Cink262
přečtené 220
Dubliňané
1959,
James Joyce
Joycova prvotina (většinu povídek napsal do svých 23 let!) se na rozdíl od pozdějších děl nevyznačuje modernismem a experimenty. Povídky Dubliňanů jsou krátké a velice rafinovaně komponované. Od světa školáků po večírky dospělých se tu setkáváme s malostí postav často ověnčených irským nacionalismem či povrchním katolicismem. Nejsou zde žádní hrdinové (snad kromě těch opěvovaných, kteří ale také vyznívají spíše male a prostě), pouze lidé, figurky žijící své každodenní životy, na jejichž spojení (např. na večírku či v klubu) se nedá hledat nic velikášského (jako z popisu vlasteneckého či socialistického), ale přesto nebo snad právě proto působí všechny příběhy tak osobitě. Joyce sice cítí odpor k veškeré té povrchnosti Dubliňanů, ale přesto jich lituje, dokonce bych řekl, že k nim cítí lásku. Většinou hořké či alespoň hořkosladké pointy často zastřených závojem tajemna o samotné zápletce ve mně jako čtenáři zanechávají pocity zmaru, lítosti, ale i lásky k tomu všemu lidskému. Kdybych měl vybrat jednu povídku, kterou bych doporučil pro své silné vyznění, byli by to "Soupeři", která snad nejvíce ukazuje Joyce jako mistra realistického až naturalistického "živočichopisu". Co ale nadělat - Joycův Odysseus to není, ten se zpracováním tématiky prostých lidí liší přidáním heroického prvku, jenž je z jeho pera, dle mého, mnohem působivější než Dubliňané. Nicméně v nich můžeme sledovat prvopočátky jeho osobitého stylu a snad můžeme říci i to, že kdyby se tolik neodchýlil do vod moderny, byl by Joyce býval stále úctyhodným spisovatelem, jenž, jako jeden z mála, dokáže slovy i plánovaným mlčením popsat nejjemnější nuance života lidských tvorů.... celý text
Myslet sociologicky: Netradiční uvedení do sociologie
2010,
Zygmunt Bauman
Dobrá kniha. Uvedení do dějin sociologie ale nečekejte. Je to opravdu spíše uvedení do toho, jak se sociologicky přemýšlí o problémech jako jsou sociální skupiny či lidská svoboda. Kniha je dobře koncipovaná a rozdělení na jednotlivé kapitoly smysluplné. Po přečtení se tedy od knihy odvracím s urovnanějšími myšlenkami než po zmatku, který ve mě vytvořila jiná kniha Z. Baumana ("Umění života"). Pro zájemce o pouhý úvod do sociologie (který mě stačí) doporučuji, nevím ale, zda i pro studenty může (pro svůj "nastiňovací" charakter) sloužit jako dobrá učební pomůcka.... celý text
Nietzsche o ctnosti
2019,
Jakub Chavalka
Svazek krátkých studií českých vysokoškolských pracovníků mi ukázal, že kromě pana Kouby (který detailně popsal N. myšlení ve své "Filosofické interpretaci") mají české univerzity více akademiků, kteří dokážou kriticky interpretovat velice netradiční úsek nietzschovského bádání! Určitě bych doporučil všem, kteří mají stále tendence přehlížet Nietzscheho ambivalentnost projevující se snad ve všech oblastech jeho myšlení. Nietzsche se sice např. v mnohé své kritice křesťanské morálky mýlil (jak dokazuje esej o resentimentu u Tomáše Akvinského), nicméně myslím, že obhájci křesťanské morálky se dodnes mnohem více mýlí v Nietzschem (viz jeho pojetí nihilismu či sobectví).... celý text
Svatý Xaverius
2009,
Jakub Arbes
Nejvíce mi ze Svatého Xaveria utkvěla nádherná čeština. Kromě toho jsem byl překvapen kolik různých uměleckých stylů a příběhových rovin dokázal Arbes do tohoto dílka vtěsnat, aby stále zůstalo realistické, přesto však tajemné, s prvky romantismu v osobě Xaveria, a zejména dobrodružné! Není divu, že si Arbesova díla vysloužila "vznik" nového žánru! Pociťovaná slast z krásy našeho jazyka se tak propojila s napínavým příběhem, a proto toto dílko jistě doporučuji. Dokonce jsem byl rád i za český patriotismus, který mi, což je při čtení starších českých autorů výjimkou, nepřišel ani nijak strojený. Jen je zvláštní, že