Elsinor024 přečtené 728

Jednou budeš Arab 4: Dětství na Blízkém východě (1987-1992) 2020, Riad Sattouf

Francouzský institut v Praze, který vydání podpořil, má tedy odvahu... Tahle kniha každým dílem přitvrzuje v necenzurované autentičnosti a nekorektnosti. Riad Sattouf ale nešetří ani Francouze. Jen ve srovnání s nimi je míra totální náboženské zabedněnosti v Sýrii té doby, na přelomu devadesátých let (ale nedělám si iluze, že jiné je to všude kolem v jakékoliv době) několikanásobně vyšší. Už malé děti, co si hrají s hračkami, řeší víru. Od malinka mají vtlučeno do hlavy, aby si myslely, že jen muslimové jsou nejlepší na světě a bezvěrci "samozřejmě" přijdou do pekla. Bratranci a sestřenice se u hry ptají, jestli už jsou babička a děda v Evropě na správné (islámské) cestě. Doktorát ze Sorbonny Riadovu otci nebrání v tom, aby věřil na satana a tomu, že židé si vymysleli koncentrační tábory (diplom má z historie). Je přesvědčený, že Francie díky porodnosti příchozích bude stejně za tři generace arabská. S gustem využívá francouzský sociální systém. Když už jsem si myslela, že otec konečně trochu dostal rozum, ukázalo se, že to byla jen falešná hra, aby všechny zmátl před svým činem. A to je jen část z velkého množství nekorektnosti v tomhle parádním komiksu. Zajímalo by mě, co asi starý Sattouf říkal na to, že jeho syn deset let pracoval jako redaktor v Charlie Hebdo. Příběh je výjimečně čtivě a dobře napsaný.... celý text

Erotické příběhy pro indické vdovy 2019, Balli Kaur Jaswal

Mám ráda příběhy s nahlédnutím do jiného světa. Tady se jedná o komunitu sikhů v londýnském Southallu, Malou Indii. Klasický střet nové zemi víceméně přizpůsobených jedinců s těmi, kteří si přinesli Paňdžáb do Evropy. Autorka si zachovává příjemný nadhled a nebojí se poukázat na to, že některé dovezené zvyky nejsou úplně v pořádku. Na wiki jsem si našla, že sikh je ten, kdo musí uznat "rovnost mužů a žen před Stvořitelem". Je to jeden z pilířů sikhismu. V reálu to vypadá ovšem podle všeho jinak. Myslím, že autorka není daleko od pravdy v tom, když líčí, jak se jedna tradiční žena upřímně podivuje nad tím, že v Anglii v trestním zákoníku existuje něco takového, jako je znásilnění v manželství. Manžel má přeci právo na všechno kdykoliv. Nebo ne? Příběh s malou detektivní zápletkou se čte celkem dobře, konec je možná trochu uspěchaný. Také jsem čekala, že o zvycích této nám vzdálené komunity se dozvíme přeci jen víc, zvlášť v souvislosti s domluveným sňatkem sestry hlavní hrdinky, který se potom jen mihne dějem. Celkově to vidím za tři a půl hvězdy jako dost povedené. A ještě poslední poznámka. V knize je dost překlepů, jak už se stává skoro tradicí v nakladatelství Argo.... celý text

