Cink262 přečtené 220

Filosofická víra 1994, Karl Jaspers

Myšlenky Karla Jasperse formulované v přednáškách "Filosofická víra" vedou k zamyšlení nad tím, co to vlastně víra je, zda je potřebná (v dnešní době) k filosofii. Kierkegaard jednou kdesi napsal, že filosofie teologii příliš podceňuje, zda se tento názor přenesl i do dvacátého století ke Karlu Jaspersovi? Těžko říct, o teologii se téměř nezmiňuje, co jistě nepodceňuje, je náboženská víra a náboženství obecně. Snad proto, že náboženství (na rozdíl od mnohé moderní filosofie) nezapomíná na transcendenci a vztah k ní, stejně jako se (povětšinou) nesnaží uspořádat svět jako systém objektů a jiné jevy (např. vztah mezi subjektem a objektem) buďto objektivizovat nebo "vymazat" jejich existenci. Proto Jaspers vnímá víru jako něco veskrze pozitivního, ale také jako něco, co v moderní filosofii chybí, a proto se snaží definovat "filosofickou víru". Konečně také píše o falešných filosofiích, nebo "nefilosofiích", které se snaží redukovat člověka a opomenout transcendenci, které vnímá sice jako špatné, ale na druhou stranu tvrdí, že skrze nihilismus se člověk lépe dostane k filosofické víře, protože nebude tendenci jí vnímat jako "dogmatickou". Tak. I přesto, že jsem napsal o knize komentář, musím říci, že mi mnoho myšlenek a jejich propojení mezi sebou stále uniká. Ačkoli "Filosofická víra" vypadá jako útlá knížečka, obsahově je velmi hutná. Ale stojí za to ji přečíst.... celý text

Úvod do současné filosofie 1997, Miroslav Petříček

Díky této knize se mé myšlenky o filosofii 20. století zase trošku více uspořádaly. Přednášky jsou tak akorát dlouhé (resp. krátké), aby člověk pochopil základní myšlenku a zároveň o ní dokázal i samostatně uvažovat, ale aby zároveň nebyl zahlcen množstvím (pro studenta) neuchopitelných pojmů. Jak díky zajímavosti filosofie 20. století, tak především díky autorovi a jeho přístupu vyučujícího, mohu knihu pouze doporučit. :-)... celý text

Meditace o první filosofii 2010, René Descartes

Svět starého Egypta 1996, Jaromír Málek

Rozprava o metodě 1992, René Descartes

Ačkoli jsem měl zprvu problém se do Rozpravy dostat (velikost takového problému ještě navyšuje relativní krátkost knihy) kvůli dlouhým souvětím nezapomínajícím na všemožné pro moderního člověka spíše zbytečné vedlejší věty, které nicméně dodávají dokonce i textu představitele matematismu na květnatosti, postupem stran jsem se do myšlenek dostal, i přestože to nejdůležitější bylo často kvůli strachu z cenzury pečlivě skryto a zaplácáno scholastickým pojmoslovím. O co se Descartes ve své Rozpravě pokouší? O nic menšího než o nastínění jeho slavného završení pomalého konce scholastického myšlení v Evropě. Pochybováním na malou chvíli přeruší existenci všeho kromě sebe samého (rozuměj své duše), aby pak skrze sebe dokázal existenci dobrého neklamajícího Boha a tedy i všeho ostatního ve světě. Ve všem, o čem Descartes píše se snaží najít jistotu - aby to bylo "jasné a zřetelné" poznávajícímu, snaží se skrze jistotu sestavit nový systém věd, kde vše souvisí se vším a zároveň má vše základ v matematice. Samozřejmě jsou některé jeho výplody, zejména v oblasti medicíny, stále jen myšlenkami jeho doby, která byla vůči naší době dosti zaostalejší - nicméně i to může čtenář využít ve svůj prospěch tím, že v tom vidí nejen obraz tehdejší doby, ale především příklad využití karteziánské metody. Descartes se mi opravdu zalíbil, škoda jen, že z jeho myšlenek se v budoucnu prokázalo jako jediné neoblomné jeho cogito (které vlastně ani nebylo originálně jeho), a které především s postupem moderní vědy ztratilo svůj statut nezničitelnosti a v dnešní době je díky výzkumu na poli neurologie pohřbeno hluboko v půdě (pouhých) dějin filosofie.... celý text