dnes mluvíme jinak. Čím to, že jazyk, kterým mluvíme nyní, byl v Arbesově době považován jako neslušný, jako toliko jazyk neformálního hovoru a pro účely knižní zcela nepoužitelný? Asi namítnete, že se jazyk posunuje dále a změna se dá očekávat, nicméně třeba ve francouzštině, angličtině i němčině stále existuje propastný rozdíl mezi tou slušnou a formální mluvou, jež staví na tom, jak se mluvilo dříve, zato v češtině je tento rozdíl minimální. Stálo by za to, kdyby ještě v dnešní době psal knihy jazykem Arbesovým. Rád bych si je přečetl s nadějí, že i literárně se budou alespoň blížit ke kvalitám Svatého Xaveria.... celý text
Kritón ztělesňující člověka, který, ač vše míní dobře, chce spíše urychleně jednat než přemýšlet, přichází za Sokratem s nabídkou útěku z vězení. Na rozdíl od Obrany Sokratovy, jež vlastně "dějově" (smíme-li tak o tom mluvit) předchází dialog Kritón a která vyzdvihuje individuum nad davem a implicitně je kritikou demokracie, neboť to, že demokratické zřízení dovolilo zabít Sokrata, už Platón Athénám nikdy neodpustil, Kritón pojednává zejména o podřízení se jedince zákonům. V rámci Platónova díla jde tématicky i názorově spíše o anomálii. Sokrates se podřizuje zákonům, neboť to, že existují zákony je samo o sobě dobré, zlo vychází až od lidí, kteří je tvoří a interpretují. Sokrates zůstává přes všechno Athénám vděčen za veškerá dobrodiní, kterých se mu od obce dostalo; mohl se zde narodit, získat občanství a vzdělání, rozmlouvat s lidmi. I přesto, že odsouzení bylo věcí zlou, Sokrates neuznává ospravedlnění odplacení stejnou mincí. A také mluví o tom, co všechno by hrozilo Kritónovi, S. dětem a všem jeho přátelům... což mi už nepřijde tak zajímavé. Všechny dialogy jsou ale podnětné v poznávání řecké kultury. Kdybych měl ale doporučit nějaký k poznávání Sokratovy/Platónovy filosofie, Kritón by to nejspíš nebyl...... celý text
Euthyfrón / Platón
2003,
Platón
Pokud chcete zjistit, co zbožnost je, nemá cenu číst tento dialog. Nebo ano? Přišlo mi velice zvláštní, jakým způsobem se pohybovaly myšlenky obou účastníků - Sokrata i "znalce zbožnosti" Euthyfróna. Zatímco ve většině dialogů Sokratův společník přizná svou nevědomost, Euthyfrón si nepřestal zakládat na tom, že ví, co to zbožnost je a že to Sokratovi rád vysvětlí. Po několikerém vyvrácení Euthyfrónových definic se pyšný znalec zbožnosti vrací zpět k definici první, a tak oba společníci odcházejí vstříc svým soudům kvůli bezbožnosti s neznalostí toho, co to je. Euthyfrón ale žaluje svého otce a Sokrates je žalován za údajné kažení athénské mládeže, je zřejmé, kdo z nich by spíše měl vědět, co zbožnost je a co není. Zajímavé bylo sledovat, jak se pýcha projevuje i u Sokrata samotného - svého společníka si vyloženě dobírá a tak oba diskutující disponují povýšeností, a právě ta jim snad brání dostat se ke kýžené definici zbožnosti. To, že tato definice není nalezena, a to, že ji Sokrates nepovažuje za tak důležitou jako jiné ctnosti, snad podtrhuje tíhu viny athénské polis na jeho nespravedlivém odsouzení. Tedy znovu, pokud chcete zjistit, co je to zbožnost v očích Platónových, má cenu číst tento dialog? Asi ano, ale musíte domýšlet vše do důsledku a ne se jako Euthyfrón zastavit těsně před objevením existence ideje dobra, jež je zcela zásadní.... celý text
Umění života
2010,
Zygmunt Bauman