Dlouhá cesta domů 2019, Louise Penny

Louise Penny fandím. Ale tady jsem trochu rozpačitá. Přijde mi, že autorka nepsala ve své obvyklé skvělé formě. I děj se alespoň pro mne docela vlekl. Rušily mě zjevné chyby, kdy si například Myrna objedná müsli a za pár odstavců jí číšník přinese křupavé tousty s máslem. Podobný případ u Clary doma. Peterův telefon. Na začátku je zmíněn jako jedna z pozdějších možností při pátrání, (Gamache se ptá Clary, jestli mu volala) aby se i při vyčerpání těch předchozích už nikdy neobjevil. Některé situace mně přišly poněkud násilně zinscenované (Armandův telefonát Ruth o smyslu její básně, ale i pár dalších) Tentokrát jsem asi ani úplně nepochopila motiv a pohnutky pachatele, i co se stalo s komplicem. A co ti tajemní kamenní zajíci? :o) No, faktem stále zůstává to, že parta hlavních postav jsou mimořádně pěkně, sympaticky a lidsky napsané charaktery a vesnice je plasticky vylíčena jako nejlepší místo k životu, kam by každý chtěl nejen na důchod. Při čtení máte opravdu pocit, že tam stojíte a koukáte na hlavní hrdiny zblízka. V tom je autorka geniální.... celý text

Anna chce skočit 2007, Lucie Lomová

Kresby jsou opravdu povedené, i ty decentně erotické. S příběhem už je to bohužel slabší. I když na druhou stranu, není nudný a udržuje pozornost. Ale kroutíte nad ním hlavou. Možná je jen třeba si představit nějakou paralelní realitu, kde jsou vysoce nepravděpodobné náhody úplně běžné :) Trochu spoilery: Náhodně se setkáte s někým, kdo si vás splete s dávno ztraceným příbuzným, o kterém vám matka ani nikdo z okolí neřekl, utíkáte před zkušenými zločinci se psem a oni vás vždycky těsně minou, když už vás téměř dostanou, pomůže vám náhodně se vyskytnuvší prezident... "Zničující pointa" je dobrá, aby příběh nevyzněl plytce. Jako samostatné příběhy se mi to docela líbilo, celek až tolik bohužel nedrží pohromadě.... celý text

Siddhártha 2003, Hermann Hesse

Jedna z nejmoudřejších knih, co jsem četla. I když jak říká hlavní hrdina: "Moudrost není sdělitelná. Moudrost, kterou se pokouší moudrý sdělit, zní vždy jako bláznovství." Trochu jsem se obávala, aby v příběhu nebyl příliš opěvován Buddha. Není. Naopak, Siddhártha v klidu i na konci příběhu s jeho učením v pár detailech nesouhlasí. Jde si svojí vlastní cestou. Nejdůležitější je svoboda. I ta pochybovat o slovech učenců a osvícených, pokud nám to tak připadá správné. Nikdo nemá patent na pravdu, ani svatý muž. Hesse napsal tuto knihu v roce 1922, kdy byla Nielsi Bohrovi udělena Nobelova cena za fyziku. Niels Bohr prohlásil, že pravým opakem hluboké pravdy je opět hluboká pravda a Hessův Siddhárta došel v knize k témuž poznání jako kvantový fyzik. A shodli se i v tom, že čas není skutečný. "Slova nedělají dobře skrytému smyslu, všechno je pokaždé trochu jiné, když se to vysloví, trochu zfalšované, trochu bláznivé." Hessovi příbuzní byli křesťanští misionáři v Indii. Jejich potomek zase přinesl z východní strany něco k nám :)... celý text

Konkláve 2017, Robert Harris

Tahle kniha se mi opravdu líbila. První, co jsem od Harrise četla. Autor musí mít talent, aby udržel pozornost čtenáře v podstatě jen na dvou místech s partou protivných a jízlivých seniorů :) Důvěrná sonda do nitra státu, který je prý "poslední zemí, kde smí hlavu státu volit pouze muž". Myslím si, že děj není daleko od pravdy, pokud se týká množství přebujelého ega a s tím se pojící touze po moci u mnoha špiček katolické církve. Také intrikaření, pomlouvání a kupčení s hlasy bych si troufla odhadnout jako pravdivé. Měla jsem možnost mluvit s bývalým opatem řádu "bílých bratrů". Říkal, že chlapi, které měl na starosti, na sebe celkem nebratrsky donášeli, pomlouvali se a soupeřili spolu. Prostě žádní svatí muži, ale obyčejní lidé jako my. Tedy velká většina, abychom zůstali spravedliví. Docela mě pobavilo, když před pár měsíci kardinál Duka označil film s podobnou tématikou - Dva papežové - za "nepravdivý, urážlivý a pomlouvající". Jeden z mých nejoblíbenějších autorů A. de Mello byl bývalým papežem Ratzingerem rozpoznám jako kacíř a posmrtně vyobcován z církve. Já těmhle tématům poodhalujícím zákulisí Vatikánu prostě musím fandit :o) Kvůli knize jsem si i vyhledala informace o zajímavých papežích, jako byl Jan XXIII. a Jan Pavel I. Vnášeli do zatuchlých prostor trochu čerstvého větru. Ale podle mého názoru je to stále málo.... celý text