Tractatus logico-philosophicus 2007, Ludwig Wittgenstein

Faidros 2000, Platón

Platónovy úvahy nad rétorikou, kterou ze svého prvotního opovržení vyzdvihuje jako možnost filosofické řeči - rétorika, která splňuje určité náležitosti se tak může stát prostředkem filosofie mě zaujaly i proto, jak byly podány. Kritika Lysiovi řeči o tom, že máme spíše důvěřovat nemilujícím než milujícím vyústila v Platónovo pojetí lásky a krásy. Platón tvrdí, že pokud vidíme něco krásného (nebo někoho, třeba svého "miláčka"), rozpomíná se naše duše na svět idejí, na krásu o sobě, kterou zná z "života před životem" a nyní se k ní prostřednictvím krásných zjevů světa znovu přibližuje. Co je zajímavé z kulturního a sociologického hlediska je to, že, ačkoli se o lásce hovoří téměř po celý dialog, vždy je za příklad lásky brána pouze láska mezi dvěma muži (milovníkem a miláčkem). Co je snad ještě zajímavější je to, že na Platónově chvále lásky a krásy by (podle mě) nic nezměnilo to, kdyby jako příklad vystupovala láska mezi mužem a ženou. V dialogu se také vyskytuje známé podobenství o duši jako vozataji a dvou koních. Celkově jsou jevy často vysvětlovány mythicky nebo velmi poeticky (třeba růst křídel duše, když spatří svého "miláčka").... celý text

Cizinec 2005, Albert Camus

Dlouhá novela nebo krátký román o jednom cizinci. Budeme-li pátrat v čem spočívá "cizota" hlavního protagonisty, bílého Francouze žijícího v Alžíru jménem Mersault, můžeme dospět k mnoha rozdílným výsledkům. Dalo by se říci, že Mersault je člověk zbavený okovů společenské konvence. Nikdy neříká a nedělá něco jen proto, že by se to tak mělo říkat a dělat. Zároveň si nestaví falešné naděje, ke kterým by se upíral a ubíral. Snad by se dalo říci, že Mersault se tím, jak ze sebe shazuje všechny zásady, stává autentickým člověkem bez nesmyslné krusty, kterou společnost obalila duši člověka. Pocit originality jedince a nesmyslnosti společnosti paradoxně založené na tom, že všemu dává smysl, ještě podtrhuje soudní proces, který z Mersaulta neschopného říci cokoli jiného než to, co zažil, to co považuje za pravdu (protože "lhaní není jenom říkat to, co není pravda, ale i to říkat více než pravdu"), dělá v očích čtenáře i Camuse samotného nespravedlivě odsouzeného mučedníka. To ale nic nemění na tom, že zabil. Zabil člověka, který byl v rámci mnoha pojmenován pouze jako "Arab" a jeho příběh se více nerozebírá, jako kdyby byl ničím. Nevím, mám z celého Cizince velmi zvláštní pocit. Život se prý dá lépe žíti, když nemá žádný smysl, stejně jako život Mersaultův. Obdivuji Cizincovu cizotu, to, jak se vzpírá společnosti tím, že si na nic nehraje, ale na druhou stranu mě děsí to, jakým způsobem se dá zlehčit vražda. Nemějme to ale za zlé pouze Camusovi, který ze svého Mersaulta udělal svým způsobem mučedníka pravdy, ale spíše soudním procesům, protože ty se na zlehčování vraždy v knize podílejí ještě více. To, jakým způsobem bude posouzen trestný čin vraždy, nezávisí na tom, kdo řekne pravdu, ale spíše na tom, kdo k pravdě přidá mnoho pravdě-podobného svědčící v prospěch jeho strany. A v knize taky z velké části na tom, jaký vliv má proces na city porotců. A to vše rozhoduje nejen o posouzení vraždy, ale i o životě a smrti vraha. Asi je třeba nepřestávat číst Cizince především proto, abychom stále vnímali absurdně pokrytecké uspořádání a očekávání ve společnosti, která si hraje na vážnou a schopnou rozhodnutí, ze kterého může vyplynout i naše smrt. V zemích, kde je stále povolen trest smrti, bych shazoval výtisky Cizince z letadel. :-)... celý text