Zygmunt Bauman sice přednesl zajímavé myšlenky a interpretace různých filosofických děl s poukázáním jejich dopadu na současnou "tekutě moderní" společnost, to ano, ale to zpracování! Na to, jak jednoduše pochopitelné jsou jednotlivé útržky, dohromady bohužel tvoří spletitý a pro čtenáře jednotně naprosto neuchopitelný celek. Nutno říci, že je opravdu těžké uspořádat vědění týkajících se tak obecných problémů jako je štěstí, svoboda či dokonce lidský život ve společnosti vůbec, proto můžeme Baumana vinit spíš toho, že si toho v tak malém prostoru vzal na bedra tolik. Nejdříve jsem jeho pokus o ukázání toho, že lidský život je něčím, co si tvoříme stejně jako umělci opracovávají umělecká díla, bral velmi pozitivně - jako takové obecnější navázání na Frommovo Umění milovat a v rámci filosofie samozřejmě na Sartra - sedělo mi i to propojení s hledáním lidského štěstí - provokativní otázka "co je na štěstí špatného?" opravdu člověka donutí přemýšlet a Bauman čtenáře v předmluvě vede tak, že opravdu začne zpochybňovat základní tezi většiny, ne-li všech etických systémů; v dalších 3 kapitolách následuje zmatek a u čtenáře jako jsem já částečně i rezignace. Předložených problémů, ale i tezí je v knize prostě až příliš a jejich řešení se často redukuje na pár citátů slavných filosofů a sociologů, které jsou někdy (u Nietzscheho) podle mě i dosti volně interpretovány. Plánuji v nejbližší době přečíst ještě jedno dílo Z. Baumana (když už jsem si jej vypůjčil), a tak doufám, že bude podáno přijatelnější formou než Umění života. Nakonec mi přijde ironicky komické, že dílo popisující tekutou modernitu je dosti "tekuté". Těm, kteří nechtějí tuto tekutost podstupovat, bych v rámci sociologické četby doporučil něco "tužšího" - třeba Weberovu Protestantskou etiku a ducha kapitalismu s jasně definovanými termíny i okruhem toho, co se snaží vyzkoumat (další jevy "programově" ignoruje).... celý text
Sociologie náboženství
2007,
Zdeněk R. Nešpor
Sociologie náboženství je obor zajímavý a jeho předmět je sociologicky opravdu málo probádaný. A přitom v rámci celé společnosti náboženství má obrovský význam a dokonce stále nabírá na významu (nezávisle na tom, zda si náboženství vymezíme "substanciálně" nebo "funkcionálně") - s postmodernou vidíme, že žádná postupná sekularizace světa v duchu komunistických i kapitalistických metanarací se nekoná. Dokonce se děje snad právě opak - svět, který byl dříve rozdělen politickými ideologiemi, dnes spíše dělí náboženská příslušnost. Kniha vyšla v roce 2007, tudíž neobsahuje novější výzkumy i nové skutečnosti. I tak dle mého ukazuje, čemu všemu může sociologie náboženství při výzkumu naší společnosti pomoci, ale zároveň i to, kde jsou hranice jejího výzkumu.... celý text
Audience
1975,
Václav Havel
Hra dobrá, neoslovila mě sice tolik co Zahradní slavnost, ale když jsem se nad tím zamyslel, sám jsem se divil, co vše se v ní dá najít. Když jsem ji poslouchal (audioknihu namluvenou Havlem a Landovským) nejdřív jsem z toho cítil pouze humornou kritiku absurdních poměrů v normalizačním Československu. Poté jsem se ale víc zahleděl do dvou světů, které se ve hře setkávají - ten Vaňkův, intelektuální plný vznosných principů, za kterými si pevně stojí a pro sládka také plný známých tváří z televize (Bohdalka, Gott) a na druhé straně ten sládkův - intelektuálně prostý a točící se hlavně kolem piva. Oba po tom druhém něco chtějí - během hry se ukáže, že Vaněk by chtěl teplejší pracovní místo ve skladu a sládek zase na oplátku potřebuje, aby na sebe sám Vaněk psal udání. Často jsem si spojoval postavu Vaňka se samotným Havlem, ale myslím, že to tak přesně nebude. Vaněk se nenápadně, ale přece vyznačuje i celkem podlými rysy - tím, že není příliš hovorný si jich ale jen velmi těžko všímáme - vždyť hra vede diváka/čtenáře k tomu, aby spíš našel nějaké osobnostní rysy u postavy sládka. Nicméně Vaněk je rád, že si domluví práci skladníka, i přesto, že už tam jeden skladník je - na otázku "co by pak bylo se starým Šustrem?" sládek nijak konkrétněji neodpovídá a Vaněk (možná vypočítavě) tento problém již dále neřeší. Stejně tak je možné jeho přehnanou slušnost i odmítání piva číst jako povýšenecký postoj vůči sládkovi. I mezi