Válka nemá ženskou tvář 1986, Světlana Alexandrovna Alexijevič

Nečte se to snadno a alespoň já si musela dávat i přestávky. Dlouho jsem si ale chtěla přečíst něco od téhle autorky, která za své psaní a sbírání příběhů dostala Nobelovu cenu (a spoustu jiných ocenění). Myslím, že vyburcovat takové fanatické nadšení do války a obrany vlasti se mohlo podařit jen ve stalinském Rusku. Vlast byla nejvyšší hodnota a drtivá většina mužů a v tomto případě mladých a taky docela malých holek se hrnula do obrany své země hlava nehlava. Věci, které ve válce prožily a viděly, jim potom obrátily život vzhůru nohama. Když šlo do tuhého a Němci se dostali hluboko na území SSSR, vydal Stalin proslulý rozkaz č. 227 - "Ani krok zpátky". Do zad bojujících byly poslány "přehradné oddíly" a ty váhavé bez milosti popravovali. V téhle knize Světlana Alexijevič ukazuje ženskou tvář války, kdy se dozvíme, že kromě všech nesmírných hrůz, co prožívaly vojačky spolu s muži, dostávalo se jim i jiného zacházení. Vlastní spolubojovníci si jich vážili a ochraňovali je, nedali na ně dopustit. Ale po válce se s nimi málokdo chtěl oženit. Pokud měla některá z nich štěstí a válku přežila, muži je brali buď za sestry nebo prostitutky. Tolik let žít pohromadě s tolika chlapy. Jak se rozčílila seržantka Valentina Č. pár desítek let poté: "Tak vy říkáte, že jste si holek vážili a v jaký jste je měli úctě?! Tak mi řekněte, proč jsou dneska prakticky všechny osamělý. Neprovdaný. Proč žijou ve společných bytech? Komu je jich dneska líto, kdo je ochrání?" A k tomu její kolegyně dodává: "Ženský Němci do zajetí nebrali, hned je popravovali." Někdy je i strašně mordovali a zohavovali jako neženské zrůdy. Zkrátka to není veselé čtení, ale nelituju, že jsem se do knihy pustila. Právě tahle tvář války není nikde moc prezentovaná a ukazovaná.... celý text

O čem víme prd: Průvodce neznámým vesmírem 2019, Jorge Cham

Tak jsem knihu po pár týdnech dočetla a bude se mi stýskat. Za tu dobu jsem si zvykla na vtípky o lamách, křečcích a paviánech. A jiné legrácky těchhle sympaťáků. Četla jsem dlouho, protože jsem si chtěla vychutnat veselé povídání o "vlnových excitacích kvantových polí s inherentně náhodnými vlastnostmi" :) Ale všechno je to polopatické, zábavné a čtivé Víme toho žalostně málo. Netušíme, jak funguje 95 % (někteří fyzikové se domnívají, že dokonce 96 % ) vesmíru. O tom zbytku, pokud se podíváme dostatečně podrobně, také nevíme nic moc. A to nám k sobě ještě nepasují obecná relativita a kvantová teorie. (Vzpomněla jsem si na Einsteina, jak říkal, že čím víc toho ví, tím víc ví, že nic neví:) V těch 5 % jsme objevili 12 částic hmoty a nemáme ponětí, k čemu jich většina vůbec je. Nám známá hmota se skládá jen z prvních tří. K nejmenším stavebním dílkům existence máme ještě obrovský kus cesty. Asi tak 10 na 15. úrovní dolů... Umíme celkem slušně předpovědět souhrnné chování částic celku, jako je třeba skákající míček, ale co to vlastně je ve skutečnosti na nejzákladnější úrovni, "víme prd". A i když by se nám v budoucnu podařilo kvarky a elektrony rozebrat, je tu dnes už dost pravděpodobná možnost, že ten nejmenší díleček je "nic", jen nepatrně vibrující možnost prostoru. Kniha mne přivedla k přednáškám jaderného fyzika Jana Raka, který je o tom přesvědčený a s úsměvem vykládá, že na nejhlubší úrovni vlastně vůbec neexistujeme :o)... celý text