Faidón 2006, Platón

Faidón je skvělá četba k přiblížení posledních dnů Sokratových, ale i Platónova učení o duši, které z veškerého jeho myšlení vnímám jako nejpřevratnější a nejdůležitější. Celý dialog je pojat jako rozhovor Faidóna a Echekrata o posledních hodinách Sokratova života - to dává dialogu zajímavý styl a rámec, Faidón je v dialogu jako vypravěč rozhovorů Sokrata a jeho blízkých před vypitím jedu a napětí z retrospektivní Sokratovy debaty ještě zvyšují náhlé komentáře Echekratovy nad Faidónovým výkladem. A co je duše podle Sokrata (tedy i Platóna)? Je nesmrtelná - žije před lidským životem proto, že do života vchází se znalostí existence idejí a veškeré učení proto probíhá skrze rozpomínání na to, co už duše jednou znala (věcí o sobě), to, že duše žije ještě po smrti člověka vysvětluje Sokrates tak, že se stejně jako všechny věci stávají svým opakem, tak se i jeden lidský život stane smrtí (a smrt poté životem). Je zajímavé, jak v tomto Platón využívá kruhu znovuzrození - reinkarnace - metempsychosis - aby ukázal, že z člověka zlého se může v příštím životě stát třeba osel, ale jeho kruh má stejně jako ve východní filosofii východisko - když člověk žije život filosofa - nezávislého na podnětech těla - je z koloběhu reinkarnace "vykoupen". Nicméně pouze věci složené se mění ve svůj opak - ale věci jednoduché, nesložené, zároveň tak neviditelné, věci o sobě, ideje, se ve svůj opak nikdy nemění. Lichost o sobě se nikdy nestane sudostí o sobě. Tedy pokud k trojce přičteme jedničku, z lichého čísla se tak stane číslo sudé, ale lichost a sudost zůstanou nezměněny, stejně tak jako trojka zůstane stále pouze lichou. Stejně tak i duše, argumentuje Sokrates, se má k životu jako trojka k lichosti - kde je duše, tam je život, protože duše je nositelkou života a stejně jako trojka nikdy nemůže být sudou, tak i duše nemůže být smrtí, proto je nesmrtelná. Je to hodně zkratkovité a v komentáři jsem nezmínil mnohé námitky a poznámky Sokratových přátel, které Sokrates vždy skromně přijme a podrobně rozpracuje a ukáže to, proč přesto je jeho myšlení pravdivé. Zajímavý byl i popis Sokratovy představy světa - Země ve vesmíru, před kterým ale sám Sokrates předesílá, že jde spíše o mythos a že on sám neví, jak vypadá svět doopravdy. Četbu jsem si užíval nejen kvůli myšlenkám, ale i kvůli prostředí a přiblížení starořecké kultury a Sokrata jako člověka, který umírá šťastně.... celý text

Ekonomie dobra a zla 2009, Tomáš Sedláček

Nebudu zastírat, že pojem "ekonomie" v názvu mě trochu odrazoval od četby, na druhou stranu jsem už několikrát Tomáše Sedláčka vyslechl v různých diskusích, a proto jsem doufal, že to bude stát za to. Stálo to za to. :-) Sedláček je opravdu znamenitý průvodce po historii a jejích jednotlivých paradigmatech, které vždy nějak souvisí s ekonomií. Do Sedláčkovy řečnické otázky "A co to má společného s ekonomií?", kterou předchází odstavce filosofických, psychologických nebo teologických myšlenek, jsem se opravdu zamiloval. Jeho kritika čistě matematické ekonomie a ryze pozitivistického náhledu na svět, který jím bohužel stále hýbe měrou, která postačuje k tomu, aby byl postupně lidskou společností ničen, je velmi podnětná a nepřestává být aktuální (naopak snad stále na aktuálnosti nabývá). Jediné, co mě při četbě trochu štvalo, bylo opakování některých myšlenek (a především příběhů, které je popisují) stále dokola. Ano, kdybych Ekonomii dobra a zla četl po kouscích po celý rok, jistě by mi připomenutí přišlo vhod, ale takhle mi často přišlo zcela zbytečné. Nicméně i přesto Ekonomie dobra a zla toho ukázala (velmi často pospojováním cizích myšlenek, ale přece!) naivitu dnešní doby a tím slavnostně zvolala pověstné "král je nahý", ale co dál? Jsem rád, že sám autor si uvědomuje, že jestli něco knihou dokázal, tak pouze dekonstruovat dnešní paradigma a snad mírně nastínit, kam že bychom se to mohli dál ubírat, abychom z "ekonomie zla" (sobectví, neukojitelné touhy po vlastnění a růstu pro růst) přešli do altruistické "ekonomie dobra". Vyrazíme? Jak ale když naším cílem je dobro a to je cíl velmi málo zřejmý? Ale proč je málo zřejmý? No přeci proto, že se stále zuby nehty držíme zdi pozitivistického paradigmatu. Nemůžeme se pouze pustit, protože ostatní se budou držet dál. Musíme zeď zbourat, ať už tu Gilgamešovu v Uruku, jejíž stavba donutila občany zahodit své životy a pracovat od svítání do stmívání pro jejich vládce, nebo Wall street, která dělá to samé, jen s tím rozdílem, že tento vládce je zakořeněn kdesi v nás, v naší touze vlastnit (víc a víc), protože jen tak dojdeme štěstí. Tak pravila společnost a my jí věříme. Slavoj Žižek má pravdu - člověku se opravdu musí ukázat po čem má toužit. A člověk po tom pak opravdu bezmyšlenkovitě touží.... celý text