řádky používá svou "intelektuálštinu" k ponížení sládka (sládek: snad jsem blbej, ale jsem férovej - Vaněk: to jste - ). Do poslední chvíle komedie pro mě hořce vrcholí závěrečným monologem sládka, který pro mě není jen řečí opilého burana, ale spíš řečí člověka, který přes všechny své nedostatky reflektuje Vaňkovo pokrytectví - to, že dokáže vyměnit člověka za své principy. To, že je závěrečná scéna stejná jako první neukazuje jen na opilost obou, ale hlavně na to, že Vaněk chtě nechtě padá ze svého intelektuálského nebíčka do hnusného a těžké světa toho, kterým pohrdá - jde na záchod a na otázku "jak to jde?" odpoví "buransky" "je to všechno na hovno".... celý text
Magorovy labutí písně
2006,
Ivan Martin Jirous
Magorovy labutí písně jsou unikátním propojení literárních motivů, které čtenáře nenapadnou a pokud ano, tak snad jen s negativním přídechem - stejným jako má například slovo "kočkopes". Tak Magor míchá a spojuje tak rozličné a protikladné prvky jako je trapnost a niterná modlitba, ironie a odevzdání se vyšší moci, vulgarismy a básně psané latinsky. Některé básně jsem přešel rychle - nevím, jakou mají "literární hodnotu", ale prostě mě nijak neoslovily - většinou to byly ty, které od formy "kočkopsa" opustily a držely se jen jedné z jeho částí. Takových psů nebo koček jsem již na světě viděl! Ne, ty básně se mi líbily právě proto, že spojovaly mnoho na první pohled neslučitelných prvků - proto, že byly kočkopes - velice ubohý, ale i krásný kočkopes napsaný ve vězení s melancholií vracející se k životu na zemi a upřímnou touhou po Boží blízkosti, která se neschovává za vznosnými slovy modliteb slýchaných v kostele, ale je vyjádřena slovy devianta a alkoholika, litujícího, - biblickou terminologií "potřebného" Magora. Díky za to.... celý text
Zahradní slavnost
1964,
Václav Havel
Úžasné! Než jsem si hru přečetl, bál jsem se toho, že nebude nadčasová, protože se přece jenom především vyhrazuje proti minulému režimu, ale ona nadčasová je! Hugo Pludek hrající šachy sám se sebou poslouchá pseudomoudrá přísloví svých rodičů. Co je nejdůležitější na šachové partii, kterou hraje pouze jeden člověk? To, že ji nikdy nemůžete zcela vyhrát nebo zcela prohrát - vždy trochu prohrajete a trochu vyhrajete - to je předobrazem boje dvou naprosto zbytečných byrokratických aparátů - zahajovačské služby a likvidačního úřadu. Hugo se vydá do světa s naplněným zásobníkem nesmyslných rádoby moudrých přísloví a brzy se v něm začne orientovat. Zjišťuje, že celý systém zahradní slavnosti i organizací, které ji pořádají, se zakládá na lpění na již zcela vyprázdněných frázích a absurdní ale přesto pevné struktuře zbytečných povolání a především lidech, co toto vše přijali a podvolili se hře, ve které se veškeré hodnoty mění v prázdná slova. Hugo toto vše pečlivě sleduje a zjistí "jak v tom chodit". Stačí vše změnit v nic, včetně toho nejdůležitějšího - vlastní osobnosti - což pro něho, zkušeného hráče šachu se sebou samým, není zas tak obtížné. Ozbrojen bezobsažnými frázemi se ve společenském žebříčku dostane až na vrchol. Nejdůležitější a nadčasové poselství Zahradní slavnosti je podle mě to, že nelidský byrokratický aparát dovoluje člověku stoupat výš, ale jen za cenu, že ztratí sebe samého a vyprázdní se do té míry, že ani ho ani jeho rodiče nejsou schopni poznat. To platilo za komunismu, to platí i dnes. Ruku na srdce - kolik frází bylo kdysi důležitých tím, že se nás osobně týkaly - že jsme za těmi slovy něco viděli, něco transcendentního, co nás činilo lidskými. Můžou to být bezhlavě odříkavané modlitby, ale i naše chránění principů demokracie a svobody. Neděláme to někdy jen slovy, ale ne "srdcem"? Neděláme to, jako ten zelinář, o kterém Havel píše v Moci bezmocných, jen proto, abychom byli v souladu s většinou