Elsinor024
přečtené 728
Kdo odejde, už se nevrací
2023,
Shulem Deen
Sáhla jsem po této knize, protože jsem chvíli předtím dočetla reportáž Tuvii Tenenboma z ortodoxního prostředí, která mi přišla poněkud chaotická a neuspořádaná, byť docela zajímavá. Tak tady máme ucelený příběh. Hlavní hrdina a autor v jednom nám popisuje svoji krkolomnou cestu ven z ultra konzervativní komunity ve státě New York. Z fanatického chasida, který poučoval a napomínal své bližní, účastnil se razií na podezřelé z heretismu, strhl dav k lynči na góje, se stal sekulárním Židem. Mladík v devadesátých letech minulého století dostane poučení o ženské anatomii pár hodin před svatbou (nevěstu viděl asi sedm minut půl roku předtím), jeho těhotná manželka netuší, jak se dítě dostane ven z jejího těla, svatební noc probíhá s pověřencem rabína na telefonu, to vše jsou neskutečné věci, kterým se ani nechce uvěřit. A v knize jich najdeme mnohem více. Důležité pro tuto společnost je slepá víra, neptat se, nepochybovat, přijímat bez odporu to, co dělali předkové a co konkrétní rabín z té které sekty považuje za dobré. Překvapil mě i velký kult rabínů, živých i mrtvých. Přímo to odporuje přikázání neklanět se modlám. Autor popisuje i provázanost představitelů obce s politiky, kteří za přislíbené hlasy zavírají oči nad nedodržováním amerických pravidel a do vnitřních záležitostí obce nezasahují. Přes všechno emotivní a dojemné ovšem nemůžu říct, že by mi hlavní hrdina i přes svůj náročný osud nějak zvlášť přirostl k srdci. Ale seznámení se se starověkou kulturou vesele prosperující a rozvíjející se v současnosti je nepochybně přínosné.... celý text
Jeden z nás
2020,
Shari Lapena
Čtivě napsaná nenáročná jednohubka. Chybělo mi větší rozpracování a popis motivů hlavních postav, proč se ti lidé chovali tak, jak se chovali. Vždy je něco trochu naznačeno a potom už se k tomu autorka nevrátí. Například podivný zahradní tanec Roberta a jeho manželky. Vůbec tato postava je v příběhu opravdu hodně stručně vylíčená, i když by bylo zajímavé její motivy trochu více rozepsat. Tak ve druhé třetině bylo jasné, kdo je hlavní záporák. Na deštivý víkend ovšem skvělé.... celý text
Po čem rabíni touží
2022,
Tuvia Tenenbom
Na tuto knihu jsem se docela těšila. O nahlédnutí do jiných komunit, hlavně muslimských, není nouze. Ale o životě ortodoxních Židů toho zase až tolik napsáno nebylo. A Tuvia Tenenbom nás informacemi na téměř 500 stranách zahltí. Dokonce tolik, že se v tom po čase začínáte ztrácet a výčet návštěv, o kterých jsou podány reportáže, začne být časem poněkud jednotvárný. Autor sám v ortodoxním prostředí v Jeruzalémě vyrůstal, tak má to privilegium, že může nahlížet do života rodin a sekt, dávat zvídavé otázky a (ne)nacházet na ně odpovědi. Ostatně proto i před lety z této komunity odešel. Nemohl klást otázky, bylo to zakázané. Různé sekty litvaků, braslavských, těch, kdo preferují bílé ponožky nad černými, nosí o šábesu odlišné kaftany a jiných, spolu soupeří a nesnášejí se. Co je ovšem spojuje, je neochvějný pocit nadřazenosti nad góji a své vlastní výjimečnosti. Zaujalo mě, jak jeden vážený rabín autorovi v klidu potvrdil, že o šabatu se zachraňuje v případě nouze možná život souvěrce, ale určitě ne život nějakého góje. Také mě zaujaly praktiky přenesené ze starověku, kdy se ve svátek kaparot nad hlavou točí mladými kuřaty a odříkává se příslušná formule, aby na sebe tito nebozí ptáci přitáhli černé anděly špatných skutků. A další pro mě nepochopitelné starověké rituály, o kterých se tisíce a stovky let nepochybuje, nezkoumá se jejich smysl, ale stále se praktikují. Chybí mi tu jakýkoliv soucit se zvířaty, tolerance k jiným názorům a vyznáním, svoboda a rozvoj jednotlivce. Naprosto všudypřítomný je pocit nadřazenosti a výlučnosti. Mně se líbí, když vysmátý dalajláma na otázku, která víra je nejlepší, odpoví: "Ta, co z vás dělá lepšího člověka." I kdyby to měl být ateismus. Proč ne.... celý text