Umění milovat 1966, Erich Fromm

Zásadní tezí knihy je to, že láska není něco, co máme v sobě dáno a můžeme to kdykoli ze sebe rozdávat - naopak láska je umění, proto je třeba se mu - jako každému jinému umění - učit. Myšlenka o tom, že člověk miluje, aby překonal vlastní samotu, kterou mu jeho pobyt ve světě přirozeně určuje, je asi nadčasová. Velmi mě také zaujal popis lásky v soudobé společnosti, založené na tržním hospodářství (jak by asi Frommův popis vypadal teď v souvislosti s rozvinutým světem médií?!) - náhled na lásku se mění společně s časem, ale Fromm se stejně pokusil popsat principy fungování lásky nadčasově. Jak se mu to podařilo? Rozdělení lásky na její typy je jistě k hlubšímu zkoumání potřeba a kniha základní rozčlenění nabízí (často velmi málo rozvinuté, ale přece...). Problém (a to u sociologa dosti značný) se ale nachází v tom, jak Fromm popisuje komplementaritu muže a ženy. Jako téměř vždy se ale při hlubším prozkoumání používaných pojmů při důkazu toho, že muži a ženy se doplňují, zjistíme, že ženám se přisuzují jisté objektifikující vlastnosti. Nevím, kolik žen by nyní řeklo, že mezi základní atributy jejich lásky ke svému partnerovi patří "mateřskost". Nejde ani o to, kolik žen by to řeklo, ale spíše o to, že tomu tak není - nebo spíš není tomu tak ve všech případech, a proto by se tomu neměla přisuzovat univerzální pravdivost. Stejně tak je to u ideje bezpodmínečně milující matky a "pouze za zásluhy" milujícího otce. Nechci říct, že to je "pouze" stereotyp, protože Fromm má pravdu v tom, že se tento obraz odráží i v náboženství. To ale neznamená, že je to něco neměnného, vždyť dnes vidíme, že společnost se mění a to dosti razantně. "Komplementární" pojetí muže a ženy ztroskotává i na faktu existence homosexuality, nebo spíše šťastné homosexuality, protože podle Fromma "homosexuál trpí bolestí nikdy nevyřešené odloučenosti (pozn. - od ženského principu); není ovšem v tomto směru o nic méně úspěšný než průměrný heterosexuál, který neumí milovat". I tak ale stojí po knížce sáhnout. Láska je hodna vědeckého zkoumání. Důležitější je ale určitě praxe. :-)... celý text

Kniha filozofie 2013, Peter J. King

Kniha nabízí opravdu velmi zúžený pohled na dějiny filosofie, resp. na hlavní filosofické myšlenky. Už jen samotný název vypovídá, že kniha si toho nárokuje na vysvětlení velmi mnoho, ale vysvětluje pouhou špetku. I přesto však - dennodenně se s jednotlivými "citáty", které se vztahují k celku idejí daného myslitele, setkáváme, proto snad není od věci, dozvědět se něco málo alespoň o nich. Kniha je stavěná tak, že u každého autora či autorky je uveden citát a poté je myšlenka citátu více či (často bohužel pouze) méně rozebrána. Nedá se očekávat, že rozbor myšlenky bude obsáhlý a úplně kniha rezignuje i na to, aby ho zasadila do širšího kontextu celého autorova díla. I přesto vnímám mnohé, co mi kniha dala - dříve jsem často nevnímal souvislosti mezi jednotlivými autory v dějinách, teď je díky uvedení souvislostí mezi autory, kterých se kniha rozhodně nebojí a podává je sice krátce, ale přesto dostačujícím způsobem, vidím jasněji. Kniha slouží dobře pro získání obecného přehledu - matných a často zcela nesouvislých spojitostí k jednotlivým filosofům. Není to postup, který by mi byl milý - nejraději bych znal detailně všechny a všechno. V tom mi ale brání omezené rozumové vlastnosti a především smrtelnost člověka a z ní vyplývající omezenost časem. :-)... celý text