Jack Wolfgang 2020, Stephen Desberg

Docela originální nápad ze světa, kde "Brémští muzikanti" spustili emancipační revoluci. Zvířata se přiblížila lidem, jíst maso je tabu. I když... Hlavní hrdina Jack vlk je sympaťák, elegán a gentleman každým coulem. Kolem něj se ve správném množství potulují záhadné a inteligentní krásky. Taky padouši bez špetky slitování a dobra v sobě. Povznesení na lidskou úroveň přineslo pozitivní diskriminaci zvířecích menšin. Lidé si sypou popel na hlavu. Všechny filmy, kde jsou zvířata v podřízené roli, jsou tvrdě cenzurovány atd. Až to skoro vyvolá opačný efekt... Kresby povedené a propracované, pěkně se na ně kouká. Příběh mě i přes dobrý start zase až tolik nevtáhl, i když na velmi slušné tři hvězdy (až téměř čtyři) to vidím.... celý text

Mají chobotnice duši? 2019, Sy Montgomery

Věděli jste, že i malé octomilky mají osobnost? Když je mušák coby nápadník několikrát odmítnutý, mnohem častěji propadne pití alkoholu. V této knize se nedozvíme fakta pouze o chobotnicích, ale autorka občas odskočí i k jiným tvorům. Pro mě byla spousta věcí úplnou novinkou. Chobotnice je vzhledem k člověku jako mimozemšťan. Tři srdce, chapadla, která mezi sebou komunikují sama bez propojení s mozkem, dokonce se zdá, že každé může být svébytné s jinou povahou. Přísavky stokrát citlivější než naše chuťové receptory na jazyku, má úžasnou schopnost měnit barvy a tvar. Samec umí vystřelit "penis" ke své vyvolené a potom mu doroste nový. K lidem se za určitých okolností chobotnice chová jako kamarádka, pamatuje si je a umí je od sebe rozeznat. Sy Montgomery napsala o zvířatech spoustu knih a obdržela velké množství ocenění. Velkou popularitu získala i kniha o jejím 340 kg vážícím domácím mazlíčkovi - praseti. Bylo prý rošťácké, přátelské a velice inteligentní. Sama říká, že se s pokorou celý život neustále od zvířat nechává učit. Své kamarády nekonzumuje, je vegetariánka:) Ale kdo ví. Třeba se v budoucnu dozvíme, že i každá rostlina má svoji osobnost (já jsem o tom přesvědčená:) Ostatně už o tom psal i Carlos Castaneda. Když si jeho učitel don Juan vybíral vhodnou rostlinu durmanu jako halucinogen, staral se o to, aby neměla poťouchlou povahu.... celý text

