Adéla Knapová

česká, 1976

• Autor
• Knihy
• Bazar
• Série
• Životopis
• Část díla
• Citáty
• Diskuze

Nová kniha

Zbabělé zápisky z ukrajinské války - Adéla Knapová

Jen pár hodin poté, co Rusko 24. 2. 2022 vojensky napadlo Ukrajinu, sedla reportérka Adéla v Praze do auta a vyrazila do války. A protože se její kolegové fotog... detail knihy

Nové komentáře u autorových knih

Chleba z minového pole – Reportáže z Ukrajiny

„Skvěle napsané reportáže z nehezké doby. V každé kapitole je cítit odhodlání a naději lidí, že zase bude líp, tak snad..“
— korbic92

---

Zbabělé zápisky z ukrajinské války

„Kamenem úrazu se pro mě stává druhové zařazení této knihy: obálka hlásí prózu, v čem ale její fiktivnost vězí? Stylizace je - jak naznačuje i titul - spíš dokumentární, což umocňuje i skutečnost, že text je vskutku psaný nějak tak horkou jehlou, byť retrospektivně. Všechnu tu neuspořádanost a občasnou stylistickou neohrabanost (některé pasáže i výrazy se opakují) bych chápal, kdyby kniha měla doopravdy sloužit jako autentický dokument výjezdu na Ukrajinu. Jenže v případě prózy očekávám, že to zkrátka k něčemu bude směřovat, že bude její tvar mnohem ucelenější a nedostanou se mi jen trochu zbrklé záznamy. Připadal reportážní výjezd Knapové málo šokující a senzační, že jej musela přibarvit a označení fikce tak představuje jistou obranu před případnými nesrovnalostmi? Kdo ví. Aspekty, které se jeví smyšleně, mi ale moc funkční nepřipadají - například výskyt dvou trans žen jako by jen umožňoval vypravěčce se nad někým morálně povýšit, protože její motivace je ušlechtilejší, případně produkoval různé "problémky", které cestu zatraktivňují. Důležitým aspektem knih, v nichž se vstupuje na neznámé území, by podle mě měla být reflexe vlastní pozice, z které vypravěčka/autorka dané události zaznamenává, kor když se jedná ještě o tak nedávné děje. Ne že by tohle v knize Knapové úplně absentovalo, ale má to bohužel spíš podobu jakéhosi sebestředného budování vlastního obrazu - třeba když vypravěčka nápadně upozorňuje na to, jak je její stájový deník "slovutný" (a zase ta vazba na mimoliterární skutečnosti - vybaví se mi Reflex a ona slovutnost má hned spíš nádech parodie), jak jí píšou hromady uživatelů a její zprávy hltají "stotisíce lidí". Jindy se zase staví do role morálního soudce, který vede bohužel jen povrchní úvahy o vlivu sociálních sítí a o tom, jak je člověk "nejubožejší ze všech zvířat". Tahle vrstva intimního deníku bohužel knihu hodně podráží, včetně různých průpovídek a frází v závorkách, které zbytečně zahlcují odstavce. Až v druhé polovině knihy jako by se vypravěčka dostávala k pořádnější reflexi svého postavení, byť to často dělá poněkud tezovitě a s obsedantní potřebou zdůrazňovat svoji "zbabělost". Naopak chvíle, kdy se dostává do styku s místními lidmi a na základě reakcí se nepřímo dozvídá svou perspektivu, patří k tomu nejvydařenějšímu z díla. Obecně by se dalo říct, že fascinující se kniha stává v momentech, kdy vypravěčka dává prostor lidem a dění se vymyká z kontroly jejích představ. Když se zkrátka neví, není co říct a ona nemá zapotřebí oplývat obecnými moudry. Vznikají pak rozporuplné, nejednoznačné okamžiky -třeba rozpačité události na ubytovně v Lvově nebo snaha dopřát uprchlíkům omezený počet teplých míst v autě. Takové momenty jsou mnohem víc "nekorektní" než zřejmá pseudonekorektnost plynoucí z různých jadrných výrazů v kabině auta (následné závorkové dodatky o tom, že si zkrátka vypravěčka dané slovo - například "posrat", hrozná sprostota! - nemohla odpustit, pak tu syrovou stylizaci navíc spíš shazují). Zejména stylizace trans žen do naivních a připitomělých slečen, které jedou na Ukrajinu sbírat followery na instagramu, mi připadá dost nešťastná. Rozumím snad snaze ukázat jistou západní pohodlnost a odstřižení od jádra problému, ale v této formě to má spíš karikaturní ráz, který vytváří akorát vyjasněnou binární opozici. Ani obzor vyprávění mi nepřipadá příliš široký. Snad s výjimkou postřehů o situaci zvířat během války nedochází v knize k propojování souvislostí, přitom se to několikrát vyloženě nabízí. Když místní obyvatelé vypravěčce neustále sdělují, jak "kdosi v rodině pracoval v Česku", tak se mi hned vyjevuje paralela mezi tím, jak se mnozí čeští občané k Ukrajincům chovali před vypuknutím války, když docházelo (a stále dochází) k tichému vykořisťování v podobě nekonečných směn načerno, a jak náhle (naoko) přeřadili. Tohle ale vypravěčka bohužel ignoruje a lamentaci směřuje spíš na chabý sortiment hotelových snídaní a na tvrdé odsudky těch, co přítomnost války popírají - aniž by se zabývala tím, odkud jejich představy vyvěrají. Výprava "holky z Československa", jak ji častují místní, tak nakonec přináší pár zajímavých pasáží, ale zejména hromadu intimního balastu, který by bylo potřeba mnohem pečlivěji protřídit.“... celý text
— lubtich