Žert 2007, Milan Kundera

Žert mě překvapil, nadchnul a pohltil. Není to pouhá kritika absurdních politických poměrů za totality zcela devastujících a pustošících život jedince, naopak toto pojetí překonává a ukazuje obecnou vratkost lidské existence. Jeden nepatrný žertík ovlivní Ludvíkův život obrovskou měrou, ale naopak dlouho plánovaná a rafinovaná pomsta se obrátí v něco naprosto nezamýšleného. Zní to banálně, řeknete asi - vždyť tím se zabývali i staří antičtí autoři dramat! Ano, ale tehdy bylo jasné, co za tím vězí - byl to Osud, síla, která člověka strhne a nelze se jí nijak bránit. Ano, je banální, že se tím ještě zabývá autor ve dvacátém století, je to ještě banálnější než kdy předtím - poté, co společnost prošla stoletími hledání a vysvětlování všeho kolem sebe, a v době, kdy se komunismus snažil lidem vštípit, že teď už to přišlo - ten všemi očekávaný moment, kdy má lidstvo vyhráno, kdy je volné, zbavené okovů Osudu. Existenciální absurdita celého díla spočívá v tom, že podněcuje čtenáře k dojmu, že nic jako Osud není, že je člověk bytostně svobodný, ať už dělá cokoli, a všechny zklamání z rozdílu mezi anticipací reality a samotnou realitou jsou vinou nás samých - je naší chybou, že něco očekáváme v tak nepředvídatelném světě. Stavíme si obrazy našich milovaných, obrazy našich nepřátel, budujeme si svůj vlastní myšlenkový svět, do kterého unikáme, protože je nám milejší, vracíme se k prastarým symbolům a umění, protože si myslíme, že tam se ztratíme před realitou, že právě tam nalezneme tak zoufale chybějící jistotu. A stejně - i tam, když se podrobíme rádoby vyššímu a věčnému principu a ve vytržení se konečně cítíme blaženi a víme, že tam chceme zůstat navždy, nás náhle vrátí do skutečnosti náhlý infarkt přítele nebo někdo, kdo s námi tuto hru nechce hrát - ne snad, aby se vrátil do skutečnosti, ale spíše proto, aby nás opustil do jiného jistějšího světa vzpomínek a blaženosti. A pak tedy, když už to vzdáme, když konečně se zoufalým smíchem na rtech uznáme nesmyslnost všeho světa, veškeré skutečnosti, když už se její nesmyslnosti dáme cele do rukou a konečně nic nečekáme, tak v tu chvíli, právě v tu chvíli a někdy se zdá, že nikdy jindy, našemu jednání skutečnost přiřkne jasný a nepopiratelný smysl. Očekáváme - dáváme nejistým stvořením, jako jsou lidé, jisté kontury, jistý význam, protože jinak bychom byli ztraceni a náš zoufalý výkřik absolutní nesmyslnosti existence by nikdo neslyšel - nyní si aspoň myslíme, že nás námi vytvořené obrazy lidí slyší. Napadají mě slova Sorena Kierkegaarda, dánského filosofa, který zpochybnil tvrzení, že filosofie vznikla z úžasu, domníval se totiž, že podnětem pro vznik filosofie bylo zoufalství. Co jiného je filosofie než systematizování a dávání jasných tvarů a barev amorfnímu a bezbarvému světu? Než dojdu ke svému typicky optimistickému rozhřešení mého doposud bezútěšného komentáře, chtěl bych se zastavit u stylu psaní, které Kundera ve svém díle praktikuje. Zamiloval jsem si střídání vypravěčů - někdy pro mě bylo nesnadné, hned poznat, u koho se nacházíme, někdy jsem to s jistotou rozpoznal až po několika řádcích. Díky tomu šlo sledovat různé druhy přemýšlení - od bezmezné zamilovanosti až po naprosté zoufalství (které si jsou dosti blízké...). To už znám z jiných autorů a vůbec se tomu nebráním - naopak si to užívám. Surrealistický snový výpad mě také potěšil, ale co pro mě bylo zcela nové, byl výpad typicky postmodernistický - dějová linka je náhle přerušena a dává prostor téměř vědeckému líčení historie a originality slovácké hudby. A teď z mého kratičkého výpadu do reality depresí z reality. :-) A nejen filosofie - co jiného jsou myšlenky člověka než systematizování a dávání jasných tvarů a barev amorfnímu a bezbarvému světu? Vše ale není tak beznadějné, jak by se mohlo zdát. Tedy, vlastně je, ale kromě toho je na tom i kus něčeho, co se s beznadějí většinou nespojuje, ale i přesto je s ní nerozlučně spjato. Je to naprosto absurdní trapnost, když vidíme skutečnost obnaženou. Skutečnost, kterou jsme se marně snažili dohonit v protisměru eskalátoru proudu času a již jsme si s radostí barvili v obrazech budoucnosti. A konečně - je to skutečnost, která všechny naše žerty změní v celoživotní pohromu a vše, o co jsme mermomocí usilovali v trapný a často dosti nejapný žert. A přesto se mu můžeme zplna hrdla smát - a možná nám ani nic jiného nezbývá.... celý text