společnosti? Nestávají se z toho, za co Havel bojoval jen bezobsažné fráze? "Pravda vítězí", "svoboda projevu", "demokracie" - kolikrát si při jejich vyslovení uvědomíme, co vlastně znamenají a kolikrát si řekneme, že to jsou slova znamenající něco konkrétního a že jsou zde někteří, kteří těchto slov záměrně zneužívají pro účely, které jdou přímo proti jejich významu (snad právě proto, že tuší, že se pomalu stávají jen pouhými frázemi)? Vše maluji trochu víc černě, než jaké to doopravdy je. Snad i díky Havlovi jsme snad ještě zcela nezapomněli. Ale riziko, že se to stane, je tu pořád. A na mnohých místech světa se tak už dávno děje.... celý text
12 esejů o jazyce
1970,
Noam Chomsky
Dnes jsou sice již v mnoha ohledech názory autorů překonané, ale i tak stojí za to je číst. Ve většině esejů je spousta důkazů pro různorodé teorie (o pestrosti knihy svědčí i to, že si tyto teorie často sobě odporovaly). Nejvíce mě asi oslovil esej Romana Jakobsona, který vyvracel názor Saussurého o tom, že slova (resp. jejich fonetická stránka) vzniká zcela nezávisle na významu - mnoha důkazů jsem si byl vědom již před četbou, ale některé - do očí bijící - mě nikdy nenapadly (třeba tvorba slovanských číslovek - z indoevropských základů - a jejich postupné připodobňování do dvojic pro lepší počítání - v češtině je to zřetelné snad více než kde jinde - "tři - čtyři; pět - šest; sedm - osm; devět - deset"). Dále jsem si užíval rozpravu Ivana Fónagyho o básnickém jazyce a volbě slov a prostředků. Nicméně existují samozřejmě i slabé stránky této knihy - esej Adama Schaffa mi přišla bezpředmětná a pro čtenáře, který se chce i při četbě naučné literatury trošku zabavit (tj. pro mně), i dost nudná. Ale tento "dvanáctek" obětovaný komunistické cenzuře byl pro mě dostatečně nahrazen zbylou lingvistickou úrodou. :-)... celý text
Soukromá vichřice
2000,
Vladimír Páral
Nejdříve jsem se děje knihy nějak nemohl chytit. Vadilo mi velké množství postav, ve kterých jsem měl zmatek a nemohl jsem si zvyknout na splývání a téměř vymizení objektivního vypravěče, co mě v jiných knihách otcovsky vodí za ručičku. Nakonec jsem se ale chytl a už bylo na čase. Po několikátém popisu stereotypního života protagonistů kniha začala nabírat na obrátkách. Pak už jsem se nepustil. Ohromil mě popis rutiny jednotlivých postav - života, kde se i intimní chvíle stávají přesně načasovaným strojem, života, ve kterém od vás nikdo neočekává nic jiného, než úplně to stejné, co minulý týden. Konzervativní snaha udržet si v životě vše tak, jak je, naše postavy ale omrzela a nastal čas na rošádu. Poeticky vyjádřené touhy namátkou rozhozené v textu najednou obsadily mnohem více prostoru a stereotyp byl usměrněn do pár slov z pracovního dne, které se svým stálým opakováním pro čtenáře už staly pojmy odkazující k nevýslovné nudě všednodennosti, a Páral se nebál ani pěkných metafor znázorňujících náhlou životní naplněnost postav (to jsem byl tehdy konečně rád, že mě objektivní vypravěč nevede za ručičku!). Rošáda se ale prokázala jako bezvýznamná, protože ze brzy ukázalo, že stereotyp má pro postavy připravený šach-mat ať už jsou v jakékoli pozici. "Laboratorní zpráva ze života hmyzu", jak Páral příznačně svou knihu pokřtil, po krátké soukromé vichřici revolty nakonec vypovídá o tom, že hmyz vichřici přežil a dříve mláďata, nyní dospělci se mohou zase věnovat svým opakujícím se zvířecím potřebám a zvykům.... celý text
Atlas jazyků světa: Soužití v křehké rovnováze
2007,
Roland Breton
Pro každého milovníka jazyků a geografie k tomu je tato kniha malým rájem. S širokou paletou grafů a map otevírá dvířka do světa jazyků, který se zdá zázračný a cizí svou rozmanitostí a přece je naším světem a základní podmínkou fungování ve společnosti ne-li myšlení vůbec.... celý text