Cink262
přečtené 220
Pozvání do sociologie: Humanistická perspektiva
2003,
Peter Ludwig Berger
Z tradičních úvodních "učebnic" sociologie (Bauman, Giddens, Berger popř. Keller pro české čtenáře) mi Bergerovo Pozvání přijde nejčtivější. Není tak zevrubný jako Giddens ani tolik nedává důraz na hledání sociologie v každodennosti jako Bauman. Zato však zasazuje sociologii do širších struktur historie, filosofie, umění i mýtů. Velké množství přirovnání a metafor z ní dělá i stylisticky velmi čtivou knihu. Berger píše vtipně (v obou hlavních smyslech toho slova) a esejisticky. Někomu to nemusí vyhovovat - určitě je k četbě třeba základní kulturní orientace; na předzkouškové učení taky není nejlepší - ale rozhodně si nemyslím, že je kniha zastaralá nebo trpí na to, že ji napsal americký sociolog zasazující mnohé jevy do americké společnosti v situaci Studené války. Důležitější mi přijde to, že je to kniha, v níž se její autor snaží koncipovat sociologii zvnějšku (jako humanitní disciplínu) a její filosoficko-vědeckou problematiku spojuje s etikou - jeho koncept humanistické sociologie je tak jedním z posledním záchvěvů vědecké a zároveň humanistické koncepce v sociálních vědách (vliv fenomenologie a existencialismu je u Bergera velmi zřetelný) před postmoderním marasmem, či - chcete-li - postmoderním procitnutím.... celý text
Podivuhodný případ dr. Jekylla a pana Hyda / The Strange Case of Dr. Jekyll and Mr. Hyde
2004,
Robert Louis Stevenson
Úvod do filozofie
1990,
Arno Anzenbacher
Čtivé, srozumitelné, na mě ale často až příliš ideově vymezené vysvětlení důležitých pojmů filosofie. Nevadí, aspoň jsem konečně pochopil mnoho pojmů tomismu. Tradiční rozvedení všech nejdůležitějších škol ale nečekejte... Některá témata jsou zhuštěné a rozvedené zároveň tak akorát - třeba logika.... celý text
Navěky nerozhodnuto. Úvod do logiky a zábavný průvodce ke Gödelovým objevům
2003,
Raymond Merrill Smullyan
Sto roků samoty
2006,
Gabriel García Márquez
Proud nespoutané fantazie Garcia Márqueze mě strhl téměř okamžitě, co jsem se do jeho vod s bázní ponořil, a vydání hýřící přechodníky z pera Vladimíra Medka s barvitě kouzelnými ilustracemi Borise Jirků jakoby pádivou řeku jihoamerického literárního génia ještě trochu uspíšilo. S nadšeným zaujetím jsem pročítal dění v Macondu u rodiny Buendíů, stejně jako poslední Aureliano luštil sanskrt - věk Úrsuly či Pilar Ternerové mi proto přišly nesmyslné - vše jakoby se dělo v jediném okamžiku. Řeka Sto roků samoty se ale nespokojí pouze s magickými vzestupy a (vodo)pády rodu a města, opakované osudy mají podobnou strukturu jako každoroční rituály primitivních kmenů. Nejen proto je ale kniha veskrze jihoamerická - občanská válka, tři tisíce mrtvých naložených ve dvou stech vagonech, vládní pozměnění historie (bylo pro mě příjemným překvapením s jakou bravurou dokázal autor působit ve svém magickém světě orwellovsky bezútěšně) - to vše ukazuje, jakými neblahými osudy musela téměř celá Latinská Amerika v dějinách projít. Přes to všechno i přes mocný pokus podat jedinečnost ale zároveň univerzalitu osudu rodu Buendíů v rámci lidského rodu ("Toho prvního přivázali ke stromu a posledního žerou mravenci.") si na Sto rocích samoty nejvíce cením stylu psaní - schopnosti podat všednost nadpřirozeně a nadpřirozeno všedně, schopnosti psát tak nádherně, až nevíme, co je pravda a co lež, protože je to stejně jedno.... celý text