Cesta k lásce 2006, Anthony De Mello

Jeden den Ivana Děnisoviče 2000, Alexandr Isajevič Solženicyn

Zajímavé shrnutí jednoho dne v tisících dalších dní, které mohly vypadat na chlup stejně. Kniha nenutí čtenáře k tomu, aby se více vcítil do jednotlivých postav, protože v jednom dni a v několika málo stránkách nejsou popsány nijak podrobně, ale spíše nabádá ke vcítění do jakéhokoli "káry" v gulagu. Vnímání vězňů je ovlivněné bojem o holý život. Jsou to stále lidé, ale všichni, stejně jako Ivan Děnisovič, žijí ze dne na den se strachem spíše o to, aby dnes dostali teplé jídlo než o to, jestli se z tábora dostanou za dvacet pět nebo deset let. Roky snad plynou všechny stejně, vždyť přece i jejich dny jsou všechny stejné. Krutost zacházení i prostředí, ve kterém trestanci žijí, dříve či později eliminují touhu po útěku, proto se o něm v knize ani tak příliš nemluví. Není tu žádné vydlabávání tajných chodeb ven a podobné vymoženosti příběhů z vězeňského prostředí. Kam by asi tak šli? Jestli by je nepostříleli, v mrazu by brzy pochcípali (Solženicyn se nebojí popisů lidských aktivit jazykem, který využíváme u zvířat - vždyť i chování vězňů má často blíže k chování zvířat v klecích). A kdyby nepochcípali a opravdu se jim podařilo utéct, a to je, dle mého, jedna z nejzásadnějších otázek, kterou kniha klade - co by tam venku vůbec dělali? Jsou lidé, co něčím takovým projdou ještě schopni prostého života v lidské společnosti? I přesto ale v knize často zaznívá lidskost, která nejde umlčet ani zničit. Většina pomáhá druhým jen pro vlastní prospěch, jen pro princip "něco za něco", jen pro trošku více večerní šlichty anebo vajgl z cigarety, ale pořád jsou tu i ti, kteří zůstávají dobří nezištně, i přes to všechno zlé, co se v táboře děje, jsou tu i ti, kteří se tím, že utrpení prostě přijmou, stávají nezranitelnými. Vnímám, že přes všechnu tu zvířeckost z knihy zaznívá jasné humanistické poselství o nezlomnosti dobroty člověka, o tom, že lidská přirozenost, ačkoli je zkoušena a mučena jakýmikoli prostředky totalitních režimů, zůstává stále dobrá.... celý text