Farská panička, Kohouti 1927, Jindřich Šimon Baar

Byla jsem první po třiceti letech, kdo si tenhle román u nás v knihovně půjčil. A přitom soudě podle ohmataných desek a černých rohů stránek se za ty desítky let, co je na světě, půjčoval a četl dřív určitě často. Baar už dnes tolik netáhne. Asi se na příběhy také dívám jinak než předchozí čtenáři. Farská panička - ukazuje zištnost a nemravnost hospodyněk na faře. A já si nemohla pomoct a trochu jsem té ženské fandila. Pravda, nechovala se zrovna ohleduplně ke svým kolegům sloužícím, střádala si nejen ze svého, ale dřela do úmoru v domácnosti i na zahradě, "jemnostpán" farář se občas choval jako nekňuba, k tomu mladý kaplan, který ji přitahoval. Kdyby se v poslední chvíli před hříchem nepodíval dříve na kříž než do jejích očí, bylo dokonáno, protože "Jan už cítil, že do jeho srdce se vkradla bestie" při pohledu na pantoflíček na bosé noze :) Je vidět, že tenhle příběh psal Baar už jako zkušený spisovatel. Měl lehkou ruku, hrál si s metaforami, rozvíjel příběh bez zádrhelů. Kohouti - tady použil částečně svůj život. Jako synek ze selského rodu byl nucený z finančních důvodů zapsat se do semináře, kam se mu příliš nechtělo. Také se po vysvěcení marně snažil o reformu církve a jeho nebezpečné novátorské myšlenky byly včas hodnostáři rozpoznány a zaraženy. V příběhu je nositelem pokroku farář Černý, ze kterého se ale časem vyklube až zpátečnický konzervativec. Jeho protipólem je příliš liberální volnomyšlenkář učitel Dusil, který má dokonce (velmi lehce naznačený) poměr s manželkou pana řídícího. Nakonec ani jeden z nich není kladný hrdina a vítěz, tím je zlatá střední cesta. On tomu věřil - poslední povídka. Tady se katolík Baar strefuje do vlastních řad: "Probošství a děkanství zde stály v celé kráse i slávě a svými půvaby budily závist i touhu, sváděly i starce k věrnému milování a o jejich ruku - kdykoliv osiřela - zápasilo vždycky několik vášnivých milovníků." Boj o moc a postavení uvnitř církve, který jde doslova přes mrtvoly. Vysoce postavení církevní hodnostáři, kteří mají nadstandardní vztahy se svými hospodyněmi... V pouhých padesáti letech už se prý znechucený Baar nechal penzionovat a rezignoval na své povolání. Pochopil, že změna není a nebude vítána. Celkově jde o zasvěcený pohled do života na sklonku 19. století, se všemi jeho klady a zápory. Bez skrupulí se hovoří o "židácích", aby petice měla patřičnou váhu, tak ji samozřejmě nesmí podepsat ženské a podobně. Jsem ráda, že už se spousta věcí od té doby změnila. I když některé, jako je dřívější mnohem větší sepětí člověka s přírodou, by se zase mohlo trochu vrátit.... celý text

Skřivaní věž 1970, Václav Renč

Na tuhle knihu mě upozornila jedna kolegyně tady z databáze. Jinak bych o její existenci vůbec netušila. Už s jejím autorem se otevírá zajímavý příběh. Patřil k okruhu křesťanských spisovatelů, kteří neměli rádi Karla Čapka (a ani Masaryka). Vadili jim jeho liberální postoje. Někteří mu dávali za vinu, že díky podobným volným postojům vyrostlo podhoubí pro světovou válku. Autor této sbírky po jeho smrti dokonce napsal v nekrologu, že Čapek byl nepřítelem státu číslo tři. Ať už se Václav Renč jako mladík svojí horlivostí a urputností provinil čímkoliv, osud mu později přichystal těžkými zkouškami vytříbení charakteru. V padesátých letech byl spolu s ostatními katolíky zatčen a odsouzen na 25 let. Skřivaní věž obsahuje výbor z lyriky 1941 - 1962. Jeho básně jsou svěží, psané s vášní, plné obrazů a metafor. A přece mě nejvíc oslovily ty, které si psal v duchu ve vězení, kde nakonec strávil jedenáct let. Je v nich opravdovost až na dřeň, člověk před sebou vidí plastický obraz jedné noční cely a vžívá se do pocitů jejích nedobrovolných obyvatel: Spí, vpravo, vlevo. Psaní pod hlavou, vzkaz od břehů, kam ve snu doplavou. Jsem jeden z nich, a sám jak zrnko soli, jak atom - vesmír v rudém valounu, sám jak stéblo v dýchajícím poli, sám jako nit ve velkém čalounu. Za dne ho tkáme, noc ho trhá v niti. Spí, všichni spí. Jsem sám jak ryba v síti. ..... Spí, taky spí. Jsou se mnou, jak já s nimi: medúza stesku s vlasy měsíčnými. Kolik těch medúz dálku po dálce, obchází sténající kavalce!... celý text