---

Zbabělé zápisky z ukrajinské války

„str.277.... žádné politické důvody podle mě nemůžou nikdy ospravedlnit vraždění a mučení nevinných živých bytostí...“
— Tyto

---

---

Chleba z minového pole – Reportáže z Ukrajiny

„Sbírka reportáží z bojující Ukrajiny. Přibližují osudy jednotlivých lidí, ať už stojí na jedné nebo druhé straně. Zejména poslední 3-4 reportáže byly opravdu silné. Můžu doporučit.“... celý text
— Přečti_si

---

Předvoj

„Četl jsem podruhé, neboť po prvním čtením mi to přišlo jako galimatyáš s potenciálem. A doopravdy – náznaky začaly dávat jasné kontury. Zároveň si stále myslím, že propojení emigrantské dvojice se světem, kde už ani hrách nemá kořeny, trochu dře. S jazykem se nakládá velmi umně s citem pro detail. Jasně, je to květnatý a někdy si říkám, že bych bez některých obratů obešel, na druhou stranu je Knapová v tom živelném jazyku ukázněná a má to promyšlené, žádné halabala: ať už se jedná o variování promluv v různých kapitolách, dlouhé výčty či přímá řeč, na kterou nereaguje druhá osoba, ale mluví stále ten jeden. I díky těmto prvkům jsem si na styl brzy zvyknul a četlo se mi to líp než kdeco. Zajímavé je střídání dynamiky, třeba v první části se až pitvavě vypravěč zaobírá výstupem do schodů, zatímco samotný odjezd do zahraničí (čili nejvíc dramatickou pasáž) popíše letmo pár větami. U tématu, které by mohlo jednoduše upadnout do patosu, si i tímto uchovává patřičný odstup. První část s dramatikem Rudolfem a novinářkou/herečkou Miladou, kteří odjíždějí do zahraničí, funguje v knize nejlépe. V cizím prostředí se najednou plně ukážou vratká místa jejich vztahu, odlišnosti přístupů a vnímání, z euforie ze svobody se stává vyprázdněnost. Komplikovaný vztah pak dává k zamyšlení, co se mezi nimi vůbec odehrává: boj o moc, kariéru či nesmrtelnost? Knapová navíc podává informace v náznacích, epizodicky, což znejasňuje už tak vachrlaté souznění. Skvěle vystavěná je třeba pasáž, kde se Milada a Rudolf radí s ředitelem divadla, který jim má zajistit místo – Rudolf však v tu chvíli zahlédne v dalekohledu starou pasteveckou chatrč a je jasné, co bude následovat. Perfektní je také kapitola po roce 89, v níž Milada formuluje a pečuje o Rudolfův odkaz – a přemýšlí, jak s ním naložit, protože se do něj chtě nechtě otiskne i ona. Druhá dějová linie je ještě zašmodrchanější, už vzhledem k tomu, že dochází k propojení s částí první – bohužel velmi matně, takže se mi to mnohem líp četlo jako dva oddělené příběhy, přestože jde zpozorovat jasné opakující se motivy duše a kamene, které jisté sepjetí konstruují. Příběh uměle vytvořené Evy je situován do nějaké blízké budoucnosti, v níž se vyskytují obří skleníky plné transportních plošin, obřího rychlohrachu a automatičtí čmeláci, kde jsou lidé očipovaní a kontrolují se jejich tělesné hodnoty. Ale co duše? Šlechtění lidí je jako šlechtění rostlin – když jsou bez kořenů, je to ještě jednodušší: ovládnout je, zmanipulovat, mít dohled. Odosobněný a odcizený svět líčí autorka přesvědčivě, technologický pokrok na úkor duševní vyprázdněnosti, jasně, ale knih, kde "lidé uvažují v 1 a 0", zas tak málo není a nenabyl jsem dojmu, že by se jednalo o něco objevného, přestože mě dílčí motivy zaujaly (třeba ty hologramy, komunikace s neexistujícím Adamem atd.). A i přes tu chaotickou nejasnost moc pěkný a vybočující z běžného modulu české prózy. Brala kameny, které Rudolf sbíral a schraňoval na polici v zádveří, a cestou do vsi je odhazovala co nejdál. Rudolf dělal, že o tom neví, a dál je domů nosil. Fascinovalo ho, že i když zdánlivě vypadají jeden jako druhý jako stý, při pohledu zblízka má každý jiné žilkování, svou unikátní kresbu, rysy; říkal si, že byť neživé, jsou jako lidé – zaměnitelné a zároveň nepodstatným způsobem jedinečné. Nosil je po kapsách, uklidňovaly ho, záviděl jim. (s. 24)“... celý text
— lubtich

Žánry autora

Literatura faktu Novely Romány Válečné Literatura česká Příběhy

Štítky z knih

reportáže Ukrajina válka na Ukrajině (2022 - )

Knapová je 0x v oblíbených.