Portrét umělce v jinošských letech 1983, James Joyce

Po Odysseovi další zkušenost s Joycem. Zkušenost k nezaplacení. Stejně jako o Odyssea mi chvíli trvalo, než jsem se do knihy "včetl", příběh o kravce bučilce a a chlapci, který se jmenoval Panáček, mi nejdřív připadal nesmyslný, ale - jak už to často u nesmyslně vypadajících joyceovských jevů - později jsem pochopil jeho důležitost pro celistvost knihy. Portrét umělce v jinošských letech popisuje zrání z velké části autobiografické postavy Štěpána Dedala od prvních vzpomínek (vyprávění pohádky jeho otcem a zpívání si s matkou) přes základní školu, jezuitské gymnázium až na univerzitu. Celý text je rozčleněn do pěti kapitol, mezi kterými je třeba si představit určitý časový skok. Vyprávění pomocí volných asociací upozaďuje to, co čtenáři ulehčuje četbu, ale na druhé straně je to nedůležité. Mně samotnému to zcela vyhovuje - přece nepotřebuji vědět, kolik bylo ten a ten den stupňů nebo kolik bylo jednotlivým aktérům let, pro mě je důležité, co si daný hrdina myslí, co prožívá. Postavu Štěpána Dedala jsem si zamiloval (stejně jako všechny ostatní postavy) už v Odysseovi (protože bez spletitého celku, by bylo toto veledílo ničím), v Portrétu umělce jsem se do Štěpána ještě více vcítil, vcítil jsem se do jeho dětského a zvídavého přemýšlení, do jeho pubertální zkaženosti a odporu proti všemu církevnímu, do Štěpána skoro světce, který měl jít na kněze a dával si pozor na všechna pokušení světa a nakonec jsem se vcítil i do Štěpána studenta, umělce, který píše rozpravy o estetice a kterému záleží pouze na tom, aby mohl tvořit svobodně a bez zábran. Každá kapitola jakoby nebyla napsána "pouze" o stupních vývoje, ale dávala důraz na to, co právě hrdina pociťuje. Vždyť dlouhé několikastránkové popisy útrap pekelných ze strany jezuitského profesora na gymnáziu možná ani nemusely být tak děsivé a nemusel se jim dávat takový důraz a prostor - dal se jim, protože u Štěpána - zvrhlíka to způsobilo další z jeho mnoha přerodů v době dospívání. Kromě krásného čtenářského požitku, zajímavých poznatků o estetice ze Štěpánových rozprav se spolužákem a různých druhů kritik katolické církve, na jejíž zabedněnost a uměleckou dřímotu Štěpán stále narážel, si z knihy přináším hlavně pocit, že dospívání je důležité, snad nejdůležitější věk v životě člověka. A myslím, že je jen dobře, když v dospívání člověk tápe a odklání se od jednoho "extrémního" názoru k druhému, protože jen tak je schopen žít život šťastně, svobodně a třeba i "umělecky".... celý text

Doupě / Der Bau 2009, Franz Kafka

Zase jsem se při čtení Kafky velmi nasmál. Někomu to může přijít zvláštní, ale i doupě mi přijde jako veskrze komický příběh. Příběh o budovateli doupěte, který se neustále bojí o své bezpečí a z jehož strachu se zrodilo i to, že kohokoli, kdo by se přiblížil, by dokázal bez milosti rozsápat. Stále jsem si představoval všechny ty posedlé budovatele svých domů, workholiky, nebo chudáčky, co si na českých hranicích hrají na domobranu. Tato malá knížečka nás kromě němčiny učí i to, že z obrovské práce na výtvoru vznikne až panický strach o tento výtvor a závislost člověka na výtvoru, která se zvnějšku zdá veskrze nepochopitelná a... k smíchu. Při četbě jsem si vzpomněl na všechna různá doupata - podivné, často ("pod zemí") neviditelné výtvory, o které mají lidé takový strach a které opatrují "jako své vlastní děti". Uvědomil jsem si, že je to strašné. Teď už jen doufám, že já sám v životě nikdy nevytvořím něco, co by mě takhle zničilo.... celý text