Stepní vlk
2006,
Hermann Hesse
Zprvu na mě Hesseho styl psaní velmi zapůsobil - úvod psaný uvědomělým měšťákem a zejména Traktát o Stepním vlku. Autor se nebál experimentování se stylem i s dějem, který ještě mezi válkami nebyl zas takovým zvykem. O filosoficko-psychologických myšlenkách předávaných v knize jsem nejdříve uvažoval jako o verzi Nietzscheho "for dummies" spojeného s jungiánskými archetypy (zejména "já" a "stín"), a ten styl podání mi celkem vyhovoval. Ale... čím dále jsem se v knize prokousával, tím více mi bylo zřejmé, že šíře toho, co chce autor pojmout, je příliš velká na dvě stě stran románu (snad by to šlo lépe básní?). Navíc hlavní hrdina stále více prosvítal jako autorovo alter ego (i biografické údaje sedí - protiválečný pamflet, žena se schizofrenií...), což by samozřejmě nemusel být takový zádrhel, kdyby se Hesse nesnažil popsat něco tak univerzálního jako lidskou duši a zápasy v ní. Jistě můžete namítnout, že o to více by byl jeho popis autentičtější - na mě to ale tak nepůsobilo. Naopak do dialogů sebe se sebou (Harryho s Hermínou) včlenil teze, které tím, že se autor jasně nedistancoval od hlavního hrdiny, působily ne zamyšlení, ale pocit samozřejmosti. Ať je to více jasné - několikrát v textu se objevuje myšlenka, že nic jako JÁ není. Myšlenka zcela logická, nicméně postavy (i v magickém divadle) to prezentují a přijímají s nesmyslnou samozřejmostí, i přestože stále operují i s "říší nesmrtelných". Tato říše nesmrtelných je asi ta největší kravina, která se tam mohla pro myšlenkovou udržitelnost díla dostat - v dialogu Harryho a Hermíny, který mi nápadně připomněl aktivní přitakávání společníků Sokratových i ve chvílích, kdy Sokrates řekne něco zcela nesamozřejmého a nelogického. Ať už je tato říše nesmrtelných míněna jakkoli, nedává samozřejmě smysl, pokud já není. Jak správně poukazuje bystrý český filosof-youtuber Antonín Dolák - je nesmysl tvrdit, že já není a s tím tvrdit, že tím, že to zjistíme, si pomůžeme - protože již není KOMU pomoci. S postupem knihy se ztrácel i barvitý popis scén a magické divadlo na mě působilo velmi útržkovitě, černobíle a především násilně ukončeně. Na druhou stranu ale Hesse dokáže být bystrým nejen v předpovědi Druhé světové války (i její příčiny v lidech), ale i v problematice vysoké a nízké hudby, původu a metafyzického účelu hudby (připomínající Nietzscheho Zrození tragédie), v popisu idealistického ducha němectví, v metafyzickém účelu humoru (na to klade Hesse obzvlášť velkou důležitost! a mně přijde, že to byla jedna z mála věcí, kde se filosoficky dostal až trochu za Nietzscheho - možná k Bergsonovi?) a v mnoha dalších tématech. Bohužel však musím konstatovat, že o všem tom vám dokáže lépe a vlastně v podobném duchu poreferovat Nietzsche. Stepní vlk bylo dílo svého času přelomové - je lákavé, protože v sobě obsahuje mnoho tezí, které můžou pomoci v jakémsi duševním "sebeuzdravování". Určitě to není dílo pesimistické, spíše naopak. Stále však zůstává dílem meziválečného období spojeným s duchem té doby a příliš spojeným s autorem. To, čeho si velmi cením na autorech beletristické literatury je to, že se ve svých knihách dokáží od sebe odpoutat, a tak vytvořit něco tak velkého a nádherného, že ani oni sami to nejsou schopni zcela pojmout. Dokázal to Hesse? Dokáže Stepní vlk žít i po smrti svého autora?... celý text