Probuzení
2022,
Laurent Gounelle
Autor hned na začátku říká, že tahle jeho kniha je výjimka. Raději zapaluje svíčku, než nadává na tmu. Někdy je ale dobré upozornit, že tma se možná nenápadně a pomalinku může blížit, i když se na první pohled třeba tváří jako světlo a i o sobě rozhlašuje, že je zářivé slunce. A vy se nenamáhejte, přemýšlíme za vás, samozřejmě i víme a rozhodujeme, co je nejlepší. V tomto případě příběh trochu pokulhává, ano, jak už tu někdo psal. Důležité je ovšem poselství, nenechat si kýmkoliv pomalu ukrajovat svoji svobodu.... celý text
Skleněné domy
2021,
Louise Penny
Autorka pokračuje ve své dobré kondici, kdy si udržuje stále skvělou úroveň i u 13. knihy. Jak říká v doslovu, psala Skleněné domy v době, kdy jí umíral manžel. Utíkala prý každý den na pár hodit potěšit se k přátelům do Three Pines, aby to nějak zvládla a nabrala energii. Já jsem knihu půjčila sousedce, která prožívala úplně stejné složité období jako Louise Penny. Nabírala také v kanadské vesničce sílu všechno zvládnout. A v tom je tato spisovatelka neocenitelná. Při čtení máte opravdu pocit (a píše to v komentářích dost lidí), že se vracíte ke starým známým. Máte chuť s nimi posedět v bistru u Gabriho a Oliviera, sednout si tam u krbu s horkou čokoládou nebo jít ke Gamachovým na večeři se zasmát a poklábosit s Ruth. Spoiler: Proto Louise Penny odpouštím i to, že se na konci nedozvíte, jak pachatel vlastně svoji oběť zprovodil ze světa. Vraždí se opravdu jen tak mimochodem a hlavní jsou postavy, které po dobu čtení téměř žijí vedle vás.... celý text
Citové pouto
2019,
Amir Levine
Opravdu hodně přínosná kniha. To, co autoři o typech citových pout vysvětlují, jste tak nějak stejně tušili, ale nebylo to utříděné a vysvětlené. Myslím, že by podobnou partnerskou orientační mapu měli pořídit učitelé na střední školy a ušetřili by tak někomu spoustu budoucích problémů. Ale jak říká jeden klasik: "Mladí lidé se dnes učí ve škole spoustu zajímavých věcí. Kromě toho, co je pro život nejdůležitější." Samozřejmě se autoři nevyhnou určité generalizaci, ale to jinak nejde. Také nikde netvrdí, že musíte být 100 % jeden typ a hotovo. Spíš je to stejné jako u flegmatika, pesimisty, sangvinika a melancholika. Z každého máme něco, ale jeden více procenty převažuje. Například vyhýbavec je jako partner nejnáročnější, ale je škála, po které se pohybuje. Pokud vám jako partner přistane ten klasický, čeká vás život plný výzev. Proč ne, jen budete připraveni a budete vědět, co vás nejspíš čeká. A také to, že ho nikdy nepředěláte a ustupovat se bude vždycky směrem k vašemu území. A dozvíte se, že s přibývajícím věkem je jich na "partnerském trhu" nejvíce. Zvlášť pokud máte sklony k úzkostnému vztahu, nečeká vás s nimi procházka růžovým sadem, ale spíš hromobitím a pouští. Není na škodu nahlédnout jinému, někdy zcela opačnému typu člověka, trochu do karet. "Jak se může takhle chovat? Já bych to nikdy neudělal(a)." Je to jeho přirozenost, jako je přirozeností psa štěkat. Pomocí této mapy je možné se zorientovat a nedivit se. Přijímat a vědět:)... celý text
Buddhovy příběhy na dobrou noc
2022,
David Michie
Konečně po delší době jsem přečetla knihu na jeden zátah. Sáhla jsem po ní na dovolenou a nelituju. Zpříjemnila mi čas, kdy se nedalo jít kvůli počasí ven. Na povídkové knihy moc nejsem, ale tohle je výjimka. Téměř do každého příběhu jsem se hned začetla a bavil mě. Autor není tak vtipný a duchovní jako jeho australský kolega Ajahn Brahm s jinými podobně naladěnými povídkovými knihami, ale to vůbec nevadí:) Teď zrovna se mi strefil do vkusu a do nálady. Doporučiji, nejen na dovolenou a na dobrou noc.... celý text
Modré z nebe
2021,
Pavel Čech
Návštěva ve snovém světě Pavla Čecha, tentokrát s laděním do modra. Déšť, voda, moře, mraky, modrý kamínek... Básník Vladimír se prochází kouzelnou krajinou svých snů. Popsané plasticky, jako by autor maloval i slova a ta na nás z příběhu dopadala :) Atmosféra je tajemná, ale není tísnivá, člověk by se na tu cestu klidně vypravil a lehl si do útulného ptačího hnízda nebo padal modrou tmou domů. A jako hlavní hrdina usnul ve svém snu, ve kterém se mu zdá další příběh. Připomnělo mi to báseň od M. J. Lermontova, kde se hrdinovi zdá, že umírá zastřelený ve skalách Dagestánu a přitom se mu zdá sen o krásné dívce, které se zdá o milém, zastřeleném v Dagestánu... Fantazii mají oba bezbřehou, Pavel Čech i Lermontov a já jsem ráda, že nás občas do ní nechají nahlédnout. Nádhera!... celý text
Mazl tov
2020,
Margot Vanderstraeten
Viděla jsem film Neortodoxní, který se mi hodně líbil, proto jsem sáhla po knížce s podobnou tématikou. Margot popisuje své roky u rodiny "moderně ortodoxní", tak tam pravidla nebyla zdaleka tak sešněrovaná jako u ultra nábožensky zaměřených Chasidů. Kniha většinou vyznívá pozitivně, i když se autorka nebojí poukázat i na ne tolik ideální stranu uzavřené (moderně) ortodoxní komunity. Jaksi se cítí vyvolení nejen bohem podle bible, ale i tady na světě mezi lidmi. Ví, že jejich komunita je vzdělaná, bohatá, vážená a jsou na to patřičně pyšní. A to tak, že mezi sebe nikoho cizího nepřijmou. Šadchen - dohazovačka si vede spis na nesezdané s jejich přednostmi i neřestmi, dává dohromady vhodné páry, co se vidí před svatbou jen minimálně. Ale oni jsou od malička připravovaní tento způsob přijmout, tak jim nepřijde podivný. Mají také právo odmítnout, naštěstí. A dohazovačka se pak snaží znovu. Autorka popisovala téměř výhradně šťastné a vydařené páry. Jako by ten fakt, že rozvod nepřichází v úvahu, zúčastněné tlačil k tomu všechny konflikty hned v počátku udusit. Na rozdíl třeba od islámu, se kterým vidím ve fungování rodiny mnoho podobností, Židé svoji víru nikomu nikdy nevnucují. Protože k sobě prostě nikoho cizího ze zásady nepřijímají. Ale jsou schopní s "góji" udržovat přátelské vztahy. Někdy dost vřelé, ale odsaď pocaď. Co mi přišlo při všem respektu k odlišnostem za hranou, je považování menstruujících žen za (strašně) nečisté. V tomto období se manželka musí odebrat do samotky a manžela se nesmí prstem dotknout. A neměla by se dotýkat ani jídla. Ortodoxní muži nepodávají ruku cizím ženám hlavně kvůli tomu, že by mohly menstruovat. Jaká hrůza! Dodržování spousty náboženských pravidel, co platily ve starověku, je z mého pohledu absurdní. Vzpomínám si na moudrá slova mého oblíbeného kacířského jezuity A. de Mella: "Nepožírejte slova. Dívejte se za ně." I přesto popis této komunity působí sympaticky, lidé jsou ve svém životě víceméně spokojení. Ať si v ní v klidu žijí :)... celý text
Umění být zdráv
2020,
Věra Keilová
Rozhovor s lékařem, kterého nebaví pouze léčit příznaky chorob, ale chce přijít na kloub tomu, proč nemoc vůbec vznikla. A postarat se o to, aby už příště raději nepropukla. Je ochotný tomu obětovat kariéru ve státním a zašít se na soukromé klinice, kde není možnost atestace. Pořád mu to za ten cíl stojí. Chce, aby člověk (slovo pacient nemá rád) našel s jeho přispěním svoji vlastní cestu a směr, jak z nemoci. Zároveň nenasazuje na "normální" lékaře, ale uznává jejich přínos v urgentní medicíně. Přijde mu jako ideální propojení medicíny klasické s tou komplexní. Což mně také :) Líbilo by se mu, když by se nemocnicím říkalo uzdravovny. Dobrý nápad. Zabývá se též mužsko ženskými vztahy, principy, a nabízí možnost rovnováhy s tím, že ženy v sobě najdou sílu "odpustit mužům historickou křivdu" a tím nepoženou věc do druhého extrému, jak se mnohdy, třeba v Americe, děje. S tím i jako ta, která má k feminismu docela blízko, zcela souhlasím. Umění být zdráv mi přijde jako kniha, která naše poznání posouvá, podle mého názoru, zase o kus dál tím dobrým směrem. Proto to asi v určitých kruzích a ohledech nebude mít úplně jednoduché.... celý text