Světlo lásky 1977, Friedrich Hölderlin

Friedrich Hölderlin se narodil roku 1770 a už od malička často trpěl osamělostí. Samotného mě vyděsily jeho dopisy příteli z doby, když mu bylo asi 16. Později studoval Tübingen, v ročníku společně s Hegelem a Schellingem, s kterými navázal úzké přátelství. Zamiloval se, milá mu zemřela a on se zbláznil a téměř čtyřicet let žil ve stavu šílenství. Tak by se dal popsat život, ale proto tady nejsme, důležitější je tvorba. S Hölderlinem jsem se poprvé setkal, když jsem četl soubor Heideggerových esejí "Básnicky bydlí člověk". Byl jsem nadšen jakým způsobem se do jeho textů člověk noří - čtenář se neponoří do děje nebo snad okamžiku, nýbrž do věcí, jak jsou, do jejich bytí. Tehdy jsem si našel celý text začínající "V rozmilé modři kovovou střechou kvete kostelní věž", který je i součástí této sbírky, samotná první věta otvírá... otvírá "otevřeno". Jinde Hölderlin píše "Pojď do otevřena, příteli", otevřeno - to je to místo, kde ne, že se odehrávají, ale nějakým způsobem prostě jsou Hölderlinovy básně. Od těch zamilovaných přes vlastenecky laděné až po básně šílence. Básně jsou to k četbě vskutku náročné, náročnější si nedovedu představit, chce to čas, soustředění a schopnost ponoření se do textu samého... a kromě toho taky znalost Řecka. Ať už budeme popisovat Hölderlinovy básně jakkoli, nesmíme zapomenout na to, že jsou především řecké. Bohové v nich mají výsadní místo a stejně tak rytmy, kterými psali už antičtí autoři. Hölderlin si dává dobrý pozor, aby "nic nepovažoval jako dané", protože to je, podle něj, pro básníka to nejhorší, co může nastat. "...a nadevše důležité je, aby básník (...) nepřijal nic jako dané, aby nevyšel z ničeho pozitivního, aby příroda a umění, jak je poznal dříve a jak je vidí, nepromluvily dříve, než se vynoří nějaký jazyk jemu; to jest dokud se to dosud neznámé a nepojmenované nestane v jeho světě známým a pojmenovatelným...", to jsou důležitá slova, bez jejichž naplňování by asi poezie nenabývala smyslu jako nabývá nyní. Hölderlin toto naplňoval až radikálně, proto snad některé jeho básně mohou připadat nanejvýš nepochopitelně. Pochopit? Ale vždyť to vlastně ani není účel, účel je snad takový popsat věci, ne ani to, jak a jaké ty věci jsou, ale spíše to, že prostě jsou. Přikládám jednu ze vstřebatelnějších a (z mého pohledu) optimističtějších básní Málo vědět... Málo vědět, zato mnoho se radovat Je dáno smrtelným, Proč, krásné slunce, mi nestačí, Ty květe mých květů! v májovém dni Tě nazvat jménem? Znám něco vyššího? Ó, já bych raději byl jako děti! A jako slavíci bezstarostně zpíval Svou radost!... celý text

Stařec a moře 2015, Ernest Hemingway

Nevím, co na Hemingwayovi jeho příznivci vidí. Nevím za co tu Nobelovu cenu dostal. Ano, za literaturu, ale za jakou knihu, protože "Stařec a moře" pro mě nebylo nic extra. Knihu jsem přečetl pouze v originále, ačkoli rybářskému náčiní nerozumím ani v češtině, natožpak v angličtině, snažil jsem proto se vyhledat vše, co by mi pomohlo rozkrýt další utajené významy. Proč jsem to dělal? Přišlo mi, že když už má kniha přes sto stran a vypráví o něčem tak prostém, mělo by v tom být skryto ještě něco. Nic, a nic v tom literárně nejhorším slova smyslu (tedy žádný existencialismus v tom nehledejme). Metafora snad jasná - boj člověka s naoko podřízenou přírodou, která doopravdy člověka zničí (pozor, neporazí, ale zničí, jak zní jedna z mála zajímavých myšlenek knihy). Dobře, ale to se dá shrnout na deset stránek a s trochou fantazie by příběh o podobných postavách a podobném příběhu dokázalo vymyslet dítě na základní škole. Někdy jsem si připadal, že čtu slohovou práci nějakého žáčka či žákyně, zejména v části, když připlouvají jednotliví žraloci (pěkně popořadě s bezostyšným zanedbáním krás jazyka). To mi trochu evokovalo Markovo evangelium nechvalně proslulé svojí spojkou "a", Hemingway se sice této spojce vyvaroval, ale příběhově je to tak jednoduché, jak si jen člověk dokáže představit. Když jsem si knihu půjčoval a nic moc o ní nevěděl, samotný název "Stařec a moře" mě měl varovat. Stařec je dosti kýčovitý motiv, stejně tak i moře. A to je přesně to, co mají lidé rádi.... celý text

Zprávy z babylónské věže 1984, Bohuslav Blažek

Úžasné hrátky s jazykem. Není to kniha na třídenní četbu, jak jsem tu udělal já, ale je to kniha her a pokusů, které by měly být všechny pečlivě zahrány a vyzkoušeny. Škoda jen, že už na to jsem moc starý(?) Ne, nejsem, ale i tak jsem to zanedbal, ale kdyby mi bylo tak 14, knihu bych si ochraňoval na privilegovaném místě a všem bych jí určitě ukazoval. Teď jsem z ní načerpal velkou dávku lingvistické fantazie a trochu znalostí. :-)... celý text