Já, Phúlan Déví, královna banditů 2004, Phúlan Déví

Asi tak kolem půlky knihy jsem chtěla čtení vzdát. Ne, že by nebyl příběh čtivý, ale už jsem se nechtěla prodírat tím stále dokola se opakujícím kruhem nespravedlnosti, násilí, na to navazující nenávistí a touze po pomstě. Phúlan se narodila (pravděpodobně) v roce 1963, ale začátek jejího vyprávění by se v podstatě mohl odehrávat v době kamenné. Na svět přišla do extrémně chudé a vyprahlé oblasti, kde jen pár vyvolených trochu slušně přežívá. Lidé v těchto podmínkách jsou ještě navíc obětmi různých pověr a rituálů, kdo trochu vybočí, je ztracený. I když jsem si četla i jiné zdroje než její vyprávění a někdy se najde dost odlišný popis událostí, které ona sama diktovala svým životopiscům, zůstává bezpochyby pravda, že v životě prošla pro nás nepředstavitelným utrpením. Kromě šíleného sexuálního násilí od svých jedenácti let, přes strašné chování příbuzných i jiných lidí ve své vesnici, po únos bandity a život s nimi. Sama přiznávala, že lež používala pro přežití často, neměla s ní problém. Proto beru trochu s rezervou i tu magickou scénu s hadem, ale kdo ví... Je možné, že opravdu chtěla pro lidi na pokraji společnosti, a hlavně pro zneužívané ženy, odplatu a spravedlnost. Ale tím, že sama lidi vraždila (nebo nechávala vraždit, unášet a mrzačit - mužům uřezávala jejich "hady"), jen dál roztáčela tu zmiňovanou spirálu násilí - nenávist - pomsta. Sama se potom z toho neuměla dostat. "...ty pocity jsou silnější než já. Nedůvěra, odmítání, nenávist." "Zalykám se hněvem, který vychází odkudsi z hloubky. Je se mnou stále, bublá ve mně." "Cítím se nemocná, jako bych spolkla jed a nemohla ho vyzvracet." Až potom snad ke konci vězení trochu došla klidu: "Vztek a neklid zmizely. To byl skutečný jed, má nedůvěra a strach, které pomalu opouštěly mé tělo i duši." Jako politička prý dál bojovala proti násilí na ženách, útlaku a chudobě. Dokud ji samotnou nezavraždil jiný nositel pomsty, kterou ona sama kdysi v jedné vesnici při masakru podnítila.... celý text

