líbí se mi variabilita témat, zde z archeologického (texty jsou delší, než se na přepis sluší a patří, ale alespoň konec, s. 29): ...pak bych šel v klidu například do vězení, oddat se zápecnictví, jednomu z lepších darů neolitické revoluce. Myšlenka opřenosti zkušenosti o zkušenosti jiných lidí je dumáníhodná - znamená to, že se k nám postupem času může opět dostat naše zkušenost¿ 3. Raussig - žalozpěv za Ústí nad Labem. Ne že bych znal nějak enormně prostředí, pouze periferii, ale i tak jsem se bažil. (s. 47): Neutralita začíná a končí rumem, Brouk Pytlík krade a Ferda Mravenec mu na to svítí, milenci si počínají jako na divadle, v okamžiku vzplanutí mezi ně padá protipožární opona. Bavilo mě to setsakramenstky! Aji delší to mohlo bejt. Grafické zpracování s těmi třemi artefakty taky nemá chybu. A ještě taková slovní hříčka, která přišla v textu velmi znenadání: (Vypadáte dobře, slečno. Díky, také padáte dobře, pane.)... celý text

Hornické vdovy 2019, Kamila Hladká

Nápad to byl bezesporu dobrý, vo tom žádná. Nepochybuji o důležitosti tohodle díla, poněvadž hornictví už nějak tak z naší země vyprchává (za což bychom měli vískat radostí, ale chápeme se). Rozhovory to musely být neskutečně citlivé, empatické a bolestné, klobouk dolů. Po kapsách mám ale pár JENŽE: - Chvílemi (a želbohu jich nebylo málo) to na mě působilo dost syrově. Autorka se tomu zřejmě snažila ponechat autentičnost, beru. Ale nešlo to třeba přecejenom víc do hloubky? Třeba zeptat se i známých vdov? Ne že bych si lebedil v nějakých tunách pocitů, ale tady to k tomu tak vybízelo. - Řazení textu bylo občas taky dobrej pel-mel. Zase šlo asi o autenticitu, ale proč to nebrat chronologicky? Pak by se v knize nemusely omílat některé skutečnosti dokola a dokola. - S časem se celkově nějak tak jakost vytrácela. První 2-3 memoáry byly vážně promakané (snad by o nich šlo říct i víc, třeba o příhoda s krtky u druhého memoáru měla potenciál), ale postupem času už to bylo dost nabalování plytkých frází - spíš rozebírání finanční situace, postěžování si že "dřív bylo líp" a nazdar. Co teda musím patřičně pochválit, jsou dobové fotografie a vysvětlivky hornického slangu, to se hodilo. Cílovka fakt nejsem, ale i tak jsem se musel lehce obořit. Když vás na celý knize nejvíce nadchnula předmluva, tak to asi pár much má.... celý text

Zlodějíček 2014, Petr Borkovec

Dnešní chod: Fůra metafor servírovaných na podnose. Tohle je něco naprosto nezvyklého. Pokud mají literární teoretici občas problém rozlišit novelu a román, tak to je ještě slabej odvar. Tady je specifický i literární druh. Zkrátka takovej kapesní atlas poetičností, do nichž se ale přecejenom vklínilo něco prozaického (byť teda básní je znatelně míň, ale výrazově je to na stejný bázi, nezáleží, jestli párkrát stisknete enter nebo ne, žejo). Některé texty se charakterem blíží až k fejetonům z Petříčků (třeba Seminář, Tulačky), ale spíš jsou to 2-3 stránkové zápisky. I tak to působí uceleně. Borkovec je prostě vynikající pozorovatel (ale skrovný, s. 49: Nejsou „vydlabaní z tvrdého dřeva“, jsou bílí, jako by zrovna svlékli krunýře, jsou měkcí a bledí. Zdá se, vypadá to. Ach, lidské metafory o zvířatech a chudé člověčí oko.) Svůj rajón prostě pročeše od dlažby až po okapy. Jo, taky mě pár textů dost minulo a působilo útržkovitě. Ale ta zvědavost, kterou mě naplnilo nahlížení do odložených aut, pozorování detektorářů, buldozer, konverzace o hácích a další habaděj věcí, mě hnala dál. Pár pěknejch částí (ale upřímně, vypisoval jsem si nějakou frázi z každý druhý strany, páč je to metaforami vycpané jak medvěd v Národním muzeu): Hleny vyvržených medúz - moře kašle. Jako by zmiji znovu navlékli do svlečené kůže. Ubohé přechodníky, na než se tak dobře rýmuje; z překladu vždycky nakonec vyškrtnuté nešikovné pohádkové bytosti: skřítci Přechodníčci. Perfektně využité prostředí rezidenčních pobytů. Na to, že autor řekl že „Nejméně půl hodiny denně se zabývám průvanem", zužitkoval zbytek času báječně.... celý text