Břicho nestvůry
2020,
Louise Penny
Začala jsem číst nejnovější knihu L. Penny jako vánoční lahůdku a oproti minulému dílu, kterým jsem byla lehce zklamaná, se mi Břicho nestvůry líbilo. Člověk se musí smířit (a rád:) s tím, že ho autorka zavede do trochu pohádkového světa vesnice, která není na mapě. Kde jsou lidé strašně sympatičtí a milí a ještě k tomu dobře jí a vaří. Při čtení se mi vybavil Neználkův Kvítečkov, kde se téměř všichni měli rádi, dělali to, co je bavilo, v obchodech si brali jen to, co potřebovali... Dobře, to tady tak úplně není, občas tu někoho, protože je to přeci jen detektivka, zamordují. Občas se v okolí objeví superzloduch. Ale jinak tam podobnost vidím :o) Příběh má dobrý rozjezd, mnohem lepší než předchozí díl, ovšem potom se to trošku zasekne a točí v kruhu, možná tedy ve spirále, ale děj se posouvá pomalu. Na konci ovšem autorka ukáže své kvality a dočkáme se děje, který je svižný a plný napětí. Při nálezu oné nestvůry v lesích nad Three Pines jsem si říkala, tak tohle už, Louise, přeháníš. Klášter, o kterém neví nadřízení ve Vatikánu ti schlamstnu, stejně tak tu nenalezitelnou vesnici a další spoustu těžko uvěřitelných věcí, ale tohle? To už je tedy hodně přitažené za vlasy. A ještě do toho Saddám a Mosad? No a v doslovu si přečtu, že tohle je docela dost inspirované skutečnou událostí a opravdu se ty neuvěřitelné věci staly a zrovna v téhle oblasti. To se Louise Penny povedlo. Tak se těším na další díl.... celý text
Vztahy a mýty
2020,
Jan Vojtko
"Vztah je pořádně těžká záležitost. Udržovat ho. Živit ho. Neustále něco řešit. Něco sdílet. Nenudit se. Něco budovat. Dřina, co?" Kdo by se rád nedozvěděl něco nápomocného o vztazích. A Honza Vojtko o nich povídá rád, s nadšením a znalostí věci. Prostě ho to "hrozně baví". Je otevřený všemu, co dvěma (a více) lidem vyhovuje a není to lež a ubližování druhým. Prostě terapeut 21. století. Při pečení cukroví jsem si také poslechla pár jeho přednášek a mrkla se na odkazy, které doporučuje. Například Esther Perel a její knihy. A ta extrovertnost se kterou běhá po jevišti a srší energii k němu patří. Také se mi líbilo, s jakou elegancí a v pohodě se rozloučil s lidmi, kterým styl jeho výkladu prostě nějak nesedl. No a potěšilo mě, co jsem se v knížce dočetla o dlouhodobých vztazích. Ani tam není všechno ztraceno, naopak. Po letech vzájemného respektu, lásky a pozornosti k druhému vykazují mozky známky zamilovanosti a to neustále. Jen to holt dá dřinu :o)... celý text
Námluvy pana Pipa
1982,
Stanislav Holý
Obdivuji fantazii Stanislava Holého. Tam kde dospělí končí s dětskou představivostí, on se naopak rozmáchl do šířky a dálky. Na Jů a Hele, Hary Šoumenovi a Tryskomyši jsem vyrostla. Knihu Procházky pana Pipa jsem jako dítě milovala a nespočítala bych, kolikrát jsem se nechala zavést do jeho barevného, snového a veselého světa, kde se může dít cokoliv. Vždycky mi zlepšil náladu. Teď už jeho obrázky nade mnou až tak velkou moc nemají, bohužel :), ale i tak jsem se na planetu pana Pipa nechala znovu ráda po letech pozvat. Jeho námluvy jsou pokaždé jiné, ale vždycky kouzelné a originální.... celý text
Příliš mnoho a nikdy dost: Jak moje rodina stvořila nejnebezpečnějšího muže světa
2020,
Mary L. Trump
Už jsem o DT četla knihu novináře Boba Woodwarda. To byla, myslím, větší síla a mnohem lépe napsané, než rodinné vyprávění Trumpovy neteře. Jak je asi jasné, tahle široká rodina není vzorem laskavosti, empatie a porozumění. Vychází ze strohého německého podhoubí, které vplulo do divokého (polo)mafiánského prostředí v Americe počátkem 20. století. Všichni se k sobě chovají chladně, bez emocí, dvě nejmladší z pěti dětí (jedno z nich je Donald) dokonce dlouhou dobu vyrůstají bez fungující matky. Jejich fyzické potřeby jsou zajištěny, ostatní jako by neexistovaly. Zaujala mě rodinná historka, kdy se nejstarší syn Freddy zeptá u večeře, jak se mimina dostanou mamince do bříška. Jeho otec a babička ztuhnou, vstanou a beze slova odejdou od nesnědeného jídla. Chlapec je zmatený a nikdo mu nevysvětlí, co řekl tak strašného. To, že otec nakonec ze všech svých dětí upřednostňoval jediné, protože bylo ten správný dravec a jak Trump nejstarší rád říkal "zabiják", nepřekvapí. V podstatě ve svém synovi podporoval jeho horší vlastnosti na úkor jiných. Nejstarší syn Freddy doplatil na to, že modelu svého otce neodpovídal a neměl dost síly si stát za svým názorem, jak chce prožít život. Jeho odchodu nikdo z rodičů a sourozenců nijak zvlášť nelitoval... Co s ním, slabochem. Je jasné, že Donald Trump má všechny myslitelné negativní vlastnosti, ale tahle kniha ho alespoň u mě trochu polidštila. Autorka (povoláním psycholožka) se zuby nehty snaží být objektivní. Na konci ale její nenávist ke strýci, který ji podle všeho připravil o milionové dědictví, přeci jen vypluje na povrch. To když tvrdí, že DT by s velkou chutí klečel na krku George Floyda místo policisty. Možná si autorka, dcera zavrženého nejstaršího syna, neuvědomuje, že ji samotnou dysfunkční rodina Trumpových mohla také dost poznamenat. Nicméně bylo docela zajímavé do téhle (ne)mocné rodiny prostřednictvím jednoho člena nahlédnout.... celý text
Nimona
2019,
Noelle Stevenson
Odkudsi se vynoří tajemná Nimona a přidá se k "největšímu padouchovi" s odpovídajícím jménem Ballister Blackheart - Temnotaj jako jeho trochu zdivočelá pobočnice. Proti nim Institut a klaďas s ještě lepším jménem Ambrosius Zlatobříšek. V příběhu se vyskytují morfomágové, zlokořeny, rytíři, draci. Trochu jako Hra o trůny namíchaná s Harry Potterem, kde postavy spolu komunikují pomocí videokonference. Všechno se to potom nějak promíchá a zamotá a věci nejsou, čím se zdají. A to tím víc, čím jsou si některé postavy bližší. Za cestou Nimony a Ballistera se kupí hromady mrtvol, ale nikdo, hlavně autorka, se tím nijak neznepokojují a neřeší to. Začátek je trochu přibržděný, chvíli mi trvalo, než jsem se začetla, druhá půlka už odsýpala lépe. Hlavní postavy jsou (až na ty mrtvoly, co je nechávají víceméně chladnými) docela sympatické a je možné jim fandit. Obrázky si nehrají na hezkou podívanou, nejvíc Nimona, která je plešatý, oplácaný, protivný adolescent, co ovšem pod slupkou tvrďáka skrývá tajemství. SPOILER: No a ten duhový konec mezi dvěma dospělými postavami mi byl jasný hned:)... celý text
Svítání
2014,
Michal Štěpánek
Básně napsal fanda českého mystika Fráni Drtikola a rodák z mého oblíbeného jihočeského města. Text se většinou ani nerýmuje, je napsaný formou postřehů ze života, zamyšlení, úvah. Pěkně píše o autorovi v doslovu M. Kovářík: "Uživatel bytí" v neklidném moři denodenních plaveb. Tak se dočteme o spoustě věcí, jako třeba o opilecké cestě z hospody nad ránem, o hřbitově, moři, strachu, synovi... Někdy vyjádřené i peprným jazykem. Dost často se vrací mystické naladění: Kdybych měl myslet v barvách myslel bych barvou slunce často modrou a průzračnou oblohou a zelenou lesů polí a luk barvou lehkosti v níž se večer v létě vlní vůní vlahý vzduch ale myslet to vůbec nic není co teprve za krásu je Nemyšlení Moc se mi to líbilo.... celý text