Zlatá kniha plzeňských pověstí 1995, Jaroslav Schiebl

Skryté srdce kosmu 2019, Brian Thomas Swimme

Myslím, že to byl Einstein, kdo prohlásil, jak se pozná velký fyzik. Tím, že svoji teorii umí jednoduše vysvětlit vlastní babičce. No a přesně někoho takového jsem potřebovala. Matematický kosmolog B. T. Swimme je spisovatel mých snů:-) Bravurně a jednoduše dovede mluvit o fluktuacích kvantového pole, kvarcích a baryonech, vševyživující propasti vakua tak, že mě to strašně bavilo. Stejně tak jeho popisy makrokosmu. Mléčná dráha, která je součástí Místní skupiny galaxií, ta je součástí Místní nadkupy galaxií v Panně. Velikost 110 milionů světelných let. A to všechno je pouhým výběžkem supergalaxie s krásným jménem Laniakea, naším domovem. Kolem toho všeho nedávno objevená super obří Velká zeď galaxií BOSS s rozměry, které si snad ani neumíme představit. Ovšem nejúžasnější objev je, že každý z nás je středem vesmíru. Přesně tam, kde jsme my, se vesmír narodil do reality. Částice se nepohybují od sebe, to prostor mezi námi expanduje, my jsme na stále stejném místě od počátku času... Všichni jsme jeden zdroj, neustále se měnící v myriády tvarů, vznikajících a zanikajících. Swimme cituje jihoamerické indiány: Aby se člověk mohl stát skutečným člověkem, musí v sobě objevit prostor pro nezměrnost vesmíru. Pokud nedokážeme objevit svoji pravou přirozenost, budeme dál bloudit v osamění a bolesti. Nedokážeme pochopit "jak ten Starý myslí", jak s oblibou říkával Einstein. V každém z nás je to stejné skryté srdce vesmíru.... celý text

Pravda versus nepravda 2018, David R. Hawkins

Poslušná manželka 2019, Samra Zafar

Knihu jsem přečetla kvůli dceři a její seminárce, už se mi do toho tématu moc nechtělo. Ale nakonec to nebylo tak špatné. Naopak. CBC příběh Samry Zafar vybralo jako knihu roku v oblasti literatury faktu za rok 2019, v tomtéž roce se prosadila mezi 100 nejvýznamnějších žen Kanady a mezi TOP 25 kanadských imigrantů. Většina knihy se odehrává v Kanadě, kam si tato pákistánská komunita přenesla i svoji mentalitu. Šikana a týrání šestnáctileté, čerstvě provdané holky, lhaní a plané sliby jako norma. Manžel jí trpělivě vysvětlil, že je jeho majetek a tudíž platí pouze to, co rozhodne on. Ale tchyně ji uklidňovala: "Nemáš zlámané kosti, tak co bys chtěla? Jiné jsou na tom mnohem hůř." A taky jí připomínala, že podle koránu má manžel plné právo ji jednu lupnout, i třeba ze špatné nálady. Její povinností je snášet to, mlčet a tím ochraňovat rodinnou čest, která je nade vše. Tahle trochu děsivá pohádka skončila tím, jak píše jiná oceňovaná autorka ze SAE Sharon Bala, že "princezna se zachránila sama". Po překonání "emocionální horské dráhy", kdy ji komunita vnucovala názor, že po rozvodu se stane poškozeným zbožím a manžel není přeci vůbec špatný, občas ji vezme na výlet a koupí burger... Pár vět a věcí, které mě zaujaly: Manžel Samry Ahmed, byť kanadský občan a umírněný muslim, má ke své nové zemi veskrze negativní postoj typu totálně zkažený a prohnilý Západ, který nás hlavně chce odradit od islámu. Není ve svém prostoru zdaleka sám. Samra se při podání svědectví o týrání na policejní stanici nemůže ubránit úžasu, že v Kanadě, dokonce i muži (policistovi) připadá nenormální, že ji manžel fackuje, škrtí a kope. Další šok má z toho, že jí v této podivné zemi ani neodeberou děti a nezakážou je vídat, když se provinila úmyslem opustit manžela. On musí opustit jejich domov! Miluje Kanadu! Teď tahle dáma jezdí po světě a přednáší, navštívila i Českou republiku. Její komunita ji povětšinou zavrhla, ale statečně se s tím pere. Dává příklad podobně šikanovaným ženám, aby se i přes své vyobcování z rodiny a okruhu známých nenechaly odradit od rozvodu s tyranem.... celý text

Africká zima: V Jižním Súdánu s Lékaři bez hranic 2017, Tomáš Šebek

Zážitky téměř z jiné planety, kde lidé vydrží tak šílené věci, že Evropan jen nevěřícně kroutí hlavou a nechápe. Mladé holky chodící s rozpadlým apendixem, čtyřletí s uhnilými kostmi v čelisti, ženy s potrhanou vaginou, které nechtějí anestezii na šití, chlapi, co přežijí transplantaci ovčí kosti do stehna... Ostřílený Tomáš Šebek už se ale téměř ničemu nediví, látá všechno, co může. K tomu si večer dá svoji obligátní desítku kilometrů mezi hady, štíry a psy se vzteklinou, občas zapomenutou minou. A všechno je to napsané naprosto svobodně, lehce, bez autocenzury, trochu chaoticky, ale i tak mimořádně čtivě a sympaticky.... celý text

Princezna z třešňového království 2001, Markéta Zinnerová

Jeden z příběhů, který mi z dětských knížek nejvíc uvízl v hlavě. Spolu s pohádkami Olgy Scheinpflugové, které mají podobnou atmosféru. Beru trochu jako osudové, že mi ji teď jedna oblíbená kolegyně z databáze připomněla. Právě tuhle knížku jsem kdysi dávno dostala od babičky, která teď zemřela. Neměla jsem ji v ruce strašnou spoustu let. A v téhle pohádce nepohádce hraje smrt, a to právě babiččina, hlavní roli. A kdo bude zalévat opuštěné tulipány? Vybavila jsem si všechny ty snové ilustrace Oty Janečka, které jsem v pradávnu několik týdnů pořád dokola otáčela, až se mi usadily v paměti dodnes. Provázely po třešňovém království a vyprávěly o babičkách, kterým stáří zmuchlá obličej princezen a potom za ruku odvede někam do dálky a nevrátí je zpátky.... celý text

Čím méně víte, tím lépe spíte: Ruská cesta k teroru a diktatuře za Jelcina a Putina 2017, David Satter

Když jsem nedávno četla Rudého Zemana, nepsalo se tam zrovna o chlápcích, kteří by jednali něžně a v rukavičkách. Ale proti ruským bohatýrům jsou ti naši domácí mafiánští chlapci hošíci z nedělní školy. Není se co divit, přeci jen v té zemi, kde "zítra již znamená včera", jak se jmenovala nezapomenutelná soutěž v dobách našich základních škol, mají trochu jinou mentalitu. Podle agentury Interfax z roku 2017 je v Rusku považován za "nejvýznamnějšího člověka v lidských dějinách" Stalin, o druhé místo se dělí Putin s Puškinem. Což je docela legrace, kdyby to nebylo zároveň děsivé. David Satter, který žil v Rusku desítky let, měl známosti na zajímavých místech, nám přináší důkazy, že ruští vládci se nerozpakují "pro dobro státu", ale hlavně pro svoji moc a politické body, pozabíjet stovky svých vlastních lidí. S největší pravděpodobností (autor ani na okamžik nepochybuje) tak vyhodili do povětří v roce 1999 pár obytných domů, aby záminka k válce s Čečenskem odvedla pozornost od politického marasmu. Což se jim beze zbytku povedlo. Tak pokračovali a zabili další desítky lidí, z toho spoustu malých dětí, při minimálně těžce nezvládnuté akci v divadle Na Dubrovce a při beslanském školním masakru. Smrt novinářů a politických odpůrců se snad ani nepočítá a nikoho, alespoň v Rusku, tolik nepobuřuje... Viz Litviněnko, Politkovská, Němcov a spousta dalších. Skupina superbohatých oligarchů zcela zavázaných a podřízených Putinovi vlastní 65 % bohatství země. A Putin? Podle odhadu tajných služeb a anonymně neloajálních kolegů si pár miliard dolarů, + - 50, taky naspořil. Což mi připomíná jinou nádhernou knížku z poslední doby, Bdělost. "Co je platné, když by člověk celý svět získal, ale svoji duši ztratil?" :